ECLI:CZ:US:2005:2.US.660.04
sp. zn. II. ÚS 660/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti navrhovatelky M. V., zastoupené JUDr. J. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2004, čj. 29 Odo 380/2003-64, za účasti Nejvyššího soudu ČR, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto její dovolání, směřující proti potvrzujícímu výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2002, čj. 47 Co 68/2002-39. Domnívá se, že tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 16 C 2578/2000, z něhož zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 10. 2001, čj. 16 C 2578/2000-18, byl zamítnut stěžovatelčin návrh na obnovu řízení, vedeného pod sp. zn. 16 C 1613/94. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí soudu prvého stupně usnesením ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 47 Co 68/2002, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením ze dne 7. 9. 2004, čj. 29 Odo 380/2003-64, odmítl jako nepřípustné. S přihlédnutím k bodu 17. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., věc projednal a rozhodl podle procesního předpisu, ve znění účinném do 31. 12. 2000. V napadeném usnesení uvedl, že přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., neboť výrokem rozhodnutí odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně. Nejde ani o případy, na něž dopadají ustanovení §238a odst. 1 písm. b) až f) citovaného zákona. Přípustnost dovolání v této části není dána ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, a ani z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud žádnou vadu podřaditelnou pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, neshledal. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky přípustnosti tohoto opravného prostředku.
Stěžovatelka napadla usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení o jejím návrhu. Tvrdí, že dovolání bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (zřejmě má na mysli znění tohoto zákona v nyní účinném znění). Podle jejího názoru se tedy Nejvyšší soud měl zabývat jejími námitkami, které v dovolání uplatnila.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Ten ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je podle jeho názoru zcela zjevně neopodstatněná. Nepřípustnost dovolání v posuzované věci vyplývá přímo ze zákona. Účastník proto neměl ani prostor pro úvahy v tomto směru.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ustanovení bodu 17. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. zní: Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 16 uvedené části citovaného předpisu návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože v souzené věci probíhalo řízení před soudem prvního stupně podle dosavadních právních předpisů, muselo být rovněž odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (podle bodu 15. hlavy I, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. totiž i odvolání proti rozhodnutím prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních předpisů).
Za této situace Nejvyšší soud ČR nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně (srov. II. ÚS 566/01, II. ÚS 144/02) ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho rozhodnutí, čj. 29 Odo 196/2001 (Sb. s. r. 2001, 10:619, Rc 70/2001), dle něhož se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí. Slova "projednají a rozhodnou" zahrnují tedy mimo jiné i posouzení přípustnosti dovolání a v tomto výkladu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud nic, co by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Pokud tedy Nejvyšší soud ČR dovolání posoudil jako dovolání nepřípustné, protože nebyly naplněny zákonné podmínky jeho přípustnosti, jak je upravuje o.s.ř., ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními, a v napadeném usnesení nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Pokud se jedná o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, je z jeho systematického řazení v Ústavě zřejmé, že v podstatě garantuje zásadní principy soudní moci a neupravuje ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu nepodléhají uvedená ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu