ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.251.2017:20
sp. zn. 10 Azs 251/2017 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/44,
Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 6. 2017, čj. KRPA-227289-10/ČJ-2017-000022,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017,
čj. 2 A 77/2017-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci (dále jen „stěžovatel“) bylo dne 4. 4. 2015 rozhodnutím žalované
čj. KRPA-135945-17/ČJ-2015-000022 uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 3 let. Doba k vycestování byla
stanovena na 15 dní od právní moci rozhodnutí, tj. od 10. 4. 2015. Zároveň žalovaná žalobci
v rozhodnutí uložila zvláštní opatření podle §123b odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky.
[2] Dne 19. 6. 2017 byl stěžovatel hlídkou žalované podroben pobytové kontrole
na protialkoholní záchytné stanici. Při kontrole stěžovatel nedisponoval žádným dokladem
totožnosti a byl ztotožněn až následnou lustrací. Po zjištění, že stěžovatel pobývá na území ČR
neoprávněně, s ním žalovaná dne 19. 6. 2017 sepsala protokol o podání vysvětlení
čj. KRPA-227289-9/ČJ-2017-000022 a stejný den vydala rozhodnutí čj. KRPA-227289-10/ČJ-
2017-000022, kterým stěžovatele zajistila podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců,
neboť stěžovatel nevycestoval z území ČR v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[3] Stěžovatel napadl rozhodnutí o zajištění žalobou, ve které namítal, že žalovaná
nedostatečně vyhodnotila možnost uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona
o pobytu cizinců. Městský soud žalobu zamítl, neboť došel k závěru, že se žalovaná dostatečně
zabývala možností uložení zvláštních opatření a srozumitelně a logicky vysvětlila, proč k jejich
uložení nepřistoupila. V případě zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
sice nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření, nicméně nevycestování žalobce
z ČR v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění je závažným porušením jeho
povinností, které oslabuje důvěru, že se do budoucna stěžovatel správním rozhodnutím
a zvláštním opatřením podřídí. Stěžovatel v protokolu uvedl, že nemá žádné finanční prostředky
ani stálou adresu, čímž sám vyloučil možnost využití zvláštních opatření podle §123b odst. 1
písm. a) i b) zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nerespektuje již dva roky
rozhodnutí o správním vyhoštění, nelegálně vykonává pracovní činnost a nemá sjednané
zdravotní pojištění, je důvěra ve stěžovatele natolik oslabena, že vylučuje užití zvláštního opatření
podle písm. c) citovaného ustanovení.
II. Shrnutí kasační stížnosti
[4] Stěžovatel napadl včas podanou kasační stížností rozsudek městského soudu z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a navrhl, aby NSS napadený rozsudek městského soudu
a rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná nesprávně vyhodnotila možnost uložení zvláštních opatření podle zákona
o pobytu cizinců a důkladně nezvážila situaci stěžovatele. Z toho důvodu je rozhodnutí žalované
nepřezkoumatelné a městský soud jej měl zrušit. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského
soudu, že nevycestování stěžovatele z území ČR v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění představuje dostatečný důvod k závěru, že není možné uvažovat o uložení zvláštních
opatření namísto zajištění.
[6] Stěžovatel dále upozornil na judikaturu NSS vyjadřující se k cíli a účelu zákonné úpravy
zajištění a zvláštních opatření a na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2016, čj. 5 Azs 20/2016-48,
ve kterém NSS odmítl jako jediný důvod pro vyloučení možnosti uložení zvláštních opatření
skutečnost, že cizinec se na území ČR nacházel nelegálně po pravomocném rozhodnutí
o vyhoštění. S ohledem na tento závěr, je dle stěžovatele nutné odmítnout jakékoliv paušalizované
a neindividualizované posuzování zajišťovaných cizinců, přičemž právě rozhodnutí žalované je příkladem
takového přístupu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] NSS nejprve ověřil, zda kasační stížnost splňuje formální náležitosti a shledal,
že je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je v řízení
zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] NSS přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti; neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Po ověření formálních náležitostí kasační stížnosti NSS řešil, zda se v řízení projeví
změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců provedená zákonem č. 222/2017 Sb.
s účinností od 15. 8. 2017 a která činí postup soudu v řízení závislým na tom, zda zajištění stále
trvá, resp. na následné aktivitě správního orgánu.
[10] NSS již posuzoval případy, ve kterých byla kasační stížnost podána ještě za účinnosti
předchozí právní úpravy, a došel k závěru, že v takových případech je nutné dokončit řízení
o kasační stížnosti podle původní právní úpravy, která nepočítá s vyloučením meritorního
rozhodnutí v případě, že cizinec již není nadále zajištěn (srov. např. rozsudky NSS ze dne
24. 8. 2017, čj. 1 Azs 275/2017-27, a ze dne 24. 8. 2017, čj. 2 Azs 229/2017-41).
Nyní posuzovaný případ je ovšem odlišný, neboť kasační stížnost byla podána již za účinnosti
nové právní úpravy, kterou je proto nutno při rozhodování o kasační stížnosti zohlednit.
[11] Novelizovaný §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanoví, že [v] případě, že je zajištění
cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince,
o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění
ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud,
který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.
[12] Z citovaného ustanovení je patrné, že zákonodárce uložil správnímu orgánu (Policii ČR)
výslovně povinnost informovat soud o ukončení zajištění cizince České republiky).
Za takové situace NSS vychází z údajů, které má ke dni rozhodnutí k dispozici. Pokud správní
orgán nesdělí NSS informaci o ukončení zajištění, soud předpokládá, že zajištění cizince stále
trvá.
[13] V nyní posuzované věci NSS neobdržel od žalované informaci o ukončení zajištění,
proto přistoupil k věcnému posouzení kasačních námitek stěžovatele. Kasační stížnost
stěžovatele spočívá v námitce, že žalovaná nedostatečně posoudila možnost uložení zvláštních
opatření a městský soud se s touto žalobní námitkou nesprávně vypořádal.
[14] Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna
zajistit mj. cizince staršího 15 let, o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval
z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel nezpochybňuje
skutečnost, že nevycestoval v době stanovené mu v rozhodnutí o správním vyhoštění,
ale pouze namítá, že namísto zajištění mu mělo být uloženo některé ze zvláštních opatření
podle zákona o pobytu cizinců.
[15] V obecné rovině lze se stěžovatelem souhlasit, že zákon o pobytu cizinců sleduje
v návaznosti na čl. 15 odst. 1 a bod 16 odůvodnění návratové směrnice zájem na tom,
aby v souvislosti s řízením o správním vyhoštění byla používána co nejméně invazivní opatření
vůči cizinci. Ověření, že nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování,
je jednou ze zákonných podmínek pro aplikaci zajištění podle zákona o pobytu cizinců.
Uložení mírnějšího opatření je vázáno na předpoklad, že cizinec bude (i) schopen plnit
povinnosti z toho plynoucí, a zároveň (ii) neexistuje důvodná obava, že by byl uložením
zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nesplnění jednoho
nebo druhého předpokladu je přitom zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje
uložení zvláštního opatření za účelem vycestování (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2014,
čj. 3 As 104/2013-30). Zákon tak zohledňuje zájem na tom, aby přijatá opatření byla skutečně
účinná. Pokud existuje nebezpečí, že by výkon rozhodnutí o vyhoštění mohl být ztěžován
či mařen ve výše uvedeném smyslu, nelze k uložení zvláštního opatření přistoupit (srov. rozsudek
NSS ze dne 18. 7. 2013, čj. 9 As 52/2013-34). Pokud mají správní orgány důvodnou obavu,
že uložení zvláštního opatření nebude účelné, ochota stěžovatele či jeho možnosti se těmto
opatřením podrobit nejsou podstatné (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016,
čj. 10 Azs 102/2016-56).
[16] Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že žalovaná a následně městský soud založily závěr
o důvodnosti zajištění na paušalizovaném a neindividualizovaném posouzení situace stěžovatele.
[17] Z protokolu sepsaného se stěžovatelem dne 19. 6. 2017 vyplývá, že stěžovatel
nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na složení finanční záruky a že nemá stále
bydliště, přespává po kamarádech a adresu bydliště mění zpravidla do dvou týdnů. Jak správně
uvedl městský soud, sám stěžovatel svými tvrzeními fakticky vyloučil možnost uložení zvláštních
opatření podle §123b odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o možnost
uložení zvláštního opatření podle písm. c) citovaného ustanovení, ani zde nelze přisvědčit tvrzení
stěžovatele, že se jím žalovaná a městský soud nedostatečně zabývaly. Městský soud na str. 4
napadeného rozsudku srozumitelně uvedl, že kombinace několika faktorů (dlouhodobé
nerespektování uloženého správního vyhoštění, nelegálně vykonávaná pracovní činnost
a nesjednané zdravotní pojištění) snižují důvěru stěžovatele natolik, že existuje reálné nebezpečí
ztížení nebo maření výkonu rozhodnutí o vyhoštění. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti,
že stěžovateli byla zvláštní opatření uložena již v rozhodnutí o správním vyhoštění a jejich
uložení k naplnění účelu rozhodnutí o vyhoštění nevedlo. Za takové situace nebyly dány důvody
pro opětovné uložení zvláštních opatření a zajištění stěžovatele bylo důvodné. Tento závěr
podporuje i §123b odst. 7 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že policie cizince zajistí,
pokud závažným způsobem poruší povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního
opatření za účelem vycestování nebo v době k vycestování stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění nevycestuje, ledaže splnění povinnosti zabránily cizinci důvody na jeho vůli nezávislé.
[18] Dostatečným důvodem pro uložení zvláštních opatření nemůže být pouze stěžovatelem
zmiňovaná návštěva ukrajinského velvyslanectví, na kterém požádal o vydání cestovního dokladu.
Stěžovatel v protokolu uvedl, že mu cestovní doklad nebyl vydán, protože nebyl schopen
prokázat jeho odcizení. Krádež cestovního dokladu stěžovatel neohlásil, protože již v té době
byl na území ČR nelegálně. Stěžovatel si tedy svou situaci zavinil pouze svým vědomým
nelegálním pobytem na území ČR a z protokolu neplyne, že by vyjma jedné neúspěšné návštěvy
ukrajinského velvyslanectví vyvinul jakoukoliv snahu o vycestování z ČR nebo jiného řešení
své situace. Jednání stěžovatele naopak spíše než o upřímné snaze vycestovat z území ČR svědčí
o jeho snaze na území ČR nadále nelegálně pobývat co možná nejdéle.
[19] Výše uvedené závěry jsou zcela v souladu i se stěžovatelem zmiňovaným rozsudkem NSS
ze dne 28. 4. 2017, čj. 5 Azs 20/2016-48, ve kterém NSS došel k závěru, že nelegální pobyt
na území nevylučuje automaticky možnost uložení zvláštních opatření a je vždy nutné zkoumat
individuální okolnosti každé kauzy. Při úvaze, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen
výkon správního vyhoštění, je možno lišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení
o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo,
přičemž cizinec území ČR neopustil, ačkoliv k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění
povinen. V prve zmíněném případě není jisté, zda správní vyhoštění bude vůbec uloženo; správní
orgán teprve na základě informací o dosavadním jednání cizince hodnotí, zda není dáno
nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude cizincem mařen.
Ve druhém případě je situace odlišná, neboť již existují konkrétní poznatky o tom,
jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí
o správním vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2013, čj. 9 As 52/2013 – 34 a usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 5 Azs 20/2016-38). Právě druhý případ
je i případem stěžovatele, který již navíc jednou prokázal, že uložení zvláštních opatření
v jeho případě ke splnění účelu správního vyhoštění nevedlo.
[20] NSS s ohledem na shora uvedené závěrem shrnuje, že na základě posouzení všech
okolností případu považuje zajištění stěžovatele za důvodné. Užití mírnějších opatření za účelem
vycestování stěžovatele nebylo na místě, žalovaná dostatečně a přezkoumatelně posoudila
možnost jejich případné aplikace, dostatečně zohlednila osobu stěžovatele, jeho vlastnosti,
a pokud přihlédla také k jeho pobytové historii a neúčinnosti zvláštních opatření,
které v minulosti ve vztahu k němu využila, nelze jí tento postup přikládat k tíži.
Žalovaná vycházela ze všech pro věc podstatných skutečností, které mají oporu ve správním
spisu. Aplikace institutu zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců byla v dané
věci přiměřená, jak správně uvedl městský soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl NSS k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti NSS rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Podle §35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele Mgr. Jindřichu
Lechovskému, advokátu, který byl stěžovateli ustanoven v řízení před krajským soudem,
hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce provedl ve věci jeden
úkon právní služby, písemné podání soudu ve věci samé (kasační stížnost) dle §11 odst. 1 písm.
d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5.
advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatele za jeden úkon právní služby mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč, která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Celkově tedy zástupci stěžovatele náleží 3 400 Kč a dále částka odpovídající
DPH ve výši 21 %, celkem tedy 4 114 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatele
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu