ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.63.2017:9
sp. zn. 5 As 63/2017 - 9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017, č. j. 31 A 19/2017 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou u krajského soudu domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 11. 2016, č. j. 8 As 208/2016 – 11, kterým bylo rozhodnuto o kasační
stížnosti podané žalobcem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2016,
č. j. 22 A 119/2016 – 6.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením žalobu odmítl, neboť směřovala
proti rozhodnutí soudu vydanému ve správním soudnictví, nikoli proti správnímu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 30. 1. 2017 kasační
stížnost z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, v „tajném soudě“
jednal nezákonný úředník, stěžovatel neměl příležitost vyjádřit se k podjatosti členů příslušného
senátu krajského soudu, krajský soud nebyl k vydání napadeného usnesení příslušný
a o napadeném usnesení rozhodoval vyloučený soudní úředník. K tomu stěžovatel dále uvedl,
že napadeným usnesením byl nesprávně poučen o možnosti podat opravný prostředek,
neboť proti napadenému usnesení nelze podat kasační stížnost, nýbrž toliko odvolání. Stěžovatel
dále v rámci kasační stížnosti vznesl námitku podjatosti členů příslušného senátu krajského
soudu, konkrétně JUDr. Jaroslavy Skoumalové, JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D., a Mgr. Petra
Sedláka, Ph.D.
Kasační stížnost je nutno odmítnout pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1
písm. a) ve spojení s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a to z dále uvedených důvodů.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014,
3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších). Stěžovatel
v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména)
ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel
buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní
soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví
pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá
dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh,“ v němž
se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014,
č. j. 2 As 162/2014 – 42, „z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé,
že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“
Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných
subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu,
jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí, konkrétně proti usnesení o odmítnutí
kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem.
Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Takové zneužití
lze dovodit i v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud současně však konstatuje, že jeho postup v nynější věci zcela jistě
nevede bez dalšího k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud.
V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud, za výše popsané
situace, nepřistoupil k provedení dalších procesních úkonů, tj. nevyžadoval zaplacení soudního
poplatku ani povinné zastoupení advokátem. Ani případné osvobození od soudního poplatku
či ustanovení zástupce by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační stížnost musí být z výše
uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela neefektivní postup
(k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012,
sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
Uplatněná námitka podjatosti soudců krajského soudu, kteří ve věci rozhodovali, pokud
by měla být považována za samostatné podání dle §8 odst. 5 s. ř. s., je opožděná a nelze k ní tedy
přihlížet. Jednou z podmínek pro rozhodnutí soudu o vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s. je skutečnost, že řízení o této věci je stále
vedeno a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto. I pokud by ovšem stěžovatel uplatnil
předmětnou námitku podjatosti ještě v řízení před krajským soudem, nemohla by být úspěšná.
Podjatost soudce totiž nelze namítat z důvodu jeho postupu a rozhodování ve věci projednávané
soudem, což je stěžovateli známo i z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
(viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2014, č. j. Nao 232/2014 - 18, ze dne 19. 6. 2014,
č. j. Nao 239/2014 - 28, ze dne 27. 11. 2013, č. j. Nao 90/2013 - 43, ze dne 31. 10. 2013,
č. j. Nao 55/2013 - 54, nebo ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 As 136/2014 - 67).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu