ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.899.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 899/2022-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 7 To 109/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 46/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 1 T 46/2020, byl obviněný M. D. pod bodem I. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 13.2.2017 v XY, XY, v kanceláři poškozené společnosti M. p., jako jediný jednatel společnosti M. L. v rámci její činnosti, v jejím zájmu a v úmyslu jí získat majetkový prospěch, za společnost M. L. v postavení vydlužitele, a současně sám v postavení ručitele za společnost M. L. uzavřel s poškozenou společností M. p. Smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byl závazek poškozené společnosti M. p., jakožto zapůjčitele, poskytnout společnosti M. L. peněžní zápůjčku ve výši 1.000.000 Kč, a to jako krátkodobý finanční instrument určený výhradně pro financování oběžných aktiv společnosti M. L., kdy naproti tomu společnost M. L. se takto poskytnutou zápůjčku zavázala vrátit do 28.2.2017 a pro případ, že tuto svou povinnost nesplní, se M. D. jakožto ručitel zavázal uspokojit poškozenou společnost M. p. společně a nerozdílně se společností M. L., přičemž smlouvu uzavřel, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že společnosti M. L. byl postihnut její bankovní účet, vedle toho byl po společnosti exekučně vymáhán i dluh ve výši 22.340 Kč, a měla další závazky v částce nejméně 500.000 Kč a současně M. D. měl finanční závazky po splatnosti ve výši nejméně 7.900.000 Kč, navzdory uvedeným skutečnostem smlouvu uzavřel, finanční prostředky pak nechal vyplatit na bankovní účet č. XY majitele P. H., který mu tyto ve dnech 15.2.-18.2.2017 postupně v hotovosti vyplatil a do současnosti poškozené společnosti M. p. na zápůjčce neuhradil ničeho, čímž poškozené společnosti M. p., IČ: XY, sídlem XY, XY, způsobil škodu ve výši 1.000.000 Kč.
Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost M. p., IČ XY, sídlem XY, XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné právnické osoby M. L., IČ: XY, sídlem XY, XY.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 1 T 46/2020, podal obviněný a spoluobviněná právnická osoba M. L. odvolání směřující do všech jeho výroků.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 7 To 109/2022 , a to tak, že odvolání obviněného i spoluobviněné právnické osoby M. L. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 7 To 109/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (na č. l. 463-469), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Obviněný namítl, že odvolacím i nalézacím soudem byla nesprávně posouzena otázka, zda je předmětný skutek trestným činem, resp. zda naplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podle §209 tr. zákoníku, stejně jako otázka aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a §15 tr. zákoníku. Dovolatel výslovně deklaroval, že „tímto dovoláním nenapadá zjištění skutkového stavu ani správnost a úplnost skutkových zjištění, nýbrž nesprávnost právního posouzení předmětného skutku. I za těchto okolností však považuje odsouzený za nezbytné v tomto dovolání analyzovat, které skutkové okolnosti lze z provedeného dokazování považovat za zjištěné, neboť právní hodnocení skutku je zcela nepochybně se zjišťováním skutkového stavu spjato“.
Dále namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, kdy konkrétně poukazuje na hodnocení výpovědi svědka M. M., jediného společníka a jednatele poškozené společnosti M. p. (dále jen „společnost M. p.“), z jehož výpovědi bylo dovozeno, že o špatné finanční situaci spoluobviněné společnosti M. L. (dále jen „M. L.“) byl spraven. Půjčka byla podle odvolacího soudu poskytnuta, protože se za ni zaručil obviněný jako fyzická osoba. To však z provedeného dokazování nevyplývá. Rovněž nebylo možné na vyslovit závěr, že půjčka byla sjednána s úmyslem poskytnuté finanční prostředky nevrátit a obohatit se tak úkor poškozené společnosti M. p. Jeho vina je dovozována z toho, že zatajil své závazky coby fyzické osoby, o kterých se svědek M. neměl možnost dozvědět, přestože provedl lustraci v insolvenčním rejstříku. Již 8. 11. 2016, tedy více než tři měsíce před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce, byla ale v insolvenčním rejstříku ve vztahu k jeho osobě zveřejněna vyhláška o zahájení insolvenčního řízení č. j. KSPL 20 INS 25490/2016-A-2. Pokud by tedy svědek M. provedl lustraci v insolvenčním rejstříku, musela by mu být přinejmenším známa pohledávka 2.000.000 Kč, pro kterou byl podán insolvenční návrh a další pohledávka téměř 1.000.000 Kč, na kterou podatel insolvenčního návrhu upozornil. Nemůže proto obstát tvrzení tohoto svědka, že v insolvenčním rejstříku žádný záznam nedohledal, natož závěr, že k uzavření předmětné půjčky svědka přiměl ručitelský závazek obviněného coby fyzické osoby. Samotná skutečnost, že byl v tíživé finanční situaci, jako fyzická osoba pak také nemůže vést k závěru, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu co do subjektivní stránky. K této argumentaci dovolatel dále poukazuje na předmět podnikání poškozené společnosti M. p., kterým bylo mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. V předmětném smluvním vztahu tedy vystupovala jako profesionál. Při podání vysvětlení dne 3. 5. 2019 svědek M. dokonce uvedl, že prováděl lustraci i v centrální evidenci exekucí. Pokud tedy poškozená společnost M. p. nedokázala nalézt prostřednictvím svědka M. záznam v insolvenčním rejstříku, ačkoliv ten v daný okamžik zcela jistě zveřejněn byl, nelze toto podle názoru obviněného klást k jeho tíži, tím spíše, že údajně uvedl poškozenou společnost v omyl. Pro právní posouzení věci tedy nelze vycházet z tvrzení svědka M., že nevěděl o tíživé finanční situaci obviněného jakožto fyzické osoby.
Dovolatel dále namítl, že nebylo prokázáno, že by něco zatajil, natož vědomě. Zdůraznil, že schůzky stran poskytnutí předmětné půjčky se účastnily pouze dvě osoby, a to on sám a svědek M., přičemž průběhu schůzky neexistuje žádný písemný nebo jiný záznam. Jakékoliv závěry o průběhu této schůzky, resp. obsahu rozhovoru lze činit pouze z výpovědí dovolatele a svědka M. M. Dovolatel přitom od počátku trestního řízení konstantně uvádí, že svědek M. byl informován o finanční situaci spoluobviněné společnosti M. L., a tedy si jako profesionál v poskytování půjček musel být vědom, že s dotčeným obchodem jsou spojena určitá rizika. Na druhé straně svědek M. M. uvedl, že dostatečným způsobem informován nebyl a dovolatel jej svým jednáním uvedl v omyl. Jedná se o modelovou situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, kdy by mělo být postupováno v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo . K tomu odkázal na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 520/16 či III. ÚS 398/97). Obsah vzájemného rozhovoru mezi svědkem M. a obviněným sice soudy posoudily, učinily tak ale v rozporu se zmíněnou judikaturou, principem in dubio pro reo i zásadou presumpce neviny, z které tento princip vyplývá. V důsledku toho má pak dovolatel za to, že za daných skutkových okolností nebylo prokázáno, že skutek popsaný v obžalobě naplňuje obligatorní znaky trestného činu podvodu.
Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že smlouva o zápůjčce byla podepsána za účelem zachování podnikatelské činnosti spoluobviněné společnosti M. L. O tom svědčí mimo jiné v předmětné době vystavené faktury v hodnotě několika set tisíc korun, jejichž zaplacení společnost očekávala a zároveň sjednala nové zakázky. Nelze proto dovodit, že by zmíněná společnost nebo dovolatel uvedli společnost M. p. v omyl, natož dovozovat, že tak jednali v úmyslu se na její úkor obohatit a peněžní prostředky nevrátit. Přitom subjektivní stránka jakožto obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu vyžaduje přítomnost vědomostní složky ke kauzálnímu vztahu jednání a absenci vědomí vnější překážky, která by mohla zabránit jeho nastoupení. Z provedeného dokazování však nelze dovodit ani to, že by byl srozuměn tím, že svým jednáním způsobí společnosti M. p. škodu, natož pak přímý úmysl. V odsuzujících rozhodnutích je úmysl nikoliv prokázán, ale toliko presumován s odkazem na listinné důkazy, které nevypovídají o subjektivním vztahu obviněného k následku skutku, ale směřují k hodnocení finanční situace spoluobviněné společnosti M. L., což však pro posouzení této právní otázky není rozhodné. Tím spíše, že není sporu o tom, že finanční situace společnosti byla špatná, a proto měla potřebu zápůjčky, a že o tom svědek M. věděl.
Dovolatel dále poukazoval na skutečnost, že předmětná smlouva o zápůjčce byla uzavřena jako projev vůle v režimu soukromého práva mezi dvěma podnikatelskými subjekty, kdy poškozená společnost M. p. vystupovala v tomto vztahu jako profesionál, který má jako předmět své činnosti poskytování zápůjček i spotřebitelských úvěrů. Poškozená společnost i svědek M. tedy byli osobami informovanými. Za těchto okolností měl pak podle obviněného soud přikročit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a nepostupovat jako nástroj řešení soukromoprávních sporů v rozporu se zásadou ultima ratio , k čemuž poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 a ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10. Zdůraznil, že společnost poskytující úvěry jako svou podnikatelskou činnosti musí být obeznámena s tím, že úvěry si berou pouze subjekty s neuspokojivou finanční situací, jímž pravděpodobně nebyl úvěr poskytnut bankovním ústavem. Ze své podstaty se pak jedná o obchod s podnikatelským rizikem. V praxi často dochází k tomu, že dlužník není schopen plnit předmětný závazek. Není ale úlohou orgánů činných v trestním řízení poskytování ochrany soukromých zájmů. Kdo obdobné zápůjčky a úvěry poskytuje, musí si být vědom jejich rizikovosti, a to v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt .
Dále brojil postupu odvolacího soudu, který zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu, a jímž bylo podle dovolatele vybočeno z ústavního rámce trestního řízení. Z důkazů provedených po kasačním zásahu odvolacího soudu nevyplynuly žádné nové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Přesto ale došlo nalézacím soudem k jeho odsouzení, a to v důsledku nepřípustné ingerence odvolacího soudu v oblasti hodnocení důkazů. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16. Výslovně pak poukázal na kasační rozhodnutí odvolacího soudu, kde bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožňuje s námitkami státního zástupce, pokud jde o zamlčení majetkové situace odsouzeného jako fyzické osoby. Tímto, jakožto i dalšími „náznaky“, pak byl soud prvního stupně při dalším hodnocení důkazů zcela jistě ovlivněn, a to v rozporu s příslušnými právními předpisy i závěry aktuální judikatury Ústavního soudu.
Dovolatel rovněž namítl, že svědek M. nebyl policejním orgánem vyslechnut v postavení svědka, ale byl jako svědek vyslýchán až v řízení před soudem prvního stupně. K této procesní vadě však nebylo adekvátním způsobem přihlédnuto, a to přesto, že se jednalo o klíčové svědectví a obhajoba toto opakovaně navrhovala.
Obviněný v podaném dovolání kritizoval i nesprávné hodnocení důkazů, kdy konkrétně poukazoval na hodnocení výpovědi svědka M. a z ní vyvozené skutečností. Namítl, že nebyl kladen téměř žádný důraz na věrohodnost tohoto svědka a jeho výpovědi. V tomto kontextu poukázal na skutečnosti, že si měl svědek dovolatele lustrovat v insolvenčním rejstříku, pokud by ale toto tvrzení bylo pravdivé, tak by musel vědět o probíhajícím insolvenčním řízení. Závěr o provedené lustraci v insolvenčním rejstříku a vysoké roli ručitelského závazku pro poskytnutí úvěru je proto přinejmenším nedůvěryhodné. Obdobným způsobem pak jsou zkreslena tvrzení svědka o tom, co mu měl dovolatel sdělit či naopak nesdělit, což je pro právní posouzení skutku rozhodné. Nedostatečným posouzením důvěryhodnosti svědka M. pak bylo následné právní hodnocení skutku zcela nepochybně ovlivněno v neprospěch dovolatele.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265m tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2022, č. j. 7 To 109/2022-444, a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby, případně aby usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 05. 2022, č. j. 7 To 109/2022-444 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 12. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 745/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a shrnula námitky obviněného, podotkla, že z jeho dovolací argumentace vztahující se k míře informovanosti jednatele poškozené společnosti M. p. o finanční situaci dovolatele a spoluobviněné právnické osoby M. L. vyplývá nesouhlas se skutkovým podkladem ve vztahu k části skutkové věty o zamlčení podstatných skutečností. Soudům, a zejména pak soudu odvolacímu, vytýká rozporný přístup při hodnocení provedených důkazů, ale v tomto směru se omezuje pouze na odmítnutí jejich závěrů na podkladě svého vlastního hodnocení. Nevysvětluje, proč podle něj skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů postrádají logickou spojitost s provedenými důkazy, že jsou opakem obsahu důkazů, apod. Zároveň vytýká odvolacímu soudu zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci k doplnění dokazování a novému posouzení. Takové závěry však podle státní zástupkyně nijak nepodporuje obsah spisového materiálu. Není možné dovodit, že by hodnotící proces byl ze strany soudů nižších stupňů zatížen extrémním rozporem tak, aby byly splněny podmínky pro zásah do skutkového stavu věci. Státní zástupkyně s ohledem na v argumentaci obviněným poukazovanou změnu postoje nalézacího soudu po kasačním rozhodnutím odvolacího uvedla, že nalézací soud byl ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř. vázán přezkumnými závěry odvolacího soudu stran vad, pro které bylo jeho rozhodnutí zrušeno podle §258 písm. b), c) tr. ř., resp. pro které napadený prvostupňový rozsudek nemohl obstát. Konečný skutkový závěr vyzněl v neprospěch obhajoby, a to na podkladě takového doplnění důkazního stavu věci a jeho následného nového posouzení, které již nevyvolávalo žádné důvodné pochybnosti o rozhodných skutkových okolnostech posuzovaného případu. Odlišný náhled na to, jak by mělo být ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. postupováno, však nelze bez dalšího spojovat s porušením zásady volného hodnocení důkazů či poukazované zásady in dubio pro reo či nepřípustnou ingerencí odvolacího soudu do kompetencí nalézacího soudu.
K námitce, že v době uzavření smlouvy musela být majetková situace společnosti M. L. i dovolateli, svědku M. a poškozené společnosti M. p. známa, a že mu obviněný v tomto ohledu ničeho nezamlčel, státní zástupkyně uvedla, že pokud odvolací soud v bodě 28. odůvodnění svého usnesení v souvislosti s výpovědi svědka M. označil jako podstatnou skutečnost finanční situaci obviněného jako fyzické osoby – ručitele za poskytnutou půjčku, pak v této souvislosti pouze konstatoval, že veřejně dostupné rejstříky ohledně probíhajícího insolvenčního řízení nebyly v době před uzavřením předmětné smlouvy dostatečně vypovídající. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, který zdůraznil, že se o podvod bude jednat i tehdy, pokud je poškozený schopen zjistit skutečný stav rozhodných skutečností, ale ovlivněn pachatelem tak neučiní včas nebo vůbec. Nic na tom nemění ani předmět činnosti poškozené společnosti M. p. a s tím související běžný přístup na insolvenční rejstřík i do centrální evidence exekucí. Obviněný totiž pomíjí jednu z okolností sjednání předmětné půjčky, a to, že v daném případě se nejednalo o standardní obchodní případ s běžným klientem, neboť roli sehrálo i to, že svědek M. se osobně znal s tehdejší přítelkyní obviněného, přes kterou byla zápůjčka na obnovení, resp. udržení chodu společnosti, dojednána. Dále pak byla situace modifikována tím, že v minulosti svědek M. obviněnému poskytoval drobné zápůjčky a měl s ním pozitivní zkušenosti, a v této souvislosti přistupoval i k významu ručitelskému závazku obviněného jako fyzické osoby. Nedostatek obezřetnosti poškozeného tvrzený dovolatelem proto nelze považovat za faktor vylučující jeho trestněprávní odpovědnost.
K poukazu dovolatele na charakter osobního jednání mezi jím a svědkem M., kdy průběh tohoto jednání byl zjistitelný toliko z jejich svědeckých výpovědí, a jde tak o situaci „tvrzení proti tvrzení“, v níž je potřeba aplikovat zásadu in dubio pro reo státní zástupkyně uvádí, že takovémuto náhledu není možno přisvědčit. Z provedeného dokazování totiž rozhodně nevyplývá, že by smlouva o zápůjčce byla podepsána pro zachování podnikatelské činnosti spoluobviněné právnické osoby. Státní zástupkyně rovněž odmítla poukaz obviněného na faktury vystavené společností M. L., které podle něj osvědčují možnost předmětnou půjčku hradit a cíle obnovení společnosti dosáhnout (tady něco chybí), neboť splatnost těchto faktur spadala mimo období splatnosti předmětného závazku. I pokud by tomu ale tak nebylo, tak by tyto prostředky nepostačovaly na úhradu předmětného závazku, natož ke zvratu v solventnosti společnosti, která měla obstavené účty. Předmětná půjčka tak nemohla být poukazována na její účet, což bylo přesvědčivě dovozeno z účetních dokladů. Dovolatelova nezpůsobilost dostát svému ručitelskému oprávnění byla pak dána jeho enormní mírou zadlužení. Je přitom zřejmé, že tyto informace byly svědkovi M. zamlčeny, neboť pokud by mu byly známy, zcela jistě by neuzavíral předmětnou smlouvu o zápůjčce. Tento svědek rovněž při doplnění svého výslechu před soudem uvedl, jaký význam měl ručitelský závazek obviněného a že se o jeho finanční situaci jakožto fyzické osoby vůbec nebavili. S ohledem na takový důkazní podklad podle státní zástupkyně nelze přisvědčit námitce nedostatečného posouzení věrohodnosti svědka M.
Podle státní zástupkyně nelze také přisvědčit námitce o srozumění s tím, že způsobí poškozené společnosti M. p. škodu, kdy naopak lze na přisouzené jednání při poukazovaném a prokázaném rozsahu nezpůsobilosti předmětnou zápůjčku v tak krátkém termínu uhradit, a to jak dovolatelem nebo spoluobviněnou společností M. L., nahlížet jako na jednání spáchané s rozmyslem, tedy za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
K námitce o nevyužití zásady subsidiarity trestní represe státní zástupkyně uvedla, že jí není možno přisvědčit. Předmětná smlouva byla sice uzavřena mezi dvěma podnikatelskými subjekty v rámci jejich obchodní činnosti a po formální stránce v mantinelech soukromého práva, ale předmětem trestního řízení se staly okolnosti spočívající v zamlčení podstatných skutečností druhé smluvní straně, která by se při jejich znalosti nerozhodla k použití svých finančních prostředků tímto způsobem. Zdůraznila, že obviněný naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. S ohledem na skutkové okolnosti nelze přisvědčit obviněnému, že u něj byla vyvozena trestná odpovědnost pouze proto, že nebyl schopen dostát sjednanému závazku. Podstatnou skutečností totiž zůstává, že „ podmínky pro vyvození odpovědnostního vztahu osoby jednající za povinný subjekt a zaručující se za splnění jejího závazku jsou v rovině trestního práva nepochybně dány. “
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné. Zároveň s tím vyslovila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné nežli navrhované rozhodnutí.
Dne 16. 11. 2022 obdržel Nejvyšší soud repliku obviněného, v níž se vymezil proti závěru státní zástupkyně, že se jeho argumentace omezuje toliko na odmítnutí skutkových zjištění. Opětovně poukazoval na skutečnosti vztahující se k míře informovanosti poškozené M. p. a svědka M. shodně jako v podaném dovolání. Rovněž vyslovil nesouhlas s názorem státní zástupkyně, že v jeho případě není na místě aplikace zásady in dubio pro reo v rámci situace „tvrzení proti tvrzení“, a rovněž se skutkovými závěry, že zapůjčené prostředky užil pro svoji potřebu. Uvedl, že tyto užil pro potřebu spoluobviněné společnosti M. L., jak od počátku deklaroval, tedy nikoliv v rozporu se smlouvou o zápůjčce. Rozporoval tvrzení státního zástupkyně, že z provedeného dokazování vyplývá, že předmětnou smlouvu o půjčce uzavíral s úmyslem se obohatit a poskytnuté peníze nevrátit. Shodně jako v podaném dovolání také zdůraznil, že ve věci bylo užito prostředků trestního práva v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku k řešení soukromoprávního deliktu. Závěrem poté setrval na svém procesním návrhu uvedeném v dovolání ze dne 22. 8. 2022, na který odkázal.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 7 To 109/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Obviněný nevznesl námitku nepřípustných ani opomenutých důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však uplatnil s poukazem na extrémní rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním, kdy se vymezoval zejména proti skutkovému zjištění o obsahu obchodní schůzky mezi ním a jednatelem poškozené společnosti M. p. – svědkem M. M. a informacích, které byly tomuto svědkovi obviněným sděleny stran finanční kondice jeho jako fyzické osoby a spoluobviněné společnosti M. L. jakožto subjektu, jemuž byla půjčka poskytována.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karlových Varech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. V novém projednání věci po kasačním zásahu odvolacího soudu nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, kdy toto náležitě doplnil a obsah shrnul v bodech 4. - 10. odůvodnění rozsudku. V bodě 11. odůvodnění rozsudku pak shrnul skutkové závěry, které z provedených důkazů dovodil. Klíčovým důkazem o průběhu obchodního jednání byl výslech svědka M. M. (body 5. a 6. odůvodnění rozsudku), ale rozhodně se nejednalo o důkaz osamocený, jak naznačuje obviněný. Finanční situace obviněného a spoluobviněné společnosti byla zjišťována z množství listinných důkazů, které korespondovaly s výpovědí svědka M. M. Pokud by mu byly tyto informace známy, tak by na uzavření smlouvy o zápůjčce nepřistoupil. Z výpisu z evidence exekucí a přehledu pohledávek bylo zjištěno, že obviněný má nesplacené pohledávky ve výši 9.188.545 Kč (bod 9. odůvodnění rozsudku), ze smlouvy o zápůjčce, zprávy Komerční banky k účtu P. H., úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka P. H. a příjmových dokladů bylo zjištěno, že předmětná zápůjčka byla vyplacena na účet tohoto svědka, který ji vybral a oproti příjmovému dokladu (body 8. a 9. odůvodnění rozsudku) předal obviněnému, což svědkovi známo nebylo. Stěžejním bylo doplnění dokazování po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu o rozvahy společnosti M. L. a její pokladní knihu, ze které se podávala jednak neutěšená finanční situace společnosti M. L., která se do kladných čísel dostala od roku 2015 poprvé až poskytnutou půjčkou v únoru 2017, přičemž v květnu 2017 byla pokladní kniha již zpět v záporných hodnotách, jednak nedůvěryhodnost výpovědi obviněného, kdy jím uváděné údaje o majetku a obecně finanční kondici společnosti se diametrálně lišily od údajů vyplývajících z listinných důkazů. Dlužno podotknout, že soudy přihlédly i k obviněným poukazovaným vystaveným fakturovaným částkám, které i pokud by byly plně zaplaceny, tak by nepostačovaly k úhradě ani stávajících dluhů spoluobviněné společnosti M. L., natož pak předmětné zápůjčky. Zcela iluzorní pak bylo již v době sepisu smlouvy o zápůjčce ručitelské oprávnění obviněného jako fyzické osoby, kdy vůči němu byly exekuovány částky 3.576.559,43 Kč a 1.099.299,63 Kč, o čemž prokazatelně svědek M. informován nebyl. Pro toho byl ručitelský závazek obviněného podstatný, a to jak z důvodu předchozích pozitivních zkušeností, kdy poskytoval obviněnému zápůjčky v menších částkách a ten je řádně hradil, tak z důvodu pohledávky jeho tehdejší přítelkyně, skrze kterou byla půjčka dojednána (bod 11. odůvodnění rozsudku a body 28., 29. odůvodnění napadeného usnesení). Nejednalo se tak o standardní zápůjčku v rámci činnosti poškozené společnosti M. p., a proto nebyly prováděny obvyklé lustrace a ověřování, neboť na podkladě tohoto osobního rozměru svědek M. uvěřil obviněnému, že mu podává pravdivé a úplné informace.
Je možno konstatovat, že nalézací soud provedl hodnocení provedených důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě odůvodnil, kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak ji podal obviněný a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi a verzi skutkového stavu jím uváděné. Soud v žádném případě neopomněl obhajobu obviněného, který od počátku trestního řízení setrvával na svém tvrzení, že svědek M. byl s jeho finanční situací i s finanční situací spoluobviněné společnosti M. L. seznámen, kdy jeho obhajoba byla na podkladě provedeného dokazování vyvrácena. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím i uplatněnou právní kvalifikací zcela ztotožnil, přičemž v bodech 22. až 30. usnesení rozvedl své závěry stran bezvadnosti skutkových závěrů nalézacího soudu i právních závěrů stran posouzení jednání obviněného jako přečinu zpronevěry podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
K samostatně stojící námitce o nevyslechnutí M. M. v přípravném řízení v postavení svědka se opakovaně vyjádřil i odvolací soud, který postup orgánů činných v trestním řízení kritizoval v bodě 22. odůvodnění svého usnesení, kdy této kritice může Nejvyšší soud přisvědčit, ale zároveň musí poukázat, že pochybení orgánů činných v trestním řízení bylo zhojeno nalézacím soudem, který svědka řádně vyslechl v hlavním líčení (dokonce opakovaně). Obhájci i obviněnému bylo tak umožněno tomuto svědkovi klást otázky a vyjadřovat se k jeho výpovědi a realizovat tak svá práva daná jim trestními a ústavněprávními předpisy. Vytýkané pochybení tedy nebylo sto ovlivnit zákonnost rozhodnutí soudů v projednávané věci a námitku obviněného je tedy nutné považovat za nedůvodnou.
Jako procesní námitku nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů je nutno vyhodnotit námitku stran porušení zásady in dubio pro reo .
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo , neboť měl za to, že v situaci, kdy jednání mezi ním a svědkem M. M. se účastnili pouze oni a nebyl z něj pořízen zvukový ani písemný záznam jedná se o situaci tvrzení proti tvrzení, kdy je nutno postupovat v souladu s výše zmíněnou zásadou.
K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec výše uvedeného však považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že ač se skutečně uvedené schůzky účastnili pouze obviněný a svědek M., tak obsah schůzky, resp. množství relevantních informací při této schůzce sdělených lze dovodit i z jiných důkazů a skutkových okolností. Výpověď svědka M. M., jak bylo podotknuto výše, rozhodně není osamocena, a nelze proto přistoupit na značně zjednodušenou interpretaci obviněného, že otázka, jaké informace o finanční situaci spoluobviněné společnosti M. L. byly tomuto svědkovi známy, lze zjistit toliko z výpovědí tohoto svědka a dovolatele a jedná se tak o situaci „tvrzení proti tvrzení“, kde je nutné aplikovat pravidlo in dubio pro reo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
Je třeba upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá důkazní situaci a soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) podřadit nelze.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je totiž možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve vztahu k námitce porušení ústavního rámce trestního řízení ze strany odvolacího soudu, kdy podle názoru obviněného byl nalézacímu soudu vnucen názor odvolacího soudu o jeho vině, Nejvyšší soud připomíná, že totožnou námitkou se zabýval odvolací soud v bodě 24. odůvodnění svého usnesení, kdy konstatoval, že této námitce nelze přiznat žádné opodstatnění. Uvedl, že odvolací soud v předcházejícím řízení, vědom si toho, že hodnocení a provádění důkazů je primárně doménou nalézacího soudu, napadené rozhodnutí zrušil, „ přičemž nelze dohledat naprosto nic, co by bylo možné považovat za exces z role odvolacího soudu ve vztahu k právu soudu nalézacího hodnotit volně postupem podle §2 odst. 6 provedené důkazní prostředky. … Odvolací soud nezavázal soud nalézací k tomu, jakým konkrétním způsobem si po doplnění dokazování, které krajský soud považoval za nezbytné, vyhodnotí soud prvého provedené důkazy.“
Nejvyšší soud ve stručnosti připomíná, že případ, kdy je rozsudek nalézacího soudu zrušen a vrácen na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu nebo v případě hodnocení důkazů v rozporu se zásadami formální logiky jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), je předvídán trestním řádem, který umožňuje zrušit napadené rozhodnutí, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně [§258 odst. 1 písm. c) tr. ř.], nebo pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§258 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. V tomto směru lze připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96 (publikovaném v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/1997), z něhož se podává, že „pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v §263 odst. 6 tr. řádu. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. řádu; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny. “ Uvedené teze potvrzuje jak starší judikatura (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83), tak i novější judikatura (viz především nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, či ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016). Zároveň je možné poukázat i na judikaturu Ústavního soudu, která k uvedenému sděluje následující. „ Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti “ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002). „ Z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu “ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 a přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999). „ Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně má stanoveno jasné meze… Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů “ (viz nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008). „ Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů “ (nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008).
V nyní posuzované věci je napadáno v pořadí druhé rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, kdy nejprve rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 1 T 46/2020-230, jímž podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného M. D. a spoluobviněnou společnost M. L. zprostil obžaloby. Proti tomuto rozhodnutí však podal státní zástupce odvolaní v neprospěch obviněných. O odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Plzni dne 9. 2. 2021 v neveřejném zasedání usnesením č. j. 7 To 384/2020-247 tak, že podle 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu s pokyny k doplnění dokazování a k následnému hodnocení všech provedených důkazů v souladu s principy zakotvenými v §2 odst. 6 tr. ř., a k důslednému vypořádání se s obsahem všech provedených důkazů. Uložil přitom nalézacímu soudu, aby doplnil dokazovaní k objasnění podstatných otázek nutných pro řádné posouzení věci, kdy poukázal na možnost opětovného výslechu obviněného a svědka M., vyžádání si účetních podkladů spoluobviněné společnosti M. L. a poškozené společnosti M. p. Následně uložil nalézacímu soudu, aby všechny provedené důkazy hodnotil důsledně v souladu s principy zakotvenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud shrnuje, že odvolacím soudem uložené pokyny nepřekročily hranice jeho pravomoci ani nutnosti napravit nesprávnost úvah a hodnocení důkazů soudem prvního stupně [srov. dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67 (publikované v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/1968)]. V souladu s výše citovanou judikaturou odvolací soud uložil nalézacímu soudu, kterými otázkami se zabývat, a to s poukazem, aby veškeré důkazy hodnotil samotně i v kontextu s jiným provedenými důkazy. Nejednalo se tak o pokyn, který by vnucoval a předjímal právní hodnocení věci, pročež není možné námitce obviněného přiznat opodstatnění. Jako přiléhavé se jeví poukázat na úvahu odvolacího soudu v bodu 24. odůvodnění napadeného usnesení, kde konstatoval, že pokud by nemohl v rámci své přezkumné činnosti nově hodnotit důkazy provedené nalézacím soudem jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako nalézací soud po požadovaném doplnění dokazování (a je možné, že i na základě předestřených úvah v kasačním rozhodnutí), tak by zásada dvojinstančního soudního rozhodování postrádala smysl. Rozsudky nalézacích soudů ať už odsuzující nebo osvobozující by byly de facto konečné a z odvolacího soudu by se stala buďto instituce, „ která by mohla toliko přikládat na rozhodnutí soudu nalézacího razítko a podpis nebo neustále rozhodnutí soudu prvého stupně vracet, ale v podstatě víc nic by nebylo v její pravomoci.“
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného, v rámci níž brojil proti kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kdy poukazoval zejména na nenaplnění znaku zamlčení podstatných skutečností , subjektivní stránky trestného činu a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím , že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2051–2056).
V projednávané věci byly na podkladě řádně provedeného dokazování ustanoveny skutkové závěry, kterými je Nejvyšší soud, neshledá-li naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vázán. Z nich vyplynulo, že svědkovi M. M., jednateli poškozené společnosti M. p. byly zatajeny podstatné okolnosti stran finanční situace jak spoluobviněné společnosti M. L., jíž byla zápůjčka poskytována, tak obviněného, který vystupoval jako ručitel dané pohledávky a jehož záruka byla pro uzavření předmětné smlouvy rozhodující. Zamlčenými, resp. nesdělenými informacemi byly informace o obstavení účtu spoluobviněné společnosti M. L. a skutečnost, že zápůjčka bude poukazována na účet třetí osoby – P. H. Obviněný rovněž poskytl poškozenému nesprávný popis finanční situace této společnosti, kdy tvrdil, že tato společnost má pohledávky ve výši 4.000.000 Kč, vlastní závazky ve výši 1.500.000 Kč, ale disponuje majetkem kolem 4.000.000 Kč. A to přestože obviněnému muselo být z rozvahy spoluobviněné společnosti, jíž by jednatelem, zřejmé, že závazky společnosti činily 7.438.000 Kč a majetek společnosti měl hodnotu pouze 1.112.000 Kč (bod 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Rovněž zatajil své finanční závazky po splatnosti coby fyzické osoby přesahující částku 8.000.000 Kč (bod 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 28. - 29. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Neměl-li svědek M. M. tyto informace k dispozici, je očividné, že mu nebyly sděleny, ergo zamlčeny. Pokud by byl svědek M. M. řádně spraven o všech podstatných okolnostech rozhodných pro uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce, bylo by mu zřejmé, že ručitelský závazek, který pro něj při poskytnutí zápůjčky představoval významný argument, je de facto nicotný, že situace samotné společnosti je mu prezentována podstatně optimističtěji, nežli tomu ve skutečnosti bylo a že spoluobviněná společnost M. L. má obstavené účty, pročež musí být zápůjčka poukázána na účet jiného subjektu. Za takových okolností by k uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce, natož k její realizaci nepřistoupil. Nejvyšší soud uzavírá, že ze skutkové věty rozsudku i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé nejen jaké podstatné informace byly svědku M. M. a poškozené společnosti M. p. zamlčeny, ale i přímý kauzální nexus (příčinná souvislosti) mezi zatajením těchto informací a majetkovou dispozicí poškozené. Námitce obviněného z velké části založené na kritice provedeného dokazování tak není možné přiznat opodstatnění.
Rozhodně také nelze přijmout argumentaci obviněného, že poškozená společnost M. p. mohla prostřednictvím svědka M. M. nahlédnutím do registrů snadno zjistit míru zadluženosti obviněného a spoluobviněné společnosti M. L., kdy ze samotného faktu, že si půjčují, musela být zřejmá špatná finanční situace společnosti, a tedy i s tím spojená zvýšená míra podnikatelského rizika, kterou poškozená společnosti M. p. akceptovala. Nejvyšší soud je však přesvědčen, že za daných skutkových okolností nelze v jednání svědka M. M. spatřovat nedostatečnou opatrnost při uzavírání občanskoprávních vztahů. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že z registrů mohlo vyplývat toliko to, že vůči obviněnému nebylo v dané době vedeno insolvenční či konkursní řízení, že údaje v registrech dostupných subjektům poskytujících půjčky tehdy nenasvědčovaly špatné platební morálce dovolatele. Státní zástupkyně v těchto souvislostech správně poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, (s odkazem na dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003), v němž je uvedeno, že „o podvodné jednání jde i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ Jak již bylo zmíněno výše, významnou roli při sjednávaní půjčky sehrály i jiné faktory, kdy obviněný závazky ze starších půjček poskytovaných jemu jako fyzické osobě svědkem M. vyrovnával a navíc vyrovnával i pohledávky své tehdejší přítelkyně, skrze kterou byla zápůjčka dojednána. Disponoval důvěrou v jeho osobu a svědek M. neměl důvod pochybovat o tom, že mu sděluje správné a úplné informace o finanční kondici společnosti M. L. a sebe samého (bod 29. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jednání obviněného bylo proto důvodně a správně právně kvalifikováno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění, kdy naplnění tohoto obligatorního znaku skutkové podstaty tohoto přečinu v rámci svého dovolání obviněný zpochybnil.
Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je důležité poukázat na to, že samotná skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku obohatil sebe nebo jinou osobu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen věci určené podle druhu, zejména peníze, vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení takových věcí, zejména peněz, odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl takové věci, zejména peníze, vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 (srov. R 54/1967; dále R 15/1969, R 57/1978 III. a R 56/1994).
V projednávané věci dospěl nalézací soud v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku na podkladě provedeného dokazování k jednoznačnému závěru, že čin byl spáchán v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť obviněný i spoluobviněná právnická osoba M. L. „ znali svoji nedobrou finanční situaci a praktickou nemožnost splatit zápůjčku, a to učinit chtěli. “ Jeho závěr pak plně aproboval odvolací soud v bodech 29. - 30. odůvodnění svého usnesení, kdy konstatoval, že „ obžalovaným muselo být zřejmé, že za situace, kdy by obžalovaný jakožto fyzická osoba informoval pravdivě a úplně o svých majetkových poměrech poskytovatele zápůjčky, byl by jeho ručitelský závazek naprosto bezcenný. Stejně tak je zřejmé, že ať už jde o hodnotu pohledávek spoluobžalované, tzv. peněz na cestě, jak byly označeny, nebo výši závazků, ve všech případech obžalovaný upravoval výstupy, jakým o těchto okolnostech referoval svědku M., optimistickým způsobem ve prospěch společnosti. “ Nejvyšší soud se se závěrem soudů obou stupňů, že obviněný jednal zaviněně ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, zcela ztotožnil. Pro stručnost odkazuje zejména na vyčerpávající bod 29. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami obviněného stran subjektivní stránky trestného činu. Jen ve stručnosti Nejvyšší soud podotýká, že je nepochybné, že svědkovi M. (a koneckonců i v hlavním líčení soudu) referoval o finanční situaci spoluobviněné společnosti M. L. podstatně optimističtěji, tak, aby vyvolal dojem, že je společnost schopna danému závazku dostát. Stejně tak opomněl svědkovi sdělit, že jeho finanční situace mu v žádném případě neumožňuje dostát sjednanému ručitelskému závazku, který se tak stal čistě formálním a z obchodní hlediska iluzorním. Byl si tedy plně vědom, a to již v době sjednávání zápůjčky, že ani spoluobviněná společnost M. L., které nebylo možné peníze přímo poukázat na účet, ani on sám nejsou schopni danému závazku dostát. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani poukaz na vyfakturované částky, které rozhodně nepostačovaly k úhradě starých závazků, nota bene za situace, kdy valná většina vystavených faktur byla splatná po termínu splatnosti předmětné pohledávky ze smlouvy o zápůjčce. Nelze opomenout ani následné jednání obviněného, kdy se nepokusil ani vyjednat prodloužení splatnosti smlouvy o zápůjčce, sjednat splátkový kalendář nebo alespoň spravit poškozenou společnost o tom, že nebude schopen dostát svému závazku, a to ani z části. Namísto toho na žádnou komunikaci nereagoval, což svědčí o nepoctivém úmyslu stejně jako to, že nebyl schopen v řízení před soudem doložit, co bylo z předmětné zápůjčky uhrazeno nebo jak byly peníze využity, ačkoliv se mělo jednat o půjčku na podnikání k udržení fungování společnosti M. L.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit rovněž námitku, kterou brojil proti neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, když podle jeho názoru bylo potřebné zvážit, zda není porušována zásada ultima ratio a poskytována ochrana soukromým zájmům prostředky trestního práva.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio , samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů . Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci lze odkázat na bod 31. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který přiléhavě poukázal na to, že obviněný svým jednáním způsobil škodu přesahující stonásobně hranici škody nikoliv nepatrné a dosahující hranice škody značné ve smyslu ustanovení §138 tr. zákoníku, a zároveň na „ rozdíl mezi reálným stavem a stavem tak, jak byl poškozené obchodní společnosti vylíčen, je natolik tristní, že podle náhledu odvolacího soudu má věc již trestněprávní aspekt.“ Nejvyšší soud však považuje v tomto kontextu za vhodné zdůraznit, že obviněnému není kladeno za vinu, že spoluobviněná společnost nebyla schopna dostát svému závazku. K takovým situacím jak v obchodním, tak občanském životě běžně dochází a není důvod je sankcionovat prostředky trestního práva. Obviněnému je však kladeno za vinu zamlčení podstatných informací o finanční situaci jeho i spoluobviněné společnosti M. L., tedy informací takového charakteru, že by s jejich vědomím ani poškozená ani žádný jiný subjekt nikdy nepřistoupil k realizaci předmětné zápůjčky, protože by mu bylo zřejmé, že naděje na vrácení zapůjčené částky (nejen v dané lhůtě, ale vůbec) je čistě teoretická. Za takových okolností, kdy tímto jednáním byla naplněna nejen základní, ale dokonce kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, nemůže stát prostřednictvím svých orgánů rezignovat na ochranu společnosti před kriminalitou a nevyvodit trestní odpovědnost pachatele.
Ani této námitce obviněného tedy nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného M. D. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu