ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.141.2015:27
sp. zn. 2 As 141/2015 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: T. S.,
zastoupena Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 760/67, Praha 9, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, ve
věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2015, č. j. 3 A
156/2014 – 75,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Usnesení městského soudu
[1] Usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. 3 A 156/2014 – 75, rozhodl Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“), že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného
je na základě §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 s. ř. s. nepřípustná.
[2] Městský soud dospěl k závěru, že se proti nesprávnému vyznačení data nabytí právní
moci rozhodnutí v přestupkové věci (vyznačení dne 6. 10. 2014 namísto tvrzeného dne
19. 11. 2014, kdy již uplynula jednoroční lhůta pro pravomocné projednání přestupku
dle §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů)
lze domáhat ochrany i jinými právními prostředky, konkrétně žalobou proti správnímu
rozhodnutí o přestupku. Městský soud zároveň upozornil, že takovou žalobu žalobkyně
podala a řízení v této věci je u městského soudu vedeno pod sp. zn. 4 A 64/2014. Právě
v uvedeném řízení, v němž se přezkoumává zákonnost napadeného správního rozhodnutí,
musí být dle názoru městského soudu posouzena i otázka, zda napadené rozhodnutí
je pravomocné a odkdy.
II. Rozhodné skutkové okolnosti
[3] Z obsahu spisů vyplynulo, že stěžovatelka řídila dne 20. 10. 2013 okolo 2:05 hod. v Praze
na křižovatce ulic Plzeňská a Radlická motorové vozidlo tovární značky Audi A4, registrační
značky X, přičemž při kontrole se na výzvu policisty odmítla podrobit zkoušce ke zjištění, zda
není jako řidička ovlivněna alkoholem či jinou návykovou látkou. Při kontrole bylo dále zjištěno,
že vozidlo nemělo platnou technickou prohlídku, při řízení vozidla u sebe neměla stěžovatelka
řidičský průkaz, osvědčení o registraci tohoto vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla.
[4] Na základě uvedených skutečností byla stěžovatelka shledána vinou ze spáchání
přestupků dle §125c odst. 1 písm. d) a §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne
18. 12. 2013, č. j. MHMP 1571708/2013/Vos, za což jí byla uložena pokuta ve výši 30.000 Kč
a zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců.
[5] Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu
bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 9. 2014, č. j. 305/2014-160/SPR/3.
Na rozhodnutí žalovaného je vyznačena doložka právní moci ve znění „Toto rozhodnutí nabylo
právní moci dne 6. 10. 2014. Je vykonatelné. Ministerstvo dopravy. Vydáno dne 25. 9. 2014.“ Součástí
spisu je i obálka, v níž bylo rozhodnutí doručováno, na níž je uvedeno, že adresát nebyl
na stěžovatelkou uvedené adrese (adresa městského úřadu) zastižen dne 26. 9. 2014 a konec
odběrné lhůty je dne 6. 10. 2014. Na obálce je také uvedeno, že na uvedené adrese sídlí pouze
městský úřad a ten nemá žádný kontakt na adresáta. Žalovaný byl na základě své žádosti ohledně
adresy stěžovatelky pro doručování dle §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel
a rodných čísel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyrozuměn
Ministerstvem vnitra, že stěžovatelka je hlášena k trvalému pobytu na adrese T., U L. 585E, okres
P.
III. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatelka předně namítá, že rozhodnutí městského soudu je pro ni překvapivé. Uvádí,
že městský soud ji opakovaně vedl k tomu, aby upřesnila žalobu a uvedla, v čem konkrétně
spatřuje nezákonný zásah, vyjádřila se k replice žalovaného, nařídil jednání na den 20. 5. 2015
a teprve poté žalobu odmítl pro nepřípustnost, přesto, že soud musel vědět o potenciálních
důvodech odmítnutí již od počátku řízení.
[8] Stěžovatelka dále namítá, že městský soud ji měl poučit a upozornit na nebezpečí
odmítnutí žaloby z důvodu uvedeného v §46 odst. 1 s. ř. s., pokud nedojde k úpravě žalobního
petitu. Stěžovatelka uvádí, že městský soud odmítl její žalobu s poukazem na to, že se domáhala
nejen určení, že zásah byl nezákonný, ale i nápravy tohoto stavu. Tímto městský soud zcela
rezignoval na svou hmotněprávní poučovací povinnost a povinnost součinnosti s účastníky řízení
plynoucí mu z §36 odst. 1 s. ř. s. aplikované přiměřeně i s §118a a násl. o. s. ř.
[9] Stěžovatelka také upozorňuje, že žalobu proti nezákonnému zásahu podala,
protože má za to, že žalobu proti správnímu rozhodnutí (která je projednávána u městského
soudu pod sp. zn. 4 A 64/2014) podala v důsledku nesprávně vyznačeného data nabytí právní
moci a s ohledem na kogentní normu v §72 odst. 1 s. ř. s. opožděně. Prvotní povinností soudu
je přezkoumat podmínky řízení, a pokud městský soud ve věci pod sp. zn. 4 A 64/2014
dospěje ke stejnému závěru jako stěžovatelka, tedy že žaloba je opožděná, odmítne ji podle
§46 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka pak zůstane zcela bez možnosti se proti nezákonnému zásahu
žalovaného soudně bránit. Takový postup by byl prakticky odepřením spravedlnosti. Městský
soud měl dát stěžovatelce prostor na případnou změnu petitu nebo mohl postupovat
dle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. a řízení přerušit do doby, než bude zřejmé, zda byly splněny
podmínky řízení ve věci pod sp. zn. 4 A 64/2014.
[10] Na závěr stěžovatelka namítá, že městský soud nedostatečně vyložil v napadeném
usnesení své úvahy, které jej vedly k vydání rozhodnutí. Rozhodnutí není dostatečně přesvědčivě
a rozumně odůvodněno, a proto dle stěžovatelky trpí nepřezkoumatelností. Ze všech výše
uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že usnesení městského soudu
je přezkoumatelné, neboť v něm jsou uvedeny všechny potřebné úvahy. Dále žalovaný
konstatoval, že městský soud správně odmítl žalobu stěžovatelky pro nepřípustnost s odkazem
na §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 s. ř. s., neboť stěžovatelka měla, a dokonce využila
možnost podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Vztah obou zmíněných žalobních
typů lze označit za primát žaloby proti rozhodnutí, kdy sekundární možnost podání úspěšné
žaloby proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí
nepřipadá v úvahu, k čemuž však v dané věci nedošlo. Dle žalovaného nedošlo ani ze strany
městského soudu k učinění předčasného závěru o možnosti domáhat se nápravy jinými právními
prostředky, ale k objektivnímu zhodnocení existujícího stavu, přičemž v takovém postupu nelze
spatřovat odepření soudní ochrany stěžovatelce.
IV. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu
[12] Při předběžném posouzení věci dospěl druhý senát Nejvyššího správního soudu k závěru,
že rozhodná právní otázka, konkrétně posouzení právní povahy doložky právní moci,
má být posouzena jinak než v dřívějším rozsudku rovněž druhého senátu, a sice ze dne
25. 6. 2008, č. j. 2 As 10/2008 – 41.
[13] Podle §46 odst. 1 s. ř. s., [n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže
a) soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky
řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení
pokračovat,
b) návrh byl podán předčasně nebo opožděně,
c) návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou,
d) návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
[14] Podle §65 odst. 1 s. ř. s., [k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového
rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
[15] Podle §82 s. ř. s. [k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany
proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[16] Podle §85 s. ř. s. [ž]aloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními
prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.
[17] Podle §79 odst. 1 s. ř. s. [t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat,
aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí,
spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu
nebo jiný právní důsledek. Podle odst. 2 pak [ž]alovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení
má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
[18] Podle §75 odst. 1 správního řádu „[s]právní orgán, který rozhodl v posledním stupni, vyznačí
na písemném vyhotovení rozhodnutí, které zůstává součástí spisu, právní moc nebo vykonatelnost rozhodnutí.
Zároveň vyznačí den vyhlášení tohoto rozhodnutí nebo den, kdy byla písemnost předána k doručení.
[19] Podstatou sporu v nyní projednávané věci je, zda se lze proti nesprávnému vyznačení data
v doložce právní moci rozhodnutí (z důvodu tvrzeného nesprávného doručení rozhodnutí
stěžovatelce) domáhat žalobou proti nezákonnému zásahu podle §82 s. ř. s.
[20] Prvotním úkolem správního soudu po podání (zásahové) žaloby je přezkoumání
podmínek řízení, neboť „i ve správním soudnictví jsou podmínky řízení vnímány jako takové podmínky,
za nichž soud může rozhodovat ve věci samé; jejich nedostatek tedy brání soudu vydat meritorní rozhodnutí
(srov. §103 o. s. ř. podpůrně za použití §64 s. ř. s.). Jsou chápány jako podmínky přípustnosti procesu jakožto
celku, přičemž se upínají k procesním úkonům stran či soudu. Teorie procesního práva i soudní praxe řadí mezi
podmínky řízení na straně soudu především pravomoc, příslušnost, na straně účastníků řízení způsobilost
být účastníkem řízení, procesní způsobilost, popř. též plnou moc zmocněnce v případě zastoupení. Úkony soudu
i úkony stran jsou pak vázány společnými podmínkami – překážkou litispendence a překážkou věci rozsouzené.
Dalšími okolnostmi, které obvykle brání věcnému projednání návrhu (žaloby) ve správním soudnictví
jsou opožděnost (předčasnost) žaloby, podání návrhu zjevně neoprávněnou osobou, nepřípustnost. Specifickým
důvodem, jenž vylučuje další postup v řízení, jsou neodstraněné vady žaloby (§37 odst. 5 s. ř. s.). Jsou-li naplněny
zákonné předpoklady, soud žalobu odmítne, aniž by se mohl zabývat její důvodností. K posouzení důvodnosti
žaloby tedy soud může přistoupit jen tehdy, byla-li včas podána přípustná žaloba osobou k tomu oprávněnou
a pokračování v řízení nebrání neodstraněné vady žaloby nebo nedostatek podmínek řízení.“
(viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010,
č. j. 7 Ans 5/2008 – 164, publ. pod č. 2181/2011 Sb. NSS, bod [23]).
[21] Při posuzování podmínek řízení je i v případě zásahové žaloby podle §82 a násl. s. ř. s.
nutné, aby správní soud zvážil, zda žalobce předkládá plausibilní tvrzení, tj. zda tvrdí dotčení
něčím, co může být v myslitelné rovině zásahem a může zasahovat do jeho právní sféry
(k tomu obdobně ohledně návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části
podle §101a a násl. s. ř. s. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, body [31] – [35]). Pokud
totiž tomu tak není a žalobce tvrdí něco, co z povahy věci zásahem být nemůže, je nutno
s ohledem na §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu odmítnout, neboť se jedná o neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení.
[22] K právní povaze doložky právní moci Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
25. 6. 2008, č. j. 2 As 10/2008 - 41, uvedl, že „vyznačení právní moci je úkonem toliko evidenčního
charakteru, jehož opomenutí nemá vliv na skutečný okamžik nabytí právní moci rozhodnutí. Ten totiž nastává
bez ohledu na fyzické vyznačení doložky právní moci na písemném vyhotovení rozhodnutí, a to buď uplynutím
zákonem stanovené doby, v níž lze rozhodnutí napadnout odvoláním nebo rozkladem (§52 správního řádu)
a která běží od okamžiku prokazatelného oznámení rozhodnutí účastníku řízení, anebo okamžikem oznámení
rozhodnutí (tj. doručením do vlastních rukou účastníka řízení, ústním vyhlášením, eventuelně podle nové právní
úpravy správního řízení i veřejnou vyhláškou). Z dříve vydaných rozhodnutí zdejšího soudu nadto vyplývá,
že datum vyznačené v doložce právní moci není naprosto nezpochybnitelné [např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Afs 10/2005 - 86 (…): „není rozhodné, že správní orgán vyznačil doložku
právní moci dle doručení stěžovateli, neboť soud není v přezkumném řízení vázán tímto právním názorem
správního orgánu.“ ].“
[23] Druhý senát se ztotožňuje se shora citovaným rozsudkem v tom, že v případě vyznačení
doložky právní moci se jedná toliko o úkon evidenčního charakteru - o jakési právně významné
vyjádření názoru správního orgánu, který příslušný akt vydal, zda má za to, že tento akt
je pravomocný, a pokud ano, k jakému datu. O nabytí právní moci (a v rámci toho i o datu
případného nabytí právní moci) má však každý, pro koho by mohla mít právní moc rozhodnutí
(resp. jeho právní moc k určitému datu) nějaký význam, oprávnění a povinnost udělat si úsudek
sám na základě vlastního zhodnocení rozhodných skutečností (zda byl akt, který má být v právní
moci, doručen, komu, zda účinně atd.). Vyznačení nesprávného data v doložce právní moci
tedy nemůže mít samo o sobě žádný dopad do právní sféry účastníka řízení srovnatelný
s dopadem „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. či „zásahu“ ve smyslu §82 s. ř. s.
[24] V rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 2 As 10/2008 – 41, však Nejvyšší správní soud dodal,
že doložka právní moci nemá ani povahu osvědčení, a proto nelze proti jejímu nevyznačení
(resp. k domožení se vyznačení jiného data právní moci rozhodnutí, než jaké vyznačil správní
orgán) využít ochrany před nečinností správního orgánu podle §79 s. ř. s. Soud k tomu uvedl:
„Přisvědčit nelze ani námitce, dle které nevyznačení doložky právní moci na stavebním povolení představuje
nečinnost stavebního úřadu, která by mohla být zohledněna v rámci soudní ochrany poskytované ve správním
soudnictví. Jak vyplývá z §79 odst. 1 s. ř. s., ochrana před nečinností správního orgánu spočívá v tom, že soud
správnímu orgánu uloží (při splnění zákonných podmínek) povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé
nebo osvědčení. Že vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí samo vydáním meritorního rozhodnutím není,
nepovažuje zdejší soud za nutné blíže objasňovat, neboť tento závěr plyne již ze samotného pojmosloví; pojem
osvědčení sice soudní řád správní nedefinuje, podle teorie se jím však úředně osvědčují (potvrzují) skutečnosti v něm
uvedené, tedy skutečnosti úředně zřejmé, a to buď skutkové, nebo právní. Lze tak uzavřít, že v případě
nevyznačení doložky právní moci na rozhodnutí založeném ve správním spisu nelze pojmově hovořit o nečinnosti
žalovaného (ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s.), neboť doložka právní moci správním aktem není a ani být nemůže
už proto, že je na správním aktu pouze vyznačována. Shodně se k povaze doložky právní moci, coby pouhého
úředního postupu, jímž se osvědčuje, že vydané rozhodnutí nabylo právní moci (a kdy se tak stalo), vyjádřil
i Ústavní soud. Ve svém stanovisku dne 20. 10. 1998, Pl. ÚS - Sb. 8/98 (…) konstatoval, že tato doložka
není nevyvratitelná za situace, kdy byla vyznačena nesprávně; stejně tak není vyloučeno z prokázaného nabytí
právní moci takového rozhodnutí vycházet, aniž je doložka formálně vyznačena. (…) Nejvyšší správní soud
však nemá za vyloučené, aby tento případný nesprávný úřední postup nemohl založit odpovědnost za škodu
nesprávným úředním postupem vzniklou, jak již ostatně konstatoval v obdobném případě, kdy doložka právní
moci byla vyznačena na rozhodnutí, které právní moci nenabylo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2006, č. j. 8 Ans 5/2005 – 63 (…)). Obdobně Nejvyšší správní soud nahlíží i na skutečnost,
že žalovaný doklady prokazující datum doručení původního stavebního povolení nedohledal či ztratil - také
v tomto případě by přicházela v úvahu pouze náhrada v důsledku ztráty vzniklé škody způsobené nesprávným
úředním postupem.“
[25] A právě s právním názorem, že doložka právní moci není osvědčením ve smyslu
§79 odst. 1 s. ř. s., jenž byl vyjádřen ve shora citovaném rozsudku, se druhý senát neztotožňuje.
[26] K rozlišení mezi jednotlivými žalobními typy na ochranu proti jednání veřejné správy
se vyslovil rozšířený senát v bodě 21 usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98,
č. 2206/2001 Sb. NSS, a to
takto:„Nečinnostní žaloba je ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu svým způsobem přípravným a pomocným prostředkem. Jejím účelem je umožnit, aby soud přinutil správní
orgán vydat rozhodnutí (ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.) ve věci samé a také případně osvědčení. V řízení
o nečinnostní žalobě soud zjistí, zda je správní orgán povinen vydat určitý akt z výše uvedené množiny taxativně
vymezených aktů, jak jsou uvedeny v §79 odst. 1 s. ř. s. Pokud shledá, že tomu tak je, uloží správnímu orgánu
takový akt vydat. Jedná-li se o akt přezkoumatelný na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, soud
správnímu orgánu neuloží, jaký obsah má dotyčný akt mít, nýbrž toliko povinnost jej vydat. Obsahová stránka
takového aktu pak může být přezkoumána poté, co bude vydán, v případném následném řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu. Jde-li však o akt jiné povahy nežli rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
a zároveň spadá do množiny taxativně vymezených aktů dle §79 odst. 1 s. ř. s. (tj. jde-li o osvědčení), možnost
následného přezkumu aktu v navazujícím žalobním řízení není dána, neboť neexistuje žádný žalobní typ
vztahující se na osvědčení, který by byl obdobou žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Proto se soud zabývá
již v rámci řízení o nečinnostní žalobě obsahovou stránkou takového aktu a zpravidla správnímu orgánu vymezí
(v závislosti na tom, co je mezi stranami sporné), zda vůbec má být osvědčení vydáno a případně, vede-li se spor
například o jeho určitý dílčí obsahový aspekt, též jaký obsah musí, anebo naopak nesmí mít dotyčný akt
(soud se zde nezabývá veškerými obsahovými aspekty daného aktu, nýbrž pouze těmi, které jsou mezi stranami
sporné, nebo těmi, které se spornými aspekty aktu souvisejí či jsou na nich závislé). Ve vztahu k osvědčení ostatně
toto pravidlo naznačil již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 Ans 4/2009 - 63,
www.nssoud.cz, a zřetelně vyjádřil stejný soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009 - 71,
www.nssoud.cz (relevantní pasáže obou rozsudků citovány výše sub [10] a [11]).“
[27] K samotné právní povaze osvědčení pak rozšířený senát v bodech 25 až 27 stejného
usnesení uvedl:
[25] Osvědčení podle doktríny správního práva "úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny.
Na rozdíl od deklaratorního správního aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního
zjištění (kdy není o věci pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak použít správního uvážení
nebo vyložit neurčitý pojem - osvědčují se skutečnosti úředně zřejmé, zpravidla z vnitřních zdrojů vykonavatele
veřejné správy, který osvědčení vydává). (…) Proti osvědčení se nelze bránit žádným formálním
opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku.“(Dušan Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část, 6. vyd.,
C. H Beck, Praha 2006, str. 267, marg. č. 301). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 1 Ans 8/2005 - 165, publ. pod č. 981/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, sice zdůraznil,
že "[t]eoretickou úvahu, že osvědčení se vydává tam, kde o věci není sporu, nelze absolutizovat a spíše je na místě
ji vykládat tak, že jde o věci, o něž by nemělo být sporu, nebo o věci, o kterých zpravidla nemůže být sporu;
v opačném případě by totiž §79 odst. 1 s. ř. s. v části, v níž umožňuje brojit proti nevydání osvědčení, postrádal
smysl. Důraz je naopak zapotřebí položit na to, že osvědčení je úředním potvrzením skutečností, které jsou v něm
uvedeny (…)“. V rozsudku ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 As 33/2006 - 84, publ. pod č. 1654/2008 Sb. NSS
a na www.nssoud.cz, však Nejvyšší správní soud dělící linii mezi osvědčením a deklaratorním rozhodnutím vedl
podle toho, zda správním orgánem vydaný akt má povahu důkazního prostředku, jehož obsah (důkaz)
lze vyvrátit jiným důkazem (pak jde o osvědčení), anebo zda jde o závazné (a tedy v rovině normativní, a nikoli
v rovině skutkové se pohybující) určení práv či povinností, jež jsou předmětem daného správního aktu (pak jde
o deklaratorní rozhodnutí). Rozšířený senát má za to, že klíčové rozlišovací kritérium mezi osvědčením
a deklaratorním rozhodnutím vskutku spočívá v tom, zda je o akt pohybující se v rovině skutkové (o akt
potvrzující sice úředně, avšak nezávazně, neboť vyvratitelně, určité skutečnosti), anebo o akt normativní (závazně
stanovící, že určitá osoba má, anebo naopak nemá určitá práva nebo povinnosti). Okolnost, do jaké míry zřejmé
jsou skutečnosti v osvědčení či deklaratorním rozhodnutí zkoumané, je pak spíše kritériem pomocným.
[26] Podobně jako mezi rozhodnutím a osvědčením je nutno rozlišovat mezi zásahem a osvědčením. I zde
je klíčovým rozlišovacím kritériem, zda se jedná o úkon správního orgánu závazné povahy, zasahující do sféry
práv a povinností jednotlivce, anebo zda jde o úkon povahy ryze evidenční, osvědčovací či potvrzovací, tj. úkon
zůstávající toliko v rovině skutkové, nemající však normativní povahu.
[27] Nezřídka bude takové rozlišení mezi rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., zásahy ve smyslu
§82 s. ř. s. a osvědčeními ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. obtížné a nejednoznačné. Právě proto však musí
být výklad ustanovení o soudní ochraně poskytované ve správním soudnictví takový, aby jakýkoli úkon mající
povahu jednoho z výše uvedených, tedy i ten, jenž se pohybuje na pomezí mezi uvedenými typy úkonů, byl podroben
soudní kontrole, a to nejen formálně, ale skutečně, tedy z hlediska svého obsahu. Proto, jak již bylo výše uvedeno,
je třeba, aby, jde-li o soudní kontrolu vydání osvědčení v řízení podle §79 a násl. s. ř. s., se soud zabýval nejen
tím, zda se má osvědčení vydat, ale podle okolností i jeho obsahovými aspekty. Stejně tak je nezbytné v řízení podle
§82 a násl. s. ř. s. zvolit v případě, že se jedná o nezákonný zásah formou nezákonné nečinnosti, jež spočívá
v jiném nekonání než nevydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení, formulovat výrok rozhodnutí krajského soudu
tak, aby vedl k tomu, že příslušný správní orgán nadále již nebude nečinný a že naopak učiní zákonem
předepsaný úkon a že tento úkon bude mít zákonem stanovený obsah.
[28] Z výše uvedených rozlišovacích kritérií pro osvědčení, jež vyplývají z usnesení
rozšířeného senátu, podle přesvědčení druhého senátu vyplývá, že osvědčením je i doložka právní
moci. Doložka právní moci úředně potvrzuje, že určité správní rozhodnutí nabylo právní moci
určitého dne. Toto potvrzení má skutkový charakter, tj. není závazné, normativní, a proto může
být popřeno (překonáno, vyvráceno) úsudkem jiného orgánu či jiné relevantní osoby, pro které
má otázka právní moci nějaký právní význam. Tento jiný orgán (jiná osoba) může dojít ve svém
úsudku o tom, zda dané rozhodnutí nabylo právní moci, a pokud ano, kdy se tak stalo, k jinému
závěru než orgán, jenž doložku právní moci na rozhodnutí vyznačil. To však ještě z doložky
právní moci nečiní právní „nic“. Již samotná okolnost, že zákonodárce s pojmem doložky právní
moci pracuje a takový institut v §75 odst. 1 správního řádu upravuje, znamená, že doložka
má svůj právní význam – přesně takový, jaký obvykle má osvědčení vydávané vykonavateli
veřejné správy: zjednodušit právní provoz a poskytnout určitou míru právní jistoty, jakož i docílit
určité přehlednosti postupů veřejné správy. Doložka právní moci signalizuje všem orgánům
a osobám, pro které má rozhodnutí, na němž je právní moc vyznačena, nějaký význam, že podle
názoru orgánu příslušného podle §75 odst. 1 správního řádu k jejímu vyznačení je dané
rozhodnutí v právní moci, a proto má (může mít) zákonem předvídané účinky, zejména
být vykonáno či vyvolávat jiné právní účinky (statusové, umožňující navázat na dané rozhodnutí
další akty či jím další akty podmínit, být pro ně podkladem aj.).
[29] V projednávané věci jsou uvedené funkce doložky právní moci, dá se říci, ukázkové.
Skutečnost, k jakému dni bude právní moc na přestupkové rozhodnutí ve věci stěžovatelky
vyznačena, je významný signálem pro orgán, který by chtěl toto rozhodnutí vykonat či je užít jako
podkladového aktu pro svůj postup (typicky k zápisu bodů do registru řidičů), zda tak může
učinit. Pokud by totiž dané rozhodnutí nabylo právní moci až po uplynutí roční prekluzívní lhůty
k projednání přestupku (§20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), nebylo by „účinné“
v tom smyslu, že by mohlo být vykonáno či být podkladem pro zápis bodů do registru řidičů
(viz k tomu prejudikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudky ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 57/2004 - 39, ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 As 56/2004 - 68, ze dne 23. 4. 2010,
č. j. 5 As 10/2010 – 75, či ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 As 41/2010 – 66). Jistěže samotná doložka
právní moci nebrání orgánu, který by měl dané rozhodnutí vykonávat nebo je jinak používat,
aby si o otázce právní moci učinil úsudek sám, nicméně tím svou povahu významného signálu
neztrácí.
[30] Jestliže tedy zákonodárce zakotvil v soudním řádu správním i ochranu proti osvědčením
jako nezávazným správním aktům, je nutno i takovouto ochranu poskytnout, a nikoli ji odpírat
(viz k tomu již citovaný bod 27 usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 – 98).
[31] Na doplnění druhý senát dodává, že podle jeho názoru na právní povaze doložky právní
moci jakožto osvědčení nic nemění „technický“ způsob jejího vyznačení – zpravidla otiskem
formulářového razítka na písemném vyhotovení rozhodnutí a uvedení data nabytí právní moci,
data vyznačení doložky a podpisu příslušné úřední osoby. Podstatný je totiž obsah doložky,
jímž je úřední potvrzení právně významné skutečnosti. Jistě si lze představit, že doložka by mohla
být i samostatnou listinou či listinou připojenou k rozhodnutí, jehož právní moc by potvrzovala.
Stejně tak by bylo možno osvědčení právní moci provádět nejrůznějšími způsoby za využití
informačních technologií, např. zobrazením údaje o právní moci dálkovým způsobem
tak, že se po zadání určitého přístupového kódu tento údaj generuje z informačního systému
obsahujícího informace o právních mocích nejrůznějších rozhodnutí. Forma zde nemůže
být rozhodující, klíčové musí být posouzení povahy a funkce informace, kterou doložka právní
moci poskytuje.
[32] Dále druhý senát poznamenává, že otázka právní moci rozhodnutí nemůže
být - a zejména ne v kontextu případu žalobkyně – posuzována v plném rozsahu ani v rámci
řízení o žalobě §65 a násl s. ř. s. proti správnímu rozhodnutí, jehož právní moc je doložkou
osvědčována. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se posuzuje zákonnost
samotného tohoto rozhodnutí, případně zákonnost postupu vedoucího k jeho vydání. I kdyby
rozhodnutí bylo nezákonné, na právní moci rozhodnutí to nic nemění a ta bude odstraněna
až spolu s rozhodnutím samotným jeho zrušením správním soudem. Naopak i u zákonného
rozhodnutí, které v žalobním řízení obstojí a nebude zrušeno, může být sporu, kdy nabylo právní
moci, a vyřešení této otázky může mít pro ty, jejichž práv či povinností se rozhodnutí týká, právní
význam (takto je to i u žalobkyně). Přitom jen za určitých okolností má správní soud důvodu
se otázkou nabytí právní moci hlouběji zabývat – v podstatě jen v souvislosti s posuzováním
podmínek věcné projednatelnosti žaloby (tj. především při posuzování podmínky vyčerpání
opravných prostředků a včasnosti žaloby). Soud se tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu otázkou právní moci, a v této souvislosti i sekundárně otázkou správnosti údajů
v doložce právní moci, zabývá nejudikátně, toliko pro účely posouzení, zda lze žalobou napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumat. Soudní ochrana v rámci žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu proto na doložku právní moci nedosahuje.
[33] V projednávané věci má posouzení právní povahy doložky právní moci pro účastníky
řízení zásadní význam – jde ve skutečnosti o jádro sporu. Dosavadní judikatura
Nejvyššího správního soudu, konkrétně výše již zmiňovaný rozsudek ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 2 As 10/2008 – 41, v podstatě odpírá přímou soudní ochranu proti nevyznačení
či nesprávnému vyznačení doložky právní moci – vyplývá z něho, jak již uvedeno, že zde není
použitelný žádný ze tří žalobních typů podle soudního řádu správního (ani žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu, ani zásahová žaloba, ani nečinnostní žaloba). Pokud by rozšířený
senát dospěl k závěru, že doložka právní moci je osvědčením, a že tedy nečinnostní žaloba ve věci
osvědčení je přípustná, bylo by na místě – přestože se jedná v projednávané věci o kasační
stížnost proti usnesení o odmítnutí zásahové žaloby – toto usnesení zrušit a vrátit věc městskému
soudu k dalšímu řízení, aby v němž mohla žalobkyně patřičným způsobem s ohledem
na změnu právního náhledu na povahu doložky právní moci změnit svůj žalobní návrh
tak, aby o něm správní soud první instance mohl meritorně rozhodnout. Jiný postup ve věci
by podle přesvědčení druhého senátu znamenal odepření soudní ochrany, neboť dosavadní
judikatura jasně a jednoznačně odmítala přímou soudní ochranu proti doložce poskytnout
a změna právního názoru, kterou by případně učinil rozšířený senát, by byla judikaturním
obratem, s nímž žalobkyně při svém dosavadním postupu nemohla bez dalšího rozumně počítat.
[34] Nejvyšší správní soud k situacím judikaturních obratů v rozsudku ze dne 29. 12. 2011,
č. j. 7 Afs 14/2010 – 104, uvedl: „Judikatura soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního
soudu a Ústavního soudu, je totiž v určitém ohledu fakticky pramenem práva v tom smyslu, že zobecněnými
pravidly chování vyvoditelnými z jejich rozhodovací činnosti v konkrétních případech signalizuje adresátům práva,
jak mají být vykládány a aplikovány psané prameny práva (zákony, mezinárodní smlouvy, podzákonné obecně
závazné právní předpisy aj.) či nepsané principy, zásady nebo jiná právní pravidla. Judikatura formálně vzato
právo nevytváří, pouze říká, jak má být vykládáno, a také deklaruje, co je právem. Změna judikatury
tedy neznamená vytvoření nového pravidla chování, jež součástí práva dříve nebylo, nýbrž „nalezení“ správného
obsahu práva. Fakticky však pro adresáty práva změna judikatury znamená změnu pravidel chování, kterými
se mají řídit, a toto je třeba v době, kdy ke změně judikatury dochází, zohlednit (rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu ostatně v bodě 57. usnesení ze dne 21. 8. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, č. 1764/2009 Sb.
NSS a www.nssoud.cz, tuto skutečnost reflektoval, když uvedl: „Ustálená judikatura vrcholných soudů
představuje ve svém materiálním rozměru právní normu. Změnu či zpřesnění této judikatury pak lze ve funkčním
smyslu považovat za novelu právního předpisu s temporálními účinky, které změna právního předpisu tradičně
má.“ Je žádoucí, aby adresáti práva judikaturu soudů reflektovali a zpravidla i respektovali, neboť
jen tak lze dosáhnout při aplikaci práva patřičné stability a právní jistoty. To tedy znamená, že adresátům práva
odlišným od státu zásadně nemůže jít k tíži, chovají-li se v souladu se stabilizovanou judikaturou soudů. Nelze
totiž po nich spravedlivě požadovat, aby i za situace, kdy určitý právní názor byl judikaturou vysokých soudů
potvrzen natolik, že jej lze považovat za ustálenou judikaturu, proti němu brojili. Dojde-li ale ke změně ustálené
judikatury, je na místě, aby pro „přechodové případy“ platila zvláštní pravidla, která uvedené okolnosti zohlední
a zabrání negativním dopadům změny judikatury na fyzické a právnické osoby odlišné od státu či je alespoň
co možná nejvíce zmírní. Obdobně postupoval Nejvyšší správní soud poté, co usnesením rozšířeného senátu ze dne
31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, č. 735/2006 Sb. NSS a www.nssoud.cz, zásadním způsobem
změnil judikaturu týkající se soudní ochrany před daňovou kontrolou. V rozsudku ze dne 2. 11. 2005,
č. j. 2 Afs 144/2005 - 131, www.nssoud.cz, navazujícím na rozhodnutí rozšířeného senátu, výjimečně v případě
stěžovatele, jehož se toto rozhodnutí rozšířeného senátu týkalo, Nejvyšší správní soud meritorně přezkoumal
zákonnost opakování daňové kontroly v řízení o kasační stížnosti ve věci žaloby proti rozhodnutí nadřízeného
pracovníka správce daně o námitkách daňového subjektu proti postupu správce daně při daňové kontrole, ačkoli
v rozhodnutí rozšířeného senátu bylo judikováno, že soudní ochranu proti nezákonné daňové kontrole nelze
poskytnout tímto způsobem, nýbrž v řízení podle ust. §81 a násl. o ochraně před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že uvedené úvahy
se týkají pouze právních otázek, k nimž existuje stálá judikatura, tedy stabilizovaná rozhodovací praxe soudů,
o které nemá aplikační praxe důvod se domnívat, že bude, nebo pravděpodobně bude, v dohledné době změněna.
Netýkají se právních otázek, na které neexistuje ustálený názor vyjádřený v soudní judikatuře, zvláště pokud
jsou navíc v aplikační praxi v podstatné míře sporné. Netýká se mimo jiné takových otázek, na které existuje více
dobře hajitelných, byť ne nezbytně srovnatelně, přesvědčivých výkladových alternativ a k nimž neexistuje ustálená
judikatura nejvyšších soudů či Ústavního soudu. K tomu lze odkázat i na argumentaci Nejvyššího
správního soudu k tzv. zásadním a překvapivým judikaturním obratům, např. v rozsudcích ze dne 22. 8. 2007,
č. j. 2 As 88/2006 - 56, č. 1392/2007 Sb. NSS, či ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155,
č. 1743/2009 Sb. NSS, oba www.nssoud.cz. K mezím možností soudu reagovat na judikaturní změny
a k vymezení pojmu ustálené judikatury viz komplexní úvahu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
23. 6. 2011, č. j. 5 Afs 11/2011 - 79, www.nssoud.cz, vyslovenou v souvislosti s možností brojit žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu proti rozhodnutí správce daně o delegaci místní příslušnosti.“
[35] Vyznačení doložky právní moci je sice úkonem správního orgánu, avšak úkonem toliko
deklaratorní či administrativní povahy, což jiným slovy znamená, že se jím nezakládají,
nemění ani neruší žádná konkrétní práva či povinnosti účastníků správního řízení, nýbrž pouze
se jím deklaruje nastalá skutečnost, tedy že správní rozhodnutí, k němuž se tato doložka vztahuje,
nelze napadnout odvoláním a že je závazné pro účastníky a všechny správní orgány, popř. i další
osoby (srov. §73 odst. 2 správního řádu). V žádném případě však vyznačení doložky právní moci
není součástí úkonu spočívajícího v doručení písemnosti, k níž se právní moc vztahuje,
neboť s doručením rozhodnutí (ať již fyzickým předáním adresátu či fikcí) může,
ale nutně nemusí být spjata jeho právní moc (zejm. v případě rozhodnutí správního orgánu,
proti němuž lze podat odvolání).
V. Další relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu
[36] Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 26/2014 – 19, k povaze
doložky právní moci vyjádřil
takto:
„Vyznačení doložky právní moci je sice úkonem správního orgánu, avšak úkonem toliko deklaratorní
či administrativní povahy, což jiným slovy znamená, že se jím nezakládají, nemění ani neruší žádná konkrétní
práva či povinnosti účastníků správního řízení, nýbrž pouze se jím deklaruje nastalá skutečnost, tedy že správní
rozhodnutí, k němuž se tato doložka vztahuje, nelze napadnout odvoláním a že je závazné pro účastníky
a všechny správní orgány, popř. i další osoby (srov. §73 odst. 2 správního řádu). V žádném případě
však vyznačení doložky právní moci není součástí úkonu spočívajícího v doručení písemnosti, k níž se právní
moc vztahuje, neboť s doručením rozhodnutí (ať již fyzickým předáním adresátu či fikcí) může, ale nutně nemusí
být spjata jeho právní moc (zejm. v případě rozhodnutí správního orgánu, proti němuž lze podat odvolání).
Vyznačení doložky právní moci má v zásadě informativní význam pro adresáty rozhodnutí (adresáty
v širším slova smyslu, které má na mysli §73 odst. 2 správního řádu) a deklaruje, že účinky správního
rozhodnutí, k němuž se tato doložka právní moci vztahuje, od určitého okamžiku nastoupily. Nelze tedy
souhlasit s argumentací stěžovatele, že „vyznačení právní moci po doručení výpovědi plné moci správnímu orgánu
nemůže být účinné“, jelikož správní řád s vyznačením doložky právní moci žádné účinky nespojuje, na rozdíl
od samotného okamžiku právní moci rozhodnutí.
Doložku právní moci správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, vyznačí vždy, pokud nastanou
skutečnosti, s nimiž správní řád právní moc rozhodnutí spojuje, což je v okamžiku, kdy rozhodnutí
bylo oznámeno a nelze proti němu podat odvolání (§73 odst. 1 správního řádu). Doložka právní moci v takovém
případě deklaruje, že tyto právní skutečnosti nastaly a ke kterému konkrétnímu dni. Nejde tedy o žádný úkon
vůči zmocněnci či účastníku správního řízení, jak se stěžovatel mylně domnívá, nýbrž o záznam objektivně nastalé
skutečnosti.“
[37] Z výše uvedené citace je patrné, byť to v rozsudku pátého senátu nebylo výslovně
vyřčeno, že doložka právní moci je tímto senátem vnímána jako úkon správního orgánu
deklarující, ovšem nezávazně (informativně), že k určitému okamžiku nastaly u příslušného
správního rozhodnutí účinky právní moci, tedy jako to, co dosavadní judikatura rozšířeného
senátu (konkrétně jeho shora citované usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98,
č. 2206/2001 Sb. NSS, bod 25) charakterizuje jako „osvědčení“ ve smyslu §79 odst. 1 věty první
s. ř. s.
[38] Druhý senát podotýká, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 10. 2015, č. j. 5 As 26/2014 – 19, není patrné, že by výslovně reflektovalo dřívější judikaturu
Nejvyššího správního soudu, konkrétně shora již též citovaný rozsudek ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 2 As 10/2008 – 41, v němž je výslovně mj. uvedeno: „Lze tak uzavřít, že v případě nevyznačení
doložky právní moci na rozhodnutí založeném ve správním spisu nelze pojmově hovořit o nečinnosti žalovaného
(ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s.), neboť doložka právní moci správním aktem není a ani být nemůže už proto,
že je na správním aktu pouze vyznačována.
VI. Závěr
[39] Podle §17 odst. 1 s. ř. s., (d)ospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování
k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj odlišný právní názor zdůvodní.
[40] Jak výše popsáno, dospěl druhý senát Nejvyššího správního soudu při posuzování právní
otázky povahy doložky právní moci k odlišnému právnímu názoru, než je doposud zastáván
judikaturou tohoto soudu, konkrétně v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 2 As 10/2008 – 41.
Podle nyní výše zdůvodněného názoru druhého senátu je doložka právní moci správního
rozhodnutí „osvědčením“ ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. a lze se ve vztahu k ní domáhat soudní
ochrany žalobou na ochranu před nečinností správního orgánu. Zmíněný starší rozsudek oproti
tomu dospěl k závěru, že takovýmto aktem doložka právní moci není a že soudní ochrana cestou
nečinnostní žaloby u ní nepřipadá v úvahu. Od právního názoru vyjádřeného ve straším rozsudku
Nejvyššího správního soudu se druhý senát nemůže sám odchýlit.
[41] Vedle toho má druhý senát za to, že ve stávající judikatuře Nejvyššího správního soudu
existuje rozpor v náhledu na právní povahu doložky právní moci správního rozhodnutí,
a sice mezi právními názory vyjádřenými v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 2 As 10/2008 – 41,
na straně jedné a v rozsudku ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 26/2014 – 19, na straně druhé.
Ani tento rozpor v zaujatých právních názorech nemůže druhý senát sám překonat.
[42] Z obou uvedených důvodů tedy druhý senát podle §17 odst. 1 s. ř. s. věc předkládá
rozšířenému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, Mgr. Jana
Brothánková, JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Lenka Matyášová, JUDr. Barbara
Pořízková, Mgr. Aleš Roztočil a JUDr. Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout
podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s . ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto
usnesení.
V téže lhůtě mohou účastníci podat svá vyjádření k právní otázce předkládané
rozšířenému senátu.
V Brně dne 15. ledna 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu