ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1061.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1061/2020-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání obviněného P. Š. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, doručovací adresa XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 67 To 142/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 142/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 4 T 142/2019, byl obviněný P. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku tak, že
dne 11. 11. 2018 v době okolo 06:30 hodin v Praze 4, na blíže nezjištěném místě poblíž křižovatky ulic XY a XY, poté, co se v klubu C. společně s druhým dosud neustanoveným spolupachatelem seznámil s poškozeným P. Z., nar. XY, odebrali se za účelem návštěvy afterparty všichni tři společně městskou hromadnou dopravou na tramvajovou zastávku B., pokračovali do ulice XY, kde společně vykouřili marihuanovou cigaretu, načež za chůze, kdy poškozený šel mírně napřed, jej obviněný úmyslně fyzicky napadl tím, že jej zezadu chytil rukou do tzv. kravaty a strhl jej na zem, kde jej držel, přičemž druhý neustanovený spolupachatel poškozenému odcizil z pravé přední kapsy kalhot černou peněženku v hodnotě 80 Kč, ve které byla finanční hotovost 1.000 Kč, občanský průkaz a průkazka na MHD na jméno poškozeného a vstupní karta do zaměstnání, následně oba pachatelé utekli, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 1.080 Kč.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jenž mu byl podle §81 odst. 1 za použití §84 a 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
3. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 67 To 142/2020, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., v němž tvrdil, že skutek byl nedostatečně objasněn pro nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Soudu prvního stupně vytkl, že řádně nezjistil, zda se skutek opravdu stal a že jej obviněný spáchal. Za vadné považoval, že soud závěr o jeho vině opíral pouze o výpověď poškozeného, a vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, podle něhož na nedopalku cigarety nalezeného na místě činu byla zjištěna DNA obviněného. Uvedené důkazy nesvědčí o tom, že se dopustil násilí v úmyslu zmocnit se věci na poškozeném právě on, neboť uvedené důkazy dokládají jen to, že se na uvedeném místě nacházel, nikoli, že to byl on, kdo násilí užil.
5. Obviněný brojil proti závěru soudů o věrohodnosti výpovědi poškozeného, a jejich přesvědčení, že ho bez pochybností z činu usvědčuje, protože soudy nehodnotily, že poškozený byl v době incidentu pod vlivem alkoholu, neboť u něj bylo zjištěno 1,76 promile alkoholu, a to navíc v kombinaci s požitou marihuanou. Soudům vytkl, že při nedostatečnosti provedených důkazů nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování o rekonstrukci činu a vypracování znaleckého posudku na psychický stav poškozeného, což podle něj vedlo k nesprávnému objasnění skutkového stavu. Soudy neměly důvod tyto důkazy odmítat, protože pro to, aby tak učinily, nebyly splněny podmínky, neboť šlo o relevantní důkazy, jež měly souvislost s předmětem řízení, měly potřebnou vypovídací potenci, a nebyly nadbytečné (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02).
6. Nedostatek důkazů, o které soudy své rozhodnutí o vině obviněného opíraly, a zřejmý rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného svědčí o tom, že jde o případ „tvrzení proti tvrzení“, v němž jsou soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících tvrzení a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při jejich hodnocení (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Obviněný poukázal též na nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo , a to, že pochybnosti nelze vyložit v neprospěch obviněného, ale v jeho prospěch, a jakýkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. US 36/1998, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 387/2000). Soudy prezentované zásady nerespektovaly, protože osamocený stěr z nedopalku cigarety nemohl postačit ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zvláště pokud tento důkaz osvědčuje pouze přítomnost obviněného na místě činu, nikoli samotné jednání naplňující znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dále připomněl, že i za plného uplatnění zásady volného hodnocení důkazů je nutno respektovat zmíněné mantinely, především princip materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř.
7. Obviněný zdůraznil, že soudy řádně neprověřily jeho obhajobu a neučinily správné skutkové závěry. Jeho vina proto nebyla spolehlivě prokázána, a z toho důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 06. 2020, sp. zn. 67 To 142/2020, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 03. 2020, sp. zn. 4 T 142/2019, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve poukázal na průběh dosavadního řízení a vznesené námitky s tím, že obviněný v podstatě pouze opakuje argumenty, které již na svou obhajobu uváděl v předchozích fázích trestního řízení, a soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání, k čemuž státní zástupce poukázal na to, že opakování stejných námitek v dovolání, vede o závěru o nedůvodnosti dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, a další). Ve věci činné soudy dostatečně jasně (srov. např. strany 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně či strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu), logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč považují výhrady obviněného za bezpředmětné, a proč naopak vycházejí z toho, že jeho vina byla prokázána bez důvodných pochybností. Pečlivě se zaobíraly hodnocením věrohodnosti výpovědi poškozeného i tím, zda koresponduje s ostatními provedenými důkazy, přičemž odůvodněně dospěly k závěru, že z výpovědi poškozeného vycházet lze. Důkazní návrhy obviněného označily za nadbytečné a řádně vysvětlily, z jakých důvodů.
9. Se stanoviskem soudů týkajícím se hodnocení důkazů a skutkových zjištění
se státní zástupce plně ztotožnil, odkázal na něj a doplnil, že závěr o vině obviněného není vybudován na jediném izolovaném důkazu, neboť výpověď poškozeného plně koresponduje se všemi ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědka Z. H. a s odborným vyjádřením z oboru genetika. Nejde tedy o prosté „tvrzení proti tvrzení“. Současně výpověď poškozeného nevykazuje žádné významné nesrovnalosti, a už vůbec ne rozpory. Nebylo ani zjištěno, že by poškozený nebyl schopen průběh události řádně vnímat či reprodukovat. Jde tedy o usvědčující důkaz bez omezení použitelný a spolehlivý. Soudy při jeho hodnocení plně respektovaly judikaturu, a není tedy pravdivé tvrzení obviněného, kterým vytýkal opak. Při spolehlivých a úplných skutkových zjištěních soudy správně označily důkazní návrhy obviněného za nadbytečné, přičemž takové důkazy není nutno provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01) a neprovedení nadbytečného důkazu nezakládá vadu opomenutých důkazů.
10. Závěrem státní zástupce uzavřel, že vina obviněného byla zjištěna bez důvodných pochybností, přičemž učiněná skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou úplná a správná. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, netrpí žádnými, natož extrémními rozpory a nebyla porušena ani zásada in dubio pro reo či princip presumpce neviny. Dovolací argumentaci navíc nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť primárně směřuje do oblasti dokazování a skutkových zjištění, nikoliv vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a proto obviněný podal dovolání z jiného důvodu,
než je uveden v §265b tr. ř. Z uvedených důvodů navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, avšak obviněný tohoto svého práva do dne konání neveřejného zasedání nevyužil.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného opřené o důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s nimi obsahově koresponduje, a zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod, protože jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Podle dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání, a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ohledně všech výroku ve smyslu §254 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a proto také současně v dovolání označil i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
16. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
18. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
19. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
IV. K námitkám obviněného
20. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný i přes formální konstatování nesprávné právní kvalifikace nedostatky týkající se nesprávnosti naplnění jednotlivých znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vůbec nenamítal. Podstatou jeho výhrad bylo pouze zpochybnění způsobu, jakým soud prvního stupně vedl dokazování a jak hodnotil ve věci provedené důkazy, neboť tvrdil, že to nebyl on, kdo skutek, jenž mu je kladen za vinu, spáchal. Opíral se tak o okolnosti, které nevyplynuly z výsledků provedeného dokazování, což nedopadá na žádný z dovolacích důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. a jde o výhrady, které samy o sobě zásadně nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Obviněný nicméně uvedené nedostatky subsumoval pod námitku nerespektování principu presumpce neviny a porušení zásady in dubio pro reo, jimiž poukazoval na porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda takovými procesními nedostatky řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí skutečně trpí. Zejména posuzoval, zda v dané věci nejde o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, o nějž se může jednat jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Podle podaného dovolání obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním zejména s ohledem na tvrzení o nedostatečně realizovaném dokazování a o vadném závěru o věrohodnosti poškozeného, a proto bylo třeba posoudit rozsah a přesvědčivost důkazů, o něž soudy vinu opřely.
22. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že závěry opíral o výpovědi obviněného P. Š., poškozeného P. Z. a svědka Z. H., protokol o ohledání místa činu, protokol o ohledání oblečení poškozeného, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, záznam o výsledku dechové zkoušky poškozeného, zprávu o výjezdu kriminální policie a sdělení zaměstnavatelů obviněného. Způsob, jakým uvedené důkazy hodnotil a závěry, jež na základě nich učinil, popsal v bodech 2. až 12. rozsudku.
23. Z těchto pasáží je zřejmé, že se věnoval zejména objasnění konkrétních okolností, za kterých k napadení a oloupení poškozeného došlo. Rozvedl obsahy výpovědí obviněného, svědka Z. H. i poškozeného a podal své úvahy vztahující se k jeho věrohodnosti, jíž zkoumal s ohledem na skutečnosti, které s činem souvisely. Neopomněl se vypořádat ani s tím, že poškozený byl v době svého napadení pod vlivem alkoholu, přičemž jeho reakce a věrohodnost považoval za přesvědčivé zejména s ohledem na způsob i obsah jím uváděných skutečností. Zdůraznil zejména neměnnost tvrzení a racionalitu sdělovaných informací, a kladl důraz i na to, že poškozený se v popisu počátečních událostí (setkání s obviněným, společná cesta za další zábavou, společné vykouření cigarety marihuany) ztotožnil s tím, jak tuto fázi prezentoval obviněný. Soud bral do úvahy i to, že poškozený byl policií vyslýchán až poté, co měl údajně vystřízlivět, a tuto skutečnost posuzoval s ohledem na další zjištěné okolnosti případu (viz body 3., 9. a 12. rozsudku soudu prvního stupně) se závěrem, že podnapilost poškozeného nic nemění na jeho věrohodnosti. Zkoumal i výpověď obviněného a jím sdělované okolnosti porovnával s jinými zjištěními, přičemž vysvětlil, v jakých částech s dalšími důkazy nekoresponduje, a zdůvodnil, proč obviněnému neuvěřil jeho obhajobu, že čin vůči poškozenému nespáchal.
24. Z hlediska správnosti a úplnosti lze rovněž poukázat na posuzované usnesení odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával podle §254 odst. 1, 2 tr. ř. a vypořádal se s námitkami obviněného. Soud popsal své úvahy související s věrohodností poškozeného a ztotožnil se se soudem prvního stupně, že ovlivnění poškozeného alkoholem nemohlo být samo o sobě důvodem pro závěr, že o jeho výpověď nelze rozhodnutí o vině opírat, protože výpověď sama nevykazovala takové nedostatky, případně rozpory, které by svědčily o tom, že poškozený nepopsal prožité události poté, co vystřízlivěl, pravdivě. Neopomenul na podporu závěrů soudu prvního stupně zmínit i to, že poškozený u hlavního líčení obviněného jako pachatele označil. V té souvislosti se vyjádřil i k tomu, že právě proto, že zásadním důkazem v této trestní věci byla výpověď poškozeného, která konkurovala výpovědi obviněného, soud prvního stupně postupoval v rámci jejich hodnocení i celého výsledku dokazování v souladu s principy, na kterých je založeno to, jak posuzovat skutkový stav věci založený na tzv. „tvrzení proti tvrzení“. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu tudíž plyne, že se řádně vypořádal s výhradami obviněného uplatněnými v odvolání a shledal je nedůvodnými, a že v řízení, jež předcházelo vydání odvoláním napadeného rozhodnutí, neshledal vady a ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu (srov. body 8. až 13. usnesení odvolacího soudu).
25. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry přezkoumal a potvrdil i odvolací soud, je tedy patrné, na základě jakých úvah přistoupil k hodnocení obou rozhodných výpovědí. Náležitým způsobem se vypořádal s obhajobou obviněného a s jím předkládanou skutkovou verzí, které neuvěřil. Jde o ucelené rozvedení všech zásadních okolností, které mají vnitřní i vnější návaznost i vzájemnou provázanost. Uvedené svědčí o tom, že soud prvního stupně nezanedbal své povinnosti plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jeho závěry vycházejí z uceleného a komplexního procesu dokazování, při kterém vyhověl všem svým procesním povinnostem a zásadám vycházejícím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř. Rovněž z jeho obsahu plyne, že důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05).
26. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného k námitce obviněného, že jde o případ „tvrzení proti tvrzení“, v němž soudy důsledně nedbaly pravidel pro takový případ stanovených judikaturou Ústavního soudu, připomíná, že posuzovaná věc je z hlediska důkazního tzv. případem "tvrzení proti tvrzení", tj. případem, ve kterém jediným důkazem je výpověď osoby (poškozeného), jež stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné (pachatele). K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 36 Listiny základních práv a svobod) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá z řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části jejího tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, následkem čehož lze myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. Jedním ze součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu dle článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny je i právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). Rovněž je třeba poznamenat, že hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou soudci soudů prvního, případně druhého stupně. Nejvyšší soud ovšem zasáhne do závěrů těchto soudů k hodnocení důkazů tehdy, přehlédnou-li význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Především je třeba zvýšené důslednosti a pečlivosti, když stojí výpověď obviněného a poškozeného proti sobě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016). Nejvyšší soud dále dodává, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. Současně Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších stupňů jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu ( nález ze dne 10. července 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014).
27. Na základě těchto principů Nejvyšší soud posuzoval způsob, jakým především soud prvního stupně v této věci hodnotil provedené důkazy, a dospěl ve shodě s odvolacím soudem k závěru, že své povinnosti neporušil a uvedeným pravidlům se nezpronevěřil. Ve vztahu k výpovědím poškozeného a obviněného, je třeba uvést, že ve věci nejsou zcela osamoceny, jak tvrdil obviněný, ale výpověď poškozeného byla podpořena i dalšími nepřímými důkazy, zejména pak odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika, z něhož vyplynul závěr o výskytu DNA obviněného na nedopalku cigarety, kterou, jak shodně uvedli obviněný i poškozený, společně nedaleko místa činu vykouřili. Tento důkaz podporuje výpověď poškozeného a s ohledem na další skutečnosti svědčí pro závěr, že obviněný byl v přítomnosti poškozeného, když byl napaden. Závěr soudu je podporován i výpovědí svědka Z. H., a taktéž dalšími důkazy, s nimiž se soud prvního stupně vypořádal a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané. Soudy nepominuly, že v případě, kdy je u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, musí jejich výpovědi hodnotit obzvláště pečlivě a obezřetně. V odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
28. S ohledem na shora uvedené nebylo možné přiznat opodstatnění námitce obviněného, že se vůči poškozenému nedopustil násilného jednání, protože nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, neboť soud prvního stupně řádně objasnil, na základě jakých skutečností považoval verzi průběhu skutku předkládanou poškozeným za věrohodnou a naopak, proč neuvěřil verzi obviněného. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a doplnil je o vlastní přiléhavou argumentaci (srov. body 8. až 12. rozsudku soudu prvního stupně a body 11. až 13. usnesení odvolacího soudu). Lze též dodat, že soudy důvodně dovozovaly, že z výsledků dokazování vyplynulo, že poškozený racionálně reagoval na to, co se odehrálo, přičemž uvědoměle se choval i poté, co byl propuštěn ze služebny policie a dostavil se domů ke svědkovi Z. H., jemuž situaci vylíčil stejně jako policistům. Poškozený konstantě a bez zásadních rozporů vypovídal i v řízení před soudem a v hlavním líčení označil za pachatele osobu, s níž odcházel z klubu C., jíž byl kromě druhé nezjištěné osoby obviněný. Logickým je i závěr soudu o věrohodnosti poškozeného, když u něj nebyl zjištěn žádný motiv, pro který by byl veden k záměrnému zkreslování reality nebo podávání účelové výpovědi, protože se setkal s obviněným náhodně a neměl vůči němu před činem žádný, natož negativní vztah, o čemž svědčí i společně vykouřená cigareta. Na základě shora uvedeného lze shledat námitku obviněného nedůvodnou, a nedošlo k porušení pravidel zakotvených v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
29. Další výhrady obviněného uvedené v dovolání směřovaly vůči zamítnutí jeho důkazních návrhů na provedení rekonstrukce průběhu fyzického konfliktu a vypracování znaleckého posudku na psychický stav poškozeného v době činu, jakož i výslech přítelkyně obviněného, jež byly soudem prvního stupně posouzeny jako nadbytečné (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Soud úvahy směřující k tomuto závěru dostatečně vysvětlil a popsal, přičemž odvolací soud se s tímto postojem ztotožnil (srov. bod 11. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud uvedený postup soudu prvního stupně posuzoval z hlediska pravidel stanovených pro řádné objasnění věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a to zejména těch, že soud musí plně respektovat všechny zásady vycházející z pravidel spravedlivého procesu, jimž odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především článku 36 odst. 1; článku 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/1994), a v důsledku toho též i v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002).
30. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně dospěl k závěru o nadbytečnosti obviněným navržených důkazů, neboť u požadavku na rekonstrukci za účelem zjištění přesného místa činu pro objasnění závěrů neznamenal žádný pozitivní dopad, a to zejména vzhledem k obhajobě obviněného, který nepopíral, že se v inkriminované době na místě, kde mělo k činu dojít, nacházel. Způsob fyzického napadení rovněž nevyvolává žádné pochybnosti. Znalecký posudek na posouzení míry ovlivnění poškozeného alkoholem by nepřinesl žádné nové a objektivní poznatky, protože míra ovlivnění alkoholem je u každého jedince založena na jeho individualitě. To, že poškozený pod vlivem alkoholu i neurčité dávky marihuany byl, bylo objektivně prokázáno, jakož i jeho chování a reakce. Soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti poškozeného tuto skutečnost bral do úvahy, a vypořádal se s ní s ohledem na chování poškozeného, což plně koresponduje s podmínkami §2 odst. 6 tr. ř. Znaleckým posudkem by se uvedené okolnosti ani objasnit nedaly, protože je to jen soud, který může uvedené okolnosti v rámci hodnocení důkazů posuzovat.
31. Nejvyšší soud proto v souladu s judikaturou Ústavního soudu shledal, že byly splněny podmínky pro to, aby návrhy obviněného nebyly akceptovány, protože šlo o důkazy, které nebyly s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a jak správně soud uzavřel, byly nadbytečné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/2001). Nešlo proto o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., a tedy ani o tzv. opomenuté důkazy, protože, o ty by mohlo jít jen kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
32. Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud shledal, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
33. Nejvyšší soud tak zjistil, že soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně, s evidentní snahou řádně a objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. O žádnou libovůli ani jednostranné hodnocení provedených důkazů se v této věci nejedná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). V jejich postupu nešlo o exces, neboť vše svědčí o tom, že soudy dodržely všechny procesní zásady, když řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Proto nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud dospěl k závěru, že verze poškozeného není ničím zpochybněna. Za pozornost v daných souvislostech stojí, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
V. Závěr
34. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování a jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
35. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady týkající se skutkových zjištění, jež na zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, když nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu