ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.259.2014:47
sp. zn. 7 Afs 259/2014 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: ENERGY
INVESTMENT, s.r.o., se sídlem Vodičkova 1935/38, Praha 1, zastoupen ý Mgr. Hynkem
Peroutkou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 , proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 11 Af 55/2013 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 11 Af 55/2013 – 30, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Odvolacího finančního
ředitelství ze dne 17. 10. 2013, č. j. 25783/13/5000-14203-706599, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele a potvrzena rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen
„správce daně“) ze dne 19. 2. 2013, č. j. 31396/13/4000-17104-505133 a ze dne 22. 4. 2013,
č. j. 140566/13/4000-17104-050259, jimiž nebylo vyhověno stížnostem stěžovatele na postup
plátce daně (společnost ČEZ Distribuce, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření
(dále jen „solární odvod“) podle ust. §7g odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o podpoře výroby elektřiny“). Městský soud v odůvodnění rozsudku
odkázal na závěry vyslovené Ústavním soudem, který se ústavností odvodu upraveného v ust.
§7a až §7i zákona o podpoře výroby elektřiny zabýval a v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, publ. pod č. 220/2012 Sb. vyslovil, že jakkoli došlo přijetím napadených
ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren,
nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv
dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické nebo svobodu podnikání, případně
nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu. Městský soud neshledal
důvodnou žalobní námitku, že zavedení tohoto odvodu má pro stěžovatele likvidační efekt
a v důsledku toho působí protiústavně. Vycházel přitom ze závěrů, ke kterým dospěl Nejvyšší
správní soud ve věci vedené pod sp. zn. 1 Afs 76/2013, které lze shrnout tak, že v řízení
o stížnosti na postup plátce daně, ani v na něj navazujícím soudním řízení, není žádný prostor
pro posouzení výše uvedené otázky.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že si je
vědom toho, že Ústavní soud se ústavností solárního odvodu zabýval již v nálezu
ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ale nezabýval se specifickou situací jednotlivých výrobců
elektrické energie, stejně jako městský soud, který odmítl provedení důkazů k prokázání
rdousícího efektu zavedení solárního odvodu na stěžovatele. Městský soud nedal stěžovateli šanci
zpochybnit tvrzení vlády, resp. Energetického regulačního úřadu, že předpokládaná patnáctiletá
doba návratnosti investice nebyla přijetím napadených ustanovení zásadním způsobem
zpochybněna. Odmítnutím provést navržené důkazy městský soud zatížil řízení vadou, neboť
ust. §75 odst. 1 s. ř. s. ukládá soudu pouze povinnost vycházet ze stavu, který existuje v době
rozhodování správního orgánu. Důkazy tedy nemusí být nezbytně poskytnuty již ve správním
řízení. Stěžovatel zdůraznil, že již ve správním řízení argumentoval likvidačním dopadem
solárního odvodu, v jehož důsledku se v době vydání rozhodnutí Odvolacího finančního
ředitelství nacházel na hranici samotné existence. Neuváděl tedy žádná nová skutková tvrzení
a navrženými důkazy prokazoval pouze skutečnosti existující ke dni vydání napadeného
správního rozhodnutí. Stěžovatel nerozumí tomu, proč ho městský soud na str. 8 (druhý
odstavec) rozsudku upozornil na skutečnost, že mohl uplatnit žádost o prominutí daně, resp.
že: „z ustanovení §260 ve spojení s ustanovením §259 daňového řádu není možno dovodit, že by daňový subjekt
nemohl takové řízení iniciovat“. Zákon č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“), totiž obsahuje pouze procesní konstrukci promíjení daně, k jejímuž naplnění
v individuálních případech by bylo nutno, aby konkrétní případ prominutí byl upraven
v některém z hmotněprávních daňových zákonů. Podle nyní účinného znění daňového řádu má
pravomoc promíjet daň pouze ministr financí z moci úřední všem daňovým subjektům, jichž
se důvod prominutí týká. Tedy pouze v hromadných případech, jakými jsou např. nesrovnalosti
vyplývající z uplatňování daňových zákonů nebo při mimořádných, zejména živelných událostech
(§260 daňového řádu). Pokud by tedy stěžovatel podal individuální žádost o prominutí daně, této
by nemohlo být vyhověno. Názor Nejvyššího správního soudu obsažený v usnesení rozšířeného
senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, že nejpřiléhavějším prostředkem
k zohlednění individuálních účinků solárního odvodu je institut prominutí daně, tedy není
za současné právní úpravy realizovatelný. Nejvyšší správní soud tak nastínil pouze hypotetickou
možnost, která však bez změny právní úpravy či rozhodnutí ministra financí není realizovatelná.
Proto za současné situace jediným způsobem, jak se domoci vrácení solárního odvodu v případě
poplatníků, na něž má zavedení tohoto odvodu rdousící efekt, je právě soudní řízení navazující
na řízení o stížnosti na postup plátce daně. Stěžovatel je i nadále názoru, že v jeho konkrétním
specifickém případě má solární odvod likvidační charakter. Pokud tato situace bude pokračovat,
je nepochybné, že nebude schopen splatit úvěr do 15 let. Vlastní činnost tedy neumožňuje
stěžovateli po zavedení solárního odvodu a dalších daňových změnách generovat dostatečné
příjmy na to, aby pokryl existující závazky, a musí si na jejich úhradu brát další. Tedy ani garance
ve smyslu ust. §6 odst. 1 zákona o podpoře výroby elektřiny nemusí být v patnáctilet ém období
dodrženy. Je tedy nepochybné, že pro stěžovatele má zavedení tohoto odvodu likvidační efekt
a v důsledku toho působí protiústavně. Veškerá rozhodnutí správních orgánů v této věci by měla
být zrušena. Řešení naznačené Ústavním soudem v bodu 89 nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, tedy že by daňové orgány mohly povolit posečkání daně či rozložení úhrady
na splátky, by i přes problematické uplatnění vyžadující součinnost plátce na situaci stěžovatele
z dlouhodobého pohledu nic nezměnilo, neboť stěžovatel by byl částku odvodu stejně povinen
uhradit, a to pravděpodobně i s úrokem z posečkané částky. V takovém případě by se situace
stěžovatele mohla ještě zhoršit, neboť by dlužná částka ve výsledku byla ještě vyšší než nyní
(navýšená právě o úrok z posečkané částky). Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně aby zrušil i napadené
rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a jemu předcházející rozhodnutí správce daně.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se plně
ztotožňuje s právním posouzením věci městským soudem. Podstatou sporu je stěžovatelem
tvrzená protiústavnost výběru solárního odvodu na základě ust. §7a zákona o podpoře výroby
elektřiny. Pokud je správním orgánům obou stupňů vytýkáno, že postupovaly sice v souladu
se zákonnou úpravou, ale v rozporu s ústavními principy, je nutno tento názor odmítnout,
zejména za situace, kdy normativní vyjádření umožňuje nepochybný a jednozn ačný gramatický
výklad. Je tak nutno zcela odmítnout spekulativní úvahy o protiústavnosti jednotlivých
a explicitních ustanovení zákonů, a to až do té doby, než jsou tato pro protiústavnost zrušena,
což se v daném případě nestalo. Souvisejícími otázkami, k teré nastoluje stěžovatel, se Ústavní
soud zabýval v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kdy shledal ústavní konformitu
předmětného ustanovení zákona o podpoře výroby elektřiny. Moc výkonná, ale i moc soudní,
je závěry Ústavního soudu vázána, stejně jako je vázána platnou zákonnou úpravou, jež
neumožňovala odlišný právní výklad než ten, který byl v daném případě zvolen a aplikován.
Stěžovatel sám poukázal na to, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57 hodnotil také možnost posuzování individuálních
případů z hlediska dopadu solárního odvodu na výrobce elektrické energie. V citovaném usnesení
vyslovil, že tyto konkrétní dopady nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně,
ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Proveditelnost pokynu Ústavního soudu zohledňovat
likvidační účinky solárního odvodu lze prostřednictvím institutu prominutí daně na základě
ust. §260 v návaznosti na §259 daňového řádu. Podle názoru Odvolacího finančního ředitelství
ukládá ust. §6 odst. 1 zákona o podpoře výroby elektřiny povinnosti a pravomoci pouze
Energetickému regulačnímu úřadu a nikoli správci daně. Tento výklad a úmysl (konstatování
stavu) jednoznačně našel správně odkaz v napadeném rozsudku městského soudu. Ve smyslu
výše uvedeném jsou právní úvahy a závěry vyslovené městským soudem v napadeném rozsudku
zcela správné. Proto Odvolací finanční ředitelství navrhlo, aby kasační stížnost byla jako
nedůvodná zamítnuta a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení v paušální částce 300 Kč
na základě ust. §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to s poukazem na nález Ústavního soudu
ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, byť pouze v obecné rovině, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
tímto stížním důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé,
pokud by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný nebo založený na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS
84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle
níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedliv ý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vyluču je libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „ odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval př i
posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to,
aby jeho věc byla spravedlivě posouzena “. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnoc ení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumit elnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např.
i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro
nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vad y
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. “
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak vyhodnotil pro
věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné,
z jakých důvodů má městský soud právní závěry vysloven é správním orgánem za správné
a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky nedůvodné.
Klíčovou právní otázkou v dané věci je, zda lze konkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně. Nejvyšší
správní soud již v celé řadě svých rozsudků konstatoval, že úprava solárního odvodu je v obecné
rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel přitom z nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, publ. pod č. 220/2012 Sb., kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení
části zákona o podpoře výroby elektřiny. Podle Ústavního soudu může mít v některých případech
solární odvod pro konkrétního výrobce elektrické energie rdo usící efekt. S tímto závěrem
se ztotožnil i Nejvyšší správní soud a např. v rozsudcích ze dne 4. 4. 2013 č. j. 1 Afs 5/2013 - 35,
ze dne 28. 3. 2013, č . j. 1 Afs 7/2013 - 33, ze dne 15. 8. 2013, č . j. 2 Afs 13/2013 - 28
a ze dne 30. 7. 2013, č. j. 2 Afs 53/2013 - 27 připustil možnost provádění dokazování o možném
rdousícím efektu v řízení o stížnosti na postup plátce daně, případně v následném soudním řízení.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v usnesení ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS, dospěl k závěru, že konkrétní dopady
solárního odvodu na výrobce elektřiny ze slunečního záření nelze zohlednit ani v řízení
o stížnosti na postup plátce daně, ani v následném soudním řízení. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu dospěl v citovaném usnesení k závěru, že ust. §237 daňového řádu umožňuje
správci daně přezkoumat pouze postup plátce, tj. zda při srážce solárního odvodu postupoval
v souladu se zákonem o podpoře výroby elektřiny. Ten kromě osvobození malých výrobců
nepřipouští žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti
zproštěn, tzn., že neupravuje žádný zvláštní mechanismus, jenž umožní individuální přístup
k výrobcům. Závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pak potvrdil Ústavní soud
v nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14.
S ohledem na výše uvedené městský soud stěžovatelovu žalobu důvodně zamítl. Solární
odvod je totiž v souladu s ústavními předpisy a jeho dopad na stěžovatele nebylo možno
posoudit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v následném odvolacím řízení nebo
soudním řízení. S ohledem na tyto závěry byl postup městského soudu, který nedoplnil
dokazování způsobem navrženým stěžovatelem, a svůj postup také odůvodnil, v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tvrzení a důkazy související s likvidačním
dopadem solárního odvodu totiž nemohou být s ohledem na závěry rozšířeného senátu
ve správním a soudním řízení nijak zohledněny. Jakékoliv zjišťování týkající se finanční situace
stěžovatele by tak bylo v řízení o žalobě nadbytečné. Závěry městského soudu jsou srozumitelně
formulované a vnitřně souladné, přičemž skutečnost, že městský soud nevyhověl žádnému
z důkazních návrhů stěžovatele, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného
rozsudku.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal, že institut prominutí daně není nástrojem,
který by umožňoval zohlednit individuální likvidační účinky solárního odvodu. Ústavní soud
v nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, uvedl, že není jeho úkolem , aby se vyslovoval
k tomu, zda lze v konkrétním případě rdousícímu efektu zamezit posečkáním (§156 daňového
řádu) anebo promíjením (§259 daňového řádu) a zdůraznil, že „je na státních orgánech, aby přijaly
adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto rdousícímu efektu. V této
souvislosti Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře konstatoval, že je připra ven v opodstatněných
případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří by byly zasaženi ve svých právech a svobodách
nečinností normotvůrce. Takto zdůraznil, že dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky lze v některých
případech považovat za neslučitelnou s požadavky právního státu, přičemž jestliže některá ze složek moci
přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném
fungování druhé (v posuzovaném případě soudní) moci, musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování
[srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/ 40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)].
Do této fáze však případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní
moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů
fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto
zdrojů. Za této situace (i přes stěžovatelovy poukazy na prozatím referované ztráty) tedy nelze dospět jednoznačně
k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných
případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatele výhodnou
interpretací právních norem.“ S ohledem na citované závěry Ústavního soudu dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že stěžovatelova námitka není důvodná, protože městský soud postupoval
správně, pokud konstatoval, že posouzení individuální situace stěžovatele není možné v řízení
o stížnosti na postup správce daně. Městský soud nebyl v řízení o žalobě oprávněn posuzovat,
zda institut prominutí daně umožňuje zohlednit rdousící efekt sol árního odvodu na stěžovatele
či nikoliv. Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, je primárně na státních orgánech, aby
přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních a eventuálních případech tomuto rdousícímu
efektu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshled al kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez
jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Odvolací finanční ředitelství požadovalo paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč podle
ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jedním úkonem právní služby (písemné
vyjádření ke kasační stížnosti) s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není rovnost účastníků řízení
ve smyslu ust. §36 odst. 1 s. ř. s. narušena, pokud správnímu orgánu není v řízení, ve kterém měl
plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu ust. §13 odst. 1 a 3
advokátního tarifu náleží advokátovi náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti
s poskytnutím právní služby, přičemž nedohodl-li se s klientem na jiné paušální částce, činí tato
částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního
výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řá du i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není,
a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu vyplývá, že paušální náhradu
nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při
zastoupení advokátem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014, č . j. 1 Afs 226/2014 - 33, a ze dne 27. 11. 2014,
č. j. 4 As 220/2014 - 20). Taková situace zcela jednoznačně v dané věci nastala. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č . j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007
Sb. NSS, „v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své
působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. […]
Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto
spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc
advokátovi.“ Podle citovaného rozsudku by Odvolacímu finančnímu ředitelství nemohla být
přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by bylo zastoupeno advokátem, a proto ve smyslu
citovaného nálezu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, že zastoupeno není.
Pro podporu výše uvedeného postupu viz také rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014, č . j. 1 Afs 226/2014 - 33,
a ze dne 27. 11. 2014, č . j. 4 As 220/2014 - 20.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu