ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.61.2014:16
sp. zn. 2 As 61/2014 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Z. J., zastoupeného
JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1, Ostrava – Moravská Ostrava,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava -
Moravská Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, č. j. 22 A 26/2014 - 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, č. j. 22 A 26/2014 - 38,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 23. 7. 2010 byl žalobce jako provozovatel taxislužby kontrolován na dodržování
povinností plynoucích pro provozovatele taxislužby ze zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“). Při kontrole
nepředložil záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a údaj o době
odpočinku [viz §35 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě v tehdy účinném znění]. Zároveň
bylo na základě bezprostředně předtím proběhnuvší kontrolní jízdy zjištěno porušení §21 odst. 3
zákona o silniční dopravě, neboť žalobce nevydal cestujícím doklad o zaplacení jízdného.
Na základě této kontroly uložil Magistrát města Ostravy, odbor dopravy – dopravní úřad (dále
též „správní orgán I. stupně“) žalobci pokutu ve výši 2 500 Kč a podle §79 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějšího předpisů (dále jen „správní řád“), mu přikázal
uhrazení nákladů řízení paušální částkou 1000 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uvedená porušení zákona
označoval za nedopatření vyvolaná nepochopitelným zkratkovitým jednáním, přičemž z důvodu
tohoto rozrušení nebyl schopen požadované dokumenty předložit, ačkoli je měl při sobě. Jízdné
pak prý řádně zaúčtoval, stvrzenku vytiskl a nedokáže vysvětlit, z jakého důvodu
nebyla cestujícím předána (později měla být při kontrole ve vozidle nalezena).
[3] Krajský úřad Moravskoslezského kraje – Odbor dopravy a silničního hospodářství
(dále jen „žalovaný“) rozhodnutím se ze dne 10. 12. 2010, č. j. MSK 195625/2010, rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
V odůvodnění především vytkl, že správní orgán I. stupně nemůže ve svém rozhodnutí vycházet
pouze z „protokolu o provedené jízdě“, nýbrž za situace, kdy žalobce obsah těchto listin
zpochybnil, musí ve smyslu ustanovení §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
provést výslech osob, které protokol sepsaly.
[4] Při opětovném projednání správní orgán I. stupně vyslechl osoby podílející
se na kontrolní jízdě (H. F. a N. M. ), které shodně uvedly, že jim nebyla předána stvrzenka za
uskutečněnou jízdu a ani nezaznamenaly, že by došlo k jejímu vyhotovení. Další svědky
navrhované žalobcem správní orgán I. stupně odmítl vyslechnout. Příslušníky Policie České
republiky, kteří byli přítomni při prováděné kontrole, s odůvodněním, že nejsou přítomni faktické
kontrole dokladů a jejich předvolání a výslech by tedy neměl pro správní orgán význam. Výslech
pracovníka provádějícího kontrolu pak považoval za zbytečný a nedůvodný, protože jeho zjištění
a názory jsou uvedeny v kontrolním protokolu a následně vydaném rozhodnutí. Na základě jím
provedených důkazů tedy správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 31. 3. 2011, č. j.
SMO/086148/11/OD/Pik, dospěl ke stejnému skutkovému závěru jako při prvním projednání
věci a neodchýlil se ani od výše udělené pokuty.
[5] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal, že nespáchal správní
delikty, které mu jsou kladeny za vinu. Zároveň vytýkal, že správní orgán nezjistil v průběhu
dokazování stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, poněvadž nebyli vyslechnuti
jím navrhovaní svědci, kteří by mohli potvrdit jeho tvrzení.
[6] Podané odvolání žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 4. 7. 2011, č. j. MSK 79638/2011,
přičemž napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Dle žalovaného byl skutkový
stav věci zjištěn řádně a protokol o provedené kontrole i výslech dvou svědků
(osob provádějících kontrolní jízdu) potvrzuje naplnění skutkové podstaty správních deliktů.
Ačkoli žalovaný uznal, že proti skutkovým zjištěním stojí protichůdná tvrzení žalobce,
tyto pokládal za nevěrohodná a „neustále se zpřesňující“. Proto považoval žalobcem navržené
důkazy výslechem svědků za nadbytečné.
II. Závěry napadeného rozsudku krajského soudu
[7] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného dne 11. 8. 2011 žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), v níž opětovně namítal nesprávné posouzení
skutkového stavu věci, na základě něhož byly žalovaným učiněny chybné závěry. V žalobě tvrdil,
že doklad – záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a údaj o době odpočinku
(dále jen „záznam o řízení“) při kontrole předložil, avšak z důvodu stresu jím nesprávně
manipuloval, o čemž by mohli podat svědectví přítomní policisté. Tito policisté by zároveň
mohli dosvědčit, že v době kontroly u sebe žalovaný měl doklad o předchozí jízdě,
čímž by bylo vyvráceno, že řádně cestu nezaúčtoval.
[8] Krajský soud po provedení prvotních úkonů souvisejících s řízením (výzvy k zaplacení
soudního poplatku, vyjádření se k žalobě apod. – poslední úkon proveden 21. 11. 2011) předvolal
dne 19. 2. 2014 účastníky řízení k jednání na den 27. 3. 2014. Na základě této výzvy žalovaný
namítl, že má o věci v souladu s ustanovením §31 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), rozhodnout samosoudce a nikoli senát krajského soudu. Přípisem
ze dne 4. 3. 2014 (chybně označeným rokem 2013) byli účastníci informováni o změně obsazení
soudu a odvolání nařízeného jednání. V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 6. 3. 2014 krajský
soud bez jednání rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Důvodem rozhodnutí bylo neprovedení důkazních návrhů žalobce správním orgánem
I. stupně i žalovaným. Dle soudu by přítomní policisté mohli v dotčeném řízení vystoupit
jako svědci a uvést, co viděli či slyšeli, a objasnit průběh kontroly a chování žalobce
i kontrolujícího orgánu. Navíc soud vytkl, že žalovaný chybně přičetl žalobci k tíži měnění
jeho výpovědí, poněvadž při správním trestání je právem obviněného svou skutkovou verzi
případu průběžně měnit a je na správním orgánu, aby dokazováním jeho verzi buď vyloučil,
nebo potvrdil. Krajský soud uzavřel, že je zcela nepřípustné, aby bez provedení žalobcem
navržených důkazů žalovaný dedukoval jejich obsah, a proto rozhodnutí žalovaného bez nařízení
jednání pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, zrušil §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
III. Obsah kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky v předcházejícím řízení a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[11] Nepřezkoumatelnost stěžovatel spatřuje v nedostatku důvodů rozhodnutí,
neboť se krajský soud nikterak nevypořádal s velmi podrobným odůvodněním a úvahami,
které žalovaného vedly k neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů. Tato chyba ve svém
důsledku vedla též k nesprávnému posouzení právní otázky soudem.
[12] V této souvislosti stěžovatel vytýká, že krajský soud zrušil jeho rozhodnutí
zcela mechanicky a zjednodušeně, aniž by reflektoval okolnosti případu a úvahy stěžovatele
při správním rozhodování. Stěžovatel uvádí, že si je vědom šíře pojmu „trestní obvinění“
ve světle Evropské úmluvy o lidských právech a práva trestně obviněného navrhovat důkazy.
Tato zásada ale dle stěžovatele neplatí absolutně, protože žalobcem předstíraná verze reality
je bez dalšího nevěrohodná. Proto zdůrazňuje, že i při respektování principu rovnosti zbraní
musí být zachován imanentní význam svědecké výpovědi dle §52 správního řádu – schopnosti
přinést informace k dokazované skutečnosti.
[13] Ke konkrétním navrhovaným důkazům pak stěžovatel uvádí, že výslech policistů
k prokázání vytištění dokladu o cestě je nadbytečný, neboť to, že doklad existoval, nic nemění
na skutečnosti, že nebyl (i přes prodlevu mezi ukončením cesty a vystoupením cestujících) vydán
cestujícím. Ve věci nepředloženého záznamu o řízení stěžovatel uvádí, že z důvodu neustálé
změny výpovědí žalobce jsou jeho tvrzení značně nevěrohodná a navíc jakýkoli výslech
by byl důkazem pouze zprostředkovaným a nadbytečným, poněvadž bezprostředním důkazem
je kontrolní protokol. Ostatně ani tento výslech by nepřinesl žádné důležité informace týkající
se správního deliktu žalobce, poněvadž klíčové je, že záznam o řízení nebyl kontrolním
pracovníkům předložen. Zdali se tato „povinná výbava“ ve vozidle nachází, ale žalobce
ji není schopen najít, nebo se ve vozidle vůbec nenachází, není rozhodné. Stěžovatel varuje
před precedenčním dopadem takovéhoto názoru, neboť takto by se jakákoli ustanovení
o „povinné výbavě“ stala obsoletními, poněvadž by stačilo uvést „nevím kde, ale určitě je mám.“
[14] Stěžovatel dále upozorňuje s odkazem na čl. 26 Listiny základních práv a svobod,
že pro některá povolání mohou být zákonem stanoveny podmínky, což je i případ taxislužby.
Proto je její provozovatel povinen jednotlivé předpisy znát, dodržovat a v případě kontroly také
předložit veškeré zákonem stanovené doklady spojené s výkonem tohoto povolání.
[15] Závěrem stěžovatel odmítá, že by musel jakoukoli výpověď účastníka řízení vyvracet
dokazováním, poněvadž vždy má možnost uvážení, zda je nezbytné navržený důkaz provést.
Není pak porušením zásady rovnosti zbraní, pokud se správní orgán vypořádá s tím, proč důkaz
navržený obviněným neprovede.
[16] Na základě výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[17] Žalobce se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[19] Jak bylo předestřeno výše, stěžovatel výslovně uplatnil dva kasační důvody. Za prvé
namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Za nepřezkoumatelné rozhodnutí
[dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] lze přitom obecně považovat takové soudní rozhodnutí,
jehož výrok je vnitřně rozporný, nebo z nějž nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl
nebo o ní odmítl rozhodnout; rozhodnutí, z nějž nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění;
dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem; rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí
soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, s. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS; veškerá judikatura NSS
je dostupná na www.nssoud.cz). Rovněž stěžovatel namítá nezákonnost rozsudku krajského
soudu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. O nezákonnost napadeného rozsudku by se jednalo
tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné
ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších), anebo by sice vycházel
z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval běžným interpretačním
metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.).
[20] Hlavním předmětem sporu v této věci je posouzení otázky, zda správní orgán podstatně
porušil ustanovení před správním orgánem, pokud neprovedl žalobcem navrhované důkazy,
a zda jeho postup zavdává důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí dle ustanovení §76 s. ř. s.
Jinými slovy, zda za dané situace byl krajský soud oprávněn postupovat podle citovaného
ustanovení s. ř. s. a zrušit rozhodnutí stěžovatele bez nařízení jednání.
[21] Provádění důkazů ve správním řízení, které směřuje k objasnění skutkového stavu věci,
upravuje §51 správního řádu, dle kterého „(k) provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků,
které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde
zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.“ Zároveň ustanovení §52 správního
řádu stanoví, že „(ú)častníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy
účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.“ Správní orgán tedy
není povinen provést jakýkoli důkaz navržený účastníkem řízení, nýbrž pouze ten, který vede
k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o kterém by nevznikaly důvodné pochybnosti.
[22] Důležitost dokazování ve správním trestání opakovaně vyzdvihl Nejvyšší správní soud
s tím, že „právo jednotlivce na zajištění základních záruk tvořících právo na spravedlivý proces má tak zásadní
význam, že v žádném případě nemůže být obětováno účelnosti vedení správního řízení. (…) Tvrdí-li osoba,
proti níž se řízení vede, že se skutek, jehož se měla dopustit, odehrál jinak, než je jí kladeno za vinu,
a přitom zde nejsou objektivně ověřitelné okolnosti, které by takovou verzi s jistotou vylučovaly, je pro zachování
určité rovnováhy třeba provést důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 As 2/2005, publ. pod č. 847/2006 Sb.
NSS). Podobně Ústavní soud opakovaně vytkl, že „postupují-li správní orgány nebo soudy způsobem,
který nemůže vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, dochází k porušení
principu legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu.“ (srov. nález ze dne 15. 5. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 402/99, http://nalus.usoud.cz).
[23] Jak správně uvádí v kasační stížnosti stěžovatel, správní trestání náleží do kategorie
„trestního obvinění“ obsaženého v čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (viz především
tzv. tzv. Engelův test, jenž byl formulován v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne
8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71,
5354/72 a 5370/72) a řízení o správních deliktech tedy nesmí být v rozporu se zde uvedenými
zásadami práva na spravedlivý proces [pro nyní posuzovaný případ je klíčové především právo
vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků
ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě – viz čl. 6 odst. 3 písm. d)
Evropské úmluvy o lidských právech]. Zdejší soud tak opakovaně zdůraznil nezbytnost dodržení
základních zásad spravedlivého procesu při správním trestání, jako je zásada rovnosti zbraní,
in dubio pro reo, předvídatelnosti správních rozhodnutí apod.
[24] Preciznost dokazování v rámci správního trestání považoval za důležitou též krajský soud,
který postup žalovaného i správního orgánu I. stupně pokládal za nesouladný se zásadami práva
na spravedlivý proces. Dospěl proto k závěru, že postup správních orgánů podstatně porušil
ustanovení o řízení před správním orgánem a měl za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[srov. §76 odst. 1 písm c) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto musí posoudit, zda postup
správních orgánů skutečně představoval takové porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí samého a které nebylo možno
zhojit řízením před správním soudem.
[25] K možnosti aplikace §76 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že soud
přihlédne z úřední povinnosti k existenci těchto vad jen za předpokladu, že „jsou bez dalšího patrné
ze správního spisu a zároveň se jedná o vady takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání
přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2003, č. j. 2 Azs 23/2003 - 39, publ. pod č. 272/2004 Sb. NSS).
Zároveň je třeba zdůraznit, že soud musí uvést důvody, pro které považuje dané rozhodnutí
za nepřezkoumatelné, případně shledá vady správního řízení, a to aniž by bylo nařízeno
před soudem jednání. Zrušení rozhodnutí dle §76 odst. 1 s. ř. s. lze totiž považovat za procesní
institut aplikovatelný v krajních případech, kdy je nepřezkoumatelnost dotčeného rozhodnutí
anebo existence jiné vady řízení naprosto zjevná. Podobně hovoří i odborná literatura,
která především s odkazem na odlišnost důvodů pro rozhodnutí soudu podle §76 odst. 1
a 78 odst. 1 s. ř. s. vytýká, že se musí jednat o porušení těchto ustanovení intenzivnějším
způsobem. Bude se tedy jednat o tak závažné vady, které znemožňují, aby soud posoudil
věc v mezích žalobních námitek (srov. Jemelka, L. a kol. Soudní řád správní – komentář.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 629).
[26] Judikatura Nejvyššího správního soudu takto zná několik případů, v nichž bylo zrušení
rozhodnutí správního orgánu dle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. považováno za akceptovatelné.
Jednalo se například o situaci, kdy správní orgán řádně nevyrozuměl účastníka řízení o ústním
jednání (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 6 A 57/99,
publ. pod č. 1062/2002), nezabýval-li se odvolací orgán námitkou podjatosti (rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 22 Ca 79/2002, publ. pod č. 36/2003 Sb. NSS),
rozhodoval-li správní orgán o jiném než uplatněném nároku (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 2 A 1089/2002-OL, publ. pod č. 160/2004 Sb. NSS),
nezastavil-li řízení o přestupku i přesto, že odpovědnost za přestupek zanikla
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 As 57/2004,
publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS), pokud byl porušen celý soubor procesních práv
účastníka (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 2 As 19/2004,
publ. pod č. 430/2005 Sb. NSS) apod. Ve všech případech se jednalo o natolik podstatné
porušení správního řízení, že jakýkoli procesní postup soudu by se jevil nadbytečným,
poněvadž by i přes nařízení jednání nebylo možno zhojit zjištěné vady správního rozhodnutí.
[27] V nyní projednávané věci je nicméně z obsahu napadeného rozsudku patrno, že nenastala
žádná situace srovnatelná s těmi, které již byly popsány shora citovanou judikaturou.
Krajský soud totiž shledal podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem
v tom, že nebyl proveden výslech žalobcem navrhovaných svědků, a to i přesto, že důvody
jejich nevyslechnutí správní orgány popsaly a samotný krajský soud naznačil určité pochybnosti
o jejich relevanci („krajský soud nemůže samozřejmě předvídat, co o věci policisté vypoví, dnes navíc
již odstupem tří let“).
[28] K tomu však Nejvyšší správní soud uvádí, že tento důvod nemůže sám o sobě vést
ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného bez toho, aby krajský soud nařídil v dané věci
jednání. Obzvláště za situace, kdy se nejedná o důkazy opomenuté, které by správní orgán
neprovedl a ani se nikterak nevyjádřil k tomu, proč jejich provedení považuje za nadbytečné.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ze spisového materiálu je zjevné,
že správní orgán I. stupně i žalovaný v rozhodnutích osvětlily, z jakého důvodu výslech dalších
osob nepovažují za nutný k prokázání skutkového stavu věci, včetně toho, jaký dopad by mohl
mít jejich výslech na právní hodnocení daného případu. Nelze tedy hovořit o důkazech
opomenutých, nýbrž o důkazech, které správní orgán odmítl provést s odkazem na ustanovení
§52 správního řádu a řádně odůvodnil svůj postup. Za této situace se tedy nemůže jednat
o natolik závažné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by odůvodňovalo
zrušení napadeného rozhodnutí ve správním soudnictví dle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
a to ani tehdy, pokud by provedení těchto důkazů bylo skutečně nezbytné. Jak (v opačném gardu)
judikoval zdejší soud (rozsudek ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013 - 24), „je-li ve správním řízení
použit důkaz získaný v rozporu se zákonem (§51 odst. 1 správního řádu), nemusí to být vždy bez dalšího
důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení dle §76 odst. 1 s. ř. s. Žaloba
může být nedůvodná, pokud lze i při odhlédnutí od nezákonného důkazu z ostatních důkazů provedených
ve správním řízení učinit jednoznačný závěr, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí, obstojí.“
[29] Nejvyšší správní soud se v této souvislosti neztotožňuje s názorem stěžovatele,
že by krajský soud vydal zrušující rozhodnutí pouze mechanicky a nikterak se nevypořádal
s důvody, pro které stěžovatel nevyslechl žalobcem navrhované svědky. Krajský soud
sice stručně, ale přesto se uvedl, proč považuje výslech přítomných policistů a kontrolního
pracovníka za důležitý, a zároveň naznačil, jaké skutkové okolnosti by mohl výslech těchto osob
osvětlit. To však nic nemění na skutečnosti, že daný postup nemá oporu v právním řádu,
poněvadž podmínky pro soudem aplikované ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
nebyly v daném případě naplněny. Pokud by totiž zdejší soud tento postup krajského soudu
akceptoval, fakticky by vyprázdnil obsah ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s., podle kterého soud zruší
napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Jak totiž plyne i ze shora
uvedeného, vady řízení předpokládané ustanovením §76 s. ř. s. musí dosahovat podstatně
většího stupně intenzity než vady řízení obsažené v ustanovení §78 s. ř. s. To znamená,
že se jedná o vady nezhojitelné, které krajskému soudu brání v meritorním posouzení řešených
právních otázek. Tato situace však v nyní projednávaném případě nenastala, neboť vada,
kterou krajský soud shledal, spočívala toliko v neprovedení výslechu několika svědků,
což bylo jednoduše reparovatelné i v řízení před krajským soudem.
[30] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že správní soudnictví se vyznačuje
tzv. plnou jurisdikcí. Tento pojem znamená, že soud posuzuje nejen zákonnost správního
rozhodnutí, ale i skutkovou stránku věci, tedy má možnost provádět vlastní dokazování
a může zavázat správní orgán při zrušení jeho rozhodnutí názorem soudu nejen na otázky právní,
ale i na otázky skutkové. Postavení správního soudnictví na tomto principu bylo jedním z cílů
reformy správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003, poněvadž takto bylo schopno naplnit
požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - tedy aby věci
„občanských práv a závazků“, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem, byly projednány
způsobem, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva označila termínem „plná
jurisdikce“. Svůj odraz tato zásada nalezla v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., dle kterého „(v) rámci
dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon
rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy
provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu
takto zjištěného.“ Takto již dříve zdejší soud uvedl, že dotčené ustanovení „je faktickou transpozicí
požadavku tzv. „plné jurisdikce“ coby atributu práva na spravedlivý proces. Soud při svém rozhodování
nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených
důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud
tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem
a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu
jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám“ (srov. rozsudek ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 32/2006 - 99, publ. pod č. 1275/2007 Sb. NSS).
[31] Pokud tedy krajský soud považoval dokazování provedené žalovaným za nedostatečné,
nic mu samotnému nebránilo v provedení důkazů, které považoval pro prokázání skutkového
stavu (a potažmo též právní hodnocení případu) za nezbytné. V této souvislosti ostatně
Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout, že žalobce sám v podané žalobě navrhl výslech dvou
svědků (policistů), kteří měli potvrdit jím prezentovaný skutkový stav věci. Krajský soud
tedy měl za situace, kdy pochyboval o řádně zjištěném skutkovém stavu věci, namísto zrušení
rozhodnutí bez nařízení jednání doplnit dokazování provedené správním orgánem a vyslechnout
v žalobě označené svědky. K takto provedeným důkazům měl mít právo se vyjádřit jak žalobce,
tak žalovaný, a na základě soudem zjištěného skutkového stavu mohl krajský posoudit důvodnost
podané žaloby a rozhodnout dle §78 s. ř. s.
[32] Na základě výše uvedeného tedy Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí
se zdejší soud již nezabýval stěžovatelovými argumenty týkajícími se navrhovaných důkazů,
neboť jejich hodnocení provede krajský soud při opětovném projednání daného případu.
VI. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí krajského soudu
trpí vadami, které měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [srov. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], a proto rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Za této procesní situace se již samostatně nezabýval existencí druhého tvrzeného kasačního
důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[34] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí ve věci krajský soud
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu