ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.100.2010:60
sp. zn. 1 As 100/2010 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. B., zastoupen
JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká
Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2010,
čj. 13418/2010/KUUK/Hyk, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2010, čj. 16 A 2/2010 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen
„žalovaný“) zamítl rozhodnutím ze dne 28. 1. 2010 odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města Ústí nad Labem, odbor kontroly (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne
13. 8. 2009, čj. MM/OK/PD/159094/09/R, jako opožděné. Uvedeným rozhodnutím správního
orgánu byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), na základě čehož
mu byla uložena pokuta ve výši 5000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 8 měsíců.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u krajského soudu žalobou. Ten jí výše uvedeným
rozsudkem zamítl. Námitku žalobce, že rozhodnutí správního orgánu nikdy nenabylo právní
moci z důvodu nesprávného doručení, neshledal důvodnou. V odůvodnění rozsudku uvedl,
že v řízení bylo prokázáno, že zásilka obsahující rozhodnutí správního orgánu byla žalobci
doručována na adresu, kterou uváděl jako bydliště. Na této adrese nebyl zastižen, proto mu byla
v domovní schránce dne 19. 8. 2009 zanechána výzva a poučení, že zásilka je připravena
k vyzvednutí v úložní době do 3. 9. 2009. Vzhledem k tomu, že si žalobce zásilku ve stanovené
úložní době nevyzvedl, byla dne 4. 9. 2009 vrácena správnímu orgánu zpět. Podle §24 odst. 1
správního řádu nastalo doručení zásilky dne 29. 8. 2009 (sobota), resp. 31. 8. 2009 (pondělí).
Po marném uplynutí lhůty k podání odvolání nabylo rozhodnutí správního orgánu dne
16. 9. 2009 právní moci.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) s. ř. s. V kasační stížnosti
stěžovatel opakuje námitky, které uvedl již v žalobě i v řízení před žalovaným. Namítá, že listovní
zásilka obsahující výše uvedené rozhodnutí správního orgánu mu nebyla účinně doručena.
Na podporu svého tvrzení uvádí, že v místě jeho trvalého bydliště nemá zřízenou domovní
schránku ve smyslu čl. 22 sdělení č. 20/2005 (SP) Českého telekomunikačního úřadu. Jiné
vhodné místo, ve kterém mu mohla být zanechána výzva o uložení zásilky, je bydliště prarodičů
stěžovatele, jejichž dům leží v přímém sousedství s domem trvalého bydliště stěžovatele. Tam
ale dle tvrzení stěžovatele žádná výzva zanechána nebyla. Tyto námitky neshledal krajský soud
důvodnými, dle názoru stěžovatele vycházel pouze ze skutkových zjištění vyplývajících
ze správního spisu a důkazů provedených výslechem svědkyň – dvou poštovních doručovatelek -
které měly předmětné písemnosti doručovat. Naopak, výpovědi svědka J. B. (dědeček stěžovatele)
o tom, že domovní schránka je označena „B. J.“, soud neuvěřil.
[4] Stěžovatel uvádí, že se soud nevypořádal s rozpory vyplývajícími z výpovědí svědkyň,
týkajících se označení domovní schránky, do které bylo doručováno. Ani po provedeném
dokazování tak soud nijak nevyvrátil tvrzení stěžovatele, že v daném místě domovní schránku
ve smyslu výše uvedeného sdělení (viz bod [3]) zřízenou nemá. K tomu dodává, že domovní
schránka sice byla označena „N. č. p. 40 a 1“, ale až poté, co mělo být stěžovateli doručováno
předmětné rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel upřesnil, že domovní schránku takto
označila manželka jeho bratra s ohledem na nejasnosti při doručování do domu č. p. 40. Dále
stěžovatel soudu vytýká, že nezkoumal vlastní zjištění s doručováním stěžovateli, kdy mělo být
údajně předvolání k ústnímu jednání vráceno soudu poskytovatelem poštovních služeb (dále též
„doručovatel“) s poznámkou, že adresát „je v místě neznámý“. V souvislosti s tím stěžovatel
zdůrazňuje, že v období mezi doručováním rozhodnutí žalovaného a doručováním předvolání
k ústnímu jednání před soudem k žádné takové změně poměrů u stěžovatele nedošlo; na základě
toho stěžovatel následně dovozuje, že pokud byl v době doručování předvolání k jednání soudu
považován doručovatelem za osobu neznámou, muselo tomu tak být i v době doručování
rozhodnutí žalovaného. Z výše uvedeného důvodu mu mělo být doručováno postupem podle
§25 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
nikoliv podle §23 tohoto zákona, jak tomu bylo u doručování písemnosti žalovaného. Tyto
rozpory krajský soud rovněž nehodnotil.
[5] Konečně, stěžovatel uvádí, že nejenže nevěděl o rozhodnutí žalovaného, nevěděl ani
o samotném zahájení správního řízení o přestupku, jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu.
[6] Stěžovatel tvrdí, že byl postupem doručovatele zkrácen na svých právech tím, že žalovaný
mohl nezákonně vykázat fikci doručení. V důsledku toho neměl stěžovatel možnost brojit proti
obvinění ze spáchání přestupku, a to ani v řízení před správním orgánem prvního stupně, ani
v odvolacím řízení. Z těchto důvodů požaduje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného
[7] Ve svém stručném vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil s rozsudkem
krajského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že jeho úkolem je přezkoumat správnost postupu
krajského soudu při vydávání napadeného rozsudku.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.); v této souvislosti Nejvyšší správní soud
ze soudního spisu (č. l. 22) zjistil, že předvolání stěžovatele k ústnímu jednání nařízenému
na 30. 8. 2010 doručoval krajský soud na nesprávnou adresu (místo skutečné adresy stěžovatele
O. 40, P., uvedl „O. 4, P.“), čímž bylo řízení před ním zatíženo vadou. Z tohoto důvodu byl
zdejší soud z úřední povinnosti povinen nejprve se zabývat otázkou, zda tato vada mohla mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[10] Ze soudního spisu vyplývá, že ústní jednání ke krajskému soudu bylo nařízeno
na 30. 8. 2010. Předvolání bylo účastníkům řízení odesláno dne 20. 7. 2010. Dne 23. 7. 2010 byla
krajskému soudu zásilka s předvoláním stěžovatele vrácena. Na druhé straně zásilky bylo ručně
dopsáno, že adresát je na uvedené adrese neznámý.
[11] Stěžovatel udělil dne 8. 1. 2010 plnou moc JUDr. Ladislavu Košťálovi, advokátovi,
se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, a to k zastupování ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného. Z udělené plné moci vyplývá, že byla udělena pro všechny úkony spojené
se zastupováním v této věci.
[12] Podle §42 odst. 2 s. ř. s. má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však
účastník něco osobně vykonat, doručí se i jemu. V souvislosti s předvoláním k ústnímu jednání
se nejedná o úkon, který musí stěžovatel osobně vykonat. Proto i když krajský soud doručoval
stěžovateli nesprávně, neměl tento postup vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť
krajský soud nebyl povinen stežovateli doručovat vůbec. Pro účely posouzení zákonného
doručení je tedy rozhodné doručení právnímu zástupci stěžovatele. Tomu bylo předvolání
prokazatelně doručeno dne 23. 7. 2010. Z protokolu o jednání ze dne 30. 8. 2010 je dále zřejmé,
že se právní zástupce stěžovatele jednání před soudem účastnil a také kladl otázky předvolaným
svědkům. Z tohoto důvodu nemohl být stěžovatel zkrácen na svých právech žádným způsobem,
protože měl možnost se prostřednictvím svého zástupce vyjádřit ke všem předloženým důkazům
a tvrzením.
[13] To vysvětluje rovněž námitku stěžovatele o „nekonzistentním“ postupu doručovatele
v případě doručovaní v průběhu správního řízení a v řízení před soudem. Ze správního spisu
vyplývá, že správní orgány označovaly svá podání správnou adresou. Z tohoto důvodu
nepovažuje zdejší soud za nezbytné se touto otázkou dále podrobněji zabývat. Na základě výše
uvedeného tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnost, ke které přihlédl z úřední
povinnosti, neměla na zákonnost napadeného rozhodnutí žádný vliv.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] V posuzovaném případě vznikl mezi stranami spor o tom, zda došlo k účinnému
doručení rozhodnutí správního orgánu, ukládajícímu stěžovateli sankci za spáchání přestupku.
Související otázkou pak je, zda má stěžovatel v místě, které uvádí jako místo svého trvalého
bydliště, zřízenou domovní schránku. V dalším přezkoumávání se zdejší soud proto zaměřil
na posouzení, zda závěr krajského soudu o tom, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
bylo na základě fikce podle §24 odst. 1 správního řádu doručeno účinně, byl správný [IV.A.;
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Dále zdejší soud posuzoval, zda se krajský soud dostatečně
vypořádal s namítanými rozpory v tvrzeních svědkyň, které vzal v napadeném rozsudku
za prokázané a současně zda byla dostatečně vyjasněna otázka existence domovní schránky
stěžovatele [IV.B.; důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) a písm. a) s. ř. s.].
IV.A.
Posouzení správnosti závěru krajského soudu o řádném doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
[16] Ze soudního spisu vyplývá, že krajský soud při posuzování této otázky vycházel jak
z listinných důkazů, které měly oporu ve spise, tak z důkazů provedených výpověďmi svědků,
které navrhl stěžovatel. V napadeném rozsudku soud podrobně uvedl, které z provedených
důkazů ho vedly k napadeným závěrům a proč. Zejména uvedl, že v řízení bylo prokázáno,
že předmětná zásilka byla stěžovateli doručována na adresu jeho trvalého bydliště a dne
19. 8. 2009 mu byla zanechána v domovní schránce výzva o uložení zásilky a poučení s uvedením
úložní doby do 3. 9. 2009. Stěžovatel si v této lhůtě zásilku nevyzvedl, proto byla zásilka vrácena
správnímu orgánu prvního stupně. Doručení nastalo podle §24 odst. 1 správního řádu, tedy fikcí,
dne 29. 8. 2009. Vzhledem k tomu, že tento den připadl na sobotu, byl v souladu s §40 odst. 1
písm. c) správního řádu posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den, tj. pondělí,
31. 8. 2009. Lhůta pro odvolání činila 15 dnů, právní moc nabylo předmětné rozhodnutí den
po uplynutí této lhůty, tedy 16. 9. 2009. Jestliže tedy podal stěžovatel odvolání dne 18. 11. 2009,
bylo toto podáno opožděně a žalovaný ho zamítl v souladu §90 odst. 5 správního řádu.
[17] Při provádění výslechů svědků se krajský soud zaměřil na zjištění, jakým způsobem byla
domovní schránka stěžovatele označena a u dvou vyslýchaných poštovních doručovatelek také
na skutečnost, zda byl dodržen postup doručování upravený zákonem. Z provedeného
dokazování výslechem svědka J. B., dědečka stěžovatele, vyplynulo, že si stěžovatel na uvedené
adrese pravidelně vyzvedává poštu. Podle svědka není vyloučeno, že pokud by i oznámení o
uložení zásilky bylo vhozeno do domovní schránky, mohlo být omylem vyhozeno s ostatními
letáky manželkou svědka. Výslechem poštovních doručovatelek bylo prokázáno, že oba domy se
nacházejí na stejném pozemku, ke kterým vedou jedny vrata a na nich je umístěna domovní
schránka. Na základě toho krajský soud usoudil, že domovní schránka je společná pro oba domy.
Tomu nasvědčuje i skutečnost, kterou uvádí sám stěžovatel v žalobě, a sice že domovní schránka
je označena „B.“. Z tohoto důvodu může být nadevší pochybnost do této schránky doručováno
jak pro stěžovatele, tak pro jeho prarodiče.
[18] Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu ztotožňuje. Krajský soud neměl
důvod domnívat se, že správní orgán postupoval při doručování v rozporu se zákonem. Správní
rozhodnutí ve věci přestupku musí být vždy adresátovi doručeno podle příslušných ustanovení
správního řádu a je na správním orgánu, aby při doručování prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb řádně zkontroloval, zda tento postupoval při doručování podle §23 odst. 4 a 5
správního řádu.
[19] K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence,
musí stěžovatel především tvrdit skutečnosti, které vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou
pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemností určené do vlastních rukou účastníka, „jsou
těmito tvrzeními zásadně jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době doručování písemnosti v místě doručení
nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný správním řádem
a poštovním řádem“ (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 12. 2003, čj. 4 Azs 30/2003 - 47;
všechna rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). V šetřeném případě se stěžovatel
v řízení před soudem snaží zvrátit účinky rozhodnutí vydaných ve správním řízení tvrzením,
že nebyly řádně doručeny provozovatelem poštovních služeb a z tohoto důvodu nemohly nabýt
právní moci.
[20] Doručení správního rozhodnutí podle §24 odst. 1 správního řádu nastává marným
uplynutím desetidenní lhůty; pozdější faktické převzetí rozhodnutí nemá na právní účinky
doručení již žádný vliv. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2008, čj. 5 As 44/2007 -
93, v této souvislosti konstatoval: „Důkazní břemeno ohledně tvrzení o nemožnosti vyzvednout si písemnost
ve stanovené lhůtě, o jejímž běhu a právních důsledcích jejího marného uplynutí byl účastník v oznámení o uložení
písemnosti poučen, stíhá účastníka řízení, nikoli správní orgán.“ Obdobný závěr vyplývá také z rozsudku
ze dne 24. 2. 2004, čj. 5 Azs 46/2003 - 50, podle kterého „[t]vrzení, že stěžovatel předvolání […] ani
vyrozumění o uložení této písemnosti neobdržel, není způsobilé samo o sobě závěr o doručení zásilky vyvrátit.
To, že se poštou učiněné vyrozumění o uložení zásilky nedostalo k adresátu (např. proto, že toto vyrozumění
převzala osoba, která je adresátu nepředala anebo proto, že obsah poštovní schránky byl odcizen nebo byl zničen
apod.), nemá vliv na správnost závěru správního orgánu o řádném doručení písemnosti.“
[21] Splnění podmínek pro uložení doručované písemnosti dle §23 správního řádu, a tudíž
i pro její doručení na základě fikce dle §24 odst. 1 téhož zákona, pokud si ji adresát ve lhůtě 10
dnů od uložení nevyzvedne, prokazuje správní orgán obvykle tím, že založí do spisu vrácenou
obálku s nevyzvednutou písemností, včetně předtištěné doručenky, na níž je zaznamenáno
a stvrzeno podpisem doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě
doručování zanecháno oznámení o tomto uložení a rovněž poučení o následcích nevyzvednutí
zásilky. Pokud takový doklad chybí, je třeba splnění podmínek pro doručení písemnosti
na základě fikce prokázat jiným způsobem, a není-li to možné, je nutno vycházet z toho,
že k doručení písemnosti na základě fikce nedošlo (shodně rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010,
čj. 5 As 26/2009 - 67).
[22] Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že mu zásilky nebyly doručovány, bylo ve světle výše citované
judikatury právě a pouze na něm, nikoliv na soudu, aby to prokázal. Stěžovatel však pouze setrval
na svých tvrzeních, které nebyl nikterak schopen věrohodně doložit. Dokonce i jeho tvrzení byla
zpochybněna tím, když z výpovědi svědka, kterého sám soudu navrhl vyslechnout, vyplynulo,
že do domovní schránky, údajně patřící pouze jeho prarodičům, jsou mu často doručovány
písemnosti, které si pravidelně vyzvedává.
[23] Jak již bylo naznačeno výše, správní řád připouští možnost doručit písemnost
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (viz §19 odst. 2 správního řádu). Za tímto
účelem uzavírá správní orgán s provozovatelem poštovních služeb tzv. poštovní smlouvu podle
zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních
službách). Musí přitom zvolit takovou službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala
povinnost dodat poštovní zásilku způsobem, který je v souladu s požadavky tohoto zákona
na doručení písemností. Konkrétní obsah poštovní smlouvy, a tedy i podmínky pro dodání
poštovních zásilek, je stanoven v poštovních podmínkách České pošty, s. p. (sdělení č. 20/2005
Českého telekomunikačního úřadu o vyslovení souhlasu s poštovními podmínkami, Poštovní
věstník č. 5/2005; dále jen „sdělení“).
[24] Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného dále uvádí, že z jiné věci týkající
se téhož stěžovatele, kterou zdejší soud rozhodoval v nedávné minulosti, je mu známo,
že doručování na stejnou adresu, na kterou mu doručoval žalovaný i správní orgán prvního
stupně, nebylo stěžovatelem namítáno ani zpochybňováno (srov. rozsudek ze dne 16. 6. 2010,
čj. 5 As 60/2009 - 163).
[25] Stěžovatel prý „nejenže nevěděl o uvedeném rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale nevěděl ani
o zahájení správního řízení o přestupku“ (s. 4 kasační stížnosti). Toto tvrzení, které zřejmě směřuje
k tomu, že pro stěžovatele bylo doručení správního rozhodnutí naprosto překvapivé, je však
ve zřejmém rozporu s obsahem správního spisu. Z něj totiž vyplývá, že dne 3. 6. 2009
vlastnoručně podepsal oznámení o přestupku, vystavené mu Policii ČR. Do oznámení
o přestupku uvedl adresu trvalého pobytu, na kterou mu byly následně doručovány všechny
písemnosti. Nikoliv bezvýznamnou je také skutečnost, že podle výpisu z evidenční karty
stěžovatele má stěžovatel několik záznamů o přestupcích a přestože mu byl řidičský průkaz vydán
teprve v roce 2003, aktuální dosažený stav bodového hodnocení v předmětné době byl 6 bodů.
S ohledem na okolnosti případu a své dosavadní bohaté zkušenosti s agendou dopravních
přestupků musel tedy očekávat, že pokud byl vyhotoven záznam o přestupku bez toho, aby byl
přestupek projednán v blokovém řízení policií (tj. pokud nebyl vystaven blok a udělena pokuta),
bude v této věci v nejbližší době zahájeno správní řízení před příslušným správním orgánem.
[26] Nejvyšší správní soud uzavírá, že výkon veřejné správy by se jevil jako zcela neefektivní,
pakliže by v praxi bylo připuštěno zneužívání procesních institutů k obcházení a k cíleným
obstrukcím, v konečném výsledku znemožňujícím faktické působení práva (viz rozsudek zdejšího
soudu čj. 5 As 44/2007 - 93, již cit. v bodě [20]).
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve světle výše uvedeného tak nemohlo ze strany
správního orgánu dojít ke zkrácení práv stěžovatele na možnosti brojit proti rozhodnutí
o přestupku v řízení před správním orgánem prvního stupně, včetně řízení o odvolání. Jestliže
se stěžovatel cítí být na těchto svých právech dotčen (což ovšem v řízení před správními soudy
neprokázal), musí si být vědom také své vlastní odpovědnosti, kterou si toto zkrácení na právech
přivodil. Stalo se tak pouze na základě jeho vlastní nedbalosti. To nelze přičítat k tíži správního
orgánu s cílem obcházet zákon anebo mařit výkon rozhodnutí.
[28] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neshledal v postupu krajského soudu pochybení
a dospěl k závěru, že shora uvedená kasační námitka není důvodná.
IV.B.
Namítané rozpory v podkladech pro rozhodnutí krajského soudu a existence domovní schránky stěžovatele
[29] Při posuzování další kasační námitky se zdejší soud zaměřil na přezkoumání, zda
se krajský soud dostatečně vypořádal s tvrzeními svědkyň, které stěžovatel vnímá jako rozporné
a zda mohl mít tento nedostatek vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[30] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že stejně jako krajský soud, ani on neshledal v této
otázce rozpory. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obě doručovatelky doručovaly
písemnosti pro oba adresáty (pro stěžovatele i pro jeho prarodiče) do stejné schránky. Z jejich
výpovědi nevyplývá, že by některý z uvedených adresátů doručování někdy namítal, ani
že by někdy žádal o změnu v doručování. Skutečnost, že si doručovatelky nemohly přesně vybavit
označení domovní schránky, resp. že jedna z nich hovořila o tom, že domovní schránka byla
někdy po roce 2007 označena „N. č. p. 40 a 1“, žádné relevantní rozpory ve výpovědích
nezakládají. Naopak, je nutno považovat za přirozené, že s během času člověk již jen s ohledem
na povahu lidské paměti zapomíná určité nepodstatné detaily skutkového stavu, jehož byl
svědkem. Obě doručovatelky vypovídaly zcela shodně o tom, že domovní schránka byla umístěna
na nemovitosti s poštovní adresou „O. 40“. Krajský soud pokládal výpovědi obou doručovatelek
za věrohodné, neboť se obě shodly na umístění domovní schránky a na tom, že byla společná
pro oba domy. Rovněž pokládal za prokázané, že obě tyto doručovatelky věděly, jakým
způsobem se doručují zásilky určené do vlastních rukou, přičemž neměl pochybnosti o tom, že
by takto nepostupovaly v případě stěžovatele.
[31] Z tohoto důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud se v této otázce
vyjádřil dostatečně a současně správně. Ani tato kasační námitka tím není důvodná.
[32] Nejvyšší správní soud se zabýval také otázkou existence domovní schránky stěžovatele.
S odvoláním se na čl. 22 sdělení Českého telekomunikačního úřadu cit. výše v bodě [23]
stěžovatel uvádí, že v době doručování předmětných písemností neměl zřízenou domovní
schránku.
[33] Podle čl. 22 sdělení vloží podnik poštovní zásilku s poštovní adresou podle čl. 4 odst. 2,
jejímž adresátem je fyzická osoba, v místě určeném v poštovní adrese do domovní schránky
adresáta. Za domovní schránku adresáta se považuje
a) schránka, která je označena jménem a příjmením adresáta;
b) není-li v místě schránka podle písmene a), schránka, která je označena příjmením shodným
s příjmením adresáta;
c) není-li v místě ani schránka podle písmene b), schránka, u níž lze s ohledem na okolnosti
předpokládat, že ji zřídil adresát.
[34] V rámci dokazování měl krajský soud z výpovědí svědkyň za prokázané, že domovní
schránka, do které byly doručovány předmětné písemnosti, byla označena „B.“. Tuto skutečnost
řádně odůvodnil ve svém rozsudku (k tomu viz bod [17] a [30]). Stežovateli tak muselo být
z argumentace soudu zřejmé, proč považoval tuto skutečnost za prokázanou. Jestliže stěžovatel
opravdu domovní schránku na uvedeném místě zřízenou neměl, stačilo pouze prokázat, kam mu
tedy vlastně byla doručována jeho pošta, pokud na adresu, kterou stěžovatel běžně udává ve
styku s úřady i soudy, mu doručována nebyla. Z dokazování včetně výpovědí dědečka stěžovatele
přitom jasně vyplynulo, že pošta byla stěžovateli doručována právě do sporné poštovní schránky.
I zde tedy platí závěry uvedené výše v bodech [20] až [22], že důkazní břemeno ohledně takového
tvrzení leží na něm. Ani v tomto případě však stěžovatel své tvrzení neprokázal. Z výše
uvedeného důvodu nelze se stěžovatelem souhlasit, že neměl zřízenou domovní schránku ve
smyslu sdělení. Ze skutečností, které byly prokázány před krajským soudem, je zřejmé, že sporná
schránka byla domovní schránkou ve smyslu čl. 22 odst. 2 písm. b) sdělení.
[35] Pokud jde o námitku stěžovatele, že v případě neúspěšného doručení měl správní orgán
doručovat podle §25 správního řádu (veřejnou vyhláškou), Nejvyšší správní soud považuje
za dostačující odkázat zde na svá dřívější rozhodnutí, např. na rozsudek ze dne 5. 8. 2010,
čj. 7 Afs 6/2010 - 201, podle kterého „[p]ostupu podle §42 odst. 4 s. ř. s. (doručení vyvěšením rozhodnutí
nebo jiné písemnosti na úřední desce soudu) je nezbytné využívat obezřetně a zpravidla jen v těch případech, kdy
by snaha doručit každé osobě zúčastněné na řízení vedla s velkou pravděpodobností k podstatnému prodloužení
délky či dokonce skončení řízení fakticky znemožnila nebo kdy by doručování jednotlivým osobám zúčastněným
na řízení bylo sice technicky bezproblémové a v reálném čase proveditelné, avšak neúměrně finančně náročné“.
Tento závěr lze zcela jistě vztáhnout i na doručování ve správním řízení (srov. již rozsudek ze dne
16. 4. 2008, čj. 1 Ans 2/2008 - 52, publ. pod č. 1626/2008 Sb. NSS, část III/c). Skutečnosti, které
by odůvodňovaly takový postup správního orgánu, však v šetřeném případě nenastaly.
V.
Závěr a náklady řízení
[36] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, a proto jí Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu