ECLI:CZ:US:2006:1.US.256.05
sp. zn. I. ÚS 256/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Smaltovny 1334/22 C, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, čj. 12 To 80/2005 - 264, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 2. 2005, čj. 2 T 11/2005 - 211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností A. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Rakovníku (dále též "soud prvního stupně") v části, týkající se ponechání stěžovatele ve vazbě, pro porušení práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2, 5 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně napadl postup Okresního soudu v Rakovníku, který včas nevyrozuměl věznici o ukončení vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ") a touto nečinností porušil čl. 8 Listiny.
Uvedeným usnesením odvolací soud zrušil výrok II. usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2005, čj. 2 T 11/2005 - 211, a znovu rozhodl tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) TrŘ.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně nedal, po uplynutí tříměsíční zákonné lhůty, věznici na vědomí ukončení vazebního důvodu podle §67 písm. b) TrŘ. Tím porušil jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, neboť v důsledku nečinnosti soudu mu byl, od 28. 2. 2005 do 15. 3. 2005, nezákonně prodloužen zpřísněný vazební režim, plynoucí z vazebního důvodu podle §67 písm. b) TrŘ (např. cenzura korespondence). Dále nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, který rozhodl o jeho ponechání ve vazbě bez osobního slyšení. Tato vada nebyla zhojena ani postupem odvolacího soudu, který ho sice vyslechl, ale mimo řízení a jiným soudcem, než který rozhodoval o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. Pl ÚS 4/94, sp. zn. II. ÚS 142/03. Navíc o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2005 bylo rozhodnuto až dne 15. 3. 2005, přesto, že orgány činné v trestním řízení mají vazební věci vyřizovat přednostně. Upozornil na možné důsledky průtahů při rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě, neboť od data právní moci předchozího rozhodnutí se odvíjí lhůty pro rozhodování o dalším ponechání ve vazbě.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně sice pochybil, když po uplynutí tříměsíční zákonné lhůty nerozhodl o pominutí vazebního důvodu podle §67 písm. b) TrŘ a stěžovatele před rozhodnutím o dalším ponechání ve vazbě nevyslechl, ale tato pochybení napravil právě odvolací soud. Výslech byl proveden pověřenou členkou senátu 12 To, který o stížnosti stěžovatele rozhodoval. Z tohoto důvodu nelze souhlasit s námitkou, že výslech provedla jiná osoba a jiná osoba o věci rozhodla. Stěžovateli byla dána možnost vyjádřit se k vazebnímu důvodu. Ani stěžovatel ani obviněný Y. S. neuvedli žádné nové skutečnosti. Proto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání dne 15. 3. 2005. Pro úplnost soud uvedl, že věc byla vyřízena v co nejkratší možné lhůtě. Jednalo se o technicky i časově náročný úkon nejen na straně soudu, ale také na straně zúčastněných osob - eskorta obviněných, zajištění účasti obhájců a tlumočníků. Z tohoto důvodu nebylo možné rozhodování o stížnosti stěžovatele, proti usnesení soudu prvního stupně o jeho ponechání ve vazbě, zajistit v kratší lhůtě.
Soud prvního stupně konstatoval, že rozhodl v souladu se zákonem.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 2 T 11/2005, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná a zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nečinnost soudu prvního stupně, která měla vést k nezákonnému, 16 dnů trvajícímu přísnějšímu vazebnímu režimu, stěžovatel nežádal zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, či vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody, případně příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva. Pouze požadoval vyslovení porušení zákona a jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu a z ústavního pořádku ČR nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán k tzv. akademickým výrokům. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud akademickým výrokem, bez jakékoliv právní funkce, provedl dodatečnou kritiku postupu soudu. S ohledem na shora uvedené je patrno, že k takovému výroku není Ústavní soud oprávněn [srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/05] a v této části musela být ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z tohoto důvodu se nemohl zabývat stěžovatelem tvrzenými průtahy při projednávání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, neboť ve vztahu k této námitce se stěžovatel v petitu ničeho nedomáhal, nic nenavrhl.
Vzhledem k tomu, že usnesení soudu prvního stupně bylo v části, jejíž zrušení stěžovatel navrhoval, již dříve zrušeno usnesením odvolacího soudu, nezbylo než ústavní stížnost v tomto bodě odmítnout pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ].
Dále se Ústavní soud věnoval stěžovatelově námitce absence osobního slyšení. Problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě se Ústavní soud opakovaně zabýval ve své judikatuře, včetně rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 544/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usnesení 6, str. 479), sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález 41, str. 397), sp. zn. I. ÚS 161/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález 74, str. 229), sp. zn. III. ÚS 333/04, III ÚS 369/04, I. ÚS 515/04, IV. ÚS 394/04, IV. ÚS 239/04, IV. ÚS 265/04, I. ÚS 615/04, II. ÚS 513/04, III. ÚS 684/04, Pl. ÚS 45/04, II. ÚS 473/04, II. ÚS 713/04, II. ÚS 96/04 (www.usoud.cz) a řadě dalších.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 konstatoval, že "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy)." Obdobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 161/04 Ústavní soud vyslovil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby". V obou případech Ústavní soud zjistil absenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil. Přihlédl i k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který mnohokrát poukázal na důležitost osobního slyšení a kontradiktorního procesu při rozhodování o vazbě. Viz například rozhodnutí Garcia Alva v. Germany - application no. 23541/94, Schöps v. Germany - application no. 25116/94, Nikolova v. Bulgaria - application no. 31195/96, Assenov and Others v. Bulgaria - 90/1997/874/1086, Megyeri v. Germany - 63/1991/315/386, Sanchez-Reisse - 4/1985/90/137, Kampanis v. Greece - 19/1994/466/547, Niedbała v. Poland - application no. 27915/95, Trzaska v. Poland - application no. 25792/94, Kawka v. Poland - application no. 25874/94, Lietzow v. Germany - application no. 24479/94, Shishkov v. Bulgaria - application no. 38822/97, Graužinis v. Lithuania - application no. 37975/97, Włoch v. Poland - application no. 27785/95, G.K. v. Poland - application no. 38816/97, Frommelt v. Liechtenstein - application no. 49158/99. (http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/).
Ve svých rozhodnutích Ústavní soud rovněž konstatoval, že oba, shora citované, nálezy a zmíněnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 neměl výhrady k postupu soudu v případě, kdy: "Stěžovatel nebyl propuštěn z vazby na svobodu, protože Vrchní soud v Praze se neztotožnil s názorem, že přes přetrvávající důvody vazby a přes konkrétní opodstatněnost trestního stíhání stěžovatele, kdy je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, může být postačujícím důvodem pro propuštění stěžovatele na svobodu fakt, že o předchozím ponechání stěžovatele ve vazbě krajský soud nerozhodoval se zajištěním slyšení obviněného, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby." Ústavní soud přitom zdůraznil, že tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, protože ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od případu sp. zn. I. ÚS 515/04, "nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil. Jinými slovy, v této věci neveřejná forma jednání soudu o pokračování omezení svobody stěžovatele přispěla k omezení jeho možnosti zvrátit svým vyjádřením rozhodnutí soudu, které se opíralo pouze o formálně konstatovaný vazební důvod." (Obdobně viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 513/04).
V rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 239/04 Ústavní soud shledal, že "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna". Ústavní soud v tomto rozhodnutí také dospěl k závěru, "že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky, ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy), plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy. Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě neuvedl žádné konkrétní námitky, jež by naznačovaly, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení; již proto se nemůže svého práva, být osobně slyšen, důvodně domáhat ani v rámci podané ústavní stížnosti." (Obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 265/04, též sp. zn. III. ÚS 684/04).
Rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 a sp. zn. IV. ÚS 239/04 vycházejí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srovnej výše uvedená rozhodnutí, zejména pak Kampanis v. Greece, Nikolova v. Bulgaria, Shishkov v. Bulgaria).
Ústavní soud následně korigoval svůj závěr v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, když shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Smyslem citovaného plenárního nálezu bylo zajištění práva obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, v určitých časových intervalech. Ústavní soud přitom vyšel ze stávající právní úpravy a spojil povinnost slyšení obviněného se zákonným přezkumem vazebních důvodů ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 až odst. 7 TrŘ. Tím založil povinnost soudů slyšet obviněného, je-li ponechán ve vazbě, pravidelně a opakovaně. Přitom zároveň zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí.
Český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl podle §71 odst. 3, případně odst. 4, tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní podle §71 odst. 5, případně odst. 6. Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, proto Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud nicméně zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky dána ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je nutné vždy. V ostatních případech při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je, pokud jde o jeho námitku absence osobního slyšení, zjevně neopodstatněná. Považuje rovněž za nutné zdůraznit, v souladu se svou shora uvedenou judikaturou, že absence osobního slyšení při rozhodování o vazbě neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod. Každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti.
V daném případě ze spisu Okresního soudu v Rakovníku nevyplývá, že by stěžovatel osobní slyšení před soudem prvního stupně požadoval, ani že by v této souvislosti uvedl jedinou konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu. Rovněž ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně nežádal o osobní slyšení před odvolacím soudem a neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by slyšen být měl. Proto Ústavní soud neshledal v postupu soudů nedostatky, které by porušovaly základní práva stěžovatele.
Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že absenci osobního slyšení před soudem, který rozhoduje o vazbě, nelze nahradit předchozím slyšením, při kterém nejsou přítomni všichni členové senátu, který následně o předmětné vazbě rozhoduje. Za dané situace to však, s ohledem na výše uvedené, není relevantní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. d), e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný, zčásti nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby, vzhledem k tomu, že věc je naléhavá, byl zvolen postup podle §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku v řízení před ním postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu