ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.119.2013:39
sp. zn. 7 Afs 119/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky a v právní věci žalobkyně: Solar Česká
Lípa, s. r. o., se sídlem Starý Klíčov 143, Mrákov, zastoupená Mgr. Michalem Sobotou,
advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 15 Af 137/2013 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 15 Af 137/2013 - 40,
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Odvolacího
finančního ředitelství ze dne 9. 8. 2013, č. j. 19970/13/5000-14203-711413, kterým bylo
zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 30. 11. 2012,
č. j. 202751/12/178913507710, jímž nebylo vyhověno stížnosti stěžovatelky na postup plátce
daně (společnost ČEZ Distribuce, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle
ust. §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o podpoře výroby elektřiny“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku odkázal na závěry vyslovené
Ústavním soudem, který se ústavností odvodu zakotveného v ust. §7a až §7i zákona o podpoře
výroby elektřiny zabýval a v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, vyslovil, že tento
odvod je v souladu s ústavním pořádkem. Zároveň však zdůraznil nutnost individuálního
posouzení každého případu. Podle krajského soudu může důkazní prostředky k prokázání
dopadu solárního odvodu daňový subjekt navrhnout jak v řízení o stížnosti na postup plátce
daně, tak i v odvolání [§112 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „daňový řád“)], a dokonce i poté, tj. až do doby, kdy je o odvolání rozhodnuto (§115
odst. 2 daňového řádu). Pokud daňový subjekt tuto možnost nevyužije, nemůže pak již
rozhodnutí finančních orgánů z této skutečnosti vycházející následně zpochybňovat v řízení
před soudem tím, že bude dodatečně navrhovat provedení důkazů, které již mohl uplatnit
v daňovém řízení. Řízení před soudem totiž nemůže nahrazovat řízení před správním orgánem.
V opačném případě by byla zpochybňována samotná koncepce správního soudnictví založená
na přezkumu správních rozhodnutí. K tomu, aby stěžovatelka mohla před soudem úspěšně
uplatnit své námitky, že některé z ustanovení právní úpravy odvodu bylo v jejím případě
aplikováno nezákonně či protiústavně, musí dát správci daně, potažmo odvolacímu orgánu,
možnost zabývat se její situací a tvrzeními, které je povinna i řádně doložit. Stěžovatelka tak musí
s ohledem na specifika daňového řízení, neboť odvod je daní ve smyslu daňového řádu, prokázat,
že se v jejím případě jedná o likvidační, rdousící efekt odvodu ve smyslu závěrů Ústavního soudu.
Stěžovatelka neunesla ve správním řízení své břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Proto správní
orgány nepochybily, neboť jim nebylo, a ani být nemohlo, nic známo o případné specifické
situaci stěžovatelky. Ani ze žalobních tvrzení nevyplynuly žádné skutečnosti, které by
odůvodňovaly závěr, že aplikace předmětné právní úpravy měla vůči stěžovatelce rdousící efekt.
S ohledem na výše uvedené soud nepřikročil v souladu s ust. §52 s. ř. s. k dokazování
účetnictvím stěžovatelky, a to pro nadbytečnost tohoto důkazu.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěrem
krajského soudu, že je v kompetenci finančního úřadu posuzovat soulad nálezu Ústavního soudu
se zákonem, v jehož působnosti správní orgán vydává svá správní rozhodnutí. Podle judikatury
Nejvyššího správního soudu totiž v řízení o stížnostech na postup plátce daně vůbec neexistuje
prostor pro posouzení otázky, zda může mít solární odvod na výrobce energie likvidační účinky.
Finanční úřad tak není oprávněn posuzovat rozpor právních norem a jejich soulad s Ústavou
a Listinou základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že je třeba, aby byl náležitě zjištěn
skutkový stav jejího případu provedením důkazů, jak je navrhovala v žalobě, a následně aby bylo
rozhodnuto, zda její případ naplňuje specifický případ zmiňovaný v nálezu Ústavního soudu.
K náležitému zjištění skutkového stavu byl povinen krajský soud, který tak však neučinil.
Finanční úřad se vyjadřuje na základě podané žádosti o vysvětlení podle ust. §237 daňového řádu
a dále na základě stížnosti na postup plátce daně vždy pouze k jednotlivému odvodu. Není tedy
možné podávat finančnímu úřadu námitky spočívající v konkrétních důkazech k porušení
zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a k tomu, že zavedení solární daně
má na stěžovatelku rdousící efekt. Aplikací ust. §14 zákona o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie jsou porušována stěžovatelčina ústavně zaručená práva a solární
odvod je pro ni likvidační, odporuje základním ústavním principům i zásadám daňového řízení
a porušuje zákonem garantovanou dobu návratnosti investice. Ve výpočtech doby návratnosti
investice se dosud stále kalkulovalo s tím, že solární daň bude uplatňována pouze do konce roku
2013. Podmínky pro výpočet garantované patnáctileté návratnosti investic se oproti podmínkám
uvažovaným v nálezu Ústavního soudu změnily a porušení zákonem garantované doby
návratnosti je nutno považovat za prokázané. Vzhledem k právní nejistotě a překvapivým
změnám zákona není tedy ani v možné podat finální znalecký posudek o tom, jak moc bude
porušena zákonem garantovaná patnáctiletá doba návratnosti investice a jak silný bude
na tzv. rdousící efekt solární daně. Pro posouzení alespoň dosavadního porušení zákonem
garantované doby návratnosti investice a síly rdousícího efektu solárního odvodu na stěžovatelku
bude třeba, aby soud sloučil kasační stížnosti a následně byl podán znalecký posudek. Důkaz
na základě podkladů účetnictvím stěžovatelky byl navržen v žalobě, ale krajský soud jej
neprovedl. Stěžovatelka dále namítala, že k rajský soud nesprávně posoudil, že v daňovém řízení
neunesla důkazní povinnost. Již v průběhu daňového řízení tvrdila, že se v jejím případě jedná
o specifický případ rdousícího efektu. Finanční úřad vzal toto tvrzení na vědomí a zjevně o něm
neměl pochybnosti, neboť nevyzval stěžovatelku k prokázání skutečností, ani ji v této souvislosti
přiměřeně nepoučil. Je-li podle krajského soudu finanční úřad tím, kdo by měl posuzovat
na základě konkrétních důkazů odvod solární daně s ohledem na porušení patnáctileté doby
návratnosti investice a tzv. rdousící efekt, pak je i odpovědný za zjištění skutkového stavu
bez pochybností. Bylo-li tedy třeba doložit konkrétní důkazy, bylo na správci daně,
aby při pochybnostech stěžovatelku vyzval k jejich doložení a v tomto směru ji adekvátně poučil.
Porušil-li finanční úřad zákonem stanovený postup a nedostatečně zjistil skutkový stav, nelze
interpretovat tento postup jako neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Podle stěžovatelky
napadený rozsudek rovněž trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Z logiky věci není možné uvádět
ve správním řízení pojmy, které byly utvořeny až v rámci rozhodování Ústavního soudu,
a které nebyly nikdy dříve v této souvislosti známy. Pojem rdousící efekt v této souvislosti poprvé
použil až Ústavní soud. Namítat porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti
investice a rdousící efekt v souvislosti s jednotlivými srážkami solární daně v případě, kdy k tomu
není žádný podklad, je nemožné. Tento závěr krajského soudu by ad absurdum vedl k tomu,
že by každý plátce daně, který jakoukoli daň považuje za odvod zasahující do jeho práv nebo
působící rdousící efekt nebo jinou zátěž, po finančním úřadu požadoval, aby vždy toto tvrzení
posoudil, náležitě odůvodnil a následně rozhodl, zda se u takového subjektu daň vybrat má
a nejlépe v jaké výši. Tato fikce je z hlediska daňového práva naprosto nereálná a její tvrzení činí
rozhodnutí krajského soudu nesrozumitelným a nepřezkoumatelným. Není možné se uchylovat
k závěrům, že by se v daňovém řízení měl posuzovat vliv konkrétního daňového odvodu
na jednotlivý subjekt, a to ještě k tomu nezávisle na existenci jakéhokoli soudního rozhodnutí.
Další vnitřní rozpornost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka v tom, že jí krajský soud
sděluje, jak měla postupovat, přesto, že současně je seznámen se stanoviskem odvolacího
finančního ředitelství, podle kterého je takový postup nemožný, a navíc i nezákonný,
když finanční úřad posuzuje jen zákonné podmínky výběru daní. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil
mu věc k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že vůči stěžovatelce
bylo postupováno v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Byly naplněny zákonné
podmínky pro odvod za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření, a proto plátce daně
poplatníkovi zákonem předepsaný odvod srazil. Ústavní soud přitom dospěl k závěru,
že zavedení odvodu ze solární energie samo o sobě neodporuje ústavnímu pořádku. V řízení
před správcem daně byl správně a úplně zjištěn skutkový stav, na který byl aplikován účinný
a ústavně konformní právní předpis. Nevyšly najevo žádné skutečnosti, ze kterých by mohl být
učiněn závěr o protiústavních dopadech odvodu ze solární energie. Ve svých podáních
se stěžovatelka zabývala rozporem právní úpravy s ústavním pořádkem v obecné rovině,
ale individuální dopady tvrdila jen nekonkrétně tak, že odkázala na odst. 88 nálezu Ústavního
soudu a nabídla jako důkaz své účetnictví. V řízení byly zjištěny všechny relevantní skutečnosti
a nebyla pochybnost o správnosti a výši daně. Proto by bylo vydání výzvy podle ust. §92
daňového řádu zcela nadbytečné a bezpředmětné. Stejně tak není odvolacímu finančnímu
ředitelství známo, o jakých procesních právech a povinnostech měla, nebo mohla být,
stěžovatelka poučena v řízení o stížnosti na postup plátce daně a následně pak v řízení odvolacím.
Proto odvolací finanční ředitelství navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
V doplnění kasační stížnosti se stěžovatelka vyjádřila i k závěrům,
ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57. Ty jsou podle jejího názoru částečně v souladu s tím, co tvrdí v kasační
stížnosti, že není v kompetenci finančního úřadu posuzovat dopady solárního odvodu
na poplatníka z pohledu jejich ústavněprávní konformity. Závěr rozšířeného senátu, aby byl
tzv. rdousící efekt solární daně řešen prostřednictvím institutu prominutí daně, nedává
stěžovatelce žádnou možnost ochrany jejich zákonem garantovaných práv. Rozšířený senát
se dopouští odepření spravedlnosti. Jak vyplývá ze znění nálezu Ústavního soudu, je povinností
soudů udělat vše pro spravedlivé řešení a rozhodnout a ochránit zákonem a ústavou zaručená
práva stěžovatelky. Nejvyšší správní soud by proto měl přerušit řízení a věc předložit Ústavnímu
soudu k posouzení ústavnosti ust. §14 zákona o podpoře výroby elektřiny.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jsou podle názoru
Nejvyššího správního soudu z jeho odůvodnění zřejmé úvahy, kterými se krajský soud řídil
při hodnocení právních otázek. Namítá-li stěžovatelka, že nemohla namítat rdousící efekt odvodu
daně před vydáním nálezu Ústavního soudu, pak nebrojí proti nesrozumitelnosti či nedostatkům
důvodů odůvodnění napadeného rozsudku, nýbrž rozporuje posouzení právní otázky krajským
soudem. Ten jasně vyjádřil, že nepřiměřenost dopadů výběru odvodu z elektřiny ze slunečního
záření měla stěžovatelka namítat již v řízení před správcem daně, případně v řízení odvolacím,
nikoliv až v řízení před krajským soudem. Tento svůj závěr krajský soud zřetelně odvodil
z povinnosti stěžovatelky unést břemeno tvrzení i z pojetí správního soudnictví založeného
na ochraně veřejných subjektivních práv. Podstatné přitom není přesné dodržení rétoriky
Ústavního soudu při označení dopadu uloženého odvodu z výroby energie ze slunečního záření,
ale tvrzení a prokázání intenzity, s jakou se tento odvod projeví v osobní sféře stěžovatelky.
Za nepřezkoumatelné nelze považovat ani závěry krajského soudu týkající se postupu ve věci,
v nichž spatřuje stěžovatelka rozpor s vyjádřením odvolacího finančního ředitelství. Rekapitulace
jeho závěrů totiž neznamená, že se s nimi krajský soud ztotožnil. Naopak, krajský soud dospěl
k závěru, že stěžovatelka musí dát správci daně, potažmo odvolacímu orgánu, možnost zabývat
se její situací a tvrzeními, které je povinna i řádně doložit.
Klíčovou právní otázkou je v dané věci posouzení, zda lze konkrétní dopady solárního
odvodu na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně nebo
v navazujícím soudním řízení a zda je tvrzení a doložení těchto dopadů součástí důkazního
břemena stěžovatelky nebo je povinností správce daně či soudu v řízení o žalobě.
Nejvyšší správní soud již v mnoha svých rozsudcích konstatoval, že úprava solárního
odvodu je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel přitom z odůvodnění
nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení části
zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie obsahující úpravu solárního
odvodu. Zároveň Nejvyšší správní soud opakovaně uvedl, že v některých případech může
mít uvalení solárního odvodu na konkrétního výrobce elektrické energie rdousící efekt
(srov. zejména rozsudky ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 5/2013 – 35; ze dne 28. 3. 2013,
č. j. 1 Afs 7/2013 - 33; ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2 Afs 13/2013 – 28; ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 2 Afs 53/2013 - 27; ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 Afs 104/2012 – 31 a č. j. 7 Afs 13/2013 – 25,
všechny dostupné na www.nssoud.cz). I když explicitně nevyslovil požadavek na vedení
dokazování o možném rdousícím efektu v řízení o stížnosti na postup plátce daně, případně
v následném soudním řízení, z jeho argumentace obsažené v citovaných rozsudcích je patrný
předpoklad, že by při řádném uplatnění námitky likvidačního působení solárního odvodu
na konkrétní subjekt takové dokazování mělo být vedeno. První senát Nejvyššího správního
soudu, který byl přesvědčen o nemožnosti tohoto postupu, předložil tuto právní otázku
k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, dospěl k závěru, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce
elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním
řízení, které na ně navazuje:
„[38] Stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové dani. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený
pro „řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben
kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného
rozhodnutí správce daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané
právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.
[39] I kdyby se tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost o vysvětlení adresovaná
plátci byla jen jakýmsi formálním krokem pro následné uplatnění stížnosti u správce daně, umožňuje §237
odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat pouze postup plátce, tj. zda plátce při srážce solárního
odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře. Ten kromě osvobození malých výrobců nepřipouští žádné
výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn, jinými slovy neobsahuje
žádný zvláštní mechanismus, jenž umožní individuální přístup k výrobcům, což ostatně konstatoval v bodu
89 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 sám Ústavní soud. Bylo by z ústavního hlediska a s ohledem
na požadavky dělby moci přinejmenším problematické, aby neexistenci psané právní úpravy nahradila
bez dalšího moc soudní.“
Vedle toho je podle rozšířeného senátu pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační
účinky solárního odvodu v individuálních případech za stávající právní úpravy proveditelný
jen za použití institutu prominutí daně podle ust. §260 v návaznosti na §259 daňového řádu:
„[56] Rozhodnutí o prominutí solárního odvodu je za stávající zákonné úpravy jediným institutem, jehož
prostřednictvím výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní tak povinnost uplatnit
individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Úvaha ministra financí, zda takové rozhodnutí vydat či nevydat, se proto nemůže
odehrávat ve sféře „absolutního“ správního uvážení.“
Se zřetelem na výše uvedené krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky důvodně,
neboť v obecné rovině je úprava solárního odvodu v souladu s ústavním pořádkem a v konkrétní
rovině nemohly správní orgány v řízení o stížnosti na postup plátce daně zohlednit dopady
solárního odvodu na stěžovatelku. Nemohl tak učinit ani krajský soud v řízení o žalobě. Chybný
je oproti tomu závěr krajského soudu, že stěžovatelka měla uplatnit námitku rdousícího efektu
solárního odvodu již v řízení o stížnosti na postup plátce daně. Přes tento dílčí nesprávný závěr,
který je třeba korigovat s ohledem na závěry vyslovené rozšířeným senátem v citovaném
usnesení, je napadený rozsudek věcně správný. Proto nebyl na místě postup, který navrhla
stěžovatelka, tj. zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť další postup
krajského soudu by spočíval jen v tom, že by vydal nový rozsudek se shodným výrokem a pouze
částečně jiným odůvodněním. Důvodnost kasační stížnosti by pak fakticky spočívala v tom, že by
část odůvodnění rozsudku krajského soudu byla nahrazena závazným právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 - 93, publ. pod č. 781/2006 Sb. NSS, nebo
ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106, případně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, v jehož světle je třeba uvést,
že důvody, na nichž stojí napadený rozsudek krajského soudu, jsou dostatečným podkladem
pro jeho výrok a převažují nad důvody, které neobstály).
Pokud stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas s právními závěry
vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, sedmý senát je ve svém rozhodování vázán právním názorem
vysloveným v citovaném usnesení.
V dané věci Nejvyšší správní soud neshledal rozpor s ústavním pořádkem, a proto není
důvod k předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu