ECLI:CZ:NSS:2015:5.ADS.23.2015:28
sp. zn. 5 Ads 23/2015 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: J. H.,
zastoupená Mgr. Karin Kulčárovou, advokátkou se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014, č. j. 41 Ad
12/2014 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 19. 12. 2012 žádost o invalidní důchod. Na základě posudku
Městské správy sociální zabezpečení Brno ze dne 21. 2. 2013 ohledně zdravotního stavu
žalobkyně vydala žalovaná rozhodnutí č. I ze dne 23. 8. 2013, č. j. X, jímž žádost žalobkyně
zamítla, pokud jde o období od 26. 2. 2010 do 5. 2. 2013, pro nesplnění podmínek §38 zákona č.
155/19995 Sb., o důchodovém pojištění, neboť dle závěrů zmiňovaného posudku pracovní
schopnost žalobkyně z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla ve
zmiňovaném období pouze o 30 %. Dále žalovaná vydala o žádosti žalobkyně rozhodnutí č. II ze
dne 23. 8. 2013, č. j. X, jímž přiznala žalobkyni pro období od 6. 2. 2013 invalidní důchod ve výši
6828 Kč/měs., neboť byla zmiňovaným posudkem od uvedeného data uznána invalidní pro
invaliditu 3. stupně s tím, že došlo k poklesu její pracovní schopnosti o 70 %.
Proti oběma rozhodnutím žalované podala žalobkyně námitky, přičemž v námitkách proti
rozhodnutí č. II zpochybňovala toliko výši přiznaného invalidního důchodu. Žalovaná rozhodla
o námitkách žalobkyně proti oběma rozhodnutím žalované vydaným v prvním stupni tak,
že prvním výrokem svého rozhodnutí ze dne 26. 2. 2014, č. j. X, potvrdila své rozhodnutí č. I ze
dne 23. 8. 2013, č. j. X, a námitky žalobkyně zamítla, a druhým výrokem téhož rozhodnutí ze dne
26. 2. 2014, č. j. X, žalovaná své rozhodnutí č. II ze dne 23. 8. 2013, č. j. X, zrušila a řízení o
přiznání invalidního důchodu zastavila. Žalovaná konstatovala, že podle závěrů posudku o
invaliditě zpracovaného lékařem žalované v průběhu námitkového řízení poklesla pracovní
schopnost žalobkyně v období od 26. 2. 2010 do doby zpracování posudku pouze o 20 %,
žalobkyně tedy není invalidní a invalidní důchod jí nenáleží.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně, ve které
zejména namítala, že rozhodnutí žalované vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Krajský soud v Brně o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 41 Ad 12/2014 - 42,
přičemž své rozhodnutí opřel o závěry posudku Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“) zpracovaného v průběhu řízení o žalobě. Z tohoto
posudku vyplývá, že u žalobkyně mělo dojít z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu v období od 26. 2. 2010 do 5. 2. 2013 k poklesu pracovních schopnosti pouze
o 20 %, tedy pod hranicí invalidity, zatímco v období od 6. 2. 2013 došlo k poklesu pracovní
schopnosti o 70 %, tedy jedná se o invaliditu III. stupně.
Krajský soud tedy v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že shledal žalobu částečně
důvodnou, nicméně výrokem svého rozsudku zrušil celé rozhodnutí žalované ze dne 26. 2. 2014,
č. j. X, (tedy včetně jeho prvního výroku, jenž se týká posouzení žádosti žalobkyně o invalidní
důchod v období od 26. 2. 2010 do 5. 2. 2013), a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti shora označenému rozsudku krajského soudu
kasační stížnost, v níž namítala jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť se dle jejího přesvědčení krajský soud nevypořádal se všemi žalobními
námitkami. Stěžovatelka se předně neztotožnila s citovanými závěry posudku PK MPSV, pokud
jde o období od 26. 2. 2010 do 5. 2. 2013. Stěžovatelka byla naopak přesvědčena, že měla
sníženou pracovní schopnost o 70 % nejméně od 26. 2. 2010. Uvedené stěžovatelka dokládala
lékařskými zprávami a dále v průběhu řízení před krajským soudem navrhovala vyslechnout jejího
syna a ostatní členy rodiny, kteří se o ni starají, provést znalecký posudek soudního znalce
z příslušného oboru a výslech její neuroložky MUDr. H. B. Krajský soud však jejím návrhům na
provedení důkazů nevyhověl, a aniž by uvedl, z jakého důvodu soud považuje argumentaci
stěžovatelky za nesprávnou, převzal závěry posudku PK MPSV, přičemž značnou část
odůvodnění rozsudku tvoří pouze text předmětného posudku. Vzhledem k uvedenému
stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že souhlasí s rozsudkem krajského
soudu. Rozhodnutí o daném nároku je závislé především na odborném lékařském posouzení,
přičemž posudkem vypracovaným PK MPSV v Brně dne 19. 11. 2014 byl plně zjištěn a posouzen
zdravotní stav stěžovatelky a tento posudek považuje žalovaná za objektivní.
Nejvyšší správní soud se v posuzované věci nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny
veškeré podmínky řízení o dané kasační stížnosti. Zdejší soud přitom shledal, že kasační stížnost
není přípustná.
Dle §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu.
V judikatuře Nejvyššího správního soudu převažoval od počátku takový
výklad citovaného ustanovení, který byl podán např. v usnesení ze dne 13. 11. 2003,
č. j. 2 Ads 57/2003 – 48, www.nssoud.cz: „Stížností směřující jen proti důvodům rozhodnutí je třeba
rozumět kasační stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto
rozhodnutí.“ Kasační stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí soudu, je v souladu
s tímto výkladem §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná a soud ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
usnesením odmítne (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2003,
č. j. 4 Ads 23/2003 – 124, publikované pod č. 34/2003 Sb. NSS; a dále usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 Afs 144/2006 – 50; ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 8 Afs 159/2006 - 52; ze dne 9. 6. 2008, č. j. 8 Afs 14/2007 - 56; ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 2 Afs 82/2008 - 116; ze dne 25. 6. 2009, č. j. 6 Ads 95/2009 - 37; ze dne 7. 10. 2009,
č. j. 6 Ads 105/2009 - 61, ze dne 23. 4. 2010, č. j. 2 As 1/2010 - 166; ze dne 3. 6. 2010,
č. j. 5 Afs 98/2009 - 67; ze dne 20. 10. 2010, č. j. 4 Ads 123/2010 - 69; ze dne 21. 3. 2013,
č. j. 4 As 22/2013 - 20; ze dne 6. 6. 2013, č. j. 9 Afs 18/2013 - 39; ze dne 19. 7. 2013,
č. j. 8 As 90/2012 – 56; nebo ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 80/2013 – 15; a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 – 70; ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 9 Afs 195/2007 – 120; a ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115; všechna uvedená
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Je pravdou, že se v judikatuře Nejvyššího správního soudu vyskytla i stanoviska jiná,
která dovozovala přípustnost kasační stížnosti i úspěšného účastníka řízení před krajským
soudem, který brojil proti, dle jeho názoru, nesprávnému závaznému právnímu názoru krajského
soudu, nebo v případech, kdy by kasační soud shledal takové vady kasační stížností napadeného
rozhodnutí krajského soudu, k nimž je povinen přihlížet dle §109 odst. 4 s. ř. s.
z úřední povinnosti (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 – 61; ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 48/2011 – 66; ze dne 24. 10. 2012,
č. j. 3 Ads 33/2012 – 30; a ze dne 9. 1. 2014, č. j. 3 Ads 20/2013 – 19; dostupné
na www.nssoud.cz).
Převažující první názor ovšem potvrdil a dosavadní judikaturu tím definitivně
sjednotil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, dostupném na www.nssoud.cz, v němž přijal, na základě většinového
stanoviska členů rozšířeného senátu, následující zobecňující závěr: „Kasační stížnost podaná
účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl
výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.“
Uvedeným právní názorem rozšířeného senátu je Nejvyšší správní soud vázán
i v nyní posuzované věci. Předmětnou žalobou se stěžovatelka dle jejího petitu i obsahu
domáhala, aby krajský soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne 26. 2. 2014, č. j. X, v celém
rozsahu. Byť by závěrům rozsudku krajského soudu, vyjádřeným v jeho odůvodnění, spíše
odpovídalo, pokud by krajský soud zrušil pouze II. výrok rozhodnutí žalované ze dne 26. 2. 2014,
č. j. X, jež se týká prvostupňového rozhodnutí žalované č. II ze dne 23. 8. 2013, č. j. X, a tedy
posuzovaného nároku stěžovatelky na invalidní důchod pro období od 6. 2. 2013, musí Nejvyšší
správní soud při posuzování přípustnosti předmětné kasační stížnosti vycházet z toho, že krajský
soud žalobou napadené rozhodnutí žalované ze dne 26. 2. 2014, č. j. X, zrušil v celém rozsahu a
v tomto rozsahu věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Stěžovatelka tedy byla v řízení před
krajským soudem plně procesně úspěšná, a v kasační stížnosti nenamítá, že měl krajský soud
výrokem ve věci rozhodnout jinak.
Podstatné je také to, že, jak vyplývá ze správního spisu, žalovaná mezitím
v souladu s předmětným rozsudkem krajského soudu znovu rozhodla o námitkách stěžovatelky
proti oběma rozhodnutím žalované vydaným v prvním stupni, a to tak, že rozhodnutím ze dne
19. 2. 2015, č. j. X, doručeným stěžovatelce dne 2. 4. 2015, své rozhodnutí č. I a č. II. ze dne
23. 8. 2013, č. j. X, potvrdila a námitky stěžovatelky zamítla (k tomu srov. odst. 55 většinového
stanoviska rozšířeného senátu vyjádřeného v jeho citovaném usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5
Afs 91/2012 – 41). Proti tomuto novému rozhodnutí žalované vydanému v námitkovém řízení
měla stěžovatelka možnost podat novou žalobu ke krajskému soudu a následně případně i
kasační stížnost, čímž by si zajistila i možnost meritorního posouzení svých námitek, jež se týkají i
tvrzeného nároku na invalidní důchod v období od 26. 2. 2010 do 5. 2. 2013, Nejvyšším
správním soudem.
Většinové stanovisko rozšířeného senátu, vyjádřené v jeho citovaném usnesení ze dne
1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, v odst. 47 k této otázce v obecné rovině uvádí: „Účastník řízení
má procesní možnost k ochraně svých práv v dalším průběhu správního (příp. následně i soudního) řízení. Nebude
mu tudíž znemožněno uplatnit jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Jestliže krajský soud
vyslovil ve zrušujícím rozsudku právní názor, kterým je správní orgán vázán (…), znamená to, že správní orgán
v navazujícím řízení nemůže posouzení této otázky změnit (vyjma případů, kdy dojde ke změně skutkového
či právního stavu). Neznamená to však, že by žalobce nemohl takové posouzení znovu napadnout v žalobě proti
novému správnímu rozhodnutí a následně i v kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského soudu. Není
tak vyloučena možnost v kasačním řízení přezkoumat právní názor krajského soudu (opakovaně) vyslovený
v neprospěch žalobce.“
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky je dle §104
odst. 2 s. ř. s. nepřípustná, a proto mu nezbylo, než ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanoveními §60 odst. 3 a §120
s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. srpna 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu