ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.404.2017:47
sp. zn. 2 Azs 404/2017 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Z. K., zastoupená
Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Sekaninova 1204/36, Praha 2, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 8. 2017, č. j. CPR-7503-6/ČJ-2016-
930310-V234, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 10. 2017, č. j. 2 A 94/2017 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně byla dne 31. 1. 2017 kontrolována hlídkou Policie České republiky,
při níž se prokázala padělaným rumunským cestovním dokladem. V rámci kontroly bylo zjištěno,
že na území České republiky pobývala několik let bez platného víza či povolení
k pobytu. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 23. 2. 2017,
č. j. KRPA-37785-43/ČJ-2017-000022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), bylo žalobkyni
uloženo správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a zároveň stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce 3 roků. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalobkyně odvolání, které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítla.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
V odůvodnění městský soud uvedl, že správní vyhoštění není porušením zásady ne bis in idem,
neboť se nejedná o rozhodnutí sankční povahy, ale o správní rozhodnutí, které vyjadřuje zájem
státu na tom, aby se dotčený cizinec nezdržoval na území České republiky. Policie musí vždy
vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou-li splněny zákonné podmínky, pokud nebude
nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života cizince. Přiměřeností zásahu
do soukromého a rodinného života se městský soud zabýval v návaznosti na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že veškerý rodinný život žalobkyně se nachází
na Ukrajině, kde žije i její zletilý syn. V České republice pobývala od roku 2006 neoprávněně
a nemá zde žádné sociální, společenské či kulturní vazby. Nejsou jí známy žádné překážky,
které by jí znemožňovaly vycestování. Na území České republiky se dopustila úmyslného
trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny, za který byla Obvodním soudem pro Prahu 9
odsouzena k dvouletému vyhoštění a k propadnutí padělaného cestovního dokladu.
Rozhodnutím o správním vyhoštění tak nebylo nepřiměřeně zasaženo do soukromého
a rodinného života žalobkyně a závažnost trestného činu byla jen jedním z aspektů
při posuzování přiměřenosti zásahu.
[3] K námitce pronásledování duševně chorým bývalým manželem městský soud
uvedl, že obavy z pronásledování nebylo možné podřadit pod důvody vážné újmy
dle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně jednak tuto skutečnost uvedla teprve
v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí (během prvostupňového správního řízení se o této
skutečnosti nezmínila), a i kdyby bylo tvrzení žalobkyně pravdivé, mohla o pomoc požádat
příslušné ukrajinské orgány, nicméně z jejích vyjádření nevyplývá, že by tak učinila. Rovněž obava
vážné újmy v důsledku ozbrojeného konfliktu nebyla důvodná, neboť bydliště žalobkyně
se nachází v obci Z. na západě Ukrajiny. Konflikt na Ukrajině je izolovaný ve východní části
země, a proto není žalobkyně v případě návratu vystavena reálnému nebezpečí. Západní
část země je pod přímou kontrolou centrální vlády a ke střetům s proruskými
separatisty zde nedochází. Tvrzení o prorůstání organizovaného zločinu do státního aparátu
i operacích paramilitárních jednotek jsou pouze tvrzením žalobkyně a nemají vliv na aplikaci
§179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně nesdělila, jakým způsobem
by se jí měly tyto operace dotknout ani neuvedla žádné problémy s ukrajinskou armádou či jinými
vojenskými jednotkami.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení
městským soudem.
[5] Stěžovatelka uvádí, že na území České republiky pobývá více jak 10 let, hovoří česky,
po celou dobu zde pracuje a její integrace probíhá standardním způsobem. Namítá, že správní
vyhoštění je porušením zásady ne bis in idem, neboť se jedná o trest. Stěžovatelka byla také
omezena na svobodě pobytem v zařízení pro zajištění cizinců, což lze přirovnat k vězení.
Za jeden skutek proto byla několikrát potrestána. Žalovaná nedostatečně vypořádala její námitky
týkající se obavy z pronásledování duševně chorým manželem, kterým byla pravidelně týrána,
ani se nezabývala situací na Ukrajině v oblasti léčby duševních chorob. Lékařská péče
je postavena převážně na ústavním způsobu léčby s nedostatkem ambulantní péče, proto většina
duševně chorých svou chorobu skrývá. Z těchto důvodů by měla být uplatněna zásada
non-refoulement, protože stěžovatelce v případě návratu hrozí újma od jejího manžela. Stěžovatelka
také namítá zhoršení bezpečnostní situace země původu, přičemž kasační stížnost obsahuje kopie
několika článků, které mají prokázat, že v důsledku tzv. hybridní války je konfliktem zasažena celá
Ukrajina a dochází k jejímu plíživému rozpadu. Dochází také ke zvýšení aktivit kriminálních
struktur a paramilitárních jednotek. Stěžovatelka také nesouhlasí s vymezením pojmu totální
konflikt, neboť se jedná o zastaralý pojem, který neodpovídá současnému vedení konfliktů
ve formě tzv. hybridní války.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila, pouze plně odkázala na spisový materiál.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[9] Stěžovatelka v souvislosti se správním vyhoštěním a vyhoštěním dle trestního příkazu
namítala porušení zásady ne bis in idem. K této otázce se Nejvyšší správní soud již v minulosti
vyjádřil a uvedl, že správní vyhoštění nemá charakter správního trestu, ale je svou povahou
zvláštním preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 As 28/2012 - 33, nebo ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 5 Azs 94/2005 – 52, dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí na www.nssoud.cz).
Tento závěr je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který potvrdil,
že řízení o správním vyhoštění není rozhodováním o „oprávněnosti trestního obvinění“ ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek velkého senátu
ze dne 5. 10. 2002, Maaouia proti Francii, stížnost č. 39652/98). Nelze proto zařadit správní
vyhoštění do oblasti správního trestání. Jelikož správní vyhoštění není trestem, nemohlo dojít
k porušení zásady ne bis in idem, a proto městský soud námitku stěžovatelky řádně vypořádal.
Rovněž nelze zajištění pokládat za vězení, neboť se nejedná o výkon trestu, ale pouze o opatření,
které se uplatňuje v zákonem stanovených případech dle §124 zákona o pobytu cizinců,
aby bylo dosaženo účelu správního vyhoštění.
[10] K námitce domácího násilí Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení ze dne
10. 9. 2008, č. j. 9 Azs 49/2008 – 55, kde vyslovil, že „domácí násilí je bezesporu celospolečenským jevem,
který nelze podceňovat a který vyvěrá z podhoubí sociální diskriminace a který je zpravidla determinovaný
příslušností k určitému pohlaví. Jako takový přitom může být za určitých okolností také azylově relevantním
důvodem a právě tyto okolnosti, které záleží především na zemi původu, jejích právních, sociálních či kulturních
normách a hodnotách, je třeba analyzovat a zvažovat, zda je příslušný stát schopen či ochoten zajistit oběti
domácího násilí potřebnou ochranu nebo zda je na místě poskytnutí mezinárodní ochrany, a to na základě
příslušnosti k určité sociální skupině.“ Byť uvedené závěry soud vyslovil v souvislosti s azylovým
řízením, lze je přiměřeně aplikovat i na posuzovanou věc. Přestože je domácí násilí závažným
a patologickým jevem, je řešení tohoto problému primárně úkolem orgánů konkrétního státu,
pokud se neprokáže, že dotčené orgány řešení nezvládají zajistit či ho záměrně odmítají.
Stěžovatelka nic takového netvrdila, dokonce ani neuváděla, že se na ukrajinské orgány
(např. policii) obrátila o pomoc. Nadto Nejvyšší správní soud podotýká, že námitku hrozby násilí
neuvedla v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně, neboť ve výpovědi ze dne
31. 7. 2017 pouze sdělila, že je rozvedená, na Ukrajině má zázemí (může žít u svého syna) a není
si vědoma žádných překážek, které by jí bránily vycestovat. Na závěr vypověděla, že chce
co nejdříve dobrovolně vycestovat ke své rodině. Námitku uplatnila poprvé v odvolacím řízení,
což však podstatně snižuje její věrohodnost. Domácí násilí (zvláště takového charakteru,
že musela vyhledat lékařskou pomoc, jak tvrdí v odvolání ze dne 1. 3. 2017) by představovalo
natolik zásadní skutečnost, že nelze předpokládat její bezdůvodné opomenutí ve výpovědi ze dne
31. 7. 2017. Žádný důvod, proč skutečnost uvedla až v odvolání, stěžovatelka rovněž nesdělila.
Otázku nedostatečné lékařské péče pro duševně choré uplatnila poprvé až v kasační
stížnosti, a proto není přípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.), zároveň by na podkladě uvedeného
nemohla hodnocení soudu zvrátit. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nebylo zjištěno,
že by stěžovatelce v případě návratu hrozila vážná újma dle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
v podobě násilí ze strany bývalého manžela.
[11] Poslední námitka směřovala vůči zhoršené bezpečnostní situaci na Ukrajině. Nejvyšší
správní soud se bezpečnostními podmínkami na Ukrajině opakovaně zabýval a uvedl, že situace
na Ukrajině není tak závažná, že by byly ohroženy všechny osoby na jejím území. Nejedná se tedy
o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Konflikt
je izolovaný pouze ve východní části Ukrajiny, jeho intenzita i v dotčených oblastech
výrazně kolísá (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016,
č. j. 6 Azs 267/2015 – 23, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 – 28, či ze dne 8. 6. 2016,
č. j. 2 Azs 118/2016 – 36). Stěžovatelka v obecné rovině poukázala rovněž na působení
paramilitárních jednotek na území Ukrajiny, toto tvrzení však nijak neindividualizovala ani dále
nerozvedla. Zároveň neuvedla, jakou konkrétní organizaci má na mysli. Nejvyššímu správnímu
soudu je známa organizace Pravý sektor, jejíž činností se zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 6 Azs 151/2015 – 36, zejména s ohledem na potírání nezákonné činnosti hnutí ze strany
státního aparátu. Pravý sektor je soukromou osobou (nestátním subjektem), v otázce obrany
před ním lze vyhledat pomoc u policejních složek a u prokuratury, případně u útvaru vnitřní
kontroly konkrétního policejního okrsku. Ukrajinská státní moc protiprávní jednání Pravého
sektoru nepodporuje, ukrajinské státní orgány naopak aktivně potírají nezákonnou činnost
tohoto hnutí (srov. obdobně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 169/2017 – 35). Nejvyšší správní soud uzavírá, že na východě Ukrajiny přetrvává
ohraničený konflikt s proruskými separatisty. Stěžovatelka nicméně pochází z obce Z. na západě
Ukrajiny, která konfliktem není dotčena. Zároveň nelze přisvědčit jejím obavám z paramilitárních
jednotek, neboť z ničeho neplyne, že by jejich činnost (pokud takové jednotky na konkrétním
území operují), je-li v rozporu se zákonem, byla státními orgány bez dalšího tolerována. Nadto
stěžovatelka v této souvislosti neuvedla konkrétní újmu, která by jí měla hrozit, a proto ani tuto
námitku Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatelka
neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná žalovaná
vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdila a ani ze spisu Nejvyššího správního
soudu neplyne, že by jí nějaké náklady vznikly, proto jí právo na jejich náhradu nemohlo
být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu