ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.5.2015:28
sp. zn. 7 Afs 5/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce:
CATE, s. r. o., se sídlem náměstí 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupený Mgr. Přemyslem
Pechlátem, advokátem se sídlem Heydukova 505/3, České Budějovice, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2014,
č. j. 15 Af 425/2012 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 12. 2014,
č. j. 15 Af 425/2012 – 39, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“)
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 12157/12-
1200-506919, kterým byla zamítnuta odvolání stěžovatele a potvrzena rozhodnutí Finančního
úřadu v Děčíně (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 5. 2012, č. j. 123538/12/178913507710,
ze dne 23. 5. 2012, č. j. 132459/12/178913501506 a č. j. 132464/12/178913501506, ze dne
29. 6. 2012, č. j. 146965/12/178913507710, ze dne 24. 8. 2012, č. j. 168781/12/178913507710,
kterými nebylo vyhověno stížnostem stěžovatele na postup plátce daně (společnost ČEZ
Distribuce, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“)
podle ust. §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějš ích předpisů (dále jen „zákon
o podpoře výroby elektřiny“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku odkázal na závěry vyslovené
Ústavním soudem, který se ústavností solárního odvodu upraveného v ust. §7a až §7i zákona
o podpoře výroby elektřiny zabýval a v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, vyslovil,
že solární odvod je v souladu s ústavním pořádkem. Krajský soud dále odkázal na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57,
podle něhož není v kompetenci finančních úřadů posuzovat dopady solárního odvodu
na poplatníka z pohledu jejich ústavněprávní konformity. Rozšířený senát v tomto usnesení
dospěl k závěru, že tzv. rdousící efekt solárního odvodu má být řešen institutem prominutí daně
podle ust. §260 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
Krajský soud s ohledem na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu a usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že postup odvolacího finančního ředitelství byl
zákonný. K důkazním návrhům stěžovatele uvedl, že tvrzení a důkazy související s likvidačním
dopadem solárního odvodu na stěžovatele nemohou být s ohledem na závěry rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu nijak ve správním a soudním řízení zohledněny.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský soud
se při jednání, jež trvalo pouhých deset minut, velmi povrchně v ypořádal se všemi důkazy,
které stěžovatel v žalobě navrhoval. Podle stěžovatele krajský soud pochybil, pokud vycházel
ze závěrů obsažených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, které jsou
ve zjevném rozporu se závěry Ústavního soudu. Krajský soud rovněž pochybil, když se nezabýval
konkrétními okolnostmi případu, ačkoliv Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, bod 88, uvedl, že obecné soudy jsou povinny postupovat ve specifických
případech tak, aby bylo učiněno vše pro spravedlivé řešení. Stěžovatel je přesvědčen, že právní
úprava solárního odvodu je úpravou protiústavní, a to jednak pro nepřípustnou retroaktivitu ,
a jednak pro likvidační účinky do jeho majetkové podstaty. V tomto ohledu odkázal na nález
pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, Pl. ÚS 53/10, který se týká právní úpravy omezující
státní podporu stavebního spoření, a dodal, že novelizace zákona o podpoře výroby elektřiny
narušila jeho legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a zasáhla do jeho práva vlastnit majetek
(čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod). Institut prominutí daně není nástrojem,
který by umožňoval zohlednit individuální likvidační účinky solárního odvodu ve smyslu nálezu
Ústavního soudu, a proto krajský soud pochybil, když nepřistoupil k zohlednění konkrétních
okolností projednávaného případu. Takový postup krajského soudu je také v rozporu
s evropským právem, a to jak na primární úrovni (zásada ochrany legitimního očekávání, zásada
právní jistoty, zákaz diskriminačních opatření a zásada svobodného pohybu kapitálu),
tak na sekundární úrovni (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES o podpoře
elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou; směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných
zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES ; směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2005/89/ES o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny
a investic do infrastruktury). Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že vůči stěžovateli
bylo postupováno v souladu s platnou a účinnou právní úpravou, byly naplněny zákonné
podmínky pro solární odvod, a proto plátce daně stěžovateli zákonem předepsaný solární odvod
řádně srazil. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, není podle odvolacího finančního ředitelství v žádném případě v rozporu
s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v citovaném usnesení nevyloučil možný likvidační dopad solárního odvodu
na výrobce elektřiny, ale pouze dovodil, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně nelze
posuzovat individuální situaci výrobce elektřiny. Ostatně skutečnost, že závěry vyplývající
z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nejsou v rozporu se závěry
vyslovenými v nálezu Ústavního soudu, potvrdil několikrát ve svých rozhodnutích i Ústavní soud
(viz usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2483/14 a nález ze dne 13. 1. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2216/14). K námitce stěžovatele, že nadále považuje právní úpravu s olárního
odvodu za protiústavní, odvolací finanční ředitelství uvedlo, že správní soudy jsou vázány
nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se touto otázkou
zabýval. Ke stížní námitce týkající se institutu prominutí daně poukázalo na usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1157/14, ve kterém byly potvrzeny závěry rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ohledně tohoto institutu. Ohledně konformity české právní
úpravy solárního odvodu s evropským právem odvolací finanční ředitelství odkázalo na rozsudky
ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 - 40, ze dne 7. 5. 2014, č . j. 5 Afs 126/2013 - 34, a ze dne
21. 5. 2014, č. j. 2 Afs 73/2014 - 36, v nichž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právní
úprava solárního odvodu není v rozporu s právem Evropské unie. Odvolací finanční ředitelství
proto vyslovilo souhlas se závěry krajského soudu a navrhlo, aby kasační stížnost byla jako
nedůvodná zamítnuta. Zároveň navrhlo, aby mu v případě úspěchu ve věci byla přiznána náhrada
nákladu řízení v paušální částce 300 Kč ve smyslu ust. §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif “).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, byť pouze v obecné rovině, Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve
tímto stížním důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním p osouzením věci samé,
pokud by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které předs tavují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS , v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Také Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č . j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozum itelnosti se Nejvyšší správní
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č . j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí v yhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumat elnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního roz hodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. “
Podle názoru Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek není nepřezkoumatelný.
Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné,
z jakých důvodů má krajský soud právní závěry vyslovené správním orgánem za správné
a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky nedůvodné.
Klíčovou právní otázkou v dané věci je, zda lze konkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně. Nejvyšší
správní soud již v celé řadě svých rozsudků konstatoval, že úprava solárního odvodu je v obecné
rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel přitom z nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, publ. pod č. 220/2012 Sb., kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení
části zákona o podpoře výroby elektřiny. Podle Ústavního soudu může mít v některých případech
solární odvod pro konkrétního výrobce elektrické energie rdousící efekt. S tímto závěrem
se ztotožnil i Nejvyšší správní soud a v rozsudcích ze dne 4. 4. 2013 č. j. 1 Afs 5/2013 - 35,
ze dne 28. 3. 2013, č . j. 1 Afs 7/2013 - 33, ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2 Afs 13/2013 - 28 a ze dne
30. 7. 2013, č. j. 2 Afs 53/2013 - 27 připustil možnost provádění dokazování o možném
rdousícím efektu v řízení o stížnosti na postup plátce daně, případně v následném soudním řízení.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v usnesení ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS a dostupný na ww.nssoud.cz, dospěl
k závěru, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektřiny ze slunečního záření nelze
zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu konstatoval, že ust. §237 daňového řádu umožňuje správci daně
přezkoumat pouze postup plátce, tj. zda při srážce solárního odvodu postupoval v souladu
se zákonem o podpoře výroby elektřiny. Ten kromě osvobození malých výrobců nepřipouští
žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn,
tj. neobsahuje žádný zvláštní mechanismus, jenž umožní individuální přístup k výrobcům.
Otázka protiústavnosti právní úpravy solárního odvodu již byla předmětem rozhodování
Ústavního soudu. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány
i osoby (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy). Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší přehodnocovat nálezy
Ústavního soudu, ale je jimi vázán. Stěžovatelova námitka týkající se protiústavnosti právní
úpravy solárního odvodu proto není důvodná. Ze stejného důvodu je nutné odmítnout jako
nedůvodnou i námitku, která staví právní úpravu zavedení solárního odvodu na roveň právní
úpravě omezující státní podporu stavebního spoření, neboť tato právní úprava byla nálezem
Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, shledána protiústavní.
Dále stěžovatel namítal, že závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, jsou v rozporu se závěry
uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 . Rovněž tato stížní
námitka není podle Nejvyššího správního soudu důvodná, jelikož rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v citovaném usnesení nevyloučil možný likvidační účinek solárního odvodu,
ale řešil otázku, zda je správce daně v řízení o žádosti podle ust. §237 daňového řádu oprávněn
zkoumat dopady solárního odvodu na konkrétního výrobce elektřiny. V této otázce pak dospěl
k závěru, že postup podle citovaného ustanovení je správce daně oprávněn přezkoumat pouze
postup plátce, tj. zda při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře
výroby elektřiny, ale není oprávněn v řízení o stížnosti na postup plátce daně posuzovat
individuální situaci výrobce elektřiny. Z uvedeného je zřejmé, že nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, nejsou ve vzájemném rozporu, což ostatně
potvrzuje i nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 36.
S ohledem na výše uvedené nejsou důvodné ani námitky vztahující se k dokazování
ve věci. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
zcela jasně odůvodnil, proč nevyhověl žádnému z důkazních návrhů stěžovatele, když uvedl,
že tvrzení a důkazy související s likvidačním dopadem solárního odvodu nemohou být s ohledem
na závěry rozšířeného senátu ve správním a soudním řízení nijak zohledněny. Krajský soud
zdůraznil, že jakékoliv zjišťování týkající se finanční situace stěžovatele by bylo v řízení o žalobě
nadbytečné. Podle Nejvyššího správního soudu jsou z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé
úvahy krajského soudu a proč nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na provedení dokazování.
Závěry krajského soudu jsou srozumitelně formulované a vnitřně souladné, přičemž skuteč nost,
že krajský soud nevyhověl žádnému z důkazních návrhů stěžovatele, nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného rozsudku.
Stěžovatel rovněž namítal, že institut prominutí daně není nástrojem, který by umožňoval
zohlednit individuální likvidační účinky solárního odvodu ve smyslu nálezu Ústavního soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 , uvedl, že není jeho úkolem,
aby se vyslovoval k tomu, zda rdousícímu efektu lze v konkrétním případě zamezit posečkáním
(§156 daňového řádu) anebo promíjením (§259 daňového řádu) a zdůraznil, že „je na státních
orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto ‚rdousícímu?
efektu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře konst atoval, že je připraven
v op dstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří by byly zasaženi ve svých právech
a svobodách nečinností normotvůrce. Takto zdůraznil, že dlouhodobou nečinnost Parl amentu České republiky
lze v některých případech považovat za neslučitelnou s požadavky právního stá tu, přičemž jestliže některá
ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání
v řádném fungování druhé (v posuzovaném případě soudní) moci, musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd
a vyvažování [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389;
252/2006 Sb.)]. Do této fáze však případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo
zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených
provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost
investic do těchto zdrojů. Za této situace (i přes stěžovatelovy poukazy na prozatím referované ztráty) tedy nelze
dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele (či stěžovatelů
ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce
pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem.“ S ohledem na citované závěry Ústavního soudu
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelova námitka není důvodná, protože krajský
soud postupoval správně, pokud konstatoval, že posouzení individuální situace stěžovatele není
možné v řízení o stížnosti na postup správce daně. Krajský soud nebyl v řízení o žalobě oprávněn
posuzovat, zda institut prominutí daně umožňuje zohlednit rdousící efekt solárního odvodu
na stěžovatele či nikoliv. Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, je primárně na státních
orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních a eventuálních případech
tomuto rdousícímu efektu.
Stěžovatel v kasační stížnosti také namítal, že postup krajského soudu je v rozporu
s evropským právem, a to jak na primární, tak na sekundární úrovni. K této stížní námitce
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná,
opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení p řed soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz,
zdůraznil, že ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob
na přístup k soudní ochraně, ale jeho smyslem je zachování kasačního charakteru řízení o kasační
stížnosti. Po účastnících řízení o žalobě lze spravedlivě žádat, aby v souladu s principem
vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí, jestliže
tak v té době učinit mohli. Pokud tak neučiní, n esou z hlediska možnosti uplatnění argumentace
v dalším řízení případné nepříznivé následky s tím spojené. Stěžov atelova žaloba neobsahuje,
a to ani v nejhrubších rysech, argumentaci, že úprava solárního odvodu je v rozporu s evropským
právem. Přitom stěžovateli nic nebránilo, aby tuto námitku v žalobě uplatnil. S ohledem
na ust. §104 odst. 4 s. ř. s. se tak jedná o nepřípustnou námitku.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 v ěta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Odvolací finanční ředitelství požadovalo paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč podle
ust. §13 odst. 3 advokát ního tarifu v souvislosti s jedním úkonem právní služby (písemné
vyjádření ke kasační stížnosti). Nárok na paušální náhradu nákladů dovozuje z ust. §36
odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K požadavku
odvolacího finančního ředitelství Nejvyšší správní soud uvádí, že rovnost účastníků řízení podle
ust. §36 odst. 1 s. ř. s. není narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním
řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákla dů řízení. Ve smyslu
ust. §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených
v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl-li se advokát s klientem
na jiné paušální částce, činí tato částka 300 K č za jeden úkon právní služby. Podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu
článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových
výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení,
který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla
přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu vyplývá,
že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada
nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem ( rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 1. 2015, č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014, č . j. 1 Afs 226/2014 - 33, a ze dne
27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20).
Taková situace zcela jednoznačně v dané věci nastala. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS,
„v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti,
není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. […] Stejně tak
Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti
správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto
spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc
advokátovi.“ Podle citovaného rozsudku by odvolacímu finančnímu ředitelství nemohla být
přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl o zastoupeno advokátem, a proto ve smyslu
citovaného nálezu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, že zastoupeno není.
Pro podporu výše uvedeného postupu srv. i aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 1 Afs 226/2014 - 33, a ze dne 27. 11. 2014, č . j. 4 As 220/2014 - 20.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu