ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.670.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 670/2022-1172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněné I. M. , rozené P., narozené XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 12 To 19/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 6/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 3 T 6/2020, byla obviněná I. M. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, za což byla podle §273 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 1 009 224 Kč poškozené společnosti L. P., IČ XY, se sídlem XY.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami. Obviněná své odvolání zaměřila proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, státní zástupce brojil proti výroku o trestu, a to v neprospěch obviněné. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 12 To 19/2022, podle §258 odst. 1 písm. c), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. při dílčí modifikaci skutkových zjištění znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což ji podle §273 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost nahradit škodu poškozené společnosti L. P., IČ XY, se sídlem XY, ve výši 508 938 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3 . Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná výše označených přečinů dopustila tím, že dne 1. 6. 2018 v době přibližně od 5:00 hodin do 8:00 hodin vnikla na veřejné vnitrostátní L. P. v obci XY, okres XY, a na základě smlouvy o dílo s dodavatelskou společností S., IČ XY, ze dne 9. 3. 2018, uzavřené její matkou I. Z., která obviněné udělila plnou moc k veškerému jednání s touto společností, nechala touto společností bez oprávnění vybourat souvislou kompletní vrstvu zpevněné dráhy RWY 24L/06R na letištním pozemku l. P., číslo parcelní XY v katastrálním území XY, sloužící ke vzletům a přistávání letadel, jejímž vlastníkem byla v té době Česká republika – Ministerstvo obrany a v současné době je jím společnost A. S. s cílem tuto zcela z pozemku odstranit, kdy byla dráha skutečně částečně vybourána v šíři 4 metry a v délce 33,1 metrů a dále v šíři 2 metry a délce 4,4 metry – vše do hloubky 0,75 metru, čímž způsobila společnosti L. P. – oprávněné z věcného břemene jako provozovatel letiště mimo jiné k uvedenému pozemku – škodu ve výši nejméně 508 938,13 Kč, a takto jednala, ač si byla vědoma toho, že s odstraňováním stavby bude započato v rozporu s usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 3. 2018, číslo jednací 21 E 5/2012-302, bez vědomí Úřadu pro civilní letectví jakožto speciálního stavebního úřadu pro letecké stavby podle §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, a aniž by byly tímto úřadem pravomocně stanoveny podmínky odstranění stavby podle §130 odst. 2 uvedeného zákona, přičemž letiště požívá ochrany podle zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, a dále si byla vědoma toho, že bude s odstraňováním stavby započato bez řádné a včasné koordinace s provozovatelem letiště společností L. P., zvláště pak bez včasného upozornění na termín a rozsah prováděných prací tak, aby mohla být provozovatelem letiště přijata adekvátní bezpečnostní opatření, tedy zároveň jednala v rozporu s §85b zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů, stanovícím obecnou prevenční povinnost ve vztahu k ochraně civilního letectví, přičemž si musela být vědoma toho, že takto může ohrozit bezpečnost provozu na letišti, k čemuž skutečně došlo, neboť přibližně v 7:45 hodin zahájilo civilní letadlo tovární značky PIPER M600, poznávací značky XY, pilotované M. R., přistávací manévr na popsaným způsobem poškozenou přistávací a vzletovou dráhu, na které byly současně umístěny stavební stroje, a to pásové bourací kladivo CAT 323D, nákladní vozidlo registrační značky XY a podvalník registrační značky XY, bezprostředně tak hrozila havárie přistávajícího letadla a tím ohrožení zdraví a života pilota a nejméně 10 osob pohybujících se na dráze a dále ohrožení majetku nejméně poškozením letadla značky PIPER M600 v hodnotě minimálně 2 881 152 USD (k 1. 6. 2018 22,137 Kč/USD = 63 780 062 Kč), k havárii nedošlo jen díky včasné reakci pilota, který provedl a zvládl úhybný manévr s letadlem poté, co uvedené překážky na vzletové a přistávací dráze na poslední chvíli zpozoroval v době, kdy letadlo PIPER M600 bylo ve výšce asi 50 metrů nad zemí a 500 až 700 metrů od prahu poškozené přistávací a vzletové dráhy, přičemž rychlost letadla v daném okamžiku byla asi 200 kilometrů za hodinu a do střetu s překážkou zbývalo 15 sekund.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 12 To 19/2022, podala obviněná I. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku, protože nebyly naplněny obligatorní znaky přečinu poškození cizí věci a přečinu obecného ohrožení z nedbalosti.
5. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku kladla důraz především na to, že podle vlastníka pozemku a přistávací a vzletové dráhy nevznikla žádná škoda a že k demolici došlo na základě vykonatelného rozsudku. Soud se podle ní nevypořádal ani s tím, komu by měla být škoda uhrazena a z jakého důvodu vznikla škoda společnosti L. P., když vlastníkem pozemku je I. Z., matka obviněné, a vlastníkem stavby je společnost A. S., jehož jednatel byl vyslechnut na úřední záznam a uvedl, že společnosti jednáním obviněné nevznikla žádná škoda. Obviněná z uvedeného důvodu navrhovala výslech jednatele zmíněné společnosti, k čemuž se však soud i státní zástupce postavili v rozporu se základními principy trestního práva zamítavě, ač jejich povinností je provádět důkaz nejen v její neprospěch, ale také ve prospěch. K tomu odkázala na judikaturu Ústavního soudu věnující se tzv. opomenutým důkazům. Obviněná uzavřela, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť zamítly důkazní návrhy, aniž pro to byly splněny judikaturou stanovené podmínky. Měla za to, že celé řízení je vedeno tendenčně, za účelem jejího odsouzení.
6. Poukázala na §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož musí popis skutku vyjadřovat mimo jiné všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Odvolací soud v souladu s tímto požadavkem nepostupoval, obviněná měla za to, že znaky skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku nejsou naplněny. V tomto ohledu odkázala na znalecké posudky. Shrnula závěry znalce Ing. Václava Matouška, podle něhož se při přistání pilota nejednalo o nebezpečný manévr a provedením úhybného manévru a přistáním v opačném směru nedošlo k bezprostřednímu ohrožení přistávacím letadlem, navíc si měl pilot ověřit stav dráhy po dřívějším vyhlášení zprávy NOTAM a přistávání na neobsazeném letišti. Dovolatelka zdůraznila, že soudy neužily ničeho ze znalcových závěrů a celý znalecký posudek popřely. S ohledem na znalcovy závěry je podle ní zřejmé, že stačilo rádiové spojení s pilotem, kterému mohlo být podáno sdělení o překážkách na přistávací dráze. Dále uvedla, že pilot si byl plně vědom, že letí na tzv. neobsazenou plochu, a to v čase, kdy není l. P. v provozu, přičemž navíc ráno zjistil, že byl vydán NOTAM týkající se překážek v podobě oplocení, ale neznal jeho rozsah a přesto se rozhodl neprovést doporučený průlet kolmo na dráhu, kterým by zjistil možný výskyt překážek. Dalším znalcem ve věci byl Ing. Miloslav Hájek, který spatřoval příčinu možného vzniku leteckého neštěstí v liknavosti vedoucích pracovníků letiště s vyhlášením nezbytných výstrah, jako je NOTAM, a okamžitým zprovozněním rádiového spojení na komunikační frekvenci letiště P. pro možnost informování přilétajících letadel o omezeních a nebezpečných překážkách na RWY a možnostech bezpečného přistání, jakož i neoznačení překážek na RWY, přičemž toto měli pracovníci letiště zajistit. Na tyto posudky navazoval soudem vyžádaný revizní znalecký posudek z oboru dopravy vypracovaný znalci doc. Ing. Jakubem Krausem, Ph.D., a Ing. Andrejem Lališem, Ph.D., kteří rovněž konstatovali, že se v případě manévru pilota nejednalo o nestandardní manévr, mohl postupovat jinými způsoby a zejména měl dodržet bezpečnostní průlet kolmo na runway. Ze závěrů citovaných znaleckých posudků obviněná dovodila, že byla bez důkazních podkladů uznána vinnou přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podotkla, že otázky, které chtěla od znalce nechat zodpovědět, soud znalci nezadal. Nesouhlasila ani s tím, jak soudy vyhodnotily výpovědi svědků, které se v průběhu řízení značně měnily, tedy výpovědi J. Ž., M. R., E. S., K. L. a zejména A. P.
7. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze znovu k projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně konstatoval, že námitky obviněné vesměs odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. Obviněná v textu svého opravného prostředku sice zmínila nesprávné hmotněprávní posouzení věci, vady však v podstatě shledávala v porušení procesních zásad vymezených zejména v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podotkl, že způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou nicméně i nadále závazná pro dovolací soud a ten i nadále není oprávněn k jejich revizi kromě zvláštních výjimek. Zavedená konstrukce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje připustit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, avšak vždy jen tehdy, pokud se soudy v rámci realizovaného dokazování dopustily zcela flagrantních pochybení, pro které přezkoumávané rozhodnutí nemůže obstát, což však není nyní posuzovaný případ, neboť v postupu Okresního soudu v Příbrami, resp. Krajského soudu v Praze, nejsou shledávány známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování (viz bod 96. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 9.–18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Poukázal na skutečnost, že dovolací argumentace obviněné představuje z valné části opakování její obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení. Z uvedených důvodů podle státního zástupce nevyvstává potřeba na argumentaci dovolatelky blíže reagovat, především pokud se jedná o otázku, zda vznikla škoda, respektive komu byla způsobena, neboť touto otázkou se soudy zabývaly velmi podrobně. Pozornost byla věnována vývoji a stanovení vlastnických práv a dalších právních vztahů ke vzletové a přistávací dráze na letišti v Příbrami, jakož i souvisejícím záležitostem, a to rovněž v kontextu výsledků civilněprávních sporů vedených dosud mezi zainteresovanými subjekty. V rozhodné době spáchání trestného činu byla vlastníkem předmětné dráhy na letišti Česká republika – Ministerstvo obrany, z důvodu pozdější transakce majetku se jím stala společnost A. S. V důsledku jednání obviněné, která nechala najatou firmu vybourat vrstvu na dráze, vznikla škoda společnosti L. P., neboť s titulem věcného břemene provozovala letiště a hradila náhrady za jeho užívání. V koncentrované podobě vysvětluje určující momenty důkazní situace ohledně limitace zásahů obviněné do dráhy na letišti bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
9. Námitky, kterými obviněná zpochybňovala vyhodnocení znaleckých posudků a výpovědi jednotlivých svědků, rovněž nepřekročily meze prosté polemiky se skutkovými zjištěními soudů, čímž se ocitly mimo předvídaný záběr dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ke zmíněným nedostatkům v popisu skutku ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatelka zůstávala s výhradami v obecné poloze a nevykročila z rámce opětovně vyjádřeného nesouhlasu s provedeným dokazováním (např. nenapadala konkretizaci právní povinnosti, kterou měla porušit a přispět k možnému vzniku letecké nehody). Poznamenal, že ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. upravuje náležitosti výroku rozsudku vydaného v řízení před soudy, podle nichž popis skutku ve skutkové větě výroku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. V daném případě měl státní zástupce za to, že soud veškeré tyto požadavky dodržel dostačujícím způsobem, kterému nelze nic zásadního vytknout. Státní zástupce nepřisvědčil ani výtce obviněné, že nebylo vyhověno jejímu návrhu vyslechnout jednatele společnosti A. S., neboť ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Uzavřel, že soud prvního stupně dostál svým povinnostem pro odůvodnění nevyhovění navrženého důkazu, protože se negativně vymezil k důkaznímu potenciálu uvažovaného návrhu obhajoby, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 10. 2021.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv obviněná podala dovolání dne 31. 5. 2022, výslovně odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek byl nesprávně posouzen, neboť nebyly naplněny obligatorní znaky přečinu poškození cizí věci a přečinu obecného ohrožení z nedbalosti. Z uvedeného plyne, že obviněná formálně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na dovolací argumentaci se však lze opodstatněně domnívat, že ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání obviněná mínila uplatnit dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., v jejichž rozsahu také Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, je-li naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněné zaměřené proti skutkovým zjištěním, měla-li za to, že nebyly provedeny navrhované důkazy bez přiléhavé důvodnosti takového postupu, zejména pokud se jednalo o výslech jednatele společnosti A. S., a že důkazy byly vyhodnoceny v její neprospěch a nebyly vzaty v úvahu skutečnosti vyplývající ze znaleckých posudků. Z povahy výhrad lze vyvodit, že směřují k existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a neprovedení navrhovaných podstatných důkazů bez konkrétních důvodů.
14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatelky, že soudy nižších stupňů zamítly doplnit dokazování o výslech jednatele společnosti A. S., lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
15. Dovolatelce nelze přisvědčit, že nebyly splněny výše vymezené podmínky pro zamítnutí jejího důkazního návrhu na výslech jednatele společnosti A. S. Ze spisového materiálu se podává, že obhajoba v hlavním líčení konaném dne 20. 10. 2021 navrhla učinit dotaz na společnost A. S., aby se jako vlastník vyjádřila k tomu, zda se zbouráním letiště souhlasí a zda vznikla nějaká škoda (neučinila tedy návrh na výslech jejího jednatele M. W., který jako svědek již předtím v hlavním líčení dne 16. 6. 2020 využil svého práva nevypovídat, č. l. 827 a verte). Soud prvního stupně v tomto hlavním líčení vyhlásil usnesení, kterým návrhy na doplnění dokazování mj. dotazem na společnost A. S. zamítl (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1023 a verte). Ze zvukového záznamu hlavního líčení se podává, že soud prvního stupně předmětný návrh považoval za nadbytečný, a to z důvodu, že společnost A. S. již několikrát písemně odpovídala na dotazy soudu a vyjádřila se tak, že žádný souhlas s bouráním věci nedala, nepovažovala se v předmětné době za vlastníka a že byla vyrozumívána o všech hlavních líčeních s poučením o tom, že se může připojit s případným nárokem na náhradu škody, což neučinila (viz zvukový záznam na CD nosiči na č. l. 1029, min. 57:00 a dále). V samotném odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 27. na str. 10 soud prvního stupně rozvedl, že činit stejné dotazy, které již byly odpovězeny, považuje za zcela nadbytečné. Vysvětlil, že vlastník není zároveň provozovatelem letiště, proto logicky jemu samotnému žádná škoda tak či tak vzniknout nemohla, neboť oprava šla k tíži samotného provozovatele, stejně tak pouze provozovatele letiště jeho poškození nějakým způsobem omezilo a znevýhodnilo, když tento dále vlastníku letiště platil náhradu za užívání věci, jako by byla bez vad, navíc současný vlastník, tedy společnost A. S. nebyla vlastníkem letiště v době, kdy k poškození letiště došlo, a nemohla tak dát souhlas s postupem obviněné. Nalézacímu soudu tak nelze ničeho vytknout; zamítnutí návrhu na doplnění dokazování dotazem na společnost A. S. zevrubně a přesvědčivě odůvodnil jeho nadbytečností, čímž bylo naplněno jedno ze tří kritérií vymezených judikaturou Ústavního soudu pro neakceptování důkazního návrhu.
16. Nejvyšší soud neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, vyjma zjištění týkajícího se výše škody (str. 4–31, body 3.–96., 98.–100. rozsudku soudu prvního stupně, str. 6–9, body 10.–16., 21. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněné byla v projednávané věci jednoznačně prokázána četnými důkazy, přičemž s ohledem na rozsah a obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu odvolacího není třeba podrobně veškeré tyto důkazy a z nich vyplývající skutečnosti, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o vině obviněné, znovu rozvádět. Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje, neboť námitky obviněné korespondují s těmi, jimiž se již oba soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi. Tento postup nelze označit za nepřijatelný, není v kolizi s právem na spravedlivý proces. Celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
17. Obviněná zaměřila dovolání zejména proti zjištěním, která soud prvního stupně opřel o provedené znalecké posudky, neboť měla za to, že určitá tvrzení znalců zcela pominul a své závěry učinil na základě pouhých domněnek. Konstatovala, že podle znalce Ing. Václava Matouška se v případě nezdařeného přistávacího manévru pilota M. R. nejednalo o nebezpečný manévr, dále že z jeho posudku vyplynulo, že pro přistání na neobsazené letiště (kterým bylo právě letiště P.) se doporučuje provedení průletu kolmo na dráhu, a to zejména pro účely zjištění směru a síly větru a také pro kontrolu stavu dráhy (zjištění možného výskytu překážek), přičemž pilot se v projednávaném případě rozhodl provést přistání z přímého směru, aniž by si ověřil stav dráhy. Poznamenala také, že podle tohoto znalce se celkové situaci dalo předejít dřívějším vyhlášením zprávy NOTAM, zajištěním rádiového spojení na komunikační frekvenci letiště P. a označením zjištěných překážek na vzletové a přistávací dráze. Podle dovolatelky soud zcela popřel všechny závěry plynoucí z tohoto znaleckého posudku. Upozornila i na závěry znalce Ing. Miloslava Hájka, který ve svém posudku konstatoval, že vedoucí pracovníci letiště se věnovali činnostem, které nebylo možné v daném čase zvrátit, a opomněli se soustředit na hlavní úkol, tj. zajistit bezpečnost leteckého provozu s tím, že NOTAM mohl být rozšířen krátce po sedmé hodině ranní a pilot mohl být vyrozuměn rádiem o překážkách a mohl v klidu, letem po okruhu překážky vyhodnotit a učinit patřičná rozhodnutí; k opakovanému přistání nemuselo dojít. Podle dovolatelky tak z uvedeného vyplývá, že příčinou možného vzniku leteckého neštěstí je liknavost vedoucích pracovníků letiště s vyhlášením nezbytných výstrah a okamžitým zprovozněním rádiového spojení. Z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu České vysoké učení technické v Praze, Fakulta dopravní, Ústav soudního znalectví v dopravě, obviněná zdůraznila tvrzení, že se v případě manévru pilota nejednalo o nestandardní manévr, mohl postupovat jinými způsoby a zejména měl dodržet bezpečnostní průlet kolmo na runway. Námitky dovolatelky tak vedly ke zpochybnění skutkových zjištění o tom, že nastalá situace byla nebezpečná, zda existovala hrozba letecké nehody a jaké byly možné příčiny takové hrozby.
18. Soud prvního stupně po přezkumu a vyhodnocení znaleckých posudků, tj. znaleckého posudku Ing. Miloslava Hájka včetně jeho doplnění (č. l. 275–284, 286–292), znaleckého posudku Ing. Václava Matouška (č. l. 867–876), revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu České vysoké učení technické v Praze, Fakulta dopravní, Ústav soudního znalectví v dopravě (č. l. 976–990), jakož i výpovědí znalců v hlavním líčení (viz protokoly o hlavním líčení konaném dne 3. 3. 2020 na č. l. 704–721, dne 7. 1. 2021 na č. l. 951–957, dne 20. 10. 2021 na č. l. 1021–1028) přesvědčivě vyložil, že dovolatelka závěry znalců (citované i v dovolání) vytrhla z jejich celkového kontextu a zcela pominula doplňující výpovědi znalců v hlavním líčení, které byly v předmětné věci klíčové. Pokud jde o obviněnou zmiňované závěry znalce Ing. Václava Matouška, pak je nutno poznamenat, že tento sice uvedl, že se nejednalo o nebezpečný manévr, ve výpovědi v hlavním líčení však upřesnil, že tento závěr činil toliko na základě skutečnosti, že pilot M. R. překážky na dráze včas zpozoroval a správně zareagoval, tudíž k žádné nehodě nedošlo. Znalec dále odmítl definovat pojem nebezpečnosti, stejně tak se odmítl zabývat hypotézami, co se mohlo stát, zda si pilot mohl překážek nevšimnout apod., neboť to považoval za irelevantní domněnky, když se nic nestalo. Nakonec však připustil, že pilot mohl snadno překážky přehlédnout či je mohl spatřit později, pak by s pravděpodobností vznikla vážná nehoda. Znalec konstatoval, že v případě přistávání na neobsazené letiště se doporučuje provedení průletu kolmo na dráhu mimo jiné za účelem ověření stavu dráhy. Zde je nutno zdůraznit, že znalec hovořil o doporučení, nikoliv o nějaké povinnosti pilota. Znalec Ing. Václav Matoušek v hlavním líčení konstatoval, že v projednávaném případě se jednalo o velmi zkušeného a schopného pilota znajícího předmětné letiště a jeho manévru nelze ničeho vytknout, ačkoliv si lze představit jiné alternativy a je nutno připustit, že každý pilot reaguje jinak. Ve svém posudku sice uvedl, že se předmětné situaci dalo zabránit mimo jiné dřívějším vydáním zprávy NOTAM, ve výpovědi v hlavním líčení však upřesnil, že přesně nezná proces vydávání této zprávy a nedokáže určit, jak rychle může být vydán, konstatoval, že zpráva NOTAM mohla být vyhlášená dříve, ale pouze pokud by to relevantní osoba věděla, že ji má vydat. K vydání této zprávy v rámci cca 17 až 18 minut, jak tomu mělo být v projednávaném případě, uvedl, že se podle něj jedná o docela rychlou dobu. Pokud jde o obviněnou odkazované závěry znalce Ing. Miloslava Hájka, pak je třeba zdůraznit, že závěr o tom, že k nezdařenému přistání nemuselo dojít, pokud by se zaměstnanci letiště nevěnovali činnostem, které nebylo možné zvrátit, ale zajistili bezpečnost leteckého provozu okamžitým rozšířením zprávy NOTAM, činil znalec na základě předpokladu, že pilot M. R. měl letecký plán, na jehož základě by byl v případě dřívějšího vyhlášení zprávy NOTAM o překážkách na letišti v P. včas informován. Znalec však v hlavním líčení po přijetí informace o tom, že pilot letecký plán neměl, uvedl, že v takovém případě by ani vydání zprávy NOTAM nepomohlo, pilot by se o překážkách na dráze mohl dozvědět až na místě. Znalec při hodnocení liknavosti pracovníků se zajištěním bezpečnosti leteckého provozu dále počítal s tím, že NOTAM byl vydán až po nezdařeném a opakovaném přistání M. R., přestože provedeným dokazováním bylo zjištěno, že k vydání zprávy NOTAM došlo již mnohem dříve. Konstatoval-li znalec i po zjištění, že NOTAM byl vydán v 7:36 hodin, že NOTAM měl být vydán ihned, jakmile se pracovníci dozvěděli o tom, že na dráze probíhají nějaké práce, tedy již v 7:00 hodin, je třeba dojít ke zcela logickému závěru, který je ve shodě s tím, co v hlavním líčení uvedl i znalec Ing. Václav Matoušek, a to že nečekané a s dostatečným předstihem neoznámené práce na letištní dráze nejsou něčím běžným. Je tudíž pochopitelné, že zaměstnanci jdou nejdříve tuto skutečnost ověřit, poté se teprve věnují vydávání zprávy NOTAM. Navíc nelze opomenout, že J. Ž., vedoucí leteckého provozu a tak i odpovědná za vydání NOTAM, se na místo dostavila až po sedmé hodině, kdy teprve mohla zkontrolovat situaci a činit kroky k vydání NOTAM, NOTAM proto nemohl být vydán již v 7:00 hodin. Ačkoliv lze konstatovat, že J. Ž. se mohla, respektive měla věnovat vydání této zprávy o něco málo dříve, celkovou situaci by to zásadně neovlivnilo. Pilot M. R. neměl letový plán (viz zpráva Řízení letového provozu České republiky na č. l. 744), a tak by mu NOTAM nebyl v průběhu letu oznámen. Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k zajištění rádiového spojení s pilotem, když letiště ve všední dny rádiové spojení nemá, navíc se zaměstnanci věnovali neběžné a vyhrocené situaci, kdy se snažili obviněné a zaměstnancům jí najaté společnosti zabránit v bourání letištní plochy. Byla to právě obviněná, kdo celou tuto situaci způsobil a bez jejíhož jednání by k ní vůbec nedošlo. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně nepominul žádné ze závěrů znalců, na jejichž stanoviska nahlížel v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. Soud znalce vyslechl v hlavním líčení, což však dovolatelka zcela pominula a dále trvala na závěrech, které byly založeny např. i na neúplných či mylných informacích, případně byly v posudcích vyjádřeny pouze stroze a jejich význam byl objasněn až při výslechu znalců. Ohledně rozporu znalců Ing. Václava Matouška a Ing. Miloslava Hájka týkajícího se nebezpečnosti nastalé situace, tedy nebezpečnosti překážek na dráze pro přilétající letoun, nechal soud prvního stupně vypracovat revizní znalecký posudek znaleckým ústavem České vysoké učení technické v Praze, Fakulta dopravní, Ústav soudního znalectví v dopravě, k jehož stvrzení byli zpracovatelem označeni doc. Ing. Jakub Kraus, Ph.D., a Ing. Andrej Lališem, Ph.D. (č. l. 976–990, 1022). Z jeho závěrů jasně vyplynulo, že prováděním stavebních prací za účasti neoznačených osob a motorových vozidel a odstraněním části dráhy 24L hrozilo, že dojde k letecké nehodě, jednalo se tedy o nebezpečnou situaci. I tento znalecký posudek pak přednesl možné příčiny hrozby letecké nehody, přičemž jako nejdůležitější z nich označil vstup do neveřejné části letiště neoznačených osob a vozidel bez povolení, proškolení a znalosti, jak se v takové části letiště chovat, s následnou aktivitou stavebních prací na vzletové a přistávací dráze. V této souvislosti je případné připomenout závěry prezentované v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který trefně k obdobným výhradám obviněné, týkajícím se případného manévru pilota či aktivnějšího jednání pracovníků letiště zaměřeného na včasné vydání NOTAM a informování pilota, uvedl (bod 18. rozsudku), že se může jednat toliko o další okolnosti, které mohly ovlivnit způsobený následek, nikoliv však postavení obviněné a jejího jednání, které bylo primární příčinou hrozby letecké nehody. Proto podobnou argumentaci obviněné shledal v zásadě bezpředmětnou.
19. K námitkám dovolatelky je rovněž třeba připomenout, že soud při hodnocení důkazů nepřebírá závěry znalců bez dalšího, ale také tyto hodnotí podle §2 odst. 6 tr. ř., a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1969 Sb. rozh. tr.). Znalci na rozdíl od soudu nečinili závěry o tom, co bylo hlavní příčinou nastalé situace a co by bylo hlavní příčinou případné letecké nehody; hodnotili pouze možné příčiny a předestřeli své zkušenosti a znalosti z oboru letectví, na jejichž základě mohl soud vyhodnotit, jak měla celá situace správně proběhnout a kdo a jakým způsobem se dopustil pochybení. Byl to pak soud prvního stupně, který správně a v souladu se zásadami a pravidly trestního řízení vyhodnotil, že letecká nehoda skutečně a vážně hrozila a že hlavní příčinou ohrožení letadla, jeho posádky a osob nacházejících se v neveřejných prostorách letiště, a to na vzletové a přistávací dráze, bylo právě jednání obviněné, která nejenže neměla povolení k předmětným zásahům do letištní dráhy, o předmětných zásazích neinformovala relevantní pracovníky letiště včas, aby mohla být přijata včasná bezpečnostní opatření, zejména vydána zpráva NOTAM a uzavřeno letiště, ale ani nezajistila správné a letadlům viditelné označení překážek na letištní dráze. Znalci konstatovali, že zprávy NOTAM bývají běžně oznámeny již 14 dnů dopředu, nikoliv až současně s uzavřením letiště a vytvořením překážek. Rovněž vypověděli, že v případě, kdy pilot neměl letecký plán, o vyhlášení této zprávy v době, kdy již byl v letadle, by se nedozvěděl; vyhlášení zprávy NOTAM kompetentními pracovníky letiště bezprostředně poté, co byli o situaci zpraveni, tj. cca v 7 hodin, by tak na nebezpečnosti situace ničeho nezměnilo, neboť pilot M. R. by se o jejím vydání nedozvěděl. Hlavní příčinou ohrožení proto zůstává včasně a řádně neoznámená práce na letištní dráze, vstup do neveřejné části letiště neoznačených osob a vozidel bez povolení, proškolení a znalosti, jak se v takové části letiště chovat, s následnou aktivitou stavebních prací na vzletové a přistávací dráze bez označení překážek. Z výslechu svědka M. R., znaleckých posudků i výslechů znalců je zjevné, že k letecké nehodě nedošlo jen díky včasnému spatření překážek M. R., kterému se podařilo zpozorovat neoznačené a těžko zpozorovatelné překážky, které s letištní plochou z pohledu pilota téměř splývaly, a jeho adekvátní reakci. Znalci sami připustili, že pilot mohl překážky přehlédnout a spatřit je až později, mohl v dané chvíli věnovat svou pozornost např. přístrojům v letadle, mohl se leknout zcela neočekávané a neběžné situace a nezareagovat vhodně a bezpečně. V případě, že by si pilot všiml překážek o pár sekund později, nebylo by již možné střetu a nehodě zabránit, zcela pravděpodobně by pak došlo ke zničení letadla a ublížení na zdraví jeho posádky, jakož i zničení přístrojů na letištní dráze a ublížení na zdraví osob na dráze se v dané době pohybujících. V dané situaci lze konstatovat, že bylo otázkou štěstí a náhody, že si pilot překážek na dráze všimnul a rozpoznal je jako překážky pro přistání, že si těchto překážek všiml včas, kdy ještě bylo možné přerušit přistávání, a že na nečekané překážky zareagoval vhodně. Nejen v situaci tohoto pilota, pokud by se právě věnoval např. přístrojům, ale také v případě jakéhokoliv jiného pilota s odlišnou zrakovou způsobilostí, byť jen mírně odlišnou, s méně zkušenostmi apod., mohlo snadno dojít k závažné letecké nehodě.
20. K výtce dovolatelky, že soudu prvního stupně předložila otázky, které chtěla od znalce nechat zodpovědět, přesto soud žádnou z otázek znalci ke zpracování nezadal, lze poznamenat, že všichni znalci byli vyslechnuti v hlavních líčeních, o jejichž konání byla obviněná vždy řádně vyrozuměna a měla možnost se jich účastnit a položit otázky znalcům sama, případně mohla předložit otázky znalcům prostřednictvím svého obhájce, který byl hlavnímu líčení vždy přítomen. Pokud tedy soud nezadal zpracování nějaké otázky na žádost obviněné znalci, přičemž obviněná měla možnost tak učinit sama či prostřednictvím svého obhájce, nelze v takovém postupu soudu spatřit žádné pochybení ani porušení práva na spravedlivý proces. Pokud jde o nesouhlas obviněné s tím, jak soudy vyhodnotily výpovědi jednotlivých svědků, které se v průběhu řízení značně měnily, pak je třeba konstatovat, že obviněná ve svém dovolání neuvedla, v čem jakýkoliv rozpor či změnu ve výpovědi spatřovala. Takovou výtku specifikovala jen ve vztahu ke svědkyni A. P., když uvedla, že tato byla jako účastník letu označena až při posledním jednání u nalézacího soudu, přestože nebyla uvedena v žádných výpovědích, ani v letovém plánu. K tomu lze pouze poznamenat, že na předmětný let pilot žádný letový plán nebyl, proto v něm svědkyně ani nemohla být uvedena. Z výpovědi pilota M. R. se pak nepodává, že by tento někdy výslovně uvedl, že by snad letěl sám. Svědek se vždy vyjadřoval k přípravě letu, jeho průběhu a průběhu přistávání, vůbec se nevyjadřoval k tomu, zda s ním v letadle letěla ještě jiná osoba. Je zřejmé, že tuto okolnost nepovažoval za nijak důležitou, ostatně ani samotný výslech této svědkyně nepřinesl nové či zásadní, významné informace, proto je námitka dovolatelky zaměřená proti věrohodnosti předmětné svědkyně zcela bezpředmětná.
21. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.) vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze za relevantní, avšak neopodstatněné, považovat námitky dovolatelky, že její jednání nevykazuje znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Toto přesvědčení obviněná založila na zpochybnění závěru, že došlo ke vzniku nějaké škody, neboť vlastník stavby se vyjádřil tak, že mu žádná škoda nevznikla, nesouhlasila s označením L. P. jako osoby poškozené a v důsledku toho ani s existencí jejího nároku na náhradu škody a akcentovala, že k demolici došlo na základě vykonatelného rozhodnutí.
24. Přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo (mimo jiné) poškodí cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, spáchá-li takový čin na věci, která požívá ochrany podle jiného právního předpisu. Škodou nikoli nepatrnou se ve smyslu §138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč. Letiště, jímž se podle §2 odst. 7 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů, rozumí územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, požívá ochrany podle označeného zákona (viz zejména část čtvrtá, §24 až 43), s čímž obviněná v dovolání ani nepolemizovala. Pro úplnost je k zaznamenání, že v konkrétním případě přistávací a vzletová dráha letiště P. představovala stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů a tedy věc.
25. Předmětem útoku ve smyslu §228 tr. zákoníku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2286). Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se podává, že letištní dráha, kterou obviněná poškodila tím, že na ni neoprávněně zadala provádět stavební práce spočívající v jejím bourání, nenáležela obviněné (a ani její matce I. Z.), nýbrž v předmětné době České republice – Ministerstvu obrany, nyní společnosti A. S. Nepochybně tak byla vůči obviněné věcí cizí. Účelně vynaložené náklady na opravu letištní dráhy pak ve svém souhrnu činily částku 508 938,13 Kč, nejméně v této výši tak byla způsobena škoda poškozením cizí věci. Je zcela nepodstatné, že současný vlastník, tj. společnost A. S. se vyjádřil tak, že mu žádná škoda nevznikla, neboť tento nejenže nebyl vlastníkem letištní dráhy v době, kdy k nyní projednávanému skutku došlo (stal se jím až ke dni 23. 4. 2019), ale navíc ani tehdejší vlastník nebyl tím, kdo byl povinen provést na vlastní náklady opravu dráhy a komu tak byla škoda způsobena, nebyl ani provozovatelem letiště, tudíž se ho omezení vyplývající z poškození dráhy nikterak nedotýkaly, naopak mu byla stále placena náhrada za užívání věci v plné výši. Skutková podstata trestného činu poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku nevyžaduje, aby škoda vznikla přímo vlastníku věci. Ze zákonné formulace §228 odst. 1 tr. zákoníku jasně vyplývá, že podstatou tohoto trestného činu je poškození cizí věci, tzn. věci nenáležící pachateli, a vznik škody nikoli nepatrné. Tyto znaky tak v projednávané věci jednoznačně naplněny byly. Existenci zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §228 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu na věci, která požívá ochrany podle jiného právního předpisu, v tomto případě zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů, obviněná, jak již bylo zmíněno, nerozporovala.
26. S výtkami polemizujícími s právní posouzením skutku jako přečinu poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku se již vypořádaly jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací a jejich závěry jsou správné. V daných souvislostech lze ke zpochybnění postavení L. P., jako osoby, které měla jednáním obviněné vzniknout škoda, znovu připomenout, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 13 C 37/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 31Co 50/2013, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3601/2013, bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene provozování letiště na pozemcích, na kterých se nachází předmětná letištní dráha, ve prospěch L. P. (viz kopie rozhodnutí okresního soudu na č. l. 83 až 91, rozhodnutí krajského soudu na č. l. 94 až 111, rozhodnutí Nejvyššího soudu na č. l. 113, 114). Podle §1263 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), upravujícího právní poměry ze služebnosti, nese oprávněná osoba náklad na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena. Z toho vyplývá, že to byl právě provozovatel letiště, tedy L. P. jako osoba oprávněná z věcného břemene, nikoliv vlastník samotného letiště, kdo nesl náklady na opravu poškozené dráhy. Uvedené stvrzuje také protokol Úřadu pro civilní letectví ze dne 4. 6. 2018, č. j. 6653-18-701, jímž byla v bodě V. odst. 5 ve smyslu §42 zákona č. 49/1997 Sb., zákon o civilním letectví, uložena povinnost ihned zajistit odstranění překážek za účelem zajištění provozování letiště právě provozovateli letiště (č. l. 295, 296). Společnost L. P. pak byla správně označena za osobu poškozenou, když podle §43 odst. 1 tr. ř. je poškozeným ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Na základě uvedeného nelze mít pochyb o tom, že to byl právě provozovatel letiště, tedy L. P., komu vznikla jednáním obviněné, tj. poškozením přistávací a vzletové dráhy, majetková škoda. Při stanovení škody 508 938,13 Kč způsobené poškozené společnosti L. P. odvolací soud správně vycházel z účelně vynaložených nákladů na opravu dráhy, tedy na uvedení věci v předešlý stav ve smyslu §137 věty druhé tr. zákoníku (viz listiny, zejména faktury, na č. l. 591–604).
27. Za zcela lichou je nutno považovat námitku obviněné, že se nemohlo jednat o trestný čin poškození cizí věci, ani o jakýkoliv jiný trestný čin, jelikož k demolici letištní dráhy došlo na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, které nebylo zrušeno. Skutečnosti, zda v době zásahu obviněné do letištní dráhy existovalo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, které by obviněnou k takovému zásahu opravňovalo, se podrobně věnoval soud prvního stupně zejména pod body 7.–14. na str. 5–7 odůvodnění svého rozhodnutí, na nějž lze v podrobnostech odkázat. Netřeba opětovně rekapitulovat četná rozhodnutí týkající se odstranění stavby specifikované v rozsudku soudu prvního stupně na pozemku, který se nachází ve vlastnictví I. Z., matky obviněné. Z rozhodnutí civilních soudů označených v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se sice podává, že bylo nařízeno provedení odstranění stavby nacházející se na tam označených pozemcích I. Z., k jeho výkonu bylo I. Z. povoleno, aby na náklady povinného, tj. majitele stavby, jímž byla v té době Česká republika – Ministerstvo obrany, dala provést odstranění stavby nacházející se na předmětných pozemcích. Dalšími rozhodnutími civilních soudů však bylo rozhodnuto o zastavení exekuce z důvodu zřízení věcného břemene k předmětnému pozemku, které v dané době sice nenabylo právní moci s ohledem na podané odvolání, následně však bylo rozhodnuto o odložení výkonu rozhodnutí o odstranění stavby do právní moci rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí. Dovolatelce tak nelze přisvědčit, že by rozhodnutí k demolici letištní dráhy bylo vykonatelné a že tak činila oprávněně na základě plné moci udělené jí I. Z. Sama obviněná si této skutečnosti pak musela být také dobře vědoma, když ve své výpovědi přiznala, že se seznámila s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 216/15, v němž Ústavní soud uvedl, že v jiném případě by zřízení věcného břemene k předmětným pozemkům vedlo soud k tomu, aby žalobě na vyklizení nemovitosti nevyhověl, v daném případě však nemohl přihlížet k tomu, že výkon rozhodnutí by mohla citelně pociťovat společnost L. P., neboť tato nebyla účastnicí v dané věci. Upozornil však, že její práva by měla být řádně zohledňována v rámci řešení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť je zjevně dán důvod pro zastavení exekuce. Už jen na základě seznámení se s tímto rozhodnutím si musela být obviněná vědoma existence důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí, které její matku opravňovalo k zadání odstranění stavby na daných pozemcích. Je však zjevné, že obviněná byla seznámena se všemi relevantními rozhodnutími týkajícími se předmětných pozemků vlastněných její matkou a odstranění předmětné stavby, jak vyplývá především z výpovědi svědkyně I. Z., která uvedla, že obviněná jí byla zplnomocněna k jednání za její osobu, obviněná měla k dispozici všechny podklady k věci a jednala o odstranění stavby přímo s jejím právním zástupcem, kterému byla všechna relevantní rozhodnutí prokazatelně doručena. Je pak zcela nelogické až absurdní, že by jí tento právní zástupce relevantní rozhodnutí ve vztahu k zastavení exekuce zatajil. Nadto je evidentní, že obviněné na oprávněnosti odstranění stavby nezáleželo. Třebaže byla seznámena s rozhodnutími, která její matce před odložením výkonu rozhodnutí povolovala zadání odstranění předmětné stavby a v nichž bylo uvedeno, že k odstranění je třeba dodatečných povolení a včasných oznámení provozovateli letiště, aby provozovatel mohl přijmout důležitá bezpečnostní opatření, žádná povolení nezařídila a žádný plán odstranění stavby ani letišti včas neoznámila.
28. V souvislosti s právní kvalifikací jednání jako přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dovolatelka zcela obecně namítla, že popis skutku neobsahuje všechny skutkové okolnosti relevantní pro právní kvalifikaci jejího jednání též jako přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jak vyžaduje ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Obviněná však tuto svou výtku nikterak nekonkretizovala, neuvedla, který ze znaků skutkové podstaty označeného přečinu nebyl podle jejího názoru v popisu skutku vyjádřen, a v daném ohledu toliko odkázala na znalecké posudky a jejich závěry a vytkla, že soudy podstatné závěry znaleckých posudků při činění svých skutkových závěrů pominuly. S touto námitkou zaměřenou svou podstatou proti správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však Nejvyšší soud již vypořádal (viz zejména body 18., 19. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).
29. Ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. stanoví, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. S ohledem na obecnou formulaci výhrad dovolatelky proti popisu skutku ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. a proti „splnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti“ lze pouze v obecné rovině konstatovat, že znaky skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jsou v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu dostatečně vyjádřeny a odvolacímu soudu tak nelze ničeho zásadního vytknout.
30. Přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo z nedbalosti takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, a spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněná z nedbalosti způsobila obecné nebezpečí tím, že vydala lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví a cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že se dopustila nebezpečného jednání a spáchala takový čin proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona.
31. Objektivní stránka je v tomto případě představována jednáním pachatele, který způsobí obecné nebezpečí. Obecné nebezpečí je takový stav, při kterém nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahou, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se poruše. Pro stav obecného nebezpečí, i když k poruše nemusí vůbec dojít, je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. I/1966, č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Naplnění zákonného znaku spočívajícího v „obecném nebezpečí“ je třeba ve vztahu k vydání lidí v nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví vždy posuzovat na podkladě individuálních okolností případu významných pro závěr, zda v důsledku zaviněného (nedbalostního) jednání pachatele došlo ke konkrétnímu a bezprostřednímu ohrožení nejméně sedmi osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.), v případě nebezpečí škody velkého rozsahu se musí ve smyslu §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku jednat o škodu dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč.
32. Obviněná formulací dovolacích námitek neposkytla Nejvyššímu soudu, jemuž v zásadě nepřísluší dovolací argumentaci jakkoliv domýšlet, žádný prostor k případné polemice s právními závěry soudů. Proto lze jen ve stručnosti uvést, že skutková věta výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obsahuje všechny podstatné skutečnosti významné pro právní kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť vyjadřuje objektivní stránku předmětného přečinu jak v jeho základní, tak i kvalifikované skutkové podstatě. Vyjadřuje konkrétní a bezprostřední ohrožení nejméně sedmi osob, v daném případě dokonce nejméně deseti osob pohybujících se na přistávací a vzletové dráze, stejně jako cizího majetku (letadla) škodou velkého rozsahu, tj. škodou minimálně ve výši 63 780 062 Kč. Žádné pochybnosti nevyvolává ani závěr o tom, že zákonem předpokládaný hrozící následek byl v příčinné souvislosti s jednáním obviněné, které vykazuje všechny znaky „jiného podobně nebezpečného jednání“, tedy jednání, které svou povahou a intenzitou vytváří bezprostřední hrozbu stejných škodlivých následků jako jednání demonstrativně uvedené v §273 odst. 1 tr. zákoníku (zapříčiní požár, povodeň, škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil). Jeho podstata totiž spočívala v tom, že obviněná nechala bez oprávnění vybourat souvislou kompletní vrstvu zpevněné dráhy RWY 24L/06R na letištním pozemku letiště P., sloužící ke vzletům a přistávání letadel, s cílem tuto zcela z pozemku odstranit, přičemž vzletová a přistávací dráha byla skutečně částečně vybourána v rozsahu specifikovaném v napadeném rozsudku, a takto jednala, ač si byla vědoma toho, že s odstraňováním stavby bude započato v rozporu s usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 3. 2018, č. j. 21 E 5/2012-302, bez vědomí Úřadu pro civilní letectví jakožto speciálního stavebního úřadu pro letecké stavby podle §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, a aniž by byly tímto úřadem pravomocně stanoveny podmínky odstranění stavby podle §130 odst. 2 uvedeného zákona, a dále si byla vědoma toho, že bude s odstraňováním stavby započato bez řádné a včasné koordinace s provozovatelem letiště společností L. P., zvláště pak bez včasného upozornění na termín a rozsah prováděných prací tak, aby mohla být provozovatelem letiště přijata adekvátní bezpečnostní opatření. Přitom si musela být vědoma, že takovým jednáním může ohrozit bezpečnost provozu na letišti, k čemuž skutečně došlo za okolností zevrubně rozvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku spojených s přistávacím manévrem civilního letadla pilotovaného M. R. Nechybí však ani odkaz na porušení důležité povinnosti uložené obviněné podle zákona, především konkrétně obecné prevenční povinnosti ve vztahu k ochraně civilního letectví obsažené v ustanovení §85b zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů, (ve spojení s dalšími odkazovanými ustanoveními tohoto zákona), představující zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v §273 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle §85b označeného zákona každý, kdo vstupuje do míst sloužících k ochraně civilního letectví před protiprávními činy podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího ochranu civilního letectví před protiprávními činy, je povinen při vstupu do těchto míst, jakož i během pobytu v nich, počínat si s náležitou obezřetností tak, aby svým chováním nevystavil civilní letectví nebezpečí protiprávního činu, nebo aby takové chování jiným neumožnil.
33. Pokud jde o stránku subjektivní, obviněná žádnou konkrétní námitku vůči závěrům soudů o naplnění zavinění ve formě vědomé nedbalosti neuplatnila. Lze jen poznamenat, že skutková věta obsahuje vyjádření vědomostní stránky této podoby zavinění, a to formulací, že obviněná „si musela být vědoma toho, že takto může ohrozit bezpečnost provozu na letišti“, odvolací soud se však dopustil určité nedůslednosti, pokud ve skutkové větě nevyjádřil, že obviněná bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že k letecké nehodě nedojde. Jde však o nedostatek ryze formální a prakticky bezvýznamný, nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces vyžadující si zásah dovolacího soudu, zvláště když předmětná skutečnost je vyjádřena v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz zejména bod 96. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny znaky přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
34. Z těchto závěrů tedy vyplývá, že rozhodnutí soudů nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutek, jak byl zjištěn a popsán odvolacím soudem v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, obsahuje všechny vyžadované zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jakož i přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
35. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu