ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.80.2008:54
sp. zn. 5 Afs 80/2008 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
Ing. R. Š., zastoupený JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Heydukova 101/2, Písek,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 5. 2008, č. j. 10 Ca 17/2008 - 23,
takto:
I. V řízení se pokračuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 10 Ca 17/2008 - 23, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2007, č. j. 6075/07-1100, žalovaný k odvolání žalobce změnil
rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 27. 12. 2006, č. j. 100290/06/097910/4746, jímž
správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2002. Dodatečně vyměřená daň dle rozhodnutí žalovaného činí 109 696 Kč.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 10 Ca 17/2008 - 23, zamítl.
Tento rozsudek krajského soudu napadl žalobce („stěžovatel“) včasnou kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel byl v kasační stížnosti toho názoru, že rozsudek krajského soudu je v rozporu
s §829 občanského zákoníku a dle tohoto ustanovení měla být věc posuzována primárně.
Daňové orgány i krajský soud nesprávně posoudily rozpor mezi ustanoveními občanského
zákoníku a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“)
a zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen „zákon
o rezervách“).
Stěžovatel přitom podnikal v rámci sdružení dle §829 a násl. občanského zákoníku
a v souladu s příslušnou smlouvou o sdružení se domníval, že mohl podle §24 odst. 2 písm. i)
zákona o daních z příjmů uplatňovat jako výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení
příjmů také rezervy, jejichž způsob tvorby a výši pro daňové účely stanoví zákon o rezervách;
stejně tak byl toho názoru, že mohl dle zákona o daních z příjmů účinně uplatnit odpisy
hmotného majetku, a to i v situaci, kdy vlastníkem dotčeného hmotného majetku (nemovitostí
vložených do sdružení) nebyl on, ale jiný účastník sdružení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti ve smyslu §109
odst. 2 a 3 s. ř. s.
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
toto ustanovení zároveň obsahuje ze zmíněného pravidla taxativně stanovené výjimky. Další
výjimka ovšem vyplývá z judikatury Ústavního soudu, podle níž správní soudy musí z úřední
povinnosti přihlížet k uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v §47 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“) pro vyměření daně. Ve svém nálezu
ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I ÚS 1169/07, dostupném na http://nalus.usoud.cz, i v řadě dalších
navazujících rozhodnutí, vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož za společný rys prekluze
jakožto institutu, který se vyskytuje v různých odvětvích právního řádu, lze považovat
i to, že k ní má orgán moci veřejné přihlížet z úřední povinnosti. Ačkoli tedy stěžovatel v žalobě
ani v kasační stížnosti výslovně neuváděl námitku prekluze práva na vyměření, resp. dodatečné
vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002, je Nejvyšší správní soud,
v souladu s výše uvedeným, povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda k uplynutí prekluzívní
lhůty nedošlo za situace, kdy daňová kontrola týkající se mj. daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2002 byla u stěžovatele zahájena dne 6. 2. 2006 (viz protokol o ústním
jednání ze dne 6. 2. 2006, č. j. 12807/06/097930, jenž je součástí správního spisu).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem v dané věci vyvstala otázka výkladu ustanovení §47
zákona o správě daní. Dle §47 odst. 1 zákona o správě daní, v relevantním znění, platilo,
že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat
nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla
povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž
by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Byl-li pak dle §47 odst. 2
zákona o správě daní před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo
jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový
subjekt o tomto úkonu zpraven.
Ke lhůtě pro vyměření daně dle §47 odst. 1 zákona o správě daní se vyslovil ve svém
rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006 - 108, dostupném na www.nssoud.cz, první senát
Nejvyššího správního soudu, když akceptoval pro něj v dané věci závazný právní názor
Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, kterým bylo
zrušeno jeho původní rozhodnutí ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 Afs 139/2006 - 75. Ústavní soud
provedl výklad ustanovení §47 zákona o správě daní tak, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření
daně, stanovená citovaným ustanovením, počíná běžet od konce zdaňovacího období, za něž
vznikla povinnost daň odvést, nikoliv až od konce zdaňovacího období, v němž měl daňový
subjekt povinnost podat daňové přiznání, jak dosud toto ustanovení vykládala do té doby
ustálená judikatura správních soudů. Právní názor Ústavního soudu pak následoval Nejvyšší
správní soud v některých svých dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Afs 139/2006 – 108, či v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, č. j. 8 Afs 3/2009 – 101,
www.nssoud.cz.
Pátý senát Nejvyššího správního soudu ovšem dospěl ve věci sp. zn. 5 Afs 15/2009
(též s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 9 Afs 42/2008 - 84, ve věci DPH) k názoru opačnému, tady k takovému, jež zastávala
judikatura před rozhodnutím Ústavního soudu. Pátý senát Nejvyššího správního soudu proto
usnesením ze dne 16. 6. 2009, č. j. 5 Afs 15/2009 - 105, věc v souladu s §17 s. ř. s. předložil
k rozhodnutí o sporné právní otázce rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Pátý senát ve zmiňovaném usnesení poukázal na gramatické znění a účel ustanovení §47
zákona o správě daní, z nichž dovozoval, že při posuzování počátku i konce prekluzivní lhůty
se především vychází z toho, zda zákon spojuje s určitou daňovou povinností povinnost předložit
daňové přiznání či nikoliv. Dále pátý senát podrobně rozebral postavení správce daně
a daňového subjektu z hlediska realizace norem daňového práva. Argumentoval především tím,
že plátce daně z příjmů nemusí ke konci kalendářního roku vědět, jaké příjmy bude mít a zda mu
vůbec vznikne povinnost podat daňové přiznání, a dále že počátek běhu prekluzivní lhůty pro
vyměření daně je nutno logicky odvozovat od konce zdaňovacího období, ve kterém existovala
povinnost předložit přiznání k dani, neboť před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání
není daň splatná, daňový subjekt nemá povinnost daň přiznat, uhradit a zpravidla ani nezná její
přesnou výši; správce daně naopak není před uplynutím lhůty k podání daňového přiznání
oprávněn výši daňové povinnosti jakkoliv prověřovat, natož přistoupit k jejímu vyměření. Nebylo
by tedy logické, aby prekluzivní lhůta běžela po dobu, ve které stát nemá legitimní právo daň
vyměřit, ani jakkoliv jinak realizovat své pravomoci.
Své úvahy svědčící pro původní způsob počítání běhu lhůty pátý senát podpůrně opřel
rovněž o dřívější (historickou) právní úpravu obsaženou v zákoně č. 31/1878 ř. z. ze dne
18. 3. 1878, o promlčení přímých daní, platů z měr dolových a kutišť svobodných, daní
potravních, tax, kolků a přímých poplatků, tehdejší judikaturu a zákon č. 76/1927 Sb.
z. a n. ze dne 15. 6. 1927, o přímých daních. Pátý senát shrnul, že v současné právní úpravě
ohledně počítání běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní neexistuje
nejednoznačné znění, které by odůvodňovalo uplatnění principu in dubio pro libertate, naopak jsou
důsledně rozlišeny dva počátky běhu lhůt právě s ohledem na rozličnou povahu právních úprav
jednotlivých daní. Z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by bylo možno takto zákonodárcem
jednoznačně projevenou vůli revidovat výkladem, jenž relevantní ustanovení zákona ohledně
běhu prekluzivních lhůt, v rozporu se zněním zákona, judikaturou pozměňuje. Nemožnost
interpretace jdoucí proti smyslu zákonné úpravy pak nemůže být ospravedlněna ani případným
použitím zásady in dubio pro libertate. Navíc, jak pátý senát nyní dodává, použití tohoto pravidla pro
výklad ustanovení upravujících běh prekluzivních lhůt pro vyměření či doměření daně, je zcela
nepřípadné, neboť prekluze těchto lhůt nemusí vždy působit ve prospěch daňového subjektu,
ale Nejvyšší správní soud se naopak ve své rozhodovací praxi setkává s řadou případů, kdy je tato
prekluze v neprospěch daňového subjektu, neboť zachováním této lhůty zákon podmiňoval
např. možnost podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost nebo podání
žádosti o obnovu řízení a podle předcházející právní úpravy též možnost přiznání odpočtu daně
z přidané hodnoty.
V předkládací zprávě pátý senát uvedl mimo jiné, že si je vědom nálezu Ústavního soudu
ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, jehož argumentaci převzaly první a osmý senát
Nejvyššího správního soudu. Tuto argumentaci však neshledal jasnou a vyčerpávající
a umožňující dovodit jednoznačné závěry ve vztahu ke sporné otázce, které by bylo možné
v obecnější rovině aplikovat ve skutkově a právně obdobných případech. Vyslovil-li Ústavní soud
názor, že počátek běhu lhůty je nutno odvodit od vzniku daňové povinnosti, tzn. od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla, a to ve všech případech, bez ohledu na to, zda se daň
vyměřuje na základě daňového přiznání nebo bez povinnosti jeho podání, je takový závěr opřen
o argumentaci zcela míjející účel a smysl zákona. Přesvědčivou argumentaci pro odklon
od konstantní judikatury pak pátý senát neshledal ani ve zmiňovaných rozhodnutích prvního
a osmého senátu, které judikaturu Ústavního soudu následovaly.
V nyní posuzovaném případě byla daňová kontrola zahájena, jak již bylo řečeno, dne
6. 2. 2006, tedy podle názoru pátého senátu ještě ve lhůtě pro vyměření daně. Pátý senát
měl v souladu s výše uvedeným za to, že pro počátek běhu lhůty pro vyměření daně z příjmů
fyzických osob za rok 2002 v posuzované věci je rozhodný den 31. 12. 2003, neboť teprve v roce
2003 měl stěžovatel povinnost podat daňové přiznání za zdaňovací období roku 2002. Ovšem
podle citovaného nálezu Ústavního soudu, jehož právní názor, jak již bylo řečeno, převzala
i některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, by bylo nutné učinit závěr, že k zahájení
daňové kontroly došlo již po uplynutí lhůty pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2002,
neboť za rozhodný den pro počátek běhu tříleté prekluzívní lhůty by bylo nutno považovat
datum 31. 12. 2002.
S ohledem na uvedená zjištění Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 8. 2009,
č. j. 5 Afs 80/2008 - 48, přerušil řízení, když konstatoval, že před rozšířeným senátem Nejvyššího
správního soudu v tu dobu probíhalo řízení o právní otázce, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí
v projednávané věci.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 12. 1. 2011,
č. j. 5 Afs 15/2009 - 122, dostupném na www.nssoud.cz, k závěru, že výklad §47 zákona
o správě daní, ve znění účinném do 31.12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne
2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost
podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.
Rozšířený senát přitom neshledal ve věci předložené pátým senátem, že by nálezy
Ústavního soudu nebyly vůbec odůvodněny nebo byly odůvodněny argumenty, které
lze považovat objektivně za naprosto nedostatečné nebo celkem nepochopitelné, neshledal
ovšem ani to, že by v projednávané věci existovaly relevantní skutkové rozdíly, pro něž by nebylo
vhodné na danou věc aplikovat principy v těchto nálezech vyslovené. Rozšířený senát
v předložené věci nezjistil ani jiné důvody, které by byly způsobilé založit úvahu pro odklon
od právních názorů v nálezech obsažených.
Rozšířený senát vycházel z principu vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne
18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, podle něhož „judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno
(a to i při nezměněné právní úpravě), aby byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna
rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury
nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden
z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování.“
K argumentaci pátého senátu rozšířený senát ve svém usnesení konstatoval: „Rozhodovací
praxe Nejvyššího správního soudu ohledně lhůty uvedené v §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
vycházela do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, z právního názoru,
že lhůtu je nutno interpretovat v mezích §40 odst. 3 tohoto zákona, a z tohoto důvodu je rozhodným pro počátek
běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně konec roku, ve kterém má daňový subjekt podle §40 odst. 3 citovaného
zákona povinnost podat daňové přiznání. Nicméně názor Ústavního soudu Nejvyšší správní soud převzal v řadě
svých rozhodnutí, a to v rozsudcích ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006 – 75; ze dne 25. 2. 2009,
č. j. 8 Afs 3/2009 – 101; ze dne 14. 5. 2009, č. j. 9 Afs 75/2008 – 46; ze dne 22. 5. 2009,
č. j. 2 Afs 35/2009 – 91 a č. j. 2 Afs 41/2009 – 99; ze dne 25. 5. 2009, č. j. 2 Afs 60/2008 – 76; ze dne
18. 6. 2009, č. j. 8 Afs 62/2007 – 90, č. j. 8 Afs 52/2007 – 62, a č. j. 1 Afs 16/2009 – 74; ze dne
11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 8/2009 – 46; ze dne 24. 6. 2009, č. j. 1 Afs 55/2009 – 70, či v rozsudku ze dne
16. 7. 2009, č. j. 8 Afs 6/2008 – 129. Kromě těchto rozsudků, v nichž se zabýval během prekluzivní lhůty
podle §47 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k vyměření daně z příjmů, a to jak fyzických, tak
právnických osob, uplatnil Nejvyšší správní soud závěry plynoucí z citovaného nálezu analogicky také při počítání
běhu lhůty pro vyměření celního dluhu (rozsudek ze dne 10. 6. 2009, č. j. 2 Afs 69/2008 – 73, a rozsudek
ze dne 11. 6. 2009, č. j. 2 Afs 77/2008 – 65) [srov. usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu ze dne
22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 27/2009 – 86].
V době projednávání této věci rozšířeným senátem nejméně patnáct dalších rozsudků ve věcech daních
z příjmů poukazovalo na nález sp. zn. I. ÚS 1611/07 a lhůty byly počítány podle tam stanoveného pravidla.
Ve věcech daní z příjmů následovaly tedy nález Ústavního soudu první, druhý a osmý senát Nejvyššího správního
soudu a ve věcech daně z přidané hodnoty akceptovaly nález Ústavního soudu rozsudky ze dne 26. 7. 2010,
č. j. 2 Afs 136/2009 - 149, ze dne 19. 10. 2010, č. j. 2 Afs 110/07 – 104, a č. j. 2 Afs 41/2010 – 216.
Právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, byl poté
potvrzen i v jeho dalším nálezu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, ve věci daně z příjmů právnických
osob.
Ministerstvo financí, ústřední finanční a daňové ředitelství, vydalo dne 2. 2. 2009, pod č. j.: 43/1
4314/2009 – 431, stanovisko k postupu daňové správy ve vztahu k nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž vyložilo pravidlo „3+0“ pro případy ještě nezahájených řízení, pro případy
probíhajících daňových kontrol či odvolacích řízení, při podání dodatečného daňového přiznání a pro případy
pravomocně uzavřených řízení a pravomocně skončených řízení.
Dne 18. 9. 2009 vydalo Ministerstvo financí pod č. j.: 43/57429/2009 – 431, stanovisko
k ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stanovisko“). V tomto stanovisku provedlo výklad počátku běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to u daní, u nichž je podáváno daňové přiznání
nebo hlášení, přičemž konstatovalo, že výklad teorie „3+0“ je nutno aplikovat u všech daní, u nichž je ze zákona
stanovena povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení. U daní, u nichž není podáváno daňové přiznání
nebo hlášení, doporučilo vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008,
č. j. 2 Aps 5/2007 – 144, podle něhož prekluzivní lhůta stanovená v §47 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků počne běžet od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. V části třetí stanoviska
zaujalo Ministerstvo financí výklad k počátku běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků ve znění účinném od 1. 1. 2010. V části čtvrté, páté a šesté se vyjádřilo k souvisejícím právním
otázkám.
Na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, reagoval i zákonodárce
zákonem č. 304/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Od 1. 1. 2010
znělo ustanovení §47 odst. 1
takto:„Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani
doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla
daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.“
Rozšířený senát vzal v úvahu zájem na stabilitě soudního rozhodování vyjádřený v nálezu Ústavního
soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, a vycházel rovněž z toho, že výklad zaujatý v nálezu
Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/07, potvrzené v nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, se stalo součástí soudní a správní praxe a projevilo se i v legislativě.
Změnu výkladu opětovně ve prospěch právního názoru „3+1“ považoval za této situace za nežádoucí a narušující
princip předvídatelnosti rozhodování a princip právní jistoty. Za tohoto stavu neshledal rozšířený senát mimořádné
okolnosti, které by odůvodňovaly přednesení úvah konkurujících právním závěrům, jež vyslovil Ústavní soud.“
Rozšířený senát tedy dospěl k závěru, že je nutno vycházet z právních závěrů uvedených
v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, a v nálezu ze dne
2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Uzavřel, že výklad §47 zákona o správě daní, ve znění
účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat
daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno. Ke shodným závěrům pak
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl také v usnesení ze dne 12. 1. 2010,
č. j. 1 Afs 27/2009 – 98, dostupném na www.nssoud.cz, v němž posuzoval shodnou právní
otázku.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v důsledku vydání zmíněných usnesení rozšířeného
senátu odpadl důvod pro přerušení řízení vedeného v nyní posuzované věci, a rozhodl
o pokračování v řízení.
Jelikož je pátý senát výše uvedenými závěry rozšířeného senátu vázán i v nyní posuzované
věci, je třeba kasační stížnost posoudit jako důvodnou.
Nejvyšší správní soud již výše ze správního spisu konstatoval, že daňová kontrola k dani
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 byla u stěžovatele zahájena dne
6. 2. 2006, a to protokolem o ústním jednání ze dne 6. 2. 2006, č. j. 12807/06/097930. Ze spisu
zároveň nevyplývá, že by správce daně přede dnem 6. 2. 2006 učinil vůči stěžovateli jakékoliv
úkony v souvislosti s daní z příjmů přiznanou za předmětné zdaňovací období. Ve světle
uvedených závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tedy tříletá prekluzivní lhůta
pro doměření daně v posuzované věci uplynula dne 31. 12. 2005. Daňová kontrola tak byla dne
6.2. 2006 zahájena až po uplynutí zákonné lhůty pro doměření daně a jejím zahájením tudíž
nemohlo dojít k přerušení lhůty ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní. Daň tedy byla
doměřena nezákonně.
S ohledem na učiněné závěry dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
v daném případě nepřihlédl k prekluzi práva na doměření daně, ačkoliv byl povinen tak z úřední
povinnosti učinit.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost na základě uvedených skutečností
důvodnou, a to aniž by ji posuzoval z hlediska jednotlivých stížních bodů. Za dané situace
by totiž postrádalo jakéhokoli smyslu posuzovat důvodnost kasačních námitek stěžovatele, neboť
je-li právo daň doměřit prekludováno, neměl být předmětný dodatečný platební výměr vůbec
vydán.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Právním názorem vyjádřeným
v tomto rozsudku je krajský soud vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu