ECLI:CZ:NSS:2015:4.AFS.214.2015:44
sp. zn. 4 Afs 214/2015 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. O. F.,
zast. Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2015, č. j. 31 Af 62/2014
– 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2014, č. j. 14494/14/5000-14203-711217, (dále též „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil šest rozhodnutí Specializovaného
finančního úřadu vydaných dne 11. 11. 2013, 22. 11. 2013, 31. 12. 2013, 14. 2. 2014 a 10. 3. 2014,
kterými byly dle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,
zamítnuty stížnosti na postup plátce daně společnosti ČEZ Prodej, s.r.o. Žalobce podával
stížnosti jako provozovatel fotovoltaické elektrárny na po stup plátce odvodu, jenž žalobci
z dodané energie srážel odvod z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení §14
a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o podpoře“), za období červenec až prosinec
2013. Žalobce totiž nesouhlasil s postupem plátce odvodu a domníval se, že institut odvodu
z elektřiny ze slunečního záření je protiústavní, neboť je retroaktivní a porušuje je ho legitimní
očekávání. Uplatnění odvodu má pro žalobce likvidační účinky, rovněž způsobí, že nebude
dodržena patnáctiletá doba návratnosti investice, kterou zákonodárce původně garantoval.
Žalovaný naproti tomu v postupu plátce odvodu neshledal rozpor se zákonem, neboť
mu povinnost srazit odvod ukládá citovaný zákon, a uvedl, že mu nepřísluší posuzovat případnou
protiústavnost uvedeného institutu. Ústavní soud dle žalovaného předchozí institut solárního
odvodu přezkoumal a dospěl k závěru, že tato právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem;
na příslušné závěry Ústavního soudu týkající se námitek žalobce přitom žalovaný odkázal.
Námitky ohledně nedodržení patnáctileté doby návratnosti nemohou být posuzovány
v předmětném řízení, neboť otázkou návratnosti se může podle žalovaného zabývat pouze
Energetický regulační úřad. S ohledem na dobu, po kterou bude elektřina vyrobená ze slunečního
záření podléhat odvodu, nelze podle žalovaného ani s jistotou říci, že by k porušení závazku
návratnosti investic vůbec došlo. Z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu ostatně
vyplývá, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně nelze zohlednit konkrétní dopady tohoto
typu odvodu.
[2] Žalobou ze dne 5. 8. 2014 se žalobce domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí žalovaného
a dále požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Trval na své argumentaci, že odvod z elektřiny
ze slunečního záření je protiústavní, neboť je pro něj likvidační, porušující princip ochrany
vlastnictví, právní jistoty a zákazu retroaktivity, legitimního očekávání a proporcionality a zásady
berního práva. Odvolával se přitom i na judikaturu Ústavního soudu, podle které nelze vyloučit,
že v individuálních případech dolehla právní úprava odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaické
elektrárny jako likvidační, přičemž těmito individuálními okolnostmi se měly finanční orgány
zabývat a měly dále zkoumat zásah do jeho práv s ohledem na dodržení závazku státu ohledně
návratnosti investice. Poukazoval též na to, že v důsledku přijetí odvodu z elektřiny ze slunečního
záření nebude dodržen závazek státu ohledně patnáctileté návratno sti investice; touto otázkou
se navíc žalovaný odmítl zabývat. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou žalovaný
odkázal, je podle žalobce nesprávná, neboť mu efektivně neumožňuje namítat rdousící efekt
odvodu ve smyslu nálezu Ústavního soudu; žalobcem zvolený procesní postup je tedy podle jeho
výkladu jediný možný.
[3] Krajský soud v Hradci Králové žalobu proti rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne
19. 8. 2015, č. j. 31 Af 62/2014 – 43, zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud plně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dále též „solární nález“), a usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, (dále též „solární
usnesení“), a to i když se týkají předchozí právní úpravy, neboť nový zákon o podpoře
se v tomto ohledu shoduje s předchozí úpravou. Zdůraznil přitom, že i podle solárního nálezu
je garance návratnosti investice v horizontu patnácti let dodržena. Jelikož stížnost proti postupu
plátce daně (§237 daňového řádu) je nástrojem pro řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem,
nemohl plátce v rámci tohoto institutu posuzovat individuální účinky solárního odvodu. Zároveň
správce daně neměl při postupu podle ustanovení §237 odst. 3 daňového řádu oprávnění
k tomu, aby mohl v konkrétním případě modifikovat výši solárního odvodu. Svůj právní názor
přitom doložil odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2015, č. j. 31 Af 62/2014 – 43, brojí kasační stížností ze dne
21. 9. 2015. Stěžovatel zrekapituloval průběh celého řízení před finančními orgány i před soudem
a setrval na stanovisku, že závěry solárního usnesení nejsou na d aný případ aplikovatelné,
neboť v opačném případě se stěžovatel stává obětí odepření spravedlnosti, protože nemá
k dispozici účinný prostředek nápravy požadované judikaturou Ústavního soudu. Zdůrazňuje,
že moc výkonná na výzvy Ústavního soudu rezignovala, protože ani institut posečkání daně nelze
považovat za účinný prostředek nápravy, jelikož vyřešení problému v podobě zásahu do jeho
práv pouze odkládá. Závěry solárního usnesení de facto degradují použitelnost stíž nosti
na postup plátce daně, neboť jejím prostřednictvím podle Nejvyššího správního soudu nelze řešit
individuální okolnosti případu, s čímž stěžovatel důrazně nesouhlasí. V neposlední řadě vytýká
krajskému soudu, že se jeho námitkami konkrétně nezabýval a pouze odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, a tím zatížil napadený rozsudek
nepřezkoumatelností. Stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil do doby,
než o obdobných kauzách rozhodne Evropský soud pro lids ká práva. Stěžovatel proto navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a napadené rozhodnutí žalovaného.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 14. 10. 2015 odkázal na svůj právní
názor obsažený v napadeném rozhodnutí, na odůvodnění solárního nálezu a rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 Afs 44/2015, které vyvrací veškerou argumentaci stěžovatele. Žalovaný
vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí bylo vydáno plně v souladu s příslušnou právní
úpravou a že nemohl rozhodovat tím způsobem, jak požaduje stěžovatel, což ostatně zapovídá
i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vzešel (ustanovení §102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu nesprávně posouzené právní otázky
krajským soudem [103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má -li rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst . 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel- li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejmén a
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek); jejichž výrok je v roz poru s odůvodněním; která neobsahují vůbec
právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[10] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, prot ože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotn ý stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho závěry polemizuje v obsáhlé a podrobně vyargumentované
kasační stížnosti. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumite lný.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[11] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vů bec nějaké důkazy v řízení
byly provedeny. Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského
soudu, neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí za zákonné. Krajský
soud v Hradci Králové se v odůvodnění tohoto rozsudku tedy řádně vyjádřil k zákonnosti
postupu žalovaného a správně zjistil skutkový stav věci. Krajský soud pouze vyjádřil svůj právní
názor ohledně (ne)důvodnosti žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a že dospěl
k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnos t rozsudku.
[12] Nejvyšší správní soud dále nezjistil, že by rozsudek krajského soudu
byl nepřezkoumatelný z toho důvodu, že by se krajský soud nevypořádal s veškerou žalobní
argumentací a důkazními návrhy. Naopak, na stranách 9 – 16 napadeného rozsudku krajský soud
podrobně rekapituloval závěry Ústavního soudu (z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11) a navazující
judikatury Nejvyššího správního soudu, přičemž dospěl k závěru, že za dané procesní situace
nelze konkrétní dopady odvodu z elektřiny ze slunečního záření zohlednit. Nejvyšší správní soud
proto považuje v tomto ohledu námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
za nedůvodnou.
[13] Nejvyšší správní soud k další kasační argumentaci konstatuje, že je při jejich posouzení
vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky především již zmíněným solárním nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, citovaným solárním usnesení m
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č . j. 1 Afs 76/2013 - 57,
jakož i předcházející judikaturou zdejšího soudu (srovnej například rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č . j. 9 Afs 133/2013 - 49; ze dne 10. 6. 2014,
č. j. 2 Afs 90/2013 - 36; ze dne 14. 5. 2014, č . j. 10 Afs 18/2014 - 48; ze dne 29. 4. 2014,
č. j. 5 Afs 103/2013 - 47; ze dne 18. 4. 2014, č . j. 8 Afs 3/2014 - 39; ze dne 16. 4. 2014,
č. j. 2 Afs 106/2013 - 35; ze dne 26. 3. 2014, č . j. 8 Afs 91/2013 - 46; ze dne 12. 3. 2014,
č. j. 7 Afs 119/2013 - 39; ze dne 27. 2. 2014, č . j. 8 Afs 94/2013 - 46). Tyto závěry byly potvrzeny
nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 (dále též „druhý solární
nález“). Ústavní soud se totiž v obou solárních nálezech zabýval ústavní konformitou odvodu
ze všech hledisek, tj. včetně těch, které byly stěžovatelkou namítány v žalobě a nyní i v kasační
stížnosti. Pro polemiku stěžovatele s právním názorem Ústavního soudu tak není v řízení
o kasační stížnosti místo, a to ani s ohledem na změnu právní úpravy v podobě přijetí nového
zákona o podpoře, který však obsahově navázal na předchozí právní úpravu.
[14] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na to, že institut rozší řeného senátu (§16 odst. 3
a §17 až 19 s. ř. s.) je významným prostředkem k zajišťování jednotnosti rozhodování (§12
odst. 1 s. ř. s.). „Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud je povolán ke sjednocování judikatury správních
soudů a ty jsou povolány ke sjednocování praxe správních orgánů, stojí rozšířený senát na samém vrcholu
jednotícího mechanismu. Závěry vyslovené rozšířeným senátem tak mají velmi ši roký dopad a představují
jakési pomyslné konečné slovo v rámci správního soudnictví“ (Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád
správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. s. 120.). Postavení rozšířeného senátu a skutečnost,
že problematika solárních odvodů byla komplexně posouzena právě v solárním usnesení, „[…]
přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na takto vytvořeném právním názoru. Brojí- li stěžovatel
proti takovému právnímu závěru, a současně nepřinese v kasační stížnosti žádné s ním konkurující právní
argumenty, postačí v rozhodnutí zpravidla toliko odkázat na příslušné části odůvodnění rozšířeného senátu“
(Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. 2014. op. cit. s. 132.) . Nejvyšší správní soud je v projednávané věci
vázán rovněž příslušnými závěry rozšířeného senátu obsaženými v solárním usnesení, nemůže
se proto od nich odchýlit. Samotný nesouhlas stěžovatele se závěry Ústavního soudu obsaženými
ve výše citovaných solárních nálezech, anebo se solárním usnesením rozšířeného senátu zdejšího
soudu proto nemůže obstát, neboť zdejší soud je jimi vázán.
[15] Pokud tedy stěžovatel v průběhu řízení trval na názoru, že právní úprava odvodu
za elektřinu ze slunečního záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz
retroaktivity, Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na podrobnou argumentaci
a právní závěry, předestřené v odůvodnění solárních nálezů, solárního usnesení, neboť
plně dopadají i na nyní posuzovaný případ a bylo by neúčelné je zde znovu podrobně
rekapitulovat - byť se s nimi stěžovatel i nadále neztotožňuje. Vykonatelné nálezy Ústavního
soudu jsou totiž dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro vše chny orgány i osoby,
tedy i pro Nejvyšší správní soud. Pro polemiku stěžovatele s právním názorem Ústavního soudu,
která je rovněž vedena v obecné rovině bez konkretizace na individuáln í okolnosti případu
stěžovatele, tak není v řízení o kasační stížnosti místo (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne
13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, či ze dne 2. 6. 2009, s p. zn. Pl. ÚS 9/06, anebo usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 1. 2011, č. j. 1 Afs 27/2009 – 98).
[16] Stěžovatel část své argumentace soustředil rovněž na tvrzení, že by právě v jeho případě
měla být aplikována určitá výjimka z pravidla, kterou Ústavn í soud připustil v solárním nálezu,
když dovodil, že „v některých případech může mít uvalení tzv. odvodu rdousící efekt. Pak by aplikace zákona
č. 402/2010 Sb. protiústavní byla. Jde však pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky či zasahoval
samotnou majetkovou podstatu výrobce elektrické energie. Přitom je třeba hodn otit jednak dodržení garancí
ve smyslu §6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, jednak
okamžité účinky odvodu.“ Jinými slovy, bylo věcí stěžovatele, aby uvedl, že právě v jeho
individuálním případě bude mít zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek
vyvolání „rdousícího efektu“, tedy likvidační účinky. Stěžovatel nicméně i v tomto případě setrval
pouze v obecné rovině na tvrzení, nijak je blíže nekonkretizoval a ani neoznačil na podporu
svého tvrzení žádné důkazní prostředky, které by byly okamžitě k dispozici. Na základě
paušálního, nekonkrétního tvrzení o tom, že v jeho případě nebude dodržena zákonem
garantovaná doba návratnosti investice (byť stěžovatel namítá, že musí být dodržena
diskontovaná doba návratnosti, nikoli prostá doba návratnosti), nemůže Nejvyšší správní soud
dovodit závěr o protiústavnosti aplikace odvodu z elektřiny ze slunečního záření na příje m
stěžovatele, jako výjimky z pravidla zformulovaného Ústavním soudem, kterážto musí
být vykládána restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 91/2012 - 34). Garance patnáctileté návratnosti investice do solární elekt rárny totiž
neznamená právo každého jednotlivého podnikatele v oboru výroby elektřiny ze solárního záření
na ziskovost jeho podnikání odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze, že za obvyklých
okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo
být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé
obtíže spojené s nutností unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory
zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém
je chápe solární nález Ústavního soudu.
[17] Nejvyšší správní soud tedy musí odmítnout nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského
soudu, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně nejsou námitky o likvidačních ú čincích
relevantní. Stížnost dle §237 daňového řádu totiž představuje specifický prostředek obrany
poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným
postupem plátce, o nástroj určený pro „řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží
zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník
byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí
správce daně ochráněn; v takovém řízení není prostoru pro řešení tvrzených individuálních
likvidačních účinků právní úpravy, jak fakticky požaduje stěžovatel.
[18] Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel nemá k dispozici pouze institut stížnosti na postup
plátce daně, na který by byl bezvýhradně odkázán. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v solárním usnesení v bodech 48 až 57 nabídl úvahy ohledně alternativních prostředků nápravy.
Nejvyšší správní soud si uvědomuje nedokonalost tohoto ř ešení a možné obtíže spojené
se snahou o využití institutů v §259 a §260 daňov ého řádu ve vztahu k solárním odvodům.
Na druhou stranu znovu připomíná, že obecné soudy mají ve zvláštních případech možnost
poskytovat ochranu subjektivním právům i navzdory dlouhodobé protiústavní nečinnosti
zákonodárce (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, č. 252/2006 Sb.).
Povinností poplatníků je potom ale zvolit vhodný procesní postup, v rámci něhož mohou správní
soudy individuální případy solárních odvodů přezkoumat.
[19] Ačkoli výše uvedené závěry rozvinul Nejvyšší správní soud v dalších rozsudcích
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 – 52),
a to s ohledem na otázku, zda ministr financí plánuje v dohledné době vydat rozhodnutí
o prominutí daně dle §260 odst. 1 daňového řádu dopadající na provozovatele fotovoltaických
elektráren, nelze ani z těchto rozsudků Nejvyššího správního soudu dovodit, že by tvrzené
rdousící individuální efekty solárního odvodu byly řešitelné prostřednictvím stěžovatelem
zvoleného institutu stížnosti na postup plátce solárního odvodu. Nelze proto hovořit
o tom, že vydáním těchto rozsudků došlo k rozkolu v judikatuře Nejvyššího správního soudu
nebo že by bylo možné ve vztahu ke stěžovateli a k soudnímu přezkumu napadeného rozhodnutí
postupovat jinak.
[20] K požadavku stěžovatele na přerušení řízení a vyčkání na rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva v kauzách týkající se odvodu z elektřiny ze slunečního záření
Nejvyšší správní soud připouští, že výsledek řízení před Evropským soudem pro lidská práva
by mohl mít v hypotetické rovině do budoucna vliv na posuzování případů týkajících se solárních
odvodů, jelikož judikatura uvedeného soudu je významným pramenem pro interpretaci Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou jsou tuzemské soudy vázány
(srovnej čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Jak bylo ale výše nastíněno, Nejvyšší správní soud
považuje, opíraje se o judikaturu rozšířeného senátu a Ústavního soudu, argumentaci stěžovatele
v řízení o žádosti na postup plátce odvodu za nepřípadnou a nerelevantní proto se nedomnívá,
že by stížnosti mohly uspět u Evropského soudu pro lidská práva, a přerušení řízení tak v nyní
posuzované věci nepokládá za vhodné (srov. možnost uvážení, kterou dává §48 odst. 3 s. ř. s.
soudu). Naopak, přerušení řízení by z určitého pohledu mohlo být posouzeno jako nečinnost
soudu. Obecně je zájmem stěžovatelů i veřejným zájmem, aby soudy ve správním soudnictví
rozhodovaly v rozumné lhůtě přiměřené okolnostem, sledovaly daný účel, vycházely
ze skutečností relevantních pro daný případ, a přispívaly tak k naplnění požadavku právní jistoty.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl bez přerušení řízení na základě zákona a v souladu
s konstantní judikaturou správních soudů.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Proto ji zdejší soud zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Ačkoli žalovaný měl v řízení úspěch, zdejší soud mu náhradu nákladů řízení
nepřiznal s ohledem na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat ná hradu
nákladů řízení správním orgánům (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 3. 2015, č . j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu