ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.8.2016:32
sp. zn. 5 Azs 8/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: D. L.,
zastoupen Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2015, č.
j. 22 Az 23/2015 - 17,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2015, č. j. 22 Az 23/2015 - 17,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 12. 11. 2015,
č. j. OAM-953/ZA-ZA02-ZA02-PS-2015, se zrušuje a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M.,
se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 11. 2015, č. j. OAM-953/ZA-ZA02-ZA02-PS-2015,
rozhodl, že žalobce (dále jen „stěžovatel“) je ve smyslu §46a odst. 1 písm. a) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“), povinen setrvat
v přijímacím středisku až do vycestování, maximálně však do 7. 3. 2016. V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatel se na území České republiky nachází bez cestovního
dokladu či jiného dokladu totožnosti, v žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 9. 11. 2015 uvedl,
že cestovní pas spolu s dalšími dokumenty ztratil na lodi. V pohovoru k této žádosti ze dne
9. 11. 2015 sdělil, že při vystupování z lodi, kterou cestoval z Kamerunu do Itálie, si ve spěchu
nemohl vzít batoh, v němž měl cestovní pas spolu s dalšími dokumenty. Žalovaný tak nemohl
spolehlivě zjistit totožnost stěžovatele, neboť ten nepředložil žádný doklad potvrzující jeho
totožnost. K uložení maximální délky doby setrvání v přijímacím středisku žalovaný konstatoval,
že lze předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve standardní devadesátidenní
lhůtě, případná žaloba má téměř vždy odkladný účinek, správní orgán je povinen maximální lhůtu
prodloužit o 15 dní na případné podání žaloby, s průměrnou pětidenní lhůtou na doručování
dokumentů v soudním řízení činí maximální lhůta pro setrvání stěžovatele 110 dnů. Při
dodatečném zjištění skutečností majících vliv na průběh řízení ve věci mezinárodní ochrany
přistoupí správní orgán na maximálně stanovenou lhůtu 120 dnů.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel dne 19. 11. 2015 žalobu ke Krajskému
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 22 Az 23/2015 - 17, jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítl, že krajský soud provedl nesprávný výklad a řádně nepřezkoumal
rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že žalovaný vůbec nepřihlédl ke skutečnosti,
že stěžovatel předložil doklady o své totožnosti, byť kopie, a že se dobrovolně přihlásil úřadům
za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž neuvedl důvody ryze ekonomického
rázu. Ze skutkových okolností případu nelze dovodit zneužívání institutu mezinárodní
ochrany. Zbavení svobody stěžovatele bylo zcela neúčelné, v rozporu se zákonem,
článkem 31 Úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951, publikované
pod č. 208/1993 Sb. (dále jen „Ženevská úmluva“), a článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod“). Krajský soud konstatoval, že podmínky §46a odst. 1
písm. a) zákona o azylu byly naplněny, přičemž kopie řidičského průkazu, občanského průkazu
apod. nejsou dostatečné, a proto je zbavení svobody v délce 120 dnů legitimní. Podle stěžovatele
je však třeba odlišit situaci, kdy žadatel nemá vůbec žádné doklady k identifikaci, oproti
předložení kopií identifikačních dokladů. Nelze bez dalšího předjímat, že doklady budou
obsahovat falešné údaje, jak činí krajský soud. Se stěžovatelem již bude toliko ověřováno splnění
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, nikoliv zjišťována jeho identita. Závěr krajského
soudu, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu nedisponuje platným cestovním dokladem, musí
být zbaven svobody podle §46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, je dle stěžovatele v rozporu
se smyslem daného ustanovení, článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a článkem 8 Listiny základních práv a svobod. Státy nemají mít nerealistické nároky na doklady
předkládané žadateli, identita může být zjištěna i jinak než příslušnými dokumenty. Stěžovatel
vyvinul veškeré úsilí k prokázání svých tvrzení, přičemž doložil alespoň kopie dokladů totožnosti.
Ze správního spisu nevyplývá, že by žalovaný měl pochyby o jejich pravosti, resp. například
o státní příslušnosti stěžovatele. V napadeném rozsudku absentuje zdůvodnění zajištění
stěžovatele krajským soudem, resp. neodpovídá skutkovým okolnostem případu. Krajský soud
pouze v obecné rovině polemizuje o legitimitě zajišťování žadatelů bez dokladů a jejich odlišení
od tzv. ekonomických migrantů, což neodpovídá individuálnímu přezkumu konkrétních důvodů
zbavení svobody stěžovatele.
Stěžovatel dále uvedl, že krajský soud rovněž nepřezkoumal maximální dobu zbavení
svobody. Žalovaný uvedené vůbec nezdůvodnil, krajský soud měl proto zrušit jeho rozhodnutí i
bez návrhu, k čemuž stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2015, č. j. 9 Azs 81/2014 - 56. Rovněž v rozsudku krajského soudu chybí úvahy
o maximální době zbavení svobody. Tuto dobu ostatně ani odůvodnit nelze, neboť z okolností
vyplývá, že zbavení svobody stěžovatele postrádá účelu, jeho žádost o mezinárodní ochranu není
zřejmě nedůvodná a k jejímu dořešení ve lhůtě 120 dnů nedojde, přičemž ani otázka identifikace
stěžovatele nemůže být více dořešena.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí
žalovaného.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na správní spis, zrekapituloval své rozhodnutí
a konstatoval, že rozhodnutí je v souladu se zákonem, mezinárodními úmluvami, směrnicemi
či doporučeními a je přiměřené okolnostem věci. Žalovaný zjistil skutečný stav věci, případ
posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi uvedenými stěžovatelem,
opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl podrobnou argumentaci týkající se způsobů
spolehlivého zjišťování totožnosti ve smyslu §46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, přičemž
zdůvodňoval relevanci jím předložených dokumentů. Nicméně z kasační stížnosti je zřejmé,
že podstata námitky tkví především v tom, že žalovaný k předloženým podkladům vůbec
nepřihlédl, což ani nijak nezdůvodnil. Krajský soud se posouzením předložených dokumentů
přesto zabýval, jeho postup byl proto dle stěžovatele nesprávný a rozhodnutí žalovaného
tak nebylo řádně přezkoumáno.
Nejvyšší správní soud se proto nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu a s ní související nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného,
neboť v případě zjištění důvodnosti této námitky by byl založen důvod pro zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci zpět krajskému soudu, popř. též ke zrušení rozhodnutí žalovaného.
Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245), ze které se podává,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval
žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav
pod zvolené právní normy.
Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval také požadavkem na odůvodnění
správního rozhodnutí ve smyslu §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Například v rozsudku ze dne 26. 1. 2006,
č. j. 4 Ads 23/2004 - 49, Nejvyšší správní soud konstatoval následující: „Odůvodnění je shrnutím všech
zjištěných skutečností odůvodňujících výrok rozhodnutí. Musí proto plně odpovídat skutečným výsledkům
provedeného řízení. Správní řád výslovně určuje, že v odůvodnění se uvedou skutečnosti, které byly podkladem
rozhodnutí, způsob, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a ostatní podklady, a konečně i úvahy, které vedly
k aplikaci konkrétního právního předpisu na projednávanou věc.“ V citovaném rozhodnutí Nejvyšší
správní soud rovněž vyslovil, že pokud správní rozhodnutí uvedeným požadavkům neodpovídá,
jedná se o nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nevezme-li krajský soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu v úvahu,
pak je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů i jeho rozsudek (srov. též rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 - 78, publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS,
nebo ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 Ads 17/2007 - 66). Krajský soud tedy zatíží své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti také tehdy, přezkoumá-li napadené rozhodnutí žalovaného, které však pro
absenci odůvodnění nebylo vůbec způsobilé přezkoumání (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
Nejvyšší správní soud poté, co se obeznámil s obsahem správního spisu, dospěl k závěru,
že námitka stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu a žalovaného
je důvodná.
Z obsahu správního spisu vyplynuly následující, pro nyní projednávanou věc podstatné
skutečnosti. Součástí správního spisu jsou kopie řidičského průkazu, kopie rodného listu a kopie
náhradního dokladu místo občanského průkazu, vystaveného z důvodu ztráty průkazu. Uvedené
dokumenty znějí na jméno stěžovatele. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 9. 11. 2015 (s. 6) plyne, že stěžovatel byl žalovaným dotázán, kdy si vyhotovil
kopie dokladů, které předložil. Stěžovatel odpověděl, že kopie výše specifikovaných dokladů
mu zaslala matka emailem, kopii (blíže neurčeného) článku dostal faxem. V žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 9. 11. 2015, bodě 13. je uvedeno, že cestovní pas stěžovatel ztratil
na lodi, přičemž jiný doklad totožnosti nemá. Ve správním spisu je dále čestné prohlášení
stěžovatele o totožnosti ze dne 9. 11. 2015, učiněné ve smyslu §23b zákona o azylu. Z obsahu
správního spisu je zřejmé, že ačkoliv stěžovatel nedisponoval platným cestovním pasem ani jiným
originálem dokladu totožnosti, žalovaný měl v době rozhodnutí k dispozici kopie dokladů,
u nichž nelze vyloučit, že by mohly být relevantní pro zjištění totožnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §50 odst. 3 správního řádu je správní orgán
povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, přičemž v řízení, v němž
má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Podle §68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků
rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení
a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy
a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
Žalovaný mohl uložit povinnost setrvat v přijímacím středisku podle §46a odst. 1 písm.
a) zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání správního rozhodnutí, pouze tehdy, nebyla-li
spolehlivě zjištěna totožnost stěžovatele. Způsoby spolehlivého zjištění totožnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany byly ponechány na úvaze žalovaného, nicméně tyto úvahy byly
limitovány zněním právních předpisů, jejich smyslem a účelem. Nejvyšší správní soud
se již několikrát zabýval prostředky spolehlivého zjištění totožnosti žadatele o mezinárodní
ochranu. Například v rozsudku ze dne 4. 4. 2012, č. j. 7 Azs 7/2012 - 39, konstatoval,
že se nemusí jednat toliko o cestovní doklady; správní orgán je povinen zabývat se například
též čestným prohlášením o totožnosti a ověřenou kopií stránky cestovního pasu, je-li z ní možno
zjistit totožnost žadatele. V jiném rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 19/2013 - 38, Nejvyšší
správní soud konstatoval, že identifikační karta banky a jiné průkazy podobné povahy mohou
podpořit tvrzení o totožnosti žadatele, zvláště obsahují-li jeho fotografii a bezpečnostní prvky,
které ztěžují jejich vyhotovení neautorizovanou osobou či padělání, nebo jsou-li spojeny s veřejně
přístupnými rejstříky, které umožňují ověřit jejich pravost. Samy o sobě však nemohou
dostatečně spolehlivě prokázat totožnost.
Z uvedeného vyplývá, že správní orgán je povinen zabývat se nejen tím, zda žadatel
o mezinárodní ochranu disponuje cestovním dokladem, avšak také dalšími prostředky
umožňujícími zjištění jeho totožnosti. Jakkoliv mají tyto prostředky vést ke spolehlivému zjištění
totožnosti žadatele, není možné, aby k některým podkladům nebylo a priori vůbec přihlédnuto
a toto nebylo nijak zdůvodněno např. pouze proto, že správní orgán předpokládá jejich
nespolehlivost. Takový výklad §46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, v tehdejším znění, je třeba
pro rozpor s jeho smyslem a účelem odmítnout, neboť požadavek na „spolehlivost“ předně
vyjadřuje intenzitu, v jaké musí být zjištěna totožnost žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaný
se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval pouze skutečností, že stěžovatel se na území České
republiky nachází bez cestovního dokladu či jiného dokladu totožnosti. Přestože stěžovatel
v době před vydáním rozhodnutí žalovaného doložil kopie řidičského průkazu, rodného listu
a náhradního dokladu, jenž měl být vydán za ztracený občanský průkaz, žalovaný zcela opomněl
tyto skutečnosti jakkoliv zmínit, natož aby provedl hodnocení uvedených podkladů. Stejně
tak žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezohlednil, že stěžovatel učinil čestné prohlášení
o totožnosti podle §23b zákona o azylu. U uvedených podkladů přitom nelze bez dalšího
vyloučit, že by mohly, ve spojení s dalšími skutečnostmi zjištěnými v průběhu řízení, vést
ke spolehlivému zjištění totožnosti stěžovatele. V této souvislosti je také nezbytné trvat
na požadavcích právních předpisů týkajících se odůvodnění správního rozhodnutí. Má-li žalovaný
k dispozici podklady, jež mohou být relevantní při zjišťování totožnosti stěžovatele, musí se jimi
v odůvodnění rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu (byť by tak učinil
ve stručnosti) zabývat. Lze tak shrnout, že rozhodnutí žalovaného je ve smyslu shora citované
judikatury a právních ustanovení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Provedený výklad §46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání
správního rozhodnutí, nadto podporuje skutečnost, že zákonem č. 314/2015 Sb., kterým se mění
zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony (dále jen „novela č. 314/2015 Sb.“), byl novelizován rovněž §46a odst. 1
písm. a) zákona o azylu, když podle jeho nového znění ministerstvo může v případě nutnosti
rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo
v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže účelem zajištění
je spolehlivé zjištění nebo ověření jeho totožnosti. Jde o transpozici čl. 8 odst. 3 písm. a)
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví
normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „nové přijímací směrnice“), podle
kterého žadatel může být zajištěn za účelem zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní
příslušnosti.
Rovněž na nyní projednávanou věc se obdobně vztahují závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, v němž zdejší soud
dovodil následující: „Všechna tato rozhodnutí však spojuje jedna skutečnost - byla vydána v době před
uplynutím lhůty pro transpozici kvalifikační směrnice (tedy před 10. 10. 2006) a některá dokonce před jejím
přijetím. Závěry vyplývající z této judikatury je tak třeba přezkoumat z hlediska souladu s kvalifikační směrnicí,
neboť po přijetí a po uplynutí transpoziční lhůty této směrnice platí, že zákon o azylu a ostatní relevantní
vnitrostátní právní předpisy musí být vykládány v souladu s textem a účelem této směrnice. Tuto povinnost
tzv. eurokonformního výkladu vnitrostátního práva je nutno odvodit z čl. 10a a čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR a jejich
prostřednictvím ze samotných základních principů komunitárního práva, k nimž výkladem zejména čl. 10
a čl. 249 Smlouvy o založení ES (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, č. 434/2006 Sb., bod 81)
dospěl ve své judikatuře Evropský soudní dvůr. Princip nepřímého účinku směrnic, tedy povinnost
výkladu relevantního vnitrostátního práva v souladu s textem a účelem směrnice, formuloval
Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 10. 4. 1984 ve věci 14/1983, Von Colson a Kamann proti
Land Nordrhein-Westfalen (1984), ECR 1891, a potvrdil v celé řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku
ze dne 13. 11. 1990 ve věci C-106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion
SA (1990), ECR I-4135. K této otázce lze odkázat i na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
srov. rozsudek ze dne 29. 9. 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, publikovaný pod č. 741/2006 Sb. NSS,
rozsudek ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 3/2007 - 83, publikovaný pod č. 1401/2007 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 1. 5. 2008, č. j. 1 As 17/2008 - 671), dostupný na www.nssoud.cz. Přímo ve vztahu ke kvalifikační
směrnici tuto povinnost potvrzuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
sp. zn. 2 Azs 45/2008, který bude zveřejněn na www.nssoud.cz.
Byť z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 8. 10. 1987 ve věci 80/86 Kolpinghuis Nijmegen
BV (1987), ECR 3969, by bylo možné vyvodit závěr, že povinnost eurokonformního výkladu relevantních
ustanovení vnitrostátního práva platí nejen od okamžiku uplynutí transpoziční lhůty, ale již od okamžiku vstupu
směrnice v platnost, tento názor není všeobecně přijímán, a to i s ohledem na existenci jiných rozhodnutí
Evropského soudního dvora, které tento závěr spíše nepotvrzují [rozsudek ze dne 5. 4. 1979 ve věci 148/78,
Tulio Ratti (1979), ECR 1629]. Je ovšem zcela nepochybné, že tato povinnost platí pro výklad příslušných
ustanovení vnitrostátního práva od okamžiku uplynutí transpoziční lhůty. Pokud by případný konflikt těch
ustanovení kvalifikační směrnice, která jednoznačně stanoví práva žadatelům o mezinárodní ochranu,
s ustanoveními zákona o azylu nebylo možné vyřešit eurokonformním výkladem zákona, bylo by po uplynutí
transpoziční lhůty směrnice třeba vycházet z ustálené judikatury Evropského soudního dvora, tedy ze závěru,
že vzhledem k vertikálnímu vztahu mezi žadatelem o mezinárodní ochranu a státem, který prostřednictvím
k tomu příslušného správního orgánu jeho žádost posuzuje, mají taková ustanovení směrnice přímý účinek, a tudíž
i aplikační přednost před kolidujícími ustanoveními zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne
23. 8. 2007, tedy po uplynutí transpoziční lhůty, a tudíž výše uvedené principy přímého a nepřímého účinku
směrnice jsou na projednávaný případ plně použitelné.“
Je zřejmé, že znění §46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání
správního rozhodnutí, podle kterého bylo možné žadatele o udělení mezinárodní ochrany zajistit,
jestliže nebyla spolehlivě zjištěna jeho totožnost, pokud by měl být zvolen jeho výlučně
gramatický výklad, by nebylo v souladu s novou přijímací směrnicí, přestože Česká republika měla
povinnost tuto směrnici transponovat do svého právního řádu do 20. 7. 2015. Nové znění
§46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu plně odpovídající nové přijímací směrnici přinesla teprve
novela č. 314/2015 Sb. s účinností od 18. 12. 2015. Tím spíše proto bylo třeba znění §46a odst. 1
písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání správního rozhodnutí, vykládat
eurokonformně, tedy v souladu s čl. 8 odst. 3 písm. a) nové přijímací směrnice, tedy tak,
že žadatele o mezinárodní ochranu je dle tohoto ustanovení možné zajistit pouze v případě
nutnosti spolehlivě zjistit nebo ověřit jeho totožnost a jen po dobu, kdy toto zjišťování nebo
ověřování probíhá.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud přezkoumal rozhodnutí
žalovaného v rozsahu skutečností, kterými se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec
nezabýval, ačkoliv tak byl povinen učinit. V napadeném rozsudku bylo mj. vysloveno: „Žalobce sice
v žalobě tvrdil, že při pohovoru dne 9. 11. 2015 předložil správnímu orgánu kopie dokumentů potvrzující jeho
totožnost, sice řidičského průkazu, rodného listu a občanského průkazu, bylo-li by tomu tak, pak ani jeden
z uváděných dokladů by nemohl být kvalifikovaným podkladem pro průkaznost jeho totožnosti, neboť není
známo, zda k vydání těchto dokladů je nutno předložil jakýkoliv jiný doklad osobní identifikace, tzn., že nelze
vyloučit uvedení nepravé identity v takovém průkazu. Je tedy nesporné, že žalobce nedisponuje takovým
věrohodným dokladem, kterým by byla bez jakýchkoliv pochybností jeho totožnost spolehlivě prokázána, kopie
dokumentů, o něž opírá průkaznost jeho totožnosti, není důkazem spolehlivě osvědčujícím totožnost jeho osoby.“
Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud nevzal v úvahu nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného pro nedostatek důvodů, přičemž v odůvodnění rozsudku de facto nahradil úvahy
a hodnocení předmětných listin, aniž by se jimi dříve zabýval žalovaný ve svém rozhodnutí.
Pro tuto vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Jsou-li rozhodnutí žalovaného a rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelné z výše
uvedených důvodů, bylo by nadbytečné zabývat se námitkou stěžovatele týkající se maximální
délky trvání omezení jeho svobody. Není-li postaveno najisto, zda měl být stěžovatel povinen
setrvat v přijímacím středisku, tím spíše nemůže být stanovena a odůvodněna délka takové
povinnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl
jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí
žalovaného pro jeho nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že důsledkem zrušení rozhodnutí
o povinnosti setrvat v přijímacím středisku je ve smyslu §46a odst. 12 písm. c) zákona o azylu
propuštění zajištěného cizince bez zbytečného odkladu.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu ovšem nevyplývá,
že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem jakékoliv
důvodně vynaložené náklady vznikly.
Zástupcem stěžovatele byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016,
č. j. 5 Azs 8/2016 - 8, ustanoven advokát Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M., jehož odměnu a hotové
výdaje podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní
soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (podání doplnění kasační stížnosti)
a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu v souladu s §7, §9 odst. 4 písm.
d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 3400 Kč.
Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupci odměnu za další úkon právní služby, ačkoliv zástupce
nárokoval odměnu za blíže neuvedené dva úkony právní služby. Byl-li advokát ustanoven,
připadá v úvahu odměna za převzetí a přípravu zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu, ovšem pouze v případě, že se uskuteční první porada s klientem,
popř. se advokát seznámí s obsahem soudního spisu; tato skutečnost v řízení o kasační stížnosti
nevyplynula. Na náhradě nákladů řízení tedy stěžovateli přísluší částka 3400 Kč a na náhradě
na dani z přidané hodnoty, jíž je zástupce stěžovatele plátcem, částka 714 Kč. Částka v celkové
výši 4114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu