ECLI:CZ:US:2006:3.US.21.06
sp. zn. III. ÚS 21/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Romanem Buchalem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 2. 11. 2005, č.j. 2 ZT 385/2005-5, a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování v Šumperku ze dne 21. 9. 2005, ČTS : ORSU-86/OHK-2005, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel má za to, že trestní stíhání proti jeho osobě nebylo řádně zahájeno, neboť mu nebyl doručen opis usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání (dostalo se mu toliko jeho "fotokopie faxové kopie"); proto nesouhlasí s opačným názorem nadřízeného státního zástupce, že listinu doručovanou podle §160 odst. 2 tr. řádu lze identifikovat s podáním ve smyslu §59 odst. 1 téhož předpisu.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (§160 odst. 1 tr. řádu) pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Stížnost, již proti tomuto usnesení podal stěžovatel, státní zástupce okresního státní zastupitelství jako nedůvodnou zamítl. Proti těmto usnesením směřuje ústavní stížnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, na něž stěžovatel odkazuje, platí, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Podle rovněž dovolávaného čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, resp. zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem při zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1, 2 tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na osobní svobodu, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Ústavní stížností napadené postupy (rozhodnutí) pod tuto kategorii podřaditelné nejsou.
Stěžovatelem užitý argument "procesního pochybení" ve vztahu k tvrzeným náležitostem opisu usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 2 tr. řádu vychází výlučně z formální stránky problému (formálních náležitostí opisu), aniž by jakkoli byla uvážena hlediska obsahová. Stěžovatel výslovně ohlašuje, že nenapadá "důvody" usnesení, a nenamítá, že je jeho obsah nesrozumitelný, resp. že není zjevné, pro jaký skutek bylo trestní stíhání zahájeno, a jakého trestného činu se jím měl dopustit. Není ani pochybným, že napadený "opis" (faxová kopie) usnesení je obsahově identický s jeho originálem.
Za těchto okolností ani v případě oprávněnosti stěžovatelovy námitky nemůže být řeč o tom, že by vytýkaný postup policejního orgánu mohl dosáhnout - kvalitou a intenzitou - tu povahu zásahu do právního postavení stěžovatele, jež je způsobilá mít ústavněprávní důsledky.
Bylo-li by trestní stíhání proti stěžovateli zahájeno vadně (nesplněním podmínky doručení opisu), jsou k dispozici - jiné - procesní instrumenty, jež tuto situaci přiměřeně (i z pohledu stěžovatelova zájmu) reflektují (srov. kupříkladu důsledky pro hodnocení zákonnosti provedených důkazů, existence odpovídajících opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci apod.). Doručení "vadného" opisu usnesení lze napravit doručením opisu řádného.
Stav, kdy by podmínka doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání splněna nebyla, ostatně k odstranění tohoto usnesení - čehož se právě stěžovatel domáhá - vést nemůže, neboť se jeho správnosti přirozeně nedotýká.
Ve vztahu k vyloženým principům ústavněprávního přezkumu je namístě uzavřít, že existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu