ECLI:CZ:NSS:2016:5.ADS.128.2016:9
sp. zn. 5 Ads 128/2016 - 9
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. Č.,
zastoupený JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem Bezručova 81/17a, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 25. 5. 2016, č. j. 10 A 127/2015 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovené advokátce JUDr. Janě Kuřátkové se odměna ani náhrada hotových výdajů
n e p ř i z n á v a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2015,
č. j. 10 A 127/2015 - 29, byla odmítnuta žaloba žalobce směřující proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 6. 2015, č. j. MPSV-UM/4932/15/9S-PDK, kterým bylo k odvolání žalobce zrušeno
rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Pardubicích ze dne 20. 4. 2015,
č. j. 5347/2015/POL, o odnětí příspěvku na živobytí a věc byla vrácena správnímu orgánu
prvního stupně k novému projednání. Krajský soud své usnesení odůvodnil tím, že žalobce
neodstranil vady žaloby ani přes výzvu soudu podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tato vada bránila pokračování v řízení.
Žalobce podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 Ads 256/2015 - 27, toto usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném rozsudku k závěru,
že krajský soud žalobu nesprávně vyhodnotil po stránce obsahové, neboť žalobní námitky
uplatněné žalobcem byly formulovány ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. dostatečně
konkrétně, a žaloba tak byla projednatelná. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je namístě,
aby se krajský soud, shledá-li, že je ve věci soudem místně příslušným, zabýval otázkou,
zda jsou v posuzovaném případě splněny ostatní podmínky řízení, včetně toho, zda lze danou
žalobu považovat za přípustnou, neboť rozhodnutí o odvolání, jímž se ruší rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a věc se mu vrací k novému projednání, není obecně považováno
za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., které by zakládalo, měnilo, rušilo nebo závazně
určovalo práva a povinnosti. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud ustanovil žalobci
na základě jeho návrhu usnesením ze dne 22. 2. 2016, č. j. 5 Ads 256/2015 - 15, zástupcem
advokátku JUDr. Janu Kuřátkovou, v závěru svého rozsudku dále připomněl, že advokát
ustanovený v řízení o kasační stížnosti zastupuje účastníka i v dalším řízení o žalobě
před krajským soudem poté, co bylo rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem
zrušeno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 – 42,
publikovaný pod č. 2081/2010 Sb. NSS).
Krajský soud následně usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 10 A 127/2015 – 54,
žalobu výrokem I. odmítl a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění daného usnesení krajský soud konstatoval, že z obsahu žaloby
i spisu krajského soudu vyplývá, že žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného,
kterým jako odvolací orgán podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil na základě odvolání
žalobce rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání.
Rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo v odvolacím řízení zrušeno předcházející rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, a věc byla vrácena tomuto orgánu k novému projednání,
ovšem není rozhodnutím, kterým by se zakládala, měnila, rušila či závazně určovala subjektivní
veřejná práva nebo povinnosti účastníků. Věc nadále zůstává na úrovni veřejné správy.
Správní soudy tak v této fázi nemohou zasahovat do správního řízení, neboť správní soudnictví
je založeno na zásadě subsidiarity, což znamená, že na správní soud je možno se obrátit s žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu až po vyčerpání řádných opravných prostředků.
Teprve až další rozhodnutí vydané správním orgánem prvního stupně po vyčerpání řádných
opravných prostředků ve správním řízení, zasáhne-li do subjektivních oprávnění a povinností
žalobce, bude rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., které bude přezkoumatelné soudem
ve správním soudnictví. Z uvedených důvodů krajský soud posoudil danou žalobu jako
nepřípustnou ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s., neboť se v ní žalobce domáhá přezkoumání
rozhodnutí, které není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a je proto podle §70 písm. a)
s. ř. s. z přezkoumání vyloučeno.
Žalobce (stěžovatel) podal i proti tomuto usnesení krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítal, že krajský soud ignoroval tvrzení kasačního soudu o přípustnosti žaloby,
neboť by Nejvyšší správní soud nevracel věc k dalšímu řízení v případě, kdy by žaloba byla
nepřípustná (§110 odst. 1 s. ř. s.). Výklad krajského soudu, dle něhož je zrušující akt odvolacího
orgánu vyloučen ze soudního přezkumu, na rozdíl od rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, je dle stěžovatele hrubě nesmyslný. Stěžovatel krajskému soudu dále vytkl, že nerozhodl
o nákladech řízení o kasační stížnosti, a podotkl, že krajský soud ignoroval zastoupení
stěžovatele.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou
(§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Kasační stížnost je rovněž podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu o odmítnutí žaloby.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za nutné podotknout, že s ohledem
na skutečnost, že napadeným rozhodnutím krajského soudu je usnesení o odmítnutí žaloby,
je v takovém případě možno z povahy věci v kasační stížnosti namítat pouze nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle zmiňovaného §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tyto závěry
vyplývají také z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, např. z rozsudku
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikovaného pod č. 625/2005 Sb. NSS:
„Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek
vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem.“
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel předně zpochybňoval závěr krajského soudu o nepřípustnosti žaloby
dle §68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. z důvodu, že žalobou napadené
rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu krajského soudu zjistil, že rozhodnutím
Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Pardubicích ze dne 20. 4. 2015,
č. j. 5347/2015/POL, byla stěžovateli odňata dávka - příspěvek na živobytí . Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Na základě tohoto odvolání žalovaný rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, neboť shledal,
že správní orgán prvního stupně nepostupoval v souladu se zákonem a vydal meritorní
rozhodnutí den před uplynutím stanovené osmidenní lhůty k doložení podkladů potřebných
pro posouzení stěžovatelova nároku na dávku, čímž stěžovatele zkrátil na jeho procesních
právech.
Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobou bylo napadeno rozhodnutí odvolacího správního
orgánu, kterým se ruší rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc se mu vrací k novému
projednání.
Krajský soud přitom otázku přípustnosti žaloby proti takovému rozhodnutí posoudil
zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, dle níž zrušující rozhodnutí
odvolacího orgánu není považováno za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť takové
rozhodnutí nic nemění na subjektivních veřejných právech účastníků správního řízení, jelikož
se jím nezakládají s konečnou platností práva ani povinnosti [namátkou lze zmínit rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 As 16/2010 – 69; ze dne 16. 6. 2011,
č. j. 2 As 38/2011 – 70; ze dne 22. 12. 2011, č. j. 4 Ads 158/2011 – 21; ze dne 14. 5. 2014,
č. j. 10 As 33/2014 - 34; ze dne 2. 2. 2015, č. j. 8 As 98/2014 – 47; ze dne 20. 5. 2015,
č. j. 1 As 23/2015 – 49, či ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 120/2015 – 25 (všechny uvedené
rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz), případně lze poukázat i na příslušnou odbornou
literaturu (viz např. Potěšil, L. in Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář.
Praha: Leges, 2014, s. 609 a násl.)]. Přesně o tento typ rozhodnutí se jedná i v nyní posuzovaném
případě. Nejvyšší správní soud proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění označených
rozhodnutí, v nichž se již dříve k této otázce blíže vyjádřil, a v nichž je zevrubně rozebráno,
z jakých důvodů nelze předmětné rozhodnutí považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu,
které by bylo ve správním soudnictví přezkoumatelné.
Uvedená kasační námitka tedy není důvodná.
Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom, že by Nejvyšší správní soud tím,
že věc vrátil krajskému soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s., vyjádřil názor o přípustnosti podané
žaloby. Takový závěr nelze z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2016,
č. j. 5 Ads 256/2015 – 27, dovodit. Zdejší soud v odůvodnění daného rozsudku výslovně
konstatoval, že usnesení krajského soudu ruší toliko z důvodu, že v dané věci nebyly splněny
podmínky pro odmítnutí žaloby pro neodstranění vad podání. Nejvyšší správní soud rovněž
krajský soud dále výslovně vyzval, aby se v dalším řízení, shledá-li, že je ve věci soudem místně
příslušným, zabýval otázkou, zda jsou v posuzovaném případě splněny ostatní podmínky řízení,
včetně toho, zda lze danou žalobu považovat za přípustnou. Na základě vysloveného právního
názoru si krajský soud vyžádal od žalovaného správní spis, přičemž následně dospěl k uvedenému
závěru o nepřípustnosti žaloby. Ani tuto kasační námitku tedy nelze shledat důvodnou.
Stejně tak nedůvodná je i námitka stěžovatele, dle níž krajský soud nerozhodl o nákladech
řízení o předchozí kasační stížnosti (vedené pod sp. zn. 5 Ads 256/2015). Krajský soud ve výroku
II. napadeného usnesení rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
přičemž v odůvodnění předmětného usnesení uvedl, že se výrok o náhradě nákladů řízení opírá
o §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže žaloba byla odmítnuta.
Tomuto výroku ani jeho odůvodnění nelze i přes jeho stručnost nic vytknout.
Podle §110 odst. 3 věty prvé s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti. Z toho plyne, že v novém rozhodnutí, kterým se řízení končí
(§61 odst. 1 s. ř. s.), tak krajský soud rozhoduje znovu o náhradě nákladů řízení, a to komplexně.
Do těchto nákladů řízení patří jak náklady vzniklé v novém (pokračujícím) řízení před krajským
soudem, tak i náklady, které vznikly v původním řízení před krajským soudem, a též náklady,
které vznikly v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady přitom tvoří jediný celek a krajský soud
o jejich náhradě rozhodne jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98, www.nssoud.cz). Krajský soud
tedy rozhodl o náhradě nákladů řízení zcela v souladu se zákonem.
Stěžovateli lze ovšem dát částečně za pravdu v tom, že krajský soud pochybil, pokud
ignoroval právní zastoupení stěžovatele JUDr. Janou Kuřátkovou, která byla stěžovateli
ustanovena usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2016, č. j. 5 Ads 256/2015 – 15.
O skutečnosti, že právní zastoupení stěžovatele trvá i v následném řízení před krajským soudem,
ovšem byli účastníci řízení vyrozuměni v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2016,
č. j. 5 Ads 256/2015 – 27, který byl zástupkyni stěžovatele doručen dne 12. 4. 2016. Krajský
soud pak ve věci znovu rozhodoval nyní napadeným usnesením ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 10 A 127/2015 – 54, přičemž dle údajů na doručenkách bylo předmětné usnesení
doručeno žalovanému dne 26. 5. 2016 a stěžovateli dne 2. 6. 2016. Zástupkyně stěžovatele
tak bezpochyby mohla přinejmenším v době od doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 Ads 256/2015 – 27, do vydání nyní napadeného usnesení krajského
soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 10 A 127/2015 – 54, v dané věci předkládat libovolná podání.
Dle obsahu spisu krajského soudu tak ovšem neučinila.
Skutečnost, že krajský soud dané usnesení nedoručil zástupkyni stěžovatele, lze bezesporu
označit za pochybení, které však již bylo zdejším soudem zhojeno. Nejvyšší správní soud totiž
předmětné usnesení spolu s kasační stížností doručil zástupkyni stěžovatele dne 14. 6. 2016.
Zástupkyně stěžovatele však ani poté žádné podání v uvedené věci nezaslala. Ani toto pochybení
krajského soudu tak nemůže mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí napadeného kasační stížností,
neboť stěžovatel nebyl nijak dotčen v možnosti účinně hájit svá práva ani v řízení před krajským
soudem, ani v následném řízení o kasační stížnosti.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy
vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
I v řízení o nyní posuzované kasační stížnosti pokračovalo zastoupení stěžovatele
advokátkou JUDr. Janou Kuřátkovou, kterou Nejvyšší správní soud stěžovateli ustanovil
již v řízení o předešlé kasační stížnosti. Jak již však bylo řečeno, advokátka v nynějším řízení
žádný úkon právní služby, za nějž by jí náležela odměna a náhrada hotových výdajů, neučinila.
Nejvyšší správní soud tedy ustanovené advokátce odměnu ani náhradu hotových výdajů
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. srpna 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu