ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.8.2011:69
sp. zn. 4 Azs 8/2011 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobkyně: L. M., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se
sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
3. 11. 2010, č. j. 61 Az 92/2008 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 61 Az 92/2008 - 29,
zamítl žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2008,
č. j. OAM-817/VL-07-08-2008, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť dospěl k závěru, že žalobkyně v průběhu
řízení neuváděla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by jí v zemi původu hrozilo pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, či nebezpečí vážné újmy podle §14a téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
kterou posléze doplnila prostřednictvím svého zástupce.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”)
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovatelce byla soudní ochrana již jednou poskytnuta individuálním
projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup
v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatelky,
a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Stěžovatelka jako důvody přijatelnosti kasační stížnosti uvedla, že krajský soud
nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a potvrdil postup žalovaného,
který bez dalšího vyloučil soukromé osoby z množiny původců pronásledování či hrozby vážné
újmy ve smyslu zákona o azylu, čímž podle názoru stěžovatelky došlo k hrubému porušení §2
odst. 8 zákona o azylu a článku 6 směrnice Rady 2004/83/ES (dále jen „kvalifikační směrnice”),
podle kterých soukromé osoby mohou být původce jak pronásledování, tak i nebezpečí vážné
újmy ve významu zákona o azylu. Další pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatelka v tom,
že rozhodnutí žalovaného nebylo krajským soudem zrušeno, třebaže žalovaný rozhodl,
aniž by si v řízení opatřil jedinou zprávu o schopnosti a ochotě ukrajinských státních orgánů
zajistit ochranu před pronásledováním ze strany soukromých osob, jímž došlo k porušení článku
8 odst. 2 písm. b) Směrnice Rady 2005/85/ES (dále jen „procedurální směrnice”) která členským
státům Evropské unie ukládá povinnost rozhodnout o žádosti po přiměřeném posouzení,
ke kterému si zajistí přesné a aktuální informace z různých zdrojů týkajících se situace v zemi
původu žadatele o azyl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného však žádné zprávy
o zemi původu stěžovatelky citovány nejsou, ani na ně není odkazováno a pro tento vadný
postup měl krajský soud rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušit.
Stěžovatelka kasační stížnost podala z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Vyjádřila přesvědčení, že ze spisového materiálu jasně vyplývá, že v zemi původu
byla vystavena násilí ze strany soukromé osoby. Článek 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice
ukládá správnímu orgánu povinnost při správním řízení zohlednit konkrétní postavení a osobní
situaci žadatele o udělení mezinárodní ochrany, což však správní orgán neučinil, čímž porušil
tento komunitární právní předpis a zároveň porušil i zásadu materiální pravdy vyjádřenou v §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a tím i zásadu legality. Krajský soud proto měl napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatelka dále upozornila na Příručku k postupům pro určování právního postavení
uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR a namítala, že žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí
nevypořádal se subjektivní složkou stěžovatelčiných obav z pronásledování, v čemž stěžovatelka
spatřuje porušení §2, 3 a §68 odst. 3 správního řádu. Stěžovatelka považuje za splněnou
podmínku existence odůvodněného strachu z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu, jelikož oběti vydírání a hrozeb únosu jsou vůči útočníkům nezaměnitelné a jasně
definované, čímž je splněna definice sociální skupiny ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 63.
Žalovanému stěžovatelka rovněž vytýká, že nesprávně vyloučil soukromé osoby
z množiny možných původců pronásledování a vážné újmy ve významu zákona o azylu,
aniž by zkoumal možnost stěžovatelky, jakožto oběti pronásledování, se obrátit na státní orgány.
Stěžovatelka má za to, že podle znění §2 odst. 8 zákona o azylu či článku 6 kvalifikační směrnice
mohou být původci pronásledování i soukromé osoby, pokud lze prokázat, že veřejná moc
v daném státě není schopna či ochotna ochranu před pronásledováním zajistit. Poukázala
v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 - 57. Stěžovatelka žalovanému rovněž vytýká, že nepodnikl žádné kroky
ke zjištění možnosti a dostupnosti ochrany, kterou by mohla vyhledat v zemi původu a apriori
pracoval s tezí, že tato ochrana je dostatečná, efektivní a přístupná, aniž by však tento svůj postup
odůvodnil.
Další pochybení žalovaného spatřuje stěžovatelka v tom, že si neopatřil jedinou zprávu
ze země původu, indikující do jaké míry jsou ukrajinské státní orgány schopny a ochotny jí zajistit
ochranu před pronásledováním či hrozbou vážné újmy, čímž podle názoru stěžovatelky došlo
k porušení zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací; vznikla tak vada řízení. Podle
stěžovatelky měl žalovaný zjistit přesné informace o efektivitě a způsobu práce ukrajinských
státních orgánů se zřetelem k jejich schopnosti poskytnout stěžovatelce ochranu.
To však žalovaný neučinil, čímž porušil §3 a §50 správního řádu a článek 8 odst. 2 procedurální
směrnice a nerespektoval ani konstantní judikaturu Nejvyššího správního sodu (stěžovatelka
v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 – 57 a ze dne 21. 12. 2005 č. j. 6 Azs 235/2004 – 57).
V doplnění kasační stížnosti ze dne 19. 1. 2011 podané prostřednictvím svého zástupce
stěžovatelka znovu poukázala na problémy související se soukromými osobami. Uvedla,
že se v zemi původu dostala do finančních potíží, kdy za vyřízení víza po ní byla požadována
částka, kterou nebyla schopna zaplatit a věřitelé k vymáhání pohledávky použili osob
ze zločineckých struktur a z řad zkorumpované policie. Stěžovatelka tak byla ohrožena nejen
na zdraví ale i na životě. Ochranu u státních orgánů před vydíráním nehledala, neboť věděla
že i státní orgány jsou součástí zločineckých struktur a nemá tak šanci zajistit ochranu své osoby.
Z tohoto důvodu ji nezbylo než vycestovat a požádat o azyl.
Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl
dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení
o udělení mezinárodní ochrany spravedlivě rozhodnout. Podle jejího názoru je odůvodnění
rozhodnutí žalovaného nedostatečné a neodpovídá ustanovení §68 odst. 3 správního řádu.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 zákona
o azylu. Má za to, že krajský soud zcela přehlíží situaci stěžovatelky, která svůj návrat
do domovské země nepovažuje vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný.
Při vycestování zpět na Ukrajinu stěžovatelce hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího
zacházení. Při zjištění státních orgánů, že požádala v České republice o azyl, bude podrobena
persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany policie a dalších státních orgánů. Žalovaný
ani krajský soud si neověřili jaká situace je nyní na Ukrajině a zda jsou žalobkyní tvrzené hrozby
reálné. Stěžovatelka má proto za to, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka uvedla, že o udělení azylu žádá,
neboť se stala obětí podvodníků, kterým dluží 1 200 Euro a kteří ji vyhrožují.
Krajský soud shodně s žalovaným shledal, že stěžovatelkou uváděné důvody nelze
podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany upravených v §12 a §14a zákona o azylu.
Konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka Ukrajinu opustila z důvodu
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě. Skutečnost, že stěžovatelka
má v zemi původu obavy z jednání člověka, který jí vyřídil vízum, není důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany, když politický systém v zemi původu stěžovatelky dává možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů. Stěžovatelka však této možnosti nevyužila a nevyvinula
v tomto směru žádné úsilí, ačkoliv ji v zemi původu dle zjištěných skutečností nic nebránilo
se na tyto orgány obrátit. Krajský soud poukázal rovněž na tvrzení stěžovatelky, že neměla potíže
se státními orgány své vlasti.
Ani v případě doplňkové ochrany krajský soud neshledal, že by podmínky pro její udělení
byly splněny, neboť v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo zjištěno, že by stěžovatelce
v případě vrácení na Ukrajinu hrozilo nebezpečí vážné újmy. Krajský soud dále uvedl,
že žalovaný v řízení o udělení mezinárodní ochrany postupoval v souladu s právními předpisy,
správným způsobem, nedopustil se žádné nezákonnosti a jeho rozhodnutí má náležitosti
rozhodnutí stanovené v §68 správního řádu.
Námitky stěžovatelky uváděné v kasační stížnosti považuje i Nejvyšší správní soud
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Ze shora uvedeného je patrné, že těžištěm problémů stěžovatelky v souzené
věci byly zejména problémy se soukromými osobami, tzv. mafií. Nejvyšší správní soud přitom
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
dostupný na www.nssoud.cz podle něhož „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti
v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ K obavám žalobce z pronásledování ze strany soukromých
osob se Nejvyšší správní soud kromě zmíněného judikátu vyjádřil také v rozsudku ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, dostupném na www.nssoud.cz, podle něhož „žádost o azyl,
jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“) v domovském státě, spočívající
ve vydírání žadatelky a ve výhružkách žadatelce a její dceři pro žadatelčiny podnikatelské aktivity, je podle §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zřejmě bezdůvodná.
Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatelka
skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Na žadatele
se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
zákona č. 2/2002 Sb.“. Dále lze odkázat například na rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, v němž bylo řečeno, že: „jednání soukromých osob, resp. vyhrožování ze strany
soukromých osob, nelze samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu“.
K námitkám, že si žalovaný neobstaral potřebné informace o situaci v zemi původu
stěžovatelky a nezohlednil konkrétní postavení a osobní situaci stěžovatelky, zdejší soud
připomíná, že žadatel o mezinárodní ochranu musí v žádosti uvést skutečnosti, z nichž dovozuje,
že se nachází v postavení, pro něž mu svědčí některý z důvodů pro její udělení
(srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63, www.nssoud.cz),
a musí rovněž unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby
(srov. např. rozsudek ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 – 69, www.nssoud.cz). Žalovaný
pak logicky při posouzení žádosti včetně případného zjišťování obecné situace v zemi původu
žadatele vychází z jím uvedených skutečností a důvodů. V dané věci však stěžovatelka,
jak již bylo výše uvedeno, odůvodnila svou žádost problémy se soukromými osobami, které navíc
nesouvisely z žádným z důvodů pro udělení kterékoliv z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný
proto nepochybil, když nezjišťoval podrobnosti o současné situaci na Ukrajině, neboť by takový
postup byl nadbytečným.
Názor, že povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav
věci je limitována tvrzeními žadatele o azyl, Nejvyšší správní soud dále vyjádřil např. ve svém
rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, www.nssoud.cz.
Poukázat lze rovněž na rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) (nyní se jedná o §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu)
téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá
správní orgán negativní rozhodnutí dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu
za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné
a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení
§32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl..“
Nejvyšší správní soud dále také již opakovaně judikoval, že: Neuvádí-li žadatel o azyl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou,
kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2
tohoto zákona., viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, či dále Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16
zákona o azylu], znamená, že neprobíhá dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu., např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 48, www.nssoud.cz.
K tvrzení stěžovatelky, že je v posuzované věci splněna definice sociální skupiny
ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že stěžovatelka má patrně na mysli skupinu lidí, kteří nejsou členy zločineckých struktur
a jako takové se mohou stát oběťmi pronásledování ze strany těchto struktur a jako takové
se mohou stát obětmi pronásledování ze strany těchto struktur. Tuto skupinu lidí však za sociální
skupinu ve smyslu §12 písm. b) označit nelze, což Nejvyšší správní soud již vyslovil v rozsudku
ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 5 Azs 187/2004 (publ. pod č. 401/2004 Sb. NSS), v němž konstatoval,
že „Tzv. „nečleny zločineckých struktur“ nelze považovat za sociální skupinu (§12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu).“ Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále poukazuje na rozsudek ze dne 25. 11. 2003,
sp. zn. 2 Azs 40/2003, podle kterého: „Sociální skupina ve smyslu zákona o azylu je společenský útvar,
jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině
je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů
motivujících k pronásledování, než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými
důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské
a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel
být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec znám.“ O žádnou z vyjmenovaných
„příslušností”však u stěžovatelky nejde; stěžovatelka to ostatně ani netvrdí.
K poukazu stěžovatelky na konkrétní judikaturu zdejšího soudu Nejvyšší správní soud
uvádí, že ze závěrů uvedených v jí označených rozsudcích nelze v posuzované věci vycházet,
neboť se jedná o skutkově i právně odlišné případy týkající se žadatele o udělení mezinárodní
ochrany z jiných zemí než z Ukrajiny. V případě rozsudku ze dne 28. 8. 2009,
č. j. 2 Azs 47/2009 – 63, se jednalo o žadatele o udělení mezinárodní ochrany z Ugandy,
který tvrdil, že bude v zemi původu státními orgány pronásledován z důvodu své homosexuální
orientace. Ve věci sp. zn. 6 Azs 235 /2004, se jednalo o žadatele o udělení azylu z Běloruska,
který se opakovaně účastnil demonstrací a následně byl zadržen policií.
K námitce stěžovatelky, že se žalovaný náležitě nezabýval dostupností ochrany ze strany
státních orgánů, kterou by mohla vyhledat v zemi původu, Nejvyšší správní soud považuje
za vhodné v prvé řadě uvést, že se stěžovatelka nikdy se svými problémy s vydíráním
soukromými osobami na ukrajinské státní orgány neobrátila, takže nemůže platně tvrdit,
že by toto jednání tolerovaly, či nebyly schopné jí zajistit účinnou ochranu.
Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za vhodné poukázat na závěry uvedené
v rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, kde bylo konstatováno,
že „pravidlo stanovené kvalifikační směrnicí ohledně soukromých původců reálného nebezpečí vážné újmy má svůj
předobraz již v rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (jehož judikatura byla ostatně směrnici
inspirací). Konkrétně lze odkázat např. na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci HLR proti Francii, ze dne
29. 4. 1997, číslo stížnosti 24573/94, Reports 1997-III, odstavec 40: „Vzhledem k absolutní povaze
zaručeného práva nevylučuje Soud, že článek 3 Úmluvy může dopadat i na případy, kdy nebezpečí pochází
od osob, či skupin osob, které nejsou veřejnými činiteli. Musí však být prokázáno, že nebezpečí je skutečné
(real risk) a orgány přijímajícího státu (myšleno přijímajícího vyhoštěnou osobu) nejsou schopny zamezit tomuto
nebezpečí poskytnutím odpovídající ochrany.“ (K pojmu „reálné nebezpečí“ srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 5. 2008, čj. 2 Azs 48/2007 - 71, www.nssoud.cz.)
Na výše uvedené navazuje otázka o dostatečnosti poskytnuté ochrany před vážnou újmou ze strany státu,
kam má být žadatel navrácen. Zákon o azylu v §2 odst. 7 stanoví, že za pronásledování „se považuje i jednání
soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních
organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním“. Pro posouzení otázky, zda je či není stát schopen zajistit ochranu
před pronásledováním, či vážnou újmou, stanoví směrnice určité výkladové vodítko ve svém článku 7 odst. 2. Podle
tohoto ustanovení se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, „jestliže subjekty uvedené v odstavci 1
(stát; strany nebo organizace, které ovládají stát) učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování
nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání
jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“.
Toto výkladové pravidlo nebylo do novelizovaného znění zákona o azylu zahrnuto, což ovšem neznamená,
že by nemělo být v praxi aplikováno.
Souhrnně lze uzavřít, že jak pronásledování, tak i vážná újma může hrozit ze strany státu,
resp. organizace, která ovládá stát, jakož i ze strany nestátních původců, tedy soukromých osob. V posléze
uvedeném případě je pak třeba prokázat, že stát (strana nebo organizace, která ovládá stát) není schopen
nebo ochoten poskytnout před pronásledováním nebo vážnou újmou ochranu, tzn. neučiní přiměřené kroky
k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy”
Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval i otázkou dostupnosti vnitrostátní
ochrany v případě pronásledování ze strany soukromých subjektů. Z konstantní judikatury
zdejšího soudu, zejména z rozsudků ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57,
jehož se stěžovatelka rovněž dovolávala, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
publikovaném pod č. 1749/2009 Sb. NSS, ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62,
nebo ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, publikovaném pod č. 1806/2009 Sb. NSS,
vyplývá, že se v případě pronásledování soukromými osobami musí postižená osoba v zásadě
vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné,
že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. Ve věci stěžovatelky
se o tuto situaci nepochybně nejedná, neboť výše specifikované protiprávní jednání soukromé
osoby, jehož se stěžovatelka obává, mělo údajně charakter vydírání a vyhrožování; všeobecně
známou skutečností přitom je, že na Ukrajině existuje právní systém poskytující obětem
kriminální činnosti či hrozeb právní prostředky, jimiž se lze vůči takovému jednání bránit
u příslušných státních orgánů. Stěžovatelka se však ani nepokusila této možnosti využít
a žalovaný proto nemohl posoudit, zda by adekvátní ochrana byla v zemi původu poskytnuta.
Pokud jde o důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud předesílá, že podle jeho konstantní judikatury jakkoli nelze shledat úplnou shodu
mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, tak v těch částech,
kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní
názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému §91 zákona
o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69,
www.nssoud.cz).
V posuzované věci je zjevné, že potíže stěžovatelky představují problémy se soukromými
osobami, což ovšem z hlediska českého práva není azylově relevantní důvod, ani důvod
při přiznání překážek vycestování, resp. doplňkové ochrany. Překážku vycestování v případě
potíží se soukromými osobami na Ukrajině řešil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz, nebo ve svém rozsudku ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud tedy neshledává důvodnou ani námitku stěžovatelky k otázce
doplňkové ochrany. Žalovaný správní orgán i krajský soud se touto otázkou udělení zabývaly
a podle názoru Nejvyššího správního soudu také dostatečně vypořádaly, když posoudily
a vyhodnotily, že stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla žádné skutečnosti,
které by opodstatňovaly udělení doplňkové ochrany. Žalovaný ani krajský soud nepochybili,
když dospěli k závěru, že na straně stěžovatelky nejsou splněny podmínky ani pro udělení
doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud v této souvislosti opětovně poukazuje na skutečnost,
že stěžovatelka nevyužila pomoc příslušných orgánů v zemi původu a nelze tak dovozovat cílené
odmítnutí její ochrany ze strany státní moci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany přímo ze zákona
- §32 odst. 5 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu