ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.141.2012:65
sp. zn. 8 As 141/2012 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou,
advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
9. 5. 2012, čj. LOJ/1827/2012, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 15. 11. 2012, čj. 8 A 106/2012 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 9. 5. 2012, čj. LOJ/1827/2012, žalovaná uložila žalobkyni pokutu
ve výši 300 000 Kč za porušení povinnosti uvedené v §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o vysílání“). Odvysíláním pořadu Expozitura (4), podtitul Sedmý den, dne
28. 9. 2011 ve 20:00 hodin na programu NOVA žalobkyně porušila povinnost nezařazovat
do vysílání v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
II.
2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, čj. 8 A 106/2012 – 56, zamítl. Rozsudek městského
soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
3. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
4. Městský soud podle stěžovatelky pochybil, pokud neshledal nezákonnost rozhodnutí
žalované způsobenou chybějícím odkazem na §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání ve výroku
(§68 odst. 2 správního řádu).
5. Dále stěžovatelka namítla, že žalovaná nesplnila podmínku předchozího upozornění
podle §59 odst. 1 zákona o vysílání. Jednání popsaná žalovanou v předchozích rozhodnutích
o uložení pokuty nevykazovala ve všech podstatných rysech znaky jako jednání, za které byla
stěžovatelce uložena sankce v posuzované věci.
6. Čas vysílání pořadu (ve večerních hodinách od 20:00 hod.), stejně jako zasazení
vytýkaných scén do kontextu celého pořadu mají podle stěžovatelky vliv na naplnění materiální
stránky správního deliktu. Pořad jako celek ani jeho jednotlivé scény nebyly způsobilé ohrozit
vývoj dětí a mladistvých, zejména s ohledem na počet závadných scén, délku jejich trvání, vyznění
těchto scén v kontextu děje a vysílání pořadu ve večerních hodinách. Podle stěžovatelky nebyla
naplněna materiální stránka vytčeného deliktu.
7. Městský soud nevypořádal správně námitku týkající se znaleckého posudku. Žalovaná
měla připustit důkaz znaleckým posudkem navrhovaný stěžovatelkou, pokud sama považovala
za nutné opatřit znalecký posudek a zohlednila jeho závěry v napadeném rozhodnutí. Žalovaná
netvrdila, že by MUDr. Uzel neměl kvalifikaci související s předmětem řízení, ale odmítla
navrhovaný důkaz s tím, že by jeho připuštěním mohlo dojít k nedůvodným obstrukcím
ve vztahu k plynutí subjektivní prekluzivní lhůty. Stěžovatelka považovala toto tvrzení
za neopodstatněné zejména s ohledem na dobu trvání správního řízení.
8. Dále městský soud pochybil, pokud neshledal vadu správního řízení spočívající v porušení
§34 odst. 2 a §36 odst. 3 správního řádu. Žalovaná měla doručit vyrozumění o ukončení
dokazování zástupci stěžovatelky, nikoliv stěžovatelce samotné. Tímto pochybením žalovaná
znemožnila stěžovatelce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
9. Stěžovatelka vytkla městskému soudu také nesprávné vypořádání námitky týkající
se odůvodnění výše pokuty. Žalovaná nedostatečně zhodnotila zákonná kritéria pro stanovení
výše pokuty a nezohlednila faktickou sledovanost předmětného pořadu či programu NOVA,
pokud zasažení divácké veřejnosti odvodila pouze z celoplošnosti vysílání. Uvedla pouze,
že za rozhodná kritéria považuje závažnost věci a míru zavinění, aniž by je blíže upřesnila.
10. Závěrem stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud
neobjasnil, proč zaujal jiný právní názor než Nejvyšší správní soud, jehož judikaturu stěžovatelka
zmínila v první a třetí žalobní námitce. Městský soud se nevypořádal ani s námitkou, že žalovaná
obecně hodnotila postavení stěžovatelky jako subjektu působícího na mediálním trhu,
nikoliv pouze zasažení divácké veřejnosti konkrétním pořadem. Konečně městský soud zaujal
odlišný názor k námitce vady výroku než jiný jeho senát v rozsudku ze dne 15. 10. 2012,
čj. 3 A 77/2012 – 54. Ani tento postup soud neodůvodnil.
IV.
11. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že vizuální rozdělení výroku sloužící
výhradně pro přehlednost nemohlo založit nezákonnost správního rozhodnutí jako celku,
ani zasáhnout práva stěžovatelky. Dále byla žalovaná přesvědčena, že stěžovatelka naplnila
materiální stránku deliktu. V kasační stížnosti stěžovatelka vyjádřila pouhý nesouhlas s názory
soudu a vznesla námitku, že rodiče nemají umožnit dětem sledování televize od 20:00 hodin.
Stěžovatelka neuvedla ani žádné konkrétní námitky, které by prokazovaly, že se městský soud
mýlil při hodnocení podmínky podle §59 odst. 1 zákona o vysílání.
12. Dále žalovaná zdůraznila, že nemá zákonnou povinnost pořizovat odborné posudky.
V posuzované věci postupovala nadstandardně, neboť byly vypracovány dva odborné posudky.
Pokud by žalovaná přistoupila na vypracování třetího posudku, lze předpokládat,
že by stěžovatelka požadovala ještě i čtvrtý a pátý.
13. Žalovaná připustila, že nedoručení oznámení o ukončení dokazování zástupci
stěžovatelky představovalo procesní vadu. Tato vada však nedosahovala takového významu,
aby sama o sobě způsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z oznámení o ukončení
dokazování je zřejmé, že ve správním řízení nedošlo k pořízení nových podkladů, ke kterým
by se stěžovatelka ještě nevyjádřila. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám žalovaná odkázala
na své rozhodnutí a napadený rozsudek.
V.1
14. Nejvyšší správní soud se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval otázkou,
zda v posuzované věci byla naplněna podmínka stanovená v §59 odst. 1 zákona o vysílání. Osmý
senát posuzoval obdobnou námitku již ve věci sp. zn. 8 As 85/2012, přičemž z důvodu existence
rozporné judikatury předložil podle §17 s. ř. s. rozšířenému senátu otázku, jaká konkrétní kritéria
musí splnit upozornění vydané žalovanou, aby mohlo být podkladem pro uložení sankce
za navazující jednání (usnesení ze dne 8. 2. 2013, čj. 8 As 85/2012 – 47).
15. Výsledek řízení před rozšířeným senátem byl podstatný i pro rozhodnutí nyní posuzované
věci, soud proto přerušil řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. usnesením ze dne 16. 7. 2013,
čj. 8 As 141/2012 – 39.
16. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2014, čj. 8 As 85/2012 – 88.
17. V posuzované věci vyvstala dále otázka, zda napadené správní rozhodnutí
odpovídalo požadavkům §68 odst. 2 správního řádu, neobsahoval-li jeho výrok odkaz
na §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce pokutu.
Tento odkaz byl uveden pouze v „záhlaví “ napadeného rozhodnutí. Osmý senát zaujal k této
otázce odlišný postoj od dosavadní judikatury, proto předložil věc k posouzení rozšířenému
senátu podle §17 s. ř. s. (usnesení ze dne 13. 10. 2014, čj. 8 As 141/2012 – 47).
18. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2015, čj. 8 As 141/2012 – 57, a vrátil
věc osmému senátu k rozhodnutí ve věci samé.
V.2
19. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
20. Kasační stížnost není důvodná.
Předchozí upozornění
21. Rozšířený senát v usnesení čj. 8 As 85/2012 – 88 uzavřel, že upozornění
podle §59 odst. 1 zákona o vysílání je způsobilým podkladem pro uložení sankce za následná
porušení zákona, pokud je s ohledem na obsah upozornění zřejmé, že následné porušení je svými
skutkovými okolnostmi typově obdobné tomu, na jehož závadnost již byl provozovatel
upozorněn, a je i shodně právně kvalifikováno. Rozšířený senát připustil, že tento výklad může
vést v některých hraničních případech k obtížím při posouzení, zda je určité porušení zákona
„kryto“ předchozím upozorněním v obdobné věci. Při jejich řešení je namístě celkový pohled
na povahu pořadu, na účel jeho vysílání a na porušené povinnosti. Na plné odůvodnění
předmětného usnesení soud pro stručnost plně odkazuje.
22. V nyní posuzované věci byla podle žalované podmínka předchozího upozornění naplněna
uložením sankcí za po rušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání
odvysíláním pořadů: (1) Hlava v oblacích (rozhodnutí ze dne 2. 6. 2009, čj. hol/4803/09),
který obsahoval scény násilí a sexu, a (2) Kriminálka New York II-1 (rozhodnutí ze dne
4. 8. 2010, čj. BUR/3893/2010), který obsahoval výjevy násilí a realistické až naturalistické záběry
zkoumání mrtvých těl a jejich částí. V obou případech se jednalo o scény způsobilé ohrozit
psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých.
23. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že uvedenými rozhodnutími byla naplněna
podmínka předchozího upozornění na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Skutkové
okolnosti těchto případů byly obdobné jako v nyní posuzované věci – stěžovatelka odvysílala
v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady obsahující scény, které by mohly ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých (zejm. realistické až naturalistické zpracování
násilných scén, mučení a utrpení obětí). Obdobná byla i povaha pořadů – v nyní posuzované věci
se jednalo o jeden z dílů kriminálního seriálu, v předchozích rozhodnutích byly předmětem
posouzení rovněž díly kriminálního seriálu (Kriminálka New York II) a film, resp. thriller
(Hlava v oblacích). Popsaná jednání porušovala shodnou právní povinnost stanovenou
v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Nyní vytýkané jednání je obsahově podřaditelné
pod vymezení porušení povinnosti obsažené v upozornění, které bylo v minulosti ve vztahu
ke stěžovatelce vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu čj. 8 As 85/2012 – 88, odst. 34).
24. Podmínky účinnosti předchozího upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání byly
proto v posuzované věci naplněny. Stěžovatelka na základě předchozích rozhodnutí o uložení
sankce musela vědět, jaká jednání žalovaná považuje za závadná, a že odvysíláním pořadu
obsahujícího násilné scény obdobné těm, na jejichž závadnost již byla upozorněna, v době
od 6:00 do 22:00 hodin porušuje svoji zákonnou povinnost a dopouští se deliktního jednání.
Náležitosti výroku podle §68 odst. 2 správního řádu
25. Rozšířený senát v usnesení čj. 8 As 141/2012 – 57 uzavřel, že povinnost správního
orgánu uvést ve výrokové části rozhodnutí ustanovení právního předpisu, podle něhož rozhodl
(§68 odst. 2 správního řádu), je splněna i tehdy, pokud je příslušné ustanovení právního předpisu
uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části
rozhodnutí. Na plné odůvodnění tohoto usnesení soud pro stručnost plně odkazuje.
26. Rozhodnutí žalované vyhovuje požadavkům stanoveným rozšířeným senátem. Uvedení
rozhodných ustanovení zákona o vysílání v záhlaví, které tvořilo výrokovou část napadeného
rozhodnutí, nezpůsobilo nezákonnost rozhodnutí jako celku a nevedlo k jeho nesrozumitelnosti
nebo nepřezkoumatelnosti. Z předmětného rozhodnutí je naopak jednoznačně seznatelné,
jaký byl předmět správního řízení, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle jakých
právních ustanovení.
Čas vysílání pořadu, hodnocení pořadu
27. Povinnost provozovatele vysílání stanovená v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání
se vztahuje na celou dobu od 6:00 do 22:00 hodin, aniž by zákon rozlišoval v rámci této doby
jednotlivé časové úseky, které by ohrožovaly chráněnou skupinu diváků s větší či menší
intenzitou.
28. Časové hledisko může za určitých skutkových okolností hrát roli z hlediska naplnění
materiální stránky správního deliktu. Tento závěr ostatně Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 15. 3. 2011, čj. 8 As 79/2010 – 84, jehož se stěžovatelka dovolávala v žalobě.
Skutkové okolnosti citovaného rozsudku však byly odlišné od nyní posuzované věci. Tehdy
byl sporný pořad odvysílán krátce před desátou hodinou večerní (od 21:20 hodin), soud
proto přisvědčil stěžovateli, že časové hledisko mohlo mít vliv na posouzení materiální stránky
deliktu.
29. V nyní posuzované věci byl pořad odvysílán od 20:00 hodin, tj. v čase, který není natolik
blízký desáté hodině večerní, aby snižoval společenskou nebezpečnost předmětného jednání.
V tomto čase děti a mladiství mohou být u televizních obrazovek. Čas vysílání posuzovaného
pořadu proto neměl v kontextu nyní řešené věci vliv na závěr o naplnění znaků předmětného
deliktu (obdobně srov. rozsudky ze dne 28. 12. 2011, čj. 8 As 80/2011 – 82).
30. Soud nepřisvědčil ani námitce, podle níž jednotlivé scény pořadu nebyly způsobilé ohrozit
vývoj dětí a mladistvých, pokud by byly posuzovány v celkovém kontextu. Stěžovatelka omezila
tuto námitku na prostý nesouhlas se žalovaným a městským soudem, v kasační stížnosti však
nenabídla žádné argumenty, kterými by jejich závěry účinně vyvrátila. Skutečnost,
že se stěžovatelka s důvody jejich rozhodnutí neztotožňuje, ovšem neznamená, že tyto důvody
nejsou dostatečné pro závěr, k němuž žalovaná a posléze městský soud dospěly.
31. Jakkoliv mohlo být hodnocení závadnosti scén v rámci celkového kontextu pořadu
městským soudem podrobnější, z hlediska přezkoumatelnosti ještě obstálo. Rozhodnutí žalované
podrobně a přesvědčivě popsalo jednotlivé problematické scény a logicky vysvětlilo,
v čem spočívá jejich závadnost, přičemž stěžovatelka v žalobě neuplatnila námitky,
jimiž by se žalovaná nezabývala. Za této situace bylo přípustné, aby si městský soud osvojil závěry
žalované se souhlasnou poznámkou (srov. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 – 130,
č. 1350/2007 Sb. NSS). Opětovný podrobný popis jednotlivých scén a jejich závadnosti
by nepřispěl k přesvědčivosti a srozumitelnosti napadeného rozsudku.
32. Předmětný pořad obsahoval řadu nevhodných scén (zejm. realistické ztvárnění násilí,
mučení a utrpení), které nepochybně byly i v kontextu celého děje pořadu způsobilé ohrozit
zejména psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Nadto, zákon o vysílání chrání i dětské
a mladistvé diváky, kteří shlédnou pouze část pořadu. Nejvyšší správní soud proto souhlasil
s městským soudem i žalovanou, že materiální stránka správního deliktu byla naplněna.
Důkaz znaleckým posudkem
33. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že žalovaná pochybila, pokud nevyhověla
návrhu stěžovatelky na provedení důkazu dalším znaleckým posudkem.
34. Soud předně připomíná, že žalovaná je obecně oprávněna sama zkoumat, zda pořad mohl
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, aniž by k této otázce musela
ustanovit znalce. Hodnocení, zda může určitý pořad ohrozit mj. mravní vývoj dětí, souvisí
s hodnocením pojmu mravnosti. Výklad tohoto pojmu spadá do oblasti právního posouzení,
nemůže být proto předmětem zkoumání znalce – naopak je to správní orgán a posléze soud,
který předmětnému pojmu přiřazuje konkrétní význam a obsah (blíže viz např. rozsudek ze dne
26. 2. 2007, čj. 8 As 62/2005 – 66).
35. Tímto závěrem není vyloučeno, aby příslušný odborník byl povolán k posouzení
možného vlivu na vývoj dítěte, je-li obsah pořadu sofistikovaný a vyhodnocení možného vlivu
na vývoj dítěte může vyžadovat vysoké odborné znalosti např. z oblasti vývojové psychologie
(viz rozsudek ze dne 14. 5. 2008, čj. 6 As 21/2007 – 109). O takovou výjimečnou situaci se však
v posuzované věci nejednalo. S ohledem na charakter závadných scén i celkové vyznění pořadu
byla žalovaná oprávněna učinit si úsudek o porušení zákonné povinnosti sama bez znaleckého
zkoumání.
36. Pokud žalovaná přesto opatřila odborné posouzení znalcem PhDr. A. Suchým, učinila
tak nad rámec svých zákonných povinností. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by žalovaná
ustanovila znalce, protože by pociťovala nedostatek pravomoci k posouzení odborné otázky.
Z napadeného rozhodnutí žalované vyplývá, že znalecké posouzení si vyžádala v reakci
na předložení znaleckého posudku MUDr. R. Uzla stěžovatelkou.
37. Byť zmíněné posudky došly k opačným závěrům, žalovaná nebyla povinna odstranit
jejich rozpornost prostřednictvím dalšího znaleckého posudku. Odlišná relevance jednotlivých
posudků pro posouzení předmětu řízení byla dána odlišnou kvalifikací znalců.
Nejvyšší správní soud souhlasil s žalovanou, že MUDr. R. Uzel neměl pro posouzení
možného ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých
odpovídající kvalifikaci, protože je soudním znalcem v oboru „Zdravotnictví/porodnictví/gynekologie
a Zdravotnictví/sexuologie/andrologie-biopsie varlete“. Oproti tomu PhDr. A. Suchý je znalcem v oboru
„Zdravotnictví/psychiatrie/klinická psychologie“. Žalovaná proto nepochybila, pokud dala přednost
závěrům PhDr. A. Suchého, přičemž tento krok řádně odůvodnila právě poukazem na odlišnou
kvalifikaci znalců (viz str. 9 napadeného rozhodnutí; stěžovatelka se mýlila, pokud v kasační
stížnosti tvrdila, že žalovaná neuvedla, že MUDr. Uzel neměl odpovídající kvalifikaci).
38. Z napadeného správního rozhodnutí je nadto zřejmé, že posudek PhDr. A. Suchého
měl pro rozhodnutí věci samé spíše podpůrný a doplňující význam. Odůvodnění žalované
je postaveno především na jejím vlastním hodnocení a stanoviscích.
39. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil žalované a městskému soudu, že za popsané
situace by vypracování dalšího znaleckého posudku bylo nadbytečné a nepřispělo by ke zjištění
stavu věci.
40. Pro úplnost soud doplňuje, že poznámka žalované o možných obstrukcích ze strany
stěžovatelky nebyla zcela namístě. Stěžovatelka vznesla návrh na vypracování znaleckého
posudku na začátku března roku 2012, tj. zhruba 7 měsíců před skončením prekluzivní lhůty
k uložení pokuty (jednoroční subjektivní prekluzivní lhůta pro uložení pokuty podle §61 odst. 1
zákona o vysílání začala běžet dne 7. 10. 2011), a ze spisu nevyplývá, že by se stěžovatelka
účelově snažila prodlužovat řízení. Tato skutečnost však nic nemění na závěru, že žalovaná
nepochybila, pokud nepřipustila provedení důkazu dalším znaleckým posudkem
pro nadbytečnost.
Doručení oznámení o ukončení dokazování
41. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, podle níž jí žalovaná
upřela právo na seznámení se s důkazy a právo na vyjádření.
42. Stěžovatelce lze přisvědčit pouze potud, že žalovaná pochybila, pokud nedoručila
oznámení o ukončení dokazování zástupci stěžovatelky, ale přímo stěžovatelce. Má-li účastník
řízení ve správním řízení zástupce, písemnosti se doručují pouze tomuto zástupci. Výjimkou
je situace, kdy má zastoupená v řízení něco osobně vykonat (§34 odst. 2 správního řádu).
Toto pochybení ostatně žalovaná uznala (viz výše odst. 13).
43. Procesní vada ovšem může vést ke zrušení správního rozhodnutí pouze v případě,
že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu se nejedná o vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný
i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. např. rozsudky ze dne 14. 10. 2005,
čj. 6 Ads 57/2004 – 59, ze dne 8. 3. 2007, čj. 8 Afs 102/2005 – 65, nebo ze dne 19. 12. 2014,
čj. 8 Afs 78/2012 – 45).
44. Z obsahu správního spisu vyplává, že stěžovatelce byla opakovaně dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, přičemž dosud shromážděné podklady v listinné podobě jí byly vždy
zaslány, naposledy přípisem ze dne 3. 2. 2012, k němuž byl přiložen znalecký posudek
PhDr. A. Suchého a rozhodnutí čj. hol/4803/09 (kterým žalovaná dokládala upozornění
ve smyslu §59 odst. 1 zákona o vysílání). Stěžovatelka možnosti vyjádření k důkazům opakovaně
využila (podání ze dne 6. 12. 2011 a ze dne 7. 3. 2012). Žalovaná vyrozuměla stěžovatelku také
o termínu provedení důkazu zvukově-obrazovým záznamem pořadu. Poté, kdy žalovaná zaslala
stěžovatelce přípis ze dne 3. 2. 2012 o doplnění důkazů, již žádné další důkazy do spisu zařazeny
nebyly. Přestože se tedy žalovaná dopustila procesního pochybení a nedoručila oznámení
o ukončení dokazování zástupci stěžovatelky, stěžovatelce nebyla upřena možnost seznámit
se se všemi důkazy, na nichž žalovaná založila své rozhodnutí. Stěžovatelka ostatně
nespecifikovala, jaký vliv podle ní mělo mít toto pochybení vliv na zákonnost meritorního
rozhodnutí v její věci. Nejvyšší správní soud pak neshledal, že by popsaná procesní vada ovlivnila
zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Stanovení výše pokuty
45. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že napadené správní rozhodnutí
bylo nezákonné, protože žalovaná nezohlednila faktickou sledovanost předmětného pořadu
nebo programu NOVA, ale pouze celoplošnost vysílání stěžovatelky.
46. Postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu je jedním z kritérií pro ukládání
pokuty podle §61 odst. 2 zákona o vysílání. Stěžovatelce lze částečně přisvědčit v tom,
že o tomto postavení vypovídá nejen velikost provozovatele z hlediska pokrytí obyvatelstva,
ale i sledovanost jeho vysílání (srov. rozsudky ze dne 22. 8. 2007, čj. 1 As 10/2007 – 123,
nebo ze dne 16. 8. 2012, čj. 8 As 111/2011 – 89).
47. Zohlednění míry sledovanosti posuzovaného pořadu (příp. programu) může přispět
k pečlivějšímu zhodnocení kritéria postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu a dosahu
závadného vysílání. Pokud tak ovšem žalovaná nepostupovala, nelze bez dalšího uzavřít,
že se dopustila nezákonnosti při stanovení výše uložené pokuty. V případě chybějící úvahy
o některém z dílčích kritérií nebo jeho neúplném vyhodnocení je nezbytné zkoumat,
zda jde o natolik významný nedostatek odůvodnění, že by mohl způsobit nepřezkoumatelnost
správní úvahy jako celku (srov. např. rozsudek ze dne 10. 7. 2008, čj. 4 As 38/2007 – 122).
48. Takové pochybení žalované Nejvyšší správní soud neshledal a stěžovatelka
ani neupřesnila, v čem spatřovala nedostatky v hodnocení ostatních kritérií, na základě nichž byla
pokuta uložena. Stěžovatelka namítla pouze obecně, že považuje úvahu žalované o stanovení
výše pokuty za nedostatečnou, aniž by upřesnila, co v této úvaze postrádá (s výjimkou výše
zmíněného hodnocení sledovanosti), nebo s čím konkrétně polemizuje.
49. Ve shodě s městským soudem proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že odůvodnění výše
pokuty bylo ve svém celku srozumitelné a logické a jednoznačně vysvětlilo, jaké důvody vedly
žalovanou k uložení pokuty v konkrétní výši. Žalovaná zohlednila jednotlivá zákonná kritéria
a upřesnila, že za rozhodující pro konkrétní výši sankce považovala závažnost věci (pořad působí
drasticky a násilně, zejména u mladších dětí může vyvolat nežádoucí psychické jevy a je schopen
snížit práh citlivosti při vnímání násilí; stěžovatelka si byla vědoma nevhodnosti pořadu
pro dětské diváky, neboť jej opatřila vlastním neoficiálním labellingem – před vysíláním
jednotlivých dílů seriálu Expozitura uvedla varování před kontroverzním obsahem
s doporučením, aby pořad nesledovaly děti bez dohledu rodičů) a míru zavinění (vědomé
a úmyslné porušení zákona).
50. Stěžovatelka závěry žalované účinně nezpochybnila a proti hodnocení kritérií závažnosti
a míry zavinění nevznesla v kasační stížnosti konkrétní námitky. V této souvislosti soud
podotýká, že stěžovatelce byla uložena pokuta na samé spodní hranici zákonného rozpětí
(3 % horní hranice sazby), přičemž o spáchání deliktu nemá soud pochyb.
Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
51. Stěžovatelka nedůvodně vytkla městskému soudu nevypořádání námitky, že žalovaná
nehodnotila zasažení divácké veřejnosti konkrétním pořadem (sledovanost), ale pouze postavení
stěžovatelky na mediálním trhu. O nedůvodnosti této námitky svědčí již samotná argumentace
stěžovatelky v kasační stížnosti, která s názorem městského soudu na tuto otázku polemizovala
(viz výše odst. 9 a odst. 45 a násl.). Názor městského soudu jí byl tedy nepochybně znám.
Tvrzení, že se městský soud k této námitce nevyjádřil, bylo proto zjevně nedůvodné.
52. Rozsudek městského soudu nebyl nepřezkoumatelný ani z toho důvodu, že by městský
soud neobjasnil, proč se odchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu citované
stěžovatelkou v první a třetí žalobní námitce.
53. V první žalobní námitce stěžovatelka vytkla rozpor výroku s §68 odst. 2 správního řádu.
Je pravdou, že městský soud rozhodl v rozporu s tehdejší judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Sám Nejvyšší správní soud se ovšem rozhodl od této judikatury odklonit (viz usnesení
rozšířeného senátu čj. 8 As 141/2012 – 57). Rozhodnutí městského soudu je v souladu se závěry,
které přijal rozšířený senát (viz výše odst. 25 a 26).
54. Třetí žalobní námitka se týkala §59 odst. 1 zákona o vysílání. Usnesení rozšířeného
senátu ze dne 3. 4. 2012, čj. 6 As 26/2010 – 101, č. 2632/2012 Sb. NSS, které stěžovatelka
zmínila v žalobě, bylo následně vyloženo jednotlivými senáty Nejvyššího správního senátu
odlišně, přičemž stěžovatelka se v žalobě dovolávala jedné z těchto linií judikatury. Jakkoliv
se městský soud nevyjádřil k rozpornosti judikatury a přiklonil se jen k jednomu z možných
výkladů, jeho závěr ke splnění podmínek §59 odst. 1 zákona o vysílání byl v souladu s následným
rozhodnutím rozšířeného senátu v usnesení čj. 8 As 85/2012 – 88 (viz výše odst. 21 a násl.),
které se odchýlilo od judikatury, jíž se stěžovatelka dovolávala v žalobě. Nadto, městský soud
vydal napadený rozsudek dne 15. 11. 2012, tedy ještě před opětovným předložením sporné
otázky rozšířenému senátu usnesením ze dne 8. 2. 2013, čj. 8 As 85/2012 – 47, přičemž
sám neměl možnost řízení před rozšířeným senátem vyvolat. Nejvyšší správní soud
proto neshledal důvod, ke zrušení napadeného rozsudku.
55. Z obdobných důvodů, které Nejvyšší správní soud vyjádřil výše v odst. 53, není důvodná
ani námitka, že městský soud zaujal odlišný názor k námitce vady výroku než jiný jeho senát
v rozsudku ze dne 15. 10. 2012, čj. 3 A 77/2012 – 54, aniž by tento postup odůvodnil. Obecně
je nejednota vyslovených právních názorů mezi jednotlivými senáty soudu nežádoucí potud,
pokud se senát, který se chce odchýlit od dříve vysloveného právního názoru, s takovým právním
názorem argumentačně nevypořádá. Důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí
pro neodůvodněný rozpor v judikatuře (jenž je obecně způsobilý zasáhnout právo na spravedlivý
proces, srov. rozsudek ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Aps 2/2006 – 68) pak ovšem může být jen takový
případ, kdy k této skutečnosti přistupuje i věcná nesprávnost rozhodnutí (srov. např. rozsudek
čj. 6 As 21/2007 – 109). Jak již bylo výše zmíněno, závěr městského soudu vztahující
se k náležitostem výroku napadeného rozhodnutí je v souladu s posléze vydaným usnesením
rozšířeného senátu čj. 8 As 141/2012 – 57, rozsudek městského soudu proto není věcně
nesprávný.
Závěr a náklady řízení
56. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
57. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. srpna 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu