ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2849.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2849/2023-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu, JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalované PHL - SANTON s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, identifikační číslo osoby: 28357205, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 896.260,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 315/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 6. dubna 2023, č. j. 15 Co 22/2023-407, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 14.762,-Kč, k rukám jejího zástupce, JUDr. Michala Žižlavského, advokáta se sídlem v Praze, Široká 36/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 25 C 315/2011-366, ve spojení s doplňujícím usnesením z téhož dne (viz bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 710.999,25 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení od 1. 6. 2011 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 896.260,- Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení od 1. 6. 2011 do zaplacení (výrok II.), dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 97.913,- Kč (výrok III.) a náklady řízení státu ve výši 2.408,- Kč (výrok IV.). Žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 35.550,- Kč (výrok V.).
2. K odvolání žalobkyně (proti výroku II. a akcesorickým výrokům III., IV. a V.) a žalované (proti výrokům III. a V.) Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 15 Co 22/2023-407, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17.076,70 Kč (výrok II.), ve výroku IV. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.408,- Kč, (výrok III.) a ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV.). Ve výroku V. pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v řízení, v němž se žalobkyně domáhala na žalované (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 551.346,75 Kč s příslušenstvím) zaplacení částky 1.607.259,25 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Toto obohacení získala žalovaná na úkor žalobkyně za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 užíváním jejích pozemků parc. č. 3414 o výměře 2 976 m 2 a části pozemku parc. č. 3413/1 o výměře 4 829 m 2 , obou v katastrálním území Bystrc, obec Brno (dále také „pozemky“) bez jakéhokoliv právního důvodu tím, že na těchto pozemcích je umístěna stavba hotelu (budova č. p. 1064 ) ve vlastnictví žalované a s provozem hotelu související obslužné komunikace a sportoviště (tenisový kurt). Výši bezdůvodného obohacení žalobkyně odvodila (procentem) z ceny pozemků určené dle cenové mapy statutárního města Brna, posléze vyšla ze znaleckého posudku, vypracovaného na její žádost Ing. Daliborem Obořilem, ze dne 2. 8. 2013 pod č. 247-14/13. Žalovaná předložila znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Equity Solutions Appraisals s. r. o. pod č. 538-2217/2015. Podle posudku předloženého žalovanou odpovídá výše obvyklého nájemného za užívání pozemků v rozhodném období částce 711.000,- Kč. Oba posudky pro stanovení výše bezdůvodného obohacení (výše obvyklého nájemného) využily metodu jeho odvození z obvyklé ceny pozemků. Znalecký posudek předložený žalovanou vedle toho využil též metodu stanovení obvyklé výše nájemného z nájemních smluv, ale pro nedostatek dostupných porovnatelných nájemních smluv nemohla být tato metoda přesná, a proto byla použita pouze podpůrně. Mezi znaleckými posudky vznikl rozpor spočívající v rozdílném ocenění obvyklé ceny pozemků, neboť v posudku předloženém žalobkyní byla stanovena cena pozemku ve výši 3.395,- Kč/ 1 m 2 a v posudku předloženém žalovanou byla jeho cena stanovena částkou 1.560,- Kč/ 1 m 2 .
4. Soud prvního stupně vyšel z posudku předloženého žalovanou, neboť tento hodnotil jako vyvážený, úsudky zpracovatelů jako relevantní a postup při zpracování posudku řádně vysvětlený. Za rozhodující pokládal zejména skutečnost, že v posudku zvolený způsob ocenění pozemků zastavěných stavbou jiného vlastníka je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozhodnutími Nejvyššího soudu, které byly vydány ve skutkově podobné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007 a posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 119/2009 [odvolací soud pak v této souvislosti odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018 (toto usnesení je přístupné – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), proti němuž směřující ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2124/19; toto usnesení je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ]. Soud prvního stupně nevycházel ze znaleckého posudku předloženého žalobkyní, neboť ten nezohledňoval při určení obvyklé ceny nájmu fakt, že pozemky jsou zastavěné stavbou jiného vlastníka. Vedle toho vytkl tomuto znaleckému posudku, že v něm bylo postupováno dle interní cenové metodiky žalobkyně, tj. nikoliv nezávisle na zadavateli znaleckého posudku.
5. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k rozsahu odvolání, tj. že nebyl žalovanou napaden výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, není sporu o důvodnosti základu žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť tato otázka je pravomocně vyřešena. Neshledal současně, že by zamítavá část rozsudku soudu prvního stupně trpěla nesrozumitelností nebo nedostatkem důvodů ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dle odvolacího soudu nemůže být rozsudek nepřezkoumatelný pouze proto, že soud prvního stupně vyhovujícím výrokem (pravděpodobně nedopatřením) přiznal částku 710.999,25 Kč namísto částky 711.000, - Kč, o níž hovoří v odůvodnění rozsudku. K otázce hodnocení znaleckých posudků uvedl, že soud prvního stupně zpracovatele obou znaleckých posudků vyslechl a jeho hodnocení odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud uzavřel, že odborné závěry obsažené v posudku nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. a hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat a zda nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018 a v něm citovaná rozhodnutí).
6. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro projednání věci s ohledem na okamžik zahájení řízení před soudem prvního stupně a datum vydání dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení rozhodné (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud – dle mínění dovolatelky – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu. Jakožto dovolací důvod pak uplatnila nesprávné právní posouzení věci. K přezkumu byly dovolacímu soudu předloženy tyto otázky: a) zda při stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užitím pozemku zastavěného stavbou lze existenci této stavby zohlednit pouze snížením obvyklé ceny pozemku, b) zda může soud přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, c) zda má soud povinnost ustanovit znalce ke zpracování revizního znaleckého posudku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku I. a společně s tím i v rozsahu výroku V. o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc v označeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná s argumentací obsaženou v dovolání nesouhlasila, dovolání označila za nepřípustné a nedůvodné a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (vymezila).
13. Dovolání žalobkyně pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
K otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užitím pozemku zastavěného stavbou
14. Již v usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, Nejvyšší soud dovodil závěr, že vyjádřením majetkového prospěchu vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu je peněžitá částka vynakládaná obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu; takový závěr byl učiněn se zřetelem na konkluze starší rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011). Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích vysvětlil, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo na úkor žalobkyně, není možné odhlédnout od skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka, v poměrech projednávané věci žalované. V opačném případě by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Proto se důvodně tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišné by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách, jako tomu bylo i v projednávané věci.
15. Ze shora předestřeného rezultuje konstatování, že dovolatelkou vymezenou problematikou se již Nejvyšší soud v rozhodovací praxi zabýval a že odvolací soud jeho judikaturu v dovoláním dotčeném rozsudku respektoval, rozhodl-li na základě závěru znaleckého ústavu, který výslednou částku dovodil z ceny pozemků za současné reflexe jeho zatížení v podobě stavby (ve vlastnictví jiné osoby) na něm zřízené. S existencí stavby totiž souvisí i omezení v užívání pozemku, jež se pak nutně musí projevit i ve výši obvyklého nájemného. V tomto směru nelze posouzení odvolacího soudu ničeho vytknout a námitky žalobkyně brojící proti snížení ceny obvyklého nájmu v důsledku redukce užitné hodnoty zastavěného pozemku tak přípustnost dovolání založit nemohou. Polemizuje-li dále dovolatelka se samotným výsledkem znaleckého zkoumání, jenž byl následně převzat soudy obou stupňů, nesouhlasíc konkrétně s úpravou (mírou ponížení) tržní ceny vzhledem k zastavěnosti pozemku a omezení jeho užívání, jež sloužily jako základ pro výpočet výše obvyklého nájemného, potažmo bezdůvodného obohacení, vyjadřuje pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a s hodnocením jimi provedených důkazů, jež však přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017 ).
16. Dovolací soud tudíž rekapituluje, že ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o., jakož i z výslechů zpracovatelů tohoto znaleckého posudku, je zřejmé, že při stanovení výše obvyklého nájemného byla zohledněna zastavěnost pozemků žalobkyně stavbami jiného vlastníka (žalované), přičemž se jak v rámci znaleckého posudku samotného, tak v rámci následných výpovědí zpracovatelé dostatečně vypořádali s tím, že nebylo reálně možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků pro srovnání, a že tedy zvolili pro určení výše obvyklého nájemného jimi použitou metodu ocenění. Uzavřel-li proto odvolací soud, že výše obvyklého nájemného za užívání pozemků žalobkyně (které představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované) činí 1.560,- Kč/ 1 m 2 s tím, že při stanovení této částky bylo přihlédnuto k částečné zastavěnosti pozemků stavbami ve vlastnictví žalované, nelze závěrům odvolacího soudu ničeho vytknout. Dovolací soud ve své judikatuře na straně jedné nestanovuje striktní požadavek, jak postupovat při stanovení obvyklé ceny nájmu u pozemku zastavěného stavbou, avšak na straně druhé nevylučuje postup použitý v poměrech projednávané věci, je-li řádně vysvětlen. Odvolací soud se tak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, když zhodnotil, že užitý postup ocenění v posudku znaleckého ústavu předloženém žalovanou koresponduje zjištěním o zastavěnosti pozemků žalobkyně stavbou ve vlastnictví žalované a že užitou metodu ocenění znalecký ústav řádně odůvodnil a výpověďmi zpracovatelů posudku i obhájil.
K hodnocení znaleckého posudku:
17. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků ( §125 , §127 o.s.ř. ), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o.s.ř. , od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o.s.ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Soud proto při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Dovolací soud se ztotožňuje s dovolatelkou, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti, nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To ale neznamená, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem je limitován v úsudku, zda posudek bude či nebude skutkovým podkladem pro řešení odborné otázky významné pro rozhodnutí ve věci (k této problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Jinými slovy řečeno, povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu. Tím se ovšem soud nevyjadřuje k věcné správnosti posudku, ale k jeho využitelnosti, jíž zkoumá ve spojení s ostatními provedenými důkazy, jakož i s přihlédnutím k hlediskům, jež je soud při hodnocení znaleckého posudku oprávněn zkoumat.
18. Námitka dovolatelky, dle níž se odvolací soud při hodnocení ve věci vypracovaného posudku znaleckého ústavu odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 589/2011 (dané rozhodnutí nebylo v databázi Nejvyššího soudu nalezeno), ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, a ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, tím, že měl (nepřípustně) hodnotit věcnou správnost odborných závěrů posudku, nemůže se zřetelem na výše uvedené judikatorní konkluze dovolacího soudu týkající se limitů pro hodnocení znaleckého posudku soudem obstát. Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že závěry dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3450/20227, se do poměrů projednávané věci neprosadí, neboť v odkazovaném rozhodnutí byly řešeny deficity ve věci vypracovaného znaleckého posudku, jehož závěr nebyl opřen o určitý, srozumitelný a logický popis skutečností, z nichž znalec vycházel. Závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, pak hodnocení důkazu posudkem znaleckého ústavu odvolacím soudem plně konvenuje, neboť stejně jako v odkazované věci posudek znaleckého ústavu naplňuje zákonem stanovené předpoklady, jeho text jako celek je přehledný, závěr logicky odpovídá zjištěným údajům a znalecký ústav splnil zadání soudu obsažené v usnesení o jeho ustanovení.
19. Sluší se doplnit, že v projednávané věci nešlo o dva posudky, které by byly zcela v rozporu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pouze konstatoval, že posudek předložený žalobkyní, vypracovaný Ing. Daliborem Obořilem, trpěl vadou spočívající v opomenutí skutečnosti, že se jedná o ocenění pozemků, které jsou zastavěné stavbou jiného vlastníka. Jedná se tedy o neúplnost posudku ve vztahu k zadání, kterou odvolací soud (souhlasně se soudem prvního stupně) konstatoval. Tento posudek tak nebyl s ohledem na chybnou premisu, že při ocenění pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka není na místě (snížením obvyklé ceny) zastavěnost pozemku zohledňovat (opak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu - srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014 a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016), v poměrech projednávané věci použitelný. Odvolací soud tudíž učinil přiléhavý závěr, že součástí skutkového stavu se stane to zjištění o právně významné skutečnosti (o výši obvyklého nájemného), jež se podává ze znaleckého posudku předloženého žalovanou.
K povinnosti ustanovit znalce k vypracování revizního znaleckého posudku:
20. K podmínkám, za nichž může soud přistoupit k ustanovení znalce (znaleckého ústavu) za účelem vypracování revizního znaleckého posudku, se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení (vypracování) tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014).
21. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). V kontextu projednávané věci je zřejmé, že odvolací soud přitakal správnosti postupu soudu prvního stupně, který vyslechl zpracovatele obou posudků a dospěl ke zjištění, že rozpor mezi výslednými částkami obvyklé ceny je dán skutečností, že ve znaleckém posudku Ing. Obořila byla opomenuta skutečnost, že se jedná o ocenění pozemku, který je zastavený stavbou ve vlastnictví jiné osoby. Protože judikatura Nejvyššího soudu otázku zjišťování obvyklé ceny nájmu pozemku s jeho zastavěností spojuje, postupoval soud prvního stupně tak, že k neúplnému znaleckému posudku Ing. Obořila nepřihlížel a svůj postup řádně vysvětlil. Shledal-li tento postup odvolací soud správným, pak ani on se judikatorním konkluzím dovolacího soudu nezpronevěřil. Pro úplnost je třeba uvést, že v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích (v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018) byla Nejvyšším soudem posuzována odlišná situace, kdy soudy nižších stupňů nevysvětlily důvody, pro které preferovaly jeden ze dvou ve věci vypracovaných znaleckých posudků vyjadřujících se k téže odborné otázce (první z citovaných rozhodnutí), a kdy revizní znalecký posudek byl vypracován bez toho, aby se soud pokusil rozpory mezi dvěma znaleckými posudky předloženými účastníky řízení odstranit výslechem jejich zpracovatelů (druhé z citovaných rozhodnutí).
22. Dovolací soud k námitce dovolatelky, dle které měl soud prvního stupně ustanovit znalce pro vypracování revizního znaleckého posudku, neboť nedošlo k odstranění rozporů mezi dvěma výše uvedenými předloženými znaleckými posudky, uzavírá, že při hodnocení znaleckého posudku soud prvního stupně nijak nevybočil z mantinelů, které pro hodnocení tohoto důkazu stanovila judikatura Nejvyššího soudu (odvolací soud pak přiléhavě odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 ). Znalecký ústav přesvědčivým způsobem vysvětlil svůj postup při stanovení výše obvyklé ceny nájmu, od které se odvíjí výše vzniklého bezdůvodného obohacení, a proto nebylo třeba ani vycházet z jiného znaleckého posudku, respektive přistupovat k vypracování revizního posudku. Žalobkyni se tak na základě soustředěné kritiky závěry posudku znaleckého ústavu předloženého žalovanou o právně významné skutečnosti nepodařilo znevěrohodnit do té míry, že by nebylo možné z tohoto posudku jako podkladu pro soudní rozhodnutí vycházet.
23. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 14.762,-Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 11.900,- Kč (z tarifní hodnoty dané částkou 896.260,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.562,- Kč.
25. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu