ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1125.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1125/2022-21805
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2023 o dovoláních, která podali obvinění Ivan Štípek , nar. 25. 10. 1962 v Pardubicích, trvale bytem Ocelárenská 1777, 272 01 Kladno, Daniel Macháček , nar. 11. 11. 1975 v Praze 2, trvale bytem Křižíkova 1766, 272 01 Kladno-Kročehlavy, Kamil Jasný , nar. 28. 8. 1964 v Příbrami, trvale bytem Za Kulturním domem 438, 503 15 Nechanice, Jiří Kotina , nar. 18. 7. 1976 v Kladně, trvale bytem Polská 2555, 272 01 Kladno-Kročehlavy, Štěpánka Rysová , nar. 4. 11. 1946 v Podbořanech, trvale bytem Mánesova 1677, 272 01 Kladno, Martin Mang , nar. 26. 1. 1968 v Praze 6, trvale bytem Karla Čapka 985, 273 09 Kladno-Švermov, Václav Jirotka , nar. 30. 10. 1972 v Kladně, trvale bytem nám. Starosty Pavla 44, 272 01 Kladno, Petr Skalák , nar. 5. 12. 1963 v Praze 2, trvale bytem Vojtěcha Lanny 3289, 272 01 Kladno, Lenka Salamánková , nar. 23. 6. 1971 v Kladně, trvale bytem Toužetín - Toužetín 24, 440 01, Jana Beránková , nar. 24. 4. 1949 v Nymburku, trvale bytem Dánská 1995, 272 01 Kladno-Kročehlavy, Gabriela Fialová , nar. 1. 4. 1978 v Kladně, trvale bytem Ukrajinská 2194, 272 01 Kladno-Kročehlavy, a Martin Průcha , nar. 27. 1. 1965 v Kladně, trvale bytem Důl Max 298, 273 06 Libušín, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 10/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 64/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných Ivana Štípka, Daniela Macháčka, Kamila Jasného, Jiřího Kotiny, Štěpánky Rysové, Martina Manga, Václava Jirotky, Petra Skaláka, Lenky Salamánkové, Jany Beránkové, Gabriely Fialové a Martina Průchy odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 64/2017 , byli uznáni vinnými obvinění Ivan Štípek a Daniel Macháček ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaného ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, obvinění Kamil Jasný a Jiří Kotina ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, obvinění Štěpánka Rysová, Martin Mang, Václav Jirotka, Petr Skalák, Lenka Salamánková a Jana Beránková ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, a obvinění Gabriela Fialová a Michal Průcha ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku.
2. Za to byl obviněný Ivan Štípek podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 14 000 000 Kč, sestávající z 700denních sazeb po 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §71 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty – pozemku v obci Kladno.
3. Obviněnému Danielu Macháčkovi byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 14 000 000 Kč, sestávající z 700denních sazeb po 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §71 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty – pozemku v obci Kladno. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
4. Obviněnému Kamilu Jasnému byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč, sestávající z 200denních sazeb po 5 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
5. Obviněnému Jiřímu Kotinovi byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč, sestávající z 200denních sazeb po 5 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
6. Obviněné Štěpánce Rysové byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 350 000 Kč, sestávající z 100denních sazeb po 3 500 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šest měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
7. Obviněnému Martinu Mangovi byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 350 000 Kč, sestávající z 100denních sazeb po 3 500 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šest měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
8. Obviněnému Václavu Jirotkovi byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč, sestávající z 100denních sazeb po 5 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
9. Obviněnému Petru Skalákovi byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč, sestávající z 100denních sazeb po 5 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
10. Obviněné Lence Salamánkové byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 350 000 Kč, sestávající z 100denních sazeb po 3 500 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šest měsíců. Podle §70 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci – částky 250 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
11. Obviněné Janě Beránkové byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, sestávající z 100denních sazeb po 2 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
12. Obviněné Gabriele Fialové byl podle §240 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, sestávající z 100denních sazeb po 2 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
13. Obviněnému Michalu Průchovi byl podle §240 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč, sestávající z 100denních sazeb po 2 500 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
14. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech obviněných J. K., V. K., V. R., V. H., J. S., P. Š., O. N., J.B., M. M. V., O. K., F. V., M. F., J. S., E. Ž. a D. K.
15. O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 3 To 10/2021 , jímž napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání obviněné Jany Beránkové ve vztahu k této obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu v celém rozsahu, z podnětu odvolání obviněného Daniela Macháčka a odvolatelky Štěpánky Macháčkové ve vztahu k obviněnému Danielu Macháčkovi podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o uloženém peněžitém trestu, náhradním trestu odnětí svobody (podle §69 odst. 1 trestního zákoníku) a ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty, z podnětu odvolání obviněné Lenky Salamánkové ve vztahu k této obžalované podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o uloženém peněžitém trestu, náhradním trestu odnětí svobody (podle §69 odst. 1 trestního zákoníku) a ve výroku o trestu propadnutí věci, z podnětu odvolání obviněných Kamila Jasného , Jiřího Kotiny a Martina Manga a odvolatelky Daniely Mang ve vztahu k těmto obviněným podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu ve výrocích o uložených peněžitých trestech a náhradních trestech odnětí svobody (podle §69 odst. 1 trestního zákoníku), z podnětu odvolání obviněných Ivana Štípka , Štěpánky Rysové , Václava Jirotky , Petra Skaláka , Gabriely Fialové , a Michala Průchy ve vztahu k těmto obviněným podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu ve výrocích o uložených peněžitých trestech a náhradních trestech odnětí svobody (podle §69 odst. 1 trestního zákoníku), a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl následovně.
16. Obviněnou Janu Beránkovou uznal vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to ji podle §240 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku obviněné uložil povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, obviněné uložil peněžitý trest v počtu 50denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněné dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Pro zbývající část jednání odvolací soud obviněnou Janu Beránkovou zprostil obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu.
17. Obviněnému Ivanu Štípkovi při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 250denních sazeb po 40 000 Kč, tedy v celkové výši 10 000 000 Kč.
18. Obviněnému Danielu Macháčkovi při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu zákazu činnosti z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 250denních sazeb po 20 000 Kč, tedy v celkové výši 5 000 000 Kč.
19. Obviněnému Kamilu Jasnému při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 160denních sazeb po 6 250 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč.
20. Obviněnému Jiřímu Kotinovi při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 160denních sazeb po 6 250 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč.
21. Obviněné Štěpánce Rysové při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu zákazu činnosti z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 50denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč.
22. Obviněnému Martinu Mangovi při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu zákazu činnosti z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 70denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 350 000 Kč.
23. Obviněnému Václavu Jirotkovi při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu zákazu činnosti z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 75denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč.
24. Obviněnému Petru Skalákovi při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu zákazu činnosti z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 70denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 350 000 Kč.
25. Obviněné Lence Salamánkové při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu zákazu činnosti z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 50denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč.
26. Obviněné Gabriele Fialové při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu zákazu činnosti z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 50denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč.
27. Obviněnému Michalu Průchovi při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o trestu zákazu činnosti z napadeného rozsudku nalézacího soudu, uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, peněžitý trest v počtu 60denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 120 000 Kč.
28. Podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku dále odvolací soud rozhodl o zabrání peněžní částky 250 000 Kč, zajištěné dne 3. 2. 2015 při domovní prohlídce v bydlišti obviněné Lenky Salamánkové.
29. Jinak zůstal napadený rozsudek ve vztahu k dovolatelům beze změn. Odvolací soud současně rozhodl o odvoláních obviněných J. K. V. R., V. H., J. S., P. Š., O. N., M. M. V., J. B., O. K., F. V., M. F., J. S., E. Ž., D. K., odvolatelek Š. M. a D. M.
30. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění Ivan Štípek, Daniel Macháček, Kamil Jasný, Jiří Kotina, Štěpánka Rysová, Martin Mang, Václav Jirotka, Petr Skalák, Lenka Salamánková, Jana Beránková, Gabriela Fialová a Martin Průcha.
31. Obviněný Ivan Štípek uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), d), g), h) a i) trestního řádu. Obviněný předně namítl porušení práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud porušil jeho právo na účinný opravný prostředek a popřel princip dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud překročil rámec apelačního principu tím, že zcela inovativně nahradil činnost soudu prvého stupně a zpracoval prakticky zcela nové rozhodnutí, kdy cca 80 % napadeného rozsudku tvoří právní i skutkové úvahy, které do okamžiku jeho doručení nebyly obviněnému vůbec známy a nemohl tak na ně ani právně, ani věcně reagovat v rámci podaného odvolání. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněný namítl, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, jímž byl senát odvolacího soudu. Obviněnému bylo upřeno právo na obhajobu tím, že jemu, ani jeho obhájci nebylo umožněno vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem v rámci přednesu závěrečného návrhu ve veřejném zasedání o odvolání. V širším slova smyslu byl podle názoru obviněného naplněn i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, kdy sice byl obviněný přítomen veřejnému zasedání, nicméně v řízení byla natolik popřena jeho ústavní práva, že jeho přítomnost byla z libovůle soudu čistě formální, s upřeným právem jakkoli aktivně do řízení zasáhnout. Z libovůle odvolacího soudu bylo zasaženo flagrantním způsobem do práv obviněného na spravedlivý proces a obhajobu. Naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že existuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, a to zejména pokud jde o závěr, že založil, organizoval a řídil činnost skupiny fyzických a právnických osob uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, a dále pokud jde o závěr o výši škody, kterou měl způsobit. Skutková zjištění soudů navíc vycházejí z absolutně neúčinných důkazů, jimiž jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a výpověď svědkyně J. N. Odvolací soud nerespektoval zásadu presumpce neviny a otočil důkazní břemeno, takže bylo na obhajobě prokazovat nevinu obviněného. Pokud již obviněný takovéto důkazy označil a navrhl jejich provedení, v rozporu se zásadou fair procesu je odvolací soud jako nadbytečné zamítl, přestože zcela reálně mohly být podkladem pro rozhodná skutková zjištění svědčící obviněnému. Opomenutými důkazy jsou podle názoru obviněného tzv. operativní (pomocný) spis, obsahující údajně nezájmové odposlechy, daňové složky jednotlivých obchodních společností, kterými mohlo být prokázáno vedení účetnictví, a znalecké posudky z oboru ekonomika zpracované znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s. V souvislosti s důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu obviněný namítl, že byl uložen trest, který zákon nepřipustí. V případě peněžitého trestu jde o trest nedobytný, jelikož se odvolací soud nechal unést vnitřním pocitem bohatství obviněného, rezignoval na zjištění čistého denního příjmu podle §68 odst. 3 trestního zákoníku a místo toho bez pečlivého zdůvodnění použil výjimku uvedenou v §68 odst. 4 trestního zákoníku. Pro uložení trestu propadnutí náhradní majetkové hodnoty podle §71 trestního zákoníku nebyly splněny zákonné podmínky proto, že propadlé nemovitosti jsou ve společném jmění manželů, tj. obviněného a jeho manželky.
32. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 10/2021, tak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 64/2017, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
33. Obviněný Daniel Macháček opřel své dovolání o důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a i) trestního řádu. K důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněný namítl, že ve věci v odvolacím řízení rozhodl vyloučený orgán, jímž byl senát odvolacího soudu. Odvolací soud totiž omezil obviněného na základních obhajovacích právech v odvolacím řízení tím, že jeho obhájci neumožnil přednést závěrečnou obhajovací řeč v rámci závěrečného návrhu v plném rozsahu, ačkoliv ve veřejném zasedání bylo prováděno dokazování, čímž kromě jiného zasáhl do základního práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která byla v dané věci určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Odvolací soud nerespektoval princip presumpce neviny a fakticky žádal po obhajobě, aby relevantní skutečnosti tvrdila a prokázala. Odvolací soud se navíc tím, že do odůvodnění svého rozhodnutí vnesl vlastní rozsáhlou argumentaci, kterou nepoužil nalézací soud ani státní zástupce, postavil do pozice pomocníka veřejné žaloby, který usiluje o odsouzení obviněných a supluje státního zástupce. Současně odvolací soud neprovedl obviněným navrhované důkazy, ačkoliv se jednalo o důkazy, které mohly být podkladem pro rozhodná skutková zjištění. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, když došlo k uložení nedobytného peněžitého trestu v rozporu s §68 odst. 6 trestního zákoníku. Namítl, že odvolací soud neposuzoval jeho aktuální majetkové poměry, ale zabýval se majetkovými poměry nesprávně pro dobu projednávaného trestného činu. Navíc nezjišťoval čistý příjem obviněného ve smyslu §68 odst. 3 trestního zákoníku, ale postupoval podle výjimky upravené v §68 odst. 4 trestního zákoníku. Obviněný dále uvedl, že napadená rozhodnutí soudů porušují jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Rozsudek soudu prvního stupně měl být podle názoru obviněného správně odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, namísto toho však odvolací soud rozsudek obsáhle doplnil další a doposud neuvedenou skutkovou argumentací, která však vzhledem ke koncepci řízení dovolacího již nemůže být předmětem dovolání. Odvolací soud tímto postupem odňal obviněnému ústavním pořádkem garantované právo na řádný opravný prostředek. Ve věci došlo také k významným průtahům, kdy jeho trestní stíhání bylo pravomocně ukončeno po šesti a půl letech probíhajícího řízení, přičemž odvolací soud tyto průtahy dostatečně nezohlednil ve výměře uloženého trestu odnětí svobody.
34. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.
35. Obviněný Kamil Jasný v dovolání odkázal na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) trestního řádu. K důvodu dovolání podle v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že verze obžaloby je zcela smyšlená. V řízení opakovaně upozorňoval na nátlak, jakému čelil při své prvotní výpovědi, včetně toho, že vyslýchající policisté bezdůvodně odmítli vyhovět návrhu na pořízení audiovizuálního záznamu z výslechu. Od okamžiku zadržení do samotného výslechu obviněný čelil opakovaným výhružkám policistů, že pokud nebude mluvit, skončí ve vazbě. Způsobem provedení výslechu došlo k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, současně byl porušen obsahově navazující §92 odst. 1 trestního řádu. Způsob, jakým soud prvého stupně (a následně soud odvolací) zjistil škodu způsobenou trestným činem, není v souladu se zásadou in dubio pro reo a neodpovídá principu presumpce neviny. Ohledně naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný uvedl, že uložený peněžitý trest je při kumulaci trestů nepřiměřený a nedobytný. Odvolací soud nezohlednil, že majetek obviněného je ve společném jmění manželů a nemovitost je zatížena zástavním právem úvěrující banky. Výše peněžitého trestu navíc nemůže obstát v komparaci s peněžitými tresty uloženými dalším obviněným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že ačkoliv byly splněny podmínky pro zrušení rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci soudu prvého stupně, odvolací soud sám rozhodl rozsudkem a provedl pouze kosmetickou změnu rozvržení peněžitého trestu. Ostatní vady, namítané odvoláním, zůstaly bez náležitého vypořádání.
36. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 10/2021, podle §265k trestního řádu zrušil, popřípadě vadné řízení mu předcházející, a v rozsahu zrušení podle §265m odst. 1 trestního řádu sám ve věci rozhodl, nebo podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze o věci znovu jednat a rozhodnout, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu podle §265k odst. 1 trestního řádu.
37. Obviněný Jiří Kotina opřel své dovolání o důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. K důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že napadený rozsudek je nezákonný, nedůvodný a postavený na nesprávně zjištěném skutkovém základě, neboť oba soudy rezignovaly na snahu zjistit skutečný stav věci a bezezbytku byla opsána obžaloba. Napadený rozsudek trpí ve vztahu ke všem obviněným vadou, spočívající v nepřípustném zobecňování a paušalizování. Soudy i orgány činné v trestním přípravném řízení si ulehčily svou činnost tím, že neměly zájem zjistit, zda bylo vedeno účetnictví a kde se nachází, ale vyšly z konstrukce, podle které žádné účetnictví rovná se fiktivní činnost společností. Celá řada provedených svědeckých výpovědí i listinných důkazů svědčí o existenci účetnictví a reálnosti staveb, obchodů, nákupů a prodeji zboží či služeb. Skutečnost, že účetnictví bylo vedeno, prokazuje vedle dalších důkazů také objektivní potvrzení České pojišťovny, a. s., o škodné události, která nastala dne 8. 3. 2014, při níž došlo k vyplavení účetního archivu, kde bylo celistvé účetnictví některých společností uvedených ve výroku rozsudku. Dalším důkazem, který by vypovídal o existenci účetnictví, resp. o reálných činnostech společností uvedených ve výroku rozsudku by byl důkaz odposlechy zajištěnými na základě povolení k odposlechu Okresním soudem pro Prahu-východ. Soud však přistoupil k provedení důkazů pouze selektivními tzv. zájmovými odposlechy, návrh obhajoby na provedení další části odposlechů zamítl. Odvolací soud bez řádného provedení vyhodnotil jako nadbytečný také znalecký posudek společnosti Česká znalecká, a. s., předložený obhajobou. Jelikož se v důkazním řízení podařilo beze vší pochybnosti prokázat reálnou činnost některých společností, není podle obviněného vůbec zřejmé, jaký následek měl být jednáním popsaným v obžalobě a v rozsudku odvolacího soudu způsoben. Podle obviněného proto panují pochybnosti o vině obviněných i o právní kvalifikaci daného jednání. Obviněný dále namítl procesní vadu při zahájení trestního stíhání, kdy obhájci nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 2. 2015 ani před výslechem obviněného a ani před zahájením vazebního zasedání, ale až 5. 2. 2015 po dvacáté hodině večer, kdy obhájce náhodně nahlédl do datové schránky a toto usnesení o zahájení trestního stíhání si převzal. Nic na tom nemění ani tvrzení odvolacího soudu, že obhájci bylo usnesení doručeno do emailové schránky, jelikož takové doručování nemá účinky předpokládané v §160 odst. 2 trestního řádu. Ke zkrácení práva na obhajobu došlo i tím, že nebyl přítomen domovní prohlídce u své matky v bytě na Kladně, ačkoli tam má hlášeno trvalé bydliště, a nebyl před domovní prohlídkou ani vyslechnut.
38. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 10/2021, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 64/2017, podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu a věc podle §265l odst. 1 trestního řádu vrátil Krajskému soudu v Praze s přikázáním, aby věc znovu projednal a rozhodl.
39. Obviněná Štěpánka Rysová uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, jelikož soud se nevypořádal se všemi jejími námitkami, týkajícími se nedostatků kontradiktornosti a náležitostí rozsudku nalézacího soudu podle §125 trestního řádu. Z hlediska právního posouzení skutku namítla, že soudy se nezabývaly otázkou, jakou měrou se podílela na objemu vylákaných finančních prostředků, tedy jakým způsobem resp. poměrem se objektivně podílela na objemu vylákané částky odpočtu DPH. Vzhledem k postavení tzv. bílého koně lze možná dovodit jednání v základní skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku, avšak jednání v kvalifikované skutkové podstatě již nelze obviněné objektivně prokázat. Nestačí závěr, že jako statutární orgán měla plnit určité povinnosti vyplývající z této funkce a měla se zajímat o hospodaření společnosti. Nelze totiž bez dalšího dovozovat její vědomost o celkovém objemu uplatněného nadměrného odpočtu DPH. Za nesprávnou považuje obviněná právní kvalifikaci skutku i s ohledem na závěr o existenci přinejmenším nedbalostního zavinění. Výše krácené daňové povinnosti jako zákonný znak stíhaného trestného činu, je součástí subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Pokud je potřeba úmyslného jednání k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podle §240 trestního zákoníku, je potřeba stejného druhu zavinění i k naplnění jakékoli jeho kvalifikované skutkové podstaty, pokud je jejím znakem majetkový rozsah, ve kterém byl takový čin spáchán. Ve vztahu k uloženému peněžitému trestu obviněná namítla, že jakožto starobní důchodkyně již není objektivně schopna si v rámci pracovního procesu opatřit prostředky k úhradě peněžitého trestu. Jeho dobytnost je proto prakticky vyloučena. Odvolací soud měl od ukládání peněžitého trestu upustit, neboť jeho uložení nedává smysl a je vzhledem k jejím majetkovým poměrům faktickým náhradním trestem odnětí svobody.
40. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265k odst. 1 trestního řádu ve spojení s §265m odst. 1 trestního řádu tak, že napadené rozhodnutí zruší a znovu sám rozhodne tak, že obviněnou zprostí obžaloby, a to z důvodu uvedeného v §226 písm. b) trestního řádu. Pokud soud dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uvedený postup, nechť rozhodne v souladu s §265k odst. 1 ve spojení s §265l odst. 1 trestního řádu, tedy napadené rozhodnutí zruší, společně s ním zruší i rozhodnutí jemu předcházející a věc vrátí Krajskému soudu v Praze k novému projednání.
41. Obviněný Martin Mang v dovolání odkázal na důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný namítl, že mu nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s tím, že společnost vyvíjí nějakou činnost, a že by nekontroloval, zda je taková činnost prováděna správně v návaznosti na daňová přiznání a tvrzení daně. Naopak z vyjádření obviněného vyplynulo, že si nebyl ničeho takového vědom, společnost založil s cílem později vykonávat skutečnou ekonomickou činnost a účastnit se výběrových řízení. Pokud měl obviněný za to, že společnost teprve vyvíjí přípravnou činnost a daňová přiznání nepodává, nelze se divit, že společnosti nevěnoval po administrativní stránce výraznější pozornost, a věnoval se teprve přípravě zakázek a přípravě účasti ve výběrových řízeních. Z obsahu spisu také vyplývá, že vedením účetnictví pověřil osobu oprávněnou účetnictví vést. Obviněný dále namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný se domnívá, že důkazů proti němu je ve spisu málo, soud jeho vinu odůvodnil toliko několika odposlechy, nicméně jejich interpretace stojí dosti na vodě. Porušení práva na obhajobu a porušení zásady dvojinstančnosti řízení spatřuje obviněný v tom, že původní rozsudek soudu prvního stupně nesplňoval náležitosti podle §125 trestního řádu, a obviněný proto nevěděl, k čemu se má v rámci odvolacího řízení vyjadřovat a co by potřeboval soud vysvětlit. Z provedených důkazů také nevyplývá, kdy a jakým způsobem měl pro trestnou činnost obstarat spoluobviněné Průchu, R. a K. S odkazem na okolnost, že výrok o jeho vině jako pomocníka je závislý rovněž na výroku o vině obviněného Ivana Štípka, obviněný namítl, že obviněnému Štípkovi nebylo v řízení umožněno vyjádřit se k obsahu spisu, k jednotlivým důkazům ani vyjádřit se alespoň v závěrečném slovu. Obviněný rovněž namítl, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a to z důvodu nezákonnosti odposlechů. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zákonnost odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu přezkoumal.
42. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudkem zrušil jak napadený rozsudek, tak rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 64/2017, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
43. Obviněný Václav Jirotka uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že nalézací i odvolací soud se odchýlily od ústavně zakotvené zásady presumpce neviny a otočily důkazní břemeno na stranu obviněného, když své skutkové závěry odůvodnily tím, že obhajoba nedostatečně, pouze obecně a nikoliv konkrétně tvrdila existenci podnikatelské činnosti zájmových obchodních společností. Nesouhlasí se závěrem soudů o výši způsobené škody, který považuje za povrchní. Odvolací soud zamezil zjištění skutkového stavu zamítnutím důkazních návrhů obhajoby. Obviněný namítl, že napadené rozhodnutí porušuje jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Rozsudek soudu prvního stupně měl být podle názoru obviněného správně odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, namísto toho však odvolací soud rozsudek obsáhle doplnil další a doposud neuvedenou skutkovou argumentací, která však vzhledem ke koncepci řízení dovolacího již nemůže být předmětem dovolání. Odvolací soud tímto postupem odňal obviněnému ústavním pořádkem garantované právo na řádný opravný prostředek. Odvolací soud se navíc tím, že do odůvodnění svého rozhodnutí vnesl vlastní rozsáhlou argumentaci, kterou nepoužil nalézací soud ani státní zástupce, postavil do pozice pomocníka veřejné žaloby, který usiluje o odsouzení obviněných a supluje státního zástupce. Ve věci došlo také k významným průtahům, kdy jeho trestní stíhání bylo pravomocně ukončeno po šesti a půl letech probíhajícího řízení, přičemž odvolací soud tyto průtahy dostatečně nezohlednil ve výměře uloženého trestu odnětí svobody.
44. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.
45. Obvinění Petr Skalák, Gabriela Fialová a Michal Průcha ve společném dovolání odkázali na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), g) a h) trestního řádu. Obvinění nejprve uvedli, že k porušení práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod došlo tím, že odvolací soud rozsudek nalézacího soudu velice obsáhle doplnil jak v rovině právní, tak v rovině skutkové, kdy prováděl dokazování, a to dokonce i o dosud neuvedenou skutkovou argumentaci. Odvolací soud tím podle obviněných překročil rámec aplikovatelnosti principu apelačního a zcela nahradil činnost soudu prvního stupně. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu obvinění namítli, že dne 2. 4. 2019 nebyli od počátku hlavního líčení přítomni obhájci JUDr. Jansová a JUDr. Veverka, dne 3. 4. 2019 obhájci JUDr. Žatecký ml. a JUDr. Žatecký st. a 4. 4. 2019 obhájce JUDr. Vostrejš, který měl sice podle protokolu z hlavního líčení udělit substituční plnou moc JUDr. Douchovi, ovšem doklad o tom není ve spise založen. Jelikož se jednalo o případy nutné obhajoby podle §36 trestního řádu, jde o podstatnou procesní vadu podle §202 odst. 4 trestního řádu, zakládající porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu obvinění uvedli, že v řízení byla natolik popřena jejich ústavní práva, že přítomnost obviněných při veřejném zasedání byla v zastoupení obhájcem čistě formální, s upřeným právem jakkoli aktivně do řízení zasáhnout. Z libovůle odvolacího soudu bylo zasaženo flagrantním způsobem do práv obviněných na spravedlivý proces a obhajobu. Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřují obvinění v tom, že odvolací soud nerespektoval zásadu presumpce neviny a přenesl důkazní břemeno na obviněné, kdy bylo na obhajobě prokazovat nevinu obviněných. Nalézací soud bez dalšího vyšel z toho, že obhajoba neprokázala jakoukoliv aktivní obchodní činnost zájmových společností, a tvrzení obžaloby jsou tak prokázána. Pokud však obvinění takové důkazy označili a navrhli jejich provedení, například výslech svědka Hubnera či provedení části odposlechů telekomunikačního provozu, s nimiž nepracovala obžaloba, v rozporu se zásadou rovnosti stran je odvolací soud jako nadbytečné zamítl, přestože zcela reálně mohly být podkladem pro rozhodná skutková zjištění svědčící obviněným. Obvinění dále namítli, že napadený rozsudek byl vyhotoven paušálně, jako by hodnotil obviněné v rámci kolektivní trestní odpovědnosti. Hodnocení jednotlivých důkazů pak obvinění považují za tendenční. To je případ svědecké výpovědi L. S., kterou soud degradoval z hlediska hodnoty pro další závěry mimo jiné z toho důvodu, že byla jedním z obhájců kontaktována předtím, než učinila svou výpověď. Postup obhájce je ovšem zcela souladný s usnesením představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku, ze dne 12. 10. 2004, týkající se výkonu oprávnění advokáta vyhledávat, předkládat a navrhovat důkazy v trestním řízení. Obvinění považují zjištění soudů, podle kterého stavební práce byly prováděny jinými subjekty, než stíhanými společnosti, za troufalé a částečně až urážlivé. K otázce výše způsobené škody obvinění uvedli, že existovali přinejmenším dílčí zakázky, které se obžalobě nepodařilo zpochybnit. Není proto možné usuzovat, že celá výše správcem daně vyplacených odpočtů DPH jednotlivým společnostem odpovídá v plném rozsahu nezákonně vylákaným částkám. Soudy při stanovení výše škody vycházely z pouhého odhadu a presumpce fiktivnosti veškerých činností, které stíhané společnosti prováděly. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) obvinění namítli, že u jednotlivých jednatelů nebylo prokázáno, že by měli konkrétní povědomí o tom, že by snad měla být páchána trestná činnost, jak ji popisuje výroková část napadeného rozsudku, a proto nemohlo na jejich straně jít o nepřímý úmysl.
46. Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvého stupně a shodný příkaz učinil i vůči tomuto soudu.
47. Obviněná Lenka Salamánková uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejími námitkami, týkajícími se nedostatků kontradiktornosti a náležitostí rozsudku podle §125 trestního řádu napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení věci obviněná soudům vytkla, že se nezabývaly tím, jakou měrou se podílela jakožto tzv. bílý kůň na objemu vylákaných finančních prostředků, tedy jakým způsobem resp. poměrem se objektivně podílela na objemu vylákané částky odpočtu DPH. Vzhledem k jejímu postavení jakožto tzv. bílého koně lze možná dovodit jednání v základní skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku, avšak jednání v kvalifikované skutkové podstatě již objektivně prokázat nelze. Jelikož není možné objektivně určit, na jakém objemu vylákané částky odpočtu DPH se skutečně a objektivně podílela, nelze ani jednoznačně hovořit o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku, a tím ani o trestnosti jejího jednání. Obviněná dále namítla, že podle závěrů soudů naplnila subjektivní stránku trestného činu přinejmenším ve formě nedbalosti, ačkoliv k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podle §240 trestního zákoníku je potřeba úmyslného jednání. Obviněná rovněž nesouhlasí s uložením peněžitého trestu, který považuje za nedobytný, jelikož je osobou se sníženou pracovní schopností a byla jí přiznána invalidita 1. stupně. Nic na tom podle jejího názoru nemění ani zjištění odvolacího soudu, že je vlastníkem rodinného domu s pozemky, neboť peněžitý trest by měla být schopna uhradit z vydělaných finančních prostředků, tedy opatřit je vlastním pracovním úsilím, nikoliv jej umořovat z majetku, který navíc slouží k uspokojování bytových potřeb i jejích nezletilých dětí.
48. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu ve spojení s §265m odst. 1 trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil a sám obviněnou zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) trestního řádu, případně podle §265k odst. 1 trestního řádu ve spojení s §265l odst. 1 trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil, společně s ním zrušil i rozhodnutí mu předcházející a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání.
49. Obviněná Jana Beránková uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněná namítla, že soudy se prakticky vůbec nezabývaly jejími námitkami a namísto věcné argumentace se uchýlily k obecným floskulím. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje obviněná za logický nonsens. Způsob prokazování a odůvodňování nepřímého úmyslu soudy v dané věci jí připomíná nejhorší případy užívané v justici první poloviny padesátých let. Skutek, kterého se podle napadeného rozsudku měla dopustit, ve skutečnosti nepopisuje žádné její jednání, které by nebylo dovolené hmotným právem, či které by bylo v rozporu českým právním řádem. Jelikož nebyl žádným způsobem prokázán alespoň její kladný vztah ke způsobení následku v daňové oblasti, relevantnímu pro trestní právo, nebyly naplněny znaky objektivní a ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
50. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §265b odst.1 písm. g) trestního řádu a §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 10/2021, ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto za podmínek §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu o vině a trestu obviněné Jany Beránkové, podle §265m odst. 1 trestního řádu zprostil obviněnou Janu Beránkovou obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, popřípadě podle §265l odst. 1 trestního řádu věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
51. Opisy dovolání obviněných byly předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedl, že nedošlo k žádnému porušení zásady dvojinstančnosti řízení v postupu odvolacího soudu a v napadeném rozhodnutí, jak namítli téměř všichni obvinění. Obviněným nebyla postupem odvolacího soudu odňata možnost reagovat na rozhodné skutkové a právní závěry, jež byly zahrnuty již v posouzení soudem prvního stupně. Odvolací soud postupoval striktně v souladu s §259 odst. 3 trestního řádu a ve svém rozsudku do skutkových zjištění soudu prvého stupně nevstupoval, toliko je zpřesnil a blíže vysvětlil. Obviněným bylo plně umožněno se k meritu věci vyjádřit již v řízení před soudem prvního stupně a taktéž reagovat na závěry tímto soudem v jeho rozsudku vyjádřené. Byla zachována možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem podle §252 trestního řádu.
52. K námitce obviněných Štípka a Macháčka o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu tím, že odvolací soud neumožnil jejich obhájcům přednést v plném rozsahu závěrečnou obhajovací řeč v rámci závěrečného návrhu, státní zástupce uvedl, že důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu nejsou jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Námitka spočívající v tom, že v řízení o dovolání došlo k porušení §235 odst. 3 trestního řádu, protože obhájci nebyl dán prostor k přednesení konečného návrhu, nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2010.
53. Pokud obvinění Skalák, Fialová a Průcha uplatnili s odkazem na §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu námitku, podle které nebyli hlavnímu líčení po celou dobu přítomni někteří obhájci, státní zástupce zdůraznil, že vznesená výhrada, která se netýkala obhájce dovolatelů Skaláka, Fialové a Průchy, nýbrž obhájců spoluobviněných, není přípustná, neboť ve své podstatě jde o dovolání ve prospěch spoluobviněných, což trestní řád neumožňuje (§265d odst. 1 trestního řádu).
54. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu není podle názoru státního zástupce podřaditelná argumentace obviněných Štípka, Skaláka, Fialové a Průchy, kteří namítali, že jejich přítomnost při veřejném zasedání o odvolání byla v zastoupení obhájcem čistě formální, vzhledem na upření práva jakkoli aktivně do řízeni zasáhnout v důsledku porušení §235 odst. 3 trestního řádu.
55. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnili všichni obvinění, státní zástupce uvedl, že v posuzované věci se nejedná o žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natož aby šlo o rozpor zjevný. Těžiště dovolacích námitek obviněných zde tvoří opakování skutkové argumentace známé soudům nižších stupňů jak z obhajoby obviněných, kterou uplatnili již před nalézacím soudem, tak z obsahu jejich odvolání. Soudy se s jejich obhajobou zcela adekvátním způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích. Opodstatněná není podle názoru státního zástupce námitka obviněných Štípka a Manga napadající zákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jíž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí velmi pečlivě věnoval. Státní zástupce nesouhlasí s námitkou obviněného Jasného ohledně údajného nucení k výpovědi ze strany policie. Při jeho výslechu v přípravném řízení byla zastoupena v hojném počtu obhajoba obviněných, z jejíž strany nebylo nic proti způsobu vedení výslechu namítáno. Dokonce sám obviněný výslovně na přímý dotaz obhájce jiného obviněného vyloučil ovlivňování ze strany policejního orgánu. Podle státního zástupce nebylo porušeno právo obviněného Kotiny na obhajobu tím, že usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu nebylo jeho obhájci doručeno před prvním výslechem obviněného a před zahájením vazebního zasedání, ale až 5. 2. 2015 po 20. hodině. Státní zástupce poukázal na to, že obviněnému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 3. 2. 2015 a jeho výslechu dne 4. 2. 2015 se ustanovený obhájce zúčastnil prostřednictvím svého substituta. Obhájce reálně měl možnost seznámit se s usnesením a zjevně se s ním také seznámil, pokud se dostavil k úkonu a zde se s klientem radil před jeho započetím. Výpověď obviněného z přípravného řízení navíc nebyla u hlavního líčení čtena podle §207 odst. 2 trestního řádu a nebyla klíčovým důkazem pro výrok o vině. Odvolací soud se správně vypořádal i s námitkou obviněného Kotiny ohledně znemožnění účasti na domovní prohlídce v bytě jeho matky v Kladně, kde měl hlášen trvalý pobyt. Pokud jde o námitky tzv. opomenutých důkazů, které vznesli obvinění Štípek, Macháček, Jasný, Kotina, Mang, Jirotka, Skalák, Fialová a Průcha, odvolací soud v rámci svého přezkumného řízení zaujal k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné a správné stanovisko, přičemž důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, srozumitelně vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku.
56. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, považuje státní zástupce za relevantně uplatněné pouze námitky stran absence úmyslného zavinění. Argumentace obviněné Beránkové, podle které neporušila žádné ustanovení hmotného práva, neodpovídá soukromoprávní úpravě postavení statutárního orgánu v obchodní společnosti. Obviněná měla povinnost vykonávat funkci jednatele společnosti s ručením omezeným s péčí řádného hospodáře podle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 obchodního zákoníku, místo toho se nechala nemalou finanční odměnou uplatit, aby po dlouhou dobu ve srozumění s možnými důsledky vědomě zcela rezignovala na povinnosti spojené s výkonem funkce jednatele. V případě obviněného Manga odkázal státní zástupce na příslušné pasáže odůvodnění soudních rozhodnutí, v nichž soudy vyjmenovávají důkazy, na jejichž základě dospěly k závěru o jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu. V podstatě všichni obvinění, kteří ve svých dovoláních namítají deficit v subjektivní stránce, za účelové přijetí postu statutárního orgánu společností začleněných do systému trestné činnosti přijímali finanční ocenění v nezanedbatelné výši, aniž by však fakticky vykonávali pro tyto společnosti jakoukoli činnost a vůbec plnili alespoň některou z povinností jednatele společnosti s ručením omezeným. Obviněným muselo být patrné, že jejich ohodnocení nepřichází z nebes, ale je poskytováno právě z toho důvodu, že se o činnost jednotlivých obchodních společností nebudou starat a nechají v nich bez kontroly a jakéhokoli omezení působit jiné osoby, kterým tyto společnosti poslouží nikoli k legální podnikatelské činnosti, nýbrž jen jako nutný článek za účelem dosažení prospěchu za užití nelegálních prostředků a postupů. Jako správný proto hodnotí státní zástupce právní závěr soudů nižších stupňů o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku. K námitce obviněných Rysové a Salamánkové ohledně formy zavinění u znaku vylákání výhody na dani ve velkém rozsahu podle §240 odst. 3 trestního zákoníku, státní zástupce uvedl, že zde z hlediska zavinění postačuje nedbalost [§17 písm. a) trestního zákoníku]. Obviněné nadto spáchaly trestnou činnost ve formě pomoci, kde pro naplnění subjektivní stránky postačuje, pokud si pomocník představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech opodstatňujících určitou skutkovou podstatu a že ví, že hlavním pachatelem bude poškozen (ohrožen) zájem chráněný trestním zákonem, a to jednáním, které je trestné.
57. Za neopodstatněné považuje státní zástupce námitky obviněných Štípka, Macháčka a Jasného, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu z důvodu jeho nedobytnosti, odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu. Odvolací soud se podmínkami uvedenými v §68 odst. 6 trestního zákoníku řídil, majetkové poměry obviněných při ukládání peněžitých trestů a stanovení jejich výše zohlednil, přičemž jejich uložení zcela dostatečně zdůvodnil. Bylo bez pochybností prokázáno, že obviněné Štípka, Macháčka a Jasného nelze v žádném ohledu považovat za nemajetné a že uložené peněžité tresty ve stanovených výších nejsou tresty nedobytnými. Také k závěru o dobytnosti peněžitého trestu uloženého obviněným Rysové a Salamánkové si odvolací soud vytvořil dostatečný důkazní podklad. Nepochybně i s ohledem na skutkové zjištění o přiznání důchodu obviněné Rysové a stanovení jeho výše a při zohlednění vyživovací povinnosti obviněné Salamánkové k jejím dvěma dětem odvolací soud přistoupil k podstatnému zmírnění výše peněžitého trestu oproti trestu, který byl těmto obviněným uložen soudem prvoinstančním. K námitce obviněného Štípka, podle které nebyly pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty splněny podmínky stanovené v §70 trestního zákoníku, státní zástupce uvedl, že uvedené ustanovení se vztahuje na trest propadnutí věci, nikoli na trest propadnutí náhradní hodnoty ukládaný podle §71 trestního zákoníku. Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že nemovitosti v katastrálním území Kročehlavy jsou ve výlučném vlastnictví obviněného Štípka, byť je nabyl za trvání manželství.
58. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu uplatněnému obviněným Jasný státní zástupce uvedl, že procesní podmínky stanovené pro rozhodnutí odvolacího soudu byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Ve vztahu k druhé alternativě nebyla splněna podmínka pro uplatnění tohoto důvodu, podle které jde o rozhodnutí odvolacího soudu obsahující výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného odvolacího prostředku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze nebylo rozhodnuto výrokem podle §256 trestního řádu. Odvolání obviněného Jasného bylo, byť pouze zčásti ve výroku o peněžitém trestu, vyhověno.
59. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítnul podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
60. Obvinění Ivan Štípek, Daniel Macháček, Kamil Jasný, Jiří Kotina, Štěpánka Rysová, Martin Mang, Václav Jirotka, Petr Skalák, Lenka Salamánková, Jana Beránková, Gabriela Fialová i Martin Průcha jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
61. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
62. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c), d), g), h), i) a m) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
63. Za zásadní výhradu, vytknutou mimo dovolací důvody podle §265b odst. 1 trestního řádu, označili obvinění Ivan Štípek, Daniel Macháček, Kamil Jasný, Martin Mang, Václav Jirotka a společně také Petr Skalák, Gabriela Fialová a Martin Průcha porušení práva na spravedlivý proces a práva na účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ke kterým mělo dojít postupem odvolacího soudu, když nezrušil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně. Argumentace obviněných vychází z názoru, že odsuzující rozsudek nalézacího soudu nesplňoval náležitosti §125 trestního řádu. Podrobné hodnocení ve věci provedených důkazů učinil teprve odvolací soud, čímž nahradil činnost soudu prvého stupně a obviněným odňal právo na přezkum skutkových i právních závěrů odvolacího soudu. Přestože se jedná o námitku, která neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, v případě své opodstatněnosti by byla významná i z hlediska dovolacího přezkumu, neboť má souvislost s právem obviněných na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, k jejichž ochraně, jakožto základních lidských práv, jsou povolány všechny soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje. Jak ovšem z napadených rozhodnutí dovolací soud zjistil, obviněným přisvědčit nelze.
64. Dovolací soud nesdílí názor obviněných, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se otázky viny obviněných, v níž zůstal rozhodnutím odvolacího nedotčen, nesplňoval požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí upravené v §125 trestního řádu. Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku dostatečně podrobně popsal, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důkazů vycházel. S provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. A vypořádal se rovněž s obhajobou obviněných a odůvodnil, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování. Výjimku představoval pouze případ obviněné Jany Beránkové a důsledky novelizace §138 trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., na což odpovídajícím způsobem reagoval odvolací soud.
65. Kritika odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu ze strany obviněných je převážně obecné povahy, aniž by obvinění označili konkrétní skutkové či právní závěry soudu prvního stupně, které nemají v odůvodnění jeho rozhodnutí potřebný podklad a které nebyly obviněným, jak namítají, až do rozhodnutí odvolacího soudu známy. Pokud obvinění Petr Skalák, Gabriela Fialová a Michal Průcha vytkli přílišnou obecnost a paušálnost hodnotících úvah, učinili tak ve vztahu k oběma ve věci rozhodujícím soudům. A to přesto, že v jiné části dovolání titíž obvinění vytkli odvolacímu soudu, že teprve on nahradil činnost soudu prvního stupně a odstranil nedostatky odůvodnění odsuzujícího rozsudku ve smyslu §125 trestního řádu. Je zřejmé, že jejich výhrady ve skutečnosti nesměřovaly vůči nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, nýbrž vyjadřovaly nesouhlas s hodnotícími úvahami soudů jako takovými. Obviněný Ivan Štípek v této souvislosti argumentoval poněkud rozporně. Zatímco v odvolání označil rozsudek soudu prvního stupně za zcela nepřezkoumatelný z důvodu nedodržení §125 trestního řádu spočívajícího v tom, že soud v odůvodnění rozsudku neuvedl, jakými úvahami se řídl při hodnocení důkazů, a tímto způsobem dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, naopak v dovolání, poté kdy se odvolací soud s jeho výhradou vypořádal mimo jiné poukazem na požadavek stručnosti vylíčení skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů upravený v §125 odst. 1 trestního řádu, stejně vehementně poukazoval na nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, tentokrát ovšem z důvodu chybějících úvah právních, jimiž se soud řídil při právním posuzování prokázaných skutečností. Tato vnitřní nekonzistence užité argumentace odhaluje do značné míry samoúčelnost jeho obhajoby a její odtrženost od skutečného obsahu napadených rozhodnutí. Obvinění Daniel Macháček s Václavem Jirotkou použili shodnou argumentaci, v níž se zaměřili na rozsah hodnotících úvah v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a porovnali je s rozsahem úvah zachycených v rozsudku soudu nalézacího. K tomu konkrétně poukázali na některé body odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, teprve v nichž odvolací soud analyzoval provedené důkazy, ačkoliv tak měl učinit již soud nalézací. Po seznámení se s označenými částmi rozhodnutí odvolacího soudu nicméně dovolací soud zjistil, že obsahují ve své podstatě stejné hodnotící úvahy, které již uvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně. Tak například obviněným označená část rozsudku odvolacího soudu od bodu 223, vztahující se k výpovědím svědků k jednotlivým stavebním činnostem, které měly provádět dotčené obchodní společnosti, odpovídá odůvodnění rozsudku soudu nalézacího v částech od bodu 174 ve spojení s body od čísla 63. Obdobně bod 247 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se přístupu do datových schránek odpovídá zejména bodu 154 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, a bod 253 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zmiňující odposlechy koresponduje s tou částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež začíná v bodě 155. Pokud v souvislosti s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu namítl obviněný Martin Mang, že se související skutková zjištění dozvěděl až z rozsudku odvolacího soudu, lze jej odkázat zejména na body 158 až 160 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde nalézací soud označuje za rozhodné telefonní hovory týkající se stejných dnů a událostí, a činí z nich stejné skutkové závěry jako soud odvolací.
66. Nelze popřít, že hodnotící úvahy odvolacího soudu jsou leckdy podrobnější a struktura odůvodnění přehlednější. Jedná se ovšem vedle projevu pečlivosti odvolacího soudu zejména o důsledek jeho jiného procesního postavení, kdy v rozhodnutí reagoval na konkrétní odvolací výhrady obviněných. Rozhodně nejde o situaci, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo nové a překvapivé skutkové úvahy, které nemohly být obviněným známy již z rozhodnutí nalézacího soudu. Také v otázce viny obsahuje rozhodnutí nalézacího soudu všechny podstatné právní úvahy pokrývající objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty dotčeného trestného činu. Ani v tomto ohledu neměl odvolací soud žádné zásadní výhrady, s výjimkou případu obviněné Jany Beránkové, resp. reakce na novelizaci §138 trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., účinné až po vynesení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně.
67. Pokud jde o vlastní dovolací důvody, na důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu odkázali obvinění Ivan Štípek a Daniel Macháček (obviněný Martin Mang uplatnil shodnou námitku bez odkazu na konkrétní důvod dovolání). Z označeného důvodu lze podat dovolání v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 trestního řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 trestního řádu. V souvislosti s námitkou obviněných lze poukázat na důvod vyloučení podle §30 odst. 1 trestního řádu, kterým jsou pochybnosti o tom, že soudce nemůže nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. V obecné rovině je třeba uvést, že důvody vyloučení soudce je nutno vykládat velmi obezřetně s ohledem na ústavní zásadu zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Postup soudce při projednávání a rozhodování věci zpravidla nemůže být důvodem vyloučení, ledaže by si soudce počínal způsobem vykazujícím jasné znaky zaujatosti, svévole, tendenčnosti, manipulativnosti, deformace důkazů a podobně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 598/2017).
68. K ničemu podobnému v posuzovaném případě nedošlo. Obvinění dovozují podjatost předsedkyně senátu (a ostatních členů) senátu Vrchního soudu v Praze jen ze způsobu, jakým vedla veřejné zasedání o jejich odvoláních. Konkrétně namítají, že jim v rozporu s §235 odst. 3 trestního řádu neumožnila přednést závěrečnou obhajovací řeč v rámci závěrečného návrhu v plném rozsahu. Tím měla zasáhnout do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obsah protokolu o veřejném zasedání o odvoláních obviněných konaném u vrchního soudu o upření práv obviněného uplatnit svou obhajobu před soudem druhého stupně, zvláště v rozsahu znamenajícím porušení jeho práva na spravedlivý proces, rozhodně nesvědčí. Z protokolu vyplývá, že obhájci obviněných měli možnost přednést své odvolání a odůvodnit jej. Obhájce obviněného Ivana Štípka Mgr. Tomáš Výborčík však přednes odvolání přerušil s tím, že podrobnější hodnotící část (polemiku s napadeným rozsudkem nalézacího soudu) si nechá do závěrečného návrhu. Na to jej předsedkyně senátu upozornila, že závěrečný návrh se bude vztahovat k tomu, jak má odvolací soud rozhodnout, a požádala, aby přednesl odvolání s tím, že nyní má k tomu prostor. Mgr. Výborčík reagoval sdělením, že ví, jaká je jeho pozice, a rozhodně nebude soud zatěžovat znovu hodnocením rozsudku. Tím přednes odvolání ukončil a odkázal na jeho písemné vyhotovení. Později ve veřejném zasedání, když bylo Mgr. Výborčíkovi uděleno slovo k závěrečnému návrhu, začal své vyjádření tím, že se neomezí pouze na závěrečný návrh. Předsedkyně senátu obhájce upozornila, že všichni měli prostor pro podání odvolání a že teď už zazní pouze závěrečné návrhy, jak má odvolací soud rozhodnout. Mgr. Výborčík reagoval sdělením, že má právo vyjádřit se ke všemu, co probíhalo u veřejného zasedání. Předsedkyně senátu jej tedy vyzvala, aby se vyjádřil k tomu, co bylo ve veřejném zasedání doplněno a přednesl závěrečný návrh. Mgr. Výborčík reagoval sdělením, že se může vyjádřit ke všemu, co s projednávanou věcí souvisí. Předsedkyně senátu jej opětovně poučila o průběhu veřejného zasedání a vyzvala jej, aby se vyjádřil stručně a jasně k tomu, co bylo řečeno při veřejném zasedání a neopakoval to, co již bylo předneseno v odvolání. Mgr. Výborčík však trval na svém, že přednese, co uzná za vhodné, a začal polemizovat s důvodností zamítnutí návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem vypracovaným společností Česká znalecká, a. s. ze strany soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu proto Mgr. Výborčíka přerušila a po další neúspěšné výzvě, aby přednesl závěrečný návrh a nehodnotil opětovně napadený rozsudek, mu odejmula slovo. Mgr. Výborčík v reakci na to podle §203 odst. 3 trestního řádu požádal, aby rozhodl celý senát. Bylo vyhlášeno usnesení, kterým podle §203 odst. 3 trestního řádu senát Vrchního soudu v Praze souhlasí s postupem předsedkyně senátu a trvá na zachování postupu podle §235 trestního řádu. Jelikož u obhájců dalších obviněných došlo k nejasnosti, zda již bylo ukončeno dokazování, předsedkyně senátu prohlásila dokazování za skončené. Mgr. Výborčík poté přednesl svůj návrh, aby byl napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a věc vrácena k novému projednání. Obhájce obviněného Daniela Macháčka následně při přednesu závěrečného návrhu prohlásil, že se opatřením předsedkyně senátu cítí zkrácen. Před závěrečným vyjádřením samotného obviněného Ivana Štípka jeho obhájce Mgr. Výborčík znovu namítl, že obviněný se chce k věci vyjádřit a nemusí se přitom řídit pokynem předsedkyně senátu. Po reakci předsedkyně senátu se obviněný omezil již jen na stručný návrh na zrušení napadeného rozhodnutí. K procesní situaci ve veřejném zasedání je třeba dále uvést, že odvolací soud sice prováděl dokazování, týkalo se však téměř výlučně okolností potřebných pro rozhodnutí o trestech. Otázek vztahujících se k napadenému výroku o vině se dokazování dotýkalo zcela okrajově a nemělo žádnou souvislost s návrhem obhajoby na doplnění dokazování znaleckým posudkem vypracovaným společností Česká znalecká, a. s.
69. S ohledem na průběh veřejného zasedání rozhodně nelze dovolacím výhradám obviněných přisvědčit. Byla to předsedkyně senátu, která důsledně respektovala platnou právní úpravu a jejíž postup odpovídal závěrům uvedeným například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 312/2015. Je třeba zdůraznit, že v nyní projednávané věci byl obhajobě v průběhu veřejného zasedání poskytnut ničím neomezený prostor k tomu, aby v komplexním rozsahu, a tudíž zcela vyčerpávajícím způsobem přednesla veškeré výhrady, které uplatňuje vůči napadenému rozsudku soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo. Především Mgr. Výborčík této možnosti ani přes poučení předsedkyní senátu nevyužil a zaujal postoj, že se bude vyjadřovat kdykoliv a k čemukoliv, jak to uzná za vhodné. Jeho postoj ovšem nebere v potaz, že v případě řízení u soudu druhého stupně prostor pro vyjádření stanoviska procesní strany ohledně vytýkaných vad napadeného rozhodnutí poskytuje již samotný opravný prostředek v jeho písemném vyhotovení a následně jeho přednes v řízení před odvolacím soudem. Výslovně to plyne z dikce §263 odst. 5 věty druhé trestního řádu. Trestní řád samozřejmě umožňuje obviněnému reagovat na průběh veřejného zasedání, zvláště na v něm provedené důkazy. Ustanovení §235 odst. 3 trestního řádu na straně druhé umožňuje předsedovi senátu, aby zvážil, zda přednes odvolatele, resp. jeho obhájce, je realizací oprávnění, které mu zákonná úprava garantuje, či již tuto sféru opouští. Jinak vyjádřeno, v rámci konečného návrhu lze nepochybně přiznat obviněnému (stejně jako dalším procesním stranám) právo vyjádřit se k výsledkům veřejného zasedání ve smyslu reakce na soudem či účastníky řízení provedené důkazy, neboť ve vztahu k nim (a s vazbou na důkazy dříve provedené) neměl možnost uplatnit svoji obhajovací argumentaci, na straně druhé zásady rychlosti řízení ukládají předsedovi senátu učinit taková opatření, aby nebyla opakovaně přednášena již uplatněná tvrzení a vznesené námitky (§203 odst. 2 trestního řádu). Jelikož obsahem přednesu Mgr. Výborčíka v rámci závěrečného návrhu nebyla argumentace jakkoliv související s dokazováním provedeným ve veřejném zasedání, nýbrž opakovaná prezentace námitek, které již obviněný uplatnil v řádném opravném prostředku, předsedkyně senátu důvodně využila svých oprávnění při řízení veřejného zasedání plynoucích z §203 trestního řádu ve spojení s §238 trestního řádu. Pokud Mgr. Výborčík její pokyny nerespektoval, osoboval si procesní práva, která mu nepřísluší. Lze proto uzavřít, že postupem senátu (předsedkyně senátu) soudu druhého stupně ve veřejném zasedání o odvoláních nemohlo dojít k namítanému porušení práv dovolatelů na spravedlivý proces.
70. Obvinění Petr Skalák, Gabriela Fialová a Martin Průcha ve společném dovolání odkázali na důvod podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu . Ten je dán v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obvinění odůvodnili naplnění dovolacího důvodu tím, že hlavnímu líčení ve dnech 2. až 4. 4. 2019 nebyli od počátku přítomni obhájci některých obviněných a v jednom případně není u obhájce ve spise založena plná moc substituta, ačkoliv se jednalo o případ nutné obhajoby. Jak zjistil Nejvyšší soud z předloženého spisu, uplatněná výhrada se týkala obhájců jiných obviněných než Petra Skaláka, Gabriely Fialové a Martina Průchy. Všichni tři jmenovaní obvinění byli v řízení zastoupeni obhájcem Mgr. Jakubem Řehořem, který byl hlavnímu líčení v označených dnech přítomen. Dovolací námitka se tudíž dotýkala výlučně spoluobviněných, nikoliv dovolatelů samotných. To však odporuje podmínkám §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu, a proto námitka obviněných nemohla založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 446/2015, či ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 541/2017).
71. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu uplatnili obviněný Ivan Štípek a ve společně podaném dovolání obvinění Petr Skalák, Gabriela Fialová a Martin Průcha. Obvinění se dovolávají extenzivního výkladu předmětného důvodu dovolání s tím, že veřejnému zasedání dne 7. 9. 2021 sice byli přítomni, ovšem z libovůle soudu postupujícího v rozporu s §235 odst. 3 trestního řádu se jednalo o přítomnost čistě formální, bez možnosti realizovat právo na obhajobu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V případě konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro hlavní líčení v §202 odst. 2 až 5 trestního řádu. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením §263 odst. 4 trestního řádu a §314q odst. 1 věty čtvrté trestního řádu a §64 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť jde prakticky o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. S ohledem na formulaci dovolací námitky obviněných je zřejmé, že deklarovanému důvodu dovolání neodpovídá. Nehledě na to nemůže být ani věcně opodstatněná, jelikož je vystavěna výhradně na nesprávném předpokladu, podle kterého předsedkyně senátu odvolacího soudu zasáhla do jejich práv na spravedlivý proces. Důvody proč tomu tak není, rozvedl dovolací soud již v části týkající se námitek obviněných vztahujících se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu.
72. Všichni obvinění v dovoláních označili důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Z toho obvinění Kamil Jasný, Štěpánka Rysová a Lenka Salamánková tak učinili nesprávně podle právní úpravy ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
73. Všichni dovolatelé shodně uplatnili námitky zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními [obviněný Ivan Štípek v této souvislosti odkazoval na §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu]. Podle Nejvyššího soudu však z obsahu jejich konkrétních výhrad existence takového rozporu nevyplývá. Těžiště dovolací argumentace v tomto směru spočívá naopak ve zpochybnění hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění soudy obou stupňů jako takových. Obvinění se ve skutečnosti domáhají toliko prosazení jimi podávané verze skutkového děje. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení celou řadu důkazů, ve kterých mají učiněná skutková zjištění potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není přiléhavý poukaz některých obviněných na pravidlo in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
74. Nadto je třeba uvést, že všechny tyto námitky obviněných jsou opakováním jejich obhajoby z předchozích stádií trestního řízení, s nimiž se podrobně a přiléhavě vypořádaly nalézací a odvolací soud. Poukázat lze nejen na pečlivé zdůvodnění závěru o vůdčí a řídící pozici obviněného Ivana Štípka ve spolupráci s Danielem Macháčkem a postupně také Kamilem Jasným, Markem Kolmanem a Jiřím Kotinou. Z provedených důkazů je zřejmé, že jednatelé zájmových společností se rekrutovali převážně z osob navázaných na obviněného Ivana Štípka, ať už z osobní známosti či pracovní činnosti, a v dalších článcích řetězce pak na obviněného Daniela Macháčka. Pochybnosti nevzbuzuje závěr soudů, že dotčené obchodní společnosti byly vytvářeny fiktivně, neprobíhala v nich faktická činnost, ale byly zakládány, převáděny či v určitém období užívány výhradně k předstírání ekonomické činnosti, která by tyto společnosti jako daňové subjekty opravňovala k čerpání nadměrných odpočtů DPH. Poukázat lze nejen na výpověď obviněného Kamila Jasného z přípravného řízení, ale také na výslechy svědků (například D. K. a E. S. ohledně společnosti M-Final Solution, s. r. o., M. S. a S. S. ke společnosti TS STAV GROUP s. r. o., M. R. ke společnosti Only Corporation s. r. o., Y. N. ke společnosti S-FINISH-DESIGN s. r. o. či L. G. ohledně společnosti KUBESTAV s. r. o.), informace k bankovním účtům společností (zejména dispoziční oprávnění obviněných a pohyby na účtech, které vůbec neodpovídají výkonu podnikatelské činnosti), absenci zaměstnanců a majetku společností, provázanost umístění sídel společností, ať už skutečných či virtuálních, jednotné obsluhování datových schránek společností či instalaci tzv. „bílých koňů“ do funkce jednatelů a společníků obchodních společností. Pokud je některými dovolateli namítáno tendenční hodnocení výpovědi svědkyně L. S., které mělo pramenit ze skutečnosti, že byla před jejím výslechem kontaktována jedním z obhájců, lze odkázat na bod 175 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že soud zohlednil obsah její výpovědi a zapojení jejích nejbližších rodinných příslušníků do společností, které jsou předmětem tohoto trestního řízení. Provedenému dokazování odpovídá i závěr soudů, že jednotlivé společnosti nevedly úplné a řádné účetnictví, včetně toho, jak se vypořádaly s obhajobou poukazující na pojistnou událost z roku 2014, při které mělo být údajně zničeno. Pochybnosti nevzbuzuje ani způsob zjištění výše obviněnými nárokovaných nadměrných odpočtů a částek, které byly každému daňovému subjektu ze strany finančního úřadu skutečně vyplaceny, kde soudy vycházely především ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, vypracovaného Ing. Soňou Novákovou, Ph.D., jednotlivých daňových přiznání a pohybů na bankovních účtech příslušných obchodních společností.
75. Podle obviněných Ivana Štípka a Martina Manga jsou rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech, jimiž jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Jejich nezákonnost podle obviněných vyplývá ze skutečnosti, že příkazy k odposlechu nebyly řádně odůvodněny, nýbrž pouze blíže nespecifikovanými „operativními informacemi“, a zcela absentuje zdůvodnění toho, proč nelze požadovaných informací dosáhnout jinak než odposlechem. Příslušný soudce navíc do příkazu doslovně zkopíroval část odůvodnění návrhu státního zástupce. K náležitostem příkazu k odposlechu obvinění shodně odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013. Výhrady obviněných proti příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným Okresní soudem Praha-východ k telefonním číslům užívaným obžalovanými sice uplatněnému dovolacího důvodu odpovídají, nelze jim však přisvědčit. S obviněnými nelze souhlasit, že by příkazy byly odůvodněny pouze nespecifikovanými operativními informacemi. Jednotlivé příkazy k odposlechu z 6. 10. 2014, 3. 11. 2014 i 12. 3. 2015 jsou v odůvodnění podloženy konkrétními skutkovými okolnostmi zjištěnými policejním orgánem i uvedením účelu, pro který mají být odposlechy nařízeny, jímž mělo být především upřesnění rolí podezřelých osob v rámci prověřované trestné činnosti a odhalení případného zapojení dalších osob. Je v nich v základních souvislostech pospáno jednání fyzických i právnických osob, z něhož vyplývá podezření z páchání trestné činnosti. Pozdější příkazy zachycují i vývoj důkazní situace v důsledku do té doby již realizovaných odposlechů. Odůvodnění příkazů odpovídá počáteční fázi trestního řízení, kdy na procesního rozhodnutí tohoto typu nelze z hlediska míry konkrétnosti a podrobnosti odůvodnění klást stejné požadavky jako na rozhodnutí meritorní. Stejné námitky proti zákonnosti nařízení odposlechů uplatnili obvinění již v předchozích stádiích trestního řízení. Zejména odvolací soud se s těmito námitkami podrobně a přiléhavě vypořádal ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. V souladu s názorem odvolacího soudu lze sice jako na obsahový nedostatek příkazů k odposlechům nahlížet na absenci výslovného odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak či proč by jinak bylo jeho dosažení podstatně ztíženo (a rovněž neuvedení důvodu konkrétní doby trvání odposlechů, což však obvinění v dovolání nenamítali), nejedná se však o pochybení, které by mohlo mít v konkrétním případě za následek procesní nepoužitelnost důkazů opatřených na základě těchto příkazů. Z příkazů je totiž zřejmé, že soudce při zkoumání podmínek jejich vydání vycházel nejen z návrhu státního zástupce a podnětu policejního orgánu, ale i z do té doby shromážděného spisového materiálu, ze kterého nezbytnost tohoto opatření a neexistence jiného způsobu zjištění skutečností potřebných pro objasnění prověřované trestné činnosti, jakož i o jeho neodkladnost, vyplývaly. Lze proto uzavřít, že věcné důvody pro vydání příkazů byly splněny. Zjištěná pochybení při zdůvodnění příkazů sama o sobě – byť jsou vadou řízení – nedosahují takové intenzity, aby byla důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost příkazů k odposlechu a odůvodněnost jejich vydání. Takový právní názor je projevem v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu deklarované doktríny materiálního právního státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, uveřejněné pod č. 9/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
76. Ani další výhrady obviněných směřující proti použitelnosti provedených důkazů nemohou být úspěšné. Pokud je o výpověď svědkyně J. N. jako asistentky advokátní kanceláře, na jejím základě nebyla učiněna žádná rozhodná skutková zjištění, jak předpokládá §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Její vztah k L. S. a zastupování řady ve věci dotčených obchodních společností při jednání před rejstříkovým soudem vyplývají z listin založených v obchodním rejstříku. Tvrzení obviněného Kamila Jasného, že měl být v přípravném řízení nátlakem a výhrůžkami policistů donucen k výpovědi, je v rozporu s obsahem protokolu o jeho výslechu. O ničem podobném se při výslechu nezmínil, přestože byl přítomen jeho obhájce i obhájci dalších spoluobviněných. Z protokolu dokonce vyplývá, že na výslovný dotaz tehdejšího obhájce obviněného Ivana Štípka, vyloučil ovlivnění své výpovědi ze strany policie. Nepřípustnost důkazů nemůže mít základ ani v námitce obviněného Jiřího Kotiny, podle které jeho obhájci bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 2. 2015 doručeno až dne 5. 2. 2015 po uplynutí lhůty 48 hodin od ustanovení ve smyslu §160 odst. 2 trestního řádu. I s touto výhradou se již soudy přiléhavě vypořádaly. Poukázat lze zejména na to, že obviněnému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno 3. 2. 2015 ve večerních hodinách. Ve stejné době bylo usnesení zasláno jemu ustanovenému obhájci na oficiální pracovní email a 4. 2. 2015 v 5:50 dodáno do datové schránky obhájce. Lze téměř s jistotou předpokládat, že zmíněnou emailovou zprávu, která obsahovala rovněž vyrozumění o úkonech, obhájce obviněného obdržel, neboť výslechu obviněného dne 4. 2. 2015 v 10:25, stejně jako výslechů dalších spoluobviněných, se účastnil, byť zastoupen substitutem. Z protokolu o výslechu obviněného vyplývá, že mu byla umožněna před jeho uskutečněním krátká porada s obhájcem. Obhájce se rovněž účastnil vazebního zasedání a dalších úkonů. Pokud bylo za této situace obhájci obviněného vykázáno doručení usnesení o zahájení trestního stíhání po uplynutí 48 hodin od ustanovení až v okamžiku, kdy se - jak sám uvádí - náhodně přihlásil do datové schránky, nemohla mít tato okolnost reálný dopad do práva obviněného na obhajobu, jelikož obhájce měl k dispozici veškeré relevantní informace včetně podstaty trestního stíhání svého klienta, zúčastnil se všech vyšetřovacích úkonů v té době probíhajících a práva obhajoby realizoval. Pochybení nespatřuje dovolací soud ani ohledně provedení domovní prohlídky v bytě užívaném matkou obviněného Jiřího Kotiny, a to ze stejných důvodů, které podrobně rozebral ve svém rozhodnutí již odvolací soud.
77. Další námitky obviněných vytýkaly existenci tzv. opomenutých důkazů. Podle obviněných se jednalo o důkazní návrhy ohledně pomocného spisu vedeného policejním orgánem k ověření zákonnosti příkazů k odposlechům a toho, zda neobsahují další zájmové odposlechy svědčící ve prospěch obviněných, daňových složek vedených správcem daně k dotčeným obchodním společnostem, znaleckého posudku vypracovaného společností Česká znalecká a. s. a výslechu svědka J. H. Jelikož soudy zamítnutí všech těchto důkazních návrhů v napadených rozhodnutích odůvodnily, nelze hovořit o tom, že by se s nimi (vůbec) nevypořádaly. V úvahu by tedy připadala pouze varianta, kdy by soudy provedení navržených důkazů zamítly bez věcně adekvátních důvodů. O takovou situaci se však nejedná. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05) lze neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
78. V případě pomocných materiálů je třeba zdůraznit, že tyto materiály mají interní charakter a jsou pouze pracovními pomůckami policejního orgánu. Nejedná se o součást trestního spisu, která by obsahovala důkazy, na jejichž základě se v trestní věci rozhoduje. V této trestní věci soudy vyhodnotily jako problematický již samotný návrh na provedení tohoto důkazu. Není totiž vůbec zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti by měly být tímto dokazováním prokazovány. Obvinění netvrdili, že pomocné materiály obsahují důkazy svědčící v jejich prospěch, ale pouze to, že by se v nich důkazy mohly nacházet. Ve vztahu k příkazům k odposlechům se jedná o požadavek bezpředmětný, jelikož jejich zákonnost a odůvodněnost bylo možné přezkoumat na základě procesního spisu, přičemž obsah pomocného materiálu by nemohl vést k jinému výsledku. V případě záznamů odposlechů, které nebyly v souladu s §88 odst. 6 trestního řádu zařazeny do trestního spisu, pak neexistovala žádná konkrétní zjištění svědčící tomu, že by se v nich nacházely informace podstatné pro toto trestní řízení. Vzájemná provázanost jednotlivých obviněných i jejich role při páchání trestné činnosti byla jednoznačně prokázána již tou částí zaznamenané komunikace, jež byla v řízení k důkazu provedena, a nelze si ani reálně představit, jaký by musel být obsah zbývající komunikace, aby mohl soudy učiněná skutková zjištění, byť jen zpochybnit. Nadbytečnost důkazního návrhu spočívajícího v provedení daňových složek k jednotlivým obchodním společnostem soudy důvodně založily na argumentaci poukazující na odlišnost trestního a daňového řízení, přinejmenším nedůsledný postup finančních úřadů při prověřování předmětných obchodních společností a především na znalost obviněných o fungování systému kontroly daňových přiznání k DPH ze strany finančních úřadů prostřednictvím automatizovaného daňového informačního systému ADIS, jež obviněným pomáhala činnost příslušných správců daně vůči dotčených společnostem do značné míry eliminovat. Pokud jde o návrh obviněných na doplnění dokazování znaleckými posudky z oboru ekonomika zpracovatele Česká znalecká, a. s., dospěly soudy k závěru, že tyto posudky nejsou způsobilé jakékoliv skutečnosti prokazovat či vyvracet, a to pro svou obecnost a nekonkrétnost. Navíc se ani nejedná o oponentní posudky ve vztahu k posudku znalkyně Ing. Soni Novákové, neboť se nezabývají srovnatelnými otázkami. Odvolací soud k tomu výstižně poznamenal, že otázku, zda činnost jednotlivých daňových subjektů byla skutečná a odpovídala evidencím, které předkládaly finančním úřadům či zda se jednalo o činnost fiktivní, posuzuje soud, neboť se jedná o otázku skutkovou a právní, nikoli odbornou, spadající do sféry znaleckých zkoumání. Přisvědčit lze také závěru soudů o nadbytečnosti důkazního návrhu výslechem svědka J. H., jelikož okolnosti, ke kterým by měl vypovídat, již byly bezpečně prokázány jinými ve věci provedenými důkazy.
79. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu , na který odkázali někteří z obviněných, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
80. Obviněný Ivan Štípek v dovolání neuvedl žádnou argumentaci, kterou by zpochybňoval právní posouzení soudy zjištěného skutku. Pokud s odkazem na tento dovolací důvod namítal extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, považoval dovolací soud jeho námitky za odpovídající důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Výhrady proti výroku o peněžitém trestu a výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty pak posoudil v souvislosti s důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu.
81. Obviněný Kamil Jasný sice v dovolání namítl nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně výše způsobené škody, své výhrady však založil výlučně na nesouhlasu se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy v otázkách reálnosti výkonu podnikatelské činnosti jednotlivými společnostmi a existence účetnictví. Obdobně obviněný Jiří Kotina rozporoval naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku v podobě způsobení činu ve velkém rozsahu, kdy argumentoval tím, že ve věci provedené dokazování svědčí o reálné činnosti dotčených společností a také o možném a uplatnitelném nároku nadměrného odpočtu DPH u finančního úřadu. Obviněný Martin Mang s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítl, že mu nebyl prokázán úmysl, a to ani úmysl nepřímý. Odkázal na svoji výpověď, podle které si nebyl ničeho vědom, společnost DEMOSTAVBY s. r. o. vyvíjela teprve přípravnou činnost, on se administrativní stránce nevěnoval, vedením účetnictví pověřil oprávněnou osobu a nevěděl, že jsou podávána daňová přiznání. Jeho tvrzení je ovšem opakem skutkových závěrů, na nichž je postaven skutek. Všichni tři obvinění tímto způsobem nenapadali nesprávné právní posouzení skutku, který jim je kladen za vinu, ale snažili se prosadit vlastní verzi skutkového děje a dosáhnout odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy. Takové výhrady ovšem neodpovídají obsahovému vymezení deklarovaného dovolacího důvodu. K jejich výhradám lze proto odkázat na to, co bylo uvedeno výše k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
82. Ve vztahu k dovolacímu důvodu pole §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu lze za relevantní považovat pouze námitky v dovoláních obviněných Štěpánky Rysové a Lenky Salamánkové [obě nesprávně poukázaly na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021], ve společném dovolání obviněných Petra Skaláka, Gabriely Fialové a Michala Průchy, a v dovolání Jany Beránkové. Obviněné Štěpánka Rysová a Lenka Salamánková zpochybnily právní posouzení jim přisouzených skutků s poukazem na to, že se soudy nevypořádaly s jejich postavením jako tzv. bílých koňů, kdy objektivně nelze určit výši škody, kterou měly obviněné způsobit, a už vůbec ne jejich vědomost o celkovém objemu uplatněného nadměrného odpočtu DPH. Současně namítly, že soudy v jejich případě dovodily zavinění ve formě nedbalosti, ačkoliv trestný čin podle §240 trestního zákoníku může být spáchání pouze jednáním úmyslným. Obvinění Petr Skalák, Gabriela Fialová a Michal Průcha ve společném dovolání namítli, že požadovanou formu zavinění nelze dovozovat ze samotné skutečnosti, že někomu poskytli přihlašovací údaje k datovým schránkám a ovládání bankovních účtů. V případě obviněné Jany Beránkové jde o námitky, podle kterých popis skutku neobsahuje žádné jednání obviněné, které by nebylo dovolené hmotným právem, a nelze hovořit o jejím kladném vztahu ke způsobení následku v daňové oblasti. Žádné z těchto námitek však nelze přisvědčit.
83. U zmíněných obviněných spočívala podstata skutku v tom, že na pokyn obviněného Ivana Štípka či Daniela Macháčka přijali formální pozici jednatele obchodní společnosti, a v této pozici nevedli žádné účetnictví, předali dispoziční práva k bankovnímu účtu společnosti dalším obviněným, případně na jejich pokyn sami prováděli hotovostní výběry a vybranou hotovost předávali jiným osobám, podepisovali fiktivní daňová přiznání či umožnili jejich podpis jiným osobám, předali všechny podklady k elektronickému ovládání datové schránky společnosti, to vše s vědomím, že společnost nerealizovala žádnou obvyklou hospodářskou činnost, a za toto formální působení v obchodní společnosti obdrželi odměnu v různých platbách, které nijak nebyly vedeny v účetnictví společnosti, a někteří z obviněných koncem roku 2014 na pokyn a za asistence řídících osob převedli společnost na novou, posléze nekontaktní osobu. Obviněná Štěpánka Rysová se tímto způsobem na trestné činnosti organizované skupiny osob založené za účelem soustavného získávání prospěchu vylákáváním neoprávněných odpočtů DPH vědomě podílela po dobu více jak tří let, obvinění Jana Beránková, Petr Skalák a Lenka Salamánková téměř tří let, a obvinění Gabriela Fialová a Michal Průcha déle než jeden rok.
84. Vzhledem ke způsobu zapojení jednotlivých obviněných v postavení tzv. bílých koňů do vybudovaného systému organizované skupiny páchající daňovou trestnou činnost, délce jejich účasti a skutečnosti, že za toto své působení pobírali finanční odměnu, nelze hovořit o prosté nečinnosti bez uvědomění si všech možných následků, o pouhém nezájmu o případně realizované obchody a lhostejnosti k porušení daňových povinností obchodních společností. Už vůbec nelze přijmout názor prosazovaný obviněnou Janou Beránkovou, že veškeré její jednání odpovídalo pozici jednatelky obchodní společnosti. Pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda předmětné jednání porušilo nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního jednání. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního jednání lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl právním jednáním spáchán trestný čin, je totiž také podstatné, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010). Státní zástupce navíc v této souvislosti přiléhavě poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018, podle něhož nejedná s péčí řádného hospodáře jednatel, který zastává svoji funkci toliko formálně, tj. ve skutečnosti funkci nevykonává a plnění povinností statutárního orgánu bez dalšího přenechává druhému jednateli, popř. zaměstnancům společnosti, a ani nekontroluje, jak je společnost řízena a jak jsou její záležitosti spravovány. Tím spíš platí uvedené závěry v projednávané věci, kdy obvinění veškeré své povinnosti jednatelů přenechali osobám stojícím zcela mimo jednotlivé obchodní společnosti. Právě u osob jednajících v postavení tzv. bílých koní lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť vedle vědomostní složky zavinění, lze hovořit i o naplnění volní složky v podobě tzv. nepravé lhostejnosti, která je výrazem jejich kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významnému následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008). S ohledem na popsané skutkové okolnosti nelze spatřovat pochybení v tom, že soudy u všech obviněných ve vztahu k základní skutkové podstatě shledaly zavinění přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Pokud se týká naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty – především znaku velkého rozsahu podle §240 odst. 3 trestního zákoníku, jednali obvinění v postavení jednatelů společností přinejmenším ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, což koresponduje s požadavkem odpovídající formy zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující podle §17 písm. a) trestního zákoníku. Pokud obviněné Štěpánka Rysová a Lenka Salamánková, poukazují na to, že neměly vědomost o celkovém objemu uplatněného nadměrného odpočtu DPH, je třeba podotknout, že jednali jako pomocnice ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Z hlediska individualizace činu zde není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu, a ví, že hlavním pachatelem bude poškozen či ohrožen zájem chráněný trestním zákonem (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 564).
85. Obvinění v dovoláních brojili rovněž proti uloženým trestům. Obviněný Ivan Štípek s odkazem na §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu namítl, že odvolací soud zjistil nesprávně jeho majetkové poměry postupem podle §68 odst. 4 trestního zákoníku, ačkoliv měl postupovat podle §68 odst. 3 trestního zákoníku, a uložil mu nedobytný peněžitý trest v rozporu s §68 odst. 6 trestního zákoníku. Pro uložení trestu propadnutí náhradní majetkové hodnoty podle §71 trestního zákoníku pak nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož propadlá věc není v jeho výlučném vlastnictví. Uložení nedobytného peněžitého trestu v rozporu s §68 odst. 6 trestního zákoníku namítli ze stejných důvodů také obviněný Daniel Macháček s odkazem na §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, obviněný Kamil Jasný s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) ve znění účinném do 31. 12. 2021, a obviněná Štěpánka Rysová s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněná Lenka Salamánková pak s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 namítla uložení nedobytného peněžitého trestu ve smyslu §68 odst. 6 trestního zákoníku z důvodu, že soud při posuzování jejích osobních a majetkových poměrů přihlédl i k vlastnictví nemovitosti, ačkoliv peněžitý trest má být odsouzená schopna uhradit z vydělaných finančních prostředků, tedy opatřit je vlastním pracovním úsilím, nikoliv jej umořovat z vlastního majetku. Obvinění Daniel Macháček a Václav Jirotka s odkazem na právo na spravedlivý proces a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě namítli, že odvolací soud ve výměře uloženého trestu odnětí svobody dostatečně nezohlednil délku trestního stíhání a obviněnými nezaviněné průtahy ve věci.
86. Dovolání lze z důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, lze namítat také zřejmou nedobytnost uloženého peněžitého trestu (§68 odst. 6 trestního zákoníku) i nesplnění zákonných podmínek pro uložení propadnutí náhradní hodnoty podle §71 trestního zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, uveřejněné pod č. 9/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Naopak nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, zásadně nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
87. Námitky obviněných ohledně uložení zřejmě nedobytného peněžitého trestu uplatněnému dovolacímu důvodu sice odpovídají, ale není možné jim přisvědčit. Podle §68 odst. 6 trestního zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Případná nedobytnost peněžitého trestu musí vyplynout z provedeného dokazování s ohledem na zjištěné osobní a majetkové poměry pachatele. Překážkou uložení peněžitého trestu však není pouhá možnost jeho nezaplacení ani neochota pachatele tak učinit (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1193 a násl.). Osobní a majetkové poměry obviněného mají význam i z hlediska stanovení výměry peněžitého trestu. Ta je dána součinem počtu a výše denních sazeb. Zatímco počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud právě se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Nelze souhlasit s výhradou obviněné Lenky Salamánkové, že ohledně majetkových poměrů pachatele lze vycházet pouze z jeho pravidelného výdělku, a nikoliv z jeho dalšího majetku. Naopak soud má zohlednit celkovou majetkovou situaci pachatele, tedy nejen jeho příjmy, ale i další majetková aktiva (majetek a výnosy z něj), stejně jako pasiva (typicky rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah povinnosti k náhradě újmy způsobené trestným činem). Teprve celkové majetkové poměry pachatele se mohou stát základem pro úvahu o výši jedné denní sazby, potažmo výměru peněžitého trestu, který bude plnit svůj účel a bude ve vztahu k pachateli účinný a dostatečně citelný. Nic na tom nemění skutečnost, že zpravidla bude východiskem těchto úvah pachatelův čistý denní příjem. Navíc výměra ukládaného peněžitého trestu není omezena hodnotou majetku získaného posuzovanou trestnou činností, ale peněžitým trestem lze postihnout i majetek, který pachatel nabyl poctivou prací (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/88 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). V případě ukládání peněžitého trestu je soud povinen si nejdříve opatřit údaje o majetkových poměrech pachatele [§2 odst. 5 trestního řádu, §89 odst. 1 písm. d) trestního řádu], a teprve pokud se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele (podle §68 odst. 4 trestního zákoníku) a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Jde o subsidiární postup soudu (nikoliv výjimku) pro případ, když se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele, tj. nejen jeho čistý denní příjem ve smyslu §68 odst. 3 poslední věta trestního zákoníku, ale ani hodnotu jeho majetku a ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní sazby peněžitého trestu (§68 odst. 3 třetí věta trestního zákoníku). Odhad soudu nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech a podobně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, uveřejněné pod č. 9/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
88. Jak vyplývá z poměrně podrobného odůvodnění ukládaných peněžitých trestů v napadeném rozhodnutí, odvolací soud se uvedenými podmínkami řídil. Pro posouzení aktuálních majetkových poměrů obviněných si opatřil dostatečný skutkový podklad, vycházející z dokazování provedeného před soudem prvního stupně i doplněného v řízení o odvolání. Ke každému z obviněných podrobně rozvedl, z jakých důkazů vycházel a k jakým závěrům dospěl. Zabýval se jak výdělkovými poměry obviněných a jejich majetkem, tak jejich závazky, pokud z dokazování vyplynuly. Zabýval se i tím, zda uložení peněžitých trestů nebrání překážka jejich nedobytnosti ve smyslu §68 odst. 6 trestního zákoníku, k čemuž poměřoval celkovou výši uložených peněžitých trestů k majetkovým poměrům jednotlivých obviněných (ostatně u některých obviněných nalézacím soudem uložené peněžité tresty právě pro zřejmou nedobytnost zmírnil či bez dalšího zrušil). Za této situace jsou námitky obviněných spíše než výhradami nedodržení §68 odst. 6 trestního zákoníku polemikou s hodnotícími úvahami odvolacího soudu (které však nevykazují žádné vady, jež by bylo na místě napravit zásahem dovolacího soudu) a nesouhlasem s výší uložených peněžitých trestů, jež považují obvinění za nepřiměřeně přísné (kteréžto výhrady ovšem nemohou být předmětem dovolacího přezkumu).
89. Opodstatněná není ani námitka obviněného Ivana Štípka proti uložení trestu propadnutí náhradní majetkové hodnoty podle §71 trestního zákoníku. Odvolací soud především jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu řešil vlastnictví propadlé nemovitosti, přičemž na základě provedeného dokazování dospěl k odůvodněnému závěru, že nemovitost je ve výlučném vlastnictví obviněného. Uložení trestu nemohla bránit ani okolnost, že propadlá nemovitost nebyla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, jak se obviněný domnívá s odkazem na §70 trestního zákoníku. Propadnutí náhradní hodnoty má povahu náhradního trestu ve vztahu k trestu propadnutí věci a účelem je konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti nebo nástroje trestné činnosti v situaci, kdy výnos z trestné činnosti nebo nástroj trestné činnosti nelze postihnout trestem propadnutí věci podle §70 trestního zákoníku proto, že pachatel jejich propadnutí zmařil, zejména takovou věc znehodnotil, zcizil, učinil neupotřebitelnou, odstranil, zužitkoval a podobně. Již z toho je zřejmé, že takto postižená náhradní hodnota nemůže mít k trestné činnosti vztah jako v případě věci propadlé podle §70 trestního zákoníku.
90. Přisvědčit nelze ani námitce obviněných Daniela Macháčka a Václava Jirotky týkající se porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného zohlednění délky trestního stíhání při ukládání trestu odnětí svobody. Podle §39 odst. 3 trestního zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne (vedle dalších hledisek) k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud měl uvedené hledisko při přezkoumávání trestů uložených soudem prvního stupně na paměti, nicméně dospěl k závěru, že v projednávané věci o nepřiměřeně dlouhou dobu trestního řízení nešlo. Závěr odvolacího soudu se jeví jako přiléhavý. Od zahájení trestního stíhání obviněných do vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně uplynulo přibližně pět let, do okamžiku rozhodnutí soudu odvolacího celkově asi šest a půl roku. Odvolací soud zdůraznil rozsah trestné činnosti obviněných a rozsah shromážděné matérie. Poukázat však lze i na vysoký počet obviněných, skutkovou i právní složitost věci, jakož i vysokou společenskou škodlivost projednávané trestné činnosti. Průběh řízení nebyl poznamenán žádnými zjevnými průtahy, které by neodpovídaly povaze věci. Zatímco hledisko nepřiměřené doby trestního řízení nehrálo při stanovení výměry trestu odnětí svobody významný vliv, soud prvního stupně naopak přihlédl k době, která uplynula od spáchání trestného činu. Jelikož soudy v souvislosti s individualizací trestů nevybočily ze zákonných mezí, nelze poukazu obviněných na nepřiměřenou přísnost uložených trestů přiznat relevanci.
91. Obviněný Kamil Jasný také jako jediný z dovolatelů odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu [nesprávně uvedl §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že dovolací důvod uplatnil ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a i) trestního řádu. O takovou procesní situaci se však v případě obviněného nejednalo, jelikož odvolací soud z podnětu jeho odvolání zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu ve výroku o uloženém peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody (podle §69 odst. 1 trestního zákoníku), a sám rozhodl rozsudkem za podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu. Jelikož odvolací soud obviněnému částečně vyhověl, ve zbývající části jej již nezamítl podle §256 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Nehledě na uvedené je třeba poukázat na vázanost uvedené varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu na některý další dovolací důvod. Jelikož na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající některý z důvodů dovolání, nemohly být opodstatněné ani výhrady obviněného poukazující na §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
92. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu]
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. 8. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu