ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.59.2006:70
sp. zn. 6 Ads 59/2006 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: RABOT
DUTILLEUL ČR, s. r. o., se sídlem Vítězné náměstí 2/557, Praha 6, zastoupené Mgr. Eliškou
Barthelemy, advokátkou se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované
ze dne 3. 9. 2004, č. j. 332-6003-552-5.8.2004/Fuk, o pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Cad 33/2004 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Pražská správa sociálního zabezpečení v Praze 8 svým platebním výměrem
ze dne 28. 6. 2004, č. 55/1656/04, uložila žalobkyni podle ustanovení §104c zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti ve výši 135 949 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 45 784 Kč.
Na základě kontroly odvodu pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů
v důchodovém pojištění, provedené u žalobkyně dne 16. 4. 2004, totiž správní orgán I. stupně
mimo jiné zjistil, že žalobkyně nezahrnula v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. a), písm. b)
a odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, do vyměřovacího základu
pro odvod pojistného příjmy za rok 2003 ve výši 399 822 Kč zúčtované v souvislosti s výkonem
zaměstnání panu D. M. (občan Francouzské republiky).
Toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadla žalobkyně odvoláním,
v němž zejména upozornila na znění vybraných ustanovení Všeobecné úmluvy o sociální
bezpečnosti mezi Československem a Francií (č. 215/1949 Sb.), doplněné Dodatkovou úmluvou
[(č. 68/1970 Sb.), vše dále jen „Úmluva“] s tím, že nesouhlasí s názorem vysloveným
v napadeném rozhodnutí. Podle správního orgánu I. stupně totiž s ohledem na Úmluvu
nelze na pracovněprávní vztah z pracovní smlouvy, byť se řídí francouzským právem, vztahovat
ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění
účinném do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“), neboť Úmluva je v dané věci
k citovanému právnímu předpisu „nadřazená“. Jak ovšem žalobkyně upozorňuje, Úmluva
odkazuje na právní předpisy o sociálním zabezpečení státu místa zaměstnání, přičemž právní
předpisy účinné v České republice v roce 2003 vyjímaly z nemocenského pojištění osoby splňující
podmínky dané ustanovením §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. Na vyjmutí cizích státních
příslušníků z nemocenského pojištění přitom podle žalobkyně nic nezměnila ani novelizace
Ústavy ČR provedená ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. Uzavřela proto, že žádné z ustanovení
Úmluvy nevylučovalo použití §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. a její výše uvedený zaměstnanec
splňoval všechny podmínky dané citovaným ustanovením.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 9. 2004, č. j. 332-6003-552-5.8.2004/Fuk, odvolání
zamítla a napadený platební výměr potvrdila. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná
souhlasila se závěry správního orgánu I. stupně, přičemž k vzájemnému vztahu Úmluvy a zákona
č. 54/1956 Sb. především konstatovala, že tento vztah je třeba posuzovat se zřetelem k čl. 10
Ústavy ČR, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. Podle uvedeného článku Ústavy ČR
totiž vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká
republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného
než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Žalovaná uzavřela, že se v případě pana M. jedná o
osobu, na kterou se Úmluva vztahovala.
Proti tomuto rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou ze dne 14. 9. 2004,
ve které (a v doplnění žaloby ze dne 10. 1. 2005) především namítala, že k ratifikaci Úmluvy nedal
souhlas Parlament České republiky, takže se nestala součástí právního řádu České republiky.
I za předpokladu, že by součástí právního řádu České republiky Úmluva byla,
nelze podle žalobkyně odhlédnout od toho, že Úmluva odkazuje na zákonodárství a zákonné
předpisy o sociálním zabezpečení státu místa zaměstnání, v daném případě České republiky,
přičemž právní předpisy platné v ČR do konce roku 2003 vyjímaly z nemocenského pojištění
osoby splňující podmínky stanovené v ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. Úmluva
podle žalobkyně sama bez dalšího účast na sociálním zabezpečení nezakládá, ale pouze odkazuje
na zákonodárství příslušného smluvního státu. Žalobkyně závěrem upozornila na to,
že k provádění rozsáhlých kontrol placení pojistného za zaměstnance (cizí státní příslušníky),
kteří mají sjednánu pracovní smlouvu podle cizího práva, dochází až na základě „Stanoviska
Ministerstva práce a sociálních věcí k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském
pojištění“ ze dne 11. 2. 2003, přičemž zdůraznila, že rozhodovací činnost jednotlivých pracovišť
žalované i různých senátů správních soudů je s ohledem na danou spornou právní otázku značně
rozdílná.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Cad 33/2004 - 45,
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
tohoto rozsudku městský soud zejména konstatoval, že názor žalované, tedy že francouzští státní
občané vykonávající výdělečnou činnost na území ČR podléhají českým právním předpisům
o sociálním zabezpečení stejně jako čeští občané, je správný jen potud, že na francouzské státní
příslušníky dopadají české právní předpisy. Neznamená to však, že lze bez dalšího dovodit
povinnost zaměstnavatele platit za takové zaměstnance pojistné, a to podle městského soudu
proto, že právě ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. stanoví výjimky z účasti
na pojištění. Úmluva sama osobě neobsahuje hmotně-právní ustanovení o tom, že francouzští
občané pracující na území ČR podléhají povinnosti platit v této zemi nemocenské pojištění;
povinnost platit pojistné je stanovena právě v zákoně č. 54/1956 Sb. Ke vztahu Úmluvy a zákona
č. 54/1956 Sb. pak městský soud toliko konstatoval, že o vzájemném vztahu nadřízenosti
a podřízenosti právních předpisů lze hovořit pouze tehdy, pokud takové předpisy upravují
shodný okruh právních vztahů. Jak je přitom výše uvedeno, městský soud v daném rozsudku
dovodil, že tomu tak v souzené věci není.
Tento rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalovaná (stěžovatelka) dne 13. 3. 2006
kasační stížností, v níž předně namítá důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“, „soudní řád správní“),
tedy nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. K tomu zejména uvádí, že čl. 1 §1 Úmluvy vylučuje vyjmutí
z pojištění podle ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., neboť nemocenské pojištění
cizího státního příslušníka v pracovním vztahu uzavřeném dle cizích právních předpisů
může vzniknout i na základě mezinárodní smlouvy. Mezinárodní smlouvy o sociálním
zabezpečení zajišťují osobám, na něž se smlouva vztahuje, rovné postavení jako vlastním státním
příslušníkům na území druhého smluvního státu, pokud na jeho území pracují.
Jestliže tak francouzští státní příslušníci působící na území ČR požívají stejných výhod
jako zaměstnanci a čeští státní příslušníci, pak mohou být vyňati z pojištění dle citovaného zákona
jen za podmínek jako čeští státní příslušníci. S ohledem na tyto skutečnosti
tak nelze na předmětný pracovněprávní vztah aplikovat ustanovení §5 písm. b) zákona
č. 54/1956 Sb. Pokud by zákonodárce skutečně vyloučil z účasti na nemocenském pojištění
všechny cizí státní příslušníky, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR a mají uzavřenou pracovní
smlouvu dle cizích právních předpisů, pak by došlo k porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR,
dle kterého „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni z mezinárodního práva vyplývají“.
Stěžovatelka v této souvislosti dále upozornila nejen na znění čl. 10 Ústavy ČR,
ale i na ustanovení §1 zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv
o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon č. 100/1932 Sb.“), podle kterého „ustanovení
mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu
své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní“. Jak stěžovatelka doplnila, jejímu výše nastíněnému
výkladu odpovídá též novelizace zákona č. 54/1956 Sb. provedená zákonem č. 424/2003 Sb.
Na podporu své argumentace pak ještě stěžovatelka dodala, že jejímu výkladu sporné právní
otázky přisvědčily v několika svých rozhodnutích (na které blíže odkazuje) např. Krajské soudy
v Praze, v Hradci Králové případně Městský soud v Praze.
Stěžovatelka současně namítala, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
městského soudu spatřuje v také tom, že ve výroku tohoto rozsudku není uvedeno,
zda se její rozhodnutí zrušuje pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Tato skutečnost
má podle stěžovatelky vliv na nedostatek právní jistoty a znemožňuje vycházet z právního názoru
soudu, protože takový názor není dostatečně zřejmý. Stěžovatelka také podala návrh na to,
aby Nejvyšší správní soud přiznal její kasační stížnosti odkladný účinek. Závěrem pak navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 4. 2007, č. j. 6 Ads 59/2006 - 61, řízení
o kasační stížnosti přerušil, a to až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech,
které byly ve skutkově obdobných věcech podány proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu
(mimo jiné se jednalo o rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 3 Ads 18/2005 - 79).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 619/06 (http://nalus.usoud.cz), zrušil výše uvedený rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 3 Ads 18/2005 - 79, a opětovně vyslovil stejný právní
názor (jak již učinil v několika skutkově obdobných věcech předtím), neshledal Nejvyšší správní
soud důvody pro to, aby vyčkával i na další rozhodnutí Ústavního soudu v ostatních věcech
vypočtených v usnesení o přerušení řízení. Usnesením ze dne 6. 3. 2009, č. j. 6 Ads 59/2006 - 66,
proto rozhodl o pokračování v řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jejím rozsahem
a důvody je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 téhož zákona vázán.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., byť sama výslovně odkazuje toliko na §103 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
Kasační stížnost není důvodná.
Úvodem Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelky podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. především konstatuje (jak ostatně vyplývá z již výše uvedeného), že ke sporné
právní otázce, tedy zda aplikovat ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2003, i na cizí státní příslušníky nemající pobyt na území ČR činné
pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů,
se ve svých nálezech již opakovaně vyjádřil Ústavní soud. Stalo se tak nejen ve věci
sp. zn. III. ÚS 619/06, na kterou v projednávané věci odkazuje usnesení o přerušení řízení,
ale shodně již rozhodl i v dalších obdobných věcech [srov. např. nálezy ze dne 15. 1. 2008,
sp. zn. I. ÚS 629/06 a sp. zn. I. ÚS 605/06, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06,
ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 705/06, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 2373/07 případně
ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 629/06 (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Z výše nastíněných důvodů je proto především nezbytné přihlédnout k odůvodnění
uvedených nálezů Ústavního soudu, které má pro posouzení nyní projednávané věci význam.
Ústavní soud se v odůvodnění daného nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 619/06 i s odkazem
na svoji předchozí judikaturu (zejména nález ve věci sp. zn. I. ÚS 520/06), především věnoval
rozpornosti přístupu stěžovatelky, krajských soudů i Nejvyššího správního soudu ke sporné
právní otázce. Předně připomněl, že „ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty
a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1
odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu,
podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové),
nemá ve své důvěře zklamán“. Podle uvedeného nálezu ochrana jednání učiněného v důvěře v právo
pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního
právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné
moci, včetně konstantní správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními
soudy. Podle Ústavního soudu platí, že „změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury,
za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících
k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně“. Ústavní soud
dále mimo jiné připomněl, že Úmluva nebyla ratifikována se souhlasem Národního shromáždění
ČSR, respektive Federálního shromáždění ČSSR. Závěr, že se Úmluva stala od 1. 6. 2002 součástí
právního řádu České republiky s ohledem na znění čl. 10 Ústavy ČR pak sice podle citovaného
nálezu Nejvyšší správní soud odmítl, přesto postup správního orgánu legalizoval „způsobem
libovolným a zcela nepředvídatelným, když přímou aplikovatelnost pravidel v Úmluvě obsažených dovodil
za použití zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění,
a vyslovil, že v relevantní době byla Úmluva k zákonu č. 54/1956 Sb. v poměru právního předpisu speciálního
k předpisu obecnému.“ Ústavní soud v odkazovaném nálezu dále především zdůraznil,
že „právě soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení vytvořila oprávněná očekávání adresátů
příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění a "dotvořila" české právo v jeho materiální podobě
tak, že v relevantní době nemohla být použita Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti místo úpravy zákonné.
Odmítl-li Nejvyšší správní soud důvod změny praxe orgánů sociálního zabezpečení, spočívající v nesprávném
výkladu novely Ústavy, účinné od 1. června 2002, bylo na něm, aby (spolu s krajskými soudy) chránil oprávněná
očekávání adresátů v trvající existenci jejich práv a povinností, a to za právního stavu existujícího v nezměněné
podobě až do 31. 12. 2003. Odpadl-li jako nesprávný argument použitím čl. 10 Ústavy v novém znění,
nelze na změnu praxe správního orgánu nahlížet jinak, než na libovůli a nikoliv legitimní a principiální změnu
výkladu práva. Pokud Nejvyšší správní soud změnu správní praxe takto ex post de facto justifikoval, dopustil
se podle Ústavního soudu libovůle mající rozměry protiústavní“.
Pro projednávanou věc je pak především významné, že na základě výše uvedených úvah
Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že „francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice
trvalý pobyt a byli činní na jejím území pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích
právních předpisů, nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění
zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003 [a to s odkazem na ustanovení §5 písm. b) citovaného
zákona]“. Takto jednoznačně vyslovený právní názor je pak třeba podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu aplikovat i v této věci. Tento závěr přitom nevyplývá jen ze samotného faktu,
že Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti takový názor již opakovaně vyslovil
(a to i prostřednictvím různých svých senátů), zohlednit je v tomto směru třeba především znění
čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná
pro všechny orgány i osoby. Jak již ostatně Ústavní soud v tomto zcela jednoznačně vyslovil
ve svém nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (č. 16/2005 Sb. ÚS), „pokud Nejvyšší
správní soud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektoval, porušil tím, vycházeje
ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího
nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud
může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu
ve smyslu §23 zák. č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru
Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti,
jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, I. ÚS 70/96, III. ÚS 127/96,
III. ÚS 187/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 648/2000 a další).“
Za těchto okolností nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit námitkám stěžovatelky.
V souladu se shora citovanou judikaturou Ústavního soudu je přitom třeba považovat za správný
ve svém výsledku výklad provedený žalobkyní. V tomto ohledu lze tedy uzavřít, že námitka
stěžovatelky podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) není důvodná. Nejvyšší správní soud
v tomto ohledu pouze připomíná, že je tomu tak i přesto, že městský soud dospěl
ke svému závěru do určité míry z jiných důvodů než shora citovaná judikatura Ústavního soudu.
V tomto ohledu lze nicméně podle Nejvyšší správní soudu odkázat např. na rozsudek
téhož soudu ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106 (www.nssoud.cz), v rámci
kterého již zdejší soud vyslovil, že „i když je ve výsledku (co do výroku) rozhodnutí krajského soudu věcně
správné, lze právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu korigovat dílčí nesprávné
závěry krajského soudu bez toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno…“. Takový postup
Nejvyššího správního soudu je ostatně zcela v souladu s principy rychlosti a hospodárnosti řízení.
K projednávané sporné právní otázce je třeba ještě poznamenat, že rozhodujícímu
tříčlennému senátu Nejvyššího správního soudu je známo, že rozšířený senát zdejšího soudu
projednává věc, která se týká obdobné problematiky, mimo jiné především účasti cizích státních
příslušníků na nemocenském pojištění na základě smlouvy mezi Českou republikou a Švýcarskou
konfederací o sociálním zabezpečení (č. 267/1997 Sb.) V této věci, kterou rozšířený senát
projednává na základě předkládacího usnesení ze dne 14. 11. 2007, č. j. 6 Ads 88/2006 - 78
(www.nssoud.cz), není doposud rozhodnuto. V tomto ohledu nicméně považuje rozhodující
senát za podstatné, že po předložení této věci rozšířenému senátu se již opakovaně Ústavní soud
ve svých výše citovaných nálezech k předmětné sporné právní otázce jednoznačně vyslovil.
Z toho důvodu nepovažoval rozhodující tříčlenný senát za nezbytné po rozhodnutí
o pokračování řízení znovu řízení přerušovat (a čekat na rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci
sp. zn. 6 Ads 88/2006) a rozhodl ve věci samé. V této souvislosti je přitom vhodné upozornit
zejména na usnesení rozšířeného senátu ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004 - 53
(www.nssoud.cz), ze kterého se mimo jiné podává, že „Pokud by zdejší soud připustil aktivaci
rozšířeného senátu v případě existence ustálené judikatury Ústavního soudu odporující judikatuře Nejvyššího
správního soudu, mohlo by to ve svých důsledcích znamenat dva výsledky. Buď by se rozšířený senát cítil být vázán
právními závěry Ústavního soudu, respektujíc jeho ústavní vymezení; anebo by setrval na právních závěrech
Nejvyššího správního soudu. První řešení by znamenalo, že funkce rozšířeného senátu by byla ponížena z pozice
významného sjednocovatele judikatury na pouhého formálního hlasatele názorů Ústavního soudu,
což by s sebou nutně přinášelo i faktickou svázanost jeho členů při formování výsledných právních závěrů. Druhé
řešení by oproti tomu sice neznamenalo snížení funkce rozšířeného senátu, nicméně představovalo by zásadní
ohrožení funkčnosti soudního systému. (…) Jestliže tedy první z nabízených možností činí rozhodování rozšířeného
senátu veskrze zbytečným a jen formálním, představuje druhá možnost systémové riziko. Nejvyšší správní soud
nicméně ve svých úvahách vycházel ze skutečnosti, že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního
souladu a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí být nazírána jako dominující hledisko
při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvy
vnímá relativně izolovaně, a to z hlediska materiálního i formálního. V tomto kontextu se jeví velmi významným
čl. 95 Ústavy, který lze – mimo jiné – vnímat též jako potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu
a jako prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi soudy obecnými na straně druhé.
Především z něj lze dovodit, že obecné soudy (mezi něž v tomto smyslu a se značným zjednodušením patří
i Nejvyšší správní soud) jsou při svém rozhodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem
(arg. a minori ad maius). Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu,
kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku
a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.“ Lze tedy uzavřít, že ve světle citovaného
usnesení rozšířeného senátu nepovažoval rozhodující tříčlenný senát za nezbytné opětovně
přerušit řízení a vyčkat na rozhodnutí rozšířeného senátu ve výše uvedené věci.
Nejvyšší správní soud současně nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou stěžovatelka spatřovala v podobě výroku
daného rozsudku. K tomu je třeba především uvést, že soudní řád správní považuje za důvod
pro podání kasační stížnosti mimo jiné právě nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Jak je přitom ovšem z uvedeného ustanovení zřejmé, jedná se o nepřezkoumatelnost rozhodnutí
soudu jako takového, přičemž výrok rozhodnutí je třeba vnímat jen jako jednu ze součástí
rozsudku, přičemž na rozhodnutí soudu je vždy třeba nahlížet jako na celek
(srov. §54 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že s přihlédnutím k textu
odůvodnění napadeného rozhodnutí je námitka stěžovatelky zcela nedůvodná. Smyslem výroku
soudního rozhodnutí v žádném případě není bližší vysvětlování důvodů, na základě kterých bylo
určitým způsobem rozhodnuto, tato funkce jednoznačně přísluší až samotnému odůvodnění
rozhodnutí. V této souvislosti lze ostatně odkázat na předchozí judikaturu Nejvyššího správního
soudu. Jak totiž zdejší soud vyslovil např. již ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (č. 133/2004 Sb. NSS), „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán“.
V projednávané věci přitom nemůže být sporu o tom, že z výroku napadeného rozhodnutí
je zcela jednoznačně zřejmé, jak městský soud rozhodl.
Stěžovatelka tedy se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Návrh stěžovatelky, aby Nejvyšší správní soud přiznal její kasační stížnosti odkladný
účinek se stal – s ohledem na zamítnutí této kasační stížnosti – bezpředmětným.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. a contrario za použití §120 téhož zákona). Žalobkyni,
jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť ze soudního spisu nevyplynulo, že by mu jakékoliv náklady řízení o kasační stížnosti
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu