ECLI:CZ:US:2004:2.US.416.03
sp. zn. II. ÚS 416/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 30. 7. 2003, č. j. 31 Nt 105/2003 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 16. 7. 2003, č. j. 4 KZv 17/2003-47, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení krajského soudu a krajského státního zastupitelství, na jejichž základě byl z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ponechán ve vazbě. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud i krajské státní zastupitelství pochybily, když při svém rozhodování způsobem odpovídajícím zákonu nevyhodnotily důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě. V této souvislosti také odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 s tím, že na rozhodování o prodloužení vazby jsou kladeny přísnější podmínky než na rozhodování o vazbě. Dle jeho názoru krajský soud pouze opisuje zákonnou dikci vazebních důvodů, aniž by se zabýval konkrétními skutečnostmi osvědčujícími důvodnost rozhodnutí krajského státního zastupitelství. Jak dále stěžovatel uvádí, orgány činné v trestním řízení se nezabývaly jím navrženými důkazy, kdy především měly na jejich podkladě rozhodnout o stíhání dalších osob, a nepodnikly žádné kroky směřující k obhajobě stěžovatele a k odhalení věci. Z těchto důvodů se domnívá, že postupem těchto orgánů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny zakotvujícím ústavní požadavky kladené na omezení osobní svobody a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Kromě toho je stěžovatel přesvědčen, že byl porušen i článek 37 odst. 3 Listiny garantující rovnost všech účastníků v řízení, a to ve prospěch žalobce, neboť nejsou stejnou vahou prověřovány důkazy jím navržené, jakož i princip presumpce neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny.
Ze spisu, ČTS:PSVLB-42/OOK-Vk-2002, vedeného Policií ČR, Správa severočeského kraje, služba kriminální policie a vyšetřování, teritoriální oddělení Liberec - pracoviště Česká Lípa, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro organizátorství, návod a pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a), b), c) k §234 odst. 1 a odst. 3 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "trestního zákona"), a pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, kterých se měl dopustit zorganizováním loupežného přepadení čerpací stanice v osadě R. ze dne 8. června 2002, při němž byl zastřelen poškozený a odcizena částka přesahující 46 000 Kč, a podvodným vylákáním částky 10 000.000 Kč na jiné osobě. Dne 18. 4. 2003 byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Liberci vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozhodl, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě na základě důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. řádu. K vazbě útěkové v odůvodnění uvedl, že s ohledem na rozsah majetkové trestné činnosti, pro kterou je stíhán ve spojitosti s přepadením benzinového čerpadla, při níž byl zavražděn poškozený, mu hrozí vysoký trest a je dána důvodná obava, že by mohl uprchnout či se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání či trestu vyhnul. Důvody předstižné vazby soud spatřoval v tom, že stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Podvodná trestná činnost mu zajišťovala zdroj obživy, čímž je dána důvodná obava, že by v ní po propuštění na svobodu pokračoval.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Praze, která byla výše uvedeným usnesením zamítnuta. Stížnostní soud potvrdil správnost postupu a závěrů krajského státního zástupce. K důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. řádu zejména uvedl, že vzhledem k trestným činům, pro které je stíhán, je stěžovatel ohrožen sazbou odnětí svobody od deseti do patnácti let. Tato hrozba je ještě zdůrazněna následkem trestného činu a výší škody. V případě předstižné vazby potom převzal argumenty krajského státního zástupce.
Krajské státní zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. října 2003 považuje námitky ústavní stížnosti za nedůvodné, plně odkázalo na obsah obou napadených rozhodnutí a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Zdůraznilo, že argument stěžovatele, že vůči jinému svědkovi nedošlo k indikaci vazby, zatímco u něj je postup opačný, neobstojí, neboť žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného. Tím spíše nemůže takový požadavek stěžovatele být právem ústavním. Dále odmítlo tvrzení stěžovatele, že byl porušen princip rovnosti stran trestního řízení, a poukázalo na skutečnost, že orgány činnými v trestním řízení jsou shromažďovány důkazy nejen v neprospěch stěžovatele, ale i v jeho prospěch, a přípravné řízení dosud ukončeno nebylo.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ve svém vyjádření ze 7. října 2003 odkázal na obsah usnesení napadeného ústavní stížností.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce omezení osobní svobody vazbou se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil. Ve svých rozhodnutích konstatoval, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, resp. státního zástupce, kteří při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci ustanovení §67 tr. řádu, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (III. ÚS 18/96, IV. ÚS 178/01). K naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá "objektivní konstelace", která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (I. ÚS 62/96, II ÚS 138/93).
V posuzované věci Ústavní soud po prostudování vyšetřovacího spisu shledal, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry krajského státního zastupitelství a stížnostního soudu o důvodech útěkové a předstižné vazby neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. V daném případě je nepochybně dáno podezření, že se stěžovatel závažných trestných činů, pro něž je stíhán, dopustil. Krajské státní zastupitelství i krajský soud především shledaly, že tuto trestnou činnost měl spáchat ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Kromě toho považují za důvodné domnívat se, že trestná činnost mohla pro stěžovatele představovat zdroj příjmů a bylo i zjištěno, že se měl dopustit na území Prahy dalších podvodných jednání. Současně mu hrozí vysoký trest odnětí svobody, což je zdůrazněno následkem trestného činu i výší škody. Z těchto důvodů uvedené orgány činné v trestním řízení učinily závěr, že by mohl v případě propuštění z vazby uprchnout nebo se skrývat a při pobytu na svobodě trestnou činnost opakovat. Z odůvodnění napadených usnesení je tedy zřejmé, že se tyto orgány hodnocením zákonných podmínek pro ponechání stěžovatele ve vazbě podle §67 písm. a) a c) tr. řádu zabývaly a vysvětlily důvody, které je k takovému rozhodnutí vedly. Svoboda stěžovatele byla omezena v rámci příslušných ustanovení trestního řádu a nelze přisvědčit jeho tvrzení, že rozhodnutí postrádají uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících další existenci vazebního důvodu. Přestože lze připustit, že zjištěné důvody útěkové vazby mohly být krajským státním zastupitelstvím i krajským soudem v odůvodnění rozhodnutí více rozvedeny, zásah do stěžovatelovy svobody není bezdůvodný. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že pro konstatování ústavně přípustného omezení osobní svobody postačuje, že rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím dalším trvání je podloženo alespoň jedním zákonným důvodem. I když v projednávané věci nebyla míra konkrétnosti skutečností, jež odůvodňují obavu z následků předvídaných v ustanovení §67 tr. řádu, ve vztahu k jednotlivým vazebním důvodům stejná, zjištění, že stěžovatel se měl trestné činnosti, pro niž je trestně stíhán, dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestný čin loupeže, a důkazy podložené podezření, že podvodná trestná činnost mu zajišťovala zdroj obživy, lze považovat za konkrétní skutečnosti způsobilé založit vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu. Na tomto místě je rovněž nutno zdůraznit, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy přímo potvrzujícími jednání obviněného způsobem předpokládaným ustanovením §67 písm. a) až c) tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit (IV. ÚS 399/03).
Stěžovatelův poukaz na nález ve věci Pl. ÚS 4/94 je nepřípadný, neboť úvahy v něm obsažené se týkají právní úpravy platné v době vydání tohoto nálezu. Za současného stavu právní úpravy je lze vztáhnout především na další prodloužení trvání vazby v přípravném řízení podle odst. 4 §71 tr. řádu, předvídající splnění dalších podmínek. Stěžovatel však byl ponechán ve vazbě na základě odst. 3 §71 tr. řádu, kde se tyto další podmínky neuplatňují a kde k rozhodnutí o trvání vazby postačí trvání některého z vazebních důvodů.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se jím navržených důkazů, Ústavní soud se v této otázce zcela ztotožňuje s názory krajského státního zastupitelství podanými ve vyjádření k ústavní stížnosti. Orgány činné v trestním řízení nepochybně posoudí veškeré důkazní návrhy jako celek, bude-li vyšetřování uznáno za skončené, jak jim to ukládá ustanovení §166 odst. 1 tr. řádu.
Argumenty stěžovatele ohledně porušení čl. 40 odst. 2 Listiny rovněž nelze akceptovat. Jak již Ústavní soud ve své předchozí judikatuře uvedl, vazba je institutem zajišťovacím. Představuje nezbytné omezení osobní svobody, jehož smyslem je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnit toto řízení a zabránit tak tomu, aby bylo dosažení jeho účelu zmařeno nebo ztíženo. Uvalení vazby či její trvání nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného, rozhodnutí o vazbě tedy nepředjímá rozhodnutí o meritu věci a nemůže se tak ani dotknout ve stěžovatelově případě zpochybnění principu presumpce neviny (např. rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 43/2000).
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými usneseními Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 2 odst. 2, 8 odst. 2 a 5, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu