ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.776.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 776/2023-4015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2023 o dovolání obviněné K. N. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 8 To 68/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 8/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 8 To 68/2022, částečně zrušuje, a to ve výroku o uložení peněžitého trestu obviněné K. N.
Jinak zůstává napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 8 To 68/2022, nezměněn.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 64 T 8/2019, byla obviněná K. N. (dále také „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a za tento zločin a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 T 9/2021, byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 T 9/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. B. a D. S. o zproštění obžaloby obviněných O. P. a P. K.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění K. N., J. B. a D. S. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 8 To 68/2022, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného D. S. částečně zrušen, a to ve výroku o vině a trestu obviněných K. N., J. B. a D. S., a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná K. N. byla uznána vinnou jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto trestné činy a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 T 9/2021, byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest (500 denních sazeb po 1 000 Kč) v celkové výši 500 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 10 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, jestliže dílčí splátka nebude zaplacena včas. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 T 9/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nově bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněných J. B. a D. S. Odvolání obviněných K. N. a J. B. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných O. P. a P. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněná K. N. dopustila zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tím, že
dne 5. 6. 2013 v Praze, prostřednictvím advokátky JUDr. Ľudmily Hudcové, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 66, jako jednatelka společnosti J., s. r. o., uzavřela kupní smlouvu, podle níž spoluvlastníci I. N., bytem XY, XY, a L. J., bytem XY, XY, prodávají společnosti J., s. r. o., nemovitosti - budovu čp. XY v Praze 4, XY, stojící na pozemku parc. č. XY, a pozemek parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, v obci XY, katastrálním území XY, na listu vlastnictví č. XY, s kupní cenou 11 500 000 Kč, přičemž kupní cena měla být uhrazena na účet advokátní úschovy JUDr. Ľudmily Hudcové č. XY z nespecifikovaného hypotečního úvěru, I. N. a L. J. vědomě po záměrně nepravdivé informaci od K. N., že O. P. je zaměstnancem společnosti J., s. r. o., která podle kupní smlouvy ze dne 5. 6. 2013 byla kupujícím, podepsali smlouvu o zřízení zástavního práva k uvedeným nemovitostem datovanou dnem 11. 7. 2013, uzavřenou ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, jako zajištění pohledávky plynoucí pro banku z úvěrové smlouvy č. 602/03226/13/1/01 ze dne 11. 7. 2013, která byla uzavřena na pobočce v Pardubicích, jíž byl O. P. poskytnut společností Raiffeisenbank, a. s., hypoteční úvěr ve výši 10 080 000 Kč, a aniž by jakkoliv prodávající I. N. a L. J. informovala, zčásti s pomocí J. B., který kontaktoval D. S., jenž znal O. P. a jenž O. P. seznámil s J. B., přesvědčila O. P. pod příslibem budoucího převodu části obchodního podílu na O. P. a příslibem, že splátky hypotečního úvěru nebude muset platit, k uzavření kupní smlouvy ze dne 16. 7. 2013, podle níž I. N. a L. J. prodávají výše uvedené nemovitosti O. P., s kupní cenou ve výši 14 400 000 Kč, přičemž částka 4 320 000 Kč měla být uhrazena kupujícím prodávajícímu před podpisem kupní smlouvy, zbývající část ve výši 10 080 000 Kč měla být uhrazena na účet advokátní úschovy JUDr. Ľudmily Hudcové č. XY z nespecifikovaného hypotečního úvěru; kupní smlouva však byla opatřena padělky podpisů I. N. a L. J., dne 26. 7. 2013 došlo ke vkladu zástavního práva ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., do katastru nemovitostí a téhož dne byla v Raiffeisenbank, a. s., v pobočce Pardubice, podána žádost o čerpání hypotečního úvěru opatřená pravým podpisem O. P., přičemž celá částka ve výši 10 080 000 Kč byla dne 29. 7. 2013 převedena na účet č. XY advokátní úschovy JUDr. Ľudmily Hudcové poté, co O. P. dne 29. 7. 2013 podepsal podle instrukcí K. N. dodatek smlouvy o advokátní úschově, jehož obsahem byla změna podmínky pro uvolnění finanční částky z hypotečního úvěru, aniž by došlo k zápisu O. P. do katastru nemovitostí jako vlastníka uvedených nemovitostí, následně JUDr. Ľudmila Hudcová dne 30. 7. 2013 převedla z účtu č. XY na jiný její účet č. XY částku 9 504 000 Kč, z něhož podle pokynu K. N. dne 30. 7. 2013 pro K. N. vybrala v hotovosti částku 200 000 Kč a v době od 30. 7. 2013 do 20. 9. 2013 provedla platby na další účty nesouvisející s úhradou kupní ceny za nemovitost, a takto K. N. jednala se záměrem podvést jak I. N. a L. J., tak O. P., přičemž účelem jejího jednání bylo do své dispozice získat částku čerpanou z hypotečního úvěru ve výši 10 080 000 Kč, kterou následně použila podle své potřeby a nikoliv na úhradu kupní ceny za nemovitosti, v důsledku čehož došlo k zatížení výše popsaných nemovitostí zástavním právem ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., k poskytnutému úvěru ve výši 10 080 000 Kč ke škodě spoluvlastníků nemovitostí I. N. a L. J. ve výši 10 000 000 Kč odpovídající obvyklé ceně předmětných nemovitostí v době vzniku zástavního práva a čerpání hypotečního úvěru.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 8 To 68/2022, podala obviněná K. N. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. a namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Měla za to, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
5. Neztotožnila se se závěry soudů nižších stupňů, které vykládaly důkazy v rozporu s jejich skutečným významem, resp. na základě skutečností zjištěných z provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Nepopřela, že si finanční prostředky od poškozených „půjčila“, aby dokončila projekty, ze kterých očekávala zisk, z něhož by nejen půjčené finanční prostředky vrátila, resp. vrátila tak, aby mohly být vyplaceny na úhradu kupní ceny, ale zároveň by tento zisk pokryl zbývající část kupní ceny, kterou bylo třeba uhradit. Nicméně se nedomnívá, že by její jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu či úvěrového podvodu a že by mělo být posuzováno v rámci trestního řízení. Zpochybnila subjektivní stránku trestného činu podvodu. Upozornila, že podvodný úmysl nebo zatajení podstatných skutečností tu musí být v době jednání pachatele, přičemž podle ustálené judikatury, nastanou-li skutečnosti, které někomu brání splnit závazek dodatečně nebo pachatel později svůj závazek nesplní, nejde ještě o podvod. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že nalézací soud konstatoval, že z žádného důkazu nelze dovodit, že od počátku chtěla způsobem popsaným v obžalobě spáchat podvod, naopak důkazy svědčí o jejím prvotním záměru nemovitost zrekonstruovat a pronajímat (jako důkaz o jejím záměru doložila zpracovaný projekt na přestavbu nemovitosti). Sám soud tedy uzavřel, že od počátku žádný podvodný úmysl neměla a měla zájem dům zrekonstruovat a pronajímat (viz její výpověď, ale i výpovědi I. N. či T. B. a K. V. a jeho posudek ohledně ocenění nemovitosti pro Raiffeisenbank, a. s., ze dne 3. 5. 2013). Podle soudu byla motivována získat do své dispozice hypoteční úvěr, a proto byla ochotná I. N. a L. J. lhát. Dovolatelka však má za to, že tato lež ještě automaticky neznamená podvodné jednání a podvodný úmysl, zejména od počátku. Navíc nelze přehlédnout, že v uvedené době nemělo smysl uzavírat žádné dohody a smlouvy s O. P., dokud nebude úvěr schválen.
6. Odvolací soud pak bez toho, aniž by provedl jiné důkazy ve věci, naznal, že obviněná věděla, že žádost o úvěr předložená Raiffeisenbank, a. s., obsahuje nepravdivé údaje o skutečném účelu úvěru a osobě, která bude splátky úvěru bance hradit. Takový postup označila obviněná za nezákonný, když odvolací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s tím, jak je hodnotil nalézací soud, aniž by provedl jakýkoliv důkaz ohledně této skutečnosti. O. P. byl skutečným žadatelem úvěru, a byl tedy za jeho splácení odpovědný. Rozhodně to, že za O. P. měl hradit splátky úvěru někdo jiný, nelze považovat za nepravdivou informaci vůči bance. Bance je totiž jedno, kdo splátky úvěru hradí. Není zřejmé, z jakých důkazů odvolací soud dovodil, že v okamžiku podání žádosti o úvěr již podvodný úmysl obviněná jednoznačně měla (pokud nalézací soud podvodný úmysl od počátku neshledal), že v tuto dobu věděla, že nebude schopna dlouhodobě splácet. Toto z žádného důkazu nevyplývá, stejně jako z žádného důkazu nevyplývá, že by měla chtít podvodně vylákat předmětnou nemovitost.
7. Z žádného důkazu ani ze závěrů odvolacího soudu nevyplývá, z čeho se měla dozvědět o nepravdivých informacích při sjednávání úvěrové smlouvy. Stejně tak není zřejmé, z čeho odvolací soud konstruuje závěr, že pokud by Raiffeisenbank, a. s., znala pravdivé údaje, resp. ty, které jí byly zamlčeny, žádosti o úvěr by zcela určitě nevyhověla. Opakovaně obviněná akcentovala prvotní zájem nemovitost koupit, rekonstruovat a užívat, což vylučuje podvodný úmysl. Na radu J. B. akceptovala postup koupě na fyzickou osobu s tím, že nemovitost bude následně vložena do společnosti, která o nemovitost zájem má, a na oplátku majitel nemovitosti bude mít podíl na činnosti dané společnosti. O absenci jejího podvodného úmyslu svědčí i to, že I. N. posléze sdělila, jaký problém nastal, domluvila se s ním na podepsání směnek, s tím, že ty byly následně obnovovány ve lhůtě splatnosti, aby nedošlo k promlčení nároku.
8. Obviněná popřela, že by se chtěla obohatit na úkor prodejců nemovitosti, získané finanční částky použila čistě na podnikatelskou činnost, tzn. na splátku nájemného restaurace, která měla generovat zisk, stejně jako plánovaný obchod s kolekcí Fabergé. Obviněná, byť své jednání sama nevnímá jako „košer“, odmítla jakékoli zavinění ve vztahu k podvodnému jednání. Obsáhle a detailně pak opakovaně popsala historii jejího seznámení s I. N. a s možností zakoupit předmětnou nemovitost, jakož i spolupráci se spoluobviněnými a JUDr. Ľudmilou Hudcovou. Každopádně se domnívala, že později kupní cenu zaplatí z výnosu svých podnikatelských aktivit. Vina jí nebyla prokázána, nikdy žádné podvodné jednání neorganizovala, neplánovala a neorganizovala ani další spoluobviněné. Poukázala na to, že ve věci nebyla obviněna a stíhána též JUDr. Ľudmila Hudcová, která podle názoru obviněné porušila právní předpisy, za což již byla jednou odsouzena.
9. Dovolatelka akcentovala povahu finančních prostředků jako věci zastupitelné a zdůraznila, že pokud dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz, ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Jestliže teprve následně vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen věci určené podle druhu, zejména peníze, vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení takových věcí odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl takové věci, zejména peníze, vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu. Následné, byť podvodné, jednání dlužníka, který učinil určité majetkové dispozice, jimiž znemožnil plné nebo alespoň částečné uspokojení pohledávky svého věřitele, by mohlo být podle okolností trestným činem poškození věřitele nebo zvýhodnění věřitele. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznila dovolatelka nutnost prokázání subjektivní stránky, tedy úmyslu pachatele trestného činu podvodu. Poukázala též na nemožnost zbavit kohokoliv svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
10. I pokud by bylo podvodné jednání prokázáno, nelze v případě obviněné užít právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž případné podvodné jednání nelze vztahovat k celé částce vyplaceného úvěru, ale pouze k té, která byla z její strany reálně užita. Podvodný úmysl není prokázán ve vztahu k celé částce 10 080 000 Kč, právní kvalifikace by tak musela být maximálně podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, čemuž pak neodpovídá uložený trest.
11. Obviněná připomněla zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio . Měla za to, že konflikt, který mezi ní a poškozenými vznikl, je třeba řešit primárně prostředky soukromého práva. V této souvislosti poznamenala, že své jednání poškozeným sdělila, jednala s nimi o náhradě finančních prostředků, kdy podepsala směnky, jejichž splatnost byla opakovaně prodlužována, aby nedošlo k promlčení, přičemž poškození se ani nepřipojili se svým nárokem na náhradu škody do trestního řízení.
12. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala dovolatelka v neprovedení navrhovaných důkazů a v tom, že odvolací soud se se zamítnutím důkazních návrhů nedostatečně vypořádal. Jedná se o důkazní návrhy specifikované v jejím písemném návrhu ze dne 19. 1. 2023, které v dovolání podrobně popsala.
13. Konečně brojila i proti uloženému trestu. I pokud by snad tento trest byl oprávněný, je zcela nepřiměřeně přísný, a to i s ohledem na tresty uložené ostatním obviněným. „Zejména“ peněžitý trest označila za nezákonný. Jeho uložením došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští. Od počátku je prezentována jako nemajetná, a to ze strany obou soudů. Avšak i přesto jí odvolací soud uložil peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč, aniž by zkoumal a odůvodnil, zda je ho schopna uhradit. Soud se nezabýval dobytností trestu. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků přitom brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku. Podle mínění obviněné nebyl respektován postup stanovený judikaturou při výměře peněžitého trestu. Odvolací soud k odůvodnění uložení tohoto druhu trestu a jeho výše pouze uvedl, že trestnou činností získala horentní majetkový prospěch, takže uložený trest bez majetkové sankce se mu jeví nepřiměřeně mírný. Takové odůvodnění je však zcela nezákonné a neodpovídající judikatuře (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 702/2017).
14. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud, pokud napadený rozsudek zruší, přerušil její trest, případně aby ji propustil z vazby na svobodu a ona měla možnost sehnat další důležité podklady prokazující její nevinu. Zároveň sdělila, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
15. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že – jak je patrno z části dovolací argumentace uplatněné v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – dovolatelka poukázala na nedostatečnou důkazní oporu těch skutkových zjištění, na jejichž podkladě přijaly soudy závěr o jejím zavinění, a to především ve vztahu k prvé části výroku o vině. Jestliže v této souvislosti poukázala na hodnotící závěr soudu nalézacího, pak přehlédla, že byl vysloven v konfrontaci se skutkovými okolnostmi, na jejichž podkladě přijala právní závěr o jejím podvodném záměru pouze obžaloba, nikoliv již zmíněná prvostupňová a následně i druhostupňová soudní úroveň, které v dovolatelčině takto nastíněném podnikatelském záměru nespatřovaly žádný ze zákonných modů podvodného jednání. V souvislosti se zpochybněním právního závěru o svém zavinění tak dovolatelka nevychází ze skutkového podkladu označeného bodu výroku o vině, ačkoliv ve své další argumentaci pokračuje vylíčením těch podstatných skutkových okolností, o které svůj výrok o její vině opírá soud odvolací. Na těchto místech co do přisouzené podstaty podvodného jednání totiž konstatuje, že „jedním skutkem“ (myšleno prvým trestným činem, spáchaným v jednočinném souběhu s dále přisouzeným přečinem úvěrového podvodu) bylo zjevně podvodné zneužití nemovitosti poškozených prodávajících N. a J., a to jako zástavy pro získání úvěru, ačkoliv věděla, že ani ona, ani v žádosti o úvěr uvedený O. P. nemají prostředky k dlouhodobějšímu splácení poskytnutého úvěru, při srozumění s tím, že úvěrové peníze použije jinak než k zaplacení kupní ceny nemovitosti, která tak přejde do vlastnictví banky, a poškozeným v důsledku toho vznikne škoda v hodnotě nemovitosti ve výši 10 mil Kč. To má být podle závěrů vrchního soudu trestněprávně relevantní následek, který charakterizuje skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Druhým skutkem (ve smyslu již shora uvedeném) bylo podle závěrů vrchního soudu (ve vztahu k bodu 2. výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku) uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy s Raiffeisenbank, a. s., i když žádost o úvěr formálně podával O. P., který jednal v dobré víře a kterého měla dovolatelka zneužít jako živý nástroj v podobě tzv. bílého koně. To, že O. P. není skutečným žadatelem o úvěr, i to, že podle dohody s ní neměl poskytnutý úvěr splácet, a dále i to, že úvěr neměl být použit na splacení kupní ceny nemovitosti, byly nepravdivé údaje, na jejichž podkladě učinil poskytovatel úvěru rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy.
16. Podle státní zástupkyně je ze způsobu odůvodnění zjevně rozporné povahy skutkových zjištění ve vztahu k oběma částem výroku o vině zřejmé, že se dovolatelka pohybuje mimo zákonnou mez vytýkatelnosti vady plynoucí z prvé varianty uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž poukazuje pouze na svoji obhajobu vztahující se k jejímu podnikatelskému záměru v rámci výkonu její podnikatelské činnosti prostřednictvím společnosti J., s. r. o., nikoliv již k přisouzenému způsobu, jakým došlo k jeho realizaci, a tedy se nachází mimo rámec skutkového podkladu výroku o vině ad 1. Ve vztahu ke zbývající části výroku o vině pak zpochybňuje jeho skutkový podklad takovým způsobem, že považuje hodnotící závěry soudu odvolacího za spekulativní, a přitom odkazuje na uplatněnou obhajobu, která byla podle jejího názoru provedeným dokazováním potvrzena. Vyjadřuje tak pouze svoje stanovisko, že její vina nebyla prokázána těmi důkazy, o které ji po stránce skutkové opíraly oba soudy. Pak tedy namítanou vadu ve skutkových zjištěních, která byla pro posouzení její trestní odpovědnosti rozhodná, neodůvodnila způsobem, jenž by odpovídal těm podmínkám, které by zásah do rozhodných skutkových zjištění umožňovaly. V opačném případě by totiž musela ve smyslu judikaturního výkladu takové vady namítat, že hodnotící postup soudů nemůže obstát při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popř. při takovém hodnotícím postupu ve prospěch rozhodných skutkových závěrů, které z provedených důkazů vůbec nevyplývají nebo jsou opakem jejich skutečné vypovídací hodnoty; takové námitky by totiž musela aplikovat na konkrétní důkazní situaci v posuzovaném případě a na jejím podkladě spolehlivě vyložit, že jsou oběma soudy přijaté skutkové závěry z hlediska pravidel §2 odst. 5 a 6 tr. ř., předepsaných pro jeho utváření, nepřezkoumatelné, a tedy neobhajitelné.
17. Podle názoru státní zástupkyně způsobilý podnět k dovolacímu přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezaložila dovolatelka ani námitkou opomenutých důkazů. Tvrzení této vady by musela odůvodnit způsobem plynoucím z příslušné judikatury Ústavního soudu. Důvody, pro které nepovažovala zvolený způsob odůvodnění zamítnutí jejích důkazních návrhů za věcně adekvátní, již blíže nevyložila. O tom, že se odvolací soud s uplatněnými důkazními návrhy dovolatelky vypořádal v souladu s judikaturou, svědčí odpovídající pasáže odůvodnění jeho rozsudku pod body 42.–47.
18. Státní zástupkyně měla za to, že skutkový podklad výroku o dovolatelčině vině byl zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu, který takovému procesnímu účelu plně odpovídá.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupkyně poznamenala, že při jeho odůvodnění by dovolatelka musela vycházet ze skutkového podkladu obou částí zpochybněného výroku o vině. Nemohla-li se ztotožnit se závěrem o správnosti rozhodných skutkových zjištění, na kterých byl výrok o její vině postaven, pak citovaný dovolací důvod uplatnila pouze formálně. Shodně lze nahlížet i na část její argumentace, jejímž prostřednictvím zdůraznila absentující podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti za podvodné jednání v případě vzniku následných (a v jejím případě blíže nespecifikovaných) překážek ke splnění závazku, neboť v takovém případě nelze ve smyslu judikatury činit závěr o podvodném úmyslu při uzavření smlouvy o půjčce. V kontextu výtky týkající se JUDr. Ľudmily Hudcové státní zástupkyně odkázala na zásadu obžalovací a uvedla, že byť se k otázce neobjasněné role jmenované advokátky vymezily soudy obou stupňů (srov. bod 52. rozsudku soudu odvolacího s odkazem na body 93. až 95. rozsudku soudu nalézacího), zůstává podstatným zcela absentující vliv na dovolatelčino vyvinění, ale především nepřípustnost takové dovolací námitky podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Státní zástupkyně zdůraznila, že vystavení směnek ve prospěch poškozených není z hlediska správnosti právního posouzení skutku relevantní, poněvadž spadá do fáze po dokonání trestného činu. Namítaná okolnost rozsahu reálně užitého úvěru z dovolatelčiny strany z hlediska výše způsobené škody, resp. důvodu jejího ponížení o určité částky, je podle státní zástupkyně zcela bez vlivu za stavu, kdy byla dovolatelka uznána vinnou, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje ve smyslu základní skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by tak v uvedeném směru bylo rozhodným způsobení škodlivého následku a jeho výše.
20. Co se týče poukazu na soukromoprávní charakter „sporu“, argumentaci dovolatelky založenou na převážně obecné deklaraci principu ultima ratio nelze podle mínění státní zástupkyně spojovat s judikovanými podmínkami aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku za stavu, že zcela postrádá odůvodnění závěru, že posuzovaný skutek není trestným činem z důvodu jeho nedostatečné společenské škodlivosti, neboť z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V namítaném směru tedy zůstává podstatným, že podmínky k uplatnění dovolatelčina odpovědnostního vztahu výlučně mimotrestní povahy nemohly být shledány v situaci, kdy posuzovaný skutek vykazuje všechny znaky skutkové podstaty nejen trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ale i trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
21. Za (s jistou dávkou tolerance) kvalifikovaný označila státní zástupkyně námitkový okruh, kterým byl napaden výrok o uložení peněžitého trestu. Nepřisvědčila mu ovšem. Konstatovala, že odvolací soud při uvedeném způsobu zpřísnění dovolatelčina trestního postihu postupoval kompletně v intencích §68 tr. zákoníku. Počet denních sazeb totiž určil s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů a výši jedné denní sazby pak s ohledem ke zjištěným majetkovým poměrům dovolatelky, které se také staly důvodem pro úhradu peněžitého trestu ve stanovených měsíčních splátkách pod ztrátou takové výhody (§68 odst. 5 věta druhá tr. zákoníku). Přitom nezjistil takovou povahu osobních a majetkových poměrů dovolatelky, pro které by byl peněžitý trest nedobytným. Ostatně v uvedeném směru dovolatelka nikterak neargumentuje takovou mírou finanční zátěže zjištěných majetkových poměrů, které by vytvořily překážku uložení tohoto druhu testu ve smyslu§68 odst. 6 tr. zákoníku. Poukazuje-li pak na judikát Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, nikterak nezdůvodňuje, jak se takto uplatněný judikatorní odkaz vztahuje na posuzovaný případ. Státní zástupkyně poukázala na zákon č. 59/2017 Sb., podle nějž prostředky získané výkonem peněžitého trestu budou přednostně použity k uspokojení majetkových nároků poškozených. Proto není nutné, aby soud při zvažování trestních sankcí vycházel z přednosti (v daném případě však neuložené) povinnosti k náhradě škody, popř. nemajetkové újmy.
22. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné K. N. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné K. N. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněná podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
24. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
25. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
IV. Důvodnost dovolání
28. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na která pamatují obviněnou uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nezjistil.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Dovolací soud předně konstatuje, že konfrontuje-li dovolací argumentaci obviněné s její dosavadní obhajobou a s její argumentací v odvolacím řízení, pak je zřejmé, že se touto svojí argumentací opakuje. Z judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Naznačená situace v podstatě nastala i v posuzované trestní věci, poněvadž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů je zřejmé, že oba soudy se prakticky všemi námitkami obviněné zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly.
30. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a případných opomenutých důkazů, j e vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Výtky obviněné směřující proti úplnosti provedeného dokazování nepovažoval dovolací soud za důvodné. Obviněná namítla neprovedení důkazů odvolacím soudem a to, že se tento soud se zamítnutím důkazních návrhů nedostatečně vypořádal. Předně odvolací soud o návrzích na doplnění dokazování formálně rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2023 (viz č. l. 3745), tedy je neopomenul v průběhu řízení před ním konaným. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nadto vyplývá, že uvedený soud náležitě vysvětlil, proč shledal návrh na doplnění dokazování kompletně nadbytečným, a proč mu tedy nevyhověl. V bodech 43. až 47. velmi podrobně zmínil důvody, které jej k jeho postupu vedly. Dovolací soud se s argumentací soudu odvolacího ztotožňuje a spatřuje ji zcela vyhovující požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu, přičemž na ni plně odkazuje. Nesouhlas obviněné s vyhodnocením odvolacího soudu a její nespokojenost, že ani částečně návrhu vyhověno nebylo, nemůže sám o sobě založit tvrzenou vadu. Posuzovaná trestní věc proto není stižena vadou opomenutých důkazů, na kterou by bylo nutno reagovat. Doplnění dokazování by nepřineslo žádné nové poznatky ve věci, nemělo by vliv na již učiněná skutková zjištění soudů a bylo by zcela nadbytečné.
31. Dovolací soud dále ve věci nezjistil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 77. až 96. rozsudku nalézacího soudu, bod 52. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
32. Dovolací soud nicméně nad rámec v krátkosti poznamenává (a to i s ohledem na opakování námitek obviněné, viz výše), že odvolací soud v návaznosti na výhrady obviněné směřující proti skutkovým zjištěním akcentoval, že soud prvního stupně (který ve svém odůvodnění velmi podrobně vyložil, z jakých důkazů svá skutková zjištění čerpal, popř. tak činil v jejich konfrontaci s důkazy jinými, šlo-li např. o rozporná vyjádření v rámci výslechu obviněných a svědků apod.) oproti obžalobě umenšil úlohu obviněné v celé transakci s tím, že nebyla její organizátorkou a nevěděla, že některé podpisy na dokladech připojených k žádosti byly falza, a tomu odpovídajícím způsobem upravil popis skutku. Jeho podstata, a sice že obviněná uvedla v omyl vlastníky prodávající nemovitost I. N. a L. J., kterým tvrdila, že úvěr zajištěný jejich nemovitostí použije k úhradě kupní ceny, ač věděla, že ani O. P. uvedený jako žadatel o úvěr, ani ona nejsou natolik solventní, aby dokázali úvěr dlouhodobě splácet, takže dojde k realizaci zástavního práva k jejich škodě, zůstala v novém, byť poněkud nepřehledném popisu skutku, užitém soudem prvního stupně, zachována. Odvolací soud poznamenal, že obviněná přitom věděla, že žádost o úvěr předložená Raiffeisenbank, a. s., obsahuje nepravdivé údaje o skutečném účelu úvěru a osobě, která bude splátky úvěru bance hradit. Obhajoba obviněné, že původně měla záměr nemovitost zakoupit a využívat tak, aby generovala zisk, kterou soud prvního stupně vtělil do nově koncipovaného výroku o její vině, však byla pro právní posouzení irelevantní, neboť jen posunula okamžik, kdy obviněná definitivně pojala podvodný úmysl získat úvěr za cenu realizace zástavního práva ke škodě původních majitelů nemovitosti. Irelevantní pro posouzení viny obviněné byl i její poukaz na blíže neobjasněnou roli advokátky JUDr. Ľudmily Hudcové. Soud prvního stupně (viz body 93. až 95. napadeného rozsudku) důvodně připustil, že s velkou pravděpodobností hrála ve věci významnou roli a o trestné činnosti obviněných K. N. a J. B. nejspíše věděla. Ani případné prokázání jejího podílu viny by však obviněnou nijak nevyviňovalo. K opakované obhajobě obviněné je tedy ve shodě se soudy nižších stupňů vhodné uvést, že obviněná zpočátku měla záměr nemovitosti od I. N. a L. J. koupit, avšak s ohledem na její zadluženost a špatnou finanční situaci došlo ke změně jejího cíle a peníze zaslané hypoteční bankou a určené k zaplacení kupní ceny vědomě zneužila ve svůj prospěch. Obviněná nebyla oprávněna disponovat s uvedeným prostředky, přesto je použila na své podnikatelské a jiné aktivity, aniž by jejich účel souvisel se zaplacením kupní ceny za nemovitost. Neměla dostatek vlastních finančních prostředků a finanční prostředky představující úschovu uvítala jako zdroj disponibilních prostředků. Její tvrzení, že očekávala zisk z jiných podnikatelských aktivit (napři. prodej kolekce vajec Fabergé), se ukázalo jako liché, poněvadž žádný zisk, z něhož by mohla své závazky uhradit, do dnešní doby nerealizovala. Obviněná soustavně akcentovala roli JUDr. Ľudmily Hudcové v celé trestní věci, nicméně byla to právě obviněná, která jmenovanou advokátku instruovala k odeslání peněz z hypotečního úvěru od Raiffeisenbank, a. s., na různé účty nesouvisející se zaplacením kupní ceny za nemovitost. K tomu pak došlo okamžitě, pouhý jeden den po faktickém čerpání hypotečního úvěru na účet JUDr. Ľudmily Hudcové.
33. Dovolací soud tedy uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Obhajoba obviněné byla v řízení jednoznačně vyvrácena a dovolací výtky jsou zjevně neopodstatněné. Ve věci není dán žádný, už vůbec ne zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Nakonec i v podaném dovolání obviněná opakuje, že si peníze od poškozených I. N. a L. J. pouze „půjčila“, věděla, že “nejedná košer“, „lhala, aby získala do dispozice hypoteční úvěr“, což však podle ní nestačí k závěru o jejím podvodném úmyslu (dále viz níže). Pokud vytýkala, že soudy neučinily závěr o jejím podvodném úmyslu „od počátku“ a že odvolací soud neodůvodnil, z čeho dovodil pojatý podvodný úmysl v momentě podání žádosti o úvěr, lze odkázat zejména na bod 56. odůvodnění jeho rozsudku, obsahující poměrně výstižnou sumarizační úvahu. Ono „posunutí“ časového okamžiku, v němž soudy nižších stupňů spatřují pojetí podvodného úmyslu obviněnou, rozhodně nemůže sloužit k závěru o tom, že by obviněná takový úmysl pojmout vůbec nemohla, neboť původně měla seriózní zájem o koupi nemovitostí a jejich využití. Rovněž obviněná vytkla odvolacímu soudu závěr o jejím vědomí o nepravdivých údajích uváděných v žádosti o úvěr, ač sám neprovedl žádné důkazy, a hodnotil tak provedené důkazy v rozporu se způsobem hodnocení krajským soudem. Pakliže měla dovolatelka na mysli porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., nutno konstatovat, že toto se týká pouze situace změny nebo doplnění skutkových zjištění. K takovému postupu odvolacího soudu však evidentně nedošlo, neboť tento ve svém rozsudku pojal skutkovou větu doslova ve shodě se skutkovým závěrem soudu prvního stupně. Pouze této skutkové větě (jejíž nedokonalosti si byl vědom a vnímá ji i dovolací soud) přiřadil též odpovídající právní kvalifikaci podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Změnu či doplnění skutkových zjištění tedy odvolací soud neučinil.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
34. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněná zpochybnila naplnění znaků trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, zejména uvedení v omyl a subjektivní stránku, popř. též výši způsobené škody, a s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio poukázala na soukromoprávní charakter „sporu“ mezi ní a poškozenými.
35. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněná sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč [ §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ] . V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne na cizím majetku škoda (v daném případě velkého rozsahu) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
36. Dovolatelkou zpochybňované zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikaturní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
37. Odvolací soud v kontextu právního posouzení skutku relevantně připomněl, že prokázané jednání obviněné primárně směřovalo k získání úvěru od Raiffeisenbank, a. s. Obviněná přitom věděla, že sama není natolik bonitní, aby byla schopna úvěr s výjimkou několika úvodních splátek splácet. S detaily úvěrové smlouvy byla seznámena, včetně faktu, že nemovitost – budova v majetku poškozených I. N. a L. J. v Praze 4 – XY a připojené pozemky – budou sloužit jako zástava a v případě nesplácení úvěru dojde k realizaci zástavního práva uvedenou bankou. Přitom bankou poskytnutý úvěr v rozhodné době nehodlala použít k uhrazení kupní ceny, naopak jej obratem použila pro sebe k jiným účelům, čímž poškozeným I. N. a L. J. způsobila podle znaleckého posudku škodu v aktuální hodnotě nemovitosti vyčíslené na 10 000 000 Kč. Námitku obviněné, že v jejím jednání nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky a že jde mezi ní a poškozenými pouze o konflikt soukromoprávní povahy v podobě klasického obchodněprávního vztahu, měl odvolací soud důvodně za vyvrácenou. Konstatoval, že soud prvního stupně připustil (a upravil v souladu s tím popis skutku ve výroku napadeného rozsudku), že obviněná nemusela mít podvodný úmysl od samotného počátku, když původně uvažovala o možnosti nemovitost komerčně provozovat a hradit tak prostředky na splácení úvěru. V momentě podání žádosti o úvěr, kdy akceptovala J. B. navržené řešení v podobě nastrčení O. P. jako fiktivního zaměstnance společnosti J., s. r. o., který ve skutečnosti podle příslibu obviněné neměl ani úvěr bance splácet, což je pro posouzení jednání obviněné relevantní, však již podvodný úmysl jednoznačně měla, a to nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť přinejmenším věděla, že se obohatí tím, že podvodně vylákanou nemovitost poškozených I. N. a L. J. použije k zajištění úvěru, který nebude schopna dlouhodobě splácet. Tak nakonec ani neučinila a získané prostředky z úvěru obratem užila na jiné úhrady ze svého podnikání (nájem restaurace apod.), a musela být přinejmenším srozuměna s tím, že nemovitost v důsledku toho přejde při realizaci zástavního práva do vlastnictví Raiffeisenbank, a. s., čímž způsobí poškozeným škodu v hodnotě nemovitosti, neboť úvěr nebude splácen a bude použit na zcela jiné účely než úhradu kupní ceny nemovitosti.
38. Za této situace tvrzení obviněné (byť v dovolání explicitně vyjádřené jinak), že vědomá lež vůči poškozeným nepředstavuje uvedení poškozených v omyl, nemůže obstát. Naopak je pod záminkou řádného obchodu a za použití manipulace též O. P. přiměla k tomu, aby podepsali smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti. Nutno zdůraznit, že obviněná žádným způsobem nesjednala ani neavizovala, že by si snad prostředky z hypotečního úvěru „půjčila“ za účelem zafinancování vlastního podnikání, tudíž od poškozených nemohla mít a ani neměla žádné svolení prostředky takto použít. Proto se dovolatelka nemůže domáhat ani posouzení věci jako pouhého nesplněného závazku, či dodatečně vzniklé neschopnosti závazek splnit. Její konstrukce totiž vychází z předpokladu, že s poškozenými sjednala „půjčku“, k čemuž však rozhodně podle skutkových zjištění soudů nedošlo. V této souvislosti pak zcela pozbývá relevance tvrzení, že snad měla v úmyslu prostředky vrátit z výnosů podnikání, neboť se jednalo o prostředky již vylákané, a to podvodně, s evidentním záměrem si je ponechat, k žádnému jejich vrácení nikdy nedošlo ani nemohlo dojít pro finanční indispozici obviněné, která naopak musela zafinancovat provozní náklady svého podnikání, čímž v rozporu s jejím tvrzením učinila vrácení prostředků závislým na zcela pochybných předpokladech do budoucna. Hlavním závěrem však je, že předmětem trestní věci není situace, kdy by si obviněná toliko půjčila peníze od poškozených pro své podnikání a následně se stala nezpůsobilou je vrátit, čímž by se mělo jednat o pouhý občanskoprávní závazek. Dovolací soud tedy úvahy soudů nižších stupňů sdílí a konstatuje, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je zcela odpovídající, neboť obviněná si byla vědoma podstaty svého jednání, toho, že uvádí poškozené (i O. P.) v omyl a za účasti a podpory ostatních spoluobviněných vytváří právní vztahy, jejichž účelem bylo prioritně získat neoprávněně čerpaný hypoteční úvěr ve výši 10 080 000 Kč, čehož díky onomu zmíněnému uvedení v omyl dosáhla.
39. Námitce obviněné, že případné podvodné jednání nelze vztahovat k celé částce vyplaceného úvěru, ale pouze k té, která byla z její strany reálně užita, tudíž se nabízí maximálně právní kvalifikace podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nelze přisvědčit. Předně nutno upozornit v souladu s vyjádřením státní zástupkyně, že obviněná reklamovala výši způsobené škody trestným činem podvodu, avšak svoji argumentaci skutkově navázala na spáchání trestného činu úvěrového podvodu, prostřednictvím kterého k neoprávněnému čerpání úvěru došlo. Tato část trestné činnosti však byla kvalifikována z důvodů uvedených v bodě 62. rozsudku vrchního soudu (ve stručnosti řečeno z důvodu existence adekvátní zástavy za úvěr na základě ustálené a specifikované judikatury) toliko podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, tedy součástí právní kvalifikace není vůbec kvalifikovaná skutková podstata určená konkrétní výší způsobené škody. V těchto souvislostech je pak bezpředmětné blíže se zabývat rozborem eventuální záměny „škody“ způsobené trestnou činností s pojmem „prospěchu“, který sice trestní zákoník zná (přičemž představuje jakýsi „čistý“ výnos pachatele trestné činnosti) a jeho výši zohledňuje u některých skutkových podstat zpravidla jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, avšak ani v případě zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ani v případě přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku „prospěch“ není zákonným znakem skutkové podstaty.
40. Odvolací soud při úplném převzetí skutkových zjištění soudu prvního stupně z napadeného rozsudku uznal obviněnou vinnou nejen zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ale i přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Neshledal přitom nutnost úpravy popisu skutku převzatého z výroku napadeného rozsudku, neboť znaky skutkové podstaty tohoto přečinu v něm již byly obsaženy.
41. Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněná při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje. Trestný čin úvěrového podvodu vymezený v §211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, jelikož u něhož de iure dochází ke kriminalizaci jednání, které je svou povahou de facto pokusem trestného činu. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V daném případě tak nemusí dojít k samotnému získání nebo čerpání úvěru na základě takového podvodného jednání, jelikož pro naplnění znaků této základní skutkové podstaty postačí již uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení údajů podstatných. Zákonodárce u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tudíž kriminalizuje ne toliko vyvolání majetkových poruch, ale již předpolí takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící (viz např. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 344; srov. přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08).
42. Odvolací soud v souvislosti s uvedením nepravdivých údajů při sjednání úvěrové smlouvy s Raiffeisenbank, a. s., oprávněně s oporou v provedeném dokazování zdůraznil, že i když žádost o úvěr formálně podával O. P., fakticky ji podávala obviněná, která O. P., který jednal v dobré víře [v důsledku čehož byl i pravomocně zproštěn obžaloby pro zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], zneužila jako živý nástroj v podobě tzv. „bílého koně“. To, že O. P. není skutečným žadatelem o úvěr, i to, že podle dohody s obviněnou neměl úvěr splácet, a dále to, že úvěr nebude použit na splacení kupní ceny za nemovitost, byly všechno nepravdivé (resp. zamlčené) podstatné údaje. Následkem pak bylo porušení práva věřitele (banky), aby rozhodnutí o tom, zda úvěr poskytne, činil na podkladě pravdivých informací. Pokud by Raiffeisenbank, a. s., znala v tomto konkrétním případě pravdivé údaje, resp. ty, které jí byly zamlčeny, žádosti o úvěr by zcela určitě nevyhověla. I tyto úvahy odvolacího soudu má soud dovolací za správné. Obviněná věděla, že O. P. je toliko formálním žadatelem o úvěr a není tím, kdo bude úvěr splácet, a že obdržené finanční prostředky budou použity k jinému než deklarovanému účelu, proto je namístě posoudit její jednání i podle ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku.
43. Dovolací soud toliko stručně doplňuje, že obviněná, ač se procesu žádosti o úvěr fyzicky přímo neúčastnila, využila modelu nasazení O. P. (byť původně iniciovaného spoluobviněnými, kteří však záležitost obstarali fakticky na její objednávku) na post žadatele o úvěr, aniž by tento podle závěru soudů nižších stupňů sám jednal v podvodném úmyslu. Sám byl naopak obviněnou uveden v omyl příslibem budoucího převedení části obchodního podílu a příslibem absence povinnosti úvěr splácet, čímž jej obviněná přiměla ke „spolupráci“. V uvedeném ohledu tak obviněná naplnila veškeré znaky tzv. nepřímého pachatelství podle §22 odst. 2 tr. zákoníku, neboť k provedení činu užila jiné osoby, která není trestně odpovědná pro omyl, a tudíž ani nejednala zaviněně. Pokud obviněná zpochybnila závěr, že by banka, stručně vyjádřeno, při znalosti pravého stavu věcí smlouvu o úvěru neuzavřela, ani takové námitce přisvědčit nelze. Uvedená skutková podstata trestného činu, jak poukázaly soudy nižších stupňů, chrání nejen majetek věřitele, nýbrž i jeho práva v širším smyslu při samotném procesu sjednávání úvěrové smlouvy či čerpání úvěru. Za situace, kdy obviněná s vědomím vlastní nedostatečné bonity a bez reálných předpokladů hrazení úvěru za sebe dosadila zcela jinou osobu dlužníka a úvěr vyčerpala již s vědomím jeho nepoužití na nákup nemovitosti, opravdu nelze předpokládat, že by banka byla ochotna při znalosti těchto skutečností danou úvěrovou smlouvu uzavřít, a právě proto musela být obviněnou uvedena v omyl uvedením nepravdivých údajů. Závěrům soudů tak v tomto ohledu nelze ničeho vytknout.
44. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
45. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
46. V posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti. U obviněné nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči její osobě. Naopak lze konstatovat, že její čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů a správně byl právně posouzen jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož bylo opodstatněně užito prostředků trestněprávní represe. Jednání obviněné se nikterak nevymyká činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestných činů podvodu a úvěrového podvodu a i s ohledem na výši škody, kterou obviněná na cizím majetku způsobila, tj. škodu velkého rozsahu, Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku; neztotožnil se s argumentací obviněné, že její jednání nemělo podléhat trestní represi a mělo být řešeno pouze prostředky jiných právních odvětví. Došlo-li totiž ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo občanského práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). V těchto souvislostech nelze shledat relevantní ani poukaz obviněné na to, že poškození nepodali civilní žalobu.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
47. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolatelka uplatnila právně relevantně, neboť námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá předmětnému dovolacímu důvodu v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, uveřejněné pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.). Dovolatelka pak správně rekapitulovala odůvodnění odvolacího soudu stran uložení peněžitého trestu i relevantní judikaturu vztahující se k problematice jeho (ne)dobytnosti vázané na ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku. Její námitky shledal Nejvyšší soud důvodnými.
48. Podle §68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Při zkoumání toho, zda by byl peněžitý trest nedobytný, je nutné vycházet z konkrétně ukládaného trestu a zjišťovat osobní a majetkové poměry pachatele i jeho závazky (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1977 Sb. rozh. tr.). Nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit, ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato nedobytnost vyplynout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zaujal názor, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu (jde o subsidiární postup soudu pro případ, že se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele). Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet z důkazů a z hledisek výše uvedených. Soud také musí důsledně vycházet z přednosti zákonné vyživovací povinnosti a povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy před trestem spojeným s majetkovým postihem obviněného. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku (viz rozhodnutí publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).
49. V posuzované věci uložil teprve odvolací soud obviněné podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest (500 denních sazeb po 1 000 Kč) v celkové výši 500 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil, že tento trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 10 000 Kč, a současně určil, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadne, jestliže dílčí splátka nebude zaplacena včas. Svůj postup zdůvodnil tím, že (srov. bod 67. rozsudku odvolacího soudu) nalézací soud neodůvodnil neuložení peněžitého trestu obviněné, ačkoliv zákonné podmínky uvedené v §67 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny. Konstatoval, že obviněná získala trestnou činností horentní majetkový prospěch, takže uložený trest bez majetkové sankce se mu jevil nepřiměřeně mírný. I když majetkový prospěch získaný obviněnou byl mnohonásobně vyšší, soud při respektování aktuálních majetkových poměrů obviněné uložil peněžitý trest v uvedeném rozsahu.
50. Pokud odvolací soud žádné bližší odůvodnění nerozvedl, nutno souhlasit s dovolatelkou, že je ve světle výše uvedeného zcela nedostatečné a nekoresponduje ani s provedenými důkazy. Je zjevné, že v průběhu časově náročného důkazního řízení nebyla věnována pozornost aktuálním příjmovým, majetkovým, sociálním a osobním poměrům obviněné, důkazy v tomto směru soudy nižších stupňů neprezentovaly žádné. Soud prvního stupně se potřebnými poznatky pro možnost uložení peněžitého trestu nezabýval vůbec, neboť tento trest neukládal, odvolací soud se pak omezil pouze na konstatování profitu z trestné činnosti a na obecný odkaz na aktuální majetkové poměry obviněné, které však nijak nespecifikoval, ani neuvedl, z jakých důkazů by měly plynout. Přitom je zjevné, že takové důkazy při veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem prováděny nebyly. Za daných okolností tedy rozhodnutí odvolacího soudu stran peněžitého trestu trpí vadami, které dovolatelka vytkla, tedy nepřezkoumatelností a absencí opory v provedeném dokazování.
51. Ohledně poměrů obviněné přitom trestní spis obsahuje již ze stadia přípravného řízení, jakož i následujících fází řízení před soudy nižších stupňů, některé poznatky, které nebylo možno pominout při úvaze o dobytnosti peněžitého trestu podle §68 odst. 6 tr. zákoníku. Svazek 7 na č. l. 2069 a násl. obsahuje výpisy a informace z Centrální evidence exekucí z r. 2017, podle nichž obviněná čelila 34 exekucím zapsaným do evidence v průběhu období 2012–2017 s celkovou peněžitou povinností cca 29 000 000 Kč. U vazebního zasedání konaného dne 17. 5. 2022 (č. l. 3300 a násl.) byla obviněná stručně slyšena ke svým osobním poměrům, k nimž uvedla zaměstnání na manažerské pozici s platem 50 až 60 tisíc Kč měsíčně (blíže nespecifikováno). Téhož dne bylo krajským soudem rozhodnuto o vzetí obviněné do vazby. Jinak před soudem prvního stupně využila svého práva a ve věci nevypovídala, teprve u jednoho z posledních hlavních líčení dne 17. 6. 2022 (č. l. 3456 a násl.) stanovisko změnila, nicméně její výslech byl zaměřen toliko na vyjádření k projednávané trestné činnosti, nikoli na osobní a majetkové poměry. Přesto se na č. l. 3460 objevuje informace, že obviněná své soukromé závazky odhaduje na 5 000 000 Kč (opět bez jakéhokoli bližšího vyjádření). Po rozhodnutí odvolacího soudu ve věci (aniž by, jak výše uvedeno, byla obviněná k jejím poměrům vyslechnuta či bylo v tomto směru prováděno dokazování) byla obviněná převedena do výkonu trestu odnětí svobody se zápočtem předchozí vazby (viz nařízení výkonu trestu na č. l. 3840). V současné době se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou s termínem výstupu z trestu dne 17. 11. 2029. Dne 12. 4. 2023 obdržel krajský soud žádost obviněné o odklad výkonu peněžitého trestu (a nákladů trestního řízení), v návaznosti na kterou učinil majetkové šetření. Z něj vyplynulo, že obviněná nevlastní nemovitost ani automobil, nepobírala žádné dávky státní sociální podpory, ve výkonu trestu odnětí svobody není pracovně zařazena s perspektivou změny v červenci 2023, Věznice Světlá nad Sázavou ke dni 17. 5. 2023 evidovala pohledávky za obviněnou v celkovém rozsahu 25 141 399 Kč, v Centrální evidenci exekucí je k datu 18. 5. 2023 vedeno stran obviněné 45 záznamů s celkovým součtem aktuálně vymáhaných částek cca 70 894 000 Kč (viz č. l. 3924 až 3963). Usnesením krajského soudu ze dne 19. 6. 2023, sp. zn. 64 T 8/2019, byl obviněné do 31. 10. 2023 zejména s ohledem na očekávanou možnost pracovního zařazení ve Věznici Světlá nad Sázavou odložen výkon peněžitého trestu. Lze doplnit, že oproti předchozímu období obviněná již nefiguruje ve funkci statutárního orgánu žádné obchodní společnosti.
52. Je tedy zřejmé, že zejména stran zadluženosti obviněné a jejích příjmových a majetkových poměrů byly aktuální údaje opatřeny soudem prvního stupně teprve v souvislosti s žádostí o odklad výkonu peněžitého trestu. Z nich pak podle názoru dovolacího soudu vyplývá její tvrzená nemajetnost a natolik vysoká míra zadlužení (demonstrovaná celkovou výší v desítkách exekučních řízení aktuálně vymáhaných částek v rozsahu několika desítek miliónů Kč), která svědčí o nikoli jen přechodné naprosté nezpůsobilosti k výkonu peněžitého trestu. Tento závěr je třeba učinit, ačkoli peněžitý trest byl vyměřen v rozsahu 500 000 Kč, tedy podstatně nižším, než jakou škodu obviněná trestnou činností způsobila, a dokonce formou měsíčních splátek po 10 000 Kč. V daném případě pro absenci jakéhokoli movitého i nemovitého majetku obviněné, která v době uložení trestu vykonávala vazbu (a následně byla převedena plynule do výkonu trestu odnětí svobody), pro absenci poznatků o relevantním příjmu z výkonu zaměstnání či povolání, avšak zejména pro poznatky o velmi vysokém zadlužení obviněné, nebylo možno dospět k přesvědčivému závěru o schopnosti obviněné uložený peněžitý trest vykonat v rozsahu stanoveném odvolacím soudem, nýbrž jsou dány zcela konkrétní pochybnosti o samotné dobytnosti uloženého peněžitého trestu obecně ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku. Nebyly a nemohly být k dispozici ani relevantní údaje, na základě kterých by odvolací soud mohl pozitivní závěr o uložení peněžitého trestu učinit podle §68 odst. 4 tr. zákoníku odhadem. Lze rovněž uzavřít, že tato situace není následkem zásadní změny osobních poměrů obviněné v poslední době, nýbrž je dlouhodobá a existující již v době rozhodnutí odvolacího soudu.
53. Nejvyšší soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu obviněné podle §68 odst. 6 tr. zákoníku, tento byl uložen v rozporu se zákonem, a byl tudíž naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
V. Způsob rozhodnutí
54. Nejvyšší soud konstatuje, že v případě uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. tyto nebyly shledány naplněnými. Plně důvodnou byla shledána námitka dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 8 To 68/2022, a to v části výroku o uložení peněžitého trestu obviněné K. N. Ve zbývajícím rozsahu pak nebylo důvodu do rozsudku odvolacího soudu zasahovat. Zároveň nebylo zapotřebí podle §265 l tr. ř. rozhodovat o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, neboť dostupné podklady svědčily o obecné nemožnosti uložení peněžitého trestu obviněné (bez ohledu na v úvahu připadající výměru), tudíž pochybení odvolacího soudu bylo napraveno již samotným zrušujícím výrokem Nejvyššího soudu. Ten rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
55. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněné, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo její podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu