ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.334.2019:41
sp. zn. 3 As 334/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně L. Č., zastoupené
Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem České Budějovice, Nemanická 440/14, proti
žalovanému řediteli Sekce podpory Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, Vítězné náměstí 5,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
14. 8. 2019, č. j. 31 Ad 19/2017-84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 7. 2017, č. j. MO 133151/2017-3416, zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ředitele Agentury vojenského zdravotnictví (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 22. 12. 2016, č. j. 208-8/2016-684800, jímž byla z důvodu promlčení
zamítnuta žádost žalobkyně, bývalé vojákyně z povolání, ze dne 24. 4. 2016, o proplacení odměn
za služební pohotovost konanou v období od 1. 12. 1999 do 31. 12. 2009.
Správní orgány vycházely z premisy, že promlčecí lhůta k uplatnění daných nároků činila podle
§161 odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích
z povolání“) 3 roky. Ve vztahu k poslednímu měsíci, za který bylo proplacení odměny
požadováno (prosinci 2009), počala běžet den po splatnosti nároku, tj. 16. 1. 2010; posledním
dnem k jeho uplatnění tak bylo 16. 1. 2013.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, který ji shledal nedůvodnou a v záhlaví uvedeným rozsudkem ji zamítl.
[3] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci, dle které nebyla řádně vznesena námitka
promlčení, neboť ji správní orgán I. stupně před rozhodnutím ve věci samé neuplatnil
samostatným dokumentem. Uvedl, že takový postup by byl na místě v případě rozhodování
sporu mezi dvěma účastníky řízení, z nichž jeden by určitý nárok uplatňoval vůči druhému.
V nynější věci však byl nárok uplatněn vůči orgánu příslušnému o něm rozhodnout.
V takové situaci je logické, že správní orgán I. stupně promlčení nároku konstatoval
v rozhodnutí, jímž o něm rozhodl. Krajský soud uvedl, že si je vědom, že se jeho právní
náhled liší od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 23. 9. 2015, č. j. 10 A 125/2014-16. I v uvedené věci nicméně krajský soud v konečném
důsledku dospěl k závěru, že mohl-li se účastník k námitce promlčení vyjádřit v řízení o odvolání,
bylo tím pochybení prvostupňového orgánu napraveno. Žalobkyně v posuzované věci takovou
možnost měla.
[4] Současně krajský soud neshledal, že by námitka promlčení byla vznesena v rozporu
s dobrými mravy. Podle konstantní judikatury uplatnění této námitky dobrým mravům zásadně
neodporuje; příčí se jim jen ve výjimečných případech, je-li projevem zneužití práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. V nynější věci však žalobkyně
nevysvětlila, proč se nároků na proplacení odměn nedomáhala dříve, před jejich promlčením.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Namítá, že krajský soud posoudil otázku, zda správní orgány účinně uplatnily námitku
promlčení, nesprávně. Podle stěžovatelky správní orgány tuto námitku, jakožto „dostatečně určitý
projev vůle“, nevznesly.
[7] Stěžovatelka doslovně opakuje svou žalobní argumentaci, že správní orgán I. stupně
nerozlišuje mezi instituty prekluze a promlčení. Zatímco v případě prekluze dochází k zániku
práva a správní orgán je povinen k tomu přihlédnout z úřední povinnosti, v případě promlčení
právo nezaniká a pokud správní orgán k promlčení přihlíží z úřední povinnosti, jedná nezákonně.
Správní orgán I. stupně námitku promlčení vůbec nevznesl, neboť za její uplatnění není možné
považovat konstatování, že „služební orgán se nároky staršími 3 let před podáním žádosti z důvodu
promlčení nemůže zabývat.“
[8] Dále stěžovatelka namítá, že správní orgán I. stupně ani žalovaný námitku promlčení
neuplatnili před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Závěr krajského soudu, že správní orgán
I. stupně nepochybil, uvedl-li, že uplatněný nárok je promlčen, až ve svém rozhodnutí, jakožto
důvod skončení věci, neodpovídá stavu věci a současně je v rozporu se závěry rozsudků
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2015, č. j. 10 A 125/2014-16, Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 59 A 108/2017-54, Městského soudu v Praze
ze dne 24. 1.2017, č. j. 11 Ad 8/2015-62, a Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 1 As 95/2017-25, z nichž stěžovatelka v kasační stížnosti obsáhle cituje.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s napadeným rozsudkem
ztotožňuje.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Jedinou spornou otázkou je, zda správní orgány vůči stěžovatelce účinně uplatnily
námitku promlčení jí uplatňovaných nároků na proplacení odměn za služební pohotovost.
[13] Nejvyšší správní soud se otázkou řádného uplatnění námitky promlčení ze strany
správního orgánu, který o nároku, jenž by měl být promlčen, současně rozhoduje, již opakovaně
zabýval, a to na podkladě obdobných skutkových okolností, o jaké se jedná v nyní posuzované
věci (většinově se jednalo o případy příslušníků Policie ČR, kterým byla z důvodu promlčení
zamítnuta žádost o proplacení služebního příjmu za službu přesčas).
[14] Promlčení je institutem práva soukromého, byť se někdy uplatňuje i v právu
veřejném. Znakem promlčení je, že se nárok stane nevymahatelným, pokud příslušná osoba
(ten kdo má na základě nároku plnit) promlčení namítne, tj. učiní příslušný projev vůle vůči tomu,
komu má být plněno. K účinnosti námitky promlčení je nezbytné, aby se o ní subjekt,
vůči kterému je uplatňována, dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2015, č. j. 2 As 4/2015-26, citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na webu
www.nssoud.cz).
[15] Ačkoliv je nejvhodnější, vznese-li správní orgán námitku promlčení vůči účastníkovi
uplatňujícímu určitý nárok před vydáním rozhodnutí ve věci samé (ať již samostatným přípisem,
při ústním jednání, koná-li se, či například v oznámení o ukončení shromažďování podkladů
pro vydání rozhodnutí) tak, aby na ni účastník mohl reagovat ještě před tím, než bude
rozhodnuto v prvním stupni, judikatura, vycházejíc z toho, že řízení před správním orgánem
I. stupně a odvolacím orgánem tvoří jeden celek, dospěla k závěru, že je-li námitka promlčení
vtělena do rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci samé, je uplatněna řádně a účinně.
Účastník se totiž o tom, že byla vznesena, dozví nejpozději v okamžiku, kdy je mu dané
rozhodnutí doručeno, a může na ni tak reagovat a rozporovat ji v rámci řízení o odvolání
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2018, č. j. 7 As 148/2017-22, odst. 34,
ze dne 25. 7. 2018, č. j. 9 As 133/2017-35, odst. 29, ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 216/2017-19,
odst. 29, ze dne 28. 4. 2020, č. j. 9 As 411/2018-37, odst. 29, či ze dne 15. 10. 2020,
č. j. 4 As 91/2018-37, odst. 40).
[16] Závěry stěžovatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2017, č. j. 1 As 95/2017-25, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
24. 1. 2017, č. j. 11 Ad 8/2015-62, který stěžovatelka rovněž cituje, nejsou pro posuzovanou věc
přiléhavé. V dané věci totiž námitku promlčení poprvé vznesl až druhostupňový správní orgán
ve druhém rozhodnutí o odvolání. Žalobce tak v dané věci nemohl na námitku promlčení
před pravomocným skončením správního řízení vůbec reagovat; poprvé tak mohl učinit
až ve správní žalobě. V nyní posuzované věci je ovšem situace odlišná (viz níže).
[17] Pokud jde o stěžovatelkou citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 23. 9. 2015, č. j. 10 A 125/2017-16, jeho závěry (tedy, že uplatnění námitky promlčení
až v meritorním rozhodnutí správního I. stupně je vadou) byly korigovány a doplněny výše
citovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu (viz odst. [15] výše) se závěrem, že byť daný
postup nelze označit za formálně bezvadný, práva účastníka jím v konečném důsledku nejsou
dotčena. Rovněž správnost náhledu, vyjádřeného v rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 10. 2018, č. j. 59 A 108/2017-54, že správní orgán
I. stupně v dané věci postupoval nezákonně, konstatoval-li promlčení uplatňovaného nároku
teprve v odůvodnění rozhodnutí ve věci, je výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního
soudu vyvrácena.
[18] Stěžovatelka v nynější věci žádostí ze dne 24. 4. 2016, doručené správnímu orgánu
I. stupně dne 27. 4. 2016, požádala o proplacení odměn za služební pohotovost konanou
v období od 1. 12. 1999 do 31. 12. 2009. Správní orgán I. stupně námitku promlčení daných
nároků sice nevznesl před tím, než o nich rozhodl, nicméně v rozhodnutí ve věci samé
tak jednoznačně učinil. Neomezil se pouze na konstatování, že „služební orgán se nároky staršími 3 let
před podáním žádosti z důvodu promlčení nemůže zabývat“, jak stěžovatelka naznačuje, nýbrž vymezil
rozhodnou právní úpravu (§161 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání), která stanoví běh
a délku promlčecí lhůty ve vztahu k příslušnému nároku (respektive dílčím nárokům
z opětovného plnění), a současně uvedl, kdy tato lhůta počala plynout v posuzovaném případě
a kdy skončila, tedy kdy stěžovatelka mohla svůj nárok (respektive dílčí nároky) nejpozději
uplatnit. Tímto způsobem správní orgán I. stupně projev vůle, jehož obsahem byla námitka
promlčení, bez jakýchkoliv pochyb učinil. Z následných podání stěžovatelky, včetně odvolání
proti danému rozhodnutí, je patrné, že si toho stěžovatelka byla vědoma. Námitka promlčení
se do procesní sféry stěžovatelky (prostřednictvím jejího zástupce) dostala nejpozději doručením
rozhodnutí správního orgánu I. stupně; mohla na ni tedy reagovat v odvolacím řízení,
což také učinila, jak je patrné z odst. 12, 17 a 22 jejího odvolání. V návaznosti na uplatněné
námitky se následně námitkou promlčení zabýval rovněž žalovaný.
[19] Závěr krajského soudu že správní orgán I. stupně námitku promlčení vůči stěžovatelce
uplatnil účinně, neboť se o ní dozvěděla z jeho rozhodnutí ve věci samé, a mohla na ni reagovat
a rozporovat ji v řízení o odvolání, je tedy správný. Uplatněná kasační námitka tak není důvodná.
[20] K výše uvedenému je možné doplnit, že vznesení námitky promlčení správním orgánem
I. stupně pro stěžovatelku zjevně nebylo nikterak překvapivé. Již ve svém vyjádření ze dne
27. 11. 2016, které danému správnímu orgánu adresovala po seznámení se s podklady rozhodnutí
(tedy ještě před tím, než daný správní orgán ve věci rozhodl), totiž uváděla, že případná úvaha
o promlčení „finančního plnění“ by byla naprosto mylná a lichá.
[21] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu