ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.44.2006:100
sp. zn. 6 Ads 44/2006 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: Ségécé
Česká republika, s. r. o., se sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5, zastoupené Mgr. Eliškou
Barthelemy, advokátkou se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované
ze dne 30. 6. 2003, č. j. 332-6003-425/4.6.03/Vo, o pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 6. 12. 2005, č. j. 12 Cad 2/2004 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku ve výši 3475 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Pražská správa sociálního zabezpečení v Praze 8 svým platebním výměrem
ze dne 5. 5. 2003, č. 340/1146/03, uložila právní předchůdkyni žalobkyně, společnosti
AMC-PRAGUE, s. r. o., podle ustanovení §104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, povinnost uhradit dlužné
pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 670 843 Kč
a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 37 258 Kč. Na základě kontroly odvodu
pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění,
provedené u výše uvedené společnosti dne 28. 4. 2003, totiž správní orgán I. stupně mimo jiné
zjistil, že daná společnost nezahrnula v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. a), písm. b)
a odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, v měsících lednu, únoru a březnu
roku 2003 do vyměřovacího základu pro odvod pojistného mzdu pana Ch. M. (občan
Francouzské republiky).
Toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadla společnost AMC-PRAGUE
odvoláním, v němž zejména upozornila na znění vybraných ustanovení Všeobecné úmluvy
o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií (č. 215/1949 Sb.), doplněné Dodatkovou
úmluvou [(č. 68/1970 Sb.), vše dále jen „Úmluva“] s tím, že nesouhlasí s názorem vysloveným
v napadeném rozhodnutí. Podle správního orgánu I. stupně totiž s ohledem na Úmluvu
nelze na pracovněprávní vztah z pracovní smlouvy, byť se řídí francouzským právem, vztahovat
ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců,
ve znění účinném do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“), neboť Úmluva je v dané
věci k citovanému právnímu předpisu „nadřazená“. Jak ovšem společnost AMC-PRAGUE
upozornila, Úmluva odkazuje na právní předpisy o sociálním zabezpečení státu místa zaměstnání.
Zákon č. 54/1956 Sb. přitom výslovně uvádí v ustanovení §5 písm. b) výjimku pro cizí státní
příslušníky vykonávající práci v České republice na základě pracovní smlouvy uzavřené dle cizích
právních předpisů.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 6. 2003, č. j. 332-6003-425/4.6.03/Vo, odvolání
zamítla a napadený platební výměr potvrdila. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná
souhlasila se závěry správního orgánu I. stupně, přičemž k vzájemnému vztahu Úmluvy a zákona
č. 54/1956 Sb. především konstatovala, že tento vztah je třeba posuzovat se zřetelem k čl. 10
Ústavy ČR, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. Podle uvedeného článku Ústavy ČR
totiž vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká
republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného
než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Žalovaná uzavřela, že se v případě pana M. jedná
o osobu, na kterou se Úmluva vztahovala.
Proti tomuto rozhodnutí žalované brojila společnost AMC-PRAGUE dne 29. 8. 2003
žalobou, ve které předně namítala, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které přecházelo
napadenému rozhodnutí, nesplňuje všechny náležitosti rozhodnutí, protože neobsahuje řádné
odůvodnění. Další (stěžejní) námitka uvedené společnosti pak spočívala především v tom,
že z Úmluvy nevyplývá, že by se v dané věci ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb.
neaplikovalo. Čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy pouze stanoví, že francouzští státní příslušníci
zaměstnaní v České republice podléhají zákonodárství a zákonným předpisům o sociálním
zabezpečení státu místa zaměstnání, v daném případě České republiky. Právní předpisy platné
v České republice vyjímají z povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečení cizí státní
příslušníky, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR a kteří jsou v České republice činní
pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů.
Pan M. splňuje všechny uvedené podmínky, a proto není důvodu, aby byla společnost
AMC-PRAGUE povinna platit z jeho mzdy pojistné. K doplnění žaloby dne 29. 9. 2004
pak navíc uvedená společnost připojila též kopii rozhodnutí brněnského pracoviště žalované,
kterým bylo zastaveno řízení, v němž se rovněž rozhodovalo o účasti francouzského občana
na nemocenském pojištění v ČR, který neměl v roce 2003 na území České republiky trvalý pobyt
a pracoval zde v pracovním poměru uzavřeném podle francouzského práva.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2005, č. j. 12 Cad 2/2004 - 45,
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
tohoto rozsudku městský soud s odkazem na čl. 1 §1, čl. 3 §1 Úmluvy a čl. 10 Ústavy ČR
zejména konstatoval, že vzhledem k tomu, že zmíněná mezinárodní smlouva odkazuje
pouze na aplikaci právních předpisů místa, kde je výdělečná činnost v zaměstnaneckém poměru
vykonávána, aniž by samostatně a jinak konkrétně upravovala některou ze situací, na něž dopadají
ustanovení příslušných právních předpisů toho kterého státu, nelze z dané smlouvy dovodit jiný
závěr než ten, že pro případ francouzského státního příslušníka, ohledně jehož příjmu došlo
v daném případě k doměření pojistného, je třeba vycházet z právního řádu ČR jako celku.
Z výše uvedených důvodů bylo proto v dané věci na žalovaném (respektive správním orgánu
I. stupně), aby se zabýval též ustanovením §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb.,
neboť i toto ustanovení je součástí právního řádu, na který odkazují předmětné mezinárodní
smlouvy.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalovaná (stěžovatelka)
dne 10. 1. 2006 kasační stížností, v níž namítá důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“, „soudní řád správní“),
tedy nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. K tomu zejména uvádí, že čl. 1 §1 Úmluvy vylučuje vyjmutí
z pojištění podle ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., neboť nemocenské pojištění
cizího státního příslušníka v pracovním vztahu uzavřeném dle cizích právních předpisů může
vzniknout i na základě mezinárodní smlouvy. Mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení
zajišťují osobám, na něž se smlouva vztahuje, rovné postavení jako vlastním státním
příslušníkům na území druhého smluvního státu, pokud na jeho území pracují.
Jestliže tak francouzští státní příslušníci působící na území ČR požívají stejných výhod
jako zaměstnanci a čeští státní příslušníci, pak mohou být vyňati z pojištění dle citovaného zákona
jen za podmínek jako čeští státní příslušníci. S ohledem na tyto skutečnosti
tak nelze na předmětný pracovněprávní vztah aplikovat ustanovení §5 písm. b) zákona
č. 54/1956 Sb. Pokud by zákonodárce skutečně vyloučil z účasti na nemocenském pojištění
všechny cizí státní příslušníky, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR a mají uzavřenou pracovní
smlouvu dle cizích právních předpisů, pak by došlo k porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR,
dle kterého „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni z mezinárodního práva vyplývají“.
Stěžovatelka v této souvislosti dále upozornila nejen na znění čl. 10 Ústavy ČR,
ale i na ustanovení §1 zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv
o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon č. 100/1932 Sb.“), podle kterého „ustanovení
mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu
své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní“. Jak stěžovatelka doplnila, jejímu výše nastíněnému
výkladu odpovídá též novelizace zákona č. 54/1956 Sb. provedená zákonem č. 424/2003 Sb.
Na podporu své argumentace pak ještě stěžovatelka dodala, že jejímu výkladu sporné právní
otázky přisvědčily v několika svých rozhodnutích (na které blíže odkazuje) např. Krajské soudy
v Praze, v Hradci Králové případně Městský soud v Praze. Závěrem pak stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Společnost AMC-PRAGUE ve svém vyjádření ke kasační stížnosti toliko konstatovala,
že v dané věci odpadl předmět řízení, neboť stěžovatelka rozhodnutím ze dne 30. 1. 2006,
č. j. 323-6313-0012-2.1.2005/Hů, zrušila ve věci projednávaný platební výměr (rozhodnutí
správního orgánu I. stupně) a řízení zastavila. Z těchto důvodů proto společnost AMC-PRAGUE
navrhla, aby Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil.
V replice k tomuto vyjádření stěžovatelka především konstatovala, že s návrhem
společnosti AMC-PRAGUE nesouhlasí a i nadále trvá na svém názoru vyjádřeném v kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. 11. 2007, č. j. 6 Ads 44/2006 - 87, řízení
o kasační stížnosti přerušil, a to až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech,
které byly ve skutkově obdobných věcech podány proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu
(mimo jiné se jednalo o rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 3 Ads 18/2005 - 79).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 619/06 (http://nalus.usoud.cz), zrušil výše uvedený rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 3 Ads 18/2005 - 79, a opětovně vyslovil stejný právní
názor (jak již učinil v několika skutkově obdobných věcech předtím), neshledal Nejvyšší správní
soud důvody pro to, aby vyčkával i na další rozhodnutí Ústavního soudu v ostatních věcech
vypočtených v usnesení o přerušení řízení. Usnesením ze dne 6. 3. 2009, č. j. 6 Ads 44/2006 - 92,
proto rozhodl o pokračování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud současně zjistil
z obchodního rejstříku, že žalobkyně zanikla ke dni 20. 7. 2007 v důsledku fúze se společností
Ségécé Česká republika, s. r. o. Žalobkyně byla ke stejnému dni vymazána z obchodního rejstříku.
Dle §107 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §64 s. ř. s.,
ztratí-li v průběhu řízení účastník – právnická osoba – způsobilost být účastníkem řízení,
a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, je jejím procesní nástupcem ten,
kdo po jejím zániku vstoupil do jejích práv a povinností. O pokračování řízení se společností
Ségécé Česká republika, s. r. o., na straně žalobkyně tak Nejvyšší správní soud také rozhodl
shora blíže označeným usnesením.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jejím rozsahem
a důvody je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 téhož zákona vázán.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Úvodem Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelky podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. především konstatuje (jak ostatně vyplývá z již výše uvedeného), že ke sporné
právní otázce, tedy zda aplikovat ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2003, i na cizí státní příslušníky nemající pobyt na území ČR činné
pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů,
se ve svých nálezech již opakovaně vyjádřil Ústavní soud. Stalo se tak nejen ve věci
sp. zn. III. ÚS 619/06, na kterou v projednávané věci odkazuje usnesení o přerušení řízení,
ale shodně již rozhodl i v dalších obdobných věcech [srov. např. nálezy ze dne 15. 1. 2008,
sp. zn. I. ÚS 629/06 a sp. zn. I. ÚS 605/06, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06,
ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 705/06, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 2373/07
případně ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 629/06 (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Z výše nastíněných důvodů je proto především nezbytné přihlédnout k odůvodnění
uvedených nálezů Ústavního soudu, které má pro posouzení nyní projednávané věci význam.
Ústavní soud se v odůvodnění daného nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 619/06 i s odkazem
na svoji předchozí judikaturu (zejména nález ve věci sp. zn. I. ÚS 520/06), především věnoval
rozpornosti přístupu stěžovatelky, krajských soudů i Nejvyššího správního soudu ke sporné
právní otázce. Předně připomněl, že „ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty
a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1
odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu,
podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být
ve své důvěře zklamán“. Podle uvedeného nálezu ochrana jednání učiněného v důvěře v právo
pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního
právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné
moci, včetně konstantní správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními
soudy. Podle Ústavního soudu platí, že „změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury,
ale za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících
k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně“. Ústavní soud
dále mimo jiné připomněl, že Úmluva nebyla ratifikována se souhlasem Národního shromáždění
ČSR, respektive Federálního shromáždění ČSSR. Závěr, že se Úmluva stala od 1. 6. 2002 součástí
právního řádu České republiky s ohledem na znění čl. 10 Ústavy ČR pak sice podle citovaného
nálezu Nejvyšší správní soud odmítl, přesto postup správního orgánu legalizoval „způsobem
libovolným a zcela nepředvídatelným, když přímou aplikovatelnost pravidel v Úmluvě obsažených dovodil
za použití zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění,
a vyslovil, že v relevantní době byla Úmluva k zákonu č. 54/1956 Sb. v poměru právního předpisu speciálního
k předpisu obecnému.“ Ústavní soud v odkazovaném nálezu dále především zdůraznil,
že „právě soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení vytvořila oprávněná očekávání adresátů
příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění a "dotvořila" české právo v jeho materiální podobě
tak, že v relevantní době nemohla být použita Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti místo úpravy zákonné.
Odmítl-li Nejvyšší správní soud důvod změny praxe orgánů sociálního zabezpečení, spočívající v nesprávném
výkladu novely Ústavy, účinné od 1. června 2002, bylo na něm, aby (spolu s krajskými soudy) chránil oprávněná
očekávání adresátů v trvající existenci jejich práv a povinností, a to za právního stavu existujícího v nezměněné
podobě až do 31. 12. 2003. Odpadl-li jako nesprávný argument použitím čl. 10 Ústavy v novém znění,
nelze na změnu praxe správního orgánu nahlížet jinak, než na libovůli a nikoliv legitimní a principiální změnu
výkladu práva. Pokud Nejvyšší správní soud změnu správní praxe takto ex post de facto justifikoval, dopustil
se podle Ústavního soudu libovůle mající rozměry protiústavní“.
Pro projednávanou věc je pak především významné, že na základě výše uvedených úvah
Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že „francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice
trvalý pobyt a byli činní na jejím území pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích
právních předpisů, nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění
zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003 [a to s odkazem na ustanovení §5 písm. b) citovaného
zákona]“. Takto jednoznačně vyslovený právní názor je pak třeba podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu aplikovat i v této věci. Tento závěr přitom nevyplývá jen ze samotného faktu,
že Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti takový názor již opakovaně vyslovil
(a to i prostřednictvím různých svých senátů), zohlednit je v tomto směru třeba především znění
čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná
pro všechny orgány i osoby. Jak již ostatně Ústavní soud v tomto zcela jednoznačně vyslovil
ve svém nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (č. 16/2005 Sb. ÚS), „pokud Nejvyšší
správní soud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektoval, porušil tím, vycházeje
ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího
nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud
může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu
ve smyslu §23 zák. č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru
Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti,
jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, I. ÚS 70/96, III. ÚS 127/96,
III. ÚS 187/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 648/2000 a další).“
Za těchto okolností nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit námitkám stěžovatelky.
V souladu se shora citovanou judikaturou Ústavního soudu je přitom třeba považovat za správný
ve svém výsledku výklad provedený žalobkyní. V tomto ohledu lze tedy uzavřít, že námitka
stěžovatelky podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) není důvodná. Nejvyšší správní soud
zde pouze připomíná, že je tomu tak i přesto, že městský soud dospěl ke svému závěru do určité
míry z jiných důvodů než shora citovaná judikatura Ústavního soudu. V tomto ohledu
lze nicméně podle Nejvyšší správní soudu odkázat např. na rozsudek téhož soudu
ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106 (www.nssoud.cz), v rámci kterého již zdejší soud
vyslovil, že „i když je ve výsledku (co do výroku) rozhodnutí krajského soudu věcně správné, lze právním
názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu korigovat dílčí nesprávné závěry krajského soudu
bez toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno…“. Takový postup Nejvyššího správního soudu
je ostatně zcela v souladu s principy rychlosti a hospodárnosti řízení.
K projednávané sporné právní otázce je třeba ještě poznamenat, že rozhodujícímu
tříčlennému senátu Nejvyššího správního soudu je známo, že rozšířený senát zdejšího soudu
projednává věc, která se týká obdobné problematiky, mimo jiné především účasti cizích státních
příslušníků na nemocenském pojištění na základě smlouvy mezi Českou republikou a Švýcarskou
konfederací o sociálním zabezpečení (č. 267/1997 Sb.) V této věci, kterou rozšířený senát
projednává na základě předkládacího usnesení ze dne 14. 11. 2007, č. j. 6 Ads 88/2006 - 78
(www.nssoud.cz), není doposud rozhodnuto. V tomto ohledu nicméně považuje rozhodující
senát za podstatné, že po předložení této věci rozšířenému senátu se již opakovaně Ústavní soud
ve svých výše citovaných nálezech k předmětné sporné právní otázce jednoznačně vyslovil.
Z toho důvodu nepovažoval rozhodující tříčlenný senát za nezbytné po rozhodnutí
o pokračování řízení znovu řízení přerušovat (a čekat na rozhodnutí rozšířeného senátu
ve věci sp. zn. 6 Ads 88/2006) a rozhodl ve věci samé. V této souvislosti je přitom vhodné
upozornit zejména na usnesení rozšířeného senátu ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004 - 53
(www.nssoud.cz), ze kterého se mimo jiné podává, že „Pokud by zdejší soud připustil aktivaci
rozšířeného senátu v případě existence ustálené judikatury Ústavního soudu odporující judikatuře Nejvyššího
správního soudu, mohlo by to ve svých důsledcích znamenat dva výsledky. Buď by se rozšířený senát cítil být vázán
právními závěry Ústavního soudu, respektujíc jeho ústavní vymezení; anebo by setrval na právních závěrech
Nejvyššího správního soudu. První řešení by znamenalo, že funkce rozšířeného senátu by byla ponížena z pozice
významného sjednocovatele judikatury na pouhého formálního hlasatele názorů Ústavního soudu,
což by s sebou nutně přinášelo i faktickou svázanost jeho členů při formování výsledných právních závěrů. Druhé
řešení by oproti tomu sice neznamenalo snížení funkce rozšířeného senátu, nicméně představovalo by zásadní
ohrožení funkčnosti soudního systému. (…) Jestliže tedy první z nabízených možností činí rozhodování rozšířeného
senátu veskrze zbytečným a jen formálním, představuje druhá možnost systémové riziko. Nejvyšší správní soud
nicméně ve svých úvahách vycházel ze skutečnosti, že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního
souladu a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí být nazírána jako dominující hledisko
při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvy
vnímá relativně izolovaně, a to z hlediska materiálního i formálního. V tomto kontextu se jeví velmi významným
čl. 95 Ústavy, který lze – mimo jiné – vnímat též jako potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu
a jako prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi soudy obecnými na straně druhé.
Především z něj lze dovodit, že obecné soudy (mezi něž v tomto smyslu a se značným zjednodušením patří
i Nejvyšší správní soud) jsou při svém rozhodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem
(arg. a minori ad maius). Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu,
kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku
a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.“ Lze tedy uzavřít, že ve světle citovaného
usnesení rozšířeného senátu nepovažoval rozhodující tříčlenný senát za nezbytné opětovně
přerušit řízení a vyčkat na rozhodnutí rozšířeného senátu ve výše uvedené věci.
K návrhu společnosti AMC-PRAGUE na zastavení řízení v dané věci Nejvyšší správní
soud toliko poznamenává, že podle ustanovení §47 s. ř. s. soud řízení zastaví:
„a) vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět; šlo-li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu
toliko zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí,
b) prohlásí-li navrhovatel, že byl po podání návrhu postupem správního orgánu plně uspokojen (§62),
c) stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.“
V dané věci ovšem ani jedna z výše uvedených zákonem stanovených podmínek splněna
nebyla, a proto Nejvyšší správní soud nemohl návrhu společnosti AMC-PRAGUE vyhovět.
K tomu naopak Nejvyšší správní soud poznamenává, že postup stěžovatelky, která zrušila
předmětné rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a respektovala tak pravomocný rozsudek
městského soudu (byť s ním nesouhlasila a dokonce proti němu brojila mimořádným opravným
prostředkem), je třeba považovat za správný a dokonce žádoucí [srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49
(č. 1255/2007 Sb. NSS)].
Žalobkyně měla v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a Nejvyšší
správní soudu proto podle §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil stěžovatelce povinnost
zaplatit jí do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3475 Kč, která se skládá z částky 3100 Kč za dva úkony
právní služby ve výši 1000 Kč a 2100 Kč [převzetí a příprava zastoupení podle §7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a vyjádření (návrh) ke kasační stížnosti
podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky
č. 276/2006 Sb.] a z částky 375 Kč za s tím související dva režijní paušály po 75 Kč
respektive 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. před účinností a po účinnosti
vyhlášky č. 276/2006 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu