ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2101.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2101/2021-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce R. J. , nar. XY, bytem v XY, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 112/2018, o dovoláních obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 2021, č. j. 7 Co 1518/2020-464, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. dubna 2021, č. j. 7 Co 1518/2020-469, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 3. 2021, č. j. 7 Co 1518/2020-464, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 7 Co 1518/2020-469, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 8. 2020, č. j. 10 C 112/2018-425, jehož výrokem I. byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, výrokem II. byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce brojil vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok I. prvostupňového rozsudku. Předestřel otázku, zda vydání náhradních zemědělských pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), vylučuje žádost obce o jejich bezúplatný převod uplatněná podle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen ,,zákon č. 503/2012 Sb.“), i v případě, že právo obce na převod pozemků je již promlčeno. Měl za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Žalovaná dle obsahu dovolání brojila vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Předestřela otázku, zda lze odňaté pozemky ocenit jako stavební, jestliže v době přechodu na stát na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě – ke dni vydání příslušného správního aktu (21. 2. 1951) – dle regulačního a zastavovacího plánu (pro část území XY, XY s přilehlými částmi XY, XY a XY) nebyly určeny pro stavbu. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010. Kladla rovněž otázku, zda lze v projednávané věci dovozovat liknavost či svévoli při uspokojování žalobcova restitučního nároku. Uvedla, že se odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10, a ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020, ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017 a ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019. Konečně vznášela otázku vhodnosti náhradních zemědělských pozemků k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu v situaci, kdy slouží jako relaxační zóna obyvatel bytových domů. Tvrdila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 592/2013, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011 a ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání obou procesních stran přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustnými (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, uzavřít ani tehdy, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb.; v takovém případě je třeba zabývat se tím, zda a z jakého důvodu obec na podané žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019).
Jestliže tedy v projednávané věci obec XY dne 29. 3. 2016 ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a), b), c) a e) zákona č. 503/2012 Sb. požádala žalovanou o bezúplatný převod pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, odvolací soud se výše citované judikatuře nezprotivil, pakliže po zjištění, že jde o pozemky nacházející se v zastavěném území a zastavitelné ploše určené územním plánem k zastavění stavbou pro bydlení, resp. k realizaci veřejné zeleně, obec na podané žádosti trvá (pozemky plánuje využít jako plochy veřejné zeleně, případně zde vybuduje venkovní hřiště navazující na stávající tělocvičnu) a žalovaná její žádosti vzdor promlčení práva na uplatňovaný bezúplatný převod hodlá vyhovět, uzavřel, že dané pozemky, coby náhradní zemědělské pozemky, oprávněné osobě vydat nelze. V situaci, kdy žalovaná (dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně) ujišťuje žádající obec v tom, že po skončení probíhajícího soudního řízení její žádosti vyhoví, by ostatně případná námitka promlčení práva na bezúplatný převod pozemků do obecního vlastnictví mohla kolidovat s dobrými mravy (§8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku); viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013.
Předpoklady přípustnosti dovolání podaného žalobcem tudíž v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Žalovanou kladená otázka ocenění odňatých pozemků přípustnost podaného dovolání rovněž nezakládá. Dovolatelka totiž při kritice právního posouzení věci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy nižšího stupně, když má za to, že k přechodu pozemků na stát došlo na základě zákona č. 46/1948 Sb. ke dni vydání výměru zemědělského referátu Ústředního národního výboru hl. m. Prahy, ze dne 21. 2. 1951, zn. 611-14.XII.50-IX, zatímco soudy nižšího stupně uzavřely, že tento výměr nenabyl právní moci a pozemky byly vyvlastněny až rozhodnutím Rady Obvodního národního výboru v Praze 13 ze dne 2. 7. 1958, a to za účelem výstavby Družstevního podniku strojírenského, lidového spotřebního družstva. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom plně koresponduje rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (se zřetelem k územně plánovací dokumentaci, vykoupení pozemků za účelem výstavby, bezprostřední realizaci výstavby, existenci územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z žalovanou předestřené otázky, zda při uspokojování restitučního nároku žalobce postupovala liknavě či svévolně. Jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze totiž kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobce ani jeho právní předchůdci neprokázali své aktivní úsilí o uspokojení restitučních nároků či tvrzení o absenci liknavého či svévolného postupu žalované) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti žalované při uspokojování restitučních nároků žalobce přitom v posuzovaném případě není nikterak nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobce (jehož právní předchůdci uplatnili restituční nárok již v roce 1994, přičemž neúspěšnou účast žalobce u veřejné nabídky náhradních pozemků zapříčinilo nesprávné ocenění restitučního nároku žalovanou) do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části jeho restitučního nároku, následkem čehož se žalovaná ocitla v mnohaletém prodlení (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. též výše citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou odkazovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu žalované (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách; srov. též závěry dovolacího soudu o liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce vyslovené na podkladě totožného skutkového stavu též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1946/2020.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), konečně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokových nemovitostí. Při posouzení otázky funkční provázanosti pozemků pak nutno vždy brát v potaz konkrétní skutkové okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018); dovolacímu přezkumu přitom podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Soudy nižšího stupně při posuzování vhodnosti žalobcem nárokovaného náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vyšly ze zjištění, že pozemek má charakter zemědělsky využitelné zahrady, jež se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci není bezprostředně funkčně provázána s navazující parcelou č. XY (sloužící jako přístupová a manipulační plocha domům na stavebních parcelách č. XY a č. XY) a s ní sousedícími domy, když zahrada není ke stavbám připlocena, lze ji samostatně hospodářsky využívat a přístup k ní lze zajistit (nezávisle na uvedených stavbách a jejich obslužném pozemku parc. č. XY) přímo ze silniční komunikace – domy jsou naopak dobře využitelné i bez nárokovaného pozemku. Závěry soudů nižšího stupně o tom, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY netvoří součást funkčně provázaného souboru staveb a pozemků (areálu) a je vhodným náhradním zemědělským pozemkem, vyslovené na podkladě uvedených skutkových zjištění (jejichž správnost dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit), tudíž nejsou nikterak nepřiměřené ani odporující výše citované judikatuře.
Předpoklady přípustnosti nebyly proto dovolacím soudem shledány ani u dovolání podaného žalovanou (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání obou procesních stran byla odmítnuta.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu