ECLI:CZ:US:2006:2.US.588.04
sp. zn. II. ÚS 588/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. I.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2003, čj. 24 C 6/97-235, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2003, čj. 1 Co 80/2003-266, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 3. 2004, čj. 30 Cdo 161/2004-295, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 10. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 24 C 6/97, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, čj. 24 C 6/97-235, žalobu stěžovatele, jíž se domáhal, aby bylo žalované Mgr. J.N. uloženo odvolat své hanlivé tvrzení o stěžovateli, a to omluvným dopisem zaslaným doporučeně do vlastních rukou stěžovatele, ve kterém se měla omluvit za to, že v přítomnosti členů rodiny stěžovatele, svých kolegyň ze školy v B., jakož i v přestupkovém řízení na KPP u M.ú. B tvrdila, že o ní řekl výše uvedenou větu, a že nepravdivě uvedla ve svém podání z 10. 2. 1994, adresovaném M.ú., KPP v B., že jí vyhrožoval fyzickým napadením a zabitím, že je násilnické povahy (výrok I. rozsudku). Rovněž zamítl návrh na omluvu dopisem stejného znění, který měla žalovaná doručit matce stěžovatele Mgr. M.J., zástupkyni ředitele školy v B., a Ing. J.V., bývalému starostovi, B., (výrok II. rozsudku). Konečně zamítl návrh, aby žalované bylo uloženo zaplatit stěžovateli 80.000,-Kč na náhradě nemajetkové újmy v penězích (výrok III. rozsudku). Současně rozhodl i o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované náklady řízení ve výši 21.075,60 Kč.
O odvolání stěžovatele, v němž byla soudu vytýkána nesprávná skutková zjištění a v důsledku toho nesprávné právní posouzení věci, rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který napadený rozsudek ve výrocích I. - III. potvrdil a ve zbývající napadené části výroku IV. jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 40.259,10 Kč. Současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.721,60 Kč. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění nalézacího soudu i na jeho správný právní závěr ve věci samé. Pochybení shledal toliko ve vyčíslení nákladů prvostupňového řízení.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o skutečnost, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, nerespektuje teorii důkazního břemene v případě stavu důkazní nouze a je založeno na nesprávné aplikaci zásady volného hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 18. 3. 2004, čj. 30 Cdo 161/2004-295, odmítl jako nepřípustné. Neshledal, že by v posuzované věci došlo k naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dle něj soudy obou stupňů na daný případ přiléhavě aplikovaly odpovídající zákonná ustanovení a ta také náležitě vyložily. Upozornil na to, že výtky stěžovatele jsou ve své podstatě fakticky zaměřeny vůči konkrétním skutkovým zjištěním, učiněným soudy obou stupňů. Dovolací soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam a není tak naplněn možný případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Stěžovatel napadl rozsudky soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Nejvyššímu soudu vytýká, že se z jeho rozhodnutí nedozvěděl, proč otázku předloženou v dovolání nepovažoval za otázku zásadního právního významu, jeho rozhodnutí neobsahuje žádné citace judikátů tohoto soudu. Takové rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a IV. ÚS 582/02.
Ani Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci dle stěžovatele neposkytly ochranu jeho právům ve smyslu čl. 90 Ústavy. Přístup těchto soudů k aplikaci zásady volného hodnocení důkazů považuje za nesprávný. S odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 173/02, ve své věci dovozuje, že se jedná o případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva, jíž schází smysluplné odůvodnění. Dle něj soudy opomenuly hodnotit ve vzájemných souvislostech veškeré provedené důkazy, zejména nevyhodnotily výpověď jeho matky a Ing. J.M. V situaci důkazní nouze zcela jednostranně opřely svá rozhodnutí o svědectví manžela žalované, v kauze osobně zainteresovaného, a odmítly se zabývat dalšími provedenými důkazy, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 413/02, zabývajícím se otázkou tzv. opomenutých důkazů, i s dalšími obdobnými nálezy III. ÚS 61/94, I. ÚS 549/2000, II. ÚS 663/2000, IV. ÚS 67/2000, I. ÚS 113/02, IV.ÚS 565/01. V přístupu obecných soudů k realizaci zásady volného hodnocení důkazů spatřuje i porušení zásady rovnosti účastníků. Protože soudy všechny provedené důkazy nezhodnotily, zatížily své rozhodování projevem libovůle.
Stěžovatel soudům dále vytýká, že v důsledku nesprávné aplikace §132 občanského soudního řádu došlo i k nesprávné aplikaci ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku. Dle stěžovatele měla žalovaná unést důkaz pravdy v tom směru, že to, co o něm tvrdila jiným osobám, je pravdivé, což se jí ovšem nepodařilo. Obecné soudy tak svévolnou aplikací norem jednoduchého práva porušily jeho ústavně zaručené právo na řádný proces. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že nedošlo k zásahu do jeho osobní integrity, pokud žalovaná učinila difamující sdělení v rámci rodiny. Jeho rozhodnutí se tak dostalo do rozporu s čl. 8 odst. 1 Úmluvy, neboť součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu č. 3/2000.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud plně odkázal na důvody svého rozhodnutí, vycházející z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu. Upozornil na to, že podstata dovolání tkvěla ve výhradách stěžovatele, týkajících se konkrétních skutkových zjištění učiněných soudy v daném řízení. Vrchní soud v Olomouci i Krajský soud v Brně také zcela odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Mgr. J.N. se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdala.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v podstatě nesouhlasí se skutkovými a právními závěry soudů nalézacího a odvolacího. V této souvislosti soudům vytýká nesprávnou aplikaci zásady volného hodnocení důkazů. Opakuje přitom námitky, jež byly obsahem jeho odvolání, a v této souvislosti odkazuje na závěry Ústavního soudu, vyslovené v některých jeho nálezech . Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud znovu připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. V projednávané věci však Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
V projednávané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti podané žaloby. Oba soudy považovaly za nesporné, že žalovaná zejména v okruhu rodiny účastníků (ale i na svém pracovišti a na M.ú. B. v souvislosti s přestupkovým řízením) tvrdila, že jí stěžovatel při náhodném setkání vyhrožoval hrubými výrazy (uvedenými ve výroku rozsudku soudu I. stupně). Soudy nepochybily, když za situace, kdy stěžovatel opíral svou žalobu na ochranu osobnosti o tvrzení, že stěžovatelka těmito nepravdivými výrazy narušila jeho čest, pověst a lidskou důstojnost, soustředil dokazování na prokázání toho, zda údaje uváděné žalovanou jsou pravdivé, a zda tedy z její strany šlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Protože předmětné setkání účastníků proběhlo bez přítomnosti dalších osob, vyšel z nepřímých důkazů, a to nikoli jen z výpovědi manžela žalované, jak tvrdí stěžovatel, ale i z dalších nepřímých důkazů a okolností, svědčících ve prospěch žalované. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, že soud postupoval při hodnocení důkazů jednostranně a řádně nevyhodnotil všechny provedené důkazy. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, zabýval se všemi relevantními důkazy (včetně výpovědi svědků Ing. M. a matky stěžovatele V.K.) a rovněž zdůvodnil, proč k některým z nich nepřihlédl. Při hodnocení důkazů plně dostál svým povinnostem, vyplývajícím z ustanovení §132 občanského soudního řádu. Odvolací soud, jenž vyšel ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, již nebyl povinen znovu se podrobně všemi provedenými důkazy zabývat a stačilo, že zhodnotil jen ty skutečnosti, které považoval z hlediska uplatněných odvolacích námitek za důležité. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při realizaci zásady volného hodnocení důkazů prvky libovůle, mající za následek porušení ústavních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel odůvodňuje porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, včetně práva na rovnost účastníků v řízení, poukazem na judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá otázkou neprovedených či opomenutých důkazů, ve vztahu k označeným nálezům je třeba uvést, že obecná platnost právních závěrů v těchto nálezech vyjádřených nebyla napadenými rozsudky obecných soudů nikterak dotčena, neboť s nimi nejsou v rozporu.
Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká jeho nesprávný závěr, že "žalobce neprokázal žádný zásah do jeho osobní integrity, a že takovým zásahem nemůže být ani difamující sdělení v rámci rodiny". Stejnou námitku uplatnil ve svém odvolání, a odvolací soud se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal, když tento závěr nalézacího soudu označil za nesprávný. Sám uzavřel, že zjištěný zásah žalované do osobnostních práv stěžovatele nelze kvalifikovat jako neoprávněný (viz ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku), neboť to, co žalovaná o stěžovateli v této souvislosti uváděla jiným osobám, bylo pravdivé. Tomuto závěru, jenž má oporu ve zjištěném skutkovém stavu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Pouhá skutečnost, že se s ním stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě vést k úvaze o porušení tvrzených ústavně zaručených práv.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, a jemuž stěžovatel vytýká, že nezdůvodňuje, proč nebyla otázka, předestřená v dovolání, považována za otázku zásadního právního významu, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Stěžovatel v dovolání, jehož přípustnost mohla být založena toliko ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., výslovně uvedl, že uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Z obsahu jeho dovolání přitom vyplývá, že jeho námitky primárně směřují proti hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených konkrétních skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Takto formulované dovolání i dle názoru Ústavního soudu nenaplňuje předpoklady ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud je totiž při zvažování přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení povinen převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Je přitom vázán obsahovým vymezením dovolacího důvodu, tak, jak byl odvolatelem vylíčen v dovolání. Je zřejmé, že stěžovatel se snažil jím uplatněné dovolací námitky podřadit pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., aby tak dosáhl meritorního přezkoumání svého dovolání, a to bez ohledu na to, co vlastně proti rozsudku odvolacího soudu namítá.
Jeho výhrady ovšem fakticky zakládají dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., na jehož základě ovšem, jak již bylo uvedeno výše, nemůže být založena přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tento účelový postup stěžovatele nemůže požívat právní ochrany a odmítnutí jeho akceptování ze strany dovolacího soudu nepředstavuje odepření spravedlnosti.
Poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a IV. ÚS 582/02, je nepřípadný. Nálezem IV. ÚS 582/02 byl s odkazem na rozhodnutí Pl. ÚS 1/03 [jímž bylo zrušeno ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., upravující možnost dovolacího soudu neodůvodňovat usnesení o odmítnutí dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], shledán odůvodněným zásah Ústavního soudu proti usnesení Nejvyššího soudu, které neobsahovalo žádné odůvodnění. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, Ústavní soud postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
S t a n i s l a v B a l í k , v.r.
předseda senátu