ECLI:CZ:NSS:2015:4.AFS.37.2015:44
sp. zn. 4 Afs 37/2015 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
HEREDAD, s.r.o., se sídlem Radlická 897/29, Praha 5, zast. Mgr. Sandrou Podskalskou,
advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 15 Af 20/2012 – 99,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 21. 11. 2011, č. j. 10232/11-
1200-506330, zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo čtyři rozhodnutí Finančního úřadu
v Děčíně vydaná ve dnech 27. 5. 2011, 1. 6. 2011, 16. 8. 2011 a 24. 8. 2011, kterými f inanční úřad
podle ustanovení §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů, zamítl stížnosti žalobkyně proti postupu plátce odvodu, společnosti ČEZ Distribuce,
a. s. Žalobkyně podávala stížnosti jako provozovatel fotovoltaické elektrárny na postup plátce
odvodu, jenž žalobkyni z dodané energie srážel solární odvod podle ustanovení §7a zákona
č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře“). Žalobkyně totiž nesouhlasila
s postupem plátce odvodu a domnívala se, že institut odvodu elektřiny ze slunečního záření
je protiústavní. Finanční ředitelství naproti tomu v postupu plátce odvodu neshledalo rozpor
se zákonem a uvedlo, že mu nepřísluší posuzovat případnou protiústavnost uvedeného institutu.
[2] Žalobou ze dne 19. 1. 2012 podanou dne 20. 1. 2012 se žalobkyně domáhala zrušení
uvedeného rozhodnutí Finanční ředitelství v Ústí nad Labem i rozhodnutí finančního úřadu
a dále požadovala přiznání náhrady nákladů řízení. Trvala na své argumentaci, že solární odvod
je protiústavní, neboť porušuje princip právní jistot a zákaz retroaktivity, legitimního očekávání
a proporcionality, princip rovnosti a nediskriminace. Postup žalovaného je nadto v rozporu
se zásadami berního práva v podobě porušení zásady daňové spravedlnosti, porušení zásady
únosnosti a zásady primárně fiskálního účelu zdanění.
[3] Působnost finančního ředitelství přešla v průběhu soudního řízení s účinností zákona
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, na Odvolací finanční ředitelství, jež se tak
stalo podle ustanovení §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
ve znění pozdějších předpisů, žalovaným.
[4] Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu proti rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne
21. 1. 2015, č. j. 15 Af 20/2012 – 99, zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud plně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dále též „solární nález“; rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na: http://nalus.usoud.cz/), a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 12. 2013, č . j. 1 Afs 76/2013 - 57, (dále též „solární usnesení“; rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Jelikož stížnost proti postupu plátce daně
(§237 daňového řádu) je nástrojem pro řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem, nemohl plátce
v rámci tohoto institutu posuzovat likvidační účinky solárního odvodu. Zároveň správce daně
neměl při postupu podle ustanovení §237 odst. 3 daňového řádu oprávnění k tomu, aby mohl
v konkrétním případě modifikovat výši solárního odvodu. Krajský soud proto za jedinou
možnost nápravy, shodně se solárním usnesením, označil prominutí daně dle §259 daňového
řádu, které by bylo možným řešením, pokud by zákonodárce vytvořil mechanismus, na základě
něhož by bylo možné zcela nebo částečně daň prominout. Tvrzení žalobkyně a důkazy
o protiústavnosti odvodu nemohly být v daňovém řízení zohledněny a nemohly mít vliv
na zákonnost rozhodnutí správních orgánů; krajský soud proto nevyhověl žádnému z navržených
důkazů týkajících se finanční situace žalobkyně. Svůj právní názor přitom doložil odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Závěrem konstatoval,
že nepřerušil řízení, ačkoli žalobkyně o přerušení žádala z důvodu podaného návrhu
k Evropskému soudu pro lidská práva, protože výsledek řízení před uvedeným soudem nemohl
mít vliv na rozhodnutí v posuzovaném případě.
[5] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 15 Af 20/2012 – 99, brojí kasační stížností doručenou
dne 19. 2. 2015 zdejšímu soudu. Stěžovatelka se domnívá, že aplikací solárního usnesení dochází
k odepření spravedlnosti. Stěžovatelka totiž nemá žádný účinný prostředek nápravy ve smyslu
judikatury Ústavního soudu a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidsk ých práv a základních svobod
ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, což dokládá na rozboru institutů:
žádosti o prominutí daně (§259 daňového řádu), hromadného prominutí daně (§260 daňového
řádu) a žádosti o vrácení přeplatku (§155 daňového řádu). Prominout daň je přitom možné
pouze do doby uplynutí lhůty k jejímu zaplacení, která činí 6 let (§160 odst. 1 daňového řádu).
Jelikož po uplynutí patnáctileté doby návratnosti nemůže ochrana práv stěžovatelky efektivně
zabránit protiústavním dopadům solárních odvodů, je třeba ochránit práva stěžovatelky nyní.
[6] Stěžovatelka dále namítá, že moc výkonná ani nepřijala zá věry solárního usnesení,
ani nenastínila řešení, které by bylo možné považovat za účinný prostředek nápravy ve výše
uvedeném smyslu. Proto je postup podle ustanovení §237 daňového řádu jediným právním
nástrojem, který má stěžovatelka ve své procesní dispozici. Za takové situace nemůže být
v souladu s ústavním požadavkem přístupu k soudní ochraně, pokud „[…] soudy interpretují zákon
tak, že v tomto jediném dostupném procesní postupu vlastně ‚z povahy věci‘ nelze řešit právě ty zásadní právní
otázky, které jsou pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv zcela zásadní“.
[7] Jelikož moc zákonodárná a výkonná nereagovaly na solární nález a solární usnesení,
přičemž tak více jak 3 roky dochází k protiústavním zásahům do subjektivních práv stěžovatelky,
musí obecné soudy přestat odepírat ochranu stěžovatelce s odkazem na nečinnost zákonodárce
či ministerstva financí. Rozporný se solárním nálezem je závěr rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, který považuje nahrazení absence psané právní úpravy soudní mocí
za problematické.
[8] Nejvyšší správní soud na jednu stranu v solárním usnesení nezpochybnil právo výrobců
elektřiny postupovat podle ustanovení §237 daňového řádu a na druhou stranu uvedl,
že v navazujících řízeních není možné přezkoumávat protiústavní dopady na konkrétního
poplatníka. Nejvyšší správní soud tak učinil z uvedeného prostředku v rozporu s čl. 4 a čl. 90
Ústavy České republiky, judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva
toliko formální nástroj, který neumožňuje stěžovatelce domoci se nápravy protiústavní
(ne)činnosti státu. Závěry solárního usnesení jsou tak v rozporu s ústavněprávními požadavky
na účinné prostředky ochrany a citovanou judikaturou. Ústavní soud tím, že pouze mechanicky
převzal závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, způsobil nezákonnost svého
rozhodnutí a protiústavně zasáhl do práv stěžovatelky.
[9] Institut prominutí daně, navzdory závěrům Ústavního soudu, není účinný m prostředkem
obrany stěžovatelky, přičemž současná právní úprava nenabízí účinnou ochranu
před „rdousícím“ efektem solárního odvodu. Zcela nepřijatelný je potom závěr Ústavního soudu,
že poskytne ochranu po uplynutí patnáctileté návratnosti, „ […] jelikož takový přístup vůbec nechrání
výrobce elektrické energie ze slunečního záření, kteří budou donuceni v důsledku srážení solárního odvodu ukončit
svou podnikatelskou činnost a v době, kdy soudní moc hodlá plnit svou úlohu poskytnout těmto výrobcům ochranu
před nečinností státní moci, již nebudou existovat“.
[10] Jelikož krajský soud se s odkazem na solární usnesení nezabýval aplikací ustanovení
o solárním odvodu v individuálním případě stěžovatelky a nepřihlédl k navrženým podáním
a důkazům, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka rovněž
navrhuje, aby zdejší soud přerušil probíhající řízení do doby rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva, ke kterému podala stížnost vedenou pod č. 6259/15.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti došlém dne 12. 3. 2015 plně ztotožňuje
s právním posouzením krajského soudu. K argumentaci stěžovatelky pro zpřesnění uvádí,
že se v případě odvodu vybíraného podle zákona o podpoře nejedná o srážkovou daň ve smyslu
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Správním orgánům
nelze vytýkat, že postupovaly v souladu s jednoznačnou zákonnou úpravou, přičemž „[p]ro orgán
moci výkonné je tak nutno zcela odmítnout možné spekulativní úvahy o protiústavnosti jednotlivých explicitních
ustanovení zákonů, a to až do té doby, než jsou tato pro protiústavnost zrušena. Tato skutečnost nenastala“.
Žalovaný uvádí, že stěžovatelčiny námitky byly již vypořádány v solárním nálezu a v solárním
usnesení, a dále poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 80/2012
a sp. zn. 1 Afs 81/2012, podle nichž je především otázkou, zdali výkupní garantovaná cena
je stanovená Energetickým regulačním úřadem s ohledem na odvod v dostatečné výši.
[12] Stěžovatelka v replice došlé dne 3. 4. 2015 k vyjádření žalovaného uvádí , že normativní
vyjádření je třeba chápat v kontextu celého právního řádu, nejenom právní normy. Pokud
Ústavní soud v solárním nálezu konstatoval, že solární odvod může mít protiústavní dopady
v jednotlivých případech, je třeba najít vhodné mechanismy k zajištění přezkumu a ochrany před
protiústavními dopady; v tomto smyslu je třeba vykládat i daňový řád a soudní řád správní.
Stěžovatelka dále konstatuje, že ministr financí a ani zákonodárce nereagují na solární usnesení.
Vzhledem k uskutečnění solárního odvodu v období leden až duben 2011 zároveň poukazuje
na skutečnost, že prominout daně je možné ve smyslu ustanovení §259 odst. 2 daňového řádu
pouze v době do uplynutí lhůty podle ustanovení §160 odst. 1 daňového řádu v délce 6 let,
pročež za téměř dva roky již nebude možné v případě stěžovatelky solární odvod prominout.
Z toho důvodu stěžovatelka navrhovala přerušení řízení, které je podle jejího názoru v souladu
s veřejným zájmem. Stěžovatelka nerozporuje výkupní ceny stanovené Energetickým regulačním
úřadem podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o podpoře, nýbrž namítá zásah do svých práv
zaručených ústavním pořádkem, přičemž tyto protiústavní důvody popsal Ústavní soud
v solárním nálezu. Jelikož povinnost a pravomoc zohledňovat protiústavní aplikaci daňových
norem je určena finanční správě, žalovaný se zjevně musí mýlit ve svém právním názoru.
Závěrem stěžovatelka opakovaně navrhuje přerušení řízení.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vzešel (ustanovení §102
s. ř. s.), kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou
naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu nesprávně posouzené právní otázky
krajským soudem [103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože přezkoumatelnost rozsudku
je podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105). Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu z důvodu, že se krajský soud nezabýval protiústavními dopady aplikace
ustanovení o solárním odvodu v případě stěžovatele a nepřihlédl k jejím tvrzením a navrženým
důkazům. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se nezabýval tvrzeními a důkazy
stěžovatelky ohledně tvrzeného „rdousícího“ efektu solárního odvodu, protože vycházel zcela ze
solárního usnesení, které výslovně popisuje důvody, proč nelze postup podle ustanovení §237
daňového řádu využít k řešení konkrétních dopadů solárního dopadu ani v řízení o stížnosti
na postup plátce daně, ani v navazujícím řízení soudním. Jelikož krajský soud rozhodl
o vypořádání námitek a důkazů v souladu s platnou právní úpravou a judikaturou Nejvyššího
správního soudu, nelze mu vytýkat nesprávný postup a zároveň tak nemohl založit
nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto neshledal námitku
důvodnou.
[17] Nejvyšší správní soud k další kasačním námitkám konstatuje, že je při jejich posouzení
vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky především již zmíněným solárním nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, citovaným solárním usnes ení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č . j. 1 Afs 76/2013 - 57,
jakož i předcházející judikaturou zdejšího soudu (srovnej například rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č . j. 9 Afs 133/2013 - 49; ze dne 10. 6. 2014,
č. j. 2 Afs 90/2013 - 36; ze dne 14. 5. 2014, č . j. 10 Afs 18/2014 - 48; ze dne 29. 4. 2014,
č. j. 5 Afs 103/2013 - 47; ze dne 18. 4. 2014, č . j. 8 Afs 3/2014 - 39; ze dne 16. 4. 2014,
č. j. 2 Afs 106/2013 - 35; ze dne 26. 3. 2014, č . j. 8 Afs 91/2013 - 46; ze dne 12. 3. 2014,
č. j. 7 Afs 119/2013 - 39; ze dne 27. 2. 2014, č . j. 8 Afs 94/2013 - 46). Tyto závěry byly potvrzeny
nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 (dále též „druhý solární
nález“).
[18] Institut rozšířeného senátu (§16 odst. 3 a §17 až 19 s. ř. s.) je významným prostředkem
k zajišťování jednotnosti rozhodování (§12 odst. 1 s. ř. s.). „Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní
soud je povolán ke sjednocování judikatury správních soudů a ty jsou povolány ke sj ednocování praxe správních
orgánů, stojí rozšířený senát na samém vrcholu jednotícího mechanismu. Závěry v yslovené rozšířeným senátem
tak mají velmi široký dopad a představují jakési pomyslné konečné slovo v rámci správního soudnictví“
(Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. s. 120.).
Postavení rozšířeného senátu a skutečnost, že problematika solárních odvodů byla komplexně
posouzena právě v solárním usnesení, „[…] přináší zvlášť významné argumenty ve prospě ch setrvání
na takto vytvořeném právním názoru. Brojí-li stěžovatel proti takovému právnímu závěru, a současně nepřinese
v kasační stížnosti žádné s ním konkurující právní argumenty, postačí v rozhodnutí zpravidla toliko odkázat
na příslušné části odůvodnění rozšířeného senátu“ (Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. 2014. op. cit. s. 132.) .
[19] Stěžovatelka předně namítá, že vzhledem k závěrům solárního usnesení nemá k dispozici
žádný účinný prostředek nápravy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, Evropského soudu
pro lidská práva a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve
spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě. Zatímco Ústavní soud poukázal
v solárním nálezu na povinnost obecných soudů udělat v individuálních případech vše
pro spravedlivé řešení věci (bod 88), rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tento závěr
ve druhém výroku solárního usnesení doplnil tak, že „[p]okyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační
účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stáva jící právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím
institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu“. Citované závěry
poskytují pro typově obdobné případy návod, jak za daných okolností postupovat.
Ačkoli Nejvyšší správní soud si je vědom úlohy soudní moci – poskytovat ochranu subjektivním
právům, je tak možné činit zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy). Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu výslovně popsal postup, v rámci něhož se mohou daňoví poplatníci
domáhat před finančními orgány a správními soudy věcného přezkumu solárního odvodu,
a proto není možné se domáhat stejného přezkumu v rámci institutů, které pro svoji povahu,
účelové určení či samotné znění zákona nelze použít. Stěžovatelka si zvolila k ochraně svých
subjektivních práv prostředek, v rámci jehož aplikace soudy nemohly její případ věcně
přezkoumat. Přitom případné zmeškání lhůt k prominutí daně v důsledku volby nevhodného
procesního postupu stěžovatelkou není zde právně relevantní skutečnost, kterou by se musel
zdejší soud zabývat. Nejvyšší správní soud proto neshledal námitku ohledně absence prostředků
nápravy za důvodnou.
[20] Pokud stěžovatelka zastává názor, že postup podle ustanovení §237 daňového řádu
je jediným právním nástrojem k věcnému přezkumu solárního odvodu, zdejší soud v této námitce
odkazuje na body 35 až 41 solárního usnesení, kde se rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu podrobně zabýval důvody, proč nelze v rámci stížnost podle ustanovení §237 daňového
řádu přezkoumávat účinky solárního odvodu na daňového poplatníka (srov. též body 29 a 30
druhého solárního nálezu). Stěžovatelka mylně zastává názor, že Nejvyšší správní soud na jednu
stranu formálně schvaluje postup podle ustanovení §237 daňového řádu (spočívající v podání
žádosti o vysvětlení k plátci daně, stížnosti, řízení před správcem daně a následně podání správní
žaloby) a na druhou stranu vylučuje v takovém řízení možnost přezkoumat protiústavní dopady
aplikace o solárním odvodu. Ze znění ustanovení §237 daňového řádu, které upravuje institut
stížnosti na postup plátce daně, přitom jasně vyplývá, že se jedná toliko o nástroj zajišťující
ochranu poplatníka vůči plátci daně při správě daně vybírané srážkou (srovnej Baxa, J. a kol.
Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer a. s., 2011. výklad k §237.). V navazujícím
soudním řízení se potom soudy přirozeně zabývají zejména jen námitkami týkajícími
se pochybností poplatníka ohledně správně stržené nebo vybrané daně plátcem. Vzhledem
k tomu, že soudní přezkum stížnosti na postup plátce daně je takto limitován předmětem
institutu, krajský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud se nezabýval námitkami ohledně
vlivu solárního odvodu na ekonomickou situaci stěžovatelky a toliko odkázal na jejich
irelevantnost (srov. bod 40 druhého solárního nálezu).
[21] Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka nemá k dispozici pouze institut stížnosti na postup
plátce daně, na který by byla bezvýhradně odkázána. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v solárním usnesení v bodech 48 až 57 nabídl úvahy ohledně alternativních prostředků nápravy.
Nejvyšší správní soud si uvědomuje nedokonalost tohoto řešení a možné obtíže spojené
se snahou o využití institutů v §259 a §260 daňového řádu ve vztahu k solárním odvodům.
Na druhou stranu znovu připomíná, že obecné soudy mají ve zvláštních případech možnost
poskytovat ochranu subjektivním právům i navzdory dlouhodobé protiústavní nečinnosti
zákonodárce (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, č. 252/2006 Sb.).
Úkolem poplatníků je potom ale zvolit vhodný procesní postup, v rámci něhož mohou správní
soudy individuální případy solárních odvodů přezkoumat.
[22] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že nevyhověl stěžovatelčině žádosti o přerušení
řízení ve smyslu ustanovení §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud připouští,
že výsledek řízení před Evropským soudem pro lidská práva by mohl mít vliv na posuzování
případů týkajících se solárních odvodů, jelikož judikatura uvedeného soudu je významným
pramenem poznání Evropské úmluvy, kterou jsou tuzemské soudy vázány (srovnej čl. 10 a čl. 95
odst. 1 Ústavy). Jak bylo ale výše nastíněno, Nejvyšší správní soud považuje, opírajíce
se o judikaturu rozšířeného senátu a Ústavního soudu, argumentaci stěžovatelky za nesprávnou,
proto se nedomnívá, že by stěžovatelka mohla uspět u Evropského soudu pro lidská práva
a přerušení řízení tak v nyní posuzované věci nepokládá za vhodné (srov. možnost uvážení,
kterou dává §48 odst. 3 s. ř. s. soudu) . Nejvyšší správní soud proto rozhodl bez přerušení řízení
na základě zákona a v souladu s konstantní judikaturou správních soudů.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Proto ji zdejší soud zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Ačkoli žalovaný požadoval přiznání paušální náhrady nákladů řízení, zdejší soud
mu ji nepřiznal s ohledem na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu
nákladů řízení správním orgánům (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu