ECLI:CZ:US:2002:2.US.201.02
sp. zn. II. ÚS 201/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele JUDr. V. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2001, čj. 26 Cdo 1922/2001-103, za účasti Nejvyššího soudu ČR, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo pro nepřípust- nost odmítnuto dovolání stěžovatele v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001, čj. 20 Co 71/2001-87. Domnívá se, že tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 24 C 118/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2000, čj. 24 C 118/98-69, (výrok II.) byla zamítnuta žaloba stěžovatele a jeho manželky, paní E. H., jíž se žalobci domáhali, aby soud panu O.V. (v původním řízení žalovanému, který je vlastníkem domu č. p. 520 na parc. č. 239, LV č. 479 pro k. ú. M. S., obec Praha) uložil povinnost strpět zachování stavebních úprav specifikovaných v rozsudku v bytě č. 19 ve třetím poschodí domu č. p. 520, k. ú. M. S., který užívají žalobci. Obvodní soud uvedeným rozsudkem zamítl žalobu i v části, v níž žalobci požadovali, aby soud stanovil žalovanému povinnosti instalovat odkouření plynového ohřívače vody a odtahu pro digestoř z kuchyně uvedeného bytu a zdržet se zásahů omezujících funkčnost těchto zařízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, čj. 10 Co 71/2001-87, k odvolání žalobců výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Městský soud s ohledem na bod 15. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. v řízení o odvolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud ČR napadeným výrokem I. usnesení ze dne 20. 12. 2001, čj. 26 Cdo 1922/2001-103, dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. S přihlédnutím k bodu 17. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. věc projednal a rozhodl podle procesního předpisu ve znění účinném do 31. 12. 2000. V napadeném usnesení uvedl, že přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., neboť výrokem rozhodnutí odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně. Nejde také o případ, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000]. Přípustnost dovolání v této části není dána dále podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a ani z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud žádnou vadu podřaditelnou pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 neshledal. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že v uvedené části dovolání nejsou splněny zákonné podmínky jeho přípustnosti.
Stěžovatel napadl výrok I. usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Domnívá se, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel tvrdí, že právní názor, na jehož základě Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, je nesprávný. Domnívá se, že přípustnost dovolání měla být posuzována podle příslušných ustanovení o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolací soud příliš extenzivně interpretoval ustanovení bodu 17. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. Stěžovatel má za to, že uvedené ustanovení dopadá pouze na "projednání a rozhodnutí" dovolání, nelze jej však vztahovat i na posuzování podmínek jeho příslušnosti. Tvrdí, že s účinností od 1. 1. 2001 má podle občanského soudního řádu každý účastník právo dovoláním se domáhat přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR mu napadeným rozhodnutím podle jeho názoru odňal právo na opravný prostředek, když se bez zákonného podkladu odmítl případem věcně zabývat.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastníky řízení, E. H., a O.V., bytem tamtéž, aby se k projedná-vané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
Při doručování výzvy E. H. nebyla adresátka zastižena, zásilka proto byla uložena a doručena podle ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Vedlejší účastnice se ve lhůtě určené k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Vedlejší účastník O. V. se přípisem ze dne 3. 10. 2002 postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdal. Ústavní soud s ním proto dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením chybně interpretoval a aplikoval přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., konkrétně ustanovení o použití dosavadních právních předpisů. Uvedené námitky stěžovatele neshledal Ústavní soud opodstatněnými.
Ustanovení bodu 17. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. zní: "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a, v konečném důsledku, i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Ústavní soud v dané věci konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože v souzené věci probíhalo řízení před soudem prvního stupně podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 17. 10. 2000), muselo být rovněž odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (podle bodu 15. hlavy I, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. totiž i odvolání proti rozhodnutím prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních předpisů). Odvolací soud stěžovatele ve svém rozsudku výslovně poučil, že dovolání proti jeho rozhodnutí lze podat jen za podmínek uvedených v §237 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Za této situace Nejvyšší soud ČR nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelem podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že se citované ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. nevztahuje na posouzení přípustnosti dovolání, tedy že slova "projednají a rozhodnou" nezahrnují otázku přípustnosti dovolání. Ústavní soud se v nedávné minulosti opakovaně (srov. II. ÚS 566/01, II. ÚS 144/02) ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho rozhodnutí čj. 29 Odo 196/2001 (Sb. s. r. 2001, 10:619, Rc 70/2001), dle něhož se projednáním a rozhod- nutím o dovolání podle citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí. Slova "projednají a rozhodnou" zahrnují tedy mimo jiné i posouzení přípustnosti dovolání a v tomto výkladu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud nic, co by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Pokud tedy Nejvyšší soud ČR předmětnou část dovolání posoudil jako dovolání nepřípustné, protože nebyly naplněny zákonné podmínky jeho přípustnosti, jak je upravuje o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními a v napadeném usnesení nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR).
Nad rámec projednávané věci Ústavní soud připomíná, že dovolání má podle o.s.ř. ve znění účinném před i po novele zákonem č. 30/2000 Sb. charakter mimořádného opravného prostředku, který zákon připouští jen ve výslovně uvedených případech a jen z výslovně uvedených důvodů. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, na které stěžovatel ve svém dovolání odkazuje, ačkoli byl odvolacím soudem výslovně poučen o nutnosti postupovat podle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, rovněž ze zákona nevyplývá. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek má po právní stránce zásadní význam (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 985). Úvahy stěžovatele, že pokud by dovolací soud posoudil přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, měl by automaticky právo na věcný přezkum rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu potřeby řešení otázky zásadního právního významu, nemají oporu v zákoně. Posouzení, zda se v dané věci jedná o otázku zásadního právního významu, zákon ponechává na úvaze dovolacího soudu. Až kladným závěrem dovolacího soudu o této otázce se dovolání v tomto případě stává přípustným a lze přistoupit k jeho věcnému projednání.
Pokud se jedná o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, je z jejich systematického řazení v Ústavě zřejmé, že v podstatě garantují zásadní principy soudní moci a neupravují ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu nepodléhají uvedená ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu