ECLI:CZ:NSS:2015:4.AFS.39.2015:41
sp. zn. 4 Afs 39/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce:
HEREDAD s. r. o., se sídlem Radlická 29, Praha 5, zast. Mgr. Sandrou Podskalskou,
advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 15 Af 260/2012 - 101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 4. 4. 2012, č. j. 3990/12-1200-
506330, zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo pět rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně
vydaných ve dnech 26. 9. 2011, 30. 11. 2011, 12. 12. 2011, 4. 1. 2012 a 31. 1. 2012,
kterými finanční úřad podle ustanovení §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění pozdějších předpisů, zamítl stížnosti žalobce proti postupu plátce odvodu, společnosti
ČEZ Distribuce, a. s. Žalobce podával stížnosti jako provozovatel fotovoltaické elektrárny
na postup plátce odvodu, jenž žalobci z dodané energie srážel solární odvod podle ustanovení
§7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře“).
Žalobce totiž nesouhlasil s postupem plátce odvodu a domníval se, že institut odvodu elektřiny
ze slunečního záření je protiústavní. Finanční ředitelství naproti tomu v postupu plátce odvodu
neshledalo rozpor se zákonem a uvedlo, že mu nepřísluší posuzovat případnou protiústavnost
uvedeného institutu.
[2] Žalobou podanou dne 4. 6. 2012 se žalobce domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem i rozhodnutí finančního úřadu a dále požadoval přiznání
náhrady nákladů řízení.
[3] Působnost finančního ředitelství přešla v průběhu soudního řízení s účinností zákona
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, na Odvolací finanční ředitelství, jež se tak
stalo podle ustanovení §69 zákona č. 150/200 2 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
ve znění pozdějších předpisů, žalovaným.
[4] Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu proti rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne
21. 1. 2015, č. j. 15 Af 260/2012 - 101, zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud plně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dále též „solární nález“; rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na: http://nalus.usoud.cz/), a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb. NSS (dále též „solární usnesení“;
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Jelikož stížnost
proti postupu plátce daně (§237 da ňového řádu) je nástrojem pro řešení sporu mezi plátcem
a poplatníkem, nemohl plátce v rámci tohoto institutu posuzovat likvidační účinky solárního
odvodu. Zároveň správce daně neměl při postupu podle ustanovení §237 odst. 3 daňového řádu
oprávnění k tomu, aby mohl v konkrétním případě modifikovat výši solárního odvodu. Krajský
soud proto za jedinou možnost nápravy, shodně se solárním usnesením, označil prominutí daně
dle §259 daňového řádu, které by bylo možným řešením, pokud by zákonodárce vytvořil
mechanismus, na základě něhož by bylo možné zcela nebo částečně daň prominout. Žalobcova
tvrzení a důkazy o protiústavnosti odvodu nemohly být v daňovém řízení zohledněny a nemohly
mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů; krajský soud proto nevyhověl žádnému
z navržených důkazů týkajících se finanční situace žalobce. Svůj právní názor přitom doložil
odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Závěrem konstatoval,
že nepřerušil řízení, ačkoli žalobce o přerušení žádal z důvodu podaného návrhu k Evropskému
soudu pro lidská práva, protože výsledek řízení před uvedeným soudem nemohl mít vliv
na rozhodnutí v posuzovaném případě.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí kasační stížností doručenou dne 19. 2. 2015 zdejšímu
soudu proti nadepsanému rozsudku krajského soudu. Stěžovatel se domnívá, že aplikací
solárního usnesení dochází k odepření spravedlnosti. Stěžovatel totiž nemá žádný účinný
prostředek nápravy ve smyslu judikatury Ústavního soudu a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, což dokládá
na rozboru institutů: žádosti o prominutí daně (§259 daňového řádu), hromadného prominutí
daně (§260 daňového řádu) a žádosti o vrácení přeplatku (§155 daňového řádu). Prominout daň
je přitom možné pouze do doby uplynutí lhůty k jejímu zaplacení, která činí 6 let (§160 odst. 1
daňového řádu). Jelikož po uplynutí patnáctileté doby návratnosti nemůže ochrana práv
stěžovatele efektivně zabránit protiústavním dopadům solárních odvodů, je třeba ochránit práva
stěžovatel nyní.
[6] Stěžovatel dále namítá, že moc výkonná ani nepřijala závěry solárního usnesení, ani
nenastínila řešení, které by bylo možné považovat za účinný prostředek nápravy ve výše
uvedeném smyslu. Proto je postup podle ustanovení §237 daňového řádu jediným právním
nástrojem, který má stěžovatel ve své procesní dispozici. Za takové situace nemůže být v souladu
s ústavním požadavkem přístupu k soudní ochraně, pokud „[…] soudy interpretují zákon tak,
že v tomto jediném dostupném procesní postupu vlastně ‚z povahy věci‘ nelze řešit právě ty zásadní právní otázky,
které jsou pro tvrzené porušení ústav ně zaručených práv zcela zásadní “.
[7] Jelikož moc zákonodárná a výkonná nereagovaly na solární nále z a solární usnesení,
přičemž tak více jak 3 roky dochází k protiústavním zásahům do subjektivních práv stěžovatele,
musí obecné soudy přestat odepírat ochranu stěžovateli s odkazem na nečinnost zákonodárce
či ministerstva financí. Rozporný se solárním nálezem je závěr rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, který považuje nahrazení absence psané právní úpravy soudní mocí
za problematické.
[8] Nejvyšší správní soud na jednu stranu v solárním usnesení nezpochybnil právo výrobců
elektřiny postupovat podle ustanovení §237 daňového řádu a na druhou stranu uvedl ,
že v navazujících řízeních není možné přezkoumávat protiústavní dopady na konkrétního
poplatníka. Nejvyšší správní soud tak učinil z uvedeného prostředku v rozporu s čl. 4 a čl. 90
Ústavy České republiky, judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva
toliko formální nástroj, který neumožňuje stěžovateli domoci se nápravy protiústavní (ne)činnosti
státu. Závěry solárního usnesení jsou tak v rozporu s ústavněprávními požadavky na účinné
prostředky ochrany a citovanou judikaturou. Ústavní soud tím, že pouze mechanicky převzal
závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, způsobil nezákonnost svého rozhodnutí
a protiústavně zasáhl do práv stěžovatele.
[9] Institut prominutí daně, navzdory závěrům Ústavního soudu, není účinným prostředkem
obrany stěžovatele, přičemž současná právní úprava nenabízí účinnou ochranu před „rdousícím“
efektem solárního odvodu. Zcela nepřijatelný je potom závěr Ústavního soudu, že poskytne
ochranu po uplynutí patnáctileté návratnosti, „ […] jelikož takový přístup vůbec nechrání výrobce
elektrické energie ze slunečního záření, kteří budou donuceni v důsledku srážení solárního odvodu ukončit svou
podnikatelskou činnost a v době, kdy soudní moc hodlá plnit svou úlohu poskytnout těmto výrobcům ochranu před
nečinností státní moci, již nebudou existovat“.
[10] Jelikož krajský soud se s odkazem na solární usnesení nezabýval aplikací ustanovení
o solárním odvodu v individuálním případě stěžovatele a nepřihlédl k jím navrženým podáním
a důkazům, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatel rovněž
navrhuje, aby zdejší soud přerušil probíhající řízení do doby rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva, ke kterému podal stížnost vedenou pod č. 6259/15.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti došlém dne 12. 3. 2015 plně ztotožňuje
s právním posouzením krajského soudu. K argumentaci stěžovatele pro zpřesnění uvádí,
že se v případě odvodu vybíraného podle zákona o podpoře nejedná o srážkovou daň ve smyslu
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Správním orgánům
nelze vytýkat, že postupovaly v souladu s jednoznačnou zákonnou úpravou, přičemž „[p]ro orgán
moci výkonné je tak nutno zcela odmítnout možné spekulativní úvahy o protiústavnosti jednotlivých explicitních
ustanovení zákonů, a to až do té doby, než jsou tato pro protiústavnost zrušena. Tato skutečnost nenastala“.
Žalovaný uvádí, že stěžovatelovy námitky byly již vypořádány v solárním nálezu a v solárním
usnesení, a dále poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 80/2012
a sp. zn. 1 Afs 81/2012, podle nichž je především otázkou, zd ali výkupní garantovaná cena
je stanovená Energetickým regulačním úřadem s ohledem na odvod v dostatečné výši.
[12] Stěžovatel v replice došlé dne 3. 4. 2015 k vyjádření žalovaného uvádí, že normativní
vyjádření je třeba chápat v kontextu celého právního řádu, nejenom právní normy. Pokud
Ústavní soud v solárním nálezu konstatoval, že solární odvod může mít protiústavní dopady
v jednotlivých případech, je třeba najít vhodné mechanismy k zajištění přezkumu a ochrany před
protiústavními dopady; v tomto smyslu je třeba vykládat i daňový řád a soudní řád správní.
Stěžovatel dále konstatuje, že ministr financí a ani zákonodárce nereagují na solární usnesení.
Vzhledem k uskutečnění solárního odvodu v období květen až září 2011 zároveň poukazuje
na skutečnost, že prominout daně je možné ve smyslu ustanovení §259 odst. 2 daňového řádu
pouze v době do uplynutí lhůty podle ustanovení §160 odst. 1 daňového řádu v délce 6 let,
pročež za téměř dva roky již nebude možné v případě stěžovatele solární odvod prominout.
Z toho důvodu stěžovatel navrhoval přerušení řízení, které je podle jeho názoru v souladu
s veřejným zájmem. Stěžovatel nerozporuje výkupní ceny stanovené Energetickým regulačním
úřadem podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o podpoře, nýbrž namítá zásah do jeho práv
zaručených ústavním pořádkem, přičemž tyto protiústavní důvody popsal Ústavní soud
v solárním nálezu. Jelikož povinnost a pravomoc zohledňovat protiústavní aplikaci daňových
norem je určena finanční správě, žalovaný se zjevně musí mýlit ve svém právním názoru.
Závěrem stěžovatel opakovaně navrhuje přerušení řízení.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel p řihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu nesprávně posouzené právní otázky
krajským soudem [103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože přezkoumatelnost rozsudku
je podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, č. 617/2005 Sb. NSS). Stěžovatel namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu, že se krajský soud nezabýval
protiústavními dopady aplikace ustanovení o solárním odvodu v případě stěžovatele a nepřihlédl
k jeho tvrzením a navrženým důkazům. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud
se nezabýval tvrzeními a důkazy stěžovatele ohledně tvrzeného „rdousícího“ efektu solárního
odvodu, protože vycházel zcela ze solárního usnesení, které výslovn ě popisuje důvody, proč nelze
postup podle ustanovení §237 daňového řádu využít k řešení konkrétních dopadů solárního
dopadu ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v navazujícím řízení soudním.
Jelikož krajský soud rozhodl o vypořádání námitek a důkazů v souladu s platnou právní úpravou
a judikaturou Nejvyššího správního soudu, nelze mu vytýkat nesprávný postup a zároveň
tak nemohl založit nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto neshledal
námitku důvodnou.
[17] Nejvyšší správní soud k další kasačním námitkám konstatuje, že je při jejich posouzení
vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky především již zmíněným solárním nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, citovaným solárním usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č . j. 1 Afs 76/2013 - 57,
č. 3000/2014 Sb. NSS, jakož i předcházející judikaturou zdejšího soudu (srovnej například
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č . j. 9 Afs 133/2013 - 49; ze dne
10. 6. 2014, č. j. 2 Afs 90/2013 - 36; ze dne 14. 5. 2014, č . j. 10 Afs 18/2014 - 48; ze dne
29. 4. 2014, č. j. 5 Afs 103/2013 - 47; ze dne 18. 4. 2014, č . j. 8 Afs 3/2014 - 39; ze dne
16. 4. 2014, č. j. 2 Afs 106/2013 - 35; ze dne 26. 3. 2014, č . j. 8 Afs 91/2013 - 46; ze dne
12. 3. 2014, č. j. 7 Afs 119/2013 - 39; ze dne 27. 2. 2014, č . j. 8 Afs 94/2013 - 46). Tyto závěry
byly potvrzeny nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 (dále též
„druhý solární nález“).
[18] Institut rozšířeného senátu (§16 odst. 3 a §17 až 19 s. ř. s.) je významným prostředkem
k zajišťování jednotnosti rozhodování (§12 odst. 1 s. ř. s.). „Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní
soud je povolán ke sjednocování judikatury správních soudů a ty jsou povolány ke sjednocování praxe správních
orgánů, stojí rozšířený senát na samém vrcholu jednotícího mechanismu. Závěry vyslovené rozšířeným senátem
tak mají velmi široký dopad a představují jakési pomyslné konečné slovo v rámci správního soudnictví“
(Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. s. 120. ).
Postavení rozšířeného senátu a skutečnost, že problematika solárních odvodů byla komplexně
posouzena právě v solárním usnesení, „[…] přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání
na takto vytvořeném právním názoru. Brojí-li stěžovatel proti takovému právnímu závěru, a současně nepřinese
v kasační stížnosti žádné s ním konkurující právní argumenty, postačí v rozhodnutí zpravidla toliko odkázat
na příslušné části odůvodnění rozšířeného senátu“ (Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. 2014. op. cit. s. 132.).
[19] Stěžovatel předně namítá, že vzhledem k závěrům solárního usnesení nemá k dispozici
žádný účinný prostředek nápravy ve smyslu judikatury Ústavn ího soudu, Evropského soudu
pro lidská práva a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve
spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě. Zatímco Ústavní soud poukázal
v solárním nálezu na povinnost obecných soudů udělat v individuálních případech vše
pro spravedlivé řešení věci (bod 88), rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tento závěr
ve druhém výroku solárního usnesení doplnil tak, že „[p]okyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační
účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím
institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu“. Citované závěry
poskytují pro typově obdobné případy návod, jak za daných okolností postupovat.
Ačkoli Nejvyšší správní soud si je vědom úlohy soudní moci – poskytovat ochranu subjektivním
právům, je tak možné činit zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy). Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu výslovně popsal postup, v rámci něhož se mohou daňoví poplatníci
domáhat před finančními orgány a správními soudy věcného přezkumu solárního odvodu,
a proto není možné se domáhat stejného přezkumu v rámci institutů, které pro svoji povahu,
účelové určení či samotné znění zákona nelze použít. Stěžovatel si zvolil k ochraně svých
subjektivních práv prostředek, v rámci jehož aplikace soudy nemohly jeho případ věcně
přezkoumat. Přitom případné zmeškání lhůt k prominutí daně v důsledku volby nevhodného
procesního postupu stěžovatelem není zde právně relevantní skutečnost, kterou by se musel
zdejší soud zabývat. Nejvyšší správní soud proto neshledal námitku ohledně absence prostředků
nápravy za důvodnou.
[20] Pokud stěžovatel zastává názor, že postup podle ustanovení §237 daňového řádu
je jediným právním nástrojem k věcnému přezkumu solárního odvodu, zdejší soud v této námitce
odkazuje na body 35 až 41 solárního usnesení, kde se rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu podrobně zabýval důvody, proč nelze v rámci stížnost podle ustanovení §237 daňového
řádu přezkoumávat účinky solárního odvodu na daňového poplatníka (srov. též body 29 a 30
druhého solárního nálezu). Stěžovatel mylně zastává názor, že Nejvyšší správní soud na jednu
stranu formálně schvaluje postup podle ustanovení §237 daňového řádu (spočívající v podání
žádosti o vysvětlení k plátci daně, stížnosti, řízení před správcem daně a následně podání správní
žaloby) a na druhou stranu vylučuje v takovém řízení možnost přezkoumat protiústavní dopady
aplikace o solárním odvodu. Ze znění ustanovení §237 daňového řádu, které upravuje institut
stížnosti na postup plátce daně, přitom jasně vyplývá, že se jedná toliko o nástroj
zajišťující ochranu poplatníka vůči plátci daně při správě daně vybírané srážkou (srovnej
Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer a. s., 2011. výklad k §237. ).
V navazujícím soudním řízení se potom soudy přirozeně zabývají zejména jen námitkami
týkajícími se pochybností poplatníka ohledně správně stržené nebo vybrané daně plátcem.
Vzhledem k tomu, že soudní přezkum stížnosti na postup plátce daně je takto limitován
předmětem institutu, krajský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud se nezabýval
námitkami ohledně vlivu solárního odvodu na ekonomickou situaci stěžovatele a toliko odkázal
na jejich irelevantnost (srov. bod 40 druhého solárního nálezu).
[21] Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel nemá k dispozici pouze institut stížnosti na postup
plátce daně, který by byl bezvýhradně odkázán. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v solárním usnesení v bodech 48 až 57 nabídl úvahy ohledně alternativních prostředků nápravy.
Nejvyšší správní soud si uvědomuje nedokonalost tohoto řešení a možné obtíže spojené
se snahou o využití institutů v §259 a §260 daňového řádu ve vztahu k solárním odvodům.
Na druhou stranu znovu připomíná, že obecné soudy mají ve zvláštních případech možnost
poskytovat ochranu subjektivním právům i navzdory dlouhodobé protiústavní nečinnosti
zákonodárce (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, č. 252/2006 Sb.).
Úkolem poplatníků je potom ale zvolit vhodný procesní postup, v rámci něhož mohou správní
soudy individuální případy solárních odvodů přezkoumat.
[22] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že nevyhověl stěžovatelově žádosti o přerušení
řízení ve smyslu ustanovení §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud připouští,
že výsledek řízení před Evropským soudem pro lidská práva by mohl mít vliv na posuzování
případů týkajících se solárních odvodů, jelikož judikatura uvedeného soudu je významným
pramenem poznání Evropské úmluvy, kterou jsou tuzemské soudy vázány (srovnej čl. 10 a čl. 95
odst. 1 Ústavy). Jak bylo ale výše nastíněno, Nejvyšší správní soud považuje, opírajíce
se o judikaturu rozšířeného senátu a Ústavního soudu, argumentaci stěžovatele za nesprávnou,
proto se nedomnívá, že by stěžovatel mohl uspět u Evro pského soudu pro lidská práva
a přerušení řízení tak v nyní posuzované věci nepokládá za vhodné (srov. možnost uvážení,
kterou dává §48 odst. 3 s. ř. s. soudu) . Nejvyšší správní soud proto rozhodl bez přerušení řízení
na základě zákona a v souladu s konstantní judikaturou správních soudů.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Proto ji zdejší soud zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Ačkoli žalovaný požadoval přiznání paušální náhrady nákladů řízení, zdejší soud
mu ji nepřiznal s ohledem na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu
nákladů řízení správním orgánům (například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20, ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 225/2014 - 31, a usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č . j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu