ECLI:CZ:NSS:2010:1.AZS.17.2010:42
sp. zn. 1 Azs 17/2010 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: I. A., zast. JUDr. Martinem Köhlerem,
advokátem se sídlem ul. 1. máje 535/53, Liberec III - Jeřáb, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 4. 2008, čj. OAM-322/VL-14-12-2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2010, čj. 60 Az 38/2008 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žalobcovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění
(dále jen „zákon o azylu“), neboť tuto žádost podal až poté, co mu bylo orgány Policie České
republiky uloženo správní vyhoštění.
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou ke krajskému soudu, v níž namítal,
že v řízení mělo být zkoumáno, zda byl ve své vlasti pronásledován ve smyslu §12 zákona
o azylu.
Rozsudkem blíže označeným v záhlaví tohoto usnesení krajský soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť nebylo vydáno v souladu se zákonem,
když v rozhodnutí žalovaného chybí posouzení třetího kritéria třístupňového testu vyplývajícího
z §16 odst. 2 zákona o azylu, tj. zda žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem
vyhnout se správnímu vyhoštění. S odkazem na judikaturu zdejšího soudu (rozsudek NSS
ze dne 11. 2. 2009, čj. 1 Azs 107/2008 - 78; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná
též na www.nssoud.cz) krajský soud dovodil, že bylo povinností žalovaného odůvodnit
své rozhodnutí i ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany. Takové odůvodnění
však v rozhodnutí žalovaného chybí.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností, v níž uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Požadavek posuzování
důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu považuje stěžovatel
za rozporný se zákonem, protože zákon o azylu jej ukládá toliko v případech postupu
dle §16 odst. 1 písm. e) a f). V této souvislosti stěžovatel poukázal i na skutečnost,
že takovýto požadavek by navíc vedl k duplicitnímu zkoumání možnosti udělení doplňkové
ochrany, neboť na základě §179 zákona č. 236/1999 Sb., o pobytu cizinců je policejní orgán
rozhodující o správním vyhoštění cizince povinen vyžádat si závazné stanovisko žalovaného,
zda vycestování cizince je možné. V této souvislosti stěžovatel také upozorňuje na „judikatorní
rozkol“, který dovozuje z usnesení zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2009, čj. 4 Azs 51/2009 - 65.
Svůj názor o nadbytečnosti posuzování důvodů doplňkové ochrany v daném případě dovozuje
také z usnesení zdejšího soudu ze dne 2. 9. 2009, čj. 3 Azs 32/2009 - 44. Dále stěžovatel tvrdí,
že žalobce neunesl důkazní břemeno, že nepodal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem
vyhnout se vyhoštění. Konečně, dle stěžovatele, krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal
na rozsudky Nejvyššího správního soudu, jež byly vydány až v době po vydání stěžovatelova
rozhodnutí - v tomto tedy spatřuje nepřípustnou retroaktivitu. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se závěry uvedenými v rozsudku
krajského soudu souhlasí.
Zdejší soud dospěl k závěru, že nepřeruší řízení z důvodu sedmým senátem předložené
otázky rozšířenému senátu (více viz řízení vedené pod sp. zn. 7 Azs 79/2009), neboť rozhodnutí
žalovaného v otázce azylu bylo zrušeno nejenom proto, že se žalovaný nezabýval otázkou
doplňkové ochrany (v situaci, když to žalobce v žalobě nenamítal), ale i pro nedostatek důvodů
pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura dává odpověď na námitky stěžovatele týkající
se povinnosti správního orgánu vypořádat se v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu
jako zjevně nedůvodné přesvědčivě i s otázkou možného udělení doplňkové ochrany
(více viz rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2009, čj. 1 Azs 107/2008 - 78, či obdobně usnesení
rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2009, čj. 1 Azs 96/2006 - 80, publ. pod č. 1839/2009 Sb. NSS)
Stěžovatel dovozuje v dané otázce „judikatorní rozkol“ vytržením tohoto jediného výrazu
z kontextu usnesení Nejvyššího správního soudu o přerušení řízení o kasační stížnosti, konkrétně
z usnesení NSS ze dne 29. 9. 2009 čj. 4 Azs 51/2009 - 65. Přitom použitím tohoto výrazu soud
pouze vysvětloval důvod, na základě kterého přerušuje řízení o kasační stížnosti,
a to pro postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu druhým senátem. Rozšířený senát
však neshledal svou pravomoc věc rozhodnout s tím, že skutkově nebyla věc předkládaná
rozšířenému senátu totožná s věcí, v níž rozhodoval první senát (více viz usnesení rozšířeného
senátu ze dne 23. 2. 2010, čj. 2 Azs 10/2009 - 61).
Stěžovatelovu námitku týkající se rozložení důkazního břemene v azylovém řízení,
konkrétně při aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval
například v rozsudku NSS ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008 - 48. Zdejší soud nemůže
přijmout názor stěžovatele vytýkající krajskému soudu, že při svém rozhodování údajně
„retroaktivně“ zohlednil ustálenou judikaturu NSS při řešení dané otázky. Soudní výklad určuje
význam práva nejen pro individuální soudem projednávaný případ, ale též pro všechny případy
obdobné. Z toho vyplývá, že výklad práva, jak jej podala judikatura Nejvyššího správního soudu,
bude aplikován na všechny po právní stránce srovnatelné kauzy, které jsou rozhodovány
tímto soudem nebo soudy krajskými. V žádném případě nelze hovořit o retroaktivitě.
Navíc správní orgán sice rozhodoval v době, kdy ještě nebyl vydán cit. rozsudek
čj. 5 Azs 24/2008 - 48, přesto však už z důvodu uplynutí transpoziční lhůty byl povinen zákon
o azylu vykládat v souladu se Směrnicí Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 a Směrnicí
Rady č. 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005.
Žalobcem napadený právní názor, který krajský soud aplikoval v projednávané věci, zaujal
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008 - 48 a potvrdil v mnoha
svých dalších rozhodnutích (shodně též rozsudek ze dne 26. 11. 2009, čj. 5 Azs 48/2009 - 95,
rozsudek ze dne 31. 7. 2009, čj. 5 Azs 31/2009 - 67, rozsudek ze dne 23. 7. 2009,
čj. 5 Azs 42/2009 - 58, rozsudek ze dne 10. 7. 2009, čj. 5 Azs 39/2009 - 75, rozsudek
ze dne 25. 6. 2009, čj. 5 Azs 118/2008 - 76, rozsudek ze dne 24. 4. 2009, čj. 5 Azs 22/2009 - 104,
obdobně rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 5 Azs 96/2008 - 67, rozsudek ze dne 12. 12. 2008,
čj. 2 Azs 80/2008 - 47, rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 5 Azs 102/2008 - 72). Jelikož na základě
argumentů žalovaného ani jiných důvodů nedospěl k závěru, že by bylo na místě tento názor
měnit a předložit věc rozšířenému senátu, nejsou splněny podmínky §104a s. ř. s., pročež kasační
stížnost musela být jako nepřijatelná odmítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu