ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2218.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2218/2023-1321
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 135/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2023, č. j. 10 Co 199/2021-1263, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2023, č. j. 10 Co 199/2021-1263, se ve výroku I., jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. května 2021, č. j. 3 C 135/2016-757, ve znění opravného usnesení ze dne 7. července 2021, č. j. 3 C 135/2016-801, tak, že žaloba o povinnosti žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY byla zamítnuta, a dále ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 3 C 135/2016-757, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2021, č. j. 3 C 135/2016-801, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a ohledně dalších ve výroku I. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY žalobu o nahrazení projevu vůle žalované zamítl (výrok I.). V případě pozemků - specifikovaných ve výroku II. v katastrálním území XY, XY, XY a XY - řízení zastavil a zrušil předběžné opatření ze dne 23. 8. 2016 vztahující se k těmto pozemkům (výrok II.). Dále zastavil řízení ve vztahu k původně druhému žalujícímu V. K. (výrok III.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vydání náhradních pozemků v hodnotě 1.662.509,37 Kč (výrok IV.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci a V. K. k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 1.860.640,54 Kč (výrok V.).
2. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím kasačním usnesení ze dne 24. 1. 2019, č. j. 10 Co 314/2018-300, konstatoval, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, neboť se stal závětním dědicem restitučních nároků L. P. jakožto původní oprávněné osoby, a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 2 zákona o půdě). Dovodil však, že část uplatněného nároku ve výši 1.662.509,37 Kč žalobce nabyl od L. P. na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2003, pročež v tomto rozsahu má žalobce postavení postupníka, a tudíž jeho nárok na vydání náhradních pozemků v uvedené hodnotě zanikl ke dni 31. 12. 2005. Jelikož hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradil rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu požadovaných náhradních pozemků. Toliko v části, jíž se žalobce dožadoval převodu pozemků, jejichž vydání brání zákonem stanovená překážka, nebylo žalobě soudem prvního stupně vyhověno.
3. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (výslovně toliko proti části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i proti výroku IV.) a žalované (explicitně toliko proti části výroku I., jíž bylo žalobnímu žádání vyhověno, a proti výroku V.) rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 30. 3. 2023, č. j. 10 Co 199/2021-1263, rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním nyní dotčené změnil tak, že se žaloba zamítá a výrok IV. zrušil (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 931.275,- Kč (výrok II.).
4. dvolací soud zamítavý věcný výrok odůvodnil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 808/2022 (obě rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) tím, že žalobce již není vlastníkem pozemků (vydaných mu v této věci na základě dřívějšího pravomocného rozsudku soudu), potažmo ani žalovaná je nemá ve svém vlastnictví.
5. Odvolací soud ke sporné otázce aktivní věcné legitimace žalobce [vázán závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2343/2022-1053, tak, že „ Právní účinky spojené s osobou dědice oprávněné osoby dle ustanovení §13 odst. 8 písm. a) zákona o půdě, se nemohou vztahovat na žalobce, jenž není postupníkem ze smlouvy o postoupení pohledávky (restitučního nároku), jež by zakládala právo na jeho uspokojení vydáním náhradního pozemku, a současně dědicem oprávněné osoby, které takové právo náleželo. Může však být nositelem práva na vydání náhradního pozemku, pokud by jako třetí v dědické posloupnosti, jenž zdědil postoupený restituční nárok, odvozoval své právo od postupníka (K. S., zemřelého dne 26. 8. 2005), který by byl osobou, jež byla v poměru k osobě oprávněné dle ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě. Pokud totiž postupník zemřel v době před nastoupením účinků tzv. restituční tečky a byl osobou definovanou v citovaném ustanovení, pak by jeho právo v kvalitativně nezměněné podobě přešlo postupně na jeho dědice.“ ] doplnil dokazování výpověďmi svědků J. K. (bratrance původní oprávněné osoby L. P.) a M. S. (manželky postupníka, K. S., – dále také jen „postupník“) a účastnickou výpovědí žalobce. Na podkladě zjištěného skutkového stavu pak dospěl k závěru, že postupník byl osobou blízkou L. P. a byť není osoba blízká výslovně vyjmenována mezi osobami uvedenými v ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě, není – dle mínění odvolacího soudu – dán žádný logický důvod, aby nebyla rovněž vyňata z důsledků tzv. první restituční tečky, tj. že by její restituční nárok (v podobě práva na jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků) jeho neuspokojením ke dni 31. 12. 2005 zanikl. Dovodil, že v souladu s koncepcí tzv. soudcovského dotváření práva citované ustanovení zákona o půdě obsahuje mezeru v zákoně, jíž je na místě užitím analogie a se zřetelem na smysl a účel zákona o půdě a na důvodovou zprávu k zákonu č. 75/2012 Sb., kterým bylo do zákona o půdě vloženo ustanovení §13 odst. 8, vyplnit (stran takového postupu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018). Argumentoval rovněž zněním samotného ustanovení §13 odst. 8 zákona o půdě, jež mezi osoby, na něž se restituční tečka nevztahuje, zařadil i partnera,
což – dle mínění odvolacího soudu – při absenci výslovného odkazu na zákon o registrovaném partnerství vybízí k úvaze o podřazení vztahu druh – družka (jimiž postupník a původního oprávněná osoba L. P. dle výsledků provedeného dokazování byli) právě pod pojem „partner“. Z provedeného dokazování odvolací soud rovněž učinil ten skutkový závěr, že postoupením pohledávky (restitučního nároku) v hodnotě 1.662.509,37 Kč účastníci postupní smlouvy nesledovali žádný spekulativní či komerční cíl. Motivací původní oprávněné osoby byla snaha uspořádat majetkové poměry osob blízkých, které fakticky žily v rámci jedné rodiny, což vyjádřila i tím, že postupníka povolala jako závětního dědice svých restitučních nároků již v roce 2001 (a stejně tak i jeho syna a vnuka – žalobce). Popsaný skutkový rámec pak dle odvolacího soudu umožňuje přihlédnout k judikatuře Nejvyššího soudu ustavené ještě před přijetím novely zákona o půdě zákonem č. 75/2012 Sb., jež nebyla předmětnou novelizací překonána (v této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2789/2009, ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013), a jejíž závěry představují v poměrech projednávané věci další argumentační alternativu ke konkluzi, že na postupníka se tzv. první restituční tečka nevztahovala, a že žalobce je tudíž oprávněnou osobou, jehož restituční nárok lze uspokojit vydáním náhradních pozemků. Odvolací soud s odkazem na princip legitimního očekávání opětovně (stejně jako v pořadí prvním rozhodnutí) upozornil - zcela přebíraje argumentace žalobce – na to, že za stejné skutkové situace bylo vyhověno žalobě ve věci R. V., přičemž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2017, č. j. 10 Co 541/2016-214, proti němuž podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, p. zn. 28 Cdo 4173/2017, odmítnuto.
6. V otázce vhodnosti žalobcem nárokovaných (a již vydaných) pozemků odvolací soud odkázal na body 30. a 31. odůvodnění dřívějšího rozhodnutí, v nichž prezentoval závěry, k jejichž přehodnocení neshledal (s ohledem na následnou dovolací argumentaci žalované) ani v dalším řízení před ním probíhajícím žádný důvod.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost - s ohledem na zamítavý věcný výrok I. (změnou rozsudku soudu prvního stupně) - dovozovala z potřeby rozsudečný výrok ve smyslu závěrů vyplývajících z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021 interpretovat ve spojitosti s důvody rozhodnutí (jím bylo žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradním pozemkům, vyjma jediného pozemku, vyhověno), spočívající v tom, že žalobce pozemky, které nabyl na základě posléze zrušeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2022, č. j. 10 Co 199/2021-979, v mezidobí převedl na třetí osoby, a že žalovaná v době rozhodování odvolacího soudu dovoláním dotčeným rozsudkem již nebyla vlastníkem předmětných pozemků a postrádala tak věcnou pasivní legitimaci. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu spatřovala v posouzení právní otázky, jíž odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo i Ústavního soudu, na níž Nejvyšší soud odkázal v rozsudku ze dne 14. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2343/2022-1053, a sice zda ustanovení §13 odst. 8 zákona o půdě a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byl mj. zrušen článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., umožňují modifikaci práv a povinností postupníka ve vztahu k restitučnímu nároku nabytému postupní smlouvou od osoby blízké s výjimkou osob uvedených v citovaném ustanovení. Měla přitom za to, že odvozovat aktivní legitimaci žalobce v řízení od postupníka, jenž nabyl uplatněný restituční nárok postupní smlouvou od osoby blízké, nelze a učinil-li odvolací soud přesto takový závěr, pak se od judikatury Nejvyšším soudem předestřené v předchozím kasačním rozhodnutí odchýlil. Dovolatelka dále přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu shledala v odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce převoditelnosti pozemku prc. č. XY v katastrálním území XY. Upozornila na skutečnost, že tento pozemek je funkčně spojen se sousedním pozemkem tvořícím zahradu u rodinného domu. Pro plnění takového účelu je jeho podstatná část oplocena. Na rozdíl od mínění odvolacího soudu vyjádřila dovolatelka názor, že právě oplocení části pozemku jakožto součásti zahrady je jasným znakem naplňujícím pojem funkčního celku, který představuje judikaturou dovozenou překážku pro jeho převod. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o převoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Uvedla, že tento pozemek nelze považovat za tzv. odloučený lesní pozemek ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Naopak, jedná se bez ohledu na jeho evidenci v katastru nemovitostí jako orné půdy o lesní pozemek, jenž je součástí většího lesního celku spravovaného státním podnikem Lesy České republiky, kterážto skutečnost byla spolehlivě prokázána příslušnou ortofotomapou. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a sice při aplikaci ustanovení §243g odst. 1 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §226 o. s. ř.), přičemž postupu odvolacího soudu v dalším řízení vytýkala, že se neřídil právním názorem Nejvyššího soudu, jenž odvolací soud zavázal zkoumáním, zda postupník byl ve vztahu k původní oprávněné osobě některou z osob výslovně uvedených v ustanovení §13 odst. 8 zákona o půdě, na níž by se vztahovala výjimka z prekluze práva domáhat se uspokojení postoupeného restitučního nároku vydáním náhradních pozemků. Dovolatelka rovněž argumentovala dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v aplikačních poměrech ustanovení §13 odst. 8 zákona o půdě, jenž cestou analogie legis vyplnil, dle mínění žalované nesprávně a v rozporu s úmyslem zákonodárce vyjeveným v novele zákona o půdě provedené zákonem č. 75/2012 Sb., mezeru v zákoně a mezi osoby tam explicitně uvedené zařadil i postupníka, jenž by byl k původní oprávněné osobě ve vztahu „druh – družka“, jenž lze výkladem dosadit do zákonného pojmu „partner“ (tento pojem není podle důvodové zprávy k zákonu č. 75/2012 Sb. odvolacím soudem chápán ve smyslu zákona o registrovaném partnerství, neboť důvodová zpráva na něj neodkazuje). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání, vady dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 3. 2023 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 19. 7. 2016 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že žalovaná je k podání dovolání legitimována, neboť rozhodnutím o dovolání může pro sebe dosáhnout – vzdor zamítavému rozsudečnému výroku odvolacího soudu změnou rozsudku soudu prvního stupně – příznivějšího právního postavení [k problematice nezbytnosti zkoumání vazby zamítavého výroku soudního rozhodnutí na jeho důvody srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4018 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a přímo v poměrech restitučního řízení o nahrazení projevu vůle srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021, a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 808/2022], že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované veškeré náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. a zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2399/2022).
12. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( §241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v ustanovení §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22 ).
13. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu (a rovněž Ústavního soudu) na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalované (připíná-li se její argumentace k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a jeho převoditelnosti na žalobce) není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Dovolatelka v předmětné části dovolání nejenže nikterak neodkazuje na výše uvedené ustanovení §237 o. s. ř., ale ani nepřipomíná některý z předpokladů přípustnosti dovolání, který je v tomto ustanovení zakotven, a ani jej obsahově nevymezuje. Argumentace dovolatelky je založena pouze na polemice s právním posouzením věci (o vhodnosti pozemku k vydání) nesené námitkou, že předmětný pozemek je bez ohledu na stav zápisu v katastru nemovitostí pozemkem lesním, jenž nenaplňuje znaky tzv. pozemku odloučeného (§4 odst. 4 zákona č. 289/1994 Sb., o lesích); vazbu uplatněného důvodu dovolání na řešení případné otázky převoditelnosti takového pozemku v judikatuře Nejvyššího soudu (z hledisek přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř.) ovšem dovolatelka vůbec nepředestřela.
14. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky, zda ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě skýtá v souladu s koncepcí tzv. soudcovského dotváření práva prostor pro vyplnění nepravé (teleologické) mezery v citovaném ustanovení o „osobu blízkou“, popřípadě vyložit v souladu s účelem a smyslem zákona o půdě užitý pojem „partner“ i pro vztah druh a družka, jimiž původní oprávněná osoba, L. P. a postupník, K. S., (děd žalobce), podle výsledku provedeného dokazování – dle závěru odvolacího soudu – byli. Přípustnosti dovolání v předestřené otázce nelze přisvědčit již jen proto, že odvolací soud založil dovoláním dotčený rozsudek, pokud jde o právní posouzení věci (postavení žalobce jako oprávněné osoby mající nárok na vydání náhradních pozemků odvíjející se od postoupeného restitučního nároku jeho právního předchůdce, jenž ke dni 31. 12. 2005 v případě možnosti jeho uspokojení naturální formou nezanikl), nikoliv toliko na dovolatelkou kritizované možnosti soudcovského dotváření práva, popřípadě i užití teleologického výkladu ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě při ztotožnění pojmu partner a vztahu druh – družka, ale i na variantně ustavené konkluzi o nespekulativním (nekomerčním) účelu postoupení restitučního nároku z původní oprávněné osoby na postupníka (děda žalobce), kterýžto umožňuje ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud odkazuje v bodě 42. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, vyjmout takového postupníka z nepříznivých důsledků tzv. první restituční tečky spočívajících v zániku práva na uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků ke dni 31. 12. 2005.
16. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý rozsudek soudu prvního stupně založen na více důvodech, z nichž každý sám o sobě může vést k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, jež bylo uveřejněno pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 67/2021).
17. Jestliže je v poměrech projednávané věci rozsudek odvolacího soudu, jímž byla žaloba změnou rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu zamítnuta (s přihlédnutím k důvodům takového postupu ve specifické situaci posuzovaného řízení; viz bod 9. odůvodnění tohoto usnesení), založen i na závěru o nekomerčním (nespekulativním) účelu postoupení restitučního nároku z původní oprávněné osoby na postupníka, jenž nebyl dovoláním žalované, které by v této otázce vyhovovalo požadavkům vyplývajícím z ustanovení §237 o. s. ř., nijak dotčen, pak dovolání není přípustné ani pro řešení další otázky (dovolatelkou explicitně vymezené), jejíž zodpovězení, třebaže by mohlo hypoteticky vyznívat v její prospěch, by nic nemohlo změnit na správnosti dovoláním dotčeného závěru, jenž dovoláním napaden nebyl (a jak bude dále uvedeno, odvolacím soudem přijatý závěr se judikatuře Nejvyššího soudu neprotiví).
18. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku práva postupníků na náhradní pozemek, lze vztáhnout pouze na skupinu postupníků, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulativní nebo komerční hlediska, a nikoli na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1071/2007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009).
19. Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob (včetně jejich dědiců), přičemž citovaný nález Ústavního soudu neposkytuje prostor pro modifikaci práv a povinností postupníka ve vztahu k restitučnímu nároku nabytému postupní smlouvou, stane-li se tentýž subjekt dědicem jiných restitučních nároků, jichž se daná postupní smlouva netýkala. K nastolení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem na pokojné užívání majetku ve vazbě na konkrétní okolnosti případu směřuje výjimka z prekluze práva postupníků na převod náhradního pozemku, pro jejíž aplikaci je požadováno, aby – stručně řečeno – postupník restitučního nároku podle zákona o půdě provozoval zemědělskou činnost, respektive předmětem podnikání postupníka byla zemědělská výroba (k tomu blíže srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 2693/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1531/10). Nespekulativní (nekomerční) účel postoupení pohledávky z původní oprávněné osoby, je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu spojován nejenom se snahou postupníka po zabezpečení podmínek pro vlastní zemědělskou činnost, ale i s existencí mimořádných okolností případu. Pekuniární účely cese tak mohou být vyloučeny i u postupníků, jež sami zemědělsky nehospodaří, například tehdy, jedná-li se o postoupení nároku od osoby blízké (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2789/2009, ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013, na něž přiléhavě odkázal odvolací soud).
20. Z obsahu spisu se sice nepodává, že by postupník ze smlouvy uzavřené dne 25. 6. 2003, pan K. S., byl v poměru k původní oprávněné osobě osobou explicitně uvedenou v ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě, na níž by se v souladu s citovaným ustanovením vztahovala výjimka z pravidla o zániku práva na převod náhradního pozemku ke dni 31. 12. 2005 (§13 odst. 6 a 7 zákona o půdě), kteroužto okolnost měl ve smyslu závazného právního názoru Nejvyššího soudu v dalším řízení odvolací soud prověřit, nicméně na základě doplněného dokazování výpověďmi dvou svědků a účastnickou výpovědí žalobce byl zjištěn takový vztah původní oprávněné osoby a postupníka (děda žalobce), jenž byl důvodem pro takové dispozice, na jejichž základě by majetek získaný původní oprávněnou osobou byl uchován pro osoby, jež jsou jí blízké, byť ve smyslu faktického přátelství, náklonnosti či podpory a pomoci při vyřizování různých záležitostí. Takový vztah nepochybně může být ve smyslu shora označené judikatury takovou mimořádnou okolností, jež postupníka, děda žalobce, vyjímá z okruhu postupníků restitučních nároků, s nimiž spojené právo na náhradní pozemek ke dni 31. 12. 2005, nebylo-li uspokojeno, zaniklo. Restituční nárok v kvalitativně nezměněné podobě pak mohl z postupníka přejít na K. S., a po jeho smrti na další osobu v dědické posloupnosti, kterou je žalobce.
21. Sluší se doplnit, že judikatura Nejvyššího soudu, byť převážně pocházející z doby před novelizací zákona o půdě provedené zákonem č. 75/2012 Sb., nemůže být opomenuta ani ve světle ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě obsahujícího výčet osob, na něž restituční tečka nedopadá, Předobrazem této judikatury je nález Ústavního soudu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, rozlišující mezi postupníky sledující spekulativní (komerční) cíle a těmi, jež takové cíle nesledují, a právě z této diferenciace novelizované ustanovení vychází. Významným Nejvyšší soud shledává i ohled na ústavněprávní souvislosti rozhodování o vynětí určité osoby z důsledků tzv. první restituční tečky (tyto souvislosti byly zdůrazněny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jež jsou spojeny při existenci mimořádných okolností s potřebou poskytnutí individuální spravedlnosti korespondující ústavně zaručenému právu na jedinečné posouzení věci (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách).
22. Nejvyšší soud se neztotožňuje s námitkou žalované nesenou argumentací o nesprávném právním posouzení věci spočívajícím v nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 14. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2343/2022-1053, odvolacím soudem. Odvolací soud byl pro potřeby dalšího řízení sice vázán pokynem prověřit, zda právní předchůdce žalobce, pan K. S., byl některou z osob vyjmenovaných v ustanovení §13 odst. 8 písm. c) zákona o půdě, a odvolací soud v této otázce uzavřel, že postupník ve vztahu k původní oprávněné osobě některou z uvedených osob nebyl, nicméně současně se měl odvolací soud zabývat ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, existencí takových mimořádných okolností, jež by umožňovaly rozhodnout ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek. Těmito mimořádnými okolnostmi se odvolací soud zabýval a po právní stránce je promítl do dalšího závěru o postavení žalobce jako oprávněné osoby mající právo na uspokojení restitučního nároku formou vydání náhradních pozemků.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Dovolání žalované je ovšem ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky „převoditelnosti“ pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž žalobce nárokoval k převodu jako náhradní pozemek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
24. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
25. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
26. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
27. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
28. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
29. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
30. Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
31. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
32. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
33. S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout i tu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), jíž byly aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
34. Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku, zda lze žalobci vydaný pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY považovat za vhodný k převodu – jeví být přinejmenším předčasné. Odvolací soud se totiž ve světle výše citované judikatury otázkou vhodnosti dotčeného pozemku k převodu dostatečně nezabýval, neboť patřičně nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi předmětným pozemkem a stavbou rodinného domu nacházející se na sousedním pozemku parc. č. XY. V konkrétních poměrech přítomné právní věci je skutkový stav založen na té okolnosti, že předmětný pozemek je z větší části připlocen k pozemku se stavbou ve vlastnictví třetí osoby a slouží jako zahrada. Taková charakteristika může svědčit o šířeji pojaté funkční provázanosti (mezi předmětným pozemkem a stavbou rodinného domu), jež je součástí sousedního pozemku, a to zvláště v případě zahrad souvisejících s užíváním domů určených k individuálnímu bydlení, jak je aprobována i judikaturou dovolacího soudu (viz rozhodnutí dovolacího soudu výše). V situaci, kdy pozemek vydaný žalobci pro účely restituce in integrum (jako pozemek náhradní) může tvořit přirozené zázemí domu určeného k individuálnímu bydlení a naznačuje se nezbytnost funkčního využití pozemku pro stavbu, nelze od takové okolnosti při úvahách o převoditelnosti pozemku odhlédnout. Názor odvolacího soudu o tom, že „připlocení“ části vydaného pozemku k sousední stavbě ještě není důkazem o funkční provázanosti pozemku se stavbou, je sice správný, nicméně definitivní úvahu na tom, že pozemek se stavbou netvoří funkční celek, na faktickém užívání pozemku v určitém rozsahu (vymezeného oplocením), zjevně vybudovat nelze. Důraz na pečlivé zkoumání individuálně daných okolností, je-li restituovatelný náhradní pozemek užíván vlastníkem sousedního pozemku či stavby, se přitom podává nejen ze shora označených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, a Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, ale rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 484/2021.
35. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném (v otázce převoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byla změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu označeného pozemku coby pozemku náhradního, a ve výroku II zrušit a věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
36. V případě ostatní dovolacích námitek žalované, pro něž nebylo dovolání shledáno přípustným (§237 o. s. ř.), nebo věcně projednatelným (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
37. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu