ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.186.2016:24
sp. zn. 3 Azs 186/2016 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce I. A., zastoupen
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Muchova 9/223,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Az 28/2014 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové
Dřímalové se př i zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne dne 3. 7. 2014, č. j. OAM-17/ZA-ZA08-LE21-2014,
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji
rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Az 28/2014 – 59 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
Městský soud ve svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu: Žalobce
podal dne 17. 1. 2014 na pracovišti žalovaného žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl,
že svou vlast opustil v srpnu roku 2010, neboť tam nebyla práce a naopak vysoká kriminalita.
Poznamenal, že je v dobrém zdravotním stavu, křesťanského vyznání, on ani nikdo z jeho rodiny
není členem žádné politické strany ani organizace. Zmínil rovněž obavy z „banditů“
(aniž by je však blíže specifikoval), kteří mu měli komplikovat výkon jeho podnikatelské činnosti
v zemi původu.
Žalobce v podané žalobě žalovanému vytýkal porušení §2 a §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“), z důvodu, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav
věcí. Zmínil, že žalovaný vyšel ve svém rozhodování ze zprávy Evropské komise – Ukrajina
ze dne 27. 3. 2014, informace zastupitelského úřadu Kyjev č. j. 221/2014-KIEV
ze dne 10. 3. 2014, informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 110044/2013-LPTP
ze dne 2. 10. 2013 a zprávy Congressional Research Service – Ukrajina ze dne 24. 3. 2014. Tyto
informace měly být podle žalobce zastaralé o tři měsíce, přičemž v dané době se o válce
na Ukrajině nedalo hovořit, neboť se nepoužívalo letectvo a vojsko proti mírnému obyvatelstvu
a nebyla vyhlášena mobilizace rezervistů, k nimž žalobce patří. V rámci doplnění žaloby, poté
co žalobci byla soudem ustanovena právní zástupkyně, žalobce poznamenal, že uváděné důvody
žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemusí z pohledu žalovaného odpovídat dikci §12 a §13
zákona o azylu. Na Ukrajině však probíhá v podstatě vnitřní ozbrojený konflikt, bezpečnostní
situace je zhoršená a nestabilní. Jsou proto naplněny podmínky §14, případně §14a odst. 1
a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že udělení mezinárodní ochrany představuje
specifický způsob legalizace pobytu na území ČR, a to z přesně vymezených důvodů. Zdůraznil
přitom, že z doplněné žaloby již nevyplývá, že by žalobce neudělení azylu podle §12 zákona
o azylu rozporoval. Městský soud dále zkoumal naplnění podmínek §13 zákona o azylu, přičemž
konstatoval, že již žalovaný nezjistil, že by žalobce měl rodinného příslušníka ve smyslu §13 odst.
2 citovaného zákona, jemuž byla na území ČR udělena mezinárodní ochrana. Ve vztahu
k ustanovení §14 zákona o azylu, tedy možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů, městský
soud zdůraznil zásadní význam správního uvážení s tím, že je namístě vyžadovat, aby žalovaný
v odůvodnění rozhodnutí uvedl úvahy či závěry, které se týkají případných důvodů pro udělení
tohoto druhu azylu. Městský soud naznal, že uvedeným požadavkům žalovaný dostál, když
se zabýval zejména rodinou žalobce, jeho sociální situací, zdravotním stavem a věkem. V této
souvislosti městský soud odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, v němž byl vyložen pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“.
V kontextu doplňkové ochrany městský soud připomněl rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, kde jsou interpretovány podmínky pro její
udělení. Městský soud pak aproboval závěr žalovaného, že žalobce neuvedl, a žalovaný sám
nenalezl, žádné skutečnosti, které by vedly k závěru o naplnění těchto podmínek. Akcentoval
přitom, že ze zpráv o zemi původu žalobce ani z veřejných sdělovacích prostředků není známo,
že by v daném státě aktuálně probíhal celostátní ozbrojený konflikt, jehož důsledky by mohly
navozovat úvahy o vážné újmě ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Dodal současně,
že každé lidské společenství je ze své samotné povahy dynamickým uskupením, přičemž ne každá
změna, která se v něm odehrává, má azylově relevantní charakter a pokud ano, tak relevance
takové změny musí být posuzována nejen v rovině obecné, ve smyslu potenciálního důvodu
schopného dopadnout na široké spektrum žadatelů o azyl, ale zejména v rovině konkrétní, v úzké
vazbě na specifickou situaci žadatele.
Městský soud tak uzavřel, že se žalovaný zabýval všemi okolnostmi, které žalobce
v průběhu řízení sdělil, opatřil si sám potřebné podklady, a rovněž přihlédl ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo. Městský soud proto nepřisvědčil tvrzení žalobce o porušení §3 správního řádu,
respektive §68 téhož zákona.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost. V ní
zopakoval argumentaci uplatněnou v rámci žaloby. Opětovně vyjádřil přesvědčení, že na Ukrajině
probíhá v podstatě vnitřní ozbrojený konflikt, bezpečnostní situace je zhoršená, nestabilní a mění
se v podstatě ze dne na den. V případě stěžovatele jsou tak splněny zákonné podmínky §14,
případně §14a odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zdůraznil, že dle informací dostupných
na internetu (www.novinky.cz) zemřelo od půlky dubna 2014 do konce července 2016 na
Ukrajině 9553 osob a 22 137 jich bylo zraněno. Přestěhování v rámci Ukrajiny nepředstavuje pro
stěžovatele žádné řešení, neboť již v současné době nemá kam se přestěhovat. Konečně znovu
připomněl, že žalovaný v době rozhodování o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany
vycházel ze zpráv a informací, které byly 3-4 měsíce zastaralé.
Žalovaný ve svém vyjádření jednak namítl, že kasační stížnost nesplňuje zákonné
náležitosti a především zdůraznil, že obsah kasační stížnosti je prakticky stejný jako text doplněné
žaloby a odkázal proto na své vyjádření k ní, respektive na odůvodnění napadeného rozsudku
městského soudu.
Nejvyšší správní soud především neakceptuje námitku žalovaného ohledně chybějících
náležitostí kasační stížnosti. Z jejího textu jsou naopak náležitosti patrné právě i v části, zmíněné
žalovaným (doručení rozsudku městského soudu, rozsah a důvody kasační stížnosti). Dříve, než
mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek věcně, musel ovšem posoudit otázku
přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 29
(dostupné na www.nssoud.cz), přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce –
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Podle téhož rozsudku mohou být důvodem přijatelnosti i případy pochybení
uvedené stěžovatelem v jeho kasační stížnosti.
Po posouzení věci však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
žádnými, natož hrubými vadami zásadního charakteru, které by měly obecný dopad
a odůvodňovaly tak přijetí kasační stížnosti, netrpí. Městský soud se v napadeném rozsudku
vypořádal se všemi žalobními body, přičemž vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu.
Ve spojení s podmínkami pro udělení humanitárního azylu odkázal na rozsudek zdejšího soudu
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, v němž se zdejší soud vyjádřil k „důvodům hodným zvláštního zřetele“
ve smyslu §14 zákona o azylu. Při posuzování doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona pak
vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, kde byl podán výklad
podmínek pro její udělení.
Ve vztahu k bezpečnostní situaci na Ukrajině, respektive s ní související neaktuálnosti
podkladů, z nichž vycházel žalovaný, a jíž se stěžovatel dovolával, zdejší soud připomíná svůj
rozsudek ze dne 16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 – 37. Z něj vyplývá, že břemeno tvrzení azylově
relevantních důvodů dopadá především na žadatele o mezinárodní ochranu, přičemž postup
žalovaného, respektive městského soudu je s těmito závěry v souladu. Nejvyšší správní soud
se konkrétně k hodnocení (vážnosti) bezpečnostní situace na Ukrajině vyjádřil též v rozsudku
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, podle kterého platí, že „[i]nformace o zemi původu použité
ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3)
aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“ Podle těchto kriterií žalovaný
i městský soud postupovali. Ve vztahu k obavám stěžovatele z povolání do armády lze pak
odkázat na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že branná povinnost je
legitimní povinností občana vůči domovskému státu, akceptovaná i v mezinárodním měřítku
(usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015,
č. j. 2 Azs 160/2015 - 43, nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
V bodě obav stěžovatele ze zločinců („banditů“), kteří mu neumožnili na Ukrajině
podnikat, je namístě poznamenat, že rovněž problematikou pronásledování ze strany
soukromých osob se ve své judikatuře zdejší soud opakovaně zabýval
(srovnej rozsudky ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 – 51 a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49). Všemi tam uvedenými
hledisky se zabýval žalovaný i městský soud, a to právě na skutkovém základě, vymezeném jen
velmi obecnými tvrzeními stěžovatele.
Nejvyšší správní soud ve světle uvedeného zdůrazňuje, že samotný nesouhlas stěžovatele
s posouzením realizovaným městským soudem zajisté nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.
Souhlasí přitom s tvrzením stěžovatele, že se městský soud v podstatě ztotožnil s názory
žalovaného, avšak to při plném respektování judikatury Nejvyššího správního soudu a řádně
zjištěného skutkového stavu. Zdejší soud rozhodně neshledal ze strany městského soudu žádné
hrubé pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud současně
připomíná, že sám stěžovatel přijatelnost jím podané kasační stížnosti žádnými argumenty
nepodpořil.
Za této situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovená zástupkyně stěžovatele učinila ve věci jeden úkon právní služby,
za nějž jí náleží odměna podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, ve výši 3.100 Kč. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových
výdajů podle §13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 300 Kč, úhrnem tedy 3.400 Kč. Vzhledem
k tomu, že ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, navyšuje se uvedená částka
podle §57 odst. 2 s. ř. s. o DPH ve výši 21 %. Celkově tak náleží k výplatě 4.114 Kč. Uvedená
částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. září 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu