ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.230.2014:67
sp. zn. 6 Azs 230/2014 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) G. A., b) nezl.
G. S., c) nezl. G. A., d) G. Z., žalobci b) a c) zastoupeni zákonnou zástupkyní žalobkyní a),
všichni státní příslušnosti Ruské federace, žalobci a) až c) hlášeni na adrese X a zastoupeni JUDr.
Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, týkající se řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2013, č. j. OAM-76/ZA-ZA06-ZA04-2013,
ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobců a), b) a c) proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2014, č. j. 32 Az 24/2013 – 83,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2014, č. j. 32 Az 24/2013 – 83,
se ve vztahu k žalobcům a) G. A., b) nezl. G. S. a c) nezl. G. A., ruší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 29. 11. 2013,
č. j. OAM-76/ZA-ZA06-ZA04-2013, se ve vztahu k žalobcům a) G. A., b) nezl. G. S.
a c) nezl. G. A., ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c) náhradu nákladů řízení o žalobě
ve výši 15.480 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
JUDr. Milana Hulíka, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1.
IV. Ustanovenému zástupci žalobců JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátovi, se sídlem
Šafaříkova 666, 500 02 Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti ve výši 18.731 Kč, která je splatná do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Žalobkyně a) podala dne 6. 3. 2013 žádost o udělení mezinárodní ochrany jménem svým,
jménem svých dětí, synů [žalobců b) a c)] a jménem své dcery G. Z. [žalobkyně d) v řízení u
krajského soudu, která však kasační stížnost nepodala]. V žádosti uvedla, že žalobci jsou
národnosti kumy a státní příslušníci Ruské federace. Žalobkyně a) vyznává islám, je vdova, není a
nikdy nebyla členkou žádné politické strany ani organizace, není a nebylo proti ní vedeno trestní
stíhání. Všichni vlast opustili dne 27. 2. 2013 z obavy o život a zdraví z důvodu hrozby krevní
msty.
[2] Žalobci žili v obci N. K. v Dagestánu, dne 14. 7. 2012 manžel žalobkyně a) a otec jejích
dětí zastřelil otce chlapce, o kterém si myslel, že zneuctil jejich dceru Z. a matku chlapce zranil.
Onen chlapec vydíral jejich dceru výhrůžkou zveřejnění klipu pořízeného proto, že se dcera do
onoho o pět let staršího chlapce zamilovala, v té době jí bylo 13 let. Jejich dcera pak doma kradla
peníze a dávala je onomu chlapci, na opakovaný požadavek manžela žalobkyně o vrácení peněz,
ani na omluvu rodina chlapce nepřistoupila, pomlouvala dceru, že je prostitutka. Ačkoli její
manžel po návratu domů odjel sám se udat na policii a již byl beze zbraně, nedojel tam, cestou jej
postřelil soused zabitého a nechal jej tam, manžela pak dovezl do nemocnice cizí člověk a manžel
zemřel. Žalobkyně a) uvedla, že ve věci zabití jejího manžela neproběhlo řádné vyšetřování, byly
padělány záznamy, přikreslily manželovi zbraň, a to z důvodů kontaktů zainteresovaných osob u
policejních složek, protože příbuzní toho chlapce pracují u NKVD, navíc kdo má peníze může
vše. Následkem uvedených událostí byla žalobkyně s dětmi manželovou rodinou a místním
duchovním odsouzeni a vyhnáni z obce, dceru poslala již dříve k sestřenici do jiného města,
protože ji chtěl manžel také zabít. Onen chlapec (syn zavražděného) navíc vyhrožoval všem
smrtí. Obec opustili na konci srpna 2012 poté, kdy uplynula 40denní lhůta, ve které vdova dle
tradice po smrti manžela peče a rozdává tradiční pečivo, do té doby se schovávala u rodičů.
Odešli bez ničeho, v M., kde byla dcera, jim pomohla organizace a psycholog. Z Dagestánu odjeli
všichni nejprve do Petrohradu, s odjezdem jim pomohla nevládní organizace Memorial z
Moskvy. V Petrohradě žili u známých, osm v jednom pokoji, nemohli najít práci ani pronajmout
byt., všude jim říkali, ať se vrátí, odkud přišli. Pak jim pomohla organizace najít ubytování a
zaměstnání. Žalobkyně a) zde pracovala asi tři měsíce, poté se dozvěděla od lidí, se kterými
bydlela, že je hledají příbuzní zabitého, kteří mají kontakty na vysoce postavené lidi od policie.
Informovala o tom organizaci Memorial, s níž byla v pravidelném kontaktu, a která ji již zpočátku
upozornila na možnost odjezdu do zahraničí.
[3] K dotazu žalovaného, zda se někdy z důvodu uváděných potíží obrátila o pomoc
na orgány své vlasti, uvedla žalobkyně a), že to nemělo žádný smysl, vše je tam koupeno.
Žalobkyně a) je přesvědčena, že nikde na území Ruské federace by žalobci nebyli v bezpečí,
když je našli i v Petrohradu. Uvedla, že se obává krevní msty, kterou je povinen vykonat syn
zabitého muže. Pokud nebude vykonána krevní msta, tato událost nebude mít konce. V Rusku
jim nikdo nepomůže, je proti nim manželova rodina i společnost. Její děti by neměly ve vlasti
budoucnost, nemohly by studovat ani pracovat. Výslech žalobce b) a původní žalobkyně d) nebyl
žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní před žalovaným umožněn.
[4] Žalobci přijeli do České republiky letecky dne 27. 2. 2013, letenky a víza jim zařídila
nevládní organizace Memorial. Česká republika je pro ně cílovým státem, žalobkyně a) chce,
aby zde děti studovaly, ve vlasti nemohou dosáhnout vzdělání. Zdravotní stav všech označila
za dobrý, psychicky jsou ovlivněni nastalou situací, navštěvovali v Petrohradu psychologa.
[5] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 11. 2013, č. j. OAM-76/ZA-ZA06-ZA04-2013,
rozhodl, že se mezinárodní ochrana žadatelům podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
K udělení azylu dle §12 písm. a) zákona o azylu žalovaný konstatoval, že žalobkyně a) neuvedla
žádnou skutečnost, která by mohla vést k závěru, že žadatelé vyvíjeli ve své vlasti činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byli pronásledováni.
[6] Žalovaný (str. 4-6 napadeného rozhodnutí) neshledal ani žádnou skutečnost,
která by mohla vést k závěru, že se stali terčem adresného zájmu státních orgánů Ruské federace
či jiných skupin, které by byly ve své činnosti státními orgány podporovány, a že by byli
pronásledováni, či měli důvodnou obavu z pronásledování z důvodů jejich rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či jim takové pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu hrozilo v případě návratu. Pronásledování z důvodu
krevní msty ze strany soukromých osob nelze považovat za azylově relevantní pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, jelikož nejde o pronásledování z důvodů rasy, národnosti,
pohlaví, příslušnosti k určité sociální skupině či náboženského přesvědčení, ale o snahu
znepřátelené rodiny a jejích stoupenců pomstít se žadatelčině rodině za smrt svého příbuzného.
I pokud by vykonavateli pomsty byli případně příslušníci bezpečnostních sil (jmenovaná
naznačovala vazbu příbuzných zabitého na policejní složky), nešlo by o azylově relevantní
pronásledování, ale o kriminální chování skupiny soukromých osob. Žalovaný dále konstatoval,
že přes deklarovaný pocit nebezpečí se žalobci s žádnými přímými výhružkami či aktivním
jednáním ze strany znepřátelené rodiny ve své vlasti od odchodu z obce nesetkali, žádný z členů
rodiny je dokonce ani nekontaktoval. Nelze také dospět k závěru, že by státní orgány nebyly
schopny žalobcům poskytnout přiměřenou pomoc, když se žalobci na tyto orgány
vůbec neobrátili. Není přitom zřejmé, proč by příslušníci bezpečnostních složek
např. v Petrohradu měli tolerovat krevní mstu, ke které může docházet v tradičním prostředí
muslimského Dagestánu. K tvrzení organizace Memorial v žalobkyní předloženém dokumentu,
že její dcera nemá vyhlídky na důstojný život, protože byla obviněna z nevhodného chování
a porušení kodexu chování muslimských žen, žalovaný dále uvedl, že skutečnost, že příslušníci
menšin mohou být terčem ústrků ze strany většinového obyvatelstva, není bez dalšího azylově
relevantní, pokud nejde o jevy státní mocí vyvolané, tajně podporované, vědomě trpěné
či nedostatečně potlačované. Ani skutečnost, že v zemi existuje ne zcela demokratický režim,
neznamená, že kterýkoliv občan je tomuto negativnímu jevu vystaven. Neshledal ani důvody
ve smyslu §13 zákona o azylu.
[7] Žalovaný se dále zabýval možností udělení azylu z humanitárního důvodu dle §14 zákona
o azylu. K tomu uvedl, že se zabýval „ zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací výše jmenované
žadatelky …a jejích nezletilých dětí, přihlédl k jejich věku, vzdělání a zdravotnímu stavu. Žadatelka se sama
v průběhu správního řízení tohoto specifického typu azylu nedomáhala, v souvislosti se zdravotním stavem svým
a svých dětí, hovořila pouze o psychické vyčerpanosti, která je výsledkem prožitých událostí“ Tvrzenou obavu
z nebezpečí v zemi původu neshledal ani ze shora uvedených důvodů opodstatněnou, nebylo
nijak vyvráceno, že by se v případě potřeby mohli obrátit o pomoc na příslušné orgány své vlasti,
nezjistil proto důvody zvláštního zřetele pro udělení azylu.
[8] K doplňkové ochraně dle §14a žalovaný uvedl, že žadatelé nesplňují předpoklady
pro její udělení. Zde se žalovaný věnoval především nebezpečí mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání v případě návratu žadatelů do vlasti. Žalovaný mimo
jiné konstatoval, že každá žádost musí být posuzována striktně individuálně a doplňkovou
ochranu z důvodů výše uvedených lze udělit pouze tam, kde takové nebezpečí po návratu
do vlasti reálně a bezprostředně hrozí, nikoliv tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině
v případě přidružení jiných okolností, které nelze předjímat. Žalovaný nebezpečí vážné újmy
v případě žadatelů neshledal, přičemž vycházel z informací poskytnutých žalobkyní a) a dále
z podkladů Ministerstva zahraničních věcí, Dánské imigrační služby, švýcarského Spolkového
úřadu pro migraci a informací ČTK, jež jsou založeny ve spise. Žalovaný vzal rovněž v úvahu,
že za svého pobytu v zemi původu žadatelé nebyli mučení nebo nelidskému či ponižujícímu
jednání vystaveni, mají možnost obrátit se na pomoc státních orgánu a rovněž mohou využít
možnosti vnitřního přesídlení.
[9] Žalobci napadli citované rozhodnutí dne 13. 12. 2013 žalobou podanou ke Krajskému
soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), v níž nesouhlasili se závěrem žalovaného,
že „v případě žalobkyně a jejích nezl. dětí neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů ve smyslu §12 písm. b) zákona a azyl neuděluje“. Tomuto oponují tím, že „žalovaný nemohl
takový odůvodněný strach zjistit, protože se žalobkyně s dětmi do vlasti nevrátila“, proto rozhodnutí považují
za povrchní, stejně jako závěr žalovaného, citovaný ze str. 5-6 rozhodnutí, ohledně zajištění
bezpečnosti v zemi původu. Toto odůvodnění bagatelizuje rozsáhlé porušování lidských práv
v Ruské federaci, jak plyne z perzekuce odpůrců tamního režimu.
[10] V doplnění žaloby ze dne 27. 12. 2013 namítli, že se žalovaný ne zcela dostatečně
vypořádal s důvody humanitárního azylu podle §14 a doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2
zákona o azylu. V případě humanitárního azylu se není možné omezit jen na zjištění, že se jedná
o rodinné spory, ale je třeba zkoumat, při indolenci tamních bezpečnostních složek, které tolerují
krevní mstu, a dovolily, aby byla celá zbytková rodina vyhnána za účasti duchovního
z jejich vesnice, a musela opustit vlast, neboť se nikde nemůže cítit bezpečně, všechny okolnosti
rodinné tragédie. Žalobcům totiž hrozí mimořádné nebezpečí z toho důvodu, že v zemi původu
náležitě nefungují státní orgány povolané k zajištění bezpečnosti občanů. Žalobcům mimo
to svědčí také doplňková ochrana, jelikož v případě návratu do vlasti jim hrozí vážná újma
minimálně z důvodu vystavení mučení či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Dne 5. 2. 2014
pak žalobci doplnili žalobu zprávou o zdravotním stavu a budoucích plánech žalobkyně d)
v řízení u krajského soudu a dále zprávou o zhoršených poměrech v oblasti lidských práv v Ruské
federaci. Zástupce žalobců při jednání k aplikaci §12 písm. b) zákona o azylu odkázal
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 - 45, a ze dne
2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 2/2012 - 49, podle nichž lze v určitých případech považovat rodinu
za určitou sociální skupinu a případný motiv jednání není kritériem rozhodným pro posouzení
důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) téhož zákona, odkázal rovněž na současně
připojené písemné shrnutí a právní hodnocení věci, v němž odkázal na konkrétní zprávy ohledně
situace rasových menšin v Ruské federaci.
