ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.151.2020:82
sp. zn. 1 Azs 151/2020 - 82
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobců: a) T. T., b) nezl.
D. I., c) M. I., všichni zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 7. 2019, č. j. OAM-1064/ZA-ZA11-
ZA20-2018 a č. j. OAM-1065/ZA-ZA11-ZA20-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobců a), b),
c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2020, č. j. 30 Az 14/2019-30,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti v částce 7.565 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a její posouzení krajským soudem
[1] Žalovaný v záhlaví označenými rozhodnutími neudělil žalobcům mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Tato rozhodnutí napadli žalobci a) a c) [rovněž jménem svého nezletilého dítěte – žalobce
b)] žalobami, které Krajský soud v Hradci Králové spojil ke společnému projednání a v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud neshledal důvod pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany. Ve vztahu k důvodům podle §12 písm. b) zákona o azylu byla jádrem žalobní
argumentace žalobců obava z možného pronásledování bývalým partnerem jejich dcery, který
měl projevit určitou agresivitu poté, co zjistil, že je Jezídka. Zejména žalobce c) upozorňoval
na útok bývalého přítele jeho dcery, jenž ji měl hledat u žalobců doma a poté, co ji zde nenalezl,
zaútočil na něj. Hlavním motivem k odjezdu z vlasti byla tak obava z možného pronásledování
právě tímto mužem. Žalobkyně a) podotkla, že poté, co mu pohrozila, že se obrátí na policii,
ten již nepřišel, ovšem vyhrožoval jim telefonicky. Krajský soud shledal, že žalobci
se o jakoukoliv záštitu státních orgánů či policie nepokusili – nepodali žádné trestní oznámení,
neupozornili na svou situaci (telefonát na policejní stanici nelze považovat za odpovídající způsob
jednání vzhledem k problémům, které předestřeli). Proto jim ani policejní složky nemohly
poskytnout účinnou ochranu. O jejich problémech totiž nebyly adekvátním způsobem
informovány. Rozhodně tedy nelze z ničeho dovozovat, že by policie či jiné kompetentní orgány
ústrky nebo ohrožení žalobců podporovaly, organizovaly nebo záměrně trpěly. Žalobci navíc žili
od popsaného incidentu ještě několik let ve vlasti, aniž by se museli skrývat a čelit nějaké další
agresivitě. Takto podaná argumentace žalobců tak nemůže obstát.
[3] Ve vztahu k možnosti udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu bylo
v řízení před krajským soudem nastíněno, že žalobkyně a) trpí psychickými problémy. Krajský
soud shledal, že žalovaný se zaobíral rodinnou a sociální situací žalobců dostatečně, vzhledem
k informacím, které mu byly poskytnuty. Vzal v potaz zdravotní stav žalobkyně a) a žalobce c).
Konstatoval a posuzoval vážnost jejich problémů, a to ve vztahu k možnosti získat adekvátní
zdravotní péči i v zemi původu. Shledal, že problémy, které žalobci ve vztahu k možnému udělení
tzv. humanitárního azylu předestřeli (psychický stav a bolest končetin a hlavy) nelze zařadit
pod výjimečné situace, na které §14 zákona o azylu dopadá. Krajský soud proto dospěl k závěru,
že takto objasněný skutkový stav stačil správnímu orgánu dostatečně pro to, aby mohl dospět
k závěru o nemožnosti jeho udělení. Své úvahy navíc opíral zejména o věrohodné výpovědi, které
poskytli sami žalobci, a další podklady, které mu jimi byly předloženy.
[4] Krajský soud v neposlední řadě neshledal pochybení ani v závěru žalovaného o neudělení
doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu. Krajský soud ověřil, že žalobcům nehrozí
v případě návratu do vlasti žádná újma spojená s možným uložením nebo vykonáním trestu
smrti. Žalovaný se podle krajského soudu vypořádal i s neexistencí hrozby v podobě ohrožení
na životě, mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, když mj. přiléhavě
poukázal na čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, z něhož vyplývá, že pouhá možnost
špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení předmětného článku. Nebylo rovněž
poukázáno na žádnou situaci, kdy by žalobci museli strpět ponižující zacházení, nelidské jednání
apod. Krajský soud uzavřel, že mezinárodní ochrana ve formě doplňkové ochrany je naprosto
specifickým institutem mezinárodní ochrany, který slouží k ochraně osob před porušováním
jejich nejzákladnějších lidských práv. Neslouží ke zlepšení životní situace osob, jež nejsou
spokojeny s dostupnou životní úrovní či sociálním zázemím v zemi, kde se narodily. Stejně
tak jako žalovaný měl krajský soud za to, že nebylo prokázáno ani zjištěno žádné závažné jednání
gruzínských orgánů vůči žalobcům, ani jiné jednání, vůči němuž by se nemohli bránit přímo
v zemi původu.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (stěžovatelé) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d ) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.),
a domáhají se jeho zrušení.
[6] Stěžovatelé se domnívají, že kasační stížnost splňuje podmínky přijatelnosti podle §104a
s. ř. s., neboť přesahuje jejich vlastní zájem, a to v otázkách týkajících se pronásledování žadatele
o mezinárodní ochranu ze strany soukromých osob v situaci, kdy státní orgány nejsou schopny
poskytnout pomoc oběti pronásledování, respektive pomoc není pro oběť dostupná z důvodu
výhrůžek ze strany původce pronásledování spočívajících v tom, že v případě kontaktování úřadů
bude rodinným příslušníkům žadatele ublíženo na zdraví a životě.
[7] Stěžovatelé mají dále za to, že správní orgán i krajský soud pochybily při hodnocení
otázky udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť byli v zemi původu zjevně
pronásledováni pro svou národnost jako Jezídi. Stěžejním bodem je samotný výklad pojmu
„sociální skupina“, potažmo pronásledování pro příslušnost k sociální skupině. Stěžovatelé v této
souvislosti poukazují na obsah příručky UNHCR a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004-60, ze dne 30. 6. 2005, č. j 4 Azs 440/2004-53, ze dne 9. 2. 2010,
č. j. 6 Azs 74/2009-51, ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62, a ze dne 28. 2. 2007, č. j
4 Azs 146/2006-100. Jak správní orgán, tak krajský soud přistoupily k hodnocení důvodů
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nesprávně, když nejvýznamnější z obav
stěžovatelů, tedy odůvodněné obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti k jezídské
národnostní menšině, potažmo dále ke Svědkům Jehovovým, a s tím spojené nebezpečí,
posoudily zcela nedostatečně, neboť si neobstaraly relevantní informace, na základě
kterých by mohly učinit objektivní úvahu a zhodnocení individuální situace stěžovatelů – to vše
i s ohledem na dostupnost vnitrostátní ochrany pro tuto skupinu osob. Stěžovatelé argumentují,
že se stěžovatel c) na policii dvakrát obrátil, ta však na pomoc nepřijela. Další kontakt se státními
složkami tak stěžovatelé nevykonali nejen vzhledem k povaze výhrůžek, ale i vzhledem
ke skutečnosti, že se v jejich případě jedná o Jezídy, kterým zjevně státní orgány neposkytnou
pomoc. Takový postup je podle nich pochopitelný.
[8] Správní orgán i krajský soud dále pochybily při hodnocení možnosti udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Učinily mylný závěr o tom, že v daném případě
nejde o případ hodný zvláštního zřetele, respektive neučinily dostatečný výklad tohoto neurčitého
právního pojmu a neaplikovaly ho na skutkové okolnosti případu stěžovatelů. Stěžovatelé
odkazují na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154
a ze dne 25. 7. 2007, č. j. 2 Azs 41/2007-103.
[9] V neposlední řadě jsou stěžovatelé přesvědčeni, že krajský soud pochybil, když neučinil
závěr o existenci rizika vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu v případě
návratu stěžovatelů do země původu, a to zejména s ohledem na právo nebýt mučen
nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, jež je zakotveno v čl. 3
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Nemohou souhlasit se závěrem, že by jim ze strany
soukromé osoby nehrozilo v Gruzii nebezpečí vážné újmy. V řízení před správním orgánem
i krajským soudem poukázali podle jejich názoru věrohodně na to, že v minulosti byli oběťmi
útoků pro jejich příslušnost k národnostní skupině Jezídů a to ze strany soukromých osob.
Popsané jednání je pak možno klasifikovat jako mučení, s cílem potrestat je a ponížit pro jejich
národnost. Do řízení doložili podklady svědčící o poraněních stěžovatele c), která si vyžádala
chirurgický zákrok, a o psychických potížích stěžovatelky a) pramenících ze zážitků, kterým
musela rodina v zemi původu čelit – tyto však správní orgán ani krajský soud nezohlednily
a nepřiznaly jim žádnou relevanci. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007-55, ze dne 25. 12. 2005, č. j.
6 Azs 235/2004-57, a ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Azs 66/2007-77. Závěrem pak ve vztahu
k současnému stavu zdraví stěžovatelky a) upozorňují na to, že závažný zdravotní stav žadatele
o mezinárodní ochranu může být důvodem pro udělení doplňkové ochrany.
III. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vznesené námitky považuje
za neopodstatněné. Správní orgán trvá na tom, že žádost stěžovatelů není důvodná podle §12
písm. b), §14 ani §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Ani obsáhlé kasační podání neposkytuje
dostatečnou argumentaci, která by mohla zpochybnit řádně zjištěný stav věci, a tedy,
že původcem stěžovateli popisovaného nezákonného jednání vůči nim byla soukromá osoba
a že nevyčerpali možnosti vnitrostátní ochrany v zemi své státní příslušnosti. Ani krajský soud
pak nepřehlédl, že stěžovatelé pouze zcela hypoteticky naznali, že jim, resp. jejich synovi hrozí
újma ze strany bývalého přítele jejich dcery, nicméně že předložený azylový příběh nesvědčí
o tvrzených rizicích pro případ jejich návratu. Zdravotní stav stěžovatelů nevyžaduje léčbu,
která by jim v zemi jejich státní příslušnosti nebyla dostupná. Správní rozhodnutí vycházejí
z řádné zjištěného stavu věci, stěžovatelé nebyli postupem ani rozhodnutím správního orgánu
zkráceni na svých právech. V rámci správního řízení jim byl poskytnut dostatečný prostor
pro prezentaci důvodů, pro něž žádají o mezinárodní ochranu na území ČR. Žalovaný
v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který považuje za věcně
správný a zákonný, na své vyjádření k žalobám a na odůvodnění svých rozhodnutí.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je včasná, podaná oprávněnými osobami a přípustná. Stěžovatelé jsou
zastoupení advokátem. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany je také její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s.
přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[12] Výkladem institutu přijatelnosti a výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 -39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[13] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění Nejvyšší správní
soud konstatuje, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Soud neshledal
tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku ani rozhodnutí žalovaného. Krajský soud
se srozumitelně, přehledně a přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelů
týkajícími se neudělení azylu ani doplňkové ochrany podle zákona o azylu.
[14] Stěžovatelé spatřují přijatelnost kasační stížnosti v otázce pronásledování žadatele
o mezinárodní ochranu ze strany soukromých osob v situaci, kdy státní orgány nejsou schopny
poskytnout pomoc oběti pronásledování. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval.
K otázce pronásledování a obav z případných výhružek ze strany soukromých osob se soud
vyjádřil například v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004-48, podle něhož vyhrožování
ze strany soukromé osoby není bez dalšího důvodem pro udělení azylu (srov. též rozsudky
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003-36, ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003-60,
nebo obdobně též rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003-49). Z ustálené judikatury
tak vyplývá, že „potíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování, vydírání
apod. nelze považovat bez dalšího za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.“ (rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4
Azs 440/2004-53). Je pravdou, že původcem pronásledování i vážné újmy podle zákona o azylu
mohou být za určitých podmínek i soukromé osoby. Kauza stěžovatelů však pod takovéto situace
zjevně nespadá. Stěžovatelé zejména tvrdí, že vnitřní ochrana v zemi původu nepřipadala
s ohledem na povahu výhrůžek, jimž čelili, jejich národnost a nastavení systému v úvahu,
což demonstrují tím, že stěžovatel c) se po incidentu s bývalým přítelem své dcery na policii
dvakrát obrátil, avšak ta nepřijela. I touto otázkou se již judikatura Nejvyššího správního soudu
zabývala – „[t]vrzené obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob a případně i z jejich násilného
jednání, třeba i odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země
původu takové ohrožení podporovaly, tolerovaly, organizovaly, záměrně trpěly, nezajistily účinnou ochranu apod.
Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země však ještě nečiní z takového
ohrožení „ pronásledování“, a tedy ani azylový důvod.“ (rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2008, č. j.
7 Azs 43/2008-47). Ze samotných výpovědí stěžovatelů ve správním řízení přitom vyplývá,
že se o jakoukoli formální záštitu státních orgánů či policie (kromě uvedených telefonátů)
nepokusili – nepodali žádné trestní oznámení apod. Žili navíc od popsaného incidentu ještě
několik let ve vlasti, aniž by se museli skrývat a čelit nějaké další agresivitě. Samotná dcera
stěžovatelů se i přes problémy, které stěžovatelé tvrdili, dobrovolně vrátila do země původu.
[15] Pokud jde o možnost udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
Nejvyšší správní soud odkazuje zejména na rozsudky ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003-38,
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, ze dne 29. 8. 2019, č. j. 5 Azs 218/2017-44
nebo ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 Azs 201/2017-37. „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout.“ (rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55).
Pokud jde o zdravotní problémy stěžovatelů, Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelé
ani netvrdili, že by v zemi původu nebyla příslušná léčba a zdravotní péče dostupná. Pokud jde
o jejich zdravotní stav, je třeba přitom vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování žalovaného. Krajský soud pak v této souvislosti nad rámec věci upozornil,
že „pokud má žalobkyně a) za to, že míra a závažnost jejího zdravotního stavu dosahuje aktuálně takové
intenzity, aby bylo „nehumánní“ jí azyl ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu neposkytnout, či se od podání
žádosti její stav rapidně zhoršil, je namístě, aby podala z tohoto důvodu novou žádost o udělení mezinárodní
ochrany.“
V. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedeného je zřejmé, že judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájem stěžovatelů.
Z tohoto důvodu kasační stížnost shledal nepřijatelnou a podle §104a s. ř. s. ji odmítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[18] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze 17. 4. 2020, č. j. 1 Azs 151/2020-47, byl
stěžovatelům ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Maroš Matiaško, LL.M.,
advokát. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní
služby, a to písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), kterým bylo doplnění kasační stížnosti stěžovatelů. Soudní praxe při výkladu
ustanovení náhrady nákladů za převzetí a přípravu zastoupení, je-li klientům zástupce ustanoven
[§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] vychází z toho, že k přiznání odměny za úkon právní
služby spočívající v převzetí věci dojde pouze tehdy, jestliže se uskuteční první porada
mezi zástupcem a zastoupenými. Zástupce však potvrzení o první poradě nedoložil,
proto mu náhrada nákladů řízení za tento úkon nebyla přiznána. Za jeden úkon právní služby
zástupci stěžovatelů náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Jelikož advokát zastupuje tři stěžovatele, náleží mu podle
§12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto zastupovanou osobu odměna snížená
o 20 %, tedy v částce 3 x 2.480 Kč, tj. celkem 6.252 Kč. Náhrada nákladů řízení se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Advokát doložil,
že je plátcem DPH, přiznanou odměnu je proto třeba dále navýšit o tuto daň v částce 1.313 Kč.
Proto Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelů odměnu za zastupování
a náhradu výdajů v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 7.565 Kč, která mu bude vyplacena
ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu