ECLI:CZ:US:2004:2.US.166.03
sp. zn. II. ÚS 166/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Č. o. s., právně zastoupené JUDr. H. M., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2002, čj. 20 Cdo 2023/2001-508, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 10 Co 989/2000, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Č. s. t. v., zastoupeného Mgr. A. C., advokátem, a 2) D. P., zastoupeného JUDr. R. V., PhD., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 7 C 274/92, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 31. 5. 2000, čj. 7 C 274/92-396, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) domáhala, aby žalovaným 1) T. j. S. B., nebo 2) Č. s. t. v., byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. Karlov, a to stavební parc. s domem. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 3. 2001, čj. 10 Co 989/2000-486, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku připustil ve výroku svého rozhodnutí dovolání. V odůvodnění pak vymezil otázku zásadního právního významu, již otevřel k rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 12. 2002, čj. 20 Cdo 2023/2001-508, dovolání stěžovatelky jako pozdě podané odmítl. Postupoval přitom podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též "zák. č. 30/2000 Sb."), a to s odkazem na bod 15 a 17, hlavy první, části dvanácté uvedené novely.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Namítá, že odvolací soud nesplnil svou poučovací povinnost, vyplývající z ustanovení §5 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o.s.ř."), neboť jí neposkytl poučení o lhůtě, v níž lze podat dovolání proti jeho rozsudku. Poučení o lhůtě k podání dovolání je nepochybně poučením o procesním právu stěžovatelky. Zdůrazňuje, že se domáhala restitučních nároků, které jsou nároky mimořádnými, což odůvodňuje i mimořádný postup soudů, pokud jde o poučení účastníků. Stěžovatelka také poukazuje na odlišná rozhodnutí, která poučení o lhůtě k podání dovolání obsahovala. Považuje též za rozhodné, že v řízení před obecnými soudy nebyla zastoupena advokátem, ale svým členem a zaměstnancem. Domnívá se dále, že ustanovení bodu 17 části dvanácté, hlavy první zák. č. 30/2000 Sb. může "být interpretováno" z hlediska posuzování podmínek řízení, přípustnosti dovolání, náležitosti písemného vyhotovení rozhodnutí a dalších podmínek řízení, nikoliv však z hlediska běhu zákonných lhůt k podání dovolání. Ty by měly být v této normě výslovně upraveny. Poukazuje dále na to, že dne 22. 2. 2001 bylo v částce 26 Sbírky zákonů rozesláno pod č. 69 úplné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, s jednoznačným zněním §240 odst. 1, v němž se stanoví lhůta k podání dovolání 2 měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. nyní explicitně upravuje poučovací povinnost soudu ve věci lhůty k podání dovolání, kterou bylo do 31. 12. 2000 nutno dovozovat z ustanovení §5 o.s.ř. Stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila o obsáhlý odkaz na judikaturu Ústavního soudu k otázce poučovací povinnosti obecných soudů.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Ostravě, a vedlejší účastníky řízení, 1) T. j. S. a 2) Č. s. t. v., a 3) D. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že právní názory, uplatněné v jeho usnesení, odpovídají standardnímu výkladu přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. Poukazuje též na to, že ústavní stížnost podle svého obsahu proti jeho rozhodnutí nesměřuje. Neuvádí, že by snad Nejvyšší soud měl o dovolání rozhodnout jinak. Nejvyšší soud posuzoval dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001. Nemohl tedy ani z případné nesprávné absence poučení o dovolání vyvodit jakýkoli stěžovatelce příznivý závěr. K dispozici nebyla ani analogicky použitelná směrnice tehdejšího ustanovení §204 o.s.ř., neboť i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93 uvedl, že "nelze...hledat nápravu v extenzívním výkladu (analogii) §204 odst. 2 o.s.ř. již proto, že analogie v procesním právu je v zásadě nežádoucí". Nešlo ani o situaci, na niž reaguje rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Cdo 317/2001, jelikož odvolací soud nedal nesprávné poučení (o delší lhůtě k dovolání), nýbrž nedal poučení vůbec. Nejvyšší soud závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Krajský soud v Ostravě k vytýkanému procesnímu pochybení uvádí, že podle bodu 15. závěrečných přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. musel použít občanský soudní řád ve znění platném do 31. 12. 2000. Podle ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, byl soud povinen poučit účastníky v písemném vyhotovení rozsudku pouze o opravném prostředku - odvolání. Povinnost soudu poučovat účastníky i o možnosti podat dovolání byla stanovena až novelou zák. č. 30/2000 Sb. Uvedená okolnost však podle názoru soudu neznamená, že by v řízeních provedených do účinnosti novely zák. č. 30/2000 Sb. soud tuto povinnost neměl, což platí zejména za situace, kdy odvolací soud ve svém výroku možnost dovolání připustil. Posouzení, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky, ponechává soud na úvaze Ústavního soudu.
T, j, S, B, se podle ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka vzdala, a Ústavní soud s ní proto nadále jako s vedlejším účastníkem nejednal.
Český svaz tělesné výchovy, zastoupený Mgr. A. C., ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Domnívá se, že dovolací soud postupoval s ohledem na platnou právní úpravu správně. K pochybení nedošlo ani u odvolacího soudu. Postup, jakým se soud vypořádal s poučovací povinností, hodnotí vedlejší účastník jako standardní, nevybočující z rámce platné právní úpravy, jakož i stávající praxe.
D. P., zastoupený advokátem JUDr. R. V., PhD., považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a navrhuje ji proto odmítnout. Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR i krajský soud při své rozhodovací činnosti jakkoli nepochybily. Dovozuje také, že odkaz stěžovatelky na jí uváděné nálezy Ústavního soudu je nepřípadný a odkazuje naopak na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 119/96 a III. ÚS 104/96. Interpretace poučovací povinnosti, podaná stěžovatelkou, jde nad rámec poučovací povinnosti stran opravných prostředků, neboť konstrukce ustanovení §239 a §240 o.s.ř. spočívá výslovně na aktivitě účastníka samotného. K námitce stěžovatelky, dle níž nebyla v řízení před obecnými soudy zastoupena advokátem, oponuje, že byla zastoupena svým zaměstnancem s odborným právnickým vysokoškolským vzděláním. Ten ji zastupoval v průběhu celého řízení a bylo jeho povinností vyplývající z pracovněprávních předpisů vykonat pro svého zaměstnavatele kvalitní práci, spočívající v kvalifikovaném právním zastoupení. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nedošlo.
Ústavní soud podaný návrh posoudil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu při interpretaci a aplikaci ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Podle ustanovení bodu 1 hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté téhož zákona platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (dvanáctá část, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000). Protože řízení před soudem prvního stupně v souzené věci probíhalo podle "dosavadních" právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 31. 5. 2000), muselo být rovněž odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (bod 15 hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb.). O tom, že odvolací soud takto postupoval, svědčí i jeho rozhodnutí o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.,), neboť ustanovení §239 o.s.ř. bylo pak zák. č. 30/2000 Sb. změněno tak, že obdobný postup odvolacího soudu již nepřipouští. To konečně konstatoval i dovolací soud. Nejvyšší soud v napadeném usnesení tedy aplikoval správný právní předpis.
Pokud jde o interpretaci, Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, dle níž se ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. nevztahuje na lhůty pro podání dovolání. Ústavní soud v obdobných případech týkajících se délky lhůt pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř. již opakovaně rozhodoval (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 144/02 či II. ÚS 566/01). Konstatoval, že souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozhodnutí, sp. zn. 29 Odo 196/2001 (Sb. s. r. 2001, 10:619, Rc 70/2001), dle něhož se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Ústavní soud již dříve také judikoval, že pokud právní předpis upravuje působení určitého procesního institutu (v daném případě dovolání), a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na jeho aplikaci v podobě platné k určitému datu, neměl by být aplikován určitý subsystém tohoto institutu podle jedné právní úpravy a jiný subsystém (v daném případě lhůta k dovolání) podle právní úpravy účinné později (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 11/03, III. ÚS 98/03 či II. ÚS 163/03). Bylo by to nejen popřením myšlenky racionální systémovosti právního řádu, ale především by to bylo v rozporu s ústavně garantovaným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy). V ústavní rovině je proto třeba zákon interpretovat tak, že pokud by zákonodárce chtěl institut systémově separovat, nepochybně by tak musel v zájmu právní jistoty učinit výslovně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 507/03).
Ani v projednávané věci neshledal Ústavní soud důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit. Z uvedeného důvodu považuje Ústavní soud výklad, dle něhož slova "projednají a rozhodnou" zahrnuje mimo jiné i posouzení lhůty k podání dovolání, za ústavně konformní. Bod 17 hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. tedy stanoví "jinak", má pro danou otázku výslovnou úpravu. Bod 1 hlavy první, části dvanácté, téhož zákona tudíž aplikovat nelze.
Pokud Nejvyšší soud posoudil předmětné dovolání jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení nemohl zmeškání této lhůty prominout - nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". Nepostupoval tedy svévolně. Jeho postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V napadeném usnesení nelze proto spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2001, č. j. 10 Co 989/2000-486, považuje Ústavní soud za návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ve věci sice bylo podáno dovolání, jehož přípustnost byla založena rozhodnutím odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř., ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., stalo se tak však po lhůtě k tomu určené. Stěžovatelka tak svým procesním pochybením zamezila dovolacímu soudu, aby se jejím dovoláním meritorně zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě byla podmínka ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, naplněna (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 519/03 či I. ÚS 218/04).
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka je konečně ani netvrdila.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká,v.r.
předsedkyně senátu