[11] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Potvrdil
přitom závěry žalovaného, že nebyly prokázány odůvodněné obavy žalobců z pronásledování
ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Krajský soud připustil, že i obavy z jednání
soukromých osob, mohou být za určitých okolností důvodem pro udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu, musí se však jednat o azylově relevantní pronásledování z důvodů taxativně
uvedených v citovaném ustanovení, což však není případ krevní msty, kdy jde o jednání
nezákonné, plynoucí z dodržování určitých tradic muslimského náboženství, kde pravidla cti hrají
důležitou roli. Teprve selhání či odmítnutí pomoci v zemi původu lze v takovém případě
považovat za jeden z relevantních faktorů při posuzování důvodnosti žádosti o mezinárodní
ochranu. Jestliže se žalobkyně se žádostí o pomoc na státní orgány neobrátila,
protože by to nemělo podle jejího názoru smysl, nemůže úspěšně tvrdit, že by jí pomoc byla
odmítnuta. Přitom v případě stížnosti na postup orgánů státní správy (policie a bezpečnostních
složek) se mohou občané Ruské federace obracet na justiční orgány, na kancelář veřejného
ochránce práv (ombudsmana) i na zastoupení mezinárodních nevládních organizací v Ruské
federaci (Amnesty International a Human Rights Watch). Ze zpráv o zemi původu nevyplývá,
že by v Ruské federaci neexistoval systém ochrany práv občanů, byť lze připustit, že není
jakkoli dokonalý. Krajský soud k tomu odkázal na relevantní judikaturu zdejšího soudu citovanou
již žalovaným a s jeho závěry se ztotožnil.
[12] K udělení humanitárního azylu podle §14 krajský soud uvedl, že udělení humanitárního
azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena
pravidla tzv. spravedlivého procesu. Krajský soud citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004: „Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
a uzavřel, že v tomto směru neshledal v postupu žalovaného pochybení.
[13] K doplňkové ochraně dle §14a krajský soud uvedl, že smyslem a účelem doplňkové
ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky
těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů
taxativně uvedených v §14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat
jejich vycestování. I v případě doplňkové ochrany dal krajský soud za pravdu žalovanému v tom,
že žalobkyně a) v zemi původu nikdy neměla potíže se státními orgány, a pokud jde o uváděné
obavy z jednání soukromých osob, až do odjezdu z vlasti (po sedmi měsících od výše popsané
tragické události) nebyli žalobci vystaveni žádnému konkrétnímu nebezpečí ze strany těchto osob.
Pokud by k tomu po návratu došlo, žalobcům nic nebrání, aby se o pomoc obrátili na státní
orgány své vlasti. Krajský soud dále poukázal na možnost využití vnitřního přesídlení a se závěry
žalovaného se rovněž ztotožnil.
II. Kasační stížnost
[14] Žalobci a), b) a c)/nyní stěžovatelé/ napadli rozsudek krajského soudu z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Pro úplnost je třeba dodat, že žalobkyně d)
kasační stížnost nepodala a projevila vůli odcestovat z České republiky již po skončení řízení
před krajským soudem po doručení rozsudku. Stěžovatelé jsou bez bližšího odůvodnění
přesvědčeni, že kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy
a je tudíž přijatelná podle §104a s. ř. s.
[15] Stěžovatelé tvrdí, že krajský soud ani žalovaný se důsledně nezabývali důvody
jejich ohrožení pro případ návratu do země původu, trvají na tom, že jim hrozí pronásledování
z azylově relevantních důvodů, a to s ohledem na situaci, v níž se ocitli po incidentu
v jejich vesnici a v důsledku práva krevní msty, které je praktikováno, jsou ohroženy děti
stěžovatelky. Byli tak vyhnáni z obce a nemají jakékoli zázemí. Jimi uváděné skutečnosti nebyly
v řízení před žalovaným zohledněny, ač byly věrohodně popsány, krajský soud pak toliko závěry
žalovaného převzal. Stejně tak, ač se stěžovatelka snažila řešit situaci vnitřním přesídlením,
žalovaný nezohlednil, že i nevládní organizace Memorial při znalosti místních poměrů doporučila
stěžovatelům odjezd ze země původu, jak bylo doloženo zprávou této organizace. Žalovaný
ani krajský soud k tomu nepřihlédl, rozhodnutí je tak zatíženo vadou.
[16] Stěžovatelé dále rozporují závěry žalovaného i krajského soudu, že v jejich případě
se jednalo o jednání ze strany soukromých osob, že krevní msta bez dalšího není azylově
relevantním důvodem a že hrozbu krevní mstou nelze považovat za pronásledování.
Pro takový závěr není dle stěžovatelů opora v provedených důkazech. Bylo na místě se zabývat
tím, v jakém rozsahu k takovému jednání dochází. S ohledem na judikaturu zdejšího soudu
(rozhodnutí ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 - 45, rozhodnutí ze dne 2. 8. 2012,
č. j. 5 Azs 2/2012 - 49) může být i pronásledování ze strany soukromých osob azylově
relevantním důvodem. Stěžovatelé byli navíc pronásledováni z důvodu příslušnosti k rodině,
rodinu pak lze považovat za sociální skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Rozhodnutí krajského soudu, ač tak namítali, se s touto námitkou vůbec nezabývá
a je proto nepřezkoumatelné.
[17] Stěžovatelé dále namítají, že po stěžovatelích nelze dle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu požadovat, aby pro svá tvrzení dokládali jiné důkazy než vlastní věrohodnou
výpověď, nedostatek jimi předložených důkazů pro uváděná tvrzení jim nelze klást k tíži.
[18] Krajský soud a žalovaný rovněž nedostatečně posoudili možnost a schopnost státních
orgánu zajistit stěžovatelům pomoc, když tito se na státní orgány neobrátili zejména z důvodů
vazby příbuzných zabitého muže na policejní složky, negativní zkušenosti s vyšetřováním úmrtí
manžela a korupce. Odkazují přitom na závěry rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 9. 2. 2010,
sp. zn. 6 Azs 74/2009 a rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 4 Azs 146/2006. K možnosti
ochrany ze strany státních orgánů stěžovatelé poukazují na neutěšený stav v oblasti dodržování
lidských práv v Ruské federaci.
[19] Dále spatřují nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu v tom, že v řízení nebyla
žalovaným zkoumána jejich sociální, ekonomická a rodinná situace a následky vyhnání z vesnice
a místní společnosti, a to i s ohledem na humanitární azyl a doplňkovou ochranu.
Stejně tak krajský soud nevzal v potaz námitku stěžovatelů, že újma, která jim pro případ návratu
hrozí, dosahuje intenzity pronásledování, když se zcela oprávněně a důvodně, na základě
vlastních zkušeností a veškerých okolností, obávají ublížení na zdraví a dokonce i zabití.
Odůvodněnost obav má být posuzována na základě tzv. přiměřené pravděpodobnosti (blíže
dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 Azs 71/2006).
[20] K podané kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který setrval na svém rozhodnutí,
považuje je za zákonné a řádně odůvodněné, a v podrobnostech proto odkázal toto odůvodnění
a na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Žalovaný zopakoval argumentaci
ohledně pronásledování ze strany soukromých osob a konstatoval, že se stěžovatelé neobrátili
s žádostí o pomoc na státní orgány. Žalovaný se též pozastavil nad tím, že ačkoliv stěžovatelka a)
ještě po 40 dní setrvávala v obci a pekla pečivo, k žádnému jednání ze strany znepřátelené rodiny
nedošlo. Dále upozornil na rozsáhlé možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ruské federace.
III. Posouzení kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou
zastoupeni advokátem. Kasační stížnost je přípustná a jsou tak splněny i podmínky řízení.
[22] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele; k tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje
početná a ustálená judikatura tohoto soudu. Například v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, Nejvyšší správní soud uvedl: „O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky
může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[23] Stěžovatelé k otázce přijatelnosti kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů ničeho neuvedli. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná, neboť se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
V návaznosti na tento důvod je nutno zodpovědět otázku, zda se žalovaný při posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu, potažmo krajský soud při výkladu hmotného a procesního práva,
nedopustil zásadních pochybení, která mohla mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelů.
[24] Rozdílnost posouzení právní otázky, zda obavy z pronásledování ze strany soukromých
osob z důvodu krevní msty lze podřadit pod vymezení pojmu pronásledování z důvodů
uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu vyplývá mj. i z judikatury, na níž v daném případě
odkazují strany sporu. Obavu z krevní msty neshledal Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 1 Azs 92/2004 - 54 (též rozsudky č. j. 4 Azs 438/2005 - 111, č. j. 5 Azs 277/2005 - 52)
azylově relevantním důvodem ve smyslu §2 a §12 zákona o azylu, v tehdy rozhodném znění,
dle něhož původcem pronásledování musel být stát (veřejná moc). Dovodil, že azylově
relevantním by takový jev mohl být jen, je-li výskyt takového jednání soukromých osob součástí
státní politiky, či jí tajně podporován, vědomě trpěn či není-li stát schopen mu dostatečně bránit.
K dílčímu výkladovému posunu při posuzování tvrzeného pronásledování ze strany soukromých
osob došlo v souvislosti s implementací Směrnice č. 2004/83/ES, o minimálních zárukách
pro udělování a odmítání statusu uprchlíka a komplementárních forem ochrany v členských
státech (dále jen „kvalifikační směrnice“), provedené novelami zákona o azylu č. 165/2006 Sb.
a č. 379/2007 Sb. Za původce pronásledování nebo vážné újmy podle článku 6 písm. c)
kvalifikační směrnice jsou považováni i nestátní původci, lze-li prokázat, že stát či strany
nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, včetně mezinárodních
organizací, jako poskytovatelé ochrany, nejsou schopni nebo ochotni tuto ochranu
před pronásledováním nebo vážnou újmou poskytnout. Podle čl. 7 bod 2. se má zpravidla za to,
že ochrana je poskytována, jestliže poskytovatelé ochrany učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování
nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání
jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy a žadatel má k této ochraně přístup. Uvedené
články kvalifikační směrnice našly svůj odraz v §2 odst. 7 zákona o azylu (resp. následně odst. 8 –
10). Z nich následně vychází i judikatura Nejvyššího správního soudu při posuzování
pronásledování ze strany nestátních původců (srov. rozsudek č. j. 2 Azs 13/2009 - 60 ze dne
21. 4. 2009), podle níž u takových původců je třeba zkoumat, zda poskytovatelé ochrany
ve smyslu čl. 7 odst. 1 kvalifikační směrnice byli a jsou schopni ochranu poskytovat,
resp. kromě schopnosti je nutno zkoumat i ochotu poskytovatelů ochrany poskytnout ochranu
(srov. rozsudek ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62), její dostupnost a účinnost
(srov. např. rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, rozsudek ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 6 Azs 36/2010 - 274).
[25] Otázkou, zda rodina může představovat ve smyslu §12 písm. b) určitou sociální skupinu
se zevrubně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 – 45,
jehož se žalobci v řízení před krajským soudem dovolávali, a v němž soud učinil závěr, že „Rodina
…naplňuje obě kumulativní kriteria zakotvená v čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice, lze ji považovat
za určitou sociální skupinu jak z pohledu chráněné charakteristiky, tak z pohledu sociální percepce,
a v posuzované věci tak nevyvstává potřeba položit předběžnou otázku a odstraňovat pochyby o interpretaci
uvedeného ustanovení kvalifikační směrnice“.
[26] Nejvyšší správní soud při úvaze, zda jde o zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatelů, nemohl přehlédnout skutečnost, že určujícím v případě
přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí je kvalita a rozsah žalobní argumentace v řízení
před krajským soudem. Tato do značné míry předurčuje i rozsah soudního přezkumu
napadeného rozhodnutí žalovaného. Dle ustálené judikatury zdejšího soudu platí, že §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení a právní argumentaci,
přičemž výrazem „konkrétní“ je myšleno ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované. Skutková
tvrzení nemohou být toliko typovou charakteristikou určitých "obvyklých“ nezákonností, nýbrž musí se jednat
o zcela jasně individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný
popis. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu
pro vytyčení mezí, v nichž se soud může a má v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam
i pro žalovaného, aby mohl v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení náležitě využít možnosti procesní
obrany. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím
samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Žalobce musí
uvést, jaké aspekty dějů či okolností uvedené v rámci skutkových tvrzení považuje za základ jím tvrzené
nezákonnosti. Dále rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že žalobní bod je projednání
způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále
doplněn. Míra precizace žalobních bodů tedy do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu
dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit
a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral
z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu,
ale přebíral by funkci žalobcova advokáta. (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 As 3/2008, publikovaný pod č. 2162/2011 Sb. NSS).
[27] V posuzovaném případě je ze správní žaloby ze dne 13. 12. 2013 patrné, že se stěžovatelé
domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného a nesouhlasili s posouzením odůvodněné obavy
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Z části je jejich následná argumentace
nelogická a míjí se závěrem žalovaného, že neshledal odůvodněný strach z pronásledování
žadatelů v zemi původu z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu, ani v případě
návratu. Další část žaloby však tvoří citace rozhodnutí žalovaného, v níž vyhodnotil jejich obavy
z pronásledování jako neodůvodněné, mj. jiné s tím, že pronásledování z důvodu krevní msty
ze strany soukromých osob nelze považovat za azylově relevantní pronásledování z důvodů
mj. příslušnosti k určité sociální skupině a nelze dospět k závěru, že by státní orgány nebyly
schopny žalobcům poskytnout přiměřenou pomoc. Proti tomuto závěru o schopnosti Ruské
federace zajistit žalobcům ochranu před tvrzeným pronásledováním, ne příliš případně žaloba
následně již toliko uvedla úvahy o porušování práv politických oponentů vládnoucího režimu
Ruské federace (např. N. G., vraždy novinářů či A. L. , odsouzení skupiny Pussy Riot), přičemž
stěžovatelé nikdy nebyli v zemi původu politicky aktivní.
[28] Ve lhůtě pro podání žaloby byla žaloba doplněna podáním ze dne 27. 12. 2013.
V něm se stěžovatelé dovolávali možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu
s tím, že není možné se omezit jen na zjištění, že jde o rodinné spory, ale je třeba zkoumat
všechny okolnosti rodinné tragédie, neboť stěžovatelům hrozí mimořádné nebezpečí
z toho důvodu, že v zemi původu náležitě nefungují státní orgány povolané k zajištění
bezpečnosti občanů. Stěžovatelé zde dále tvrdili, že jim v zemi původu hrozí mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, aniž by toto tvrzení jakkoliv blíže
konkretizovali, vyjma odkazu na znění §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu.
[29] Stěžovatelé následně správní žalobu doplnili v průběhu ústního jednání dne 7. 8. 2014
o rozsáhlejší písemné právní hodnocení případu. K aplikaci §12 písm. b) zákona o azylu odkázali
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 - 45, a ze dne
2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 2/2012 - 49, podle nichž lze v určitých případech považovat rodinu
za určitou sociální skupinu a případný motiv jednání není kritériem rozhodným pro posouzení
důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) téhož zákona. Šlo o podání učiněné
více než sedm měsíců po uplynutí lhůty k podání žaloby, krajský soud k tomuto podání mohl
přihlížet pouze v tom rozsahu, v jakém doplnilo již dříve včas formulované žalobní body. Správní
žaloba, i když s argumentačním deficitem, dle obsahu napadá neudělení azylu podle §12 písm. b),
popř. dle §14, §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Z rozsudku krajského soudu nevyplývá,
že by se s uvedenou doplněnou argumentací nevypořádal proto, že by ji považoval za pozdě
uplatněnou s ohledem na dispoziční a koncentrační zásadu (§71 odst. 1 a 2 s. ř. s.),
naopak s otázkou posouzení krevní msty jako azylově relevantního pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu se krajský soud zabýval a rozhodnutí žalovaného v plném rozsahu
přezkoumal. K závěrům rozsudků, na které toto doplnění odkazovalo a které co do obsahu
v odůvodnění rozsudku konstatoval, se však výslovně nevyjádřil, ale vystavěl své rozhodnutí
na právním názoru, jímž aproboval závěry uvedené v rozhodnutí žalovaného.
[30] Žalovaný učinil závěr, že pronásledování z důvodů krevní msty ze strany soukromých
osob nelze považovat za azylově relevantní pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu, jelikož nejde o pronásledování z důvodů v tomto ustanovení uvedených, ale o snahu
jedné rodiny pomstít se druhé a tedy kriminální čin. Stejný závěr učinil krajský soud,
i když připustil, že i obavy z jednání soukromých osob mohou být za určitých okolností důvodem
pro udělení azylu, avšak krevní mstu pod taxativně uvedené důvody v označeném ustanovení
podřaditelnou neshledal. Jak bylo uvedeno výše, rodina může představovat určitou sociální
skupinu pro účely posouzení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, potud je závěr žalovaného
ale i krajského soudu nesprávný, neboť při výkladu §12 písm. b) zákona o azylu nereflektoval
závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 – 45
(bod III. 5), který vycházel z definice sociální skupiny podle čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační
směrnice, implementované zákonem č. 165/2006 Sb., a podle něhož lze rodinu v určitých
případech považovat za sociální skupinu.
[31] Stěžovatelům lze přisvědčit i potud, že předně uvedený závěr, má dopad na posouzení
krevní msty jako azylově relevantního důvodu pronásledování. Podle citovaného rozsudku
[bod III. 6], i podle rozsudku ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 2/2012 – 49 [bod IV. c)], případný
motiv jednání není kritériem rozhodným pro posouzení důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu. Důležité je, že výlučnou příčinou pronásledování je právě jeho zaměření
na konkrétní rodinu, jako výlučnou sociální skupinu. Motivace pronásledování (nezákonného
jednání) tzn., že k „tradičnímu způsobu ochrany cti patří krevní msta“, není kriteriem rozhodným.
[32] Krajský soud, stejně jako žalovaný tak nesprávně vycházeli z obecně dříve judikaturou
zastávaných závěrů, že krevní msta je pronásledování ze strany soukromých osob a není azylově
relevantním důvodem pronásledování uvedeným v §12 písm. b) zákona o azylu
(např. rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 92/2004 – 50, rozsudek ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 5 Azs 277/2005 – 54, rozsudek ze dne 28. 7. 2006, č. j. 4 Azs 438/2005 – 113).
[33] Výjimku však i podle této judikatury tvoří situace, kdy orgány státu takové jednání
vědomě tolerují či dokonce iniciují, popř. nejsou schopny či ochotny poskytnou ochranu
proti takovému jednání, nedostatečně je potlačují apod. Již v rozsudku ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 – 48(tj. před implementací kvalifikační směrnice) vyjádřil Nejvyšší správní
soud právní názor, že „vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že politický
systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti
nebyly v řízení vyvráceny“.
[34] I přes ne zcela správný výklad §12 písm. b) zákona o azylu je nutné vycházet z §2
odst. 7 (resp. odst. 8 až 10) zákona o azylu, tj. definice pojmu pronásledování,
podle níž se za pronásledování považuje i jednání soukromých osob, pokud lze prokázat,
že poskytovatelé ochrany, kontrolující stát, či jeho podstatnou část jeho území, nejsou schopny
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování
se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části
státu, pokud se obava pronásledování nebo vážné újmy zřejmě vztahuje jen na část státu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 3/2012 - 45, jehož se stěžovatelé dovolávají,
pro případ uznání krevní msty jako azylově relevantního důvodu ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu tak rovněž (viz bod [35]) uvádí: „ I pokud by bylo zjištěno, že zde byl dán kauzální nexus
mezi příslušností stěžovatelky k rodině (či jiné sociální skupině), samozřejmě to samo o sobě neznamená,
že stěžovatelce by měl být bez dalšího udělen azyl ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný zcela
správně poukázal na to, že stěžovatelka mohla využít ochrany ze strany policie, případně využít možnost
přestěhovat se v rámci své vlasti a nalézt tak primárně ochranu tam, dříve než ji bude hledat v zahraničí (právní
posouzení žalovaného již bylo provedeno chybně, viz dále body 37 - 39). Jde o zcela relevantní argumenty,
jejichž posouzení ovšem zcela uniklo pozornosti krajského soudu. V současné době lze ze zjištěného skutkového
stavu konstatovat, že byly naplněny tyto podmínky pro udělení azylu: (1) stěžovatelka se nachází mimo zemi
svého původu; (2) prokázala odůvodněný strach; (3) jí hrozící újma dosahuje s ohledem na hrozící usmrcení
intenzitu pronásledování; (4) stěžovatelka byla příslušnicí určité sociální skupiny rodina. Doposud krajský soud
ani žalovaný neprověřili, …, zda selhala ochrana v zemi původu a zda stěžovatelka skutečně nemohla využít
právní prostředky dostupné ve své zemi ani možnost vnitřního přesídlení mimo dosah strýce.“.
[35] Z uvedeného vyplývá, že obavy z vykonání krevní msty z důvodu příslušnosti k rodině
nejsou bez dalšího pronásledováním dle dikce §2 zákona o azylu. Za určitých podmínek jím
však být mohou, a to zejména tehdy, pokud má příslušnost ke konkrétní rodině negativní dopad
na přístup k ochraně ze strany státu nebo pokud stát není schopen či ochoten účinnou ochranu
zajistit. Z hlediska standardu vnitrostátní ochrany je nutno vycházet nejen z čl. 7 bod 2
kvalifikační směrnice, ale i z čl. 8. Podle čl. 8 odst. 1 „V rámci posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu mohou členské státy dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud se v části
země původu nevyskytují žádné případy odůvodněných obav z pronásledování ani reálné nebezpečí způsobení vážné
újmy a lze rozumně očekávat, že žadatel bude v dotyčné části země pobývat. Podle odst. 2 „Při posuzování
otázky, zda je situace v části země původu v souladu s odstavcem 1, přihlížejí členské státy při rozhodování
o žádosti k celkové situaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci žadatele“. Je nutno dodat,
že kvalifikační směrnice byla zrušena s účinkem ode dne 21. 12 2013 (po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí) Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/95/EU, jejíž článek 8
akcentuje nejen přístup k ochraně v určité části země, kam může cizinec odcestovat,
ale i důvodný předpoklad, že se v ní může usadit. Výslovně pak zavazuje členské státy zajistit,
aby z příslušných zdrojů, jako je úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Evropský podpůrný úřad
pro otázky azylu, získávaly přesné a aktuální informace.
[36] Tvrzení o neschopnosti či neochotě orgánů policie v Dagestánu, resp. neochotě i orgánů
Ruské federace tuto ochranu zajistit vyplývá z tvrzení stěžovatelů a organizace Memorial, která je
dle spisové dokumentace na území České republiky vyslala. Žalovaný i krajský soud možnost
využít ochrany v zemi původu posoudili podle informací založených ve spise a zejména
zdůraznili možnost vnitřního přesídlení.
[37] Stěžovatelé tvrdili, že z důvodů kontaktů s policejními orgány ze strany znepřátelené
rodiny nebylo možné najít u státních orgánů pomoc, to ani v jiné části země. Toto tvrzení
žalovaný nezpochybnil, co se týče Dagestánu, vznesl však pochybnosti, že by byly policejní
orgány např. v evropské části Ruské federace ochotny tolerovat krevní mstu muslimské
komunity. Tato legitimní úvaha však nemá dostatečnou oporu v materiálech shromážděných
ve správním spisu.
[38] Jak vyplývá z rozsudku krajského soudu a předloženého správního spisu žalovaný
v tomto případě shromáždil informace ohledně politické, ekonomické situace a stavu dodržování
lidských práv v Ruské federaci. Jedná se o Zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv v Rusku za rok 2012 z 19. 4. 2013; z překladu vybrané části vyplývá shrnutí
nejzávažnějších problémů v oblasti lidských práv (např. při omezování občanské společnosti,
nedostatků volebního procesu, výkonu spravedlnosti), ohledně diskriminace a porušování práv,
pokud jde o ženy, uvádí zpráva informace stran řešení znásilnění a domácího násilí s tím,
že však většina aktů domácího násilí nespadá do pravomoci úřadu státního žalobce,
podle nevládních organizací policie často nebyla ochotna stížnosti na domácí násilí zaregistrovat
a oběti odrazovala od jejich podání. Jako škodlivé tradiční způsoby jednání zpráva uvádí,
že „Podle skupin na obranu lidských práv stoupal počet případů zabití ženy z důvodu cti jak v Čečensku,
tak v celém severokavkazském regionu. Tuto praxi schvaloval čečenský vůdce R. K., který prohlásil, že ženy
„volných mravů“ by měli jejich mužští příbuzní zabít“. Dále zpráva uvádí, objektem jakých zvyklostí jsou
ženy v částech severního Kavkazu (např. únosy nevěst, jejich znásilnění a poté nemožnost uzavřít
legitimní manželský sňatek). V další části se zpráva týká dětí.
[39] Informace MZV ČR, č. j. 102117/2012-LPTP ze dne 2. 7. 2012 a její doplnění
č. j. 112350/2012-LPTP ze dne 10. 8. 2012, na kterou žalovaný opakovaně odkazuje,
a z níž vychází v odůvodnění i krajský soud toliko obecně potvrzuje, že „ V případě stížnosti
na postup orgánů státní správy(policie a bezpečnostních složek) se mohou občané RF obracet na justiční orgány,
na kancelář veřejného ochránce LP(ombudsmana) i na zastoupení mezinárodních nevládních organizací
v RF (Amnesty International a Human Rightr Watch); pokud je stížnost považována za oprávněnou,
v těchto případech lze získat od justičních institucí i přiměřenou ochranu“. V dalším uvádí jen početní údaje
účinných návratů do Ruska a možnost zjednodušeného postupu získat ruské občanství osob
bez státního občanství s vazbou na Rusko, či bývalé součásti SSSR.
[40] Informace MZV ČR č. j. 108407/2013-LPTP ze dne 6. 8. 2013 k situaci neúspěšných
žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti potvrzuje, že imigrační úředníci neví,
zda v cizině podal občan žádost o azyl, svoboda vycestování je zaručena Ústavou. Nevládní
organizace situaci neúspěšných žadatelů hodnotí různě, neexistuje žádná studie, upozorňují
na dvě problémové oblasti, a to problém reintegrace bezmajetných, případně vracejících se
bez dokladů, jejichž získání je zpravidla nesmírně obtížné. Druhou problémovou oblastí jsou
návraty neúspěšných žadatelů z republik Severního Kavkazu; tito při návratu do těchto republik
čelí např. důkladnému prověření pro podezření z podílu na sbírání finančních prostředků
určených pro nelegální ozbrojené skupiny.
[41] Zpráva Human Rights Watch z ledna 2013, kromě obecných informací stran svobody
shromažďování, spolčování a svobody projevu, problému sexuálních menšin, týrání kritiků
Kremlu a obhájců lidských práv, se zmiňuje toliko o incidentu v Mačkale, který policejní orgány
nedošetřili a o pokračování islámského povstání na území Dagestánu. Zpráva se zmiňuje opět
o kampani R. K. „ženská ctnost“ v Čečensku, podle aktivistů dochází stále častěji k vraždám „na
ochranu rodinné cti“. Ohledně spolupráce s ESLP zpráva uvádí, že uvedený soud vydal již 210
rozsudků, ve kterých činí Rusko odpovědným za závažná porušení lidských práv v Čečensku.
Rusko pokračuje ve vyplácení uloženého finančního odškodnění obětem, nicméně se mu nedaří
smysluplně realizovat základní body rozsudků, zejména účinně vyšetřit tyto případy a hnát
pachatele k odpovědnosti.
[42] Zpráva z ověřovací mise Dánské imigrační služby a Dánského výboru pro uprchlíky
„Čečenci v Ruské federaci“ ze srpna 2012, na kterou žalovaný poukazuje ohledně informací
o situaci osob ze Severního Kavkazu v jiných částech federace jako na srovnatelnou, mj. uvádí,
že pravděpodobně dochází k zostřování negativních postojů vůči osobám pocházejícím z oblasti
Severního Kavkazu, a to z různých příčin, nejčastěji z důvodu „špatného chování“ (jsou jiní,
projevují se násilně, bojují nečestně, jsou konkurencí na trhu práce). Dle nevládní organizace
Vainakh Congress v Sankt Petěrburgu sice vláda usiluje o příznivější představu o Čečencích,
nicméně se situace zhoršuje. Na dotaz, jak se vláda snaží postoj změnit, uvedli, že vláda nechová
k Čečencům ani k jiným národnostem ze Severního Kavkazu žádné skutečné pozitivní pocity,
spíše chce je odstranit z dohledu „ruských očí“, tzn., že je chce vrátit zpět do republik Severního
Kavkazu. Další zdroj neshledává politiku vlády nijak problematickou (I. K.), nicméně potvrzuje,
že xenofobie se vyskytuje ve velkých městech. Riziko vychází i z nacionalistických skupin (heslo
„nechceme živit Kavkaz“). Dle dalších zdrojů mezi jednotlivými národy ruská veřejnost
nerozlišuje, všichni jsou považováni za jednu skupinu, konflikty vyvolává jejich prudká reakce na
diskriminaci, obtížnější situaci než pouhá návštěva představuje, pokud chtějí zůstat, pracovat
podnikat, nicméně nelze srovnávat jednotlivé ruské regiony, Moskva nebo Sankt Petěrburg
nereprezentují všechna města, snášenlivost je ve východní části lepší (Jekatěrinburg). Zpráva dále
uvádí negativní přístupy ze strany policie (včetně korupce a úplatkářství, nahodilého obviňování
ze spáchání trestné činnosti). Násilí a vraždy jsou přísně trestány, neexistuje však studie, zda
přísněji jsou postihováni pachatelé ze Severního Kavkazu.
[43] Informace švýcarského Spolkového úřadu pro migraci – Průkazy a vycestování
z 6. 2. 2012 uvádí rozdíly mezi tzv. vnitrostátním pasem a cestovním pasem, jejich používané
vzory a způsob jejich získání (možnost ovlivněná úplatky). Povinnost přihlášení (registrace)
trvalého bydliště a i přechodného místa pobytu se eviduje ve vnitrostátním pasu, ten se předkládá
změně evidence pobytu a při běžných životních situacích.
[44] Z informace z Infobanky ČTK Země světa, Rusko“ je ve spise vytištěn obsah a část
Základní politické údaje, Dějiny od roku 2000; žádné relevantní informace k dané věci
z této informace neplynou.
[45] Žalobkyně a) se sice s uvedenými podklady seznámila dne 12. 11. 2013, nevznesla
k nim žádné námitky ani návrhy na jejich doplnění, nicméně žádná z těchto informací nemá
vypovídací hodnotu ohledně četnosti výskytu a postupu policejních či jiných orgánů v Dagestánu,
ani v jiných částech federace v případech stíhání vykonavatelů krevní msty a poskytování pomoci
pronásledovaným občanům z tohoto důvodu v jiných částech státu. Kromě ověření schopnosti
orgánů státu postihovat taková jednání je současně nutné zjistit, zda jsou i ochotny
v jiných částech státu ochranu poskytnout, nakolik je taková ochrana dostupná a účinná,
a to s ohledem na případné deficity při spolupráci dotčených orgánů mezi různými částmi státu,
výskyt nežádoucích faktorů jako je uplácení, či naopak protěžování zájmových osob
apod. Dostatečnou oporou závěru, že stěžovatelům je v zemi dostupná ochrana, nemohou být
odkazy na obecné informace, že v zemi existuje možnost stěžovat si na postup bezpečnostních
složek, možnost obracet se na orgány justice či veřejného ochrance práv, či dokonce na nevládní
mezinárodní organizace, jak učinil krajský soud.
[46] Nejvyšší správní soud se na rozdíl od žalovaného a krajského soudu nedomnívá,
že uvedené zprávy, vzhledem ke skutkovým zjištěním ve správním řízení, poskytují dostatečnou
oporu závěru o schopnosti a ochotě orgánů státu poskytnout stěžovatelům ochranu,
a to mimo území Dagestánu, v případě jejich přesídlení do jiné části země. Stěžovatelé opakovaně
namítali, že ochrana v zemi původu, resp. ani v jiných částech země není v praxi účinná,
rovněž poukazovali i na důvody, z jakých se o pomoc na orgány státu neobraceli, za náležité
zjištění reálií o zemi původu odpovídá žalovaný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58). Nelze souhlasit beze zbytku ani s argumentací
žalovaného a krajského soudu, že se stěžovatelé ani nepokusili na státní orgány svojí země obrátit
s žádostí o ochranu, neboť mohou nastat situace, kdy není možné ani účelné trvat na předchozím
pokusu, a není možné předjímat, že by jinak účinná ochrana byla poskytnuta. Z uvedených
důvodů proto shledal kasační stížnost opodstatněnou. Při přezkoumání rozhodnutí žalovaného
se krajský soud s žalovaným ztotožnil, přitom již v řízení před krajským soudem byly dány
důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného.
[47] Pokud stěžovatelé obecně namítají, že jim bylo v řízení kladeno k tíži, že pro svá tvrzení
nepředložili dostatečné důkazy, Nejvyšší správní soud nezjistil, že by k takovému postupu
žalovaného nebo krajského soudu došlo. Žalovaný nezpochybnil věrohodnost výpovědi
žalobkyně a) ani jí tvrzené obavy z pronásledování, ale dovodil, jak shora uvedeno nesprávně,
že tyto obavy nejsou, vzhledem k možnosti poskytnutí ochrany v jiných částech země, důvodné.
Namítají-li stěžovatelé, že se žalovaný nevyrovnal s rozsáhlým porušováním lidských práv
v Ruské federaci, nelze jim přisvědčit potud, že tato námitka je značně obecná. Žalovanému
přísluší posoudit individuální žádost, při tomto postupu není místo a ani mu nepřísluší,
aby se zabýval tvrzeným potlačováním lidských práv oponentů tamního režimu.
[48] Stěžovatelé namítají rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu,
v části, v níž se ztotožnil se závěrem žalovaného ohledně dostatečného zjištění jejich sociální,
ekonomické a rodinné situace, neboť krajský soud toliko odkázal na rozhodnutí žalovaného,
v němž však absentují jakékoliv úvahy, toliko se konstatuje, že se touto situací zabýval.
Ani žalovaný ani krajský soud nezohlednily následky, s kterými se musí potýkat osoby,
které potkal obdobný příběh jako stěžovatele. Zcela nedostatečně tak byly posouzeny důvody
pro humanitární azyl a doplňkovou ochranu.
[49] Stěžovatelům lze přisvědčit, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného k udělení
humanitárního azylu na str. 6 (viz bod [7] tohoto rozsudku) obsahuje toliko shrnující
konstatování, nicméně žalovaným zjištěné rodinné, sociální a ekonomické poměry stěžovatelů
jsou, tak je žalobkyně a) v žádosti a v pohovoru v průběhu řízení uvedla, obsaženy v reprodukční
části rozhodnutí. Nelze tak dojít k závěru, že by situace stěžovatelů [že se žalobkyně a) spolu
se svými dětmi ocitla po vyhnání z vesnice sama a bez prostředků, že měla a má ztíženou možnost najít ubytování
a vykonávat zaměstnání a zajistit tak alespoň základní životní potřeby] nebyla posuzována. K tíži
stěžovatelů rovněž nelze hodnotit skutečnost, že žalobkyně a) se sama v průběhu správního
řízení tohoto specifického typu azylu nedomáhala, jak žalovaný poznamenal. Z celé popsané
situace stěžovatelů je zjevné, že se o bezprostřední pomoc obrátili na nevládní organizace,
a že jejich situace je srovnatelná se situací nemajetných neúspěšných žadatelů o azyl vracejících se
do země původu, jak je popsána v informacích o zemi původu a že jde o jeden z problémů,
které takové organice řeší. Stěžovatelům v přechodném období pomáhala nevládní organizace
Memorial, a to minimálně ohledně bydlení, práce či psychologické podpory. V obdobné sociální
a ekonomické situaci by byli stěžovatelé i v České republice.
[50] Kasační soud proto neshledal v postupu krajského soudu pochybení. Na humanitární azyl
není nejen právní nárok, ale ani subjektivní právo (např. rozsudek zdejšího soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003). K rozsahu soudního přezkumu se již přiléhavě vyjádřil
krajský soud a jeho závěry lze aprobovat. Jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu
pak lze zmínit například zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí
postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními
faktory. Ani tyto důvody v případě stěžovatelů dány nebyly.
[51] Stěžovatelé dále namítají nesprávné posouzení stran doplňkové ochrany dle §14a zákona
o azylu z důvodu, že jim v případě návratu hrozí vážná újma, spočívající v mučení
nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání a rozpornost závěrů krajského soudu.
Nejvyšší správní soud ohledně tvrzené vážné újmy v případě návratu do země původu odkazuje
na již shora uvedené, neboť shromážděné informace ohledně politické, ekonomické situace
a stavu dodržování lidských práv v Ruské federaci, pro závěr o možnosti dosáhnout účinné
ochrany před takovým jednáním nejsou dostatečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů shledal kasační stížnost opodstatněnou,
a proto zrušil rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Jelikož již v řízení
před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, zrušil soud
současně i rozhodnutí žalovaného napadené žalobou, pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[53] Stěžovatele v řízení před krajským soudem zastupoval z části advokát JUDr. Milan Hulík,
který ve věci učinil dva úkony (převzetí zastoupení a podání žaloby, včetně doplnění, které soud
spolu s žalobou hodnotí jako jeden úkon), následně při jednání zastupovala žalobce Organizace
pro pomoc uprchlíkům. Stěžovatelé a) až c) měli ve věci úspěch, proto Nejvyšší správní soud
přiznal žalobcům náhradu nákladů v řízení o žalobě ve výši 15.480Kč. Tato je přiznána
za 2 úkony, převzetí zastoupení a podání žaloby [11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování advokátních služeb,
dále „advokátní tarif“]. V souladu s ustanovením §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí
běžně odměna za každý z těchto úkonů 3.100 Kč. Jelikož se však jednalo o společné úkony
při zastupování tří osob, náleží advokátovi ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu
za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.
Konkrétně se tedy jedná o částku 2 x 7.440 Kč. K této částce je nutné připočíst náhradu
hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč.
[54] Stěžovatelům byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014
č. j. 6 Az 230/2014 – 9, ustanoven k ochraně jeho zájmů ve věci zástupce JUDr. Ing. Jiří Špelda,
advokát, se sídlem Šafaříkova 666, 500 02 Hradec Králové. Zástupci, který byl stěžovatelům
ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Odměna ustanoveného zástupce stěžovatelů byla přiznána za 2 úkony,
a to za první poradu s klienty přesahující 1 hodinu a za písemné podání soudu týkající se věci
samé [11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování advokátních služeb, dále „advokátní tarif“]. V souladu s ustanovením
§7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí běžně odměna za každý z těchto úkonů
3.100 Kč. Jelikož se však jednalo o společné úkony při zastupování tří osob, náleží
advokátovi ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto zastupovanou
nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Konkrétně se tedy jedná
o částku 2 x 7.440 Kč. K této částce je nutné připočíst náhradu hotových výdajů
podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč. Celková částka tedy činí
15.480 Kč. Zástupce stěžovatelů je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se odměna zvyšuje
o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 3.250,80 Kč. Celková výše odměny po zaokrouhlení tedy činí
18.731 Kč. Tato odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu