ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.68.2015:27
sp. zn. 9 As 68/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: R. M.,
zastoupený Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2013, č. j. MSK 37915/2013, sp. zn. DSH/8173/2013/Blá,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2015,
č. j. 58 A 21/2013 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2013, č. j. MSK 37915/2013,
sp. zn. DSH/8173/2013/Blá. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Magistrátu města Karviné ze dne 31. 1. 2013, č. j. MMK/014369/2013, jímž byl
stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Přestupku se stěžovatel dopustil tím, že v obci jel rychlostí minimálně 67 km/h na úseku
s maximální povolenou rychlostí 50 km/h.
[2] V napadeném rozsudku krajský soud neshledal porušení zákona v tom, že před správním
orgánem proběhlo ústní jednání dne 31. 1. 2013 bez přítomnosti stěžovatele a jeho zástupce.
Stěžovateli bylo předvolání k ústnímu jednání doručeno dne 17. 1. 2013, jeho advokátovi dne
8. 1. 2013. Advokát se však omluvil až dne 28. 1. 2013 z důvodu kolize nařízeného jednání
s hlavním líčením před Okresním soudem v Ústí nad Labem. Takovou omluvu krajský soud
nepovažoval za bezodkladnou v situaci, kdy advokát věděl o hlavním líčení před okresním
soudem již od prosince 2012. Navíc krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, a konstatoval, že advokát měl dostatek času si zajistit substituci,
případně měl o odročení jednání ve věci přestupku požádat dříve.
[3] Krajský soud nepřisvědčil námitce porušení §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „správní řád“). Stěžovatel i jeho
advokát byli předvoláni k ústnímu jednání. Správní orgán u ústního jednání dne 31. 1. 2013
dospěl k závěru, že shromáždil veškeré podklady pro vydání rozhodnutí. Pokud se stěžovatel ani
jeho advokát neúčastnili nařízeného ústního jednání, museli být srozuměni s tím, že správní orgán
na konci jednání vydá rozhodnutí, jak je to obvyklé. Krajský soud v daném ohledu odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6 As 29/2013 - 87 (všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Krajský soud
nepovažoval za relevantní ani stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne
23. 5. 2012, č. j. 457/2012-160-SPR/5, jelikož úkolem Ministerstva dopravy není sjednocovat
právní úpravu správního procesu. Tento úkol plní Ministerstvo vnitra dle §12 odst. 2 zákona
č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zřízení ministerstev“).
[4] Důvodná nebyla ani žalobní námitka podjatosti úřední osoby. Ještě před ústním jednáním
o přestupku bylo o námitce podjatosti rozhodnuto v prvním stupni. I když se stěžovatel proti
rozhodnutí o námitce odvolal, nebránilo nepravomocné rozhodnutí o námitce podjatosti
pokračování v řízení. Ust. §76 odst. 5 správního řádu totiž nepřiznává odkladný účinek
rozhodnutí o námitce podjatosti. Zde krajský soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 - 32.
[5] Krajský soud nedal stěžovateli za pravdu ani ohledně námitek týkajících se zjištění
skutkového stavu. Neztotožnil se s tím, že by v dané věci měl být ve spise založen i návod
k obsluze radaru, jelikož stěžovatel neuvedl konkrétní tvrzení, proč by tomu tak být mělo.
Současně krajský soud nesouhlasil s tím, že nepostačí kopie ověřovacího listu k radaru, protože
stěžovatel relevantně nezpochybnil jeho autenticitu. Krajský soud neshledal žádnou ze žalobních
námitek důvodnou, proto žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] K omluvě z ústního jednání z důvodu kolize jednání stěžovatel uvedl, že krajský soud
odkázal na zastaralou judikaturu Ústavního soudu a nijak se nevypořádal s nálezem
ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08. Dle tohoto nálezu je k zachování práva na spravedlivý
proces nezbytné, aby při kolizi termínů několika jednání došlo k přeložení toho jednání,
které bylo nařízeno později, pokud se ze strany žadatele nejedná o obstrukční chování. Stěžovatel
má za to, že v jeho věci o obstrukční chování nešlo.
[7] Otázku včasnosti omluvy z ústního jednání je třeba dle stěžovatele posuzovat z pohledu,
zda správní orgán byl schopen na omluvu reagovat, a nikoli z toho pohledu, zda byla vznesena
ihned, jak to bylo možné. Stěžovatel připustil, že jeho zástupce vyrozumění o termínu ústního
jednání obdržel již 8. 1. 2013 a omluvu podal k poštovní přepravě až 25. 1. 2013, správní orgán
měl však stále dostatek času, aby ústní jednání přeložil. Právní zástupce stěžovatele se nejprve
snažil zajistit za sebe substituci a teprve poté, co žádný z jeho kolegů nebyl schopen a ochoten
se nařízeného jednání zúčastnit, požádal o změnu termínu.
[8] Právní zástupce stěžovatele nemohl před správním orgánem doložit předvolání
k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem na jednání, které časově kolidovalo s jednáním
u správního orgánu, vinou okresního soudu, který mu je nezaslal. Správní orgán si v takové
situaci měl informaci o kolizi jednání ověřit u Okresního soudu v Ústí nad Labem, na což jej
stěžovatel upozorňoval.
[9] Právo na prostudování spisu a na vyjádření se k podkladům rozhodnutí vzniká
až po skončení dokazování. Poučení o tomto právu není možné učinit dříve než po skončení
dokazování. Podle stěžovatele je právní názor Ministerstva dopravy jakožto nadřízeného
správního orgánu závazný pro jemu podřízené orgány. Krajský soud měl proto vycházet
z předloženého rozhodnutí Ministerstva dopravy.
[10] V kasační stížnosti bylo dále namítnuto, že krajský soud se dopustil pochybení, když
neuznal namítanou vadu v podobě konání procesních úkonů správním orgánem v době
od podání námitky podjatosti do pravomocného rozhodnutí o ní.
[11] Stěžovatel uvedl, že je povinností správního orgánu jeho vinu beze zbytku prokázat.
Pokud stěžovatel tvrdí, že vozidlo neřídil, je povinností správního orgánu prokázat, že je řídil.
Shodně je to s tvrzením o tom, že policisté nebyli proškoleni a že nejednali v souladu s návodem
k obsluze radaru. Stěžovatel navrhl, aby byl opatřen znalecký posudek, který by potvrdil,
že podpis na oznámení přestupku není jeho a že tedy neřídil on. Znalecký posudek však nebyl
opatřen.
[12] Ve správním řízení je nutno doložit obsah návodu k obsluze radaru a vyslechnout
policisty ke způsobu měření. Pokud je nutné k ovládání přístroje příslušné proškolení, pak musí
být v řízení doloženo, že měřil proškolený policista. Žádnou právní fikci či domněnku v tomto
směru právní řád nezakotvuje. Pokud správní orgán vychází z výslechu svědka, měl by uvést,
o koho šlo. Tuto námitku nechal dle stěžovatele krajský soud bez odezvy. Při zpochybnění
obsahové pravosti listin a požadavku na předložení originálů není třeba, aby stěžovatel musel
uvést, v čem spočívá nesprávnost kopie.
III. Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
IV. a) Omluva z ústního jednání o přestupku
[15] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám, které se týkaly omluvy stěžovatelova
zástupce z ústního jednání o přestupku.
[16] Magistrát města Karviné nařídil ústní jednání o přestupku na 31. 1. 2013. Předvolání bylo
zástupci stěžovatele doručeno dne 8. 1. 2013 a stěžovateli dne 17. 1. 2013. Následně dne
28. 1. 2013 správní orgán obdržel žádost o přeložení ústního jednání ve věci přestupku z důvodu
časové kolize ústního jednání s hlavním líčením u Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci
sp. zn. 4 T 45/2011, o jehož termínu zástupce věděl již v roce 2012. Stěžovatelův zástupce
poznamenal, že předvolání k hlavnímu líčení nemá k dispozici, ale že je termín možno ověřit
u zmíněného okresního soudu.
[17] Dle úředního záznamu ve správním spisu dne 29. 1. 2013 správní orgán oznámil zástupci
stěžovatele, že ústní jednání přeloženo nebude. Dne 30. 1. 2013 bylo Magistrátu města Karviné
doručeno sdělení stěžovatelova zástupce, že předvolání od Okresního soudu v Ústí nad Labem
nemá, jelikož mu chybou soudu nebylo ani přes urgence zasláno, což je možno si u soudu ověřit.
[18] Dle §74 zákona o přestupcích platí: „O přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní
jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně
předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“
[19] Aby šlo o náležitou omluvu, musí v ní být dostatečně konkrétním způsobem předestřen
důležitý důvod, pro který není možná účast na ústním jednání. Řádné doložení důvodů omluvy
je na tom, kdo se z jednání omlouvá. Současně je nutné u omluvy splnit požadavek na to, aby
byla správnímu orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky, která v účasti na jednání brání.
K bezodkladnosti omluvy jako součásti požadavků na náležitou omluvu lze podpůrně poukázat
na §59 správního řádu in fine, kde se v souvislosti s omluvou z osobní účasti při úkonu správního
orgánu výslovně hovoří o povinnosti se bezodkladně omluvit. Vzhledem k obdobné funkci
omluvy ve smyslu §59 správního řádu a omluvy ve smyslu §74 zákona o přestupcích dopadají
na omluvu shodné požadavky z hlediska její bezodkladnosti.
[20] Osobní účast na ústním jednání o přestupku je právem, které může obviněný z přestupku
realizovat, a to i skrze svého zástupce. Výkon tohoto práva předpokládá určitý stupeň součinnosti
správního orgánu a osob, které se jednání účastní. Správní orgán musí dostát své povinnosti
řádně obviněného předvolat, vyvinout úsilí k zajištění přítomnosti případných svědků apod.
Je nutné si uvědomit, že nařízením jednání na určitý termín jsou pro tento den blokovány
kapacity správního orgánu. Stanovení termínu ústního jednání má v případě předvolání svědků
dopad i na další osoby. S ohledem na omezené kapacity správních orgánů, případnou nutnost
provádění svědeckých výpovědí apod., je nevhodné, aby docházelo na poslední chvíli k přesunu
termínu již nařízeného jednání. Z tohoto pohledu byl do zákona vtělen požadavek náležité
omluvy, přičemž jedním z aspektů náležité omluvy je i její bezodkladnost. Součástí úkolů
správního orgánu je i posouzení, zda jde o omluvu řádnou, a případně také ověření údajů,
kterými je omluva podložena, což přirozeně vyžaduje určitý čas.
[21] Z naznačených důvodů je vhodné, aby se správní orgán dozvěděl co nejdříve o překážce,
která brání obviněnému z přestupku či jeho zástupci v účasti na ústním jednání, jelikož jen tak lze
co nejsnáze minimalizovat případné dopady přesunu termínu jednání na další osoby a na činnost
správního orgánu samotného. Požadavek, aby omluva z ústního jednání byla správnímu orgánu
sdělena bezodkladně po vzniku překážky v účasti na jednání, není nikterak zatěžující
či nepřiměřená. Naopak v bezdůvodném oddalování okamžiku sdělení omluvy správnímu orgánu
lze spatřovat znaky obstrukčního jednání.
[22] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud vykládá požadavek bezodkladnosti omluvy jako
požadavek na to, aby byla omluva správnímu orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky
účasti na jednání.
[23] V nynější věci byli k ústnímu jednání nařízenému na 31. 1. 2013 předvoláni svědci –
zasahující policisté. Současně zástupce stěžovatele žádal po správním orgánu, aby si sám ověřil
skutečnost, že se zástupce musí účastnit hlavního líčení před Okresním soudem v Ústí
nad Labem, jelikož neměl písemné předvolání k tomuto líčení vinou soudu. Prověření důvodů
omluvy, jakož i případné informování svědků o přeložení termínu ústního jednání pro případ,
že by správní orgán omluvu uznal, si jistě vyžaduje určitý čas. Požadavek na bezodkladné sdělení
omluvy proto nebyl ani v nynější věci samoúčelný. Stěžovatelův zástupce mu však nedostál,
jelikož o kolizi jednání věděl již od 8. 1. 2013, kdy byl informován o termínu ústního jednání
v přestupkové věci (o hlavním líčení před okresním soudem věděl již od konce roku 2012). Svou
omluvu však předal k poštovní přepravě až v pátek 25. 1. 2013. Správnímu orgánu byla omluva
doručena v pondělí 28. 1. 2013.
[24] Zdejší soud akceptuje, že zjistí-li advokát kolizi dvou jednání, jichž se jako zástupce
má účastnit, je nutné při posuzování bezodkladnosti omluvy zohlednit i čas potřebný k tomu,
aby si advokát za sebe nalezl substituenta. V souladu s požadavkem svědomitého výkonu
advokacie stanoveným v §16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů, postupuje jen takový advokát, který začne činit kroky k ověření možnosti substituce
bezodkladně po té, co se dozví o kolizi nařízených jednání. Jen tak lze zajistit, aby měl substituční
zástupce co nejvíce času na seznámení s případem, resp. aby se mohl advokát omluvit
z nařízeného jednání v případě, že se mu i přes řádnou snahu substituci nepodaří zařídit. Pokud
i přes náležitou snahu advokát nemohl substituci zajistit, je třeba, aby ihned po marném završení
snahy o substituci správnímu orgánu oznámil svou omluvu z důvodu kolize termínů jednání
a nemožnosti zajistit substituci. Stěžovatelův zástupce tvrdil, že se substituci snažil zajistit, leč
bezúspěšně. I při zohlednění přiměřeného času k prověření možnosti substituce Nejvyšší správní
soud konstatuje, že není bezodkladná (a tudíž náležitá) omluva, kterou stěžovatelův zástupce
zasílal v pátek 25. 1. 2013 a která byla správnímu orgánu doručena dne 28. 1. 2013. Tato omluva
totiž byla sdělena správnímu orgánu se zcela nedůvodnou prodlevou od 8. 1. 2013.
[25] Již jen to, že nešlo o bezodkladnou, tudíž náležitou, omluvu, znamená, že správní orgán
nebyl povinen takovou omluvu akceptovat, jelikož omluva nesplňovala požadavky §74 zákona
o přestupcích.
[26] Ke skutečnosti, že při posuzování bezodkladnosti omluvy je třeba zohlednit i určitý čas
potřebný k prověření možnosti substituce, se váže ještě další okolnost. Tou je nutnost sdělit
důvody, proč nebylo možno řešit kolizi nařízených jednání substitucí. V rozsudku ze dne
30. 4. 2014, č. j. 8 As 107/2013 - 46 (v bodu 18.), Nejvyšší správní požadoval, aby advokát
v omluvě, ve které poukázal na kolizi termínů jednání, „vysvětlil a prokázal, z jakých konkrétních
důvodů nebylo možné zastupování klienta vyřešit prostřednictvím substituce, případně jiným způsobem“
(nerozhodné je, že ve věci řešené citovaným rozsudkem byl z přestupku obviněn sám advokát;
na omluvu pro kolizi termínů jednání se kladou stejné požadavky, ať advokát zastupuje
obviněného z přestupku či je sám z přestupku obviněn). Obdobné požadavky vyplývají
i z judikatury Nejvyššího soudu, k tomu srov. usnesení ze dne 22. 5. 2002,
sp. zn. 29 Cdo 3063/2000 (dostupné z www.nsoud.cz), kde bylo uvedeno: „omlouvá-li účastník (jeho
zástupce) svou neúčast při jednání časovou kolizí s jiným soudním sporem, může být jeho omluva ve smyslu
§153b odst. 1 o. s. ř. důvodná jen tehdy, jestliže soudu oznámí také konkrétní údaje o tom, proč se nemůže
jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu), kdy se o něm
dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá) a že časovou kolizi více jednání již
nebylo možné vyřešit jinak (např. substitucí).“ Jelikož je substituce běžný způsob, jak vyřešit kolizi
termínů jednání, měl by advokát ozřejmit, proč ji nebylo možno využít. Jen tak totiž může
správní orgán posoudit, zda je kolize jednání pro omluvu důležitým důvodem. O důležitý důvod
by se nejednalo tehdy, když by substituci nic nebránilo, a přesto by advokát nevyvinul snahu o její
zajištění.
[27] Omluva stěžovatelova zástupce ze dne 25. 1. 2013 nesplnila ani požadavek na důsledné
popsání důvodů, proč kolizi termínů jednání nebylo možno řešit pomocí substituce. K této
otázce totiž zcela mlčela, byť náležitá omluva vyžaduje též existenci a sdělení důležitého důvodu,
který v účasti u jednání brání. Správní orgán přitom nemá při posuzování důvodnosti omluvy
povinnost vyzývat k doplnění důvodů, pro které se omlouvá. Je především v zájmu obviněného
resp. jeho zástupce, jehož si účastník řízení před orgány veřejné moci zvolil, aby se o osud
podané žádosti zajímal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013,
č. j. 9 As 6/2013 - 26). Stěžovatelův zástupce sice v řízení před krajským soudem a následně
i v kasační stížnosti tvrdil, že se snažil kolizi termínů jednání řešit prostřednictvím substituce, ale
že žádný z jeho kolegů jej nebyl schopen a ochoten zastoupit. Přiblížení důvodů omluvy až při
ústním jednání před krajským soudem či v řízení o kasační stížnosti je bezvýznamné za situace,
kdy samotná omluva k otázce substituce mlčela. Správnímu orgánu tudíž stěžovatelův zástupce
nedal možnost v plné šíři posoudit, zda se v případě jeho omluvy jedná o důležitý důvod, který
náležitá omluva předpokládá. Již jen na okraj lze poznamenat, že ani před krajským soudem ani
v kasační stížnosti nebylo uvedeno, na kolik kolegů se stěžovatelův zástupce obrátil, neuvedl
jejich jména a ani den, kdy se na ně obrátil.
[28] Omluvy z ústního jednání o přestupku se týká též námitka, že stěžovatelův zástupce
v dané věci nemohl předložit předvolání k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, jelikož mu
předvolání vinou soudu nebylo zasláno. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu,
že si i za takové situace měl jeho zástupce zvýšeným úsilím vůči okresnímu soudu zajistit písemné
předvolání.
[29] K předvolání na hlavní líčení ze strany Okresního soudu v Ústí nad Labem se týkají tyto
skutkové okolnosti: Šlo o věc pod sp. zn. 4 T 45/2011. Ze sdělení okresního soudu, které
si vyžádal krajský soud, vyplynulo, že Mgr. René Gemmel v trestní věci předložil plnou moc dne
20. 3. 2012, nicméně ve spise není založen doklad o tom, že by byl zpraven o termínu hlavního
líčení nařízeného na den 31. 1. 2013. Informace o přeložení jednání na 31. 1. 2013 byla nesprávně
soudem zaslána předchozímu zástupci obviněného v trestní věci, nikoli však Mgr. Gemmelovi.
Přípisem ze dne 28. 1. 2013 doručeným dne 29. 1. 2013 pak dle vyjádření okresního soudu
Mgr. Gemmel požádal o zaslání vyrozumění o konání hlavního líčení dne 31. 1. 2013. Ve spise
okresního soudu však není žádná zmínka o tom, že by této žádosti bylo vyhověno. Účast
Mgr. Gemmela byla okresním soudem vzata na vědomí dne 31. 1. 2013, kdy bylo jednání
odročeno. Odročení hlavního líčení dokládá též úřední záznam Okresního soudu
v Ústí nad Labem, který stěžovatelův zástupce správnímu orgánu doručil dne 18. 2. 2013,
tj. po doručení prvostupňového správního rozhodnutí, k němuž došlo dne 5. 2. 2013.
[30] Nejvyšší správní soud v popsaných okolnostech spatřuje pochybení Okresního soudu
v Ústí nad Labem, které tento soud ve svém sdělení i připustil. Se stěžovatelem lze souhlasit
v tom, že pochybení okresního soudu značně limitovalo možnost stěžovatelova zástupce doložit
předvolání k hlavnímu líčení. Na druhou stranu nelze opomenout, že stěžovatelův zástupce počal
řešit problém s tím, že mu okresní soud nezaslal předvolání až dne 28. 1. 2013. Až tímto dnem
je datována jeho žádost o zaslání předvolání, a to v situaci, kdy již od 8. 1. 2013 mohl předvídat
potřebu takové předvolání správnímu orgánu doložit v případě, že by za sebe nezajistil substituci.
Větší váhu však zdejší soud přikládá pochybení Okresního soudu v Ústí nad Labem,
který stěžovatelova zástupce adekvátní cestou neinformoval o hlavním líčení. Jde totiž o prvotní
pochybení, na kterém se stěžovatelův zástupce nepodílel. Stěžovatelův zástupce sice skutečně
mohl po okresním soudu dříve žádat napravení zmíněného pochybení, nedostatečná aktivita
ve vztahu k odstranění cizího pochybení je však méně závažná než samotné cizí pochybení.
[31] Závěr uvedený v bodě [30] však nic nemění na tom, že stěžovatelův zástupce nesdělil
správnímu orgánu omluvu bezodkladně (body [18] až [25] shora). I v bezodkladné omluvě bylo
možno poukázat na skutečnost, že pochybením Okresního soudu v Ústí nad Labem nemůže být
předloženo předvolání a bylo zde možno odkázat správní orgán na okresní soud k ověření této
informace, k čemuž by v případě bezodkladné omluvy bylo daleko více času. Závěr uvedený
v bodě [30] nic nemění ani na tom, že stěžovatelův zástupce správnímu orgánu v omluvě
nevyložil, proč nebylo možno kolizi jednání řešit skrze substituci (body [26] až [27] shora).
Okresní soud v Ústí nad Labem přitom nenesl žádnou vinou na tom, že stěžovatelův zástupce
správnímu orgánu nesdělil omluvu bezodkladně, ani na tom, že omluva nebyla zdůvodněna tak,
jak judikatura žádá.
[32] Jak již bylo výše uvedeno, nešlo-li o bezodkladnou omluvu, nebyl ji správní orgán již
z tohoto samotného důvodu povinen akceptovat. Omluva navíc nebyla ani dostatečně
odůvodněna ve vztahu k nemožnosti zajistit substituci, v čemž by bylo možno spatřovat její další
vadu. Nejvyšší správní soud proto shledal, že správní orgán mohl jednat v nepřítomnosti
stěžovatelova zástupce, jelikož ten nebyl náležitě omluven.
[33] Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08
(N 106/53 SbNU 331; dostupný z http://nalus.usoud.cz), nepřesvědčil Nejvyšší správní soud
o tom, že by správní orgány měly ve stěžovatelově věci povinnost omluvu akceptovat. Závěry
soudních rozhodnutí není možno vnímat zcela odtrženě od konkrétních okolností případů, které
řešily.
[34] Ústavním soudem řešený případ spočíval v tom, že v trestní věci před okresním soudem
advokát ve své omluvě poukázal na kolidující jednání a na skutečnost, že jeho klienti v obou
věcech trvají na jeho osobní účasti a tudíž nesouhlasí se substitucí. Ve věci vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2448/08 byl před Ústavním soudem posouzen názor Nejvyššího soudu, že pokud
bylo v plné moci určené pro trestní řízení uvedeno, že advokát je oprávněn ustanovit si za sebe
zástupce, nemůže se takový advokát relevantně omluvit z hlavního líčení tím, že jeho klient
následně vyjádřil nesouhlas s možností substituce. Ústavní soud však dospěl (v bodě 36. nálezu)
k tomuto závěru: „Právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně
hlavního líčení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce.“
Uvedené pak dle Ústavního soudu neplatí pro případy zjevných obstrukcí.
[35] V nyní posuzovaném případě nebylo vůbec sporné, že samotný stěžovatel nevyloučil
možnost substituce, jelikož se substituci stěžovatelův zástupce sám snažil zajistit, byť neúspěšně.
V daném ohledu tak odkazovaný nález řešil pro nynější věc nevýznamnou otázku.
[36] Lze poznamenat, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2448/08 na adresu soudů
v trestním řízení poznamenal (v bodě 34.): „Pokud soud měl za to, že důvody pro odročení hlavního líčení
dány nebyly, nemohl takto nastalý stav řešit tím, že jednal v nepřítomnosti obhájce, ale měl z toho vyvodit
odpovídající důsledky ve vztahu k obhájci, např. stížností na postup advokáta České advokátní komoře, a vyvolat
tak proti němu kárné řízení a jednání odročit.“ To Nejvyšší správní soud vnímá v souvislosti
s okolnostmi případu, který byl před Ústavním soudem řešen, a kde v konečném stadiu, do nějž
věc dospěla před Nejvyšším soudem, důvodnost omluvy advokáta záležela na posouzení právní
otázky, zda advokát měl i přes přání klientů zajistit substituci, nebo zda je mohl při jednání
zastupovat výhradně on. Zatvrzelost advokáta, který věděl čtyři dny dopředu, že jeho omluvu
soud neakceptoval a hlavní líčení neodročí (viz bod 12. nálezu), pak Ústavní soud v daném
případě nechtěl přičítat k tíži zastoupeného, ale poukazoval na možnost podat stížnost k České
advokátní komoře. Vše za situace, kdy hodnocení toho, zda při dané formulaci plné moci měl
advokát odhlížet od následného přání klientů, kteří nesouhlasili se substitucí, byla před Nejvyšším
soudem natolik nová a zásadní otázka, že k ní Nejvyšší soud vytvořil tzv. právní větu.
[37] Pro hodnocení nynějšího případu byla podstatná otázka náležitosti omluvy advokáta.
Názor, že náležitá omluva dle §74 zákona o přestupcích je omluva učiněná bezodkladně
po vzniku překážky (resp. v první okamžik, kdy je omluvu možno správnímu orgánu sdělit), byla
na rozdíl od okolností posuzovaných Ústavním soudem pevnou součástí judikatury v době, kdy
se stěžovatelův advokát omlouval (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2011,
č. j. 2 As 36/2010 - 58; či bod [18] rozsudku ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 - 25).
V případě, který řešil Ústavní soud, nebylo advokátovi obviněného z trestného činu vytýkáno,
že jeho omluva nebyla včasná (bezodkladná); důvod, proč měl Nejvyšší soud za to, že omluvu
nebylo možno akceptovat, spočíval na hodnocení jejích důvodů vzhledem k okolnostem případu
(formulaci plné moci). Dle náhledu zdejšího soudu se svou povahou liší případy, kdy omluva není
sdělena bezodkladně (a tudíž není správnímu orgánu umožněno ji zavčasu hodnotit, čímž
je nedůvodně časově limitována jeho možnost reakce na omluvu), od případu, kdy se spor vede
o právní hodnocení důvodů omluvy, jde-li o novou a zásadní otázku, jak tomu bylo v případě
usnesení Nejvyššího soudu, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/08.
Nejvyšší správní soud dále opětovně zdůrazňuje, že nedůvodné prodlévání se sdělením omluvy
nese znaky obstrukčního jednání, které zcela zbytečně ztěžuje postup správního orgánu.
IV. b) Možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním
[38] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s krajským soudem, že námitka porušení §36
odst. 3 správního řádu není důvodná.
[39] Dle §36 odst. 3, věty před středníkem, správního řádu platí, že není-li stanoveno jinak,
musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí.
[40] Krajský soud zcela správně poukázal na to, že k tomuto ustanovení se ve vztahu
k přestupkovému řízení vztahuje početná judikatura Nejvyššího správního soudu. Zmínit lze
např. rozsudek ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 54/2013 - 29, kde bylo v bodu 29. uvedeno:
„V předvolání k ústnímu jednání ze dne 16. 1. 2012 magistrát poučil žalobce, že bude mít možnost u ústního
jednání uplatnit svá procesní práva, mimo jiné také právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Toto poučení
bylo dostatečné pro zachování práva účastníka řízení podle §36 odst. 3 správního řádu, protože po skončení
ústního jednání magistrát žádné další podklady do spisu nezařadil. Za této situace nebylo povinností magistrátu,
aby žalobce znovu samostatně vyzval k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Byť k poučení podle §36 odst. 3
správního řádu nedošlo až poté, kdy správní orgán formálně ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo
z něj zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za úplné a dostatečné pro rozhodnutí
o věci samé. Účel §36 odst. 3 správního řádu tím byl naplněn (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2010,
čj. 5 As 24/2009 - 65, č. 2063/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 5. 2012, čj. 3 As 12/2012 - 21).“
[41] Podstatné okolnosti nynějšího případu se přitom od právě citovaného rozsudku neliší.
V předvolání k ústnímu jednání ze dne 31. 12. 2012 bylo v poučení uvedeno, že při ústním
jednání správní orgán stěžovateli umožní vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním.
Z předvolání k ústnímu jednání bylo i v nynější věci jednoznačně patrné, k jakému okamžiku
bude správní orgán považovat podklady za úplné a dostatečné pro vydání rozhodnutí.
Po skončení ústního jednání nebyly opatřovány žádné další podklady rozhodnutí.
[42] Nejvyšší správní soud neměl proto sebemenší důvod se v nynější věci odchýlit od závěrů
vyslovených v citované části rozsudku sp. zn. 8 As 54/2013. Ostatně k obdobnému závěru
dospěl zdejší soud i v rozsudku ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6 As 29/2013 - 87, na který zcela
adekvátně odkázal již krajský soud.
[43] Stěžovatelův poukaz na rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 23. 5. 2012,
č. j. 457/2012-160-SPR/5, krajský soud zcela správně vyhodnotil jako nepřiléhavý. Šlo
o rozhodnutí ve věci jiného subjektu. Stěžovatel se dovolával toho, že ministerstvo zde
vyhodnotilo, že je nedostatečné, když je obviněný z přestupku upozorněn na možnost realizace
práv dle §36 odst. 3 správního řádu již v předvolání k ústnímu jednání, jehož se však neúčastnil.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nedovozuje, že by dané rozhodnutí Ministerstva
dopravy představovalo ustálenou správní praxi (poukaz na jediné rozhodnutí by ostatně nebyl ani
dostatečný pro tvrzení o ustálené praxi). Nejvyšší správní soud nespatřuje žádné pochybení
žalovaného, který námitku porušení §36 odst. 3 správního řádu posoudil zcela autonomně
na stěžovatelem předkládaném rozhodnutí Ministerstva dopravy, jelikož názor vyjádřený v tomto
rozhodnutí pro něj nebyl závazný ve smyslu §90 odst. 1 písm. b) správního řádu. Odůvodnění
Ministerstva dopravy žalovaný nevyhodnotil jako přesvědčivé a předestřel vlastní dostatečné
úvahy, které jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ostatně žalovaný
se výslovně dovolával rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2012,
č. j. 58 A 10/2011 - 22, k němuž lze dodat, že byl v řízení o kasační stížnosti potvrzen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 As 177/2012 - 28.
[44] Krajský soud pak zcela adekvátně doplnil, že koordinační úlohu v oblasti správního řízení
a správního trestání svěřuje §12 odst. 2 zákona o zřízení ministerstev Ministerstvu vnitra, nikoli
Ministerstvu dopravy. Bez významu není ani skutečnost, že jedním z úkolů Nejvyššího správního
soudu je dle §12 odst. 2 s. ř. s. zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování, přičemž žalovaný
postupoval v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu.
IV. c) Vliv vznesení námitky podjatosti na možnost správního orgánu ve věci jednat
[45] Správní orgán obdržel dne 28. 1. 2013 omluvu stěžovatelova advokáta z ústního jednání
a dne 29. 1. 2013 tomuto advokátovi sdělil, že omluvu neakceptuje a že se ústní jednání bude
konat. V reakci na toto sdělení správní orgán obdržel dne 30. 1. 2013 námitku podjatosti, v níž
bylo uvedeno, že pracovník správního orgánu nerespektuje principy spravedlivého procesu, což
si stěžovatelův advokát neumí vysvětlit jinak než jako jeho podjatost. O námitce podjatosti
rozhodl vedoucí odboru správního Magistrátu města Karviné usnesením ze dne 30. 1. 2013,
č. j. MMK/013673/2013, tak, že oprávněná úřední osoba není vyloučena z projednávání věci.
Zmíněné usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 31. 1. 2013 v 8.22 hod., tj. před konáním
ústního jednání, které bylo zahájeno v 8.30 hod. Údaje o čase doručení jednoznačně vyplývají
z potvrzení o doručení do datové schránky založeného ve správním spise.
[46] Proti rozhodnutí o námitce podjatosti stěžovatel podal odvolání, které žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 8. 4. 2013, č. j. MSK 51427/2013, které bylo stěžovateli doručeno dne
10. 4. 2013.
[47] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením, že dokud nebylo o námitce
podjatosti rozhodnuto pravomocně, nemohl správní orgán konat ústní jednání. Rozhodnutí
o námitce podjatosti je rozhodnutí deklaratorní. Vydáním rozhodnutí o podjatosti či jeho
právními účinky se úřední osoba nestává podjatou ani nepřestává být podjatou (srov. Vedral, J.
Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha : BOVA POLYGON. 2012. s. 182). Odvolání proti námitce
podjatosti nemá dle §76 odst. 5 správního řádu odkladný účinek. Správní orgán I. stupně proto
mohl pokračovat v řízení proti stěžovateli již po (nepravomocném) rozhodnutí o námitce
podjatosti, byť samozřejmě nesl riziko, že odvolací orgán bude mít na námitku podjatosti jiný
názor (viz bod [17] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 1 As 55/2012 - 32). Odvolání proti námitce podjatosti bylo nakonec zamítnuto.
[48] Zdejší soud neakceptuje stěžovatelovy výhrady, že nadřízený úřední osoby o námitce
podjatosti rozhodoval „za každou cenu“ tak, aby umožnil konání ústního jednání dne 31. 1. 2013.
Dle §14 odst. 2 správního řádu in fine se o námitce podjatosti rozhoduje bezodkladně. V postupu
nadřízeného úřední osoby, který příkladným způsobem naplnil zákonný požadavek
bezodkladnosti, tak nelze spatřovat sebemenší pochybení.
[49] Projednání kasačních námitek, které se vztahovaly k samotnému věcnému hodnocení
námitky podjatosti a které podjatost úřední osoby spojovaly s jejím postupem ve věci, brání §104
odst. 4 s. ř. s. V žalobě ke krajskému soudu tyto námitky uplatněny nebyly, ač tomu nic nebránilo.
V žalobě v daném směru stěžovatel namítal pouze to, že do pravomocného rozhodnutí o námitce
nemohl dle jeho názoru správní orgán činit úkony.
IV. d) Zjištění skutkového stavu
[50] Stěžovatel namítl, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, a to ve vztahu ke ztotožnění
jeho osoby, ve vztahu k proškolení policistů k ovládání radaru a ve vztahu k návodu k obsluze
radaru.
[51] Dle stěžovatele je povinností správního orgánu prokázat, že vozidlo řídil on za situace,
kdy tvrdí, že vozidlo neřídil. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že v řízení bylo
dostatečně prokázáno, že vozidlo řídil stěžovatel. Důkazem je svědecká výpověď zasahujícího
nadstrážmistra H. a oznámení o přestupku sepsané na místě. Svědek vypověděl, že rychlost
vozidla byla měřena ve vzdálenosti, z níž policisté již rozeznávají siluety řidičů. Dále uvedl,
že vzhledem ke krátké vzdálenosti měření rychlosti, musí policisté ihned po změření rychlosti
vozidlo zastavit, tudíž je vyloučeno, aby došlo k záměně řidiče. Zasahující policista vyloučil,
že by v oznámení o přestupku uvedli někoho jiného než řidiče vozidla. V oznámení o přestupku,
které je založeno ve spise, figuruje stěžovatelovo jméno, datum narození, bydliště a též číslo
občanského průkazu. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že je zjevné, že totožnost stěžovatele
byla ověřena z jeho občanského průkazu.
[52] Stěžovatel v odvolání uvedl, že podpis na oznámení o přestupku není jeho, k čemuž
navrhl důkaz písmoznaleckým posudkem. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným,
že provedení takového důkazu nebylo třeba, jelikož totožnost stěžovatele byla dostatečně
prokázána na základě výpovědi zasahujícího policisty a oznámení o přestupku.
[53] Stěžovatel namítl, že vychází-li správní orgán z výpovědi svědka, musí uvést, o kterého
svědka konkrétně šlo. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ve věci byl vyslechnut jediný
svědek – nadstrážmistr H. V odvolání stěžovatel uvedl, že v prvostupňovém rozhodnutí jméno
policisty není uvedeno, na což žalovaný reagoval tak, že v rozhodnutí o odvolání jeho jméno
uvedl a poznamenal, že ze spisu je zřejmé, že šlo o výpověď nadstrážmistra H. V tomto postupu
zdejší soud neshledal porušení stěžovatelových práv. Zároveň nelze přisvědčit kasační námitce, že
by krajský soud nereagoval na tvrzení o chybějícím jménu svědka, jelikož krajský soud na straně 8
rozsudku uvedl, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání doplnil jméno svědka, které nebylo
uvedeno v prvostupňovém správním rozhodnutí.
[54] Překročení maximální povolené rychlosti bylo v nynější věci doloženo záznamem
z radarového měření. Takový výstup představuje dostatečný důkaz o rychlosti, kterou
se automobil pohyboval, nejsou-li z okolností případu patrné pochybnosti o vypovídací hodnotě
či správnosti takového důkazu nebo nebyl-li záznam relevantně zpochybněn. Ze záznamu
z radarového měření je patrné, jaké vozidlo bylo měřeno, kde a kdy došlo k měření, přičemž tyto
údaje se shodují s oznámením o přestupku sepsaným na místě a podepsaným zasahujícím
policistou. Ze záznamu o radarovém měření je patrné výrobní číslo radaru UX018148, k němuž
se vztahuje ověřovací list s platností do 7. 12. 2012 (k měření došlo 1. 11. 2012) deklarující,
že radar měl požadované metrologické vlastnosti. O záznamu z radarového měření jako takovém
tedy nejsou pochybnosti.
[55] Stěžovatel k měření v odvolání poznamenal: „Je obecně známo, že správnost měření je validní jen
tehdy, pokud bylo měřidlo použito proškolenou osobou a způsobem stanoveným v návodu k měřidlu. Návod
k měřidlu přiložen nebyl.“ Z tohoto tvrzení vůbec nevyplývá, že by stěžovatel zpochybňoval, že bylo
měřeno v souladu s návodem, natož aby smysluplně konkretizoval své výhrady k samotnému
postupu měření tak, aby bylo tyto výhrady třeba porovnat s návodem. Stěžovatel tudíž
relevantním způsobem nezpochybňoval postup měření, proto v dané věci nebylo třeba do spisu
zakládat návod k obsluze radaru. Na daném místě lze poukázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70, kde v posuzované věci Krajský
soud v Hradci Králové zhodnotil, že v případě, kdy není konkrétním způsobem namítána
nesprávnost měření, není nutné do spisu zakládat návod k obsluze radaru [viz bod 3)
odkazovaného rozsudku], což Nejvyšší správní soud aproboval [viz bod 26) zmíněného
rozsudku]. Stěžovatel v nynější věci ani v žalobě ke krajskému soudu neuvedl žádné konkrétní
námitky k postupu měření, krajský soud tak zcela správně s odkazem na tuto skutečnost shledal,
že návod k obsluze radaru nemusel být obsahem spisu.
[56] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v jeho tvrzení, že správní orgány
pochybily, když vycházely z kopie ověřovacího listu dokládajícího metrologické vlastnosti radaru,
aniž by však opatřily originál této listiny. Stěžovatel zpochybňoval ověřovací list jen z toho titulu,
že jde o kopii. Tato námitka není důvodná. Jde o kvalitní kopii celého ověřovacího listu
(ten se dle jeho textu skládá ze dvou listů, oba listy jsou zkopírovány). Kopie je opatřena jménem
osoby, která ji pořizovala (N. F.), jejím podpisem u textu „za správnost“. Je sice pravda,
že policejní orgán není nadán shodnou pravomocí ověřovat shodu jako např. notáři, jejichž
ověřovací doložce je přiznána povaha veřejné listiny. Nicméně s ohledem na skutečnost, že kopie
nevzbuzuje pochybnosti, které není schopen vyvolat v dané věci ani stěžovatelův poukaz na to,
že jde o kopii, považuje potvrzení shody kopie a originálu policejním orgánem za dostatečné.
[57] Z výpovědi policisty, který byl vyslechnut jako svědek, vyplynulo, že zasahující policisté
pravidelně provádí měření rychlosti a že místo, kde byl stěžovatel měřen, je stabilní místo
pro měření rychlosti. Svědecká výpověď dokládá, že policisté měli s ovládáním radaru zkušenosti.
Ostatně výstup z radarového měření, jakožto výsledek práce policistů s radarem, se svou kvalitou
a obsahem nijak neodlišuje od výstupů z radarových měření, s nimiž Nejvyšší správní soud
v rámci své úřední činnosti přichází do kontaktu. Stěžovatel ani v náznaku nepoukázal na nějakou
známku neprofesionálního chování policistů během posuzovaného měření rychlosti
či v návaznosti na ně, z něhož by se dalo usuzovat na to, že měření neproběhlo řádně. Z tohoto
pohledu není stěžovatelova samotná námitka, že ve spise není založen doklad o proškolení
policistů o ovládání radaru, schopna zpochybnit vypovídací hodnotu výsledku měření rychlosti.
V. Závěr a náklady řízení
[58] Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z kasačních námitek důvodnou. Kasační stížnost
proto není důvodná a byla dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci přitom zdejší
soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[59] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu