ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3746.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3746/2020-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce K. T. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, za účasti 1) hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, a to současně i jako právního nástupce po původní účastnici 3) Technické správě komunikací hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, IČO 63834197, a 2) Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/2, IČO 00005886, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 17/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2020, č. j. 29 Co 77/2020-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 77/2020-194, jehož výrokem I. byl k jeho odvolání ve výrocích I., III., IV. a V. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 9. 2019, č. j. 15 C 17/2017-156 [kterým byla v řízení podle části páté občanského soudního řádu zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, ze dne 10. 11. 2016, č. j. PÚ 2628/92/4, tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem ideální 1/12 pozemku dle PK parc. XY, role, o výměře 11.402 m 2 (dle KN pozemků parc. XY, vše ostatní plochy - dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných na listech vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pro obec hlavní město XY, katastrální území XY (výrok I.), a jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení účastníkovi 1) částku 32.912 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.), účastníkovi 2) částku 3.300 Kč (výrok III.), původnímu účastníkovi 3) částku 24.684 Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok IV.) a státu částku 2.777,58 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 (výrok V.)], jehož výrokem II. byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit účastníku 1) k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 2.400 Kč; dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení účastníkovi 1) částku 600 Kč k rukám jeho zástupce, účastníkovi 2) částku 600 Kč a účastníkovi 3) částku 4.114 Kč (výrok III.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že projednávaná věc nespadá do věcné působnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), neboť u pozemku PK parc. XY v k. ú. XY, obec XY, jehož podíl požaduje žalobce vydat, byla již v roce 1958 provedena změna druhu pozemku z „role“ na „neplodná“ (pozdější označení „ostatní plocha“ s využitím „neplodná“), jak vyplynulo v průběhu řízení z leteckých snímků ve spojení s údaji zjištěnými z katastru nemovitostí, ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, nešlo o zemědělskou půdu ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě a v době přechodu na stát (v roce 1962) nesloužil zemědělským účelům (§30 zákona o půdě). Žalobce se tedy domáhal vydání „nezemědělského majetku“, o němž však pozemkový úřad dle zákona o půdě nerozhoduje; soud prvního stupně tedy nepochybil, když podanou žalobu zamítl (§250i o. s. ř.). Odvolací soud dodal, že obsáhlé dokazování a úvahy soudu prvního stupně o tom, zda požadovaný pozemek, resp. pozemky, jsou zastavěny a zda vydání brání překážka dle §11 odst. 1 zákona o půdě, již byly nadbytečné.
Dovolatel přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. shledává v tom, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a že napadený rozsudek nespadá do výčtu věcí, proti kterým není dovolání přípustné podle §238 o. s. ř., přičemž je podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci. V části dovolání označené jako „nesprávnosti při řešení otázek procesního práva“ dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, „na které nelze vztáhnout rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2010“, neboť legitimně očekával, že jeho nárok bude posouzen dle zákona o půdě, když Státní pozemkový úřad v rozhodnutí konstatoval splnění všech podmínek tohoto zákona, a jeho očekávání bylo podpořeno i dopisem Ministerstva financí ČSFR jeho právnímu předchůdci, dle nějž „se na jeho záležitosti vztahuje zákon o půdě, a nikoliv zákon o mimosoudních rehabilitacích“, jakož i vyjádřením Ministerstva zemědělství ze dne 31. 8. 2016, v němž se uvádí, že „ve věci části pozemku PK parc. XY v k. ú. XY, bylo již v restitučním řízení rozhodnuto, aniž byla vznesena pochybnost o jejím charakteru, a není tak důvod ve věci zbývající části této parcely zahajovat řízení o předběžné otázce“. V části dovolání označené jako „nesprávnosti při řešení otázek hmotného práva“ dovolatel namítá, že soudy obou stupňů se odchýlily „od vůdčího principu restitučních předpisů“, jenž vychází z ustálené praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2380/2015) a judikatury Ústavního soudu (viz jeho nálezy sp. zn. III. ÚS 747/2000 a sp. zn. I. ÚS 1688/09), jímž je napravení majetkové křivdy způsobené v rozhodném období, spočívající primárně ve vydání věci. Rozhodnutími soudů „tak došlo k prohloubení křivd, které na právních nárocích dovolatele byly spáchány“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se nahrazuje označené rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že žalobce je vlastníkem ideální 1/12 předmětných pozemků.
Spolu s podáním ze dne 1. 10. 2020, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, dovolatel předložil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2361/2020, a vyslovil názor, že se jedná o obdobnou věc, pročež daná věc by měla být rozhodnuta stejně.
Účastník 1) v podání doručeným soudu prvního stupně dne 6. 9. 2020 oznámil, že původní účastnice 3) - Technická správa komunikací hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, IČO 63834197, byla ke dni 30. 6. 2020 zrušena a veškerý majetek, práva a závazky, které k danému dni měla, přešly na účastníka 1). Dále se stručně vyjádřil k obsahu dovolání, ztotožnil se s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Účastník 2) se v písemném vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto; dále uvedl, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2361/2020 není v dané věci použitelný, neboť se vztahuje k případu, kdy byl restituční nárok uplatněn jak podle zákona o půdě, tak podle zákona č. 403/1991 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 15 C 17/2017-216, rozhodl podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že v řízení bude nadále pokračováno na straně účastnice 3) s účastníkem 1).
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3 tohoto ustanovení).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál; sice v něm uvedl, že dle jeho mínění odvolací soud věc posoudil „v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, avšak nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného a procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2696/19).
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, pak nevymezil-li v dovolání žádnou otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (nejde tedy o tzv. spor o právo), nýbrž touto námitkou odvolacímu soudu vytýká jím tvrzenou vadu řízení, která dle něj mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). K této námitce je možno jen připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Takovou vadou řízení rozhodnutí odvolacího soudu evidentně zatíženo není, namítal-li účastník 1) již ve vyjádření k žalobě podané žalobcem, že „v případě předmětného pozemku není dána působnost zákona o půdě“, přičemž tato námitka byla předmětem posuzování soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Náklady účastníka 1), vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání a k podání žalobce ze dne 1. 10. 2020 sepsaných advokátem, v nichž se advokát stručně vyjádřil k námitkám dovolatele, nelze v dané věci považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě účastníka 1), jenž uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazuje, Nejvyšší soud náklady vynaložené účastníkem 1) v dovolacím řízení na advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Jde-li pak o náklady účastníka 2), jež mu v dovolacím řízení mohly vzniknout pouze v souvislosti s jeho vyjádřením k podání žalobce ze dne 1. 10. 2020, rovněž nelze považovat za účelně vynaložené, neboť tak učinil pouze ve vztahu k tomuto podání žalobce, a k námitkám uvedeným v dovolání jen odkázal na svá dřívější vyjádření učiněná v řízení před soudy obou stupňů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu