ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.649.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 649/2022-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 4 Tmo 38/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 14 Tm 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku, soudu pro mládež, ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 14 Tm 7/2019, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále jen „mladistvý“, popř. „dovolatel“) uznán vinným proviněním týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu bylo podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže, dále jen „z. s. m.“) uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 471149975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, částku 2 163 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. M., nar. XY, trvale bytem XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal mladistvý odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 4 Tmo 38/2021, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý dopustil provinění týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku tím, že
v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce dubna roku 2019 do 13. 5. 2019 zle nakládal s osobou žijící s ním ve společném obydlí – rodinném domě v obci XY, a to s bývalým druhem matky poškozeným R. M., nar. XY, tím způsobem, že jej téměř denně bez zjevné příčiny vulgárně urážel slovy „zasraná svině, zmrd, chcana“, vyzýval ho, ať si to s ním jde vyříkat, a přitom naznačoval údery pěstí, vyhrožoval mu, že půjde z domu nohama napřed, přičemž:
- dne 4. 4. 2019 kolem 19:00 hod. po předchozím konfliktu ohledně krmení psa chytil poškozeného oběma rukama za oděv a strčil do něj, až upadnul na zem, poté, co se poškozený ze země zvednul, jej opět chytil a znovu do něj strčil, až poškozený opětovně upadnul na zem,
- dne 7. 5. 2019 v odpoledních hodinách v kuchyni rodinného domu vytáhl ze zásuvky kuchyňský nůž s délkou čepele 15 cm, tímto ze vzdálenosti cca 15 cm mířil do obličeje poškozeného se slovy: „to nerozchodíš, skončíš v krabici od banánů“,
- dne 12. 5. 2019 v přesně nezjištěné době zastoupil poškozenému cestu na WC a vulgárně ho urážel: „Ty zmrde, ty sem žádné návštěvy vodit nebudeš“, dále poškozenému vyhrožoval, že jestli k nim přijde ta stará „chcana“, čímž myslel otce poškozeného, tak už po svých neodejde, přitom naznačoval úder tzv. hlavičku,
- dne 13. 5. 2019 kolem 15:30 hod. volal na poškozeného, ať vyleze, že si to vyříkají a vulgárně ho urážel, že je „zmrd“,
svým jednáním vzbudil u poškozeného R. M. důvodnou obavu o život a zdraví a poškozený v důsledku špatného psychického stavu vyhledal dne 14. 5. 2019 odbornou pomoc v psychiatrické ambulanci v XY u J. N., kdy mu byla vystavena pracovní neschopnost a předepsaná medikace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 4 Tmo 38/2021, podal mladistvý prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel v úvodu svého podání namítl podjatost znalce PhDr. Jiřího Mezníka, který zpracoval posudek na osobu poškozeného R. M. Na straně 14 jím vypracovaného znaleckého posudku se nevhodně vyjádřil o osobě mladistvého, kterého označil za „přidrzlého pubescenta“, a to přesto, že jej nikdy neviděl a „znal“ jej toliko z vyprávění poškozeného, případně z podkladů, které mu byly poskytnuty ze spisu. Soud prvního stupně se k vytýkané podjatosti znalce nevyjádřil, soud odvolací sice hodnotil použitý výraz jako nevhodný, nicméně také jako ojedinělý a údajně též vytržený z kontextu. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že znalec musí k podání posudku přistupovat nestranným způsobem, oprostit se jakýchkoli předsudků o možném pachateli trestného činu, nemůže se nechat „unést“ stavem posuzované osoby ani jejím líčením prožitých událostí. Použitím pejorativního výrazu „přidrzlý pubescent“ znalec potřebný odstup a nadhled ztratil, čímž byly narušeny předpoklady pro jeho objektivitu při podání znaleckého posudku. Mladistvý odmítl, že by jím citovaný výraz byl vytržen z kontextu nebo že by měla jakýkoliv vliv „míra“ jeho použití. Poznamenal, že znalec se musí takových excesů a priori vyvarovat. Odkázal ještě na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 14/2004 týkající se podjatosti soudce a uzavřel, že znalecký posudek PhDr. Jiřího Mezníka je z důvodů shora uvedených procesně nepoužitelný jako důkaz.
6. Následně dovolatel vytkl soudům obou stupňů svévolné hodnocení důkazů. Připomenul, že tento typ trestné činnosti se odehrává „za zavřenými dveřmi“ a důkazní situace zde bývá obtížná. Hodnocení obecné věrohodnosti by mělo být v daných případech provedeno jak u možného pachatele, tak u poškozeného, což se ale v posuzované trestní věci nestalo. Jsou-li obě zainteresované osoby hodnoceny jako věrohodné, je věcí soudu, aby za pomoci dalších důkazních prostředků zajistil dostatek poznatků pro skutkové závěry. Znalci přitom nepřísluší, aby hodnotil věrohodnost výpovědi posuzované osoby (jak učinil PhDr. Jiří Mezník na str. 17 svého posudku), jelikož takové hodnocení je věcí soudu. V řízení byl zpracován také znalecký posudek na osobu mladistvého, ve kterém byl hodnocen jako osoba bez sklonů k fyzické agresivitě, pouze se sklony k agresivitě slovní. Přesto soud dospěl k závěru, že se dopustil dvou jednání, která jsou vyloženě fyzického charakteru. Soud v tomto ohledu dezinterpretoval vyjádření znalkyně, podle které se každý může chovat za mimořádných okolností agresivně. Závěr znalkyně o absenci sklonů k fyzickému násilí byl tedy soudy bagatelizován, na rozdíl od závěrů PhDr. Jiřího Mezníka ve vztahu k poškozenému.
7. Soud vyhodnotil mladistvého jako agresora, přestože bylo výslechem samotného poškozeného prokázáno, že dovolatel respektoval jeho požadavky na to, jak často může dům navštěvovat se svou přítelkyní. Pokud by byl skutečně v roli týrajícího, bylo by takové jednání poškozeného „ideálním“ motivem reagovat agresivně a vynutit si svou. Nic podobného se ovšem nestalo, mladistvý tento zásah do své intimní sféry přešel a podrobil se mu. Přesto soud přijal závěr o jeho agresivním jednání, byť nemá sklony k fyzické agresivitě. Pokud ovšem získal nad poškozeným převahu, jak tvrdí soudy, neměl důvod podřizovat se pro něj citelným omezením, která by logicky byla jen dalším spouštěčem agrese. Bývalá přítelkyně dovolatele B. Č., jediný významný svědek, který by stál mimo rodinné vazby obou hlavních aktérů posuzovaného případu, soudem vyslechnuta nebyla, ač byl její výslech navrhován. Tato výpověď přitom mohla být pro rozhodnutí ve věci stěžejní, neboť v době jejího projednávání již nebyl mezi ní a mladistvým blízký vztah, a neměla tudíž žádný motiv svou výpověď „přikrášlit“. Dovolatel proto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu shrnul, že se soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů a zároveň neprovedly ve věci podstatné důkazy.
8. S ohledem na shora uvedené mladistvý navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 4 Tmo 38/2021, zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám vůči osobě znalce uvedl, že nespadají do zákonného rámce ani jednoho z uplatněných dovolacích důvodů. Nelze je však podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání, včetně toho podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ten dopadá na situace, kdy „ve věci rozhodl vyloučený orgán“, což zjevně není případ znalce, neboť ve věci nijak nerozhoduje. Pouze na doplnění státní zástupce uvedl, že zmíněným výhradám mladistvého není možno přiznat důvodnost ani v obecné rovině. Nevyplývá z nich totiž existence jakéhokoliv relevantního vztahu dotyčného znalce k trestní věci jako takové ani existence jakéhokoliv relevantního vztahu znalce k příslušným orgánům či účastníkům řízení a jejich zástupcům. Existenci takového skutečného užšího, osobního vztahu na straně znalce dovolatel ostatně ani netvrdí.
10. Další skupina dovolacích výtek není podle názoru státního zástupce opodstatněná. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021 zdůraznil, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy především na základě konstatování „zjevného rozporu“, který ovšem on sám neshledal. Vyslovil naopak přesvědčení, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky uvedené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí poškozeného R. M. či se znaleckými posudky jako s důležitými usvědčujícími důkazy. Platí totiž, že citované důkazy nejsou osamocené, naopak korespondují navzájem, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají.
11. Námitku opomenutých důkazů považoval státní zástupce též za neopodstatněnou. Konstatoval, že nadbytečné důkazy nemohou být z povahy věci důkazy opomenutými, jak vyplývá z panující judikatury. Dále poukázal na bod 24. rozsudku soudu prvního stupně, kde je předmětný důkazní návrh označen za nadbytečný a z tohoto důvodu zamítnut. Nedošlo tedy k jeho přehlédnutí, bylo o něm rozhodnuto a stručně odůvodněno, proč došlo k zamítnutí. Podle názoru státního zástupce tak nedošlo ani k formálnímu pochybení. V závěru svého vyjádření ještě poznamenal, že argumentace mladistvého neobsahuje výtky, které by byly alespoň formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Mladistvý ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
16. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin (provinění), ačkoliv o trestný čin (provinění) nejde, nebo jde o jiný trestný čin (provinění), než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Dovolatel sice uplatnil oba shora citované dovolací důvody, nicméně veškerá jeho argumentace směřovala výlučně proti správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a v celé své šíři tak spadala do rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně vytýkal všechny tři jeho zákonem vymezené alternativy, tedy svévolné hodnocení důkazů, procesní nepoužitelnost znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, znalce PhDr. Jiřího Mezníka, stejně jako neprovedení obhajobou navrhovaného důkazního prostředku výslechem svědkyně B. Č. v hlavním líčení. Naproti tomu mladistvý nevznesl žádnou výhradu týkající se právního posouzení soudy zjištěného skutku, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho jediná stručná poznámka, že „tvrzený skutek se nestal, in eventum není trestným činem“ nebyla nijak blíže rozvedena ani odůvodněna, proto neposkytla Nejvyššímu soudu, jemuž v zásadě nepřísluší dovolací argumentaci jakkoliv domýšlet, žádný prostor k posouzení aplikované právní kvalifikace skutku. Z tohoto důvodu se zaměřil toliko na skutková zjištění soudů nižších stupňů, žádné pochybení však v daném ohledu neodhalil a příslušné námitky proti nim zaměřené hodnotil jako zjevně neopodstatněné.
18. V prvním okruhu svého podání dovolatel namítl podjatost znalce PhDr. Jiřího Mezníka a na základě toho označil jím vypracovaný znalecký posudek za procesně nepoužitelný. V obecné rovině není od věci poznamenat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Podjatost jmenovaného znalce dovolatel spatřoval v tom, že tento jej na str. 14 písemného vyhotovení posudku častoval pejorativním výrazem „přidrzlý pubescent“. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že takové pojmenování mladistvého bylo ve znaleckém posudku použito poněkud nevhodně, přesto však tato vcelku marginální a ojedinělá skutečnost ještě nezakládá důvodnou pochybnost o nepodjatosti znalce PhDr. Jiřího Mezníka pro jeho poměr k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který znalecký posudek zadal nebo provádí řízení nebo při jiném postupu správního orgánu, kde má být znalecký posudek použit (srov. §18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, na nějž odkazuje §105 odst. 3 tr. ř.). Dovolatel pak v průběhu řízení nepoukázal na žádnou další okolnost, která by svědčila pro jakýkoliv poměr znalce k výše vyjmenovaným subjektům, přičemž sám znalec PhDr. Jiří Mezník v hlavním líčení konaném dne 10. 9. 2020 po zákonném poučení uvedl, že nejsou dány žádné skutečnosti, které by jej vylučovaly z podání znaleckého posudku (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 615). Nadto lze přisvědčit také postřehu soudu druhého stupně, že poukaz obhajoby na zmíněný expresivní výraz je lehce vytržen z kontextu příslušné sekce na str. 14 znaleckého posudku nazvané „diagnostická rozvaha a závěr“ (č. l. 123), ve které znalec popsal události ve své podstatě tak, jak je líčil poškozený se zaměřením na to, jak poškozený na jím popisované chování mladistvého reagoval a jaké pocity a následky v něm vyvolávalo. Nejde tedy o diagnostický závěr či jiné hodnocení osobnosti dovolatele (případně vyjádření antipatií znalce vůči němu), nýbrž o snahu charakterizovat psychický stav, vnímání a prožívání poškozeného. Použití výrazu „přidrzlý pubescent“ tudíž nemá žádný vliv na kvalitu znaleckého posudku jako celku a už vůbec ne na jeho procesní použitelnost jako důkazu v trestním řízení.
19. Mladistvý dále zpochybňoval způsob, jakým soudy hodnotily věrohodnost jednotlivých aktérů posuzovaného děje, a v daném směru oběma instancím vyčetl především jejich přístup k závěrům znaleckého zkoumání. Nejvyšší soud ovšem nepovažoval ani tyto jeho výhrady za relevantní. Zprvu je nutno zdůraznit, že soudy v žádném případě neučinily své závěry o věrohodnosti poškozeného a účelové obhajobě dovolatele pouze na základě vypracovaných znaleckých posudků, nýbrž vycházely z celé řady provedených důkazů zahrnujících vedle výpovědi poškozeného a znaleckých posudků také výpovědi dalších svědků (přičemž nešlo pouze o osoby s rodinnými vazbami na poškozeného, jak se snažila obhajoba v podaném dovolání naznačit) a listinné důkazy, a to zejména úřední záznamy o vykázání mladistvého ze společné domácnosti (č. l. 134), lékařskou zprávu J. N. (č. l. 95), kopii přestupkového spisu komise k projednávání přestupků města XY (č. l. 161–180), rozhodnutí Okresního soudu v Blansku o nařízení a následně prodloužení předběžného opatření (č. l. 185 a 188), zprávu Městského úřadu XY (č. l. 192) apod. Ze všech právě vyjmenovaných důkazů lze přitom spolehlivě a bez důvodných pochybností dospět k závěru, že dovolatel skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně opravdu spáchal (k tomu dále srov. bod 26. prvoinstančního rozsudku). Odvolací soud navíc provedl k důkazu nahrávky předložené matkou mladistvého H. S. (č. l. 209 a 234), které měly podpořit obhajobu, podle které byl skutečným agresorem (zejména ve vztahu k právě uvedené svědkyni) poškozený. Nejvyšší soud však v plné shodě s názorem soudu druhého stupně shledal, že z předmětných nahrávek vyplývá pravý opak, tedy že poškozený rozhodně není osobou se sklonem k násilnému jednání. Nelze si totiž nevšimnout, že drtivou většinu zaznamenaných konfliktů vyprovokovala právě svědkyně H. S., jejíž jednání odvolací soud správně označil za manipulativní až šikanózní. Je tudíž zcela evidentní, že poškozený žádným skutečným agresorem není a nikdy nebyl, což muselo být velice dobře známo i samotné svědkyni, neboť v opačném případě by se k chování tohoto typu (měla-li by zájem na zachování své tělesné integrity) nemohla nikdy odhodlat (srov. též bod 11. napadeného usnesení odvolacího soudu).
20. S dovolatelem se nelze ztotožnit ani v tom, že by v řízení došlo k dezinterpretaci či bagatelizaci některých závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie znalkyň MUDr. Marty Holanové a PhDr. Blanky Zapletalové (č. l. 632–663), vypracovaného k jeho osobě. Skutečnost, že psychologickým vyšetřením u něj nebyly odhaleny sklony k fyzické agresivitě, nemusí nutně znamenat, že by se nemohl dopustit projednávaného skutku, který v sobě parciální prvky fyzické agrese obsahoval. To ostatně potvrdila znalkyně PhDr. Blanka Zapletalová při svém výslechu v hlavním líčení dne 9. 9. 2021 (č. l. 681–682), která se vyjadřovala k dotazu, zda osobnost mladistvého vylučuje dílčí jednání spočívající ve vyhrožování poškozenému s nožem. Znalkyně v obecné rovině uvedla: „Každý se může dostat do mimořádně vyhrocené situace, kdy jedná v rozporu se svým dosavadním způsobem chování. Takže nevylučuje. I pokud je uvedena nulová fyzická agresivita, to znamená, že fyzická agresivita není konstantní osobnostní rys, který se pravidelně a charakteristicky objevuje u dotyčného. To není. Ale opravdu si dovedu představit, že každý člověk se za mimořádných okolností může chovat mimořádně i co se týče určité agresivity.“ K doplňujícím dotazům znalkyně podotkla: „Sám obžalovaný se hodnotil jako s nadprůměrným sklonem k verbální agresivitě. A od verbální agresivity není tak velký skok k doprovodné fyzické agresivitě. Mluvíme-li obecně.“ I když tedy sklon k fyzické agresivitě nebyl charakteristickým rysem osobnosti dovolatele, nebylo zároveň vyloučeno, že by se jí ve vyhrocené situaci nemohl dopustit. K tomu lze připomenout, že situace, která panovala v domě obývaném mladistvým, jeho matkou a poškozeným byla v době činu již delší dobu značně konfliktní a vyhrocená (což všichni tři zúčastnění u soudu potvrdili) s tím, že jádrem sporu nebylo nic „menšího“ než otázka vypořádání vlastnických vztahů k rodinnému domu, který byl jejich, zatím ještě společným, bydlištěm. Lze tedy zopakovat, že ani absence zmiňovaného osobnostního rysu nevylučovala přijmout závěr, že se dovolatel dopustil posuzovaného protiprávního jednání, a to zvláště za situace, kdy jeho převážná část spočívala v agresivitě slovní, ke které sklon prokazatelně měl (srov. níže).
21. Žádné výhrady pak nevznikly ani ve vztahu k poznámce soudu prvního stupně v bodě 26. (str. 11) odůvodnění jeho rozsudku, že „osobnost obžalovaného nevylučuje, že by se mohl v mimořádně vyhrocené situaci chovat agresivně“. I tato skutečnost totiž vyplývá ze znaleckého posudku k jeho osobě. V tomto směru není od věci citovat závěr znalkyň na str. 28 příslušného posudku (č. l. 659), podle kterého: „Osobnost je dosud nevyzrálá, méně kultivovaná, zvýšeně sebestředná s vysokým sebevědomím. Akcentovány jsou rysy narcistické a emočně labilní, má sklon k rozladám, nedosahují stupně poruchy. Méně rozvinuté jsou vyšší city a empatie. Rád se stylizuje.“ Zajímavé je také zjištění na str. 29 posudku (č. l. 660), v němž se podává toto: „Obžalovaný vystupuje sebevědomě, v jednání je aktivní a rozhodný, s omezenou potřebou přiměřené komunikace i empatie, rozhodně nelze mluvit o jeho závislosti na druhých, skromnosti či laskavosti. V běžných podmínkách je ve svých projevech afektivně umírněný a stabilizovaný, při zátěži se snadno dostává do afektu zlosti, sám v dotazníku přiznává zvýšený sklon k verbální agresivitě, ostatní maladaptivní projevy z normy nevybočují.“ Z takto zjištěné charakteristiky je zřejmé, že skutečně téměř absentují osobností rysy, které by jakkoliv mladistvého vylučovaly jako pachatele předmětné trestné činnosti. Takovými rysy by totiž bylo např. nízké sebevědomí, ohled na druhé, umírněnost a podobné vlastnosti, které jsou více či méně v protikladu k těm, jež byly znaleckým zkoumáním zjištěny. Je tudíž možno shrnout, že soud prvního stupně vyhodnotil i tento znalecký posudek doplněný výpověďmi znalkyň v hlavním líčení v plném souladu s jeho skutečným obsahem, který si nijak neupravoval a „nehodící se“ závěry nebagatelizoval. Naopak při jeho hodnocení postupoval zcela v intencích §2 odst. 6 tr. ř. a na základě toho pak v návaznosti na další důkazy přijal odpovídající a věcně správné závěry.
22. Zjištěním o agresivním jednání dovolatele již nemohla nijak otřást jeho námitka, že (údajně) respektoval, resp. podvolil se požadavkům poškozeného na to, jak často může dům navštěvovat jeho tehdejší přítelkyně. I pokud by tomu tak opravdu bylo, rozhodně to s ohledem na ucelený řetězec dalších provedených důkazů neznamená, že se mladistvý nemohl v jinou dobu dopustit jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
23. Dovolatel požadoval doplnit dokazování výslechem svědkyně B. Č., své bývalé přítelkyně, nicméně ten soud prvního stupně zamítl jako nadbytečný s odůvodněním, že by z hlediska prokázání skutkového stavu věci neměl zásadní význam (srov. bod 24. jeho rozsudku). Je nutno zdůraznit, že uvedený postup plně odpovídal požadavkům Ústavního soudu na provádění dokazování (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle nichž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě tato posledně uvedená alternativa dopadala i na posuzovaný případ, proto k zamítnutí předmětného důkazního návrhu obhajoby nestála soudům v cestě žádná překážka.
24. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu