ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.47.2013:30
sp. zn. 2 As 47/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Hynka Baňoucha a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobce: I. D, zastoupen
JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bořice 65, proti žalovanému Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2013, č. j. CPR-582-3/ČJ-2013-930310-V234, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze
dne 13. 6. 2013, č. j. 52 A 19/2013 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 23. 11. 2012,
č. j. KRPE-85085-43/ČJ-2012-170022-SV, kterým bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění
podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“). Současně bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli nelze po dobu jednoho
roku umožnit vstup na území členských států Evropské unie.
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že rozsudek krajského soudu je vadný pro nezákonnost,
neurčitost, nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost, jak má podle něj na mysli ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2012 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s."), a proto by měl být zrušen. Všechny zmíněné vady má totiž již rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, a přestože stěžovatel tyto vady setrvale namítá, nezabývaly se jimi
ani odvolací orgán, ani krajský soud. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahuje určení
podstatných skutkových náležitostí, které musí být obsaženy ve výroku rozhodnutí sankční povahy,
ale i jakéhokoliv rozhodnutí vůbec. I kdyby o zaměstnání šlo, ve výroku chybí údaj o tom , kdy a kde
měl stěžovatel vykonávat zaměstnání (práci) a o jaké zaměstnání (práci) se jednalo. Stěžovatel
odkázal na trestní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005,
Vrchního soudu v Praze „R 43/1994“ či Okresního státního zástupce v Semilech ze dne 8. 4. 2013,
ve věci sp. zn. 1 ZN 337/2013. Výrok musí být náležitě určitý. Nedostatky skutkové věty přitom
nemohou být zhojeny cestou odůvodnění, jak se dle stěžovatele mylně domnívá krajský soud. Vůdčí
zásadou právního řádu je povinnost rozhodovat stejné věci stejně a r ůzné různě. Napadené
rozhodnutí z této zásady vybočuje. Stěžovatel odkázal na ustanovení §2 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „správní řád", dle kterého
„[s]právní orgán dbá […] i na to, aby při rozhodování s kutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly
nedůvodné rozdíly.“ Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003 ve věci
sp. zn. IV. ÚS 690/2001, ze kterého se podává, že „[k]e znakům právního státu a mezi jeho základní
hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy ČR), jehož nepominutelným komponentem
je (…) i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými
požadavky.“ (citovaná rozhodnutí ÚS jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz).
[3] Správní orgány ani soud dle stěžovatele navíc vůbec nezkoumaly, zda byl zaměstnán
ve smyslu předpisů vyžadujících povolení k zaměstnání, či zda nešlo o občanskou výpomoc,
ve smyslu (ustanovení §384 až §389 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném
do roku 1991 (dále „občanský zákoník“). Výpověď svědka Č. potvrzuje, že se o zaměstnání
nejednalo. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepravdivě tvrdí, že stěžovatel
pracoval bez povolení. Ve spise je založeno povolení úřadu práce, takže není pravdou, že žalobce
neměl pracovní povolení. Nevztahovalo-li se povolení na možnost vykonávat práci mimo Prahu, tak
i toto tvrzení by muselo být obsaženo ve výroku. Nestačí, aby bylo uvedeno pouze v odůvodnění.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek krajského soud zrušit
a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
[4] Dne 17. 8. 2013 bylo zdejšímu soudu doručeno sdělení stěžovatele o rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 23. 7. 2013,
č. j. 52 A 20/2013 - 24, jímž bylo rozhodnuto o žalobě ve věci náhrady nákladů řízení o správním
vyhoštění s tím, že obsahuje odlišné odůvodnění (toto rozhodnutí však prima facie neobsahuje
nic, co by odporovalo níže uvedeným závěrům, jde o sdělení míjející se s předmětem řízení o nyní
projednávané kasační stížnosti, a proto se tímto podáním soud dále nezabýval).
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a na rozsudek
krajského soudu, s nímž se naprosto ztotožňuje.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
[7] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů [§109 odst. 3, 4 s. ř. s.] a dospěl k závěru, není důvodná.
[8] Ze spisu krajského soudu a ze správního soudu zjistil zdejší soud tyto relevantní skutečnosti .
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 11. 2012,
č. j. KRPE-85085-43/Č. J. 2012-170022-SV, bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění s tím,
že po dobu jednoho roku mu nelze umožnit vstup na území členských států EU. Výrok rozhodnutí
výslovně uvádí, že „[p]odle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. se [stěžovateli] (…)
ukládá správní vyhoštění (...), neboť je cizinec na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání,
ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání“. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání,
kde namítl, že výrok o tom, že je zaměstnán bez povolení, neodpovídá skutečnosti, neboť
v předmětnou dobu měl zaměstnání povoleno; již jen proto mělo být rozhodnutí zrušeno.
Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro neurčitost, zejména pokud jde o skutek, pro který
bylo uloženo vyhoštění. Neurčité a nepřezkoumatelné bylo i oznámení o zahájení správního řízení,
a proto je celé řízení zmatečné. Žalovaný odvolání stěžovatele zamítl rozhodnutím ze dne
3. 4. 2012, č. j. CPR-582-3/ČJ-2013-930310-V234 s odůvodněním, že bylo prokázáno, že stěžovatel
neměl pro výkon pomocných stavebních prací v areálu předmětné firmy v období
od 16. 10. do 19. 10. 2012 platné povolení k zaměstnání, vydané místně příslušným úřadem práce
a „[t]udíž pracoval bez povolení k zaměstnání“. Žalovaný odkázal na zákon o pobytu cizinců, který
obsahuje [§178b] vlastní definici pojmu zaměstnání a správní orgán byl oprávněn posoudit, zda
výkon činnosti byl závislou činností, k níž je třeba povolení a zda cizinec naplnil znaky ustanovení
§178b citovaného zákona. Uvedl dále, že stěžovatel při kontrole dne 19. 10.2012 vykonával
zateplovací a fasádní práce v areálu firmy Inventa s. r. o. Pardubice, a vykázal se rozhodnutím
povolujícím výkon práce v Praze pro firmu Etorinstav s. r. o., s místem výkonu práce Praha, které
vydal Úřad práce Praha. Pokud pracoval v areálu firmy Inventa jako zaměstnanec firmy Etorinstav,
tedy v jiném místě výkonu práce a u jiného zaměstnavatele, než měl uvedeno v předloženém
rozhodnutí úřadu práce, pracoval bez povolení k zaměstnání. Situaci na trhu práce přitom musí
posuzovat místně příslušný úřad, který má dostatečné informace. Místo výkonu práce nelze měnit
bez posouzení úřadem místně příslušným. Žalovaný považoval za dostatečně určité i oznámení
o zahájení správního řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považoval
za přezkoumatelné, což odůvodnil.
[9] Námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
se Nejvyšší správní soud musel zabývat přednostně, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje
jeho věcný přezkum. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku především odkázal
na dispoziční zásadu a rozsah přezkumu [§75 odst. 2 s. ř. s.] s tím že obsah a kvalita žaloby
v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Průlomy do dispoziční zásady jsou zcela
výjimečné. Krajský soud shledal, že v dané věci nejsou dány podmínky průlomu do dispoziční
zásady a poté věc zkoumal z hlediska stěžovatelem namítaných vad. Správní orgán prvního stupně
podle soudu v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel z výsledků kontroly stěžovatele provedené
dne 19. 10. 2012. Při posouzení námitky neurčitosti odkázal krajský soud na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, tak jak bylo citováno výše, a uvedl, že z rozhodnutí je patrno kdy, kde a jaké zaměstnání
měl stěžovatel bez povolení vykonávat. Plně postačí, je-li taková konkretizace provedena
v odůvodnění, neboť žádný právní předpis přímo nestanoví, aby tato skutečnost byla přímo uvedena
ve výroku rozhodnutí správního orgánu; odůvodnění je nedílnou součástí rozhodnutí. Žalovaný
se podle krajského soudu vypořádal i s námitkou, že žalobce k zaměstnání povolení měl. Žalovaný
výslovně uvedl, že šlo o povolení pro jiného zaměstnavatele s výkonem práce v jiném městě. Rovněž
i zde postačovalo z hlediska určitosti a srozumitelnosti uvedení tohoto závěru v odůvodnění
správního rozhodnutí. Krajský soud podotkl, že stěžovatel ve správním řízení ani v řízení před
soudem netvrdil, že by povolení vztahovalo na výkon prác e pro jiného zaměstnavatele a v jiném
místě. K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu zdejší soud uvádí, že z rozsudku
jsou patrny právní úvahy soudu a jejich užití na konkrétní okolnosti projednávané věci, odůvodnění
je srozumitelné a bezrozporné. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného
rozsudku nezpůsobuje nepřezkoumatelnost. Námitka tedy není důvodná.
[10] Pokud jde o samotné vypořádání žalobní argumentace o neurčitosti, nesrozumitelnosti
a nepřezkoumatelnosti výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně krajským soudem
[103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], pak Nejvyšší správní soud dodává, že se vyslovil k otázce náležitostí
výroku správního rozhodnutí z hlediska jeho srozumitelnosti a určitosti v několika rozhodnutích,
a to i k onkrétně ve vztahu k rozhodnutí o vyhoštění, vydaného na základě porušení zákona
o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud především opakovaně potvrdil, že z rozhodnutí
o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců musí být
jednoznačně zřejmé, který ze čtyř důvodů, jež jsou v tomto ustanovení uvedeny, cizinec naplnil
(„[1] je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání, nebo [2] na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního
právního předpisu anebo [3] bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo [4] takové zaměstnání cizinci
zprostředkoval “), případně že svým jednáním naplnil některou z kombinací těchto důvodů
(srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 As 28/2012 - 4, bod 18; citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Postačí přitom, je-li protiprávní
jednání cizince dostatečně určitě a podrobně popsáno v odůvodnění rozhodnutí o správním
vyhoštění (viz např. rozsudky ze dne: 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 - 67, 9. 12. 2010,
č. j. 1 As 70/2010 - 99, 6. 6. 2011, č. j. 2 As 62/2011 - 77, či 23. 5. 2012, čj. 1 As 38/2012 - 38).
V projednávané věci výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně koresponduje
s odůvodněním, které jej dále rozvádí. Výrok je dostatečně určitý, což platí i pro vymezení
předmětu obsaženého v oznámení o zahájení řízení. (K podrobnostem lze k této námitce odkázat
na str. 5 odst. 1 rozhodnutí žalovaného.) Stěžovatel v odvolání označil řízení z tohoto důvodu
za „zmatečné“, což v žalobě konkretizoval tak, že neví, proto čemu se má bránit, avšak vydaná
správní rozhodnutí jsou dostatečně určitá i z tohoto pohledu, o čemž ostatně svědčí i obsah
prostředků, které stěžovatel užil k ochraně svých práv, z nichž je zjevné, že stěžovatel ví, čemu
čelí. Správní rozhodnutí vydaná ve stěžovatelově věci nejsou v rozporu s výše uvedenými závěry
a krajský soud tedy nepochybil, pokud je považoval za určitá, srozumitelná a přezkoumatelná.
[11] Stěžovatel se domáhal aplikace právních názorů z dřívějších soudních rozhodnutí
[srov. usnesení NS ČR ve věci sp. zn. 7 Tdo 1383/2005 či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
4. 3. 19994, sp. zn. 3 To 105/93 publ. jako 43/1994 SbRt (rozhodnutí OSZ v Semilech ze dne
8. 4. 2013 sp. zn. 1 ZN 337/2013 není veřejně dostupné, stěžovatel je nepřiložil a NSS s ohledem
na své právní posouzení této stěžovatelovy námitky neshledal účelným toto rozhodnutí opatřit)].
Tato rozhodnutí však byla vydána v trestním řízení, kde jsou formální požadavky na obsah popisu
stíhaného jednání zcela jiné. Normativní oporou jsou zde ustanovení §120 odst. 3 A §160 odst. 1
zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) a ústavní
normy upínající se k obžalovací zásadě. Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní jistota je velmi
cennou ústavní hodnotou a důležitý je i požadavek stejného rozhodování stejných věcí. Obě tyto
hodnoty (stejně jako ostatní ústavně chráněné statky) Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací
praxi brání (srov. např. výsledek vyhledávání v rozhodnutích na www.nssoud.cz po zadání sousloví
„právní jistota“). Projednávaná věc však není „stejnou věcí“, jak namítal stěžovatel.
[12] Přestože ani výrok o správním vyhoštění nemůže rezignovat na potřebnou přesnost
a jednoznačnost, tak nepřestává platit, že ani správní řád [srov. zejm. jeho §68] ani zákon
o pobytu cizinců [srov. jeho §119 a §178b z hlediska jejich implicitního působení] nekladou
na výrok takové nároky, jako trestní řád. Tento rozdíl plyne z odlišné povahy obou řízení a jeho
existencí není protiústavně potlačena právní jistota či harmonie právního řádu. Rozpor s nálezem
Ústavního soudu ze dne 73. 3. 2003, ve věci sp. zn. IV. ÚS 690/2001 (viz výše bod [2]) tak není
dán. Pro úplnost zdejší soud připomíná (shodně s již citovaným rozsudkem ve věci
sp. zn. 8 As 28/2012), že správní vyhoštění nemá charakter správního trestu, ale je svou povahou
zvláštním preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví (viz např. rozsudky ze dne:
6. 6. 2011, č. j. 2 As 62/2011 - 77 či 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 - 52). Tento závěr
je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle níž řízení o správním
vyhoštění není rozhodováním o „oprávněnosti trestního obvinění“, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek velkého senátu ze dne 5. 10. 2002,
Maaouia proti Francii, stížnost č. 39652/98). Judikatura Nejvyššího správního soudu v oblasti
správního trestání stojí, pokud jde o výrok, na stejné pozici, jako trestní judikatura. Zde ale
o trestání nejde. Stručně řečeno: byť jde v obou typových skupinách případů, které stěžovatel
srovnával (viz výše bod [2]), o rozhodnutí Policie ČR (rozhodnutí o vyhoštění dle ustanovení
§119 zákona o pobytu cizinců versus usnesení o zahájení stíhání určité osoby jakožto obviněné
dle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu), každý typ podléhá jinému zákonnému procesnímu
režimu. Pro popis skutku v rozhodnutí o správním vyhoštění platí pravidla vyložená výše
citovanou judikaturou NSS a trestní judikatura je nepoužitelná. Ustanovení §2 odst. 4 správního
řádu nebylo porušeno. Rozhodnutí žalovaného a krajského soudu respektují ustálenou judikaturu
a nenarušují ochranu právní jistoty.
[13] Dále považuje zdejší soud za potřebné zdůraznit, že nyní projednávanou situaci nutno
odlišit od skutkového základu, o němž rozhodl svým rozsudkem ze dne 22. 8. 2013,
č. j. 1 As 67/2013 - 42, kde odkazem na výklad opřený o systematiku zákoníku práce konstatoval,
že při časově omezeném vyslání cizince k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené
v povolení k zaměstnání není třeba žádat o nové povolení k zaměstnání. V projednávané věci
nešlo ani o situaci řešenou v rozsudku NSS ze dne 21. 12. 2012, č. j. 2 As 94/2012 - 26, kde
skutková věta výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ve spojení s odůvodněním
rozhodnutí, nevedla k jednoznačnému závěru o právní kvalifikaci jednání. A konečně, nejedná
se ani o případ nesprávného nerozlišování mezi výkonem práce bez povolení a výkonem práce
v rozporu s uděleným povolením, a významu případného rozdílu pro správní vyhoštění
(srov. rozsudky NSS ze dnů: 3. 9. 2008, č. j. 1 As 28/2008 - 76, 8. 6. 2007, č. j. 7 As 28/2006 - 51,
a č. j. 7 As 46/2006 - 56, a 25. 10. 2007, č. j. 6 As 54/2006 – 66). Z citovaných rozhodnutí plyne,
že výkon práce cizincem v obvodu územní působnosti jiné pobočky Úřadu práce, než která
rozhodnutí o povolení k zaměstnání vydala, je v obecné rovině považován za výkon práce bez
platného povolení k zaměstnání (viz rozsudek NSS ze dne 18. září 2013, č. j. 9 As 83/2013 - 27).
Je tomu tak proto, že Úřad práce při vydávání povolení k zaměstnání posuzuje pouze podmínky
na lokálním trhu práce, který odpovídá územnímu obvodu působnosti jeho krajských poboček.
Cílem zákonné úpravy zaměstnávání cizinců je zajistit, aby byli na území státu zaměstnáváni
cizinci teprve tehdy, není-li dostatek uchazečů o zaměstnání z řad občanů České republiky.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl i vadu, která měla spočívat v tom, že správní orgán
neposoudil věc jako občanskou výpomoc. Stěžovatel ji vymezil odkazem na neplatné ustanovení
§384 občanského zákoníku pocházejícím z doby, kdy nebylo možné podobné služby poskytovat
na podnikatelské bázi („Jestliže občan pro jiného občana na jeho žádost provede nějakou práci, poskytne
mu půjčku anebo mu jinak vypomůže, jde o občanskou výpomoc. Poskytnutí občanské výpomoci musí být v souladu
s pravidly socialistického soužití. Při poskytnutí občanské výpomoci má občan právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů. Právo na odměnu má občan jen potud, pokud byla dohodnuta a pokud odpovídá povaze výpomoci, zejména
bylo-li výsledku dosaženo jeho osobním přičiněním.“). Tuto vadu stěžovatel uplatnil způsobem
odpovídajícím §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Tato námitka by ale mohla být v řízení o kasační
stížnosti úspěšně namítána pouze tehdy, pokud by se jednalo o vadu správního řízení, která již byla
řádně uplatněna v řízení před krajským soudem, mohl-li tak stěžovatel učinit. Stěžovatel nemůže
vady řízení před žalovaným poprvé namítat až v řízení o kasační stížnost i [§104 odst. 4 s. ř. s.].
V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel toto nedostatečné skutkové zjištění
ve správním řízení nenamítal, takže jeho kasační stížnost v tomto směru není přípustná. [Pro
úplnost zdejší soud připomíná, že již správní orgán se podrobně zabýval povahou vztahu mezi
stěžovatelem a svědkem Č. a vyhodnotil jej (str. 4 odst. 5 rozhodnutí - byly naplněny znaky závislé
práce (§2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů).]
[15] Stěžovatel dále namítl, že nebyla vypořádána námitka nepravdivosti tvrzení, že stěžovatel
pracoval bez povolení. K tomu je třeba uvést, že správní orgán prvního stupně především dotazem
u místně příslušného úřadu práce zjistil, že úřad nevydal žádné povolení, které by stěžovatele
opravňovalo k výkonu práce v oblasti okresu Pardubice (str. 3 rozh. správního orgánu I. stupně
dole a dopis úřadu práce ze dne 29. 10. 2012 pod položkou 34 správního spisu, kde se rovněž
uvádí, že platné povolení se na práci na Pardubicku nevztahuje). Na toto zjištění odkázal ve svém
rozhodnutí i žalovaný (str. 4 odst. 3 a 4 jeho rozhodnutí) a odůvodnil proč má za to, že stěžovatel
pracoval bez povolení. Rozvedení těchto skutečností v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
I. stupně je postačující, odpovídá požadavku srozumitelnosti a přehlednosti rozhodnutí a z tohoto
pohledu je funkční. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve správním řízení bylo zjištěno,
že stěžovatel vykonával závislou činnost za odměnu mimo region, kde měl práci povolenu (trh
práce na Pardubicku a v Praze se přitom nepochybně liší) a bez jakékoli vazby na zaměstnavatele
uvedeného v platném povolení. Závěr správních orgánů (aprobovaný správním soudem),
že pracoval bez pracovního povolení je tedy přiléhavý a odpovídá obsahu spisu.
[16] Nejvyšší správní soud na základě všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
nedůvodnou a zamítl ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[17] Stěžovatel, který je ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků [§11 odst. 3
písm. f), ve spojení s ustanovení §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích], o takové osvobození požádal současně se žalobou, s níž spojil i žádost o přiznání
odkladného účinku. Sám přitom uvedl, že byl od placení osvobozen již v řízení před krajským
soudem. Žádost o osvobození se tak upínala na žádost o přiznání odkladného účinku, o níž bylo
rozhodnuto, a soud již nyní o osvobození z výše uvedených důvodů nerozhodoval.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému pak podle obsahu soudního spisu
žádné relevantní náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly. (výrok II.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu