ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.794.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 794/2023-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2023 o dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 4 To 540/2022, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 52/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 38 T 52/2022, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §284 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za užití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 60 (šedesát) denních sazeb po 600 Kč (šest set korun českých), tedy k peněžitému trestu v celkové výši 36 000 Kč (třicet šest tisíc korun českých). Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, a to vždy nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci počínaje právní mocí tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, jestliže nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výrokové části rozsudku.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný M. B., jednak v jeho neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 4 To 540/2022 tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jej odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výrokové části rozsudku.
Odvolání obviněného M. B. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Podkladem pro to bylo zjištění, že:
ačkoli je kokain zařazen jako omamná látka v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, vydaného na základě zmocnění podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jako omamná látka je zařazen do seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, kdy k zacházení s takovou látkou je třeba zvláštního povolení, kterým nedisponoval, jednaje se záměrem neoprávněně nakládat s omamnými látkami ve formě jejich přechovávání pro jiné osoby, od přesně nezjištěné doby do 00.05 hodin dne 8. 5. 2021 minimálně v Českých Budějovicích, poblíž křižovatky ulic XY a XY, neoprávněně pro jiného přechovával bílou pevnou krystalickou látku ve formě hrudek o čisté hmotnosti 20,26 g obsahující kokain hydrochlorid s obsahem účinné látky o hmotnosti 5,13 g, což představuje 25,3 % kokainu báze.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, směřující proti výrokům o vině i trestu, jakož i proti zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), neboť podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a na nesprávném zamítnutí řádného opravného prostředku podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení předně namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, konkrétně presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo , neboť na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotil některé okolnosti případu a důkazy odlišně, tendenčně a spekulativně, z části v rozporu s ustálenou judikaturou. Ke svému závěru, že obviněný drogu-kokain u něj nalezený 8. 5. 2021 neměl pro svou potřebu, ale že měl sloužit k další distribuci, dospěl na základě toho, že obviněný zakoupil kokain v množství 20,26 g, přechovával větší množství sáčků „dealeráčků“, měl u sebe dvě elektronické váhy, poukázal též na chování obviněného před policejním orgánem, kde vypověděl, že drogy neužívá, jakož i na výpovědi zakročujících policistů, že projevoval známky osob drogově závislých a pokusil se zakoupenou drogu zahodit. K těmto údajným důkazům svědčícím podle krajského soudu o jeho vině, jejichž vypovídací hodnotu obviněný zpochybnil, se dále v podrobnostech vyjádřil.
6. Mimo jiné zejména upozornil na výpověď policisty J. Š., který na výslovnou otázku, zda na něho obviněný působil jako osoba pod vlivem omamných a psychotropních látek odpověděl, že vůbec ne, že s ním mluvili s tím, že je čistý, a že pod vlivem není (viz str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 9. 2022). Popírá tedy tvrzení soudu, že z výpovědí policistů vyplývá, že jevil známky, kterými se projevují osoby drogově závislé.
7. Krajský soud tak za situace, kdy byly přítomny dvě zcela si odporující výpovědi policistů-svědků vycházel z obsahu nově jím provedených důkazů – úředních záznamů. Vyslovil pochybnosti o zákonnosti tohoto postupu, když předmětné úřední záznamy neposkytují pouze informace o tom, jak obviněný na policisty působil, za jakých okolností byl jimi kontrolován či co u něho bylo v inkriminovanou dobu nalezeno, nýbrž zcela konkrétní pasáže odkazující na to, co měl obviněný policistům sdělovat (obviněný byl přitom podle výpovědi J. Š. poučen, mimo jiné podle §61 zákona číslo 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tedy podle ustanovení upravující podání vysvětlení, viz str. 5 protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 9. 2022). S danými úředními záznamy by tak mělo být zacházeno značně obezřetně a do jisté míry analogicky k úředním záznamům o podání vysvětlení.
8. Pokud jde o výslechy policistů, pokud z nich krajský soud vycházel nad rámec toho, co mohli vnímat předtím, než se obviněnému prokázali svým služebním průkazem a poučili jej, jak uvedeno výše, je to v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (k tomu viz nález ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03 a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07), která se věnuje tzv. „zprocesňování“ neprocesních důkazů. Typicky bývá přitom užita k argumentaci vůči zprocesnění neprocesního úředního záznamu o podaném vysvětlení, nicméně dopadá na jakékoli další součásti spisového materiálu vyhotovené policisty, kteří k nim mají být vyslechnuti – viz bod 15 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07. Vůči takovémuto zprocesňování neprocesních důkazů se vymezil i obhájce obviněného v hlavním líčení konaném dne 23. 9. 2022 (viz str. 2 předmětného protokolu).
9. Co se týče jeho chování po činu jako důkazu toho, že měl jednat se záměrem zakoupený kokain dále distribuovat (přechovávat jej pro jiné osoby), ani tyto závěry soudu nejsou podepřené jakoukoli rozumnou úvahou. Jak již uvedl, kokainu, který by byl u něho nalezen, by se logicky pokoušel zbavit jak v případě, že tento měl toliko pro svou potřebu (což byl právě jeho případ), tak pokud by jej eventuálně chtěl dále distribuovat (což však nechtěl). Krajský soud neuvedl, z jakého důkazu čerpá, když hovoří o chování obviněného po činu – zda z výpovědí policistů-svědků před soudem, nebo z nově prováděných důkazů úředními záznamy.
10. Jediným přímým důkazem, který zůstal ze strany krajského soudu opomenut, a který rozporuje jeho interpretaci ostatních důkazů, je přitom výpověď obviněného v hlavním líčení ze dne 20. 7. 2022, která nebyla žádným důkazem zpochybněna či vyvrácena, a to pokud nesouhlasil s obviněním z distribuce drogy, tvrdil, že ji měl pro sebe, že v minulosti po něm nikdo nechtěl, aby mu drogu prodal ani jej ohledně drog nepoptával, nikomu žádnou drogu nenabízel, neprodal, neslíbil, ani pro nikoho nepřechovával (viz str. 2 protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 7. 2022).
11. Pokud jde o samotné množství zajištěného kokainu, ani to není bez dalšího důkazem svědčícím pro závěry, které učinil krajský soud. K tomu připomněl pasáž „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, podle které přechováváním „pro vlastní potřebu“ se rozumí určení takové látky pro osobní spotřebu […] Musí však jít o držení takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele, neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou. Držení určitého kvalifikovaného množství drogy je tak samo o sobě výchozí podmínkou pro činění úvah směrem k naplnění skutkové podstaty trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 tr. zákoníku, nikoli pro závěr o plánované distribuci dalším osobám a naplnění objektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku.
12. Krajský soud rovněž bez jakéhokoliv důkazu vycházel ze státním zástupcem konstatovaných cen za 1 gram kokainu, které měly být čerpány z webu www.vseodrogach.cz , nicméně ani soudu, ani obviněnému, nebyly podklady pro tyto informace předloženy, natož aby byly provedeny jako důkaz (jak patrno z protokolu o veřejném zasedání ze dne 7. 3. 2023). Má tedy za to, že vycházet z ceny za jeden gram drogy, či množství drogy na jednu dávku (užití), prezentovaných na webových stránkách pro účely rozhodnutí o vině, je neakceptovatelné. Závěry soudu o 400 dávkách (při 20 gramech kokainu se zhruba 5 gramy účinné látky) jsou tak nepodložené a spekulativní. Rovněž tak při úvaze o tom, kolik „musel“ obviněný za jeden gram drogy zaplatit, krajský soud postupoval stejně nesprávně a své závěry staví na spekulaci o tom, co je a není logické. Pokud jde o zakoupené množství kokainu, obviněný znovu připomíná, že toto není pro záměr jakéhokoli pachatele určující, když pro vlastní potřebu je možné držet i 100, nebo dokonce 1.000 dávek určité návykové látky. Samotné množství omamných a psychotropních látek, (dále též jen „OPL“), tak nemůže přinést relevantní poznatky směrem k tvrzenému.
13. Jestliže krajský soud dospěl k závěru, že se obviněný dopustil závažnějšího trestného činu, než pro který byl původně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, obviněný považuje takovýto postup za rozporný se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo . Zároveň tím založil skutkové i právní závěry na skutečnostech a důkazech, které se z jejich obsahu nepodávají, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na což soud navázal také nesprávným právním posouzením zakládajícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. Podle krajského soudu se stal skutek tak, jak je popsán ve výrokové části napadeného rozsudku. Obviněný rozporuje tu část předmětného výroku, v níž se uvádí, že jednal se záměrem neoprávněně nakládat s omamnými látkami ve formě jejich přechovávání pro jiné osoby. Tato pasáž výroku napadeného rozsudku neodpovídá provedenému dokazování. Pokud jde o zbylou část výroku, prohlásil obviněný skutečnosti v něm obsažené za nesporné.
15. Rovněž namítá, že ačkoliv krajský soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně přesto, že jeho postup považoval za souladný s §2 odst. 5, 6 tr. ř., sám zčásti znovu některé důkazy zopakoval, ale i nově provedl, a tyto v souhrnu vyhodnotil oproti soudu prvního stupně opačně. S tím obviněný nesouhlasí, nabízí vlastní obsáhlý výklad provedených důkazů a na základě této analýzy důkazního stavu zpochybňuje správnost krajským soudem užité přísnější právní kvalifikace jeho jednání podle §283 tr. zákoníku, pro jejíž aplikaci s ohledem na absenci naplnění subjektivní stránky nebyly dány zákonné podmínky.
16. Dále brojí proti procesnímu postupu krajského soudu, který nevzal v potaz jeho výpověď v hlavním líčení a odsuzující rozsudek postavil toliko na nepřímých důkazech, které však v souhrnu netvoří uzavřený a neporušený řetězec, který by vyloučil jakoukoliv pochybnost o jeho vině a zcela jej usvědčil. K tomu namítl, že dokazování, které tomuto požadavku nevyhoví, je v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a v trestním řízení může vést k porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10). Důkazy v dané věci v žádném případě nesvědčí o tom, že by závěry krajského soudu ohledně přechovávání kokainu pro jiného byly postaveny najisto bez toho, aby byla vyloučena jakákoli pochybnost. Pokud tedy nepostupoval podle zásady in dubio pro reo, zatížil napadený rozsudek vadou podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Na tuto vadu pak podle obviněného navazuje vada napadeného rozsudku spočívající v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §256b odst. 1, písm. h) tr. ř. Soud prvního stupně sice vytvořil správný skutkový základ pro své úvahy stran právního posouzení, jeho interpretce byla nicméně odvolacím soudem zásadně změněna. Jím zvolená právní kvalifikace jeho jednání podle §283 tr. zákoníku tak neodpovídá provedenému dokazování, když pro její aplikaci s ohledem na absenci naplnění subjektivní stránky nebyly dány zákonné podmínky.
18. V tomto směru poukázal, že trestný čin, pro který byl odsouzen, je trestným činem úmyslným. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich vyplynout (viz R 19/1971 tr.), přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (R 62/1973, R 41/1976). V jeho případě však zjištěné objektivní okolnosti nenasvědčují tomu, že by jednal se záměrem držený kokain přechovávat pro jinou osobu, jak vyžaduje konstrukce skutkové podstaty předmětného trestného činu. Nepřímé důkazy v dané věci nevedou k nezpochybnitelnému závěru o jeho úmyslu, sám obviněný takové závěry odmítá a zajištěn nebyl ani žádný přímý důkaz, který by jeho výpověď odhalil jako nepravdivou, například zjištění konkrétní osoby, pro kterou měl být daný kokain přechováván.
19. V předmětné trestní věci tak nebylo ze strany krajského soudu provedeno správné právní posouzení, když bez objektivních okolností poukazujících na naplnění subjektivní stránky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku jej pro tento trestný čin odsoudil.
20. Odvolací soud zároveň podle dovolatele nesprávně a v rozporu se zákonem nevyhověl jeho návrhu na postup podle §307 tr. ř., aniž by se s tímto návrhem řádně, shodně jako soud prvního stupně, ve svém rozhodnutí vypořádal, což ve svém důsledku vedlo ke zhoršení jeho postavení.
21. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 4 To 540/2022 a na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Ve svém vyjádření k podanému dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) předně uvádí, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky v dovolání nekonkretizované nelze za obviněného domýšlet (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, citováno dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013).
23. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně a pečlivě provedené důkazy hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom neshledal žádný, natož zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
24. Uvedl, že v pravomoci obecných soudů je stanovit si potřebný rozsah dokazování a zároveň je zcela na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy si tedy stanovují potřebný rozsah dokazování tak, aby zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů, a aby zabránily průtahům v řízení.
25. Uplatňování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny samo o sobě negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1156/2017). Soudu prvního stupně v předmětné věci tak podle státního zástupce nelze co do rozsahu dokazování ničeho vytknout, neboť ve vztahu ke skutkovým zjištěním týkajících se posuzovaného trestného činu, provedl v průběhu hlavního líčení všechny potřebné důkazy, který byly nezbytné pro správné zjištění skutkového děje a posouzení stavu věci, kdy logicky zdůvodnil proč neprovedl další obviněným navržené důkazy.
26. V souvislosti vážící se ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně státní zástupce zdůraznil, že odvolací soud nemá nahrazovat jeho činnost. Rozsah dokazování odvolacího soudu je upraven v §263 odst. 6 tr. ř., podle nějž platí, že jestliže se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, tak jak tomu bylo v uvedeném případě, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím bezprostředně zopakoval. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v §263 odst. 6 tr. ř. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř., přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 187/1996).
27. S ohledem na uvedené konstatoval, že odvolací soud v předmětné věci postupoval v souladu s §259 odst. 3 tr. ř., tedy v odvolacím řízení sám rozhodl na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn a doplněn na základě dokazování před odvolacím soudem. Takový závěr pak není v rozporu ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ta stanoví, že pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání (viz rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 445/06).
28. Státní zástupce se neztotožnil ani stran obviněným namítaného porušení zásady presumpce neviny, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo (viz rozhodnutí IV. ÚS 154/2002). Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Tedy pokud soud v průběhu dokazování odstraní své pochybnosti na základě volného hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť odvolací soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a o jeho vině neměl.
29. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepřisvědčil dovolateli ani stran tvrzeného nesprávného hmotněprávního posouzení skutku ze strany odvolacího soudu, kdy podle jeho názoru vůbec nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska subjektivní stránky. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde je popsáno a zhodnoceno jak samotné množství zajištěného kokainu s reálnými úvahami jeho rozdělení na jednotlivé dávky pro koncového uživatele, tak je zde dovozována na základě předchozí obecné empirie z jiných případů i částka, která by za takové množství OPL byla na černém trhu zaplacena. Pokud tedy obviněný u sebe přechovával více než 20 gramů kokainu, je zjevné, že takové množství překračovalo jeho potřebu, ale i potřebu dalších několika málo osob. Na základě uvedeného uzavřel, že drogu neměl pro svou vlastní potřebu, ale přechovával ji pro jiného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 933/2010). Tomuto závěru nasvědčují i další skutkové okolnosti a provedené důkazy, z nichž je zjišťováno, že u obviněného byly mimo kokainu nalezeny i 2 ks vah se stopami různých OPL a látek, které se používají jako jejich ředidla, nepatrné množství rostlinné hmoty pocházející z rostliny konopí se stopami THC (bez kvantifikace účinné látky) a obalové materiály (plastové sáčky) určené na oddělení jednotlivých dávek. Logicky tak obviněný nebyl a ani nemohl být pouhým prvotním experimentátorem v užívání drog, konkrétně kokainu zajištěného v množství výrazně překračující roční každodenní spotřebu běžného uživatele, jak tvrdil k dotazu obhájce při výslechu v hlavním líčení, což je navíc v přímém rozporu s jeho výpovědí za účasti obhájce učiněné v přípravném řízení, kde zneužívání drog negoval. Odvolací soud tak správně dospěl k závěru, že kokain vědomě a neoprávněně přechovával pro jiného.
30. Pokud jde o namítanou neakceptaci návrhu obviněného na postup podle §307 tr. ř., ta právo obviněného na řádný proces neporušuje, ani sama o sobě nenaplňuje dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se jedná o námitku procesního charakteru (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 347/2004 a sp. zn. 4 Tdo 1276/2015).
31. Státní zástupce má rovněž za to, že jednání obviněného, pro které byl uznán vinným, dosahuje míry škodlivosti nezbytné pro jeho posouzení v rámci trestněprávní odpovědnosti, tedy jako trestný čin. Míru společenské škodlivosti je třeba vždy vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů. V případě obviněného došlo k velice intenzivnímu a cílenému zásahu do chráněných zájmů, což vyjadřuje i zvolená právní kvalifikace. Je tak zcela odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu včetně trestněprávních důsledků s ní spojených (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
32. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy pro vady, vyskytující se v řízení v rámci věcného projednání, naplňující některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., které odvolací soud před svým rozhodnutím o zamítnutí odvolání neodstranil. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před rozhodnutím odvolacího soudu. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího ani odvolacího podle názoru státního zástupce zatíženo není.
33. Protože dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. státní zástupce závěrem navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
35. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
36. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
37. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
38. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ . Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který obviněný rovněž poukázal, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
40. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
41. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
42. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že v dovolání deklarované námitky obviněný zčásti uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku okresního soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla již o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
43. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný uplatnil v první a druhé zákonné variantě, tedy, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním pak obsahují nesouhlas dovolatele s tím, že byl uznán vinným na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a důkazů, které odvolací soud vyhodnotil podle jeho názoru oproti soudu prvního stupně nesprávně, tendenčně a spekulativně. V důsledku toho shledal, že stávající skutkové i právní závěry jsou založeny na skutečnostech a důkazech, které se z jejich obsahu nepodávají, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána, že odvolací soud rozhodl toliko na základě nepřímých důkazů a tvrdí, že nebyla vyloučena možnost jiné verze skutkového děje ve vztahu k přechovávání u něj nalezeného heroinu. Rovněž neodpovídá provedenému dokazování, že by jednal se záměrem neoprávněně nakládat s omamnými látkami ve formě jejich přechovávání pro jiné osoby, v důsledku čehož shledal závěr krajského soudu o tom, že se dopustil závažnějšího trestného činu, než pro který byl původně odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně za zjevně nesouladný s obsahem provedených důkazů. Stejně tak rozporuje závěry odvolacího soudu, že zakoupil kokain v množství 20,26 g za účelem jeho další distribuce, popírá, že tomu nasvědčuje u něj nalezené množství balení sáčků „dealeráčků“, stejně jako dvě elektronické váhy s přítomností zbytku OPL. Zpochybňuje též, že o jeho vině svědčí i jeho chování před policejním orgánem, kde v minulosti vypověděl, že drogy neužívá, kdy i z výpovědí zakročujících policistů vyplývá, že projevoval známky osob drogově závislých a že se pokusil zakoupený kokain zahodit. Na základě toho dovozuje, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou.
44. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, které obviněný shledal v závěrech soudu druhého stupně, který hodnotil provedené důkazy ve zjevném rozporu s jejich obsahem, když pominul zejména jinou, v úvahu připadající variantu skutkového děje, spočívající v přechovávání u něj nalezeného kokainu toliko pro jeho osobní potřebu, nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Těmito svými námitkami v podstatě toliko pouze obecně vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudem druhého stupně, který podle jeho názoru provedené důkazy neposuzoval ve vzájemných souvislostech a provedená skutková zjištění nesprávně vyhodnotil. Podle Nejvyššího soudu však touto vadou napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodně netrpí. Je třeba zdůraznit, že těmto otázkám soud druhého stupně věnoval mimořádnou pozornost a své závěry, ke kterým dospěl, logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil.
45. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru krajského soudu o jeho vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž zejména vyšel odvolací soud, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném rozsudku v zásadě vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
46. Obviněný dále namítá, že krajský soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně přesto, že jeho postup shledal v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž zčásti znovu sám některé důkazy zopakoval, ale i nově provedl, tyto však v souhrnu zhodnotil oproti soudu prvního stupně opačně a odsoudil jej pro závažnější trestný čin.
47. Jak v souvislosti vážící se ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání připomněl, odvolací soud v předmětné věci postupoval v souladu s §259 odst. 3 tr. ř., tedy v odvolacím řízení sám rozhodl na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn a doplněn na základě dokazování před odvolacím soudem. Takový závěr pak není v rozporu ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ta stanoví, že pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání (viz rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 445/06).
48. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že je na místě provést dokazování, a to v rozsahu nutném pro jeho rozhodnutí, přičemž v daném kontextu zopakoval důkazy podle §213 odst. 1 tr. ř., kdy tyto důkazy byly čteny a stranám byly předloženy k nahlédnutí, konkrétně se jednalo o důkazy na č. l. 32 – potvrzení o vydání věci ze dne 8. 5. 2021, odborné vyjádření a jeho závěry na č. l. 34-35, odborné vyjádření a jeho závěry na č. l. 38-40, úřední záznam, zejména pak jeho poslední odstavec na č. l. 44, úřední záznam na č. l. 47-48 a úřední záznam na č. l. 18 – záznam o zajištění osoby a úřední záznam na č. l. 25, a rovněž byl konstatován aktuální opis Rejstříku trestů ohledně obviněného (bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je zřejmé, že v předmětné věci postupoval v souladu s §259 odst. 3 tr. ř., tedy v odvolacím řízení sám rozhodl na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn a doplněn na základě dokazování před odvolacím soudem. Takový závěr pak není v rozporu ani s výše zmiňovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
49. V této souvislosti obviněný namítá, že krajský soud své závěry o skutkových okolnostech založil na procesně nepoužitelných důkazech, pokud vycházel z obsahu nově provedených důkazů – úředních záznamů (č. l. 44 a 47-48 tr. spisu). Jsou tak dány pochybnosti o zákonnosti tohoto postupu, když má za to, že předmětné úřední záznamy v žádném případě neposkytují pouze informace o tom, jak obviněný na policisty působil, za jakých okolností byl jimi kontrolován či co u něho bylo v inkriminovanou dobu nalezeno, ale zcela konkrétní pasáže odkazují na to, co měl obviněný policistům sdělovat. Pokud jde o výslechy policistů J. Š. a R. Š. jako svědků, jestliže z těchto vycházel i nad rámec toho, co mohli vnímat předtím, než se obviněnému prokázali svým služebním průkazem a poučili jej, je tento postup v rozporu s citovanou judikaturou Ústavního soudu.
50. Nutno zdůraznit, že předmětnou námitkou, kterou obhájce obviněného vznesl v rámci hlavního líčení konaného dne 23. 9. 2022 (č. l. 100 tr. spisu), se zabýval již soud prvního stupně, přičemž konstatoval, že pokud jde o výslechy obou svědků - policistů J. Š. a R. Š. - pro účely rozhodování v předmětné trestní věci v souladu s konstantní judikaturou nepřihlédl ke skutečnostem, které obviněný sdělil policistům poté, co se mu jako policisté prokázali a současně ho poučili podle příslušných ustanovení zákona o policii. Přihlédl však ke skutečnostem, jež oba svědci uváděli ohledně chování obviněného na místě (bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S těmito skutkovými závěry se pak ztotožnil i soud odvolací.
51. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným vytýkaná pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení, která by mohla mít za následek nepoužitelnost těchto důkazů ve výše naznačeném směru, coby důkazu v trestním řízení vedeném proti obviněnému, neshledal, neboť způsob jejich provedení jako celek, posuzován též z hledisek vymezených v obviněným citovaných rozhodnutích Ústavního soudu (nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03 ani ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07), může obstát. Tento názor koresponduje i s odůvodněními napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů reagovaly na obdobné výhrady obviněného (viz bod 6 rozsudku soudu prvního stupně a bod 10 rozsudku odvolacího soudu).
52. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že krajský soud postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny, a z ní vyplývajícího pravidla „ in dubio pro reo“, když za situace, stála-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, resp. dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty skutkového děje, nerozhodl ve prospěch obviněného. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
53. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „…se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
54. Lze dodat, že podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť odvolací soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
55. Pokud jde o námitky obviněného stran množství u něj nalezené drogy, již soud prvního stupně podle §206d tr. ř. rozhodl o upuštění od dokazování skutečností, které státní zástupkyně a obviněný prostřednictvím svého obhájce prohlásili za nesporné, a to od dokazování všech skutečností uvedených ve skutkové větě výrokové části obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2022, č. j. ZT 57/2022-11, s výjimkou skutečnosti, že obviněný jednal se záměrem neoprávněně přechovávat látku popsanou ve výrokové části obžaloby pro jiného. Jednalo se tedy zejména o upuštění od dokazování skutečností spočívajících v tom, že obviněný držel nejméně v danou dobu na daném místě látku – kokain hydrochlorid v množství specifikovaném v podané obžalobě s množstvím účinné látky rovněž v množství uvedeném v obžalobě, a to přesto, že nedisponoval povolením k zacházení s takovou látkou. Soud prvního stupně tak měl na základě uvedeného za prokázané, že obviněný v daném místě a v daném čase uvedenou látku v rozsudku blíže specifikovanou, držel, aniž k zacházení s ní měl povolení. Množství zajištěné látky včetně obsahu účinné látky v ní obsažené pak bylo prokázáno odborným vyjádřením OKTE z oboru kriminalistika, odvětví chemie a na něj navazujícím odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu Policie České republiky z oboru kriminalistika, odvětví chemie, doplněného vyjádřením OKTE ke stížnosti obhájce, kdy vydání předmětné látky bylo prokázáno potvrzením o jejím vydání (body 7-8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
56. Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů uzavírá, že ze soudy učiněných skutkových závěrů odvozených z výsledků provedeného dokazování, které zcela přezkoumatelným způsobem rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, vyplynulo, že obviněný dne 8. 5. 2021 v 00.05 hod., tedy krátce poté, co podle svého vyjádření od jemu dosud neznámé osoby, s níž se seznámil v Praze na skateových závodech, zakoupil kokain v množství 20,26 gramů, který byl zajištěn policejním orgánem České republiky, přičemž mimo kokainu a marihuany v obálce, přechovával celé balení igelitových sáčků, tzv. dealeráků, sloužících pro distribuci drog a do nichž se uzavírají psychotropní látky, ale též 2 ks elektronických vah, na nichž byla podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie zjištěna přítomnost kokainu a dalších kokových alkaloidů, benzokainu, kofeinu, levamizolu, kanabichormenu (CBC), kanabigerolu (CBG), kanabinolu (CBN) a delta-9-THC. Již z této skutečnosti je nade vší pochybnost zjevné, že obviněný neměl kokain u sebe toliko pro vlastní potřebu, jak v rámci své obhajoby tvrdí, ale právě za účelem jeho distribuce dalším osobám, čemuž odpovídá mimo jiné množství kokainu, které neoprávněně přechovával. Rovněž lze jen stěží uvěřit, že by obviněnému jeho dealer při prodeji u něj poměrně velkého množství kokainu předal rovněž balení sáčků na drogy a 2 elektronické váhy, na kterých byla zjištěna přítomnost kokainu i dalších omamných a psychotropních látek. Je též nelogické jeho tvrzení, že by zakoupil takovéto množství drogy neznámé kvality, a to pouze pro svoji potřebu toliko za účelem jejího vyzkoušení, obzvláště, když jak uváděl při svém výslechu v přípravném řízení, drogy neužívá a nikdy neužíval. Podle odvolacího soudu pochybnosti vzbuzuje i jeho platební způsobilost, když nejen v době, kdy měl kokain údajně pro svou potřebu zakoupit, ale ani předtím, nebyl v pracovním poměru. Podstatnými shledal odvolací soud (při vědomí existence judikatury Ústavního soudu, jak již výše uvedeno) i výpovědi policistů J. Š. a zejména R. Š. ohledně chování obviněného na místě, že obviněný jevil mimo jiné známky takové, které se projevují u osob drogově závislých. Tomuto závěru pak odpovídá i chování obviněného po jeho zajištění, zejména pak způsob, jímž se pokoušel nakládat s touto zajištěnou drogou a v podstatě se jí zbavit (body 9–11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na výše uvedené Krajský soud v Českých Budějovicích správně uzavřel, že obviněný v žádném případě nepřechovával tuto drogu – kokain pouze a jenom pro svoji potřebu, ale tento neoprávněně přechovával pro jiného, čímž spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
57. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
58. Pokud jde o námitky obviněného, které vznesl v rámci odkazu na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze konstatovat, že uvedené námitky jsou koncipovány způsobem, který se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naprosto rozchází.
59. V rámci své dovolací argumentace, jíž obviněný vztáhl též k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opírající se toliko o subjektivní tvrzení, že na podkladě provedených důkazů mu nebyl prokázán úmysl ve vztahu ke skutku podle §283 tr. zákoníku, ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování, a nikoli vůči právnímu hodnocení, které ohledně tohoto skutku krajský soud přijal. Výše uvedenými výhradami totiž pouze opětovně odmítá zásadní skutková zjištění soudů, aby tak prosadil vlastní obhajobu. Konkrétně poukazuje na absenci jakýchkoliv přímých důkazů svědčících o tom, že by jednal se záměrem kokain u něj nalezený přechovávat pro jiného. Takto koncipovanými námitkami nicméně – přes jejich formální označení, nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení fakticky vytýkáno není. Svými tvrzeními směřujícími proti skutkovému základu výroku o vině obviněný toliko pouze demonstroval své subjektivní přesvědčení, že provedené důkazy jej z jednání, jímž byl pravomocně uznán vinným, nikterak neusvědčily, v důsledku čehož usiluje o zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Takovouto argumentační negací však dovolatel své námitky znovu zaměřil toliko proti nižšími soudy provedeným důkazům, což je však ve fázi dovolacího řízení již irelevantní . Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování a jeho zhodnocení, zejména ze strany odvolacího soudu v odůvodnění rozsudku, kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní i objektivní stránky daného skutku.
60. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami směřovanými proti výroku o vině považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (v tomto případě obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
61. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňuje rovněž námitka procesního charakteru, jejímž prostřednictvím obviněný vyjádřil svou nespokojenost s procesním postupem soudů, pokud neakceptovaly jeho návrh na podmíněné zastavení jeho trestního stíhání podle §307 tr. ř.
62. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že podmíněné zastavení trestního stíhání je pouze alternativou k standardnímu řešení trestní věci a není na něj tedy právní nárok, což vyplývá i z formulace zákonného ustanovení §307 odst. 1 tr. ř., podle kterého v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání. Tento postup je tedy postupem fakultativním. Posouzení, zda byly splněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je přitom v řízení před soudem prvního či druhého stupně výlučně v kompetenci rozhodujícího soudu, a pokud ten takový fakultativní postup nevyužije, není dovolací soud oprávněn v tomto směru jeho negativní závěry jakkoli přehodnocovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 53/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1276/2015). Je proto namístě uzavřít, že námitka obviněného, že soudy nepostupovaly podle §307 odst. 1, 2 tr. ř. a trestní stíhání podmíněně nezastavily, je námitkou striktně procesního charakteru a nelze ji právně relevantně podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 347/2004, ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 7 Tdo 902/2019, ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 886/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 154/2023).
63. Na okraj lze připomenout, že soudy obou stupňů zmínily důvody, které je k odmítnutí takového postupu vedly. Soud prvního stupně v odstavci 18. odůvodnění svého rozsudku předeslal, že uvedený skutek obviněného je natolik společensky škodlivý, že nepostačuje postihnout jej prostředky mírnějšími podle jiného právního předpisu, ba naopak je zapotřebí trvat na uplatnění trestněprávní odpovědnosti obviněného a z toho plynoucích trestněprávních důsledků. Pokud jde o doznání obviněného podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., je třeba připomenout, že doznání obviněného musí být obsaženo v jeho výpovědi podle §90 a násl. tr. ř. Doznáním, a to i pokud jde o zavinění, se přitom rozumí doznání skutkových okolností, ze kterých může orgán činný v trestním řízení dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu (srov. č. 6/1996 Sb. rozh. tr.). Doznání s výhradami nelze považovat za doznání v uvedeném smyslu. V odstavci 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud pak k totožné námitce obviněného uplatněné v jím podaném odvolání vyložil, proč nepovažoval za splněnou podmínku doznání obviněného ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že za současného stavu již nebyly splněny podmínky pro obviněným navrhovaný postup, neboť minimálně absentuje doznání právě k jednání, které bylo kvalifikováno ve shodě s původně podanou obžalobou, tedy jako přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
64. Pokud obviněný v bodě I./2 svého dovolání uvedl, že dovoláním napadá též „výrok o trestu, jak je uvedeno pod bodem I. napadeného rozsudku odvolacího soudu“, v tomto ohledu nevznesl žádnou argumentaci ani nekonkretizoval, který trest má na mysli.
65. V této souvislosti je tak třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
66. Jen pro úplnost tak Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od jednoho do pěti roků nebo peněžitý trest. Nelze odhlédnout, že obviněný se dopustil trestné činnosti v souvislosti s omamnými a psychotropními látkami ani od množství drogy, která u něj byla zajištěna. Byl-li mu tedy uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, když za této situace krajský soud dospěl k závěru, že je na místě obviněného potrestat trestem odnětí svobody, není pochyb o tom, že byl uložen přípustný druh trestu a na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby.
67. Soud druhého stupně, jehož závěry akceptuje i Nejvyšší soud, se jeho uložením nezpronevěřil ani požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o trestu, který byl obviněnému uložen. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i podmíněnosti včetně důvodnosti uložení trestu propadnutí věci, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
68. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod.
69. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal taktéž na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jeho dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, pakliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
70. Jak již bylo konstatováno výše, pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle §256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
71. Obviněnému M. B. nebylo nikterak odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nicméně tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného vytýkané vady řádně neodstranil. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích nižších soudů nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
72. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jsou v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto přečinu, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Nejvyšší soud tedy v napadeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ani v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
73. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Nejvyšší soud v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2-6), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 2-7). Rovněž konstatuje, že postupem soudů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím v mimořádném opravném prostředku namítáno.
IV.
Závěrečné shrnutí
74. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu