ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.157.2017:42
sp. zn. 2 As 157/2017 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Š. F., zastoupený
JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem V Sedlci 29/15, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2016, č. j. KUJCK 122534/2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2017, č. j.
54 A 9/2016 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Třeboň, odboru dopravy, jako správního orgánu prvního
stupně, ze dne 17. 5. 2016, č. j. D14/16-ZŠ, byl žalobce uznán vinným tím, že dne 24. 1. 2016
v 10:25 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Caravelle, RZ: X, pod vlivem alkoholu. Při
silniční kontrole provedené hlídkou Policie České republiky byla u žalobce provedena dechová
zkouška přístrojem zn. Dräger, která po odečtení možné odchylky měřícího zařízení odhalila
v dechu žalobce hladinu alkoholu v hodnotě 0,10 g/kg. Žalobce dále při silniční kontrole
nepředložil řidičský průkaz. Žalobce uvedeným jednáním spáchal přestupek podle §125c odst. 1
písm. b) a §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Správní orgán
prvního stupně uložil za tento přestupek žalobci podle §125c odst. 5 písm. c) zákona o silničním
provozu pokutu ve výši 3000 Kč, dále mu podle §125c odst. 6 zákona o silničním provozu uložil
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na území České republiky na
dobu 6 měsíců, a dále mu též podle §79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
a vyhlášky č. 231/1996 Sb., uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal zmocněnec žalobce odvolání.
Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl jako nedůvodnou.
[4] Krajský soud neshledal žalobcem namítanou nicotnost rozhodnutí žalovaného
i správního orgánu prvního stupně. Postup správního orgánu prvního stupně i žalovaného podle
krajského soudu odpovídal platné právní úpravě a jejich rozhodnutí nejsou nesprávná
ani nezákonná. Rozhodnutí správních orgánů odpovídají principu tzv. nulové tolerance, tedy
zákazu řídit motorové vozidlo pod vlivem jakéhokoli množství alkoholu. Dechová zkouška
prokázala v případě žalobce po odečtení stanovené odchylky měřícího zařízení přítomnost
alkoholu v množství 0,10 g/kg. Měřicí přístroj byl kalibrován a dechová zkouška proběhla
řádným způsobem. Žalobce se předmětného přestupku prokazatelně dopustil a jeho subjektivní
názor na vliv zjištěného množství alkoholu na jeho řidičské schopnosti je právně irelevantní.
Krajský soud dále neshledal žádná pochybení ani při doručování rozhodnutí žalovaného
či správního orgánu prvního stupně, na která žalobce během soudního řízení rovněž poukazoval.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí dvě stěžejní a podle jeho názoru související
námitky, a to 1) zda bylo rozhodnutí žalovaného řádně doručeno a nabylo tak právní moci,
a 2) zda zjištěná orientační (přibližná) hladina těkavých látek 0,1 g/kg v dechu stěžovatele mohla
ovlivnit jeho schopnosti k řízení vozidla, resp. zda stěžovatel naplnil skutkovou podstatu
přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu ve spojení s §5 odst. 2
písm. b) téhož zákona.
[7] Stěžovatel k prvé námitce uvádí, že rozhodnutí žalovaného dosud nebylo doručeno
zákonným způsobem, protože mělo být doručeno i jemu, nikoli jen jeho zástupci. Stěžovatel
v tomto směru poukazuje na §34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle tohoto
ustanovení „s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze
zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.“ Toto ustanovení
je podle stěžovatele ve správním řádu proto, aby se účastník řízení, má-li něco osobně vykonat,
o své povinnosti skutečně dozvěděl. V tomto směru nemůže být dostatečné, pokud je rozhodnutí
ukládající povinnost doručeno pouze advokátovi jako zástupci účastníka řízení, avšak takové
rozhodnutí je nutné doručit do vlastních rukou i účastníkovi samotnému. Uvedené platí podle
názoru stěžovatele právě i pro povinnost zaplatit pokutu, zdržet se řízení vozidla, odevzdat
řidičský průkaz apod. Stěžovatel upozorňuje na to, že v případě doručování rozhodnutí
ukládajícího povinnost pouze zástupci vznikne určité „vakuum“, neboť vždy bude nějaký
čas trvat, než zástupce uvědomí o uložené povinnosti zastoupeného. U zákazu řízení motorových
vozidel pak účastníkovi hrozí obzvlášť závažné následky (včetně trestněprávního postihu), neboť
než se od svého zástupce ve správním řízení dozví o tom, že nadále motorová vozidla již řídit
nesmí, může např. způsobit dopravní nehodu s vážnými důsledky. Podle mínění stěžovatele
je tak jedinou správnou a logickou cestou, pokud se takové správní rozhodnutí doručí účastníkovi
řízení do vlastních rukou, čemuž odpovídá i dikce §34 odst. 2 správního řádu.
[8] Stěžovatel dále namítá, že neobstojí argument krajského soudu, podle něhož nebylo
potřebné doručovat rozhodnutí žalovaného stěžovateli do vlastních rukou, neboť rozhodnutím
žalovaného řízení skončilo a žalovaný po stěžovateli již žádnou osobní součinnost nevyžadoval.
Výjimka v §34 odst. 2 správního řádu nemíří pouze na „procesní“ povinnosti, ale dopadá
na všechny situace, kdy má účastník řízení něco osobně vykonat, a to i třeba po právní moci
rozhodnutí. V případě ukládání sankcí se za účelem jejich splnění nezahajuje nové řízení, všechny
další potřebné úkony probíhají pod stejným jednacím číslem a se stejnými účastníky. Není
rozhodné, zda mohl zástupce stěžovatele okamžitě svého klienta uvědomit o vyzvednutí
zamítavého rozhodnutí žalovaného z datové schránky. Stěžovatel přesto dodává, že jeho advokát
byl v době doručování rozhodnutí žalovaného v cizině a předmětné rozhodnutí z datové
schránky vyzvedla dnes již bývalá sekretářka z jiné advokátní kanceláře, která pouze zástupci
stěžovatele v době jeho nepřítomnosti mimořádně vypomáhala. Nelze tak použít ani §20 odst. 6
správního řádu, neboť rozhodnutí žalovaného nepřevzal advokátní koncipient nebo jiný
zaměstnanec advokátní kanceláře, ale osoba, která zaměstnankyní zástupce stěžovatele nikdy
vůbec nebyla. S převzetím rozhodnutí žalovaného touto osobou tak nelze spojovat žádné právní
účinky a rozhodnutí žalovaného nikdy nenabylo právní moci.
[9] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené uzavírá, že krajský soud neměl o žalobě meritorně
rozhodnout, ale měl ji v souladu s §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnout.
[10] Druhý okruh kasačních námitek stěžovatele se týká, jak již bylo uvedeno výše, zjištěného
množství alkoholu v jeho dechu. Stěžovatel obsáhle argumentuje tím, že zákonnou podmínkou
přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu ve spojení s §5 odst. 2
písm. b) téhož zákona je ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem. Podle posledně
uvedeného ustanovení „řidič nesmí řídit vozidlo […] bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití
jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky,
kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky; v případě jiných návykových látek uvedených
v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství
v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem.“ Podle
stěžovatele nejsou-li však schopnosti řídit motorové vozidlo alkoholem ovlivněny, nemůže
být řidič za uvedený přestupek postižen. Stěžovatel se domnívá, že zjištěný výsledek přítomnosti
alkoholu v jeho dechu, který činil 0,1 g/kg, neprokázal ovlivnění řidičských schopností
stěžovatele. Hodnota alkoholu zjištěná v krvi stěžovatele je orientační a nelze při ní hovořit
o jakémkoli ovlivnění jeho řidičských schopností. Z toho důvodu stěžovatel navrhoval provedení
důkazu znaleckým posudkem, který by jeho tvrzení podpořil. Krajský soud však tento důkaz
neprovedl, což zakládá nezákonnost napadeného rozsudku.
[11] Stěžovatel je toho názoru, že právní předpisy žádnou „nulovou toleranci“ neznají, pouze
zakazují řídit automobil tomu, kdo je alkoholem ovlivněn. Závěry krajského soudu jsou absurdní,
protože v praxi znamenají, že jakákoli zjištěná hodnota alkoholu v organismu člověka, která
přesáhne nulu, je trestná, byť by se jednalo o zcela zanedbatelné množství (stěžovatel uvádí jako
příklad hodnotu 0,001 nebo 0,00000001 g/kg). Proto je rozhodující stupeň ovlivnění řidičských
schopností. Právě stupeň ovlivnění řidičských schopností je třeba zjistit, už jen proto, že na každého
člověka působí alkohol jinak. Hodnotu 0,1 g/kg však bude vždy třeba posoudit tak, že takové
množství alkoholu v organismu nemá žádný vliv na schopnosti bezpečně řídit motorové vozidlo,
a to i kdyby byla taková hodnota prokazatelně a nezvratně zjištěna.
[12] Stěžovatel rovněž poukázal na nedávnou judikaturu Nejvyššího soudu (poznámka:
jedná se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4733/2015,
v podrobnostech viz část IVd. níže). Ten v případě zaměstnance, který požil dvě nealkoholická
piva a následně dostal výpověď v práci, neboť nadýchal 0,31 promile, konstatoval, že „…alkohol
v dechu automaticky neznamená, že byl žalobce alkoholem současně ovlivněn“. Znalecký posudek znalce
z Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice v Ostravě pak v judikovaném případě dovodil,
že „teprve hladina alkoholu v krvi vyšší než 0,5 g/kg je považována za podnapilost“. Rozhodnutí
ostravských soudů a následně Nejvyššího soudu prolomila dosavadní praxi správních orgánů
v oblasti trestání dopravních přestupků.
III. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 29. 5. 2017. Žalovaný nejprve
uvedl, že doručení žalobou napadeného rozhodnutí proběhlo v souladu se správním řádem. Toto
rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky zmocněného zástupce stěžovatele dne 15. 9. 2016,
tímto dnem rovněž nabylo právní moci. Rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto ve věci samé,
jeho doručením bylo řízení ukončeno a žalovaný již nevyžadoval od stěžovatele žádnou osobní
součinnost v rámci vedení procesu. Žalovaný na podporu svých závěrů citoval z rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 239/2014 – 39, a ze dne 27. 10. 2016,
č. j. 9 As 9/2016 – 52.
[14] Žalovaný dále odmítl i druhou kasační námitku stěžovatele, podle které nebylo prokázáno
naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku. Žalovaný poukázal na to, že pro naplnění
dané skutkové podstaty je zásadní, zda byl pomocí provedených dechových zkoušek zjištěn v těle
stěžovatele alkohol. V případě stěžovatele byla řádně provedenou zkouškou naměřena hodnota
0,34 g/kg, po odečtení stanovené odchylky ve výši 0,24 g/kg bylo zjištěno, že prokazatelné
množství alkoholu v organismu stěžovatele bylo 0,10 g/kg. Tím bylo postaveno najisto i splnění
podmínky ovlivnění stěžovatele alkoholem při řízení motorového vozidla. Žalovaný v tomto
směru odkázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016,
č. j. 10 As 173/2015 – 32, které mu dávají plně za pravdu.
[15] Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
[16] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného replikou ze dne 11. 6. 2017. Stěžovatel
v ní zopakoval, že nebezpečné je jen takové množství etylalkoholu v krvi, které prokazatelně
schopnosti k řízení ovlivňuje a snižuje. Při krevní zkoušce se proto také prověřují i různé
schopnosti a dovednosti, a to právě za účelem zjištění konkrétního ovlivnění řidiče. U dechové
zkoušky se taková vyšetření neprovádí, a proto je dechová zkouška pouze orientační a málo
průkazná. Stěžovatele proto překvapuje, jak tvrdošíjně žalovaný znění zákona popírá, přičemž
označuje jeho závěry za nesmyslné. Stěžovatel odkazuje na znění §5 odst. 1 písm. f) a písm. g)
zákona o silničním provozu, podle něhož se vyšetření podle zvláštního právního předpisu týká
výhradně ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou, nikoli však – jak se mylně domnívá
žalovaný – přítomnosti jakéhokoli množství těkavých látek v krvi. Stěžovatel rovněž opětovně
upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, které podle názoru
stěžovatele jeho argumentaci podporuje.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
IV. a. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku
[19] Stěžovatel uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) s. ř. s.
Ze systematického pohledu je vhodné se nejprve zabývat kasačním důvodem dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku krajského soudu.
Jde o natolik závažnou vadu, že se jí musí Nejvyšší správní soud zabývat z úřední povinnosti,
tedy i bez námitky stěžovatele (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Pokud by přitom Nejvyšší správní soud
shledal, že napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti, musel by jej z tohoto důvodu
zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[20] Povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (§54 odst. 2 s. ř. s.) představuje součást
práva na spravedlivý proces i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy). Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro závěr,
že nebylo vydáno v důsledku libovůle (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nebo ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02).
[21] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své dřívější judikatuře. Např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130,
konstatoval Nejvyšší správní soud toto: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, pak tento soud zaujal
názor, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
[22] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou tedy zejména taková rozhodnutí, u nichž
není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních
otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19). S tímto kasačním důvodem je nutno zacházet
obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik,
kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není
v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními
soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[23] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu uvádí Nejvyšší
správní soud následující. Stěžovatel vznáší tuto námitku obecně, aniž by konkrétně rozvedl,
v čem nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku tkví. Nejvyšší správní soud žádné pochybení,
které by zakládalo nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve výše uvedeném smyslu,
neshledal. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku zabýval všemi žalobními námitkami a svůj
právní náhled na posuzovanou věc vyložil srozumitelně a dostatečně. Z napadeného rozsudku
je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek
a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty stěžovatele (k tomu viz především str. 6 a násl.
rozsudku krajského soudu). Stěžovatel ostatně s výkladem podaným krajským soudem obsáhle
polemizuje ve své kasační stížnosti a v replice k vyjádření žalovaného, což by v případě
nepřezkoumatelnosti rozsudku prakticky nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním
a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 – 30, ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 – 163, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 – 37). Nejvyšší správní
soud pro úplnost dodává, že napadený rozsudek má všechny zákonné náležitosti a je ve světle
výše citované judikatury srozumitelný. Tato kasační námitka tedy není důvodná.
IV. b. Doručování rozhodnutí žalovaného
[24] Stěžovatel dále uvádí, že žalovaný pochybil při doručování svého rozhodnutí, neboť
postupoval v rozporu s §34 odst. 2 správního řádu. Rozhodnutí žalovaného dosud nenabylo
právní moci, protože nebylo zákonným způsobem oznámeno stěžovateli, a krajský soud
měl proto žalobu odmítnout.
[25] Podle §34 odst. 2 správního řádu „s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení
osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt,
nestanoví-li zákon jinak.“
[26] Nejvyšší správní soud nejprve zdůrazňuje, že stěžovatelem nastíněnou otázku již řešil
ve své předcházející judikatuře. Nejvyšší správní soud proto shodně jako krajský soud poukazuje
na rozsudek ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 239/2014 – 39. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku
uvedl, že „ustanovení §33 a §34 správního řádu jako celek upravují obecně vztah mezi zástupcem
a zastoupeným, přičemž rozlišují jednotlivé typy a formy zastoupení, jakož i jeho obsah a rozsah. Typické
pro tento vztah je, že zástupce jedná sice jménem zastoupeného, avšak důsledky jeho úkonů, které
pro zastoupeného činí, plynou vždy zastoupenému. Zástupce tak svými úkony vyvolává vznik práv či povinností
zastoupenému. Protože je to právě zástupce, který má hájit práva zastoupeného ve správním řízení, normuje
správní řád zásadu, že i písemnosti, které jsou zastoupenému urče ny, jsou doručovány
výhradně jeho zástupci a pouze takové doručení má účinky založení běhu lhůt pro účely řízení. Tato
zásada je prolomena výjimkou , uvedenou v §34 odstavci 2 správního řádu , která stanoví,
že zastoupenému (tedy účastníku řízení) se doručí takové písemnosti, které jej povolávají
v daném řízení něco osobně vykonat . Musí se tedy jednat o písemnost, kterou
je zastoupenému v řízení ukládána nějaká procesní povinnost proto, aby byl smysl či obsah řízení
naplněn. Typickým takovým úkonem je provedení výslechu účastníka v řízení; jeho osobní výpověď nemůže totiž
poskytnout nikdo jiný, než on sám, a to za předpokladu, je-li jeho osobní účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy
pro zjištění skutkového stavu, na němž je konečný výsledek řízení zbudován“ (zvýraznění přidáno).
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě doručoval žalovaný
rozhodnutí, kterým zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dopravních
přestupků a za tyto přestupky mu byly uloženy sankce. Rozhodnutí žalovaného tedy
představovalo rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo řízení ukončeno. Žalovaný
tak již nepotřeboval žádnou osobní součinnost žalobce, a proto správně doručoval napadené
rozhodnutí pouze jeho zástupci. Právě tímto způsobem je nejúčinněji zajištěna i ochrana
samotného stěžovatele. Zástupce (právní profesionál) může provádět co nejrychleji a nejúčinněji
potřebné právní kroky k zajištění toho, aby zastoupený byl včas informován a jeho práva byla
šetřena.
[28] V daném případě není sporu o tom, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem
JUDr. Karlem Frimlem, CSc. (viz plná moc ze dne 7. 3. 2016, ve spise správního orgánu prvního
stupně založená na č. l. 6). Rozhodnutí žalovaného, kterým předmětné řízení končilo, pak mělo
být doručeno toliko uvedenému zástupci. Tvrdí-li stěžovatel v kasační stížnosti, že rozhodnutí
žalovaného mělo být doručeno nejen jeho zástupci, ale i jemu, pak se (jak je shora vyloženo)
mýlí. Doručení rozhodnutí žalovaného zástupci stěžovatele vyvolalo účinky s tím spojené
a krajský soud nemohl žalobu jako předčasnou odmítnout (k tomu dále srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008 – 61, a ze dne 27. 10. 2016,
č. j. 9 As 9/2016 – 52).
[29] Nejvyšší správní soud ve správním spise ověřil, že rozhodnutí žalovaného bylo zástupci
stěžovatele, JUDr. Karlovi Frimlovi, CSc., advokátovi, doručeno do datové schránky dne
15. 9. 2016 (doručenka založená ve správním spise žalovaného na č. l. 3), tedy v souladu s §34
odst. 2 správního řádu. S ohledem na argumentaci uvedenou výše je tvrzení stěžovatele
o tom, že jeho zástupce byl v době doručování rozhodnutí žalovaného v cizině a písemnost
z datové schránky vyzvedla jiná osoba, právně irelevantní. I kdyby Nejvyšší správní soud
této obraně stěžovatele uvěřil, nemělo by to na posouzení věci vliv. Pokud zástupce
stěžovatele - advokát – odjel na krátkou dobu do zahraničí či je jinak nepřítomen, je jeho
odpovědností zajistit, aby jeho klienti nedošli újmy kvůli jeho nepřítomnosti, a to ani v souvislosti
s přebíráním zásilek doručovaných prostřednictvím veřejné datové sítě. Nejvyšší správní soud
upozorňuje na to, že příjem datových zpráv po dobu nepřítomnosti adresáta lze do jisté míry
regulovat např. pomocí vypnutí datové schránky, tímto způsobem dojde pouze k dodání zprávy,
nikoli k jejímu doručení (resp. k doručení zprávy může následně dojít až opětovným spuštěním
datové schránky, popř. fikcí po uplynutí zákonem stanovené doby). Zástupce stěžovatele také
samozřejmě nese odpovědnost za to, komu svěřil přístupové údaje ke své datové schránce
po dobu nepřítomnosti v České republice, jen stěží se proto nyní může dovolávat, že je svěřil cizí
osobě a k účinnému doručení předmětné písemnosti tím nedošlo.
[30] Pro úplnost lze dodat, že §34 odst. 2 správního řádu vyžaduje doručování přímo
účastníkovi, pokud má něco v řízení osobně vykonat. Předmětné ustanovení tedy míří na situace,
kdy se po účastníkovi vyžaduje aktivní (komisivní) jednání. Zákaz činnosti, který byl stěžovateli
uložen, je naopak povahy omisivní, tzn. stěžovatel byl pouze povinen určité činnosti se zdržet
(zde řízení motorových vozidel). I z toho důvodu není argumentace stěžovatele předestřená
v kasační stížnosti příhodná.
IV. c. Naplnění skutkové podstaty přestupku
[31] Další kasační argumentace stěžovatele se týká otázky, zda stěžovatel svým jednáním
naplnil skutkovou podstatu přestupku dle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu
ve spojení s §5 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Stěžovatel obsáhle namítá, že v době řízení
motorového vozidla nebyl alkoholem ovlivněn.
[32] Ani tyto kasační námitky stěžovatele neshledává Nejvyšší správní soud důvodnými.
[33] Podle §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu „řidič nesmí řídit vozidlo nebo
jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době
po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné
návykové látky; v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje
za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní
hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem.“ Dle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním
provozu „fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích v rozporu
s §5 odst. 2 písm. b) řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití
jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou
je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.“
[34] Mezi stranami je nesporné, že stěžovatel dne 24. 1. 2016 v 10:25 hodin řídil v obci Třeboň
osobní motorové vozidlo zn. VW Caravelle, RZ: X, přičemž byl zastaven a kontrolován policejní
hlídkou. Stěžovatel na místě nepředložil řidičský průkaz s odůvodněním, že jej zapomněl doma.
U stěžovatele byla v 10:29 hodin provedena dechová zkouška přístrojem zn. Dräger Alcotest
7510 s pozitivním výsledkem 0,36 g/kg alkoholu v dechu. V čase 10:35 hodin byla dechová
zkouška zopakována s pozitivním výsledkem 0,34 g/kg alkoholu v dechu. Stěžovatel k tomu
uvedl, že předchozího dne mezi 20:00 hod. a 22:00 hod. vypil čtyři desetistupňová piva zn. Kozel.
Na místě bylo se stěžovatelem sepsáno oznámení přestupku, ke kterému se stěžovatel nevyjádřil
a podepsal jej. Stěžovatel souhlasil s naměřenými hodnotami a lékařské vyšetření nepožadoval.
Tyto skutečnosti jsou patrné ze spisového materiálu (viz č. l. 1 spisu správního orgánu prvního
stupně) a stěžovatel je v průběhu řízení před krajským soudem nezpochybňoval.
[35] Krajský soud vyšel při posuzování daného případu především z té skutečnosti,
že zákonná úprava v České republice vychází z tzv. nulové tolerance k hladině alkoholu
v organismu řidiče. Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud za správný, neboť byl opakovaně
judikaturou tohoto soudu potvrzen. Z konstantní judikatury lze odkázat např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 8 As 59/2010 – 78, kde soud konstatoval,
že „v České republice platila a platí zásada tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel.
Prokáže-li správní orgán právně konformním způsobem přítomnost alkoholu v krvi obviněného a tato skutečnost
je zapříčiněna požitím alkoholického nápoje, jsou (za dalších předpokladů) naplněny znaky skutkové podstaty
přestupku dle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích [poznámka: aktuálně podle §125c odst. 1
písm. b) zákona o silničním provozu]. Pokud krajský soud operoval s pojmem tzv. fyziologické hladiny
alkoholu v krvi, je třeba zdůraznit, že pro posouzení viny ze spáchání přestupku musí být vyloučeno, že je zjištění
konkrétní hladiny alkoholu v těle obviněného důsledkem jiné okolnosti.“ Tento názor byl dále potvrzen
např. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, č. j. 7 As 77/2011 – 76,
ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 As 141/2014 – 24, či ze dne 11. 5. 2016, č. j. 10 As 173/2015 – 32.
[36] V posledně zmiňovaném rozsudku č. j. 10 As 173/2015 – 32 Nejvyšší správní soud uvedl,
že „společenská škodlivost stěžovatelova jednání v souzeném případě spočívala v ohrožení bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích, a to v důsledku řízení vozidla pod vlivem alkoholu. Zákonodárce tím, že v §5
odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu zakotvil nulovou toleranci hladiny alkoholu
při řízení vozidla , zároveň definoval zájem společnosti na tom, aby řidiči neřídili vozidla pod vlivem alkoholu.
Jednání v rozporu s touto povinností je totiž potenciálně způsobilé ohrozit bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích. Každé porušení této povinnosti je nutné považovat
za společensky škodlivé, a tudíž naplňující materiální strá nku správního deliktu . Při úvaze,
byl-li spáchán přestupe k podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu,
se nerozlišuje míra škodlivosti takového jednání ve smyslu rozlišování řidičových
schopností bezpečně vozidlo ovládat. Z hlediska zavinění postačí, dopustil-li se řidič takového jednání
alespoň v nevědomé nedbalosti. […] Pro naplnění skutkové podstaty přestupku podle §125c
odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu proto není rozhodující, do jaké míry byl řidič
alkoholem ovlivněn (to je ryze individuální záležitost), ale postačuje, že ovlivněn
byl, tj. že v jeho těle byl přítomen alkohol .“
[37] S ohledem na výše uvedené je argumentace stěžovatele týkající se míry ovlivnění jeho
řidičských schopností v návaznosti na zjištěnou hladinou alkoholu v jeho organismu právně
irelevantní. Pro naplnění skutkové podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. b) zákona
o silničním provozu postačuje, že v těle stěžovatele byla průkazně zjištěna přítomnost alkoholu.
[38] Nejvyšší správní soud si je vědom, že stěžovatel opakovaně tvrdí, že dechová zkouška
je pouze orientační, nepřesná, a že podle jeho názoru musí dojít k laboratornímu vyšetření krve
pomocí metody plynové chromatografie. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že podle §5
odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je řidič povinen podrobit se na výzvu policisty
vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Tímto
zvláštním právním předpisem byl v rozhodné době zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních
k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými
látkami a o změně souvisejících zákonů (poznámka: tento právní předpis byl s účinností ode dne
31. 5. 2017 nahrazen zákonem č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky
návykových látek, který obsahuje ohledně orientačního a odborného lékařského vyšetření
obdobnou právní úpravu jako zákon č. 379/2005 Sb.).
[39] Podle §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. je orientačnímu vyšetření
a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu povinna se podrobit osoba,
u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví
svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které
je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického
nápoje. Spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce
provedené analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním
právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede. V případě, že osoba
tento způsob orientačního vyšetření odmítne, provede se odborné lékařské vyšetření.
Zvláštním právním předpisem, který má na mysli §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., je zákon
č. 505/1990 Sb., o metrologii, resp. prováděcí vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu
č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající
schválení typu (srov. bod 7.4.2 přílohy uvedené vyhlášky a též pro úplnost srov. obdobnou
úpravu v §19 až 25 zákona č. 65/2017 Sb.).
[40] Je zřejmé, že právní úprava předvídá dva způsoby vyšetření zjišťujících obsah alkoholu
v organismu člověka, a to orientační vyšetření [podle §2 písm. o) zákona č. 379/2005 Sb.
např. dechová zkouška] a odborné lékařské vyšetření [podle §2 písm. p), písm. q) zákona
č. 379/2005 Sb. např. odběr vzorku žilní krve]. Odborné lékařské vyšetření vzorku krve se provádí
v případě, kdy je odmítnuto provedení dechové zkoušky, popř. v situacích, kdy dechovou
zkoušku nelze provést či úspěšně dokončit. Je-li dechová zkouška provedena analyzátorem
alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, odborné
lékařské vyšetření se neprovede, resp. provedeno být nemusí.
[41] K průkaznosti dechové zkoušky se vyjádřil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
16. 5. 2012, č. j. 3 As 12/2012 – 21, v němž uvedl, že „[…] přítomnost alkoholu v krvi je možné
prokázat na základě samotného orientačního vyšetření. V opačném případě by zákon v případě pozitivního
výsledku dechové zkoušky nepochybně požadoval i následné provedení lékařského vyšetření za účelem potvrzení
přítomnosti alkoholu v krvi řidiče.“ Nejvyšší správní soud ve své předchozí judikatuře rovněž
zdůraznil, že výraz „orientační“ znamená, že zjištěná hladina alkoholu v krvi je sice zjištěna
jen přibližně, nicméně tuto „přibližnost“ lze kvantifikovat a zohlednit v konečném výsledku
zkoušky. V úvahu je třeba vzít jednak možnou odchylku měření přístroje (0,04 g/kg) a dále
fyziologickou hladinu alkoholu v krvi ve výši 0,2 g/kg, která může být způsobena jinými vlivy
(např. přirozená hladina alkoholu v krvi, požití přípravku proti kašli či rýmě, požití ovocného
kompotu, atd.), než je přímé požití alkoholu. Tyto hodnoty je nutné od výsledku dechové
zkoušky odečíst a takto jej tedy korigovat ve prospěch řidiče (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011 – 79).
[42] Jak již Nejvyšší správní soud shrnoval výše, byla při kontrole stěžovatele dne 24. 1. 2016
v 10:29 hodin provedena dechová zkouška přístrojem zn. Dräger Alcotest 7510 s pozitivním
výsledkem 0,36 g/kg alkoholu v dechu. V čase 10:35 hodin byla dechová zkouška zopakována
s pozitivním výsledkem 0,34 g/kg alkoholu v dechu. Součástí správního spisu je ověřovací list
č. 1014-OL-31324-15 analyzátoru alkoholu v dechu typu Dräger Alcotest 7510, z něhož
je zřejmé, že ověření bylo provedeno dne 27. 10. 2015, doba platnosti ověření končila dne
27. 10. 2016. Součástí spisového materiálu je též kalibrační protokol o zkoušce předmětného
analyzátoru č. P/2015/1794/10, z něhož je zřejmé, že kontrola přístroje byla provedena dne
19. 10. 2015 a příští zkouška měla být provedena dne 18. 4. 2016 (viz č. l. 13 ve spise správního
orgánu prvního stupně). Měření alkoholu v dechu stěžovatele bylo provedeno v souladu
s metodikou měření alkoholu v dechu Českého metrologického institutu č. 114-MP-C008-08,
podle které „je nutné při pozitivních zkouškách na alkohol (na displeji přístroje se zobrazí číselná hodnota větší
než 0,00) měření minimálně jednou zopakovat po uplynutí 5 minut. Aby bylo možné výsledek brát jako
akceptovatelný, nesmí mezi výsledky obou měření být rozdíl větší než 10 %.“ Významem metodiky měření
se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 11. 7. 2013, č. j. 7 As 170/2012 – 24,
v němž uvedl následující: „Metodiku sice není možno samu o sobě považovat za právně závazný pokyn
pro postup policisty, nicméně má pro posouzení věrohodnosti měření velký význam. Metodika má zohlednit všechny
relevantní vlastnosti měřicího přístroje (zejména jeho technické parametry, fyzikální principy, na základě nichž
funguje, aj.) včetně předem předvídatelné nestandardní situace při měření. S ohledem na to vše má dát uživateli
měřicího přístroje takové pokyny k jeho používání, které povedou při jejích dodržení ke spolehlivým výsledkům
měření. Metodika má tedy zajistit, že postupuje-li policista podle ní, může být výsledek měření považován
za věrohodný.“
[43] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že měření alkoholu
v organismu stěžovatele pomocí dechového analyzátoru proběhlo v souladu se zákonnými
požadavky i s požadavky, které na tento postup zjišťování alkoholu v krvi řidičů klade konstantní
judikatura (viz výše). Subjektivní názor stěžovatele na vliv zjištěného množství alkoholu na jeho
schopnosti k řízení motorového vozidla je pro posouzení věci naprosto nerozhodný.
U stěžovatele proběhly v rozmezí pěti minut dvě dechové zkoušky pomocí ověřeného a řádně
kalibrovaného analyzátoru, které potvrdily přítomnost alkoholu v krvi stěžovatele, rozdíl mezi
výsledky obou měření přitom nepřesáhl 10 %. Od druhého (nižšího) výsledku pak správní orgány
zcela správně a ve prospěch stěžovatele odečetly hodnotu 0,24 g/kg, výsledná
prokazatelná hodnota alkoholu v krvi stěžovatele tak dosáhla výše 0,10 g/kg. Nic nesvědčí
o tom, že by výsledek měření nebylo možno považovat za věrohodný. Naplnění skutkové
podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu tak bylo v případě
stěžovatele nade všechnu pochybnost a náležitým způsobem prokázáno. Dechové zkoušky
proběhly bez problémů a byly úspěšně dokončeny, nebyl tak žádný zákonný důvod
pro to, aby bylo provedeno odborné lékařské vyšetření stěžovatele.
[44] Námitky stěžovatele, že dechová zkouška je orientační, nespolehlivá a neprůkazná, je tedy
nutno s odkazem na výše předestřenou argumentaci odmítnout. Stěžovatel pomíjí, že dechová
zkouška v jeho případě zjistila množství alkoholu v jeho organismu ve výši 0,34 g/kg. Teprve
po odečtení stanovené odchylky od fakticky zjištěného množství byl dán konečný výsledek
měření ve výši 0,10 g/kg, který se zdá stěžovateli jako velmi nízký, a proto jej napadá a tvrdí,
že taková hodnota odpovídá toliko přirozené hladině alkoholu v krvi. I po odečtení stanovené
odchylky byl alkohol v krvi stěžovatele přítomen a stěžovatel je tak plně odpovědný
za předmětný přestupek. Stěžovatel si mohl a měl být vědom, že v době řízení motorového
vozidla mohl stále být alkoholem ovlivněn, přestupek tedy spáchal minimálně z nedbalé
nevědomosti. Argumentace, že stěžovatel vypil večer před jízdou pouze čtyři desetistupňová piva
a druhý den ráno tedy v žádném případě nemohl nic nadýchat, zůstala v rovině pouhého tvrzení.
Jen stěžovatel ví, jaké alkoholické nápoje a v jakém množství před jízdou požil, v každém případě
je však plně odpovědný za své jednání a je jen na něm, aby svědomitě zvážil, zda může
být alkoholem ve smyslu zákona o silničním provozu během jízdy ještě stále ovlivněn, či nikoli.
K ověření přítomnosti zbytkového alkoholu v organismu nadto existují na trhu běžně dostupné
technické pomůcky.
[45] Krajský soud postupoval s ohledem na výše uvedené správně, když k provedení důkazu
znaleckým posudkem pro nadbytečnost nepřistoupil (viz odst. 30 rozsudku krajského soudu).
I kdyby byl takový posudek vyžádán, nemohl by zpětný propočet hladiny alkoholu vyvrátit důkaz
dechovou zkouškou. Důkaz dechovou zkouškou, která byla provedena pomocí řádně ověřeného
a kalibrovaného analyzátoru, za současného naplnění podmínek stanovených metodikou měření
alkoholu v dechu Českého metrologického institutu, je totiž postačující k prokázání viny
stěžovatele. V souhrnu tak všechny skutečnosti, ze kterých vycházely správní orgány i krajský
soud, tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů, které dokládají, že se stěžovatel přestupku dopustil.
Za takové situace nebylo nutno provádět další důkazy a správní orgány, resp. krajský soud, proto
neporušily povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
IV. d. Judikatura Nejvyššího soudu
[46] Stěžovatel též v kasační stížnosti a v replice poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, které podle jeho názoru prolomilo dosavadní
praxi tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel.
[47] Nejvyšší správní soud musí předně upozornit, že citovaný judikát má jistě velký význam
pro interpretaci pracovněprávních předpisů, avšak jeho závěry nelze bez dalšího přenést
do oblasti přestupků v dopravě a řízení motorových vozidel pod vlivem alkoholu
(v podrobnostech k tomu viz níže).
[48] Nejvyšší správní soud dále považuje za nezbytné zásadně korigovat citaci výše uvedeného
rozhodnutí Nejvyššího soudu v replice stěžovatele, která je velmi zavádějící. Stěžovatel totiž
vynechal v citované pasáži několik důležitých slov a slovních spojení, na jiných místech naopak
některá slova přidal. Nejvyšší soud podle stěžovatele konstatoval, že „stav pod vlivem alkoholického
nápoje nemusí být dán již pouhým požitím alkoholického nápoje, nýbrž k jeho požití musí dojít v takové míře,
že má vliv na snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti. Pozitivní zjištění alkoholu v organismu neznamená
vždy bez dalšího porušení povinností…“
[49] Celý odstavec rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, ze kterého stěžovatel citoval, však
zní
takto:„V posuzovaném případě odvolací soud neměl pochybnosti, že pozitivní zjištění o tom,
zda je zaměstnanec pod vlivem alkoholických nápojů, znamená porušení jeho povinnosti vztahující
se k jím vykonávané práci ve smyslu ustanovení §106 odst. 4 písm. e) zák. práce, které zakazuje vstupovat
pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele. Při hodnocení intenzity tohoto porušení právních
povinností - na rozdíl od žalované, která rozvázala pracovní poměr se žalobcem vycházejíc ze zásady tzv. nulové
tolerance k alkoholu zdůraznil, že posouzení otázky intenzity tohoto porušení pracovních povinností vždy závisí
na konkrétních okolnostech daného případu. Hodnotil proto nejen pozitivní zjištění samo o sobě, nýbrž i hodnoty,
které byly zjištěny (mj. okolnost, že před vlastním počátkem směny byl výsledek zjištění 0,23, tedy hodnota, která
se blíží hladině 0,2, jež je považována za neprůkaznou s ohledem na možnou laboratorní chybu,
resp. tzv. fyziologickou hladinu), přičemž přihlížel k osobě žalobce a k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, kdy žalobce byl zaměstnán u žalované více než 18 let, přičemž nebylo tvrzeno ani v řízení
nevyšlo jiným způsobem najevo, že by mu bylo v minulosti vytýkáno porušení pracovních povinností, a neponechal
stranou ani skutečnost, že žalobce vykonával funkci vedoucího směny v provozu ocelárny. S přihlédnutím k tomu,
že stav, kdy zaměstnanec ve smyslu ustanovení §106 odst. 4 písm. e) zák. práce vstupuje na pracoviště
zaměstnavatele pod vlivem alkoholického nápoje, nemusí být dán již pouhým požitím alkoholického nápoje, nýbrž
k jeho požití musí dojít v takové míře, že má vliv na snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti zaměstnance
(srov. obdobně závěry býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1974 sp. zn. Cpj 37/74 uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1976 pod č. 11), je správný závěr odvolacího soudu, že pozitivní zjištění neznamená
vždy (bez dalšího) porušení povinností takové intenzity, aby je bylo možné kvalifikovat jako závažné porušení
povinnosti ve smyslu §52 písm. g) zák. práce.“
[50] Nejvyšší soud se tedy v rozsudku ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, zabýval
výkladem pracovněprávních předpisů, nikoli veřejnoprávních, konkrétně se zabýval výkladem
§106 odst. 4 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v návaznosti na důvod výpovědi
z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce. Nejvyšší soud v posuzovaném případě
souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že dotčený zaměstnanec pod vlivem alkoholického
nápoje na pracoviště zaměstnavatele vstoupil, čímž nepochybně porušil povinnost stanovenou
v §106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce. Nejvyšší správní soud chápe tento dílčí závěr jako
potvrzení „nulové tolerance“ k alkoholu i v oblasti pracovněprávní – o „prolomení“ této zásady
(které dovozuje stěžovatel) tedy nemůže být řeč. Nejvyšší soud pak potvrdil názor odvolacího
soudu, podle kterého s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem daného případu
neznamenalo toto porušení pracovních povinností zaměstnance důvod k výpovědi podle §52
písm. g) zákoníku práce, resp. nejednalo se o tak závažné a intenzivní porušení pracovních
povinností, aby zakládalo výpovědní důvod dle zmíněného ustanovení zákoníku práce. Šlo tedy
o posouzení intenzity porušení právní normy ze strany dotčeného zaměstnance, nikoli
o to, zda k porušení došlo či nikoli. V případě stěžovatele naopak nejde o posouzení intenzity
či závažnosti porušení povinnosti, ale právě o to, zda k porušení došlo, tedy konkrétně zda došlo
k naplnění skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.
Stěžovatel svým jednáním skutkovou podstatu tohoto přestupku naplnil, jak bylo podrobně
rozvedeno v odstavcích [31] až [45] výše.
[51] S ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší správní soud stěžovatelův nepřesný
a z kontextu vytržený odkaz na citovaný judikát Nejvyššího soudu za nepřiléhavý.
[52] Nejvyšší správní soud opětovně zdůrazňuje, že v České republice platí zásada tzv. nulové
tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel a podle níž je jakékoliv množství alkoholu
z požití alkoholických nápojů způsobilé k tomu, aby jím byl řidič při řízení ovlivněn (z novější
judikatury tohoto soudu k tomu srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 As 163/2016 – 28).
Tato zásada je navíc z dikce §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu zřejmá, neboť podle
věty druhé (za středníkem) tohoto ustanovení pouze v případě jiných návykových látek uvedených
v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou,
pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené
prováděcím právním předpisem, což je ve vztahu k alkoholu dikcí této druhé věty zmíněného
ustanovení vyloučeno. V případě alkoholu tedy není stanoveno prováděcím právním předpisem
žádné minimální limitní množství, které musí být zjištěno, jinak nelze uplatnit odpovědnost řidiče
za přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.
[53] Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že pojetí nulové tolerance alkoholu v krvi
při řízení motorových vozidel opakovaně aproboval jako ústavně konformní i Ústavní soud
(srov. např. usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3431/11). Ostatně právě i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016, č. j. 10 As 173/2015 – 32, z jehož závěrů nyní
soud především vycházel a neshledal přitom žádný důvod se od nich jakkoli odchýlit, byl napaden
ústavní stížností. Tato ústavní stížnost byla Ústavním soudem pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuta, neboť Ústavní soud neshledal na ustálených závěrech Nejvyššího správního soudu
nic nesprávného, resp. protiústavního (srov. usnesení ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2319/16).
Lze přitom poukázat na to, že v případě posuzovaném soudem pod sp. zn. 10 As 173/2015 byla
řidiči naměřena prokazatelná hodnota alkoholu v krvi pouze ve výši 0,01 g/kg.
[54] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že zjištěné množství alkoholu v organismu
stěžovatele mělo vliv na výši uložené sankce. Změřené množství alkoholu v krvi řidiče je jednou
z okolností, ke které správní orgán přihlíží při stanovení výměry zvolené sankce. Správní orgán
prvního stupně tak ve věci stěžovatele učinil, když s přihlédnutím k zjištěnému nízkému množství
naměřeného alkoholu uložil stěžovateli pokutu i zákaz řízení všech motorových vozidel
na spodní hranici zákonného rozpětí, tj. pokutu ve výši 3000 Kč (při zákonné sazbě od 2500 Kč
do 20 000 Kč) a zákaz řízení v délce trvání 6 měsíců (při zákonném rozpětí od 6 měsíců
do jednoho roku). Zjištěné množství alkoholu v krvi řidiče nemá žádný vliv na jeho
odpovědnost za předmětný dopravní přestupek, ale promítá se do hodnocení a úvah
o společenské nebezpečnosti spáchaného přestupku a má vliv na přísnost uložené sankce.
To bylo ve stěžovatelově případě naplněno.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[55] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, neboť
nepřisvědčil žádné z uplatněných námitek. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[56] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu