ECLI:CZ:US:2004:2.US.507.03
sp. zn. II. ÚS 507/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů a) RNDr. P. V., CSc., b) Ing. M. G., a c) B. C., zastoupených advokátem doc. JUDr. M. P., CSc., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2003, čj. 28 Cdo 2380/2002, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým podáním domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 12 Co 415/99, vydanému ve věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 789/93. Domnívají se, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejich práva, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si ve věci vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 789/93, z něhož zjistil následující:
Rozsudek Krajského soudu ze dne 24. 10. 2001, čj. 12 Co 415/99-264, byl doručen právnímu zástupci stěžovatelů dne 12. 2. 2002 a téhož dne nabyl právní moci. Stěžovatelé napadli uvedené rozhodnutí dovoláním. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 21. 8. 2003, čj. 28 Cdo 2380/2002-284, pro opožděnost odmítl. V odůvodnění, s odkazem na ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zák. č. 30/2000 Sb."), zvláště uvedl, že dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Lhůta k podání dovolání podle ustanovení §240 odst. 1 uvedeného předpisu byla určena jako jednoměsíční a její zmeškání nebylo možné prominout. Poslední den lhůty k podání dovolání byl 12. 3. 2002. Dovolání podané stěžovateli dne 4. 4. 2002 je tedy zjevně opožděné.
Stěžovatelé rozhodnutí Nejvyššího soudu napadli projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že právní názor, na základě něhož Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání jako opožděné, je nesprávný. Nejvyšší soud chybně dovodil, že ustanovení o.s.ř. ve znění před novelou se vztahují nejen na projednání a rozhodnutí, jak to výslovně stanoví novela o.s.ř. - zák. č. 30/2000 Sb., ale i na ustanovení o lhůtě k podání dovolání. Stěžovatelé se domnívají, že tento výklad odporuje doslovnému znění novely zákona. Ustanovení o lhůtě k podání návrhu nelze ztotožňovat s ustanovením o jeho projednání a rozhodování. Kdyby měl zákonodárce na mysli i ustanovení o lhůtě k podání dovolání, stanovil by tuto výjimku výslovně. Smyslem novely bylo zlepšit postavení účastníků při uplatňování jejich práv, a to okamžitě s účinností novely a vůči všem účastníkům, nikoli jen vůči účastníkům, kteří se jimi stanou až po její účinnosti. Stěžovatelé připomínají, že zákon č. 30/2000 Sb. zlepšil postavení účastníků i tím, že prodloužil lhůtu k podání dovolání v případech, kdy v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí (správné) poučení o dovolání. V projednávané věci poučení v rozhodnutí krajského soudu chybí. Ani v tomto směru ze zákona č. 30/2000 Sb. nevyplývá, že by se vztahoval pouze na případy, kdy řízení započalo až po jeho účinnosti.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil, což však uvedený soud neučinil.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., konkrétně ustanovení o použití dosavadních právních předpisů.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím ovšem nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledal porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu při interpretaci a aplikaci ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů na soudní ochranu.
Podle ustanovení bodu 1 hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté, téhož zákona platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (dvanáctá část, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000). Protože řízení před soudem prvního stupně v souzené věci probíhalo podle "dosavadních" právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 22.12.1998), muselo být rovněž odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (podle bodu 15 hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. totiž i odvolání proti rozhodnutím prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních předpisů). O tom, že odvolací soud takto postupoval, svědčí i jeho rozhodnutí o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.,), neboť ustanovení §239 o.s.ř. bylo pak zák. č. 30/2000 Sb. změněno tak, že obdobný postup odvolacího soudu již nepřipouští. To konečně konstatoval i dovolací soud. Nejvyšší soud v napadeném usnesení tedy aplikoval správný právní předpis.
Pokud jde o interpretaci, Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, dle níž se ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. nevztahuje na lhůty pro podání dovolání a na jejich prodloužení v případě chybějícího poučení (§240 odst. 3 o.s.ř.), tedy, že slova "projednají a rozhodnou" v uvedeném ustanovení nezahrnují i tyto otázky, neboť je třeba je vykládat doslovně. Ústavní soud v obdobných případech týkajících se délky lhůt pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř. již judikoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 560/01, sp. zn. IV.ÚS 617/01, sp. zn. III.ÚS 616/01, či sp. zn. IV.ÚS 22/02). Vycházel přitom z názoru, že je především věcí Nejvyššího soudu, provádět výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (není-li jimi z toho důvodu porušeno ústavně zaručené právo) může zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 144/02) konstatoval, že souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozhodnutí, sp. zn. 29 Odo 196/2001 (Sb. s. r. 2001, 10:619, Rc 70/2001), dle něhož se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.
Ani v projednávané věci neshledal Ústavní soud důvod se od svého právě citovaného závěru odchýlit. Ústavní soud považoval za potřebné při své přezkumné operaci použít právní argument a coherentia a systémový argument.
Předmětné ustanovení části dvanácté hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. je obecným intertemporálním ustanovením ve vztahu k procesnímu institutu dovolání. Určitý právní institut představuje systémový celek a je tvořen jednotlivými subsystémy (upravujícími např. podmínky řízení, přípustnost, způsob projednání, forma a náležitosti rozhodnutí). Pokud právní předpis upravuje působení určitého procesního institutu (v daném případě dovolání), a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na jeho aplikaci v podobě platné k určitému datu, neměl by být aplikován určitý subsystém tohoto institutu podle jedné právní úpravy a jiný subsystém (v daném případě lhůta k dovolání) podle právní úpravy účinné později (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 11/03. III. ÚS 98/03 či II. ÚS 163/03). Bylo by to nejen popřením myšlenky racionální systémovosti právního řádu, ale především by to bylo v rozporu s ústavně garantovaným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy). V ústavní rovině je proto třeba zákon interpretovat tak, že pokud by zákonodárce chtěl institut systémově separovat, nepochybně by tak musel v zájmu právní jistoty učinit výslovně.
Z uvedeného důvodu považuje Ústavní soud výklad, dle něhož slova "projednají a rozhodnou" zahrnuje mimo jiné i posouzení lhůty k podání dovolání, včetně jejího eventuálního prodloužení v případě chybného poučení, za ústavně konformní. Bod 17 hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. tedy stanoví "jinak", má pro danou otázku výslovnou úpravu. Bod 1 hlavy první, části dvanácté, téhož zákona tudíž aplikovat nelze.
Pokud Nejvyšší soud posoudil předmětné dovolání jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení nemohl zmeškání této lhůty prominout - nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". V napadeném usnesení nelze proto spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelů.
Stěžovatelé dále namítali, že v jimi nenapadeném rozhodnutí odvolacího soudu chybí poučení. Dovozují, že i v tomto případě měl být aplikován občanský soudní řád ve znění po novele zák. č. 30/2000 Sb., který lhůtu k podání dovolání v takových případech prodloužil. Ústavní soud je nucen připomenout v daném ohledu, že je podle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, jehož rámec není oprávněn překročit (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01, sp. zn. II. ÚS 392/01 či sp. zn. II. ÚS 305/99). Případným závadným postupem odvolacího soudu se proto nemohl zabývat. Byl oprávněn posoudit jen to, zda s přihlédnutím k uvedenému postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud nepostupoval protiústavně, když rozhodl, že dovolání stěžovatelů je opožděné. Jak uvedeno shora, posuzování otázek lhůty pro podání dovolání, včetně jejího případného prodloužení, bylo v projednávaném případě nutno posuzovat podle o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Ten však prodloužení lhůty v případech, kdy se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání, neumožňoval. Výslovně stanovil, že zmeškání lhůty nelze prominout (§240 odst. 2 o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb.). Nejvyšší soud tedy nepostupoval svévolně. Jeho postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu