ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1401.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1401/2020- 3665
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného L. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 3 To 255/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 80/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 2 T 80/2018, byl obviněný L. R. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 3. 1. 2016 zaslal prostřednictvím e-mailové korespondence z e-mailové adresy XY a adresy XY do XY na e-mailovou adresu S. H., ředitelky společnosti T. a na ostatní e-mailové adresy společnosti T. e-mailovou zprávu označenou „ POSLEDNÍ Před-žalobní výzva a TRESTNÍ OZNÁMENÍ KRÁDEŽE!“, v které pod pohrůžkou podání trestního oznámení, žalobního návrhu krádeže věcí s úmyslem ublížení na zdraví, zveřejnění prostřednictvím internetových stránek a dalších kroků s tím spojených, požadoval vydání finanční hotovosti ve výši 1.500.000 Kč v termínu do 5. 1. 2016 po společnosti T., přičemž následně svou výhrůžku naplnil tím, že
- dne 4. 1. 2016 zaslal ze své datové schránky do datové schránky Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku podání označené jako „STÍŽNOST NA ŠETŘENÍ POLICIE s oznámením korupce páchání trestné činnosti“, v kterém mj. uvádí, že žádá o trestní stíhání T., protože T. ukradla finanční částku ve výši 1.500.000 Kč a že T. neoprávněně zadržuje finanční hotovost 1.500.000 Kč,
- dne 13. 1. 2016 zaslal ze své datové schránky do datové schránky Vrchního státního zastupitelství v Praze podání označené jako „Oznámení trestného činu podvodu neoprávněného zadržování věcí s blokaci majetku a finanční hotovosti 1.500.000 Kč“, které směřoval proti spol. T. z důvodu nevydání finanční hotovosti 1.500.000 Kč,
- dne 7. 11. 2016 ze své datové schránky zaslal Krajskému soudu v Praze návrh na nařízení insolvence na společnost T.
2. Za uvedený trestný čin uložil Okresní soud ve Frýdku-Místku obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost T., IČ: XY, sídlem XY, odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 2 T 80/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 3 To 255/2019, tak, že podle §256 tr. ř. podané odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 3 To 255/2019, podal obviněný dne 20. 5. 2020 prostřednictvím obhájce dovolání, když rozhodnutí soudu druhého stupně napadl v celém rozsahu s tím, že dovolání následně doplní ve lhůtě 15 dnů.
6. Téhož dne bylo podáno dovolání do stejného rozhodnutí, které bylo doručeno z datové schránky obviněného, když z potvrzení o dodání do datové schránky je patrno, že toto podal sám obviněný, který vyjadřuje nesouhlas s postupem svého obhájce, který nerespektoval jeho pokyn stran obsahu dovolání (viz č. l. 2680, 2695). Lze tedy uzavřít, že přestože na této listině označené jako dovolání je uveden obhájce obviněného, tak z přiloženého potvrzení o dodání, ale nakonec i samotné listiny označené jako dovolání je nepochybné, že toto podání nebylo fakticky podáno obhájcem obviněného, nýbrž samotným obviněným. Za takové situace Nejvyšší soud k obsahu této listiny označené jako dovolání nemohl přihlížet (viz přim. TR NS 35/2007-T–993), neboť dovolaní může podat obviněný toliko prostřednictvím obhájce, který ho zdůvodní a který ho podává v zastoupení obviněného (viz §265d odst. 2 tr. ř.). Je tomu tak proto, že dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě nejzávažnějších procesních vad, takže povinné zastoupení obviněného obhájcem v dovolacím řízení zajišťuje, aby dovolání splňovalo obsahové náležitosti a aby případný nedostatek právních znalostí nemohl být na újmu obviněného, když nesplnění obsahových náležitostí dovolání může vést k odmítnutí dovolání bez jeho věcného přezkoumání [§265i odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Zároveň požadavek na povinné zastoupení obviněného v řízení o dovolání obhájcem má zajistit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud a aby byla zachována rovnost přístupu všech obviněných k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí.
7. Následně bylo podané dovolání doplněno prostřednictvím obhájce podáním ze dne 29. 5. 2020. V rámci doplnění dovolání bylo výslovně uvedeno, že dovolání je podáno z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), e), g), l) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Poté bylo rozvedeno, jakým skutkem byl obviněný uznán vinným a jak byl tento skutek právně posouzen. Podle obviněného zjištěný skutek, kterým byl uznán vinným, nemohl být posouzen jako pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť popsané jednání nemohlo jak po objektivní, tak subjektivní stránce naplnit zvolenou skutkovou podstatu, jakož i protiprávnost daného činu. Odsouzení tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel poté velmi podrobně rozvádí, že jeho jednání mělo svůj původ v předchozím postupu společnosti T., která svévolně vstoupila do nebytových prostor, které si pronajal, přičemž zdůrazňuje, že o vstupu do předmětných prostor neučinila žádný relevantní zápis, když současně hodnotí listinu předloženou zmocněnkyní poškozené společnosti ze dne 23. 8. 2006 (viz č. l. 1086), která se týká toliko výměny zámku ve dveřích místnosti a soupisu věcí, které zde měly být nalezeny, ovšem tento soupis je napsán ručně a neobsahuje žádné datum a podpisy, takže tento dokument nemá žádnou právní relevanci. Dále namítá, že pro vstup do nebytových prostor a zadržení movitých věcí nebyly splněny zákonné podmínky, když odkazuje na §672 zákona č. 40/1964 Sb., přičemž odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2940/2005 nepovažuje za přiléhavý. Poukazuje na to, že z výpovědí svědků S. H. a M. B. vyplynulo, že přístup do těchto prostor byl následně zásadně volný. Pokud za takové situace soud prvního stupně uzavírá, že z výpovědí těchto svědků zcela jednoznačně vyplývá, že v prostorách nebyly další věci – jako účetní doklady, smluvní dokumenty a předmětná finanční hotovost, tak se jedná o závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování, neboť ani jeden z těchto svědků nebyl při výměně zámku a vstupu do těchto nebytových prostor dne 23. 8. 2006 přítomen. Namítá, že poškozená společnost provedla vstup do těchto prostor, přestože si byla vědoma jeho špatného zdravotního stavu, když byl v té době hospitalizován v důsledku závažné dopravní nehody, když jeho pracovní neschopnost trvala do 30. 11. 2006. Proto nelze vyloučit oprávněnost jeho nároku na vydání předmětné hotovosti.
8. Současně dovolatel rozvádí, v čem může spočívat protiprávnost jednání pachatele. Podle názoru obviněného předmětný skutek nelze hodnotit jako protiprávní, neboť závěr o vině musí mít podklad ve skutkových okolnostech. Tak tomu v dané věci není, když soudy nesprávně nepovažovaly za důležité okolnosti vstupu poškozené společnosti do nebytových prostor, které měl pronajaty, když právě tyto okolnosti jsou rozhodující pro posouzení oprávněnosti jím uplatňovaných nároků. Za takového stavu nelze dovodit, že jeho jednání bylo neoprávněné a že úmyslně naplnil všechny znaky zvolené skutkové podstaty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009).
9. Zdůrazňuje, že při posuzování subjektivní stránky nelze také pominout ani subjektivní pojetí, jak on sám celou situaci vnímal, vzhledem k porušení jeho práv svévolným vyklizením jím pronajatých prostor, čímž se cítil být závažně poškozen a na základě čehož se domáhal plnění, které považuje za zcela legitimní, když tak činil prostředky, které rovněž považuje za zcela legální. V tomto směru odkazuje na závěry znaleckého posudku MUDr. J. Švarce, Ph.D. a PhDr. Š. Vymětala, Ph.D., kteří konstatovali, že případnou protiprávnost vytýkaného činu je obtížné poznat i pro osoby duševně zdravé. V požadavku na vydání finanční hotovosti nespatřuje hrozbu těžké újmy, když v e-mailové komunikaci jen poukazuje na možnost použití legálních institutů, když zdůrazňuje skutečnost, že trestní oznámení podal až po roce. Samotné upozornění na možnost použití uvedených institutů a upozornění na možnost zveřejnění věci na serveru žalobce není srovnatelné s hrozbou použití násilí či pohrůžkou násilí, takže se nejednalo o pohrůžku jiné těžké újmy a jako takovou ji nemohla ani poškozená společnost pociťovat.
10. Dovolatel rovněž vyslovuje přesvědčení o nezbytnosti provedení jím navrhovaných důkazů, konkrétně výslechů osob, které byly uvedeny na listině, kterou předložila zmocněnkyně poškozené společnosti a které měly být přítomny vniknutí do nebytových prostor, které měl pronajaty. Měly být také provedeny důkazy, jejichž provedení bylo zamítnuto v rámci odvolacího řízení. Pokud takto soudy nepostupovaly, porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
11. Z opatrnosti dále namítá naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., když podle jeho názoru ve věci rozhodoval vyloučený orgán, když zdůrazňuje, že setrvává na námitkách ohledně vyloučení senátu soudu prvního stupně, přičemž je rozvádí. Současně také setrvává na námitce podjatosti soudu druhého stupně, když tento soud mu neumožnil pořizovat obrazový záznam z veřejného zasedání, přestože jednání bylo veřejné a bylo ve veřejném zájmu, aby se ukázala skutečná pravda.
12. Současně obhájce obviněného uvádí, že na výslovnou žádost obviněného přikládá vlastní stanovisko dovolatele k předmětné věci, včetně odkazu na dovolatelova učiněná podání, která tento zaslal sám dle přiložených doručenek do datových schránek.
13. V závěru podané dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud přezkoumal rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 3 To 255/2019 a jemu předcházející řízení a podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení a vadné řízení mu předcházející zrušil.
14. V dané věci ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný kromě podání, které předložil jeho obhájce na výslovný pokyn obviněného k doplňku dovolání ze dne 29. 5. 2020, zaslal Nejvyššímu soudu řadu písemností, ve kterých vyjadřuje své stanovisko k věci, vyjadřuje se obsáhle k provedeným důkazům a jejich hodnocení. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, které lze podat toliko prostřednictvím obhájce, který jako osoba práva znalá zajišťuje právní argumentaci a za takové situace nelze k obsahu těchto písemností, které podal obviněný v rámci dovolacího řízení přihlížet a na jejich obsah reagovat (viz blíže bod 6. tohoto rozhodnutí). Proto se Nejvyšší soud obsahy těchto přípisů v rámci dovolacího řízení nemohl zabývat a reagovat na ně.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 563/2020, nejprve zrekapituloval, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným a jaký mu byl uložen trest a jaké uplatnil dovolací důvody. Následně rozvedl předpoklady naplnění zvolených dovolacích důvodů. Konstatoval, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je závislé na tom, zda byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Poté dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, když s poukazem na tento dovolací důvod se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno. Zdůrazňuje, že v posuzované věci bylo realizováno vyhodnocení provedených důkazů a z nich vycházející právní závěry v odstavcích 23. až 31. odvolacího soudu, na které státní zástupce pro stručnost odkazuje. Namítaný nesoulad provedených důkazů se skutkovým stavem je ze strany obviněného konstruován na jiném vyhodnocení provedených důkazů, než jaké provedly soudy nižších stupňů.
17. Podle státního zástupce také dovolatel uplatňuje námitku neprovedení všech požadovaných důkazů. Ani tuto námitku nepovažuje za důvodnou, když soudy se řádně zabývaly návrhy na doplnění dokazování a zdůvodnily, proč navrhované důkazy nebudou provedeny (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně, bod 25. usnesení soudu druhého stupně). Z tohoto pohledu se v dané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy. Podle státního zástupce tedy soudy nižších stupňů v dané věci zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Námitky obviněného stran nenaplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů.
18. Státní zástupce následně rozvádí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž konstatuje, že uvedené námitky neodpovídají žádnému z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Proto dospívá k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl naplněn.
19. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvádí, že námitku vyloučení všech členů senátu soudu prvního a druhého stupně obviněný uplatnil již před rozhodnutím těchto soudů. Poté státní zástupce shrnuje konkrétní uplatněné námitky ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu, přičemž konstatuje, že tyto nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod uvedený v §30 tr. ř., o čemž bylo rozhodnuto jednak usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 2 T 80/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 to 550/2018, jednak usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 2 T 80/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 3 To 256/2019. Stejně tak bylo rozhodnuto o námitce podjatosti senátu soudu druhého stupně, když tento nedovolil obviněnému pořizovat v jednací síni obrazovaný záznam. Proto dospívá k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve věci není dán.
20. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Důvodnost dovolání
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
22. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný blíže nerozvádí, jakou alternativu tohoto dovolacího důvodu uplatňuje.
28. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
29. Obviněný namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený senát, a to jak v případě rozhodování soudu prvního stupně, tak v případě rozhodování soudu druhého stupně. Jak již bylo uvedeno, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Důvody vyloučení upravuje §30 tr. ř., když vzhledem k použité argumentaci lze mít za to, že obviněný namítá důvody vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Důvodem vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. je existence pochybnosti o tom, že nemůže ve věci nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Současně platí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. může být dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003).
30. Obviněný konkrétně ve vztahu k senátu soudu prvního stupně tvrdí, že vyloučení senátu vyplývá z toho, že chtěl předložit po senátu listiny označené jako „protokol a zápis o vniknutí se soupisem věcí a složení komise“, když pokud nebude tato listina předložena, podmiňoval vedení dalšího řízení vyřešením právní otázky, zda společnost T. násilně a tedy neoprávněně vnikla do jím užívaných nebytových prostor a tím, že soud nerespektuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přepjatě formalisticky, když ve vztahu k přísedící Ing. Miriam Hronovské namítal, že jako úřední osoba, vedoucí odboru dopravy, rozhodovala v jeho věci vedené u Městského úřadu v XY, když se musela omluvit za jednání svého podřízeného a současně poukazuje na skutečnost, že jmenovaná je v pracovním poměru k městu XY, které má majetkovou účast ve firmě T. Senát soudu druhého stupně považuje za podjatý, neboť mu nepovolil pořizovat z veřejného zasedání obrazový záznam, přestože jednání bylo „veřejné a je ve veřejném zájmu, aby se ukázala skutečná pravda“.
31. Z pohledu této dovolací argumentace je třeba především uvést, že tyto námitky uplatnil obviněný již v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto o těchto námitkách rozhodovaly, tedy námitkami obviněného se s jistou výhradou zabývaly. Soud prvního stupně o námitce podjatosti rozhodoval dokonce 2x, a to nejprve usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 2 T 80/2018 (viz č. l. 744) ve vztahu k předsedovi senátu a poté usnesením téhož soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 2 T 80/2018 (č. l. 116) ve vztahu k celému senátu, když proti oběma rozhodnutím podal obviněný stížnost, o kterých bylo rozhodnuto tak, že byly podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuty a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 To 550/2018 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 3 To 256/2019 (č. l. 1433). Rovněž senát soudu druhého stupně rozhodoval o námitce podjatosti, a to usnesením ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 3 To 255/2019 (č. l. 1856), když o podané stížnosti obviněného proti tomuto rozhodnutí rozhodoval Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 1 To 25/2020 (č. l. 2267), kterým podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
32. Z pohledu shora naznačených závěrů lze uzavřít, že ve věci byla splněna podmínka, že tvrzené důvody podjatosti byly obviněnému známy v původním řízení a že je namítl před rozhodnutím soudu druhého stupně ve věci samé. Pokud se týká samotných námitek, tyto jsou zjevně neopodstatněné, neboť ve vztahu k vyloučení senátu soudu prvního stupně obviněný v rozhodující míře namítá způsob vedení řízení před tímto soudem, neboť důvody podjatosti spatřuje v tom, že soud nevyhověl jeho požadavkům na doplnění dokazování ve vztahu ke skutečnostem, které chtěl v řízení objasnit. Zde je na místě uvést, že nesouhlas se způsobem vedení řízení před soudem a rozsahem dokazování nemůže svědčit o podjatosti senátu, když způsob vedení řízení a nevyhovění každému důkaznímu návrhu některé ze stran řízení, nelze interpretovat tak, že by to svědčilo o tom, že senát nemůže ve věci nestranně rozhodovat, když jistou výjimku by představovala situace, že by způsob řízení byl výslovně urážlivý, např., že by soud hrubě strany urážel, nadával jim apod., takže by z tohoto bylo možno dovodit negativní vztah k některé straně, popř. by senát soudu prvního stupně opakovaně odmítal splnit pokyny soudu druhé stupně k doplnění dokazování. Je tomu tak proto, že námitky stran nedostatečných skutkových zjištění a rozsahu dokazování primárně neřeší ustanovení §30 tr. ř., neboť nevyhovění určitému důkaznímu návrhu a s tím související nedostatečná skutková zjištění nelze považovat za projev podjatosti, neboť strany, tedy jak obhajoba, tak i obžaloba, mohou nedostatky skutkových zjištění a rozsahu dokazování, včetně případných procesních pochybení primárně namítat v rámci opravného prostředku, když pak soud rozhodující o opravném prostředku posoudí důvodnost takové argumentace z pohledu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V souvislosti s námitkami ve vztahu k tvrzené podjatosti senátu soudu prvního stupně lze připustit, že nebylo výslovně reagováno na námitky obviněného týkající se tvrzené podjatosti přísedící Ing. Miriam Hronovské, které uplatnil v rámci podané stížnosti a které spočívaly v tom, že jmenovaná měla v minulosti rozhodovat jako úřední osoba ve věci obviněného vedené u odboru dopravy řešené u Městského úřadu v XY a že je pracovnicí Městského úřadu v XY, přičemž město XY je majetkově zainteresováno v poškozené společnosti. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu této námitky se lze domnívat, že obviněný tuto námitku uplatnil v tom směru, že jmenovaná je vyloučena pro poměr k jeho osobě, ale i věci. Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že soud druhého stupně na tyto námitky výslovně nereagoval, považuje za vhodné uvést, že skutečnost, že přísedící Ing. M. Hronovská měla být činná jako úřední osoba v řízení vedeném u dopravního odboru města XY, nemůže zakládat důvod pro její vyloučení v předmětné věci. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné uvést, že se mělo jednat o řízení, které mělo být vedeno před 10 lety, když se mělo jednat o běžné plnění pracovních úkolů jmenované, které nebylo zatíženo nějakou událostí, která by sama o sobě mohla vzbuzovat pochybnosti o její nestrannosti, jako např. trestní stíhání jmenované. Samotná skutečnost, že snad obviněný nebyl s rozhodnutím ve věci vedené u odboru dopravy Městského úřadu v XY spokojen, nemůže zakládat důvod podjatosti jmenované přísedící, když proti rozhodnutí správního orgánu mohl brojit řádným opravným prostředkem. Rovněž fakt, že jmenovaná měla jako oprávněná úřední osoba zaslat obviněnému omluvu týkající se jistého pochybení svého podřízeného (ten měl nesprávně označit obviněného v přestupkovém řízení jako obviněného, ačkoliv se jednalo o poškozeného), nemůže vyvolávat nějaké pochybnosti o její nestrannosti, když se jedná o běžnou situaci, ke které při jednání mezi občany a úřady může dojít a dochází, když navíc se jednalo o jisté pochybení jiné osoby než jmenované. Ani skutečnost, že jmenovaná je v pracovním poměru k městu XY nezakládá pochybnosti o její nepodjatosti, neboť poškozenou organizací není město XY, přičemž určitá majetková účast města XY v poškozené společnosti nemůže vést k závěru o pochybnostech o nepodjatosti jmenované. Proto nelze námitkám obviněného ohledně tvrzené podjatosti senátu soudu prvního stupně přisvědčit.
33. Ve vztahu k námitkám týkající se podjatosti senátu soudu druhého stupně je třeba uvést, že i tato námitka je založena na nesouhlasu s postupem soudu druhého stupně, který nepovolil obviněnému pořízení obrazovaného záznamu z jednání odvolacího soudu, když zvukový záznam byl povolen a realizován. Jedná se tedy o námitku do způsobu vedení řízení, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že pokud soud druhého stupně nepovolil pořízení obrazového záznamu ohledně průběhu veřejného zasedání o podaném odvolání, nelze v tomto postupu spatřovat výraz nějaké zaujatosti vůči obviněnému, když tento postup byl v souladu se zákonem č. 2/2002 Sb., o soudech a soudcích v platném znění, konkrétně §6 odst. 3, podle něhož uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. Postup senátu soudu druhého stupně tedy odpovídal zákonu. Navíc, i pokud by tento postup senátu soudu druhého stupně nebyl správný, tak by to mohlo vést jen k závěru o nesprávném postupu senátu, ale nikoliv o jeho podjatosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/13). Proto i tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
34. Pokud se týká naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je možno konstatovat, že obviněný fakticky žádnou právní argumentaci neuvádí. Jinak vyjádřeno, obviněný neuvádí žádnou právní argumentaci stran nepřípustnosti jeho trestního stíhání. Za takové situace nemůže citovaný dovolací důvod zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, když právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Jinak řečeno, nestačí formální citace dovolacího důvodu, v dovolání musí být i uvedeny důvody a skutečnosti, ve kterých je spatřováno naplnění zvoleného dovolacího důvodu (§265f odst. 1 tr. ř.). Obviněný musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Za takové situace, pokud by obviněný neuplatnil další dovolací důvody včetně příslušných námitek by bylo na místě dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Ohledně námitek vztahujících se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že rozhodující většinu z nich nelze pod zvolený důvod podřadit. Toliko s velkou dávkou tolerance lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku stran naplnění pohrůžky těžké újmy, jako znaku dané skutkové podstaty. Je tomu tak proto, že touto námitkou obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť tvrdí, že nebyl naplněn znak objektivní stránky daného trestného činu. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám je třeba uvést, že obviněný fakticky vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, neboť namítá vadná skutková zjištění (poškozená společnost neoprávněně vnikla do nebytových prostor, neprovedla soupis věcí, které zde zajistila, nerespektovala rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2940/2005, vyjadřuje nesouhlas s hodnocením výpovědí svědků, nebyla vzata v úvahu jeho zdravotní indispozice v době vyklizení apod.) a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a rozsahu dokazování, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, když dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3136/09).
36. Nejvyšší soud především vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz body 4. – 5., 7. rozsudku soudu prvního stupně, body 18. – 30. usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými jak před soudem prvního stupně, tak v rámci podaného odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
37. Bez ohledu na shora naznačené závěry lze uvést následující. Předně je nezbytné konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly otázce dokazování v dané věci náležitou pozornost, zejména pak soud prvního stupně. Uvedený soud provedl rozsáhlé dokazování, když k náležitému objasnění věci prováděl jak důkazy navržené obžalobou, tak i důkazy navržené obhajobou, takže lze uzavřít, že důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně všechny provedené důkazy hodnotil, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí věci. Soud prvního stupně se podrobně zabýval obhajobou obviněného, přestože došel k závěru, že část obhajoby se nevztahuje ke skutečnostem, které jsou podstatné k rozhodnutí ohledně skutku, pro který byla podána obžaloba, tak částečně na tyto námitky nesouvisející se skutkem reagoval. Následně pak logicky zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla vyvrácena, přestože, jak již bylo naznačeno, dospěl k závěru, že podstata obhajoby pro posouzení dané věci není relevantní, tak se touto obhajobou posléze zabýval a odůvodnil, na základě jakých důkazů byla vyvrácena a proč není pro posouzení skutku relevantní a to zejména z pohledu tvrzení obviněného, že postup poškozené společnosti při vyklizení nebytových prostor, které užíval on a jeho matka, byl protiprávní. Zabýval se i rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn 28 Cdo 365/2006, na které odkazuje obviněný, když zdůraznil, že v citované věci se jednalo o vyklizení bytových prostor, přičemž i odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2940/2005, které je podle jeho názoru na naznačenou situaci přiléhavé (viz bod 4. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se ovšem zejména zabýval otázkou oprávněnosti tvrzení obviněného, že měl nárok na částku 1.500.000 Kč, na základě dodatku čl. II. ze dne 31. 12. 2005, když v tomto směru odkázal na výpovědi slyšených svědků ohledně pravosti tohoto dodatku, na provedené listinné důkazy, ale i postup obviněného v civilním řízení, které proti poškozené společnosti od roku 2006 vedl, když ale zejména hodnotil i postup obviněného od roku 2005 ve vztahu k první zmínce o částce 1.500.000 Kč. V dané souvislosti lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně svůj závěr o vině nestaví toliko na výpovědi slyšených svědků, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, které na rozdíl od obviněného nehodnotí izolovaně, ale v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Nad rámec tohoto závěru lze také zdůraznit, že uvedený soud také výslovně zdůraznil, že i pokud by snad postup poškozené společnosti při vyklízení nebytových prostor nebyl v pořádku, tedy v souladu s příslušnými občanskoprávními předpisy, což ovšem soud prvního stupně považoval za vyvrácené, tak by tato skutečnost neopravňovala obviněného k tomu, aby se vůči poškozené společnosti dopouštěl trestné činnosti. Současně se soud prvního stupně vypořádal i s tím, že neprovedl všechny důkazní návrhy obviněného. Lze tedy uzavřít, že postup soudu prvního stupně odpovídá ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, když při hodnocení důkazů nedošlo k žádné deformaci důkazů, která by výjimečně odůvodňovala zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017).
38. Rovněž soud druhého stupně se řádně vypořádal s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jak již bylo naznačeno, jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání. Zde je také na místě uvést, že soud druhého stupně se nespokojil s tím, že by toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu uplatněných námitek obviněného (viz body 18. – 28. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že předmětem skutku skutečně není otázka oprávněnosti či zákonnosti vyklizení nebytových prostor, které měl užívat obviněný, nýbrž otázka, zda obviněný skutečně oprávněně požadoval po poškozené společnosti částku 1.500.000 Kč, tedy zda ve vztahu k poškozené společnosti byly jeho požadavky oprávněné či nikoliv a pokud by i byly, zda způsob jejich vymáhání byl oprávněný či nikoliv.
39. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že Nejvyšší soud v dané věci nezjistil ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
40. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů obviněný především namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud zamítly jeho návrhy na provedení dalších důkazů [výslech osob uvedených na listině přiložené zmocněnkyní poškozených (viz č. l. 11086), a dalších osob navržených v rámci odvolacího řízení]. Obecně považuje Nejvyšší soud předně za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se proto považuje i procesní situace, spočívající v tom, že bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se sluší především poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakého důvodu byly důkazní návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů zamítnuty (viz bod 5., str. 11-12 rozsudku soudu prvního stupně, viz bod 25. usnesení soudu druhého stupně), když soudy dospěly k závěru o nadbytečnosti těchto důkazů, popř. jejich neexistenci. Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů poukazuje i na skutečnost, že soudy nižších stupňů závěr o vyvrácení obhajoby obviněného založily nikoliv jen na výpovědích svědků, nýbrž i na závěru, že předložené doklady obviněného, které mají podle jeho tvrzení dokládat existenci nároku na částku 1.500.000 Kč, jsou padělané (viz např. dodatek č. II. k nájemní smlouvě), když soudy zcela logicky odůvodnily, jak k těmto závěrům dospěly. Pokud se týká hodnocení předloženého dodatku č. II k nájemní smlouvě, tak skutečně podle Nejvyššího soudu, kromě toho, že svědci popřeli, že by byl dodatek mezi poškozenou společností a obviněným uzavřen, nelze pominout jeho zcela rozdílnou kvalitu proti původně uzavřené smlouvě, když nelze také přehlédnout ani evidentní nevýhodnost tohoto dodatku pro poškozenou společnost, která byla tzv. na první pohled i pro osobu bez právnického vzdělání zcela evidentní. Za dané situace lze tedy souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že provedení dalších požadovaných důkazů by šlo nad rámec požadavku zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí (viz §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Proto lze uzavřít, že v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy. Nad rámec tohoto závěru také skutečně nelze pominout postup obviněného v dané věci, který od roku 2006 vede proti poškozené společnosti řadu civilních řízení souvisejících s vyklizením předmětných nebytových prostor, ovšem o skutečnosti, že ve vyklizené kanceláři se měla nacházet částka 1 500 000 Kč, se zmiňuje skoro až 10 let poté.
41. Obviněný rovněž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání, když zdůrazňuje, že svůj postup považoval za legitimní a odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Je možno připustit, že na první pohled by se mohlo navenek jevit, že předmětná námitka byla uplatněna právně relevantně, když subjektivní stránka se týká základu trestní odpovědnosti fyzické osoby. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že fakticky uplatněná argumentace směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež dospěly k závěru, že poškozená společnost obviněnému nedlužila částku 1 500 000 Kč, tedy že jeho požadavek byl neoprávněný, čehož si byl obviněný vědom, takže si byl vědom, že požaduje po poškozené společnosti splnění, na které nemá nárok. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné uvést, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly, když na základě provedeného dokazování a zásad logického uvažování řádně odůvodnily, na základě kterých skutečností si musel být obviněný vědom, že jeho požadavek na plnění 1 500 000 Kč po poškozené společnosti je neoprávněný, když výslovně uvedly, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně, bod 31. usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Pokud je ze strany obviněného poukazováno na vyjádření znalců, tak je třeba uvést, že znalcům nepřísluší hodnotit právní otázky, když závěr o subjektivní stránce je nepochybně závěrem právním. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že pokud částka ve výši 1 500 000 Kč v nebytových prostorách v době vyklizení nebyla a soudy dospěly k závěru, že tomu tak bylo a že si toho byl obviněný vědom, což je nepochybně závěr skutkový, tak si musel za této situace být obviněný vědom skutečnosti, že jeho požadavek na vydání předmětné částky je protiprávní a že chce poškozenou společnost pod pohrůžkou jiné těžké újmy donutit k plnění, na které nemá právní nárok. Bez ohledu na tento závěr je možno ještě uvést, že trestného činu vydírání se lze dopustit i tím, že pachatel nutí poškozené k finančnímu plnění, o kterém je sice přesvědčen, že na něj má zákonný nárok, avšak činí tak prostředky, které neodpovídají účelu nebo cíli, který má být dosažen, např. opakovanými pohrůžkami násilím, pohrůžkou jiné těžké újmy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 724/2016). Jinak řečeno, jednání pachatele u trestného činu vydírání musí být jednáním neoprávněným. Neoprávněnost (protiprávnost) může spočívat buď v tom, že pachatel poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo pachatel je sice oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 551/2015). V dané věci se jednalo o variantu, že obviněný nutil poškozeného k něčemu, co vůbec nebyl po něm oprávněn požadovat.
42. Jak již bylo naznačeno, právně relevantně, byť s velkou dávkou tolerance, naplnil obviněný zvolený dovolací důvod ve vztahu k námitce, zda pohrůžka podání trestního oznámení, žalobního návrhu, zveřejnění prostřednictvím internetových stránek a dalších kroků, pokud ze strany poškozené společnosti nebude vydána částka 1 500 000 Kč, představuje pohrůžku jiné těžké újmy. Jde tedy o výklad pojmu pohrůžka jiné těžké újmy. Obecně platí, že pokusu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí jednání bezprostředně směřující k tomu, aby jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutil k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektem je svobodné rozhodování člověka nebo právnické osoby, která z logiky věci jedná prostřednictvím fyzických osob. V dané věci měla podle skutkových zjištění a právní věty být naplněna varianta, že obviněný měl poškozenou společnost pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutit k tomu, aby něco konala a jeho úmysl měl směřovat ke způsobení značné škody. Pojem jiné těžké újmy není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. Platí, že při posuzování skutečnosti, zda byl naplněn znak pohrůžky jiné těžké újmy, je nezbytné přihlížet k více faktorům. Tedy např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1205/2014).
43. Z výše uvedeného je zřejmé, že v praxi je pojem pohrůžka jiné těžké újmy vykládán tak, že by se měl z pohledu své intenzity rovnat naplnění znaku použití násilí či pohrůžky jiné těžké újmy. V předmětné věci mělo dojít k naplnění tohoto znaku podle skutkových zjištění tím, že obviněný měl vyhrožovat poškozené společnosti podáním trestního oznámení, zveřejněním těchto kroků prostřednictvím internetových schránek a realizací dalších kroků, když také skutečně následně podal trestní oznámení na poškozenou společnost spočívající v tom, že mu ukradla částku 1 500 000 Kč (na Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku a Vrchní státní zastupitelství v Praze) a posléze podal návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči poškozené společnosti ke Krajskému soudu v Praze ohledně částky 1 500 000 Kč, což vedlo k tomu, že došlo k zahájení insolvenčního řízení vůči poškozené společnosti a tento údaj byl veřejně přístupný na stránkách justice.cz a v insolvenčním rejstříku, když insolvenční řízení bylo vedeno od 10. 11. 2016 do 4. 12. 2017. Při posuzování, zda jednání obviněného naplňuje znaky pohrůžky jiné těžké újmy, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se otázkou naplnění tohoto znaku zabývaly, když zejména soud druhého stupně své úvahy řádně rozvedl (viz bod 30. usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že jednání obviněného nepochybně ve svém souhrnu naplňovalo znak pohrůžky jiné těžké újmy. Především skutečně nelze pominout, že se ze strany obviněného jednalo o kombinaci několika vyhrůžek, a to trestním oznámením, které nemělo žádný reálný podklad, tedy bylo evidentně nepravdivé, zveřejněním věci na internetu, kde tedy nepochybně bylo veřejně přístupné velkému okruhu osob a dalšími kroky, mezi které nepochybně patřilo zahájení insolvenčního řízení proti poškozené společnosti na základě návrhu obviněného. Právě kombinace těchto jednání ve svém souhrnu nepochybně naplňovala znak pohrůžky jiné těžké újmy, když podání trestního oznámení přinejmenším naruší jistým způsobem chod společnosti (obviněný informaci o podání trestního oznámení zaslal na všechny e-mailové adresy společnosti) a důvěru vůči společnosti, jak ze strany jiných subjektů, tak i vlastních zaměstnanců, stejně tak uveřejňování nepravdivých a hrubě zavádějících informací o poškozené společnosti na internetu, který je přístupný neomezenému okruhu osob, neboť v současné době je zcela obvyklé, že internet slouží jako prvotní zdroj informací i pro potenciální klienty společnosti z hlediska jejich důvěryhodnosti. Následné zahájení insolvenčního řízení proti poškozené společnosti a skutečnost, že tato informace byla veřejně přístupná nepochybně poškozenou společnost silně poškozovala v obchodních vztazích, o čem se nakonec zmiňovali i slyšení svědci, když nakonec i v současnosti do jisté míry toto poškozenou společnost stigmatizuje, neboť skutečnost, že proti poškozené bylo vedeno insolvenční řízení je veřejně přístupná na stránkách www.justice.cz . Zde je na místě uvést, že údaj o vedení insolvenčního řízení představuje vždy citelný zásah do důvěryhodnosti poškozené společnosti, bez ohledu na to, že řízení bylo později zastaveno a může vést ke ztrátě důvěryhodnosti takové poškozené společnosti v obchodních vztazích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1205/2014). V tomto směru je třeba zdůraznit, že skutečně nelze pominout, že návrh obviněného na zahájení insolvenčního řízení byl šikanózní, přičemž také nelze pominout dobu jeho trvání, která byla nepochybně ovlivněna jednáním obviněného (podání opravného prostředku proti rozhodnutí o odmítnutí návrhu). Obecně je třeba konstatovat, že již samotné podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jímž obviněný chce donutit poškozeného k plnění, které nemá povinnost poskytnout, pokud k němu došlo na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku ve smyslu §3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je nedovoleným prostředkem a lze jej kvalifikovat jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Lze tedy uzavřít, že byť obviněný použil sice prostředky, které jsou z hlediska práva obecně jinak dovolené, kterými ovšem sledoval dosažení cíle, na který neměl právní nárok (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 6 Tdo 171/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 721/2011), tak jeho jednání bylo jednáním protiprávním. Znak pohrůžky jiné těžké újmy byl v dané věci bez důvodných pochybností tedy naplněn, takže právně uplatněná argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
44. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že obviněný především, jak již bylo naznačeno, neuvedl, jakou variantu tohoto dovolacího důvodu zvolil. Jak již bylo uvedeno, není povinností dovolacího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť právně fundovanou argumentaci v dovolacím řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněného obhájcem. Bez ohledu na tento závěr lze pouze stručně uvést, že v dané věci by přicházela v úvahu varianta, že bylo zamítnuto věcně odvolání obviněného, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože ovšem v dané věci bylo shledáno podané dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. sice částečně důvodné, ovšem zjevně neopodstatněné, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
45. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu