ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.532.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 532/2023-910
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2023 o dovolání obviněného Tomáše Zbírala , nar. 30. 7. 1981 v Chomutově, trvale bytem Kadaňská 3403/34, Chomutov, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 4 To 37/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 8/2020, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Tomáše Zbírala odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 73 T 8/2020, byl obviněný Tomáš Zbíral (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, pod body II.–III. pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. Za to byl podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci a dále v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování pohonných hmot včetně jejich dovozu, a to na dobu 7 roků. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 5 294,73 Kč (ke dni 12. 10. 2015), jichž je obviněný vlastníkem, které byly zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 7. 10. 2015 na účtu č. XY, majitele Tomáše Zbírala, vedeného u banky Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., IČ: 49241257, a ve výši 268,80 Kč (ke dni 12. 10. 2015), jichž je obviněný vlastníkem, které byly zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 7. 10. 2015 na účtu č. XY, majitele Tomáše Zbírala, vedeného u banky mBank, S. A., organizační složka, IČ: 27943445.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 4 To 37/2022, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označených zločinů tím, že
I.
jako jednatel společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., se sídlem Praha 4 – Krč, U Habrovky 247/11, a následně jako osoba fakticky jednající za uvedenou společnost poté, co dne 13. 7. 2010 jako jediný společník sám sebe odvolal z funkce jednatele uvedené společnosti a jako nového jednatele jmenoval belgického občana jménem Pieter Coucke, 14. 10. 1982, bez jeho vědomí jmenovaného a za použití jeho padělaného podpisu,
v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, která měla být odvedena v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. a), §36 odst. 1, odst. 3 písm. b) a §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
v době od 17. 6. 2010 do 14. 10. 2010 dovezl v režimu podmíněného osvobození od daně v souladu s §25 odst. 1 písm. a), bod 1) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, do České republiky 50 885 644 litrů minerálních olejů (benzínu a nafty) z Rakouské republiky pocházejících z daňového skladu rakouské společnosti Shell Austria Gesellschaft m.b.H., se sídlem Lobgrundstrasse 3, 1220 Vídeň, IČ: 39578, které objednal u dodavatele rakouské společnosti Doppler Mineralöle GmbH, se sídlem Vogelweiderstrasse 8, 4600 Wels, IČ: 9304169, kdy spotřební daň z minerálních olejů byla vyúčtována a uhrazena společností GARANTRANS, s. r. o., se sídlem Mošnov, Obchodně – podnikatelský areál, budova č. p. 314, IČ: 25820117, jako osobou oprávněnou k přijímání vybraných výrobků ve smyslu §3 písm. i) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, na základě smlouvy o činnosti oprávněného příjemce uzavřené mezi společností GARANTRANS, s. r. o., a společností Zíbr – Trading, s. r. o., kterou za společnost Zíbr –Trading, s. r. o., dne 6. 5. 2010 podepsal, a následně po propuštění zboží do volného daňového oběhu toto dále obratem prodával společnostem MV PLUS, s. r. o., IČ: 25468316, AUTO LEON, s. r. o., IČ: 25455231, TM-komodity, s. r. o., IČ: 24668133, Paramore, s. r. o., IČ: 24659592, CLLARUSS GALL, s. r. o., IČ: 18234356, případně jiným odběratelům, přičemž současně měl dispoziční právo k účtům společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., č. XY vedeného u banky Komerční banka, a. s., v měně CZK, č. XY vedeného u banky Komerční banka, a. s., v měně EURO, č. XY vedeného u rakouské banky OBERBANK AG v měně EURO a č. XY vedeného u rakouské banky OBERBANK AG v měně EURO a řídil finanční toky společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., vedené na těchto účtech včetně odesílání plateb společnostem Doppler Mineralöle GmbH a GARANTRANS, s. r. o., a inkasa kupní ceny minerálních olejů od odběratelů společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., přičemž současně dne 19. 7. 2010 s cílem vyhnout se kontrole a případným zajišťovacím úkonům od daňové správy uzavřel za společnost Zíbr – Trading, s. r. o., se společností PETDAN, s. r. o., mandátní smlouvu, na základě níž pověřil společnost PETDAN, s. r. o., aby na svých účtech spravovala platby společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., přičemž od počátku předmětných dovozů soustavně stanovoval prodejní ceny minerálních olejů ve společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., v takové výši, že po uhrazení spotřební daně z minerálních olejů a kupní ceny minerálních olejů příjmy společnosti nepokrývaly v plné výši daňovou povinnost společnosti na daně z přidané hodnoty ve zdaňovacích obdobích 2. čtvrtletí 2010, 3. čtvrtletí 2010 a 4. čtvrtletí 2010, přičemž v důsledku uskutečnění shora uvedených obchodů s minerálními oleji vznikla společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., daňová povinnost na DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010 ve výši 53 048 067 Kč, za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2010 ve výši 152 507 666 Kč a za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010 ve výši 45 868 842 Kč, přičemž
- dne 26. 7. 2010 podala daňová poradkyně Iva Ježková, nyní Iva Jorde, nar. 29. 1. 1970, na základě zmocnění s padělaným podpisem belgického občana jménem Pieter Coucke, nar. 14. 10. 1982, zapsaného jako jednatele společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., daňové přiznání k DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 4, které sestavila na základě údajů, které jí byly poskytnuty úmyslně neprávně, v němž do rubriky daňového přiznání daň na výstupu z dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku se základní sazbou daně uvedla částku ve výši 53 985 188 Kč a v rubrice daňového přiznání nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců se základní sazbou daně nepravdivě uvedla částku ve výši 51 049 009 Kč, ačkoli k žádným zdanitelným plněním nedošlo, a daňovou povinnost k DPH společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010 tak uvedla pouze ve výši 2 936 179 Kč, ačkoli daňová povinnost činila 53 048 067 Kč, v důsledku čehož tak došlo ke zkrácení DPH ve výši 50 111 888 Kč,
- dne 25. 10. 2010 podal Tomáš Zbíral jako zmocněnec společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., daňové přiznání k DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 10, v němž do rubriky daňového přiznání daň na výstupu z dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku se základní sazbou daně uvedl částku ve výši 135 379 909 Kč a v rubrice daňového přiznání nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců se základní sazbou daně úmyslně nepravdivě uvedl částku ve výši 133 143 040 Kč, ačkoli k žádným zdanitelným plněním nedošlo, a daňovou povinnost k DPH společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2010 tak uvedl pouze ve výši 2 236 852 Kč, ačkoli daňová povinnost činila 152 507 666 Kč, v důsledku čehož tak došlo ke zkrácení DPH ve výši 150 270 814 Kč,
- dne 26. 1. 2011 podala neustanovená osoba vydávající se za osobu jménem Mustafa Cetinkaya, nar. 1. 6. 1974, který byl v té době formálně zapsaný jako jednatel společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., avšak ve skutečnosti za uvedenou společnost nevykonával žádnou činnost, daňové přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 10 obsahující padělaný popis osoby jménem Mustafa Cetinkaya, v němž v rubrice daňového přiznání daň na výstupu z dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku se základní sazbou daně byla uvedena částka ve výši 37 871 846 Kč a v rubrice daňového přiznání nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců se základní sazbou daně byla úmyslně nesprávně uvedena částka ve výši 37 637 107 Kč, ačkoli k žádným zdanitelným plněním nedošlo, a daňová povinnost k DPH společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010 tak byla uvedena pouze ve výši 234 621 Kč, ačkoli daňová povinnost činila 45 868 842 Kč, v důsledku čehož tak došlo ke zkrácení DPH ve výši 45 634 221 Kč,
čímž obviněný Tomáš Zbíral na úkor České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 4 a Finančním úřadem pro Prahu 10 zkrátil DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010, 3. čtvrtletí 2010 a 4. čtvrtletí 2010 v celkové výši 246 016 923 Kč,
II.
obviněný Tomáš Zbíral společně s V. P., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno z důvodu promlčení, se záměrem zakrýt původ finančních prostředků pocházejících z jím spáchané daňové trestné činnosti spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., popsané pod bodem I. bez ekonomického opodstatnění v době od 30. 6. 2010 do 13. 7. 2010 bezhotovostně převedl z bankovního účtu č. XY společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., vedeného u banky Komerční banka, a. s., k němuž měl dispoziční právo, prostřednictvím 8 odchozích plateb peněžní prostředky v celkové výši 7 177 642 Kč, které pocházely z daňové trestné činnosti pod bodem I., na bankovní účet č. XY společnosti livenostop, s. r. o., se sídlem Praha 6 – Břevnov, Vodňanského 1184/1, IČ: 27641635, vedeného u banky Komerční banka, a. s., k němuž měl dispoziční právo V. P., který poté, co tyto finanční prostředky v celkové výši 7 177 642 Kč přijal, tak z těchto obratem v době od 30. 6. 2010 do 15. 7. 2010 prostřednictvím 17 výběrů postupně vybral finanční hotovost v celkové výši 7 176 700 Kč a takto obviněný Tomáš Zbíral zastřel původ finanční částky v celkové výši 7 177 642 Kč, která byla získána zločinem popsaným pod bodem I.,
III.
obviněný Tomáš Zbíral společně s za tuto činnost odsouzeným V. J., nar. XY, se záměrem zakrýt původ finančních prostředků pocházejících z jím spáchané daňové trestné činnosti spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., popsané pod bodem I. bez ekonomického opodstatnění v době od 25. 6. 2010 do 13. 7. 2010 bezhotovostně převedl z bankovního účtu č. XY společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., vedeného v měně EURO u banky Komerční banka, a. s., k němuž měl dispoziční právo, prostřednictvím 10 odchozích plateb peněžní prostředky v celkové výši 586 260 € (v přepočtu 14 998 558 Kč), které pocházely z daňové trestné činnosti pod bodem I., na bankovní účet XY společnosti CREDITTON CAPITAL, Inc., číslo společnosti: 602 372 995, se sídlem 505 Union Avenue SE, Suite 120, Olympia, Washington, 98501, USA, vedeného v měně EURO u banky Komerční banka, a. s., k němuž měl dispoziční právo V. J., který za účelem, aby navodil zdání legálnosti převádění těchto finančních prostředků, tak po přijetí těchto finančních prostředků dodatečně vystavil dne 19. 7. 2010 fakturu č. 10212010 na částku 175 741 € a dne 16. 8. 2010 fakturu č. 10232010 na částku 410 519 €, které neměly žádné ekonomické opodstatnění a jimiž pouze simuloval peněžní závazek společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., jako dlužníka vůči společnosti CREDITTON CAPITAL, Inc., jako věřitele, ačkoli k žádnému takto fakturovanému plnění ve skutečnosti nedošlo, přičemž V. J. současně z uvedeného účtu společnosti CREDITTON CAPITAL, Inc., poté obratem v době od 29. 6. 2010 do 30. 8. 2010 prostřednictvím 12 výběrů postupně vybral finanční hotovost v celkové výši 664 900 €, která co do částky v celkové výši 586 260 € (v přepočtu 14 998 558 Kč) odpovídala finančním prostředkům z trestné činnosti popsané pod bodem I. přijatým od společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., a takto obviněný Tomáš Zbíral společně s V. J. zastřeli původ finanční částky v celkové výši 14 998 558 Kč, která byla získána zločinem popsaným pod bodem I.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 4 To 37/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g), h) a m) tr. ř.
5. Obviněný nejprve namítl procesní vady řízení, které mají za následek jeho nezákonnost. Soud prvého stupně zcela pominul svou roli při ochraně ústavně zaručených práv dovolatele, když dopustil, aby jeho obhájce byl v řízení substituován obhájcem jiného obviněného. Původní obhájce JUDr. Filip Svoboda, do kterého dovolatel vložil svou důvěru, nečinil ve věci žádné kroky, žádných úkonů se neúčastnil, a dokonce se nechal zastoupit, když udělil substituci JUDr. Jiřímu Černému obhájci obviněného V. P., u něhož přinejmenším hrozil a stále hrozí střet zájmů, pokud tento už ovšem nenastal. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1283/13 dovolatel konstatoval, že i kdyby ke střetu zájmů nedošlo, je třeba obhájce z projednávané věci vyloučit, a to ve vztahu ke všem obviněným, které v daném řízení obhajoval. Postup obou výše jmenovaných obhájců hodnotil jako rozporný s Etickým kodexem České advokátní komory. Ohradil se rovněž proti názoru soudů i státního zástupce, kteří změnu v osobě jeho obhájce považovali za formu obstrukce. Zdůraznil, že je dlouhodobě těžce a nezhojitelně nemocný a jeho zdravotní stav mu znemožňoval účastnit se jednání před soudy obou stupňů. Přitom nechtěl neúměrně protahovat trestní řízení, a proto souhlasil s tím, aby se tato hlavní líčení konala v jeho nepřítomnosti s tím, že jeho zájmy přece v řízení bude hájit jím dříve zvolený obhájce. Vyzdvihl také, že ve věci byl od počátku dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Jeho původní obhájce ovšem vykonával obhajobu ryze formálně, když s dovolatelem věc žádným způsobem nekonzultoval, nevysvětlil mu průběh trestního řízení, neobjasnil mu skutkovou podstatu stíhaného jednání, právní kvalifikaci, výši trestu a ani jinak jej neprovázel trestním řízením, což vedlo ke zcela oprávněné ztrátě důvěry. Především se ale nechal v řízení zastoupit obhájcem jiného obviněného, jehož zájmy jsou se zájmy dovolatele objektivně ve střetu, což neměl soud prvního stupně vůbec umožnit. V této souvislosti dovolatel zmínil, že i Ústavní soud jasně a srozumitelně odlišuje formální a skutečnou obhajobu v rámci řízení v intencích §36 tr. ř.
6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel uzavřel, že nebyl v rámci jednotlivých hlavních líčení řádně zastoupen, jeho zájmy před soudem prvého stupně fakticky nikdo nehájil, v čemž lze spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Z uvedených důvodů jeho nový obhájce žádal, aby bylo hlavní líčení opakováno, případně aby soud prvního stupně vrátil řízení do dokazování v rozsahu namítaných pochybení. Ten jej ovšem nevyslyšel a zmiňované procesní vady nezhojil. Nezákonný postup soudu prvého stupně pak svým rozhodnutím posvětil i odvolací soud, který se procesními pochybeními takřka nezabýval, veškeré procesní vady přičetl k tíži dovolatele, když jeho jednání neprávem označil za obstrukční, nedbaje jeho velmi špatného zdravotního stavu. Soudy si neinformovanost dovolatele o průběhu hlavního líčení vysvětlily nesprávně (a v jeho neprospěch) tím, že se o řízení nezajímal. Tato lživá informace mohla být jednoduše vyvrácena navrženým výslechem původního obhájce obviněného JUDr. Filipa Svobody, který však odvolací soud bez bližšího odůvodnění zamítl pro nadbytečnost.
7. Dne 20. 12. 2021 bylo ve věci konáno hlavní líčení, při kterém byl proveden výslech svědka V. J. Nicméně od posledního hlavního líčení konaného dne 5. 11. 2019 uplynula doba delší než dva roky. Dovolatel poukázal na §219 odst. 3 tr. ř., podle něhož změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Smyslem je zachování bezprostřednosti a ústnosti řízení podle §2 odst. 11, 12 tr. ř. K tomu připomenul, že podle názoru odborné veřejnosti již dobu jednoho roku je vždy nutno považovat za „delší dobu“ ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Poukázal též na stav, kdy jeho nový obhájce studoval spis, zatímco on sám se dosavadního řízení ze zdravotních důvodů neúčastnil, a neměl tudíž přehled o jeho průběhu. Nepochybně tedy byly dány důvody pro opakování řízení. Předseda senátu však během hlavního líčení žádný dotaz na základě §219 odst. 3 tr. ř. neučinil. Po upozornění obhajoby oponoval, že se obhájce na čtení protokolů dotazoval již v e-mailu ze dne 23. 6. 2021. Již v této době tedy předseda senátu hodnotil požadavek na čtení protokolů z hlavních líčení jako oprávněný. Obhájce však v danou dobu ještě neměl spis prostudovaný, a nemohl proto sdělit ani případné termíny pro konání hlavního líčení. Předseda senátu se v průběhu hlavního líčení obhájce dotázal, zda bude trvat na čtení protokolů z hlavních líčení či nikoli. Obhájce však uvedl, že souhlas musí učinit obviněný osobně, a nikoliv prostřednictvím obhájce. Dovolatel sdělil, že souhlas se čtením protokolů nedává, s jejich čtením nesouhlasí a žádá, aby bylo celé řízení provedeno znovu, a to včetně přečtení obžaloby. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu nemohl předchozích hlavních líčení účastnit. Dalším důvodem bylo, že jeho předchozí obhájce se nechal zastoupit substitutem, který obhajoval jiného obviněného, s nímž byl dovolatel minimálně v možném střetu zájmů. Soud měl tedy provést celé řízení znovu. Tak se ovšem nestalo, navíc nebyly přečteny ani protokoly z jednotlivých hlavních líčení a provedeného dokazování. Tím došlo k porušení zásady bezprostřednosti řízení.
8. Za zavádějící považoval dovolatel i vyjádření soudu, že důvodem pro vyloučení věci z původního řízení je pouze změna v osobě jeho obhájce. Rovněž nesouhlasil s názorem, že nový obhájce věc zdržuje neúměrně dlouhým studiem spisu. Je však právem obhajoby spis studovat, přičemž doba musí odpovídat rozsáhlosti spisu, který v dané věci čítá přes 70 000 stran. Obviněný připomněl, že jeho obhájce převzal obhajobu dne 25. 2. 2021 a ihned dne 27. 2. 2021 podal žádost o bezplatnou obhajobu. Přitom mu dovolatel udělil pokyn, aby vyčkal se studiem spisu do rozhodnutí o této žádosti, jelikož neměl z čeho za odvedenou práci zaplatit. Bezplatná obhajoba mu byla přiznána v květnu 2021 a od té doby začal obhájce činit kroky k seznámení se se spisem. V další pasáži podaného dovolání jsou v podrobnostech rozepsány jednotlivé aktivity obhájce týkající se studia spisu, včetně všech peripetií, které tuto jeho činnost provázely (část spisu chyběla, spis byl odeslán odvolacímu soudu, který jeho studium umožnil až po opakovaných kontaktech, po delší době byla rovněž pořízena kopie vyšetřovacího spisu). Poté, co bylo obhájci ze strany nalézacího soudu sděleno, že přílohové svazky (celkem 103) jsou součástí vyloučeného spisu a již znovu prováděny nebudou, požádal obhájce o odročení hlavního líčení. Této ani dalším jeho žádostem však nebylo bez adekvátního důvodu vyhověno, a to přesto, že nebylo v jeho silách nastudovat všechny přílohové svazky, navíc ještě za situace, kdy nebyl přítomen ani při vyšetřování ani při soudním řízení. Obhájce rozhodně nezahálel, přes velkou vytíženost kanceláře se snažil spis prostudovat. Dobu studia nepovažoval s ohledem na rozsáhlost spisu za neúměrnou, což podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07.
9. Soud prvního stupně také zcela nedůvodně nevyhověl žádostem o odročení ze strany obhájce, které činil nejenom z důvodu nedokončeného prostudování spisu, ale rovněž z důvodu kolize jednotlivých jednání, které vždy řádně doložil. Stejně nedůvodně nebylo vyhovováno žádostem o odročení ze strany odvolacího soudu. Dovolatel v tomto ohledu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/08, podle kterého platí, že právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně hlavního líčení pro překážky na straně obhájce … Pokud tedy obviněný žádá o odročení hlavního líčení proto, že se jeho obhájce z objektivních příčin nemůže k hlavnímu líčení dostavit, aniž by se jednalo o zjevnou obstrukci, je zásadně namístě takové žádosti vyhovět. Podle uvedeného nálezu se tedy nejedná o obstrukční jednání ani o snahu o protahování řízení, neboť žádost o odročení jednání byla podána za okolností, kdy zvolený obhájce měl kolizi s jiným hlavním líčením, kterou řádně doložil. V případě, že není akceptována důvodná a včasná žádost o odročení či přeložení hlavního líčení, která není zjevnou obstrukcí, nýbrž je dána objektivní překážkou na straně obhájce či obviněného, je toto rozhodnutí soudu porušením práva na právní pomoc.
10. Odvolací soud navíc konal veřejné zasedání bez dovolatele, byť ten uvedl, že se chce účastnit a žádal o jeho odročení ze zdravotních důvodů, které doložil. Ošetřující lékař vystavující neschopnost sám není schopen přezkoumávat schopnost dovolatele účastnit se veřejného zasedání, ale s ohledem na uložený klidový režim na lůžku je patrné, že se dovolatel nebyl z objektivních a jím nezapříčiněných důvodů schopen veřejného zasedání účastnit. V tomto jednání odvolacího soudu lze spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. S ohledem na výše vyjmenovaná procesní pochybení, která zatížila dosavadní řízení, nelze na něj nahlížet jako na zákonné.
11. Následně dovolatel poukázal na skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně je v podstatné části odůvodnění kopií rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T 2/2018, načež upřesnil, jaké části byly převzaty a do jaké míry. Nalézací soud se snažil tuto shodu ospravedlnit tím, že vinu jednotlivých obviněných nelze posuzovat izolovaně, neboť činnost zúčastněných společností byla značně provázaná. Proto „musel hodnotit i důkazy, které se zdají být pro vinu obviněného Tomáše Zbírala (samostatně) nepodstatné, v kontextu celého dokazování však mají i tyto důkazy charakter dílků řetězce důkazů nepřímých.“ Z odůvodnění rozsudku se však podle názoru dovolatele již nepodává jednotlivá provázanost mezi ním a činností společností Top Ten Development, s. r. o., a společností Nordfield Trade, s. r. o, a případně s ostatními obviněnými. Odůvodnění rozsudku je tak pouze výčtem provedených důkazů, které se však k dovolateli či společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., neváží, neboť se týkají jiných společností. Tím se soud prvního stupně snaží navodit dojem, že i tyto nesouvisející důkazy jsou důkazy nepřímými a ve svém vzájemném propojení mají prokázat vinu dovolatele. Nic takového ovšem z obsahu jednotlivých důkazních prostředků nevyplývá. Rozsudek soudu prvního stupně fakticky pouze přejímá předcházející závěry orgánů činných v trestním řízení, tedy postupuje bez opory v řádně získané a v následném řízení trestním použitelné důkazní prostředky, čímž došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního řízení vtělené do §2 odst. 5, 6 tr. ř. Namítaná pochybení nenapravil ani odvolací soud.
12. Dovolatel se v podrobnostech vyjádřil i k jednotlivým důkazům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně. Z výpovědi obviněného V. P. nevyplynula žádná provázanost mezi jednáním dovolatele a výběrem peněžních prostředků z bankovního účtu společnosti livenostop, s. r. o. V řízení nebylo ani stanoveno, že prostředky, které měl obviněný z účtu vybrat, jsou ty, které tam měly být zaslány společností Zíbr – Trading, s. r. o. O zůstatcích na účtu společnosti livenostop, s. r. o., není nic patrné. Z výpovědí celé rady dalších obviněných či svědků se podává pouze to, že tito neznali ani dovolatele ani společnost Zíbr – Trading, s. r. o. Není zde tudíž žádná souvislost mezi výpověďmi těchto osob a skutky, které jsou dovolateli kladeny za vinu. Zajímavé byly výpovědi těch osob, které popisovaly vzájemné vztahy mezi svědky A. S., Eva Horányiová, Tomášem Kipusem a Mustafou Cetinkayou. Posledně jmenovaný svědek se stal jednatelem společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., přes svědkyni Eva Horányiová, která byla jednatelkou společnosti Penna Investment, S. A., jakožto jediného společníka obchodní společnosti Zíbr – Trading, s. r. o. Z výpovědi svědka tedy lze dovodit, že dovolatel se na činnosti naposledy zmíněné společnosti v danou dobu nepodílel, neboť s ní prokazatelně nakládala Eva Horányiová v zastoupení společnosti Penna Investment, S. A. Není tak známo, z jakého důvodu by to měl být právě dovolatel, který měl mít v předmětné době kontrolu nad společností tak, aby mohl sestavovat a falšovat podpis svědka Mustafy Cetinkayi na daňovém přiznání za 4. čtvrtletí 2010. V průběhu řízení se nepodařilo zjistit, kdo má být „neustanovená osoba“, která za společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., podala toto daňové přiznání. Svědkyně Eva Horányiová se snažila své zapojení do věci popřít, nicméně její výpověď je v rozporu se svědectvím většího množství osob. Její bratr M. H. měl rovněž dostat nabídku, aby na sebe napsal nějakou společnost, a to od své sestry a svědka Tomáše Kipuse. Ten ve své výpovědi uvedl, že v době, kdy zastupoval společnost PETDAN, s. r. o., tato společnost nespolupracovala se společností Zíbr – Trading, s. r. o., a osobu dovolatele nezná. Svědek A. S. rovněž dovolatele nezná. Jeho jednání a zapojení je však patrné i z výpovědi svědkyně Dity Poláškové, která se na jeho přání se stala jednatelkou společnosti WARENTA CZ, s. r. o.
13. Za velice důležitou považoval dovolatel výpověď svědkyně P. H., nicméně ta nebyla soudem správně vyhodnocena. Z ní totiž vyplývá, že společnost Zíbr – Trading, s. r. o., převzal cizinec, který obdržel písemnosti společnosti a udělil svědkyni plnou moc k jejímu zastupování. Reálně tak došlo ke kompletnímu přechodu společnosti a její činnosti na další osobu odlišnou od dovolatele. Osobu tohoto cizince pak rovněž popisuje svědek M. K. ve své výpovědi. Tento muž měl zájem o nákup seychelské akciové společnosti (jednalo se evidentně o společnost Penna Investments S. A.) a po svědkovi žádal, aby zprostředkoval speciální (bianco) dokumenty. Dovolatel ještě připomenul další svědecké výpovědi, které již nepřinesly skoro žádné informace ohledně jeho zapojení do projednávané trestné činnosti. Dále konstatoval, že ani obsahy podaných trestních oznámení a skutková zjištění z jejich příloh se netýkají skutků, pro které je dovolatel obžalován a odsouzen, nemají s nyní projednávanou věcí nic společného a neváží se ke společnosti Zíbr – Trading, s. r. o. Ty jsou v rozhodnutí nalézacího soudu uváděny zcela nadbytečně, opět mají navozovat dojem důkazu nepřímého, o souvislostech se však nic bližšího nepodává. Obdobně jsou na tom i písemná vyjádření stíhaných. V této souvislosti dovolatel vyzdvihl toliko vyjádření M. B., podle kterého byly ceny pohonných hmot (nabízených obviněným J. R.), odpovídající vyvolávací ceně stanovené společností Čepro, případně byly i vyšší, a tudíž nikdy nepojal podezření, že by tyto ceny neodpovídaly standardům na trhu a že by snad byly snižovány díky neplacení DPH a spotřební daně, případně úhrady zboží dodavateli. V závěru svého podání dovolatel shrnul, že řízení je zatíženo velkým množstvím procesních vad a dále připojil teoretické pojednání k §2 odst. 5 tr. ř.
14. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 4 To 37/2022, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, č. j. 73 T 8/2020-420, stejně tak další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal, aby byla věc Městským soudem v Praze v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
15. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zabýval zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Do jeho rámce spadají i případy, kdy obviněný sice obhájcem zastoupen je, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení není v rozporu se zákonem tomuto umožněno, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. S ohledem na argumentaci obviněného doplnil, že pod uvedený důvod dovolání je třeba subsumovat případ, kdy soud nepostupoval v intencích §37a odst. 2 tr. ř. a nerozhodl o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. na druhou stranu nelze uplatňovat námitky vůči způsobu vedení a kvality obhajoby ze strany obhájce, byť by se jednalo třeba i o výtku oprávněnou. Proto uvedený dovolací důvod nemůže být rozhodně naplněn v těch případech, kdy obviněný je v řízení zastoupen obhájcem, popř. dokonce více obhájci, obhajoba zosobňovaná právně erudovanými obhájci je na trestním řízení a jeho jednotlivých úkonech účastna a tato účast je ze strany orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů nižších instancí, plně umožněna. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, když i sám dovolatel přítomnost obhajoby na hlavních líčeních a veřejných zasedáních o odvolání potvrzuje. Zvolení obhájci obviněného, ať již osobně či prostřednictvím substituta, se účastnili všech hlavních líčení a veřejných zasedání o odvolání, která byla ve věci konána. Státní zástupce také zdůraznil, že obviněný v dovolání ani neoznačil konkrétní ustanovení trestního řádu vážící se k zastoupení obviněného obhájcem, jež mělo být v jeho očích porušeno za přispění soudu. Za takové ustanovení pochopitelně nelze považovat vybraný článek stavovského předpisu (Etického kodexu České advokátní komory), jež orgány činné v trestním řízení nezavazuje.
16. Státní zástupce připomenul, že to je zásadně obviněný, nikoli soud, kdo si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, kterou se v řízení obhájce prokazuje. Je tedy zásadně jeho věcí, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Do práva na volbu obhájce, které vychází z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) může stát zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na ústavně zaručená práva obviněného. Ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. umožňuje vyloučit obhájce, vykonává-li obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. V takovém případě ovšem musí obecné soudy pečlivě hodnotit okolnosti každého případu. Vyloučit advokáta lze totiž pouze tehdy, budou-li zájmy zastupovaných osob skutečně v rozporu, což lze dovodit právě jen z konkrétních okolností věci, neboť existenci potenciální kolize zájmů nelze chápat jako paušální nemožnost zastupování obviněného a spoluobviněného v trestním řízení týmž advokátem.
17. Odvolací soud v posuzované věci rozvedl ve svém rozhodnutí důvody, pro něž nebylo možno dovodit existenci střetu zájmů mezi dovolatelem a spoluobviněným V. P. Případ, kdy jeden ze zastupovaných obviněných odepře výpověď a druhý spoluobviněný vinu popírá, jistě nelze považovat za kolizi zájmů mezi spoluobviněnými, jejichž obhajobu v trestním řízení vykonává při jednotlivém úkonu jeden obhájce (v případě jednoho zastupovaného na základě substitučního zmocnění). Ne každou kolizi mezi spoluobviněnými, včetně například eventuálních drobných odchylek v jejich výpovědích, je nutné hodnotit jako natolik významnou, aby spoluobvinění nemohli být zastoupeni společným obhájcem. K tomu státní zástupce poznamenal, že dovolatel střet zájmů toliko tvrdí, aniž by jen naznačil, v čem měl konkrétně spočívat. K dopadu onoho substitučního zmocnění na ústavně garantovaná práva obviněného na spravedlivý proces a na obhajobu státní zástupce doplnil, že obsahuje-li plná moc udělená zvolenému obhájci oprávnění, že se tento obhájce v trestním řízení vedeném proti obviněnému může dát zastoupit jiným advokátem, je takový projev vůle v souladu s §26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Jestliže se zvolený obhájce nemůže zúčastnit nařízeného hlavního líčení nebo veřejného zasedání a nechá se zastoupit jiným advokátem, nejde o porušení práva na obhajobu a soud není povinen takové jednání odročit. Pakliže takové hlavní líčení nebo veřejné zasedání proběhne za přítomnosti obhájcem pověřeného advokáta, není naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
18. Poté státní zástupce zaměřil svou pozornost na námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Označil ustanovení trestního řádu týkající se přítomnosti obviněného u veřejného zasedání o odvolání a odkázal i na příslušnou judikaturu. Vyzdvihl, že právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu. Poukázal na čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se ovšem o právo, nikoliv o povinnost, přičemž rozhodující je, aby obviněný měl reálnou možnost se veřejného zasedání či hlavního líčení zúčastnit. Pokud se v důsledku svého zaviněného jednání či vlastního rozhodnutí veřejného zasedání nebo hlavního líčení nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
19. Státní zástupce zdůraznil, že právo obviněného na osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. Dodal, že konání veřejného zasedání (ale i hlavního líčení) v nepřítomnosti obviněného, třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod. Musí se totiž jednat o takovou formu pracovní neschopnosti, jež obviněnému skutečně znemožňuje dostavit se k soudu a osobně být přítomen jednání. V soudní praxi se o důvodnosti takové omluvy rozhoduje na podkladě lékařské zprávy, která musí obsahovat jednoznačné stanovisko lékaře ke schopnosti obviněného účastnit se hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Obecně je jako dostatečný doklad o neschopnosti určité osoby zúčastnit se soudního jednání soudy akceptováno potvrzení o pracovní neschopnosti, soudy však mají v pochybnostech prostor pro to, aby tvrzené důvody nepřítomnosti zkoumaly důkladněji a podle okolností konkrétního případu vyžadovaly doklad průkaznější. Státní zástupce s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že osobní účast obviněného není tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení. Důležité je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Není tak povinností soudu vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení nařízeného veřejného zasedání, pokud k tomu nejsou relevantní důvody, mezi které patří především včasnost a náležité zdůvodnění omluvy a žádosti. Je nezbytné, aby byla nepřítomnost obviněného u jednání před soudem omluvena natolik konkrétním a objektivním důkazem, aby z něj bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému v účasti u veřejného zasedání bránily opravdu vážné důvody.
20. Podle názoru státního zástupce nešlo v posuzované trestní věci o případ, kdy by odvolací soud v rozporu se shora vymezenými pravidly konal veřejné zasedání o odvolání bez přítomnosti obviněného, ačkoli tento na své účasti trval a nemohl se jej zúčastnit z omluvitelných a včas sdělených důvodů. Odvolací soud poskytl dostatečný prostor k zajištění účasti obviněného i jeho obhájce u veřejného zasedání. Omluva obviněného, která byla odvolacímu soudu doručena až v odpoledních hodinách den před konáním veřejného zasedání, nebyla ani včasná, ani řádná. Vzhledem k okolnostem, za nichž se obviněný měl dne 26. 10. 2022 dostavit k lékaři, je očividné, že návštěva lékaře mohla proběhnout minimálně uvedeného dne již v ranních hodinách a obviněný měl dostatek prostoru pro to, aby soud informoval dříve, nikoli až po třetí hodině odpolední. Předložená lékařská zpráva byla dále natolik stručná, že z ní rozhodně nevyplývala omluva obviněného z účasti u veřejného zasedání natolik konkrétní a objektivně podložená, aby ji bylo možno považovat za vážnou omluvu. Po vyhodnocení lékařské zprávy, kterou měl odvolací soud k dispozici, byl soud oprávněn usoudit, že zdravotní potíže ve zprávě uvedené nejsou takového rázu, že by účast obviněného na veřejném zasedání zcela vylučovaly. Obviněný byl vrchním soudem obratem upozorněn na to, že uvedené zdravotní důvody bránící mu v účasti při veřejném zasedání nezakládají povinnost soudu odročit toto zasedání. Odhlédnout nelze ani od toho, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl. Tímto postupem dal odvolací soud zřetelně najevo, že účast dotyčného obviněného nepokládá za nutnou. Takto soud ostatně postupoval v situaci, kdy byl obviněný při veřejném zasedání zastoupen svým obhájcem. Přístup obviněného také jednoznačně vykazuje znaky obstrukčního jednání a snah o prodlužování trestního řízení.
21. Vedle výše uvedených skutečností ohledně žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání nelze pominout přístup obviněného v předchozím průběhu trestního řízení. Hlavního líčení se osobně z vlastního rozhodnutí v podstatě neúčastnil. Buď svou neúčast na jeho konání omluvil předložením lékařské zprávy (hlavní líčení konané dne 15. 4. 2019), anebo se dobrovolně vzdal účasti a projednání ponechal na svém obhájci, který jeho nepřítomnost omlouval. Tento svůj ne právě příkladný zájem o průběh hlavního líčení a obsah provedeného dokazování se obviněný nyní v dovolání snaží obrátit ve svůj prospěch ve snaze domoci se opakování celého trestního procesu. Obviněný měl reálnou možnost se zúčastnit jak hlavních líčení, tak veřejného zasedání o odvolání. S ohledem na shora uvedenou argumentaci je proto možné dospět k závěru, že zmiňované námitky obviněného opodstatněnými nejsou.
22. Státní zástupce dále podotkl, že rozhodovací praxe se zcela neshoduje na tom, zda výhradu porušení §219 odst. 3 věty druhé tr. ř. lze posuzovat podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto se vyjádřil k opodstatněnosti argumentace obviněného ohledně porušení zásady bezprostřednosti řízení. Ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. řeší situaci, kdy je pokračováno v hlavním líčení poté, co bylo hlavní líčení odročeno. Vychází mj. z toho, že odročení hlavního líčení na dlouhou dobu vede k přetržení kontinuity mezi prováděnými důkazy. Tímto ustanovením je realizována zásada bezprostřednosti, ze které vyplývá povinnost soudu přihlédnout při rozhodování v hlavním líčení, veřejném i neveřejném zasedání jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Co se týče onoho uplynutí delší doby od odročeného hlavního líčení, trestní řád blíže nekonkretizuje, jaký časový úsek lze za delší dobu pokládat. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. V konečném důsledku však posouzení toho, zda mezi dříve konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčením uplynula delší doba či zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti je nutné opakovat důkazy již jednou před ním provedené, vždy náleží soudu prvního stupně. Bude tedy záležet i na stanovisku členů senátu, zda uplynulá doba jim už brání v řádném zhodnocení důkazů při zachování zásady bezprostřednosti, a to i po jejich připomenutí na základě spisu. Při uvážení logického smyslu citovaného ustanovení bude nepochybně důležité i hledisko celkového rozsahu a složitosti dokazování a tím i potřebného trvání celého hlavního líčení. Bylo by například zjevně nesmyslné tvrdit, že po dva roky (s krátkými přestávkami) probíhajícím hlavním líčení ve složité věci bude třeba z důvodu časového odstupu a zásady bezprostřednosti začít s dokazováním znovu od začátku. Je evidentní, že ona delší doba ve smyslu shora citovaného ustanovení nastane v případech zcela výjimečných, spíše extrémních a zjevně neadekvátních rozsahu a složitosti věci.
23. V daném případě se státní zástupce přiklonil ke stanovisku, že nebyly splněny podmínky pro opakování hlavního líčení ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Uznal, že mezi konáním dvou hlavních líčení (dne 5. 11. 2019 a 20. 12. 2021) uplynula doba dvou let a půldruhého měsíce, považoval ovšem za nutné přihlédnout ke specifikům průběhu řízení vedeného speciálně vůči obviněnému, k zásadnímu přispění jeho obhajoby na důvodech a době odročení věci, jakož i ke značnému rozsahu a složitosti této trestní věci. Státní zástupce ve stručnosti připomenul rozhodující události, které se odehrály v období mezi oběma hlavními líčeními. Vyzdvihl, že dovolatel se několika dříve provedených hlavních líčení z vlastní vůle neúčastnil. Též se zmínil o ukončení obhajoby obviněného JUDr. Filipem Svobodou, které bylo soudu oznámeno 28. 8. 2020, velmi krátce před konáním hlavního líčení ve dnech 14. 9. – 18. 9. 2020. Vzhledem k rozsahu a složitosti věci nepřicházelo v úvahu, aby se nový obhájce, i kdyby byl zvolen či soudem ustanoven ještě před konáním hlavního líčení nařízeného na 14. 9. – 18. 9. 2020, stihl do uvedeného termínu seznámit s obsahem spisu. Protože bylo trestní řízení vedeno proti velkému počtu obviněných, přičemž prvoinstanční soud předpokládal, že v hlavním líčení ve dnech 14. 9. – 18. 9. 2020 bude dokončeno dokazování a přistoupeno k závěrečným řečem, bylo by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, kdyby soud hlavní líčení ve vztahu k dalším obviněným znovu odročoval na dobu, kdy se nový obhájce obviněného Tomáše Zbírala ujme obhajoby a s věcí se seznámí, proto byla jeho věc vyloučena samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 73 T 8/2020.
24. Důvod vyloučení věci obviněného a dalšího odročení hlavního líčení státní zástupce shledal v prvé řadě v tom, jakým způsobem obviněný vedl svou obhajobu, s jakou aktivitou přistoupil k hájení svých práv, jak si nastolil vztahy se svými obhájci. Prvoinstanční soud v době po vyloučení věci dále postupoval především v zájmu zachování práva obviněného na účinnou obhajobu. O tom, že v případě poskytnutí aktivní součinnosti z jeho strany a za situace, kdy by nedošlo ke změně v osobě obhájce, by byla i jeho věc rozhodnuta mnohem dříve, ostatně svědčí to, že prvoinstanční věc rozhodl ve věci ostatních spoluobviněných již dne 5. 10. 2020. Uvedené rozhodnutí je pro posouzení věci zásadní i z dalšího důvodu. Prvoinstanční soud rozhodoval ve stejném senátu, přičemž převážná část provedených důkazů, která byla předmětem posouzení při zjišťování skutkového stavu, byla totožná jako v případě věci obviněného, když tyto důkazy byly provedeny ještě v době před vyloučením věci obviněného ze společného řízení. Paměťová stopa členů senátu soudu prvního stupně tudíž nemohla být setřena, naopak došlo k jejímu obživení.
25. U hlavního líčení dne 20. 12. 2021 předseda senátu zopakoval na základě §219 odst. 3 věty první tr. ř. dosavadní průběh dokazování. Požadavek obhajoby na opakování důkazů hodnotil jako obstrukční. Posoudil přitom průběh dosavadního řízení od 14. 9. 2020. Státní zástupce konstatoval, že zejména z důvodů na straně dovolatele a následně jeho obhájce došlo k tomu, že hlavní líčení mohlo být konáno až po 15 měsících od okamžiku, kdy byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání. Vztahy v rámci výkonu obhajoby a výhrady obviněného k tomu, jak byl zastupován jeho předchozím obhájcem, kterého si zvolil a téměř po celou dobu, kdy bylo prováděno dokazování s ním měl být v kontaktu, nemohou vést k opakování hlavního líčení. Prvoinstanční soud měl jednoznačně za to, že požadavek na čtení protokolů z předchozích hlavních líčení a de facto na opakování celého hlavního líčení byl ze strany obhajoby uplatněn čistě z obstrukčních důvodů, stejně jako bylo obstrukčním jednání obviněného za poslední rok, kdy soud zohlednil požadavky na prostudování spisu, důvody pro odročení jednání po 10 měsících od převzetí obhajoby. Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak se prvoinstanční soud vypořádal s odůvodněním postupu a splnění podmínek podle §219 odst. 3 věty první tr. ř. I on shledal, že námitky obhajoby, jakož i postup obviněného po ukončení obhajoby původním obhájcem, byl účelově veden ve snaze oddálit projednání věci, což vyústilo v otevření možnosti namítat procesně vadný postup soudu při prostém zopakování průběhu dokazování ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Dal nalézacímu soudu za pravdu v tom, že to byla především (počáteční) nečinnost obviněného a obhajoby, která zapříčinila, že hlavní líčení bylo konáno až dne 20. 12. 2021. Plnou moc nově zvoleného obhájce soud obdržel po urgenci až dne 27. 2. 2021 a poprvé začala obhajoba nahlížet do spisu až dne 9. 7. 2021. Obhajobě bylo přitom umožněno opakovaně nahlížet do spisu a pořizovat si kopie. Byl jí poskytnut dostatečný prostor se seznámit se spisem i s průběhem předchozích hlavních líčení, včetně provedených důkazů a řádně dostát svým povinnostem. Nalézací soud jí dal také dostatečný časový prostor k přípravě závěrečné řeči (4 měsíce do doby konání posledního hlavního líčení), čehož ale obhajoba nevyužila a omezila se pouze na námitky údajných procesních pochybení.
26. Vzhledem ke všem zmíněným okolnostem se v daném případě ani podle názoru státního zástupce nejedná o dobu natolik dlouhou, jež by v rozporu se zásadou bezprostřednosti stírala paměťovou stopu členů senátu soudu prvního stupně, který rozhodoval v takovém složení senátu, že se jeho členové zúčastnili všech hlavních líčení ve věci konaných. Městský soud tedy respektoval procesní zásady uvedené v §2 odst. 4, 5, 11 a 12 tr. ř. Členové senátu soudu prvního stupně se evidentně shodli, že předseda senátu podá zprávu o dosavadním průběhu řízení. Zjevně měli výsledky předešlého dokazování v dostatečné paměti tak, že neshledali potřebu opakování všech důkazů. Taková úvaha je celkem pochopitelná vzhledem ke specifickému charakteru posuzované trestné činnosti, rozsáhlosti trestního spisu i osobám obviněných, vůči většině z nich již soud musel na základě v podstatě totožného důkazního podkladu rozhodnout a své rozhodnutí odůvodnit. Doba, která uplynula mezi shora zmíněnými hlavními líčeními, nezakládá vzhledem ke specifičnosti věci potřebu konat hlavní líčení znovu, resp. takový postup by byl (zejména s ohledem na rozsáhlé dokazování) kontraproduktivní ve vztahu k požadavku rychlosti řízení. I když mezi hlavními líčeními fakticky uběhla poměrně dlouhá doba 21 měsíců, v této věci se nejedná o vadu, pro kterou by bylo nutné přezkoumávaná rozhodnutí rušit. Návaznost v tomto směru zaručovala aktivita soudu v souběžně projednávané věci spoluobviněných vedoucí k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T 2/2018. Z uvedených důvodů v postupu soudu prvního stupně ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. nelze spatřovat závažné pochybení a zásah do procesních práv obviněného, v jehož důsledku by trestní řízení jako celek pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu
27. Státní zástupce se následně zabýval obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v daném kontextu zaujal stanovisko ke skutkovým námitkám obviněného. Vyjádřil přesvědčení, že v rozhodných skutkových zjištěních, určujících pro naplnění znaků obou aplikovaných skutkových podstat, se soudy nižších stupňů nedopustily rozporného posouzení v poměru ke skutečnému obsahu provedených důkazů, natožpak aby bylo možno hovořit o rozporu zjevném. Ostatně obviněný ani v dovolání neoznačuje žádný takový jednotlivý důkaz, k němuž by konkretizoval to, v čem byl ze strany soudů zjevně chybně interpretován. Toliko v dovolání uvedl přehled výpovědí jednotlivých vybraných obviněných a svědků, k nimž poskytl stručné odmítavé zhodnocení. Obviněný soudům vytýká – v obecné rovině a bez bližšího vysvětlení – prosté nesprávné hodnocení důkazů, což ale nenaplňuje dikci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K výhradě, že rozsudek prvoinstančního soudu do určité míry kopíruje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020 sp. zn. 73 T 2/2018, státní zástupce poznamenal, že tato skutečnost není zase tak překvapující při uvážení toho, že obě věci byly téměř po celou dobu trestního řízení vedeny ve společném řízení, v jehož rámci byla provedena také většina důkazů, a trestná činnost obviněného byla úzce provázána s jednáním dalších spoluobviněných, jejichž zapojení do jeho protiprávní činnosti bylo důkazně doloženo. Za podstatné státní zástupce považoval, že skutková zjištění byla přijata za dodržení základních zásad trestního procesu (především §2 odst. 5, 6 tr. ř.).
28. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku v rámci jím zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem se vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tj. ve spojení s dovolacími důvody, ke kterým se státní zástupce již vyslovil shora.
29. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
31. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g), h) a m) tr. ř.
32. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (tzv. druhá alternativa).
33. Z dovolací argumentace obviněného je patrné, že shora citovaný důvod dovolání zvolil v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení dalšími dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a zřejmě též h) tr. ř., jejichž prostřednictvím napadal nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale též rozsudek soudu prvního stupně. Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný zacílil výlučně proti postupu soudu druhého stupně, což znamená, že jej uplatnil samostatně, bez návaznosti na ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že sám obviněný označil namítaná procesní pochybení soudů za nejzásadnější, považuje Nejvyšší soud za vhodné věnovat ucelenou pozornost nejprve jim, bez ohledu na to, zda se konkrétní výhrady týkaly rozhodnutí, resp. procesního postupu nalézacího anebo odvolacího soudu, tedy bez ohledu na to, zda byla dána spojitost s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. či nikoliv.
34. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
35. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný namítl, že soud prvního stupně zcela pominul svou roli při ochraně jeho ústavně zaručených práv, když dopustil, aby byl jeho původní obhájce JUDr. Filip Svoboda v řízení substituován JUDr. Jiřím Černým, obhájcem dalšího obviněného (V. P.), jehož zájmy jsou se zájmy dovolatele ve vzájemném rozporu a střetu, a to přinejmenším hrozícím. Takto pojatá výhrada, týkající se porušení povinnosti předsedy senátu zakotvené do §37a odst. 2 tr. ř., je pod ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřaditelná za předpokladu, že jde o případ nutné obhajoby (§36, §36a tr. ř.) a orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006). Obě právě zmíněné podmínky byly v posuzované trestní věci bezpochyby splněny, a proto lze konstatovat, že předmětná výtka obviněného splňuje kritéria jím zvoleného dovolacího důvodu. Na druhou stranu ji ovšem není možno hodnotit jako relevantní či opodstatněnou.
36. Podle §37a odst. 2 tr. ř. o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že jde o samostatný důvod vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce pro případ, kdy obhájce vykonává obhajobu dvou (nebo více) spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, tedy jsou v tzv. kolizi. Tento důvod navazuje na §19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, který advokátovi ukládá povinnost poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že musí jít o případ, kdy si zájmy dvou nebo více spoluobviněných skutečně odporují, nikoli o případ, kdy taková kolize může případně nastat, ale dosud nenastala. O vyloučení obhájce lze rozhodnout i bez návrhu, z úřední povinnosti, přičemž obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Důvodem je snaha zákonodárce zajistit, aby obhájce nemohl při obhajobě některého z obviněných, v které by jinak pokračoval, využívat ve věci poznatky a informace získané od těch spoluobviněných, které předtím rovněž obhajoval, což by mu do značné míry poskytovalo neodůvodněně privilegované postavení. Současně by nebylo možno vyloučit stav, že jeden ze spoluobviněných by mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn, nebo naopak znevýhodněn, v důsledku čehož by došlo k porušení principu rovnosti před zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 478).
37. Ani dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o reálném konfliktu zájmů mezi ním a spoluobviněným V. P. Sám ostatně hovořil pouze o konfliktu hrozícím, což ale s ohledem na shora popsaná teoretická východiska nepostačuje. Dovolatele v jeho argumentaci nepodporuje ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1283/13, uveřejněné pod č. 13/2014, svazek 76 Sb. n. u. ÚS, které taktéž dopadá výlučně na situace, kdy již konflikt zájmů mezi jednotlivými obviněnými vznikl (to se odráží hned v úvodu jeho právní věty, v němž je uvedeno: „Vznikne-li mezi spoluobviněnými zastoupenými stejným advokátem konflikt zájmů …“). Při posouzení konkrétních okolností daného případu je zcela zřejmé, že konflikt zájmů mezi dovolatelem a obviněným V. P. nejenže nevznikl, ale prakticky ani vzniknout nemohl. Nelze si totiž nepovšimnout, že tato nesmírně rozsáhlá a velmi precizně zorganizovaná trestná činnost se vyznačovala tím, že dílčí úkoly plnila celá řada „bílých koní“ (mezi něž prokazatelně patřil jak dovolatel, tak jmenovaný spoluobviněný), kteří pouze uskutečňovali zadání jiných, nad nimi stojících, osob, aniž by měli povědomí o činnosti celé struktury osob a subjektů zapojených do předmětného protiprávního jednání. Přestože se tedy dovolatel i obviněný V. P. společně dopustili skutku popsaného v bodě II. výrokové části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 73 T 8/2020, je z učiněných skutkových zjištění zjevné, že činnost obou z nich byla zřetelně oddělena a prolínala se pouze minimálně, přičemž nebylo vůbec prokázáno, že by se tito dva na čemkoliv společně domlouvali či se dokonce znali nebo o sobě alespoň věděli (jak o tom ostatně hovoří i dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku na str. 12).
38. I v čistě teoretické rovině tedy existoval velice malý prostor pro to, aby se tito dva mohli vzájemně obviňovat či usvědčovat jeden druhého. Podstatný je ale především fakt, že k ničemu takovému v průběhu celého řízení ani náznakem nedošlo. Dovolatel totiž využil svého práva nevypovídat, zatímco obviněný V. P. hovořil o tom, že od roku 2007 nebo 2008 vybíral peníze z účtu společnosti livenostop, s. r. o., aniž by věděl, čím se tato společnost zabývá, činil tak na pokyn svého krajana G. S. a „pana S.“ (tj. osoby vystupující pod jménem V. S.) a na svém jednání nespatřoval nic nezákonného. Výslovně uvedl, že z osob, které jsou (v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2018) obviněné, nikoho nezná, s nikým nemluvil a s nikým se na ničem nepodílel. Obviněný tak nepotvrdil ani skutečnost plynoucí z listinných důkazů, a to že jím vybírané finanční prostředky byly na účet společnosti livenostop, s. r. o., v rozhodné době posílány společností Zíbr – Trading, s. r. o., kterou zastupoval právě dovolatel. Z popsaných informací zcela zřetelně vyplývá, že konflikt zájmů mezi dovolatelem a obviněným V. P. nenastal, a to po celou dobu vedení společného řízení. Za dané situace nebyly naplněny podmínky pro vyloučení JUDr. Jiřího Černého (jakožto substituta JUDr. Filipa Svobody) z obhajování obou spoluobviněných v intencích ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně se tedy nedopustil namítaného procesního pochybení, které by naplňovalo obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
39. Státní zástupce ve svém vyjádření zcela důvodně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08. Podle právní věty tohoto rozhodnutí platí mimo jiné, že: Vyloučení zvoleného obhájce jako mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce je svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů. Je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva. Shora již bylo vysvětleno, proč nebyly splněny podmínky pro vyloučení obhájce na základě §37a odst. 2 tr. ř. Nicméně citovaný judikát má nemalý význam i z hlediska další námitky týkající se obhajoby obviněného, a to že jeho předchozí obhájce JUDr. Filip Svoboda vykonával jeho obhajobu pouze ryze formálně, s dovolatelem věc nijak nekonzultoval, věc mu neobjasnil, hlavních líčení se téměř neúčastnil a (jak již bylo probíráno výše) dokonce se nechal zastupovat obhájcem jiného obviněného.
40. K tomu je nutno zdůraznit, že obsahem práva na obhajobu na základě čl. 40 odst. 3 Listiny je v trestním řízení povinnost státu (orgánů činných v trestním řízení) umožnit výkon obhajoby v plném rozsahu, tedy v intencích příslušných ustanovení procesního předpisu (trestního řádu). Na druhou stranu však není v moci státu, resp. jeho orgánů (včetně soudů), kontrolovat či dokonce regulovat způsob výkonu obhajoby a vstupovat tak do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem. Za uskutečněnou volbu obhájce nese odpovědnost obviněný sám a jeho „kvalitu“ nemůže posuzovat soud. Opak by totiž znamenal zásah státní moci do práva na obhajobu a případně též jistou (ústavně nepřípustnou) formu státní kontroly nad jeho výkonem. Podobný princip platí zásadně i v případech, kdy obviněný svého práva na volbu obhájce nevyužije. Nápravu nedostatečného plnění povinností zvoleného obhájce tak lze řešit jedině u České advokátní komory (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, dále srov. HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář . 1. vydání. 1. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2021. s. 1256). Z uvedeného je zřejmé, že výhrada proti úrovni právních služeb poskytnutých JUDr. Filipem Svobodou (s výjimkou námitky vztahující se k užití §37a odst. 2 tr. ř.) nemůže být předmětem soudního přezkumu a naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
41. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze v tomto konkrétním případě podřadit výhradu porušení §219 odst. 3 tr. ř. Není možné analogicky aplikovat závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 471/2022, jelikož v uvedené trestní věci byla v souvislosti s namítaným porušením ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. vytýkána procesní nepoužitelnost některých provedených důkazů, což spadá do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nic podobného ovšem dovolatel v posuzované věci nenamítal, jeho argumentace se kromě výhrady porušení zásady bezprostřednosti opět dotýkala spíše tématu porušení práva na obhajobu, avšak způsobem, který nesplňoval kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Proto Nejvyšší soud mohl uplatněnou námitku hodnotit pouze z toho hlediska, zda byly dodrženy veškeré parametry práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
42. Podle §219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Druhou větou citovaného zákonného ustanovení je realizována zásada bezprostřednosti zakotvená do §2 odst. 12 tr. ř., podle něhož platí, že při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Jeho účelem je, aby soud rozhodoval na základě bezprostředního dojmu z řízení před ním provedeného a v době, kdy tento dojem nebyl ještě časovým odstupem setřen. Bezprostřední dojem z provedeného řízení umožňuje, aby se soud osobně seznámil s důkazy, aby za pomoci ostatních účastníků byla přímo před soudci (přísedícími) vysvětlena stanoviska stran, odstraněny případné rozpory či nejasnosti, a aby si tak každý soudce (přísedící) mohl utvořit bezprostřední a správný názor na každou významnou skutečnost v projednávané věci a tím i celkový bezprostřední obraz o celém projednávaném případu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 52).
43. Pokud jde o uplynutí delší doby od hlavního líčení, které bylo odročeno, zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový limit lze považovat za delší dobu. Bude tedy záležet na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. Rozhodující zde bude stanovisko členů senátu, popřípadě stran, zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) považují výsledky dřívějšího jednání za dostatečné pro rozhodnutí ve věci, nebo zda je nutné – s ohledem na časový odstup nebo vývoj důkazní situace – opakovat důkazy již jednou před nimi provedené (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2713). Podle již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 471/2022 půjde o tak výrazný časový předěl, že to bude z hlediska dodržení zásady bezprostřednosti při rozhodování znamenat pro členy senátu situaci blížící se té, kdy hlavní líčení dosud vůbec neprobíhalo a důkazy nebyly prováděny. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, se hovoří o době natolik dlouhé, jež by v rozporu se zásadou bezprostřednosti stírala paměťovou stopu jak členů senátu soudu prvního stupně, tak účastníků řízení ve vztahu k provedeným důkazům. V obou těchto rozhodnutích zdejšího soudu je ovšem zdůrazněna také nutnost přihlédnout k rozsahu a složitosti té které trestní věci, přičemž je nutno zohlednit skutečnost, že povinnost zopakovat velmi rozsáhlé dokazování by podstatně a neúměrně prodloužila délku trestního řízení.
44. V hlavním líčení konaném dne 20. 12. 2021 shledal senát soudu prvního stupně, že podmínky podle §219 odst. 3 věty třetí tr. ř. (tj. na opětovné provedení celého hlavního líčení) nebyly splněny, a proto předseda senátu pouze zopakoval průběh řízení. Shora bylo vyzdvihnuto, že jsou to právě členové senátu, kteří mají „hlavní slovo“ při posouzení otázky uplynutí „delší doby“ ve smyslu §219 odst. 3 věty druhé tr. ř., a to v návaznosti na konkrétní okolnosti příslušného trestního řízení. Nejvyšší soud je přesvědčen, že danou otázku vyhodnotili zcela realisticky, správně a především se zřetelem na specifika probíhající trestní věci. V prvé řadě nebylo možno přehlédnout, že se jednalo o mimořádně rozsáhlý případ s tím, že řízení ohledně obviněného Tomáše Zbírala nebylo možno redukovat pouze na jeho vlastní izolované jednání, ale bylo nutno je zařadit do kontextu činnosti celé organizované skupiny zahrnující velké množství fyzických i právnických osob. Vyvstala by tak potřeba znovu vyslechnout přibližně 60 svědků, z nichž někteří v mezidobí zemřeli (např. tehdejší obviněný P. J.) a ti zbývající by museli opětovně vypovídat o událostech starých cca 10–12 let. Znovu by bylo nutno provést obsáhlé, a v posuzované věci velmi zásadní, listinné důkazy. Uvedený postup by trestní řízení prodloužil o několik dalších let, navíc by s ohledem na stále se zvětšující časový odstup od spáchání skutku byla poznamenána i kvalita důkazního řízení.
45. Vedle toho nebylo možno hovořit ani o jakémkoliv podstatném stírání paměťové stopy členů senátu. V prvé řadě nelze pominout, že se jednalo o vysoce komplikovanou věc, která vyžadovala rozsáhlé studium a značné množství energie k proniknutí do její podstaty a propletených vztahů mezi jednotlivými aktéry. V takovém případě dochází k mizení paměťové stopy o poznání pomaleji. Dále je nutno poukázat na skutečnost, že soud prvního stupně (konkrétně senát 73 T) byl mezi jednotlivými hlavními líčeními konanými ve věci dovolatele, tedy v období mezi 5. 11. 2019 a 20. 12. 2021, stále aktivní v paralelně probíhajících řízeních vedených ohledně této daňové trestné činnosti. Dne 5. 10. 2020 byl vynesen rozsudek ve věci sp. zn. 73 T 2/2018, v níž mezi obviněnými původně figuroval také dovolatel. Zde byl mimo jiné nepravomocně odsouzen obviněný V. P. za jednání popsané v bodě II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v této trestní věci (tedy ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 73 T 8/2020). Je potřeba zdůraznit, že i personální složení senátů ve věcech sp. zn. 73 T 2/2018 a sp. zn. 73 T 8/2020 bylo shodné, předsedou senátu byl stále Mgr. Lukáš Slavík, přísedící Ing. Helena Chumchalová a dále JUDr. Miroslava Krausová, která se hlavních líčení ve věci sp. zn. 73 T 2/2018 účastnila jako náhradní přísedící. Dne 13. 5. 2021 byla rozsudkem téhož soudu, sp. zn. 73 T 13/2020 (předseda senátu Mgr. Lukáš Slavík), schválena dohoda o vině a trestu mezi státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. Tomášem Černým a obviněným V. J. (jehož věc byla také vyloučena ze společného řízení vedeného pod sp. zn. 73 T 2/2018), který byl uznán vinným rovněž jednáním popsaným v bodě III. výroku rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 73 T 8/2020.
46. Velmi významným, ne-li rozhodujícím důvodem, proč soud prvního stupně nepřistoupil k postupu podle §219 odst. 3 věty třetí tr. ř., bylo počínání obviněného i jeho obhájce v průběhu řízení, které soud zcela oprávněně označil za obstrukční. Jinak si totiž nelze vysvětlit skutečnost, že dovolatel sice ukončil smluvní vztah se svým původním obhájcem již v srpnu 2020 a v září téhož roku byl soudem vyzván k volbě nového obhájce, jeho jméno soudu sdělil v prosinci s tím, že plnou moc doloží do týdne, aby nakonec plná moc datovaná dnem 25. 2. 2021 byla soudu zaslána až dne 27. 2 2021 spolu s žádostí o přiznání bezplatné obhajoby. Nejinak lze nahlížet na skutečnost, že obhájce posléze zůstal nečinný až do 9. 7. 2021, kdy započal se studiem spisu. Vyčkával ovšem se studiem přílohových spisů, a to až do dne 25. 11. 2021, kdy učinil na soud dotaz, zda tyto budou k důkazu provedeny (č. l. 365), a to přesto, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2019 je zcela zřejmé, že již provedeny byly (č. l. 245–250). Poté, co mu předseda senátu dne 8. 12. 2021 e-mailem (pochopitelně) odpověděl, že tyto svazky již byly provedeny k důkazu a znovu opakovány nebudou (č. l. 366), započal obhájce s jejich studiem a na tomto základě žádal dne 9. 12. 2021 o odročení hlavního líčení nařízeného na dny 20.–21. 12. 2021 (č. l. 368). Tomu soud důvodně nevyhověl (č. l. 369), stejně jako následnému požadavku obhajoby na zopakování celého hlavního líčení. Pokud tedy soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že postup obviněného (i jeho druhého obhájce) byl účelový ve snaze oddálit projednání věci, přičemž právě tato snaha vyústila v otevření možnosti obhajoby namítat procesně vadný postup soudu při prostém zopakování průběhu dokazování ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř., nelze než beze zbytku souhlasit. V podrobnostech je pak možno odkázat na body 7.–10. rozsudku nalézacího soudu, kde je detailně popsán průběh komunikace soudu s obviněným i jeho obhájcem.
47. Z důvodů shora uvedených nemohl Nejvyšší soud akceptovat námitku, že soud prvního stupně porušil právo obviněného na obhajobu tím, že nevyhověl návrhu na opakování hlavního líčení a opětovné provedení důkazů. V daném směru nemohl obstát ani argument, že dovolatel se hlavních líčení nemohl účastnit z důvodu svého vážného zdravotního stavu, zároveň nebyl svým prvním obhájcem řádně hájen, druhému obhájci nebyl dán ze strany soudů dostatečný prostor ke studiu spisu a rovněž nebylo bezdůvodně vyhověno jeho žádostem o odročení jednání z důvodů kolize s jinými řízeními, která byla řádně doložena.
48. Dovolatel se nesouhlasně vymezil proti tvrzení soudů, že se o průběh řízení nezajímal a nežádal informace ani od svého obhájce. Na podporu své argumentace, že se z objektivních důvodů nebyl schopen hlavních líčení účastnit, zaslal zdejšímu soudu celou řadu lékařských zpráv. Na jejich základě Nejvyšší soud zjistil, že zdravotní stav obviněného je skutečně dlouhodobě nepříznivý, již od roku 2001 je upoután na invalidní vozík a od té doby jej sužují zejména problémy pohybového ústrojí, pro které byl nucen podstoupit několik operací (kolen či kyčlí, a to zejména v letech 2011 a 2012). Nicméně dané, setrvalé zdravotní problémy nejsou ani podle předložených lékařských zpráv takového rázu, aby jej zcela vyloučily ze všech úkonů běžného života. V době, kdy probíhalo hlavní líčení před Městským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 73 T 2/2018, dovolatel pravidelně navštěvoval chirurgické oddělení chomutovské nemocnice s defektem na plosce levé nohy, který musel každé 2–3 dny převazovat. Z lékařských zpráv z dní 23. 4. 2019, 18. 6. 2019, 17. 9. 2019 a 5. 11. 2019, tedy ze zpráv, které byly vydány buď přímo v den, kdy se konalo i hlavní líčení, anebo s odstupem několika málo dní od jeho konání, vyplývá, že přes výše zmíněný problém na chodidle byl dovolatel „subjektivně bez obtíží“, teplotu neměl a došlo u něj ke „zlepšení“. Naproti tomu v období, kdy se podrobil operaci, tj. dne 20. 5. 2020, se žádné hlavní líčení dlouho předtím ani potom nekonalo z důvodu epidemie koronaviru (po hlavním líčení ze dne 5. 11. 2019 následovalo až hlavní líčení dne 14. 9. 2020, na němž byla věc obviněného vyloučena ze společného řízení). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nemíní zdravotní stav dovolatele jakkoliv bagatelizovat, přesto ovšem neshledal, že by uváděné zdravotní indispozice byly natolik závažné, aby obviněnému znemožnily účastnit se hlavních líčení anebo se alespoň pravidelně informovat u svého tehdejšího obhájce o jeho průběhu. Pokud tak z vlastní vůle neučinil, nic jej neopravňuje použít argument své neinformovanosti o průběhu řízení jako odůvodnění požadavku na opakování celého hlavního líčení ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. a porušení práva na obhajobu v případě nevyhovění tomuto jeho návrhu ze strany soudu.
49. Ten samý závěr je potřeba učinit také ve vztahu k námitce, že novému obhájci nebylo v dostatečné míře umožněno studium spisu. V odstavci 40. tohoto usnesení Nejvyšší soud připomenul, že povinností soudu je umožnit obviněnému realizaci jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, není ovšem v jeho kompetencích, aby vstupoval do vztahu mezi advokátem a jeho klientem, ovlivňoval způsob vedení obhajoby, kontroloval, jak si obhájce rozloží práci, aby stihl nastudovat rozsáhlý spis, kolik dalších klientů přijme, tak aby měl prostor poskytnout kvalitní služby všem z nich apod. To vše je ve výlučné odpovědnosti obhájce, potažmo jeho klienta, ze které nevznikají soudu žádná práva ani povinnosti a která nemůže nijak ovlivnit či iniciovat následný procesní postup soudu. V posuzované trestní věci měl obhájce dostatečnou možnost, aby studoval spis nejprve (několik měsíců od převzetí obhajoby obviněného) u soudu prvního stupně a následně také u odvolacího soudu, který rozhodoval o opravných prostředcích podaných státním zástupcem a obviněnými v řízení sp. zn. 73 T 2/2018. Jisté peripetie způsobené pohybem spisového materiálu, byly spíše přechodné povahy, naopak je zřejmé, že i Vrchní soud v Praze obhájci umožnil nahlížení do spisu v odpovídajícím rozsahu (k tomu srov. přípis odvolacího soudu ze dne 11. 2. 2022, č. l. 396). Celkově měl tedy obhájce od převzetí obhajoby obviněného 10 měsíců na studium spisu do konání prvního hlavního líčení dne 20. 12. 2021 a další 4 měsíce do vynesení odsuzujícího rozsudku dne 20. 4. 2022 (státní zástupce připomenul, že do února 2022 mu bylo 25x umožněno nahlížet do spisu).
50. Nejvyšší soud je toho názoru, že uvedená doba je dostatečná i s přihlédnutím k rozsáhlosti předmětného spisového materiálu. Soudy obou instancí tedy beze zbytku splnily svou povinnost zmiňovanou i v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07, který mimo jiné žádá, aby k prostudování spisu byla poskytnuta přiměřená doba, kterou je třeba posuzovat individuálně jak s ohledem na charakter konkrétního spisového materiálu, tak okolnostem na straně pachatele. Skutečnosti, že nabízené možnosti obhájce plně nevyužil, dlouhé měsíce (konkrétně téměř pět či dokonce téměř deset měsíců, srov. bod 46. tohoto usnesení) otálel se studiem různých částí spisu a posléze již (zřejmě i vzhledem k jím deklarované velké vytíženosti advokátní kanceláře, srov. str. 9 dovolání) neměl dostatek času spis důkladně nastudovat, nemohou být přičítány na vrub soudu a na základě toho vznesena námitka porušení práva na obhajobu nebo požadavek na postup podle §219 odst. 3 věty třetí tr. ř. Je přitom zcela nerozhodné, jaké důvody obviněného i jeho obhájce ke zmiňovaným časovým prodlevám vedly (srov. opět bod 40. tohoto usnesení).
51. Zcela neopodstatněná je výhrada, že soud nedůvodně nevyhověl žádostem obhájce o odročení hlavního líčení rovněž z důvodu kolize jednotlivých jednání. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obhájce nejprve požádal o odročení hlavního líčení nařízeného na dny 25. - 27. 10. 2021 z důvodu nedostatečného prostudování spisu a kolize s jiným hlavním líčením nařízeným již dříve (dne 31. 3. 2021, č. l. 349–350). Této žádosti soud prvního stupně vyhověl a konání hlavního líčení přeložil na termín 20.–21. 12. 2021 (č. l. 351). I v tomto případě požádal obhájce o jeho odročení, ovšem z jiných důvodů (nedostatek času na prostudování přílohových spisů a to, že dovolatel, jakožto vozíčkář, se nemůže v zimním období pohybovat mimo své bydliště, navíc má obavy z nemoci covid-19, č. l. 368). Uvedené žádosti již předseda senátu nevyhověl (č. l. 369), přičemž nařízené hlavní líčení se nakonec konalo za osobní účasti dovolatele (č. l. 371), bez ohledu na panující roční období i jeho (stále trvající) dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, k němuž zjevně přibyly urologické problémy (srov. lékařská zpráva ze dne 5. 1. 2022).
52. Další hlavní líčení bylo nařízeno na den 23. 2. 2022. Obhájce dne 7. 2. 2022 opět požádal o odročení hlavního líčení s odůvodněním, jednak že mu Vrchní soud v Praze opakovaně neumožnil prostudování přílohových svazků, jednak že je dána kolize s celou řadou jiných jednání a procesních úkonů, jichž se musí účastnit nejen on, ale též další členové jeho advokátní kanceláře, a proto nepřipadá v úvahu ani substituce (č. l. 386). Předseda senátu soudu prvního stupně přípisem ze dne 10. 2. 2022 sdělil, že obhájce měl na prostudování spisu již dostatek času (nečekal přitom ani na vyjádření odvolacího soudu ze dne 11. 2. 2022, z něhož vyplynulo, že obhájce ve své žádosti zamlčel šest termínů, kdy proběhlo nahlížení do spisu, č. l. 396). Zároveň konstatoval, že kolize nevznikla v této trestní věci, nýbrž v dalších věcech, kde bylo odročováno (vyrozumíváno o procesních úkonech) až později (č. l. 394). Lze upřesnit, že v této trestní věci byl termín dalšího hlavního líčení oznámen již dne 20. 12. 2021, zatímco v dalších „kolidujících“ věcech se tak stalo až ve dnech 30. 12. 2021 (č. l. 392), 14. 1. 2022 (č. l. 392), 25. 1 2022 (č. l. 389), 2. 2. 2022 (č. l. 387) a 7. 2. 2022 (č. l. 388). Z uvedených skutečností, zařazených navíc do celkového kontextu vystupování dovolatele i jeho obhájce v daném trestním řízení, soud prvního stupně zcela logicky vydedukoval, že se jedná o další snahu oddálit projednání věci, a žádosti o odročení důvodně nevyhověl. Nicméně hlavní líčení dne 23. 2. 2022 bylo nakonec stejně zrušeno, neboť dne 22. 2. 2022 zaslal obviněný soudu omluvu s tím, že onemocněl covidem-19, což doložil lékařskou zprávou, a trval přitom na své účasti v řízení (č. l. 397–399). Hlavní líčení se proto konalo až dne 20. 4. 2022 a na něm byl vyhlášen odsuzující rozsudek.
53. Lze tedy shrnout, že k namítanému porušení práva na obhajobu, resp. na poskytnutí právní služby, nemohlo dojít, jelikož první, důvodné žádosti o odročení bylo vzhledem k existující a doložené kolizi vyhověno. Druhé žádosti již nikoliv, neboť tvrzená kolize nastala až u následně nařízených procesních úkonů, a ne u hlavního líčení v posuzované trestní věci. Nadto podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, jsou soudy zásadně povinny žádosti o odročení vyhovět, nemůže-li se obhájce z objektivních příčin dostavit k hlavnímu líčení a obviněný jeho přítomnost žádá, to ovšem platí pouze v případě, nejedná-li se o zjevnou obstrukci. Nejen ze skutečností, které obšírně popisoval zdejší soud v několika předchozích odstavcích tohoto usnesení, nýbrž i z informací podaných nalézacím soudem v bodech 7.–10. jeho rozsudku je charakter jednání obviněného i jeho obhájce evidentní. V neposlední řadě lze dodat, že k reálnému porušení práva na poskytnutí právní služby nemohlo v žádném případě dojít, a to jednoduše proto, že hlavní líčení, které soud nejprve odmítl odročit, se nakonec stejně nekonalo.
54. Obviněný zvolil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se jedná o situaci, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle jehož první věty má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
55. Dovolatel namítal, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, byť on trval na své účasti a žádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů, které doložil. Doplnil, že s ohledem na uložený klidový režim na lůžku nebyl z objektivních a jím nezapříčiněných důvodů schopen se veřejného zasedání účastnit. Námitky tohoto druhu bezpochyby odpovídají zákonnému rozsahu uplatněného dovolacího důvodu, po věcné stránce je ovšem nelze považovat za opodstatněné. V obecné rovině je vhodné předeslat, že účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je podle čl. 38 odst. 2 věty druhé Listiny zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, aj.). Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz věc Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnost č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
56. Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1); na to a na jiné následky nedostavení (§66 a 90) musí být obžalovaný v předvolání upozorněn. Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v §211. Podle §202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně. Podle §238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.
57. V prvé řadě je důležité zmínit, že obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn dne 19. 9. 2022 (potvrzení o dodání a doručení do datové schránky č. l. 558), což ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. znamená, že soud druhého stupně nepovažoval jeho osobní účast u veřejného zasedání za nutnou. Jednání bylo stanoveno na den 27. 10. 2022, přičemž dovolatel soudu zaslal dne 26. 10. 2022 ve 15:06 hod. e-mailem omluvenku, v níž požádal o odročení veřejného zasedání s odkazem na své „náhlé onemocnění“, kvůli němuž není schopen se veřejného zasedání účastnit, zdůraznil přitom, že na své osobní účasti bezvýhradně trvá (č. l. 564). K tomu připojil lékařskou zprávu, ve které je uvedeno, že „byla zjištěna viróza HCD, nyní nutný klidový režim, léčebná opatření dle našich doporučení, kontrola stavu za 7-10 dní“ (č. l. 565). Zcela v souladu s názorem odvolacího soudu je nutno konstatovat, že omluvu obviněného nelze považovat za řádnou ve smyslu §202 odst. 3 tr. ř. Nelze než souhlasit s konstatováním předsedkyně senátu, že předložená lékařská zpráva neobsahovala žádné bližší údaje, včetně toho, zda byl obviněný schopen účasti na veřejném zasedání. Přitom taková informace byla v daném případě jistě podstatná, jelikož sám dovolatel ve svém přípisu nijak nespecifikoval, jaké „náhlé onemocnění“ jej vlastně postihlo s tím, že údaj v lékařské zprávě „viróza HCD“ evidentně znamená virózu (infekci) horních cest dýchacích, která zahrnuje celou řadu neduhů od rýmy až po vážnější onemocnění jako např. angína nebo zánět hrtanu (laryngitida). Není též bez zajímavosti, že krátce po obdržení omluvy obviněného (v 15:40 hod.) se předsedkyně senátu odvolacího soudu pokusila v 15:50 hod. kontaktovat lékařku, která příslušnou zprávu vystavila, nemohla ovšem uspět, jelikož lékařka toho dne (tj. ve středu 26. 10. 2022) ordinovala pouze do 13:00 hod. a poté až v pátek 28. 10. 2022 (č. l. 564a). Jinak řečeno dovolatel zaslal soudu omluvenku až v době, kdy již nebyl prostor lékařku kontaktovat. S přihlédnutím nejen ke všem právě zmíněným okolnostem, ale též k celkovému přístupu obviněného a jeho obhájce k trestnímu řízení (srov. výše), je proto možno bez výhrad akceptovat rozhodnutí odvolacího soudu, který nepovažoval takovou omluvu za dostačující a přistoupil ke konání veřejného zasedání dne 27. 10. 2022 v nepřítomnosti obviněného.
58. Je příhodné dále poznamenat, že v posuzovaném řízení byly splněny podmínky §202 odst. 2 až 5 tr. ř., které lze analogicky aplikovat i na jednání před odvolacím soudem (§238 tr. ř.). Předně byla (již v předchozích fázích řízení) dodržena všechna zákonná ustanovení označená v §202 odst. 2 tr. ř. s tím, že obviněný v rámci svého výslechu u hlavního líčení využil práva nevypovídat. V době konání veřejného zasedání dne 27. 10. 2022 přitom nebyl ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, jak zmiňuje §202 odst. 4 tr. ř. V souladu s tímto ustanovením pak byl zvolený obhájce Mgr. Ing. Vlastimil Němec soudnímu jednání osobně přítomen. Zcela nepochybně bylo ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. možno spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez účasti dovolatele. V předmětném veřejném zasedání byly podle §213 odst. 1 tr. ř. stranám předloženy listinné důkazy – jednalo se o aktualizovaný opis rejstříku trestů dovolatele a o několik rozhodnutí soudů v trestních věcech dalších obviněných týkajících se jiných dílčích úseků projednávané organizované daňové trestné činnosti. Strany ovšem nežádaly nahlédnutí ani bližší čtení, což jen podtrhuje okrajový význam uvedených listin pro rozhodnutí odvolacího soudu. Nadto se daný postup nijak nedotkl úpravy §202 odst. 3. tr. ř. Poté byl pro nadbytečnost zamítnut návrh obhajoby na výslech JUDr. Filipa Svobody, následně přistoupeno ke konečným návrhům a poté vyhlášeno usnesení, jímž bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto (srov. protokol o veřejném zasedání, č. l. 265–568). Nezbývá než uzavřít, že v celém trestním řízení byl dovolateli poskytnut dostatek prostoru k realizaci všech jeho procesních práv, ke konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti bylo přistoupeno v souladu se zákonem, přičemž zásah do jeho práv lze v daném směru považovat za zcela nepodstatný, a především bezvýznamný z hlediska výsledku řízení.
59. Další obviněným uplatněný dovolací důvod – podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
60. Dovolatel ve shora vymezeném okruhu namítal, že soud prvního stupně fakticky přejal závěry orgánů činných v trestním řízení, jelikož jeho rozsudek je v podstatné části kopií rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T 2/2018. Taktéž vytkl, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je pouze výčtem důkazů, které se k obviněnému či společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., nijak nevztahují, a soud se jejich zařazením snaží navodit dojem, že jde o řetězec nepřímých důkazů vedoucí k usvědčení dovolatele. V tomto světle pak poukázal na vybrané svědecké výpovědi, které se buď skutku projednávaného v tomto trestním řízení sp. zn. 73 T 8/2020 (podle jeho názoru) vůbec netýkají, anebo z nich vyvodil jiné (pro něj příznivější) závěry, než učinil soud prvního a následně i druhého stupně. Z takto pojaté argumentace ovšem nelze usoudit, že by dovolatel namítal některou ze tří alternativ zařazených do rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nabízela by se sice varianta první, tj. zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nicméně dovolatel nikde ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl, v čem by měl případný „zjevný rozpor“ spočívat, přičemž jediná jeho námitka, která by mohla danému tématu odpovídat, a to že společnost Zíbr – Trading, s. r. o., od určité doby neovládal, zcela postrádá na relevanci.
61. Lze tedy shrnout, že drtivá většina této části dovolacích námitek nespadá pod žádný z taxativně vymezených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Nadto ani sám obviněný je nepovažoval za natolik zásadní, jelikož kladl důraz především na (jím spatřovaná) procesní pochybení soudu, podrobně probraná v předchozích pasážích tohoto usnesení. Proto se k nim Nejvyšší soud vyjádří již jen ve stručnosti (míněno v porovnání s neobvykle velkým rozsahem celého posuzovaného případu). V prvé řadě nelze spatřovat sebemenší pochybení v tom, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v předmětné trestní věci do značné míry kopíruje části z rozsudku téhož soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T 2/2018. Trestní řízení bylo proti dovolateli po dlouhou dobu vedeno právě v rámci věci sp. zn. 73 T 2/2018. Během příslušného období byla konána většina hlavních líčení, provedena převážná většina důkazů s tím, že dovolateli byla v plné míře poskytnuta práva vyplývající z jeho procesního postavení (způsob, jakým je využil, není v daném směru rozhodný). Je tedy zcela logické, že soud s těmito důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi kalkuloval také po vyloučení věci obviněného ze společného řízení. Rozhodně v tom nelze spatřovat porušení kardinálních zásad trestního řízení (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) nebo ústavně garantovaných základních práv a svobod.
62. Ztotožnit se nelze ani s výtkou dovolatele, že soud v této trestní věci (sp. zn. 73 T 8/2020) hodnotil také důkazy, které se vztahovaly k činnosti společností TOP TEN DEVELOPMENT, s. r. o., a NORDFIELD TRADE, s. r. o., případně dalších obviněných ve věci sp. zn 73 T 2/2018. Dovolatel sice namítal, že z rozhodnutí soudu sp. zn. 73 T 8/2020 se nepodává provázanost mezi jeho osobou, společností Zíbr – Trading, s. r. o., a právě zmíněnými subjekty, nicméně z obsahu odůvodnění označeného rozsudku vyplývá pravý opak. Jen v krátkosti je možno poznamenat, že provázanost společností TOP TEN DEVELOPMENT, s. r. o., NORDFIELD TRADE, s. r. o., a Zíbr – Trading, s. r. o., je dána již charakterem jejich protiprávní činnosti, který je ve všech případech takřka identický. Všechny tyto tři společnosti působily na pozici tzv. „ztracených obchodníků“, byly zastupovány tzv. „bílými koňmi“, formálně (tj. podle faktur, nikoliv však fyzicky) dovážely pohonné hmoty, především od rakouské společnosti Doppler Mineralöle GmbH, přes oprávněného příjemce – společnost GARANTRANS, s. r. o., pohonné hmoty prodávaly několika svým odběratelům pod cenou (tj. ekonomicky zcela nesmyslně), přičemž zboží bylo fyzicky dováženo přímo k těmto odběratelům nebo jejich dalším odběratelům, kteří si také sami zařídili a zaplatili dopravu. „Ztracení obchodníci“ pak zisky ze své nelegální činnosti posílali dalším společnostem (nejednou se tak stalo bez zjevného ekonomického důvodu a na základě účelových smluvních kontraktů), a to ve snaze zbavit se finančních prostředků, ze kterých by jinak museli odvést DPH (daň na výstupu z prodeje zboží plátci DPH v rámci České republiky).
63. Provázanost celého jednání byla ještě více patrná z činnosti řady osob (ať již obviněných či pouze svědků) působících v rozličných pozicích u různých společností, které byly nějakým způsobem zapojeny do projednávané rozsáhlé trestné činnosti (a to přesto, že dané subjekty měly být na sobě nezávislé). Tak například obviněný Miloslav Benda figuroval jako jednatel či společník (a klasický „bílý kůň“) u společností Zíbr – Trading, s. r. o., TOP TEN DEVELOPMENT, s. r. o., i PETDAN, s. r. o. (přes kterou byly ze společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., vyváděny finanční prostředky). Rovněž svědkyně P. H., jejíž výpověď považoval dovolatel za zásadní, pracovala u společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., i NORDFIELD TRADE, s. r. o., účetnictví dělala obviněnému J. R., společnosti EHOR, s. r. o., (jednatelky Evy Horányiové) a později též svědkovi A. S. Podobných příkladů lze v celé trestné činnosti nalézt mnohem více, což jednoznačně svědčí o tom, že šlo o jeden organický a značně propojený celek, jehož jednotlivé díly nešlo posuzovat odděleně, nýbrž pouze ve vzájemných souvislostech. Tato skutečnost se pak zcela správně projevila v odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, v němž bylo jednání dovolatele i jím vedené a posléze fakticky ovládané společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., zařazeno do odpovídajícího kontextu celé vysoce organizované ilegální činnosti.
64. Dovolatel se zjevně snažil zmenšit svůj podíl na zmiňované trestné činnosti odkazem na řadu výpovědí obviněných i svědků, kteří neoznačili ani jeho osobu ani jím ovládnou společnost. To ovšem v posuzované věci nemá zdaleka takový význam, jak by tomu mohlo být v případech jiné trestné činnosti. Za prvé platí to, co bylo řečeno v předchozím odstavci, tedy že i informace o jednání, které bezprostředně nesouviselo s činností dovolatele nebo společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., mohly v konečném důsledku vnést světlo i do skutku, jenž byl kladen za vinu právě dovolateli. Mohlo se jednat třeba o situaci, kdy mezi dvěma subjekty stál ještě jiný subjekt jakožto mezičlánek, např. společnost PETDAN, s. r. o., která na základě mandátní smlouvy přijímala finanční prostředky od společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., a naopak zasílala finanční prostředky na účet společnosti MERIDIENS PLUS, s. r. o., jejímiž společníky a jednateli byli Aleš a Pavel Girstlovi. Uvedená společnost přijímala platby také od některých odběratelů společností Zíbr – Trading, s. r. o., a NORDFIELD TRADE, s. r. o. Skutečnost, že obviněný Aleš Girstl se ve své výpovědi vůbec nezmínil o dovolateli ani jeho obchodní společnosti, tedy nelze použít jako argument ve prospěch dovolatele, poněvadž listinné důkazy, které jsou v dané věci rozhodující, prokazují pravý opak.
65. Za druhé je potřeba připomenout, že skutečně velké množství osob se na předmětné trestné činnosti podílelo toliko z pozic tzv „bílých koní“, přijímalo instrukce od dalších osob, aniž by jim byly známy bližší okolnosti jejich jednání (zvláště markantní bylo toto postavení např. u obviněných Miloslava Bendy, J. V. nebo V. P.). Proto není až tak zvláštní, že u svého výslechu nebyli schopni popsat širší rámec jejich činnosti. Za třetí si nelze nepovšimnout, že většina obviněných, ale též mnoho svědků, jejichž podíl na posuzovaných „obchodech“ byl možná až příliš aktivní (např. Eva Horányiová či Gheorghe Spolai), vypovídali velmi obezřetně, pokud možno co nejobecněji, ve viditelné snaze vyhnout se negativním důsledkům pro jejich budoucnost. Byly to opět listinné důkazy (zejména zjištěné finanční toky, smluvní kontrakty, výpisy z obchodního rejstříku), které prokázaly důležité vazby mezi jednotlivými subjekty, byť tyto nevyplynuly z výpovědí u hlavního líčení. Je tedy vcelku bezvýznamné, že např. obviněný Miloslav Benda nebo svědek Gheorghe Spolai se ve svých výpovědích vůbec nezmínili ani o dovolateli ani o společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., když první z nich se stal dokonce jednatelem právě zmíněné obchodní společnosti, zatímco druhý z nich vystupoval jako jednatel společnosti livenostop, s. r. o., na jejíž účet plynuly finanční prostředky společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., pocházející z projednávané trestné činnosti. Obdobných příkladů by Nejvyšší soud mohl uvést ještě mnoho.
66. Opakovaně vyzdvihované listinné důkazy, a nikoliv svědecké výpovědi P. H., Mustafy Cetinkayi a M. K., bez důvodných pochybností prokázaly, že trestní odpovědnost za skutky popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je nutno přičíst právě dovolateli. Soudy obou stupňů se velmi pečlivě zabývaly jeho úlohou ve společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., a dospěly ke zcela správnému a důkazně podloženému závěru, že pouze on ovládal její chod po celou dobu páchání trestné činnosti, bez ohledu na to, zda byl oficiálně jejím jednatelem či nikoliv. Oba soudy důvodně poukázaly na skutečnost, že dovolatel osobně učinil veškeré kroky, aby umožnil obchodování s pohonnými hmotami. Založil Zíbr – Trading, s. r. o., i její bankovní účty, uzavřel smlouvy se společnostmi Doppler Mineralöle, GmbH, i GARANTRANS, s. r. o. Podstatné je, že po celou dobu, a to včetně období, kdy nebyl jednatelem společnosti (a na své místo nechal fakticky dosadit osoby, jejichž osobní údaje byly za tímto účelem zneužity, na činnosti společnosti se nepodílely, popř. o ničem ani nevěděly), měl pouze on dispoziční právo k účtům společnosti, a jedině on měl tedy pod kontrolou veškeré finanční toky, jež společností v rámci páchání trestné činnosti procházely (byly to odchozí platby pro dodavatele pohonných hmot a oprávněného příjemce, příchozí platby od odběratelů pohonných hmot, příchozí i odchozí platby od společnosti PETDAN, s. r. o., či odchozí platby ve prospěch společností livenostop s. r. o., a CREDITION CAPITAL, Inc., jejichž prostřednictvím byly peníze vyváděny ze společnosti Zíbr – Trading, s. r. o.). Skutečnost, že dovolatel za „svou“ společnost jednal i v době, kdy nebyl oficiálně jejím jednatelem, prokazuje nepřímo i fakt, že on sám podal 25. 10. 2010 daňové přiznání k DPH za 3. čtvrtletí roku 2010, jakožto zmocněnec společnosti, v době, kdy měl být jejím jednatelem Pieter Coucke, tedy muž, jenž o svém angažmá ve společnosti vůbec nevěděl a jehož osobní údaje byly za tímto účelem zneužity na základě odcizení jeho osobních dokladů.
67. Lze tedy uzavřít, že vina dovolatele všemi skutky či dílčími útoky popsanými ve výroku o vině byla bez důvodných pochybností, v souladu s §2 odst. 5, 6, tr. ř. prokázána. Nejvyšší soud opakuje, že s ohledem na své postavení jako soudu dovolacího i na konkrétní dovolací argumentaci nebyl povolán k opětovnému hodnocení provedených důkazů ani celkovému a podrobnému rozboru skutkových zjištění (to je ostatně primárně záležitostí a také oprávněním soudu prvního stupně). Uváděl pouze určité (drobné) příklady v reakci na konkrétní námitky obviněného. Z uvedených důvodů považuje za příhodné odkázat na vyčerpávající hodnotící pasáže obou napadených rozhodnutí, s jejichž závěry se v plném rozsahu ztotožnil (srov str. 81–109 a body 98.–107. rozsudku nalézacího soudu, str. 12–16 a body 12.–16. usnesení odvolacího soudu).
68. Obviněný ještě fakticky vznesl námitku opomenutého důkazu, a to jím navrhované výpovědi jeho předchozího obhájce JUDr. Filipa Svobody. K tomu je vhodné předeslat, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
69. Odvolací soud sice zamítl obhajobou navrhovaný důkaz pro nadbytečnost, pravdou nicméně je, že výslech původního obhájce obviněného JUDr. Filipa Svobody se vůbec netýkal předmětu posuzované trestní věci, ale dopadal výhradně na oblast, kterou soud není vůbec oprávněn hodnotit. Jak již bylo zmiňováno výše (srov. bod 40. tohoto usnesení) soudu absolutně nepřísluší posuzovat způsob vedení a kvalitu obhajoby obviněného. Z tohoto důvodu nebylo možno označit předmětný důkazní návrh jinak než jako zcela irelevantní a jako takový jej zamítnout. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v tomto specifickém případě nebylo potřeba rozhodnutí soudu ani nijak důkladně vysvětlovat, jelikož nedůvodnost takového návrhu je „na první pohled“ jasná. Podstatné je, že odvolací soud se vzneseným návrhem řádně zabýval a v souladu se svými povinnostmi o něm (správně) rozhodl.
70. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obviněný však v tomto ohledu žádnou relevantní námitku neuplatnil. Za této situace se proto Nejvyšší soud případným naplněním citovaného dovolacího důvodu nezabýval.
71. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody jako celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
72. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu