ECLI:CZ:NSS:2015:4.ADS.229.2014:31
sp. zn. 4 Ads 229/2014 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. J. H.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním Právu 1/376,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
7. 2014, č. j. 4 Ad 41/2011 – 66,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2014, č. j. 4 Ad 41/2011 – 66,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Magistrát hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 3. 3. 2011, č. j. MHMP 29204/2011, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 (dále též „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 26. 11. 2010, č. j. 50678/2010/AAJ, kterým žalobci nebyla přiznána
dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, o níž žalobce
požádal dne 29. 10. 2010, neboť žalobce neprojevoval dostatečnou snahu zvýšit si příjem
vlastním přičiněním, tj. v daném případě prodejem či jiným využitím svého nemovitého majetku
o celkové rozloze 8 315 m2 v k. ú. Kunratice u České Kamenice, který tvoří 1.107 m 2 zasta věné
plochy a nádvoří, 3 017 m2 travnatého porostu a 4 191 m2 ostatní plochy.
[2] Magistrát hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 3. 3. 2011, č. j. MHMP 29171/2011, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 26. 11. 2010,
č. j. 50708/2010/AAJ, kterým žalobci nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci
z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, o níž žalobce požádal dne 10. 11. 2010, neboť žalobce
neprojevoval dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním – prodejem výše uvedeného
nemovitého majetku.
[3] Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2011, č. j. MHMP 29205/2011, Magistrát hl. m. Prahy zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 26. 11. 2010,
č. j. 50684/2010/AAJ, kterým žalobci nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci
na úhradu nezbytného jednorázového výdaje, o níž žalobce požádal dne 29. 10. 2011, neboť
žalobce neprojevoval dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním – prodejem výše
uvedeného nemovitého majetku.
[4] Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2011, č. j. MHMP 29176/2011, Magistrát hl. m. Prahy zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 26. 11. 2010,
č. j. 50711/2010/AAJ, kterým žalobci nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci
na úhradu nezbytného jednorázového výdaje, o níž žalobce požádal dne 10. 11. 2010, neboť
žalobce neprojevoval dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním – prodejem výše
uvedeného nemovitého majetku.
[5] Žalobce podal proti všem výše uvedeným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy žalobu,
v níž podrobně popsal dosavadní vývoj věci a svou sociální situaci a namítal, že v průběhu
správního řízení prokázal, že vyvíjel dostatečnou snahu k tomu, aby si příjem zvýšil vlastním
přičiněním (prodejem předmětného nemovitého majetku), v souvislosti s čímž mimo jiné
poukázal na skutečnost, že již od 5. 10. 2009 nepřetržitě inzeroval na internetovém realitním
webu společnosti „OLX“ prodej svých nemovitostí, aniž by se ozval jakýkoliv zájemce o jejich
koupi, vypracoval veřejný příslib (jímž nabízel 10 % provizi z kupní ceny každému,
kdo mu doporučí kupce, pokud tento odkoupí výše uvedené nemovitosti), který rozeslal 24
realitním kancelářím v Děčíně a upozornil na e-mailovou korespondenci s realitními kancelářemi
RAPED a NEMOSERVIS. Žalobce navrhl, aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
[6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 4 Ad 41/2011 – 66, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud
předeslal, že žalobce se k jednání nedostavil, ač byl řádně obeslán. Ohledně žalobcových
zdravotních potíží městský soud dospěl k závěru, že jistě byly zavedenou léčbou zmírněny, takže
od 27. 7. 2014, kdy byly problémy akutní, muselo ke dni jednání, které proběhlo dne 31. 7. 2014,
dojít ke zlepšení žalobcova zdravotního stavu. Žalobce nebyl uznán práce neschopným,
a lze tudíž předpokládat, že se mohl k jednání dostavit. Městský soud proto jednání neodročil,
neboť neshledal pro odročení důležité důvody. Při posouzení věci městský soud
vycházel ze závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 3 Ads 21/2013 – 42, a ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že žalobcova snaha prodat
nemovitý majetek byla nedostatečná a není možné konstatovat, že žalobce projevuje dostatečnou
snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním. Městský soud shledal, že neprodejnost nemovitostí
žalobce nebyla prokázána. Námitku žalobce, že mu pracovníci správního orgánu prvního stupně
neposkytli informace a poradenství o tom, jakým způsobem má realizovat prodej, městský soud
zamítl s tím, že se nedopustili pochybení, neboť není jejich povinností poskytovat poradenství
ve věci prodeje nemovitostí. Správní orgány podle městského soudu postupovaly v souladu
se zjištěnými skutečnostmi, pokud byl žalobce považován za osobu, která nesplňuje podmínky
pro poskytnutí dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví,
neboť se nejedná o osobu v hmotné nouzi, jelikož žalobcovy sociální a majetkové poměry jsou
takové, že mu mohou po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění
výživy a ostatních základních osobních potřeb a toto zajištění lze na žalobci spravedlivě žádat,
protože žalobce je vlastníkem nemovitého majetku. K výtce žalobce, že mu byly správním
orgánem předány adresy a kontakty na Armádu spásy, městský soud uvedl, že tímto postupem
se správní orgán žádného pochybení nedopustil.
[7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na skutečnost, že dne 28. 7. 2014 navštívil z důvodu zhoršení
zdravotního stavu praktickou lékařku, která po provedeném lékařském vyšetření u žalobce zjistila
bolestivé infekční onemocnění (bílkovina v moči, zvýšená teplota a další obtíže), vyžadující
užívání předepsaných léků a klid na lůžku po dobu léčby, tj. od 28. 7. 2014 do 7. 8. 2014. Dne
29. 7. 2014 stěžovatel zaslal městskému soudu datovou zprávu, v níž se omluvil z jednání
nařízeného na den 31. 7. 2014, požádal o jeho odročení a přiložil lékařskou zprávu dokládající
jeho výše uvedené zdravotní obtíže. Městský soud však rozhodl bez účasti stěžovatele na jednání,
čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces a neumožnil mu veřejné a ústní projednání žaloby
a předložení a obhájení navržených důkazů prokazujících jeho tvrzení. Stěžovatel namítal,
že soudkyně, která ve věci rozhodovala, nemá vysokoškolské lékařské vzdělání a aniž by žalobce
spatřila, vyslovila závěr, že dne 31. 7. 2014, tj. po uplynutí 3 dnů od zahájení léčby praktickou
lékařkou, muselo u stěžovatele dojít k takovému zlepšení zdravotního stavu, které mu umožnilo
účast u jednání. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že lékařkou, která měla k dispozici
objektivní laboratorní výsledky, mu byl stanoven klid na lůžku až do 7. 8. 2014. Upozornil
na skutečnost, že kromě léku na zklidnění mu byl jako hlavní lék předepsán lék na bázi antibiotika
pro léčení infekčního onemocnění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je v současnosti starobní
důchodce, je irelevantní i argument městského soudu, že nebyl uznán dočasně práce
neschopným. U důchodců se „neschopenka nevystavuje“ (nejsou-li současně zaměstnáni), neboť
nejsou účastni nemocenského pojištění.
[8] V další části kasační stížnosti stěžovatel namítal, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Stěžovatel zpochybnil závěr
městského soudu, že nevyvíjel dostatečnou snahu k prodeji pozemků, neboť již od 5. 10. 2009
vyvěsil na největším realitním serveru „OLX“ inzerát, kterým nabízel k prodeji jím vlastněné
nemovitosti. Jestliže se na tuto nabídku vyvěšenou od 5. 10. 2009 až do doby odchodu
stěžovatele do předčasného důchodu ozvali cca 3 zájemci, kteří o koupi pozemku ztratili zájem
poté, co si jej prohlédli, pak takový nezájem nelze podle stěžovatele hodnotit jako jeho
nedostatečnou snahu o prodej nemovitého majetku k zajištění příjmu, ale jako objektivně
existující nezájem o nabízenou nemovitost. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné podmínky řízení o kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel má v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že od 1. 1. 2012 došlo ke změně kompetencí správních
orgánů ve věcech pomoci v hmotné nouzi, kdy podle čl. VIII bod 10 zákona č. 366/2011 Sb.
s účinností od tohoto data již odvolacím orgánem ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi
nejsou krajské úřady, resp. Magistrát hl. m. Prahy, ale Ministerstvo práce a sociálních věcí. Podle
ustanovení §69 s. ř. s. je účastníkem řízení (žalovaným) správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla; ve smyslu ustanovení §105 odst. 1
s. ř. s. pak dále platí, že účastníky řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatel a ti, kteří byli účastníky
původního řízení. V řízení před soudem tedy ex lege nastoupilo do práv a povinností původního
žalovaného Ministerstvo práce a sociálních věcí.
[14] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že stěžovatel v kasační stížnosti především namítá
vadu řízení u městského soudu spočívající v tom, že mu bylo odepřeno právo účastnit
se projednání věci před soudem a uplatnit v řízení svá práva účastníka řízení.
[15] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti
vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, podle kterého, každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
[16] Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky
stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
[17] Podle §50 s. ř. s., z důležitých důvodů může být jednání odročeno. Soud může odročit jednání
též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.
[18] Nejvyšší správní soud předesílá, že již v rozsudku ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 – 96
vyslovil, že „právo na projednání věci před soudem, čítaje v to i právo na osobní účast na jednání soudu a právo
při tomto jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat právní argumenty, je jedním ze základních
pilířů práva na spravedlivý proces a jako takové je zakotveno na ústavní úrovni jak v právu vnitrostátním,
tak v mezinárodních úmluvách o lidských právech (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod,
čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8,
sjednané v Římě dne 4. listopadu 1950, jež byla v ČR vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., čl. 14 odst. 1 věta druhá
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne 10. května 1976, který byl v ČR vyhlášen
pod č. 120/1976 Sb.).
[19] Odepřít právo osobní účasti na jednání soudu proto lze jen výjimečně; jedním z takových důvodů by mohlo
být, pokud účastník řízení či jeho zástupce svým chováním svoji neúčast způsobí a zaviní, a to z důvodů, které
nelze omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat ustanovení §50 s. ř. s. – jednání musí být podle tohoto
ustanovení odročeno vždy, když existuje důležitý důvod, přičemž za důležitý důvod bude nutno považovat neúčast
účastníka nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných důvodů. Soud zde nemá možnost volby a za splnění
předpokladu existence důležitého důvodu odročit jednání vždy musí; právě takto a nikoli výlučně za použití
gramatického výkladu nutno vykládat slovo „může“, obsažené v tomto ustanovení.“
[20] Ze spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že předvolání k ústnímu jednání
nařízenému na den 31. 7. 2014 bylo stěžovateli doručeno do jeho datové schránky dne
30. 6. 2014. Podáním ze dne 29. 7. 2014, které bylo téhož dne v 11:28 hod. doručeno městskému
soudu, se stěžovatel omluvil z nařízeného jednání s odůvodněním, že ze zdravotních důvodů není
schopen se ho zúčastnit. Z tohoto důvodu stěžovatel požádal o odročení jednání. V příloze
tohoto podání stěžovatel zaslal zdravotní záznam ze dne 28. 7. 2014 vyhotovený MUDr. M. Č.,
praktickou lékařkou, v němž je uvedeno, že stěžovatel už tři noci nespí, trpí průjmovitým
onemocněním, doprovázeným močovými potížemi, bolestmi břicha hlavy. Lékařka doporučila
s ohledem na recidivu obtíží přeléčení chemoterapeutiky, s ohledem na psychickou zátěž lék na
celkové zklidnění, dodržovat pitný režim, lehčí dietu a klid na lůžku. Kontrolu zdravotního stavu
stěžovatele stanovila po dobrání antibiotik na den 7. 8. 2014.
[21] Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v řízení před městským soudem výslovně
požádal o odročení jednání nařízeného na den 31. 7. 2014 z důvodu zdravotních obtíží, které
doložil zdravotním záznamem, z něhož mimo jiné vyplývá, že stěžovateli byla předepsána
antibiotika a doporučen klid na lůžku. Nejvyšší správní soud má s přihlédnutím k obsahu
stěžovatelem předloženého zdravotního záznamu za to, že zdravotní obtíže stěžovatele
v posuzované věci byly natolik vážné, že představovaly důležitý důvod ve smyslu §50 s. ř. s.,
pro něž mělo být jednání odročeno. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje,
že neshledal žádný důvod, pro který by bylo možné stěžovatelovu omluvu považovat
za nevěrohodnou, ani to, že by skutečným účelem jednání stěžovatele mělo být prodlužování
soudního řízení. Stěžovatel totiž omluvu zaslal s časovým předstihem před nařízeným jednáním
(2 dny) a řádně doložil její důvod lékařským záznamem. O věrohodnosti omluvy stěžovatele
svědčí také to, že se nejednalo o opakovanou omluvu. K argumentaci městského soudu, který
dospěl k závěru, že v důsledku léčby došlo ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, Nejvyšší
správní soud uvádí, že v důsledku léčby vskutku mohlo dojít ke zlepšení zdravotního stavu
stěžovatele. Zdravotní stav stěžovatele, s přihlédnutím k němuž mu byl lékařkou doporučen klid
na lůžku, však mohl rovněž zůstat nezměněn, či se navzdory lékům dokonce mohl ještě zhoršit.
Tuto argumentaci městského soudu proto nepovažuje Nejvyšší správní soud za správnou, neboť
není podložena jakýmkoliv lékařským nálezem, zprávou či osobním stykem se stěžovatelem
dokládajícím zlepšení jeho zdravotního stavu ke dni nařízeného jednání, to vše navíc za situace,
kdy se stěžovatel ve své omluvě z nařízeného jednání výslovně domáhal jeho odročení. V této
souvislosti je třeba dále uvést, že městský soud mohl být vůči stěžovateli vstřícnější, neboť
mu nic nebránilo stěžovatele kontaktovat a sdělit mu, že jeho zdravotní obtíže nepovažuje
za natolik závažné, aby vedly k odročení jednání. Omluva stěžovatele z ústního jednání totiž
byla městskému soudu doručena v úterý dne 29. 7. 2014, jednání bylo nařízeno na čtvrtek dne
31. 7. 2014 a městský soud tudíž měl časový prostor na omluvu stěžovatele zareagovat
tak, aby mu umožnil účast na jednání.
[22] Nejvyšší správní soud tak má za to, že městský soud měl shledat v omluvě z jednání
ze zdravotních důvodů důležitý důvod pro odročení jednání ve smyslu §50 s. ř. s. Pokud
tak neučinil, závažným způsobem porušil stěžovatelovo právo na účast při jednání soudu
zakotvené ve shora uvedených ustanoveních mezinárodních smluv o lidských právech, čl. 38
odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod a §49 odst. 1 a 3 a §50 s. ř. s.
[23] Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
i Ústavního soudu. Poukázat lze např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50, publ. pod č. 975/2006 Sb. NSS, v němž vyslovil,
že „Pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti
a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy
České republiky). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále vyslovil, že „[ú]častník řízení
podle názoru Nejvyššího správního soudu má ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně
a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).“
[24] V nálezu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, Ústavní soud mimo jiné konstatoval,
že „k základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti
a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod), náleží - nikoli v poslední řadě - také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit
(kupř. nález sp. zn. III. ÚS 627/01). Respekt k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu, resp. k právu
na přístup k soudu předjímá, že (ex lege založené) výjimky z uvedeného pravidla přitom třeba vykládat
adekvátním, případně restriktivním způsobem (srov. kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02, IV. ÚS 331/02); totiž
tak, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat
v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod
(srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další).
Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc zejména
ustanovení §49 odst. 1, §51, §76 a §110 odst. 3 s. ř. s. Z nich (kromě dalšího) vyplývá, že k projednání věci
samé nařídí předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí
potud, pokud nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti v nich taxativně obsažené.“
[25] V rozsudku ze dne 30. 12. 2008, č. j. 4 Azs 82/2008 - 56, pak Nejvyšší správní soud
vyslovil, že „Ústavní soud opakovaně judikuje tak, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo
se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho
přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho
postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (srov. např. sp. zn. I. ÚS 310/97, sp. zn. II. ÚS 145/02, sp. zn. I. ÚS 560/03,
sp. zn. I. ÚS 819/07). Účast na jednání vytváří předpoklady pro to, aby účastník řízení mohl realizovat
svá práva plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i samozřejmě z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, tj. především právo být přítomen projednání své vlastní věci a vyjádřit se jak ke všem
důkazům, tak i k jakýmkoliv dalším procesně relevantním informacím (viz princip kontradiktornosti;
srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2002 ve věci Meftah
a další proti Francii: „Právo na kontradiktorní řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 tak, jak je interpretováno
judikaturou Soudu, v principu implikuje právo procesních stran na to, aby byly seznámeny a mohly se vyjádřit
ke každému dokumentu či připomínce předloženým soudci s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí.“). Konečně je zapotřebí
poukázat rovněž na čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle něhož je jednání soudu ústní a veřejné s tím, že výjimky z tohoto
pravidla může stanovit pouze zákon.“
[26] V již zmíněném rozsudku ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 – 96 pak zdejší soud
judikoval, že požádá-li účastník před zahájením jednání o jeho odročení z důvodu pracovní neschopnosti, kterou
osvědčí, a z okolností případu, zejména z účastníkova dosavadního chování, zároveň není patrné, že omluva
je motivována snahou prodlužovat soudní řízení, soud jednání odročí, neboť v daném případě jde o důležitý důvod
ve smyslu §50 s. ř. s.
[27] Obdobně Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudku ze dne 29. 9. 2004,
č. j. 5 Ads 63/2003 – 35, jestliže žádost o odročení jednání opatřená současně lékařským potvrzením
o žalobcově pracovní neschopnosti byla soudu řádně doručena v dostatečném předstihu, avšak soud jednání
neodročil a bez přítomnosti žalobce rozhodl ve věci samé, je takový postup vadou řízení před soudem, která mohla
mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nelze přitom přihlížet
ke skutečnosti, že soudce, který rozhodl ve věci, se o důvodech pro odročení jednání dozvěděl až po jeho skončení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud porušil právo stěžovatele garantované
v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na to, aby jeho věc byla projednána
veřejně a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tím,
že rozhodl ve věci samé při jednání bez účasti stěžovatele, zatížil městský soud řízení vadou,
jež v daném případě mohla mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel tedy plně uspěl s námitkou, v níž se dovolával tohoto důvodu kasační
stížnosti. Dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se již Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť dospěl-li k závěru, že řízení před městským soudem bylo zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 4 s. ř. s.), nebylo možné
usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovémuto rozhodnutí, jestliže
výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
[29] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížností napadený rozsudek
Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm městský soud rozhodne vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 4
s. ř. s.), tedy nařídí jednání a umožní stěžovateli se jej zúčastnit.
[30] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